Balkánská letecká záchranná služba

Autor: Pavel Sláma / paulito 🕔︎︎ 👁︎ 6.006

Černé obláčky z výbuchů flaku začaly kvést ve vzduchu kolem bombardéru Consolidated B-24 Liberator poručíka Toma Olivera vysoko nad městem Bor v Jugoslávii. Najednou ucítil prudký otřes. Letadlo dostalo zásah. Nepřátelský flak už zničil motory tři a čtyři nad cílem, kolejištěm v rumunské Campině. Nyní byl motor dva zachvácen plameny. Oliver a jeho posádka se již nevrátí na základnu 756th Bomber Squadron v Itálii. Zbývala jediná možnost. Oliver stiskl tlačítko knoflíku. „Vyskočte na padáku! Vyskočte na padáku!“ vykřikl do interkomem bombardéru. Podíval se z okna, aby ještě jednou zkontroloval motor dva: stále hořel. Při pohledu za sebe uviděl Johna Thibodeaua, navigátora a posledního člena posádky, který mu pokynul, aby Oliver přišel. Oliver na něj mávl, aby vyskočil. O minutu později se mladý pilot již řítil k zemi na padáku a bezmocně přihlížel, jak letadlo narazilo do země dole a explodovalo ve velké ohnivé kouli. Když se Oliver dotkl země, přistál téměř na hlavy srbské rolnické rodiny, sedící u stolu u oběda. Přátelští Srbové nabídli Oliverovi oční bulvy z ovčí hlavy. Oliver odmítl, ale přijal sklenku vína.


Američtí důstojníci OSS, doprovázeni četniky při evakuaci z letiště v Pranjani v Srbsku při ústupu před postupem Rudé armády 10. 9. 1944. Důstojníci OSS byli částí operací Halyard a Ranger
warfarehistorynetwork.com

Reklama

O deset minut později přijeli dva muži na koních ve vojenských bundách, čepicích a se zbraněmi přehozenými přes rameno a pokynuli Oliverovi, aby nasedl na koně a doprovodil je. Když s nimi Oliver odjížděl, neměl tušení, že jeho pobyt za nepřátelskými liniemi bude trvat 96 dnů, když US Army Air Force a americká organizace tajných operací, Office of Strategic Services (OSS), zachránily jeho a stovky jemu podobných v jedné z největších a nejodvážnějších leteckých záchranných operací druhé světové války. Oliver a jeho posádka bojovali v takzvané „ropné kampani“ v roce 1944, pokusu anglo-amerických vzdušných sil o zničení rozsáhlé evropské sítě palivových zdrojů nacistického Německa.


Letouny B-24D nad Ploiești během druhé světové války
commons.wikimedia.org

Obzvlášť důležitým cílem byl obrovský komplex ropných rafinérií v Ploesti v Rumunsku, které poskytovalo Německu 35 % ropných dodávek. V dubnu ji americké bombardéry začaly bombardovat nepřetržitě a úplně zastavily těžbu ropy až do 24. 8. Bombardovací kampaň skončila úspěchem, ale za strašnou cenu, německé stíhačky a protiletadlová děla sestřelily 350 bombardérů. Stovky pohřešovaných letců, sestřelených mezi Ploesti a americkými leteckými základnami v Itálii, se zachránily v nacisty okupovaném Srbsku, v oblasti partyzánského hnutí, nazývaného četnici. Když se četnický velitel, generál Draža Mihailovič, dozvěděl, že letci seskakují na jeho území, nařídil svým mužům, aby je začali shromažďovat k evakuaci zpět ke Spojencům. Někteří američtí letci hleděli na své četnické zachránce s podezřením, protože se proslýchalo, že četnici běžně předávají sestřelené spojenecké letce Němcům. Realita na zemi vypadala úplně jinak. V reakci na Mihailovičovu výzvu srbští rolníci, kteří v oblasti žili kolem četnické základny v horském městečku Pranjani, ochotně ukrývali letce ve svých domovech. I poté, co Němci požadovali vydání letců, které viděli se zachránit a vyhrožovali odvetou za neposlušnost, se jich Srbové odmítli vzdát. Mihailovičovým cílem bylo vrátit muže Spojencům, ale i přes jeho dobré úmysly stály v cestě domů vážné potíže.

Pro začátek, dostat se do Srbska kolem Němců do jejich drsného horského útočiště a pak je bezpečně přivést zpět byl sám o sobě logistický zázrak. Ještě těžší bylo překonání politických překážek a vytvoření operativního spojenecko-četnického partnerství, a to z několika důvodů. Poté, co Jugoslávie kapitulovala před Německem v dubnu 1941, četnické jednotky královské jugoslávské armády uprchly do hor, aby pokračovaly v boji proti okupantům. Jedné velké koalici četnických skupin velel tehdejší jugoslávský armádní plukovník Draža Mihailovič a začal útočit na jednotky Osy od léta 1941, což na počátku generovalo vojenskou pomoc a podporu ze strany Spojenců. V reakci na to síly Osy udeřily vražednou odvetou proti srbským civilistům. To vedlo Mihailoviče k přibrzdění svých aktivit, což byl ozbrojený četnický odpor. Konkurenční komunistická síla, známá jako partyzáni, naopak nadšením pro střety s nepřítelem získala pozornost Spojenců. To, plus nečinnost četniků a jejich rozptýlení s narůstající partyzánsko-četnickou občanskou válkou a některá relativně věrohodná obvinění četniků o spolupráci s Němci a Italy, nakonec zničilo spojeneckou víru v Mihailoviče. Koncem roku 1943 se Spojenci rozhodli formálně odstřihnout četniky a přesunout oficiální vojenskou podporu k partyzánům.

Navzdory tomu, že byl nyní persona non grata, se Mihailovič pokoušel své bývalé spojence upozornit na přítomnost letců pomocí různých komunikačních kanálů. Nechal své muže posílat zprávy přes britské rádiové spojení, které četnici dříve používali ke komunikaci se spojeneckými veliteli a také poslal zprávu jugoslávské vládě v exilu v Káhiře. Jugoslávská vláda přeposlala tyto zprávy jugoslávskému velvyslanci v USA ve Washingtonu, Konstantinu Fotičovi, který informoval ministerstvo války USA. Americká vláda však nepodnikla žádné kroky. Podivným zvratem osudu se zpráva o nepříjemné situaci letců dostala k uším srbské zaměstnankyně jugoslávské ambasády ve Washingtonu Mirjany Vujnovičové. Ta okamžitě napsala manželovi, jímž byl kapitán George Vujnovič, náčelník operací OSS v Bari v Itálii. Jeho dotazy odhalily, že Američané jsou si vědomi situace, ale žádná záchranná mise není plánována kvůli Mihailovičově statutu černé ovce. Vujnovič začal sestavovat plán, jak dostat muže zpět. Syn srbských přistěhovalců do Ameriky a sám uprchlík (uprchnul z Jugoslávie během invaze v roce 1941) cítil obrovské sympatie k sestřeleným letcům i jejich zachráncům v Srbsku, ale nedělal si iluze, že by to spojenecké vedení cítilo stejně.


Generál Draža Mihailovič, velitel četniků, přehlíží formaci svých bojovníků. Mihailoviče doprovází plukovník Robert McDowell z OSS, srpen 1944
warfarehistorynetwork.com

Uvnitř britské SOE (Special Operations Executive) vládly nálady proti Mihailovičovi díky pomlouvačné kampani, vedené partyzánskými sympatizanty v rámci organizace. Nebylo tedy žádným překvapením, když byli Britové proti Vujnovičovu plánu a protože SOE měla formální jurisdikční kontrolu nad tajnými operacemi na Balkáně, bylo jasné, že schválení Vujnovičova plánu není průchozí. Poněkud méně nepřátelské, ale stále skeptické americké velení spekulovalo o tom, že Mihailovič použije pomoc letcům jako důkaz své loajality ke Spojencům. Na druhou stranu napjaté vztahy v rámci anglo-americké zpravodajské komunity naklonily politickou rovnováhu na Vujnovičovu stranu. Tato odhodlaná opozice nakonec dostala v OSS zelenou. Na setkání s prezidentem USA Franklinem Rooseveltem na počátku července 1944 přímočarý šéf OSS generálmajor William „Wild Bill“ Donovan údajně nyní shrnul operaci s krycím jménem Halyard, když řekl Rooseveltovi: „Do prdele s Brity!  Dostaňme naše kluky ven!Roosevelt souhlasil a kola se začala otáčet.

Reklama

14. 7. generál Ira Eaker, americký velitel Mediterranean Allied Air Force, podepsal rozkazy k vytvoření nové tajné organizace, Air Corps Rescue Unit (ACRU), která měla být podporována letadly Fifteenth Air Force. Plánování začalo zformováním týmu OSS, který měl být vysazen do Srbska. Vedoucím týmu Halyard, nyní oficiálně označeném jako ACRU-1, byl důstojník OSS poručík George Musulin. Musulin sloužil v Jugoslávii ve Spojenecké zpravodajské a výcvikové misi, přidělené k Mihailovičovu I. četnickému sboru od října 1943 do konce května 1944. Byl svědkem trápení sestřelených letců, 40 z nich misi doprovázelo při evakuaci zpět do Itálie.


Operační tým OSS a jeho četničtí partneři během rozhovorů při operacích Halyard a Ranger. Zleva Michael Rajacich, Draža Mihailovič, Nick Lalich, George Musulin a Robert McDowell
warfarehistorynetwork.com

Nyní, v červenci, nastal čas vrátit se. Další veterán z tajných operací OSS v Jugoslávii, námořní rádiový specialista 1. třídy Arthur Jibilian, bude sloužit u Halyardu jako radista a armádní seržant Mike Rajacich bude Musulinovým zástupcem. Všichni tři muži mluvili srbochorvatsky. Jak tým Halyard rychle připravil plány a shromáždil potřebné vybavení, plánovači začali vážně posuzovat rizika, kterým by muži čelili. Právě komunikace směrem k četnikům byla problematická poté, co Spojenci přerušili všechna rádiová spojení k Mihailovičovi až na jeden nepřímý, nezajištěný kanál. I když se mohl zvýšit počet četniků na tomto rádiovém spojení, OSS se obávala, že by ho Němci jistě odposlouchávali a ohrožovalo by to bezpečnost.

Vojenská situace v Srbsku byla také komplikovaná, určené zóny shozu mohly padnout do německých rukou a jak si byl Musulin vědom, Němci často zapalovali světlice na zemi, aby přilákali prolétající spojenecká letadla. Ještě horší bylo, že spojenecké letectvo muselo posílat neozbrojené transportní letouny C-47 na přistávací zónu jen pár minut od nedalekých letišť Luftwaffe. Tím by posádky C-47 zůstaly naprosto bezbranné vůči nepřátelskému vzdušnému útoku, takže letectvo zvolilo noční přistání, což bylo nebezpečné i v době, kdy přistávací dráha poblíž Pranjani byla použitelná, což rozhodně nebylo vždy.

První věcí bylo bezpečné dopravení tříčlenného týmu Halyard, který by vybudoval letecký most. Když byly plány stanoveny, Britové upozornili četníky, aby očekávali přílet Halyardu mezi 15. 7. a 20. 7. Řada problémů však zdržela seskok týmu Halyard dávno po původním datu. 8. 7. špatné počasí shoz zrušilo. 19. 7. tým přeletěl nad zónou shozu, ale bez pozemních signálů v zóně shozu se rozhodli vrátit zpět na základnu ve strachu z pasti. Při třetím pokusu 25. 7. se jejich letadlo dostalo do těžké protiletadlové palby nad Jugoslávií. Navíc v zóně shozu opět nebyl žádný signál. Následující noc, 26. 7., červená signální světla dole neodpovídala signálu, který očekávali. Najednou osvítila letadlo německá signální světlice a následovala palba z ručních zbraní. Zjevně byli na špatném místě, takže se letadlo okamžitě otočilo a zamířilo zpět do Itálie. Další pokus byl přerušen, když Musulin, který podezíral Brity z úmyslné sabotáže, zjistil, že souřadnice shozu, které pilot dostal, ležely v partyzánském území. Poslední kapka přišla během šestého pokusu, kdy se je pilot mise pokusil shodit nad oblastí, kde probíhala bitva. Jakmile se tým vrátil do Bari, Musulin požadoval a následně dostal od Vujnoviče americké letadlo a posádku.

Jak se operace prodlužovala, letci, kteří už týdny čekali v Srbsku, zůstávali v neznalosti o průběhu záchranných příprav. Na jaře a na začátku léta byli spokojeni a čekali, až si pro ně přiletí letadlo, ale s každým dalším měsícem byla potřeba akce stále naléhavější. Místní zásoby potravin ubývaly, někteří letci byli nemocní nebo trpěli bojovými zraněními a báli se, že je Němci nakonec dopadnou. Slyšeli o snaze četniků kontaktovat Spojence, ale nedostatečná reakce vedla některé z nich k závěru, že jejich jedinou nadějí na záchranu je přímé spojení s Fifteenth Air Force v Itálii. Letci začali diskutovat o možnosti odeslání rádiové zprávy, která upozorní letectvo na jejich stav a umístění, ale někteří soudili, že je to příliš nebezpečné. Odeslání zprávy přes otevřený rádiový kanál by mohlo upozornit Němce na jejich přítomnost a vyvolat rychlou a smrtící německou reakci. Jiní však sázeli na to, že Němci, kteří bojovali na dvou frontách, nedrželi své nejlepší jednotky v Jugoslávii. Rada důstojníků mezi letci se nakonec rozhodla to zkusit, a tak koncem července jim četnici půjčili zachráněné rádio ze ztroskotaného amerického bombardéru.

První krátká SOS zpráva, kterou letci posílali přes málo používanou, nezabezpečenou rádiovou frekvenci, každých pár hodin po dobu dvou dnů, byla nejprve nezodpovězena, ale pak letectvo odpovědělo opatrnými otázkami. Důležité bylo přesvědčit lidi na druhé straně, že ​jsou tím, kým říkali, že jsou. Poručík Tom Oliver vymyslel kód, který odkazoval se na malované insignie na letadlech, důstojnický klub na jeho letecké základně a další věci, které by vědělo jen velmi málo lidí. Oliver přidal změť čísel na konec zprávy, která chytře smíchala zeměpisnou délku a šířku jejich polohy s čísly několika dalších letců v Srbsku. Radista Royal Air Force v Itálii obdržel tuto novou, záhadnou zprávu a okamžitě ji předal velitelství Fifteenth Air Force v Bari, kde zpravodajští důstojníci eskadry 756th Bomber Squadron dešifrovali zprávu.


Poručík Lloyd G. Hargrave (uprostřed), pilot stíhačky P-51 Mustang, který byl sestřelen 16 kilometrů jižně od Bělehradu, je dotazován kapitánem OSS Nickem Lalichem (vlevo) a poručíkem OSS Mike Rajacichem (vpravo).
warfarehistorynetwork.com

Nejenže Američané nyní měli přesné souřadnice, kde letci čekají, ale poprvé si uvědomili, že letové posádky jsou shromážděny na jednom místě. Na druhém konci rádiového spojení následovalo několik dní ticho. Konečně letectvo odpovědělo: „Připravte příjem na 31. 7. nebo první následující jasnou noc.“ Žádné letadlo nepřiletělo 31. 7. nebo následujícího dne 1. 8. Nakonec se zarputilá vytrvalost vyplatila na sedmý a poslední pokus o seskok v noci 2. 8. Čekající letci se shromáždili v zóně výsadku a jejich četničtí ochránci uslyšeli zvuk blížícího se letadla. Přikrčili se v křoví a napjatě čekali, jestli je to Němec nebo Američan, když letadlo kroužilo kolem zóny shozu 10 minut a pak sletělo nízko nad zem. Pak muži zahlédli bílé hvězdy amerického letectva pod křídly. Musulin, Rajacich a Jibilian minuli zónu dopadu o tři kilometry. Když se přiblížili k zóně výsadku pěšky, Felman slyšel ve tmě rozruch, četnici křičeli a jásali. O chvíli později tým Halyard přišel k davu jásajících srbských civilistů.

Krátce po svítání příštího dne se Musulin dostal k práci, nejprve zjistil, že americký personál potřebuje evakuaci. Vyšší američtí důstojníci mezi letci ho informovali, že přibližně 250 mužů je v okolí rozděleno do malých skupin v domovech místních četniků, rozptýlených v 16kilometrovém okruhu. 26 letců bylo nemocných nebo zraněných, tak Musulin zřídil malou nemocnici se zdravotnickým materiálem, který tým přivezl. Několik letců bylo bosých a oblečených do pestré směsi leteckých kombinéz a srbských selských oděvů. Mnohým narostly dlouhé vlasy a vousy a začali se podobat jejich četnickým hostitelům. Dále velitel I. četnického sboru, chránícího Pranjani, kapitán Zvonko Vučkovič, informoval Musulina o místních bezpečnostních podmínkách.

Nepříliš daleko bylo několik německých vojenských posádek: 4500 vojáků 20 kilometrů od Čačaku, 250 v posádce osm kilometrů od přistávací dráhy a další posádka v Gorni Milanovič, 30 kilometrů východně. Padesát kilometrů na jih bylo také letiště Luftwaffe v Kraljevu. Jediné, co stálo mezi letci a nepřítelem, bylo jejich umístění vysoko v horách, podpora místního srbského civilního obyvatelstva a dvojitý kruh obrany a silničních zátarasů četnických vojáků, obklopujících Pranjani.

Reklama

Teď čelil tým Halyard tomu nejnaléhavějšímu a obtížnému úkolu, předělat stávající přistávací dráhu na použitelnou. Přistávací dráha byla na úzké náhorní plošině vysoko v horách, na jedné straně byla ohraničena hustým lesem a na druhé strmým srázem. Byla dlouhá jen 550 metrů, příliš krátká pro C-47, a tím pádem nepoužitelná, takže musela být prodloužena. K 250 letcům se přidalo 300 srbských vesničanů a četnických vojáků, vybavených 60 volskými povozy a jednoduchým zemědělským náčiním. Pracovní čety pracovaly skoro týden, zastavovaly se jen proto, aby se vrhly do lesa do úkrytu, když se přiblížila německá letadla. Musulin tlačil dělníky k co nejrychlejší práci a 8. 8. bylo letiště připraveno.

Jibilian zavolal Bari, že evakuace může začít následující noc 9. 8. Všechno šlo dobře, až na krátkou horkou chvilku několik hodin předtím, než byl naplánován přílet prvního letadla. Zatímco Rajacich a Jibilian v 18:00 vytáhli světlice a označili přistávací dráhu, ukázala se tři německá letadla, Stuka, Ju-52 a další letadlo, označené Červeným křížem. Zakroužila nad přistávací plochou a pak odletěla. U letiště se soustředilo prvních 72 letců určených k evakuaci, jejich kolegové letci, tým Halyard a desítky srbských vesničanů a četniků a čekali na první letadlo. Všichni byli nadšení a optimističtí, ale také napjatí. Mezi prvními muži, kteří měli odletět, byli nemocní a zranění a kapacita cestujících v každém letadle byla omezena na 12, aby byla snížena váha kvůli krátké přistávací dráze.

Ve 23 hodin dav propukl v jásot, když poprvé zachytil zvuk motorů C-47. Na letiště vběhl Jibilian a dával identifikační signály pomocí lucerny Aldis. Třikrát stiskl spoušť s předem určeným signálem: červená, červená, červená. Vedoucí C-47 odpovědělo stejným signálem: červená, červená, červená. Jibilian dal souhlas k přistání. Na Musulinův ​​rozkaz osvítily okraje pole zapálené balíky sena a zelené světlice, signál, aby přistání začalo. Teď přišla ta nejhorší část pro piloty 60th Troop Carrier Group, Fifteenth Air Force, přistání za tmy. První letadlo přeletělo ranvej a muselo znovu vzlétnout, aby nedošlo k havárii. Další tři letadla za ním úspěšně přistála a znovu následovalo první letadlo s druhým pokusem. Jediným neštěstím byla srážka s kupkou sena, která promáčkla konec křídla jednoho z letadel.


Skupina amerických letců prohlíží poškozený C-47 během operace Halyard na letišti u Koceljeva
warfarehistorynetwork.com

S tímto prvním letem přiletěli čtyři cestující: kapitán Jack Mitrani z Fifteenth Air Force, dva zdravotníci a poručík OSS Nick Lalich, který se chystal připojit k týmu Halyard. Velmi rychle si vyměnili místa s první skupinou netrpělivě čekajících evakuovaných, kteří se během 20 minut rozloučili se svými srbskými zachránci a nastoupili na paluby letadel, připraveni k odletu. Sekundy před vzletem se boční dveře všech čtyř letadel náhle otevřela a odlétající letci si rozvázali boty a drželi je tak, aby je viděli vesničané. Jeden po druhém odhazovali boty z otevřených dveří jako poděkování svým zachráncům, z nichž mnozí neměli nic víc než tradiční srbské plstěné vložky do bot.

Vzlety, stejně jako přistání, byly úspěšné, ale kvůli nebezpečí nočního přistání, nařídil Musulin Jibilianovi, aby požádal o denní lety z Bari. Další dva lety po šesti C-47 následující ráno, kdy přistávalo letadlo každých pět minut, měly silný doprovod stíhaček North American P-51 Mustang a Lockheed P-38 Lightning. Zatímco stíhačky ostřelovaly blízké německé posádky a letiště v Kraljevu, C-47 přistály mnohem bezpečněji než noc předtím. Jak každé letadlo přistávalo, obklopily ho davy křičících srbských žen házely na něj květiny. V nastalém chaosu měl Musulin plné ruce práce, aby dostal letce do letadel. Operace proběhla většinou bez problémů, kromě případu, kdy P-51 přilétající s druhou vlnou transportů uvízl levým kolem v bahně na okraji přistávací dráhy poté, co pilot neuposlechl pokyny od Laliche, který působil jako pozemní kontrola. Musulin okamžitě naverboval 100 Srbů, aby vytáhli letadlo, které pak odletělo. Během prvních 24 hodin nasazení letectvo přepravilo 289 spojeneckých letců, včetně 38 Francouzů, Italů, Jugoslávců a Rusů, ze Srbska do bezpečí.


Letci nakládají zraněné do C-47 na letišti v Jugoslávii
warfarehistorynetwork.com

Jakmile odletělo poslední letadlo, tým Halyard a četnici ustoupili výše do hor ve strachu, že přistání upoutalo pozornost Němců. Zůstali v úkrytu několik dní, ale když se Němci nehnuli, tým OSS se vrátil do práce a soustřeďoval sestřelené letce a dostával pravidelné dodávky vzduchem. Do konce srpna měl tým Halyard dostatek letců pro další leteckou přepravu. Letectvo poslalo transportní letouny v noci 26. 8. a 27. 8., které odvezly dalších 60 letců zpět do Itálie.

Počáteční úspěch týmu Halyard byl brzy zmařen potížemi George Musulina, který se musel vrátit do Bari 27. 8. a Nick Lalich zůstal jako velitel mise. Pravdou bylo, že Musulin neposlechl zákaz pomoci četníkům a schválil 10. 8. lékařskou evakuaci dvou vážně zraněných četníků. Dva partyzáni, čekající v Bari, je poznali jako četniky a koncem dne Musulinovi nadřízení oficiálně nařídili Musulinovi návrat domů. Musulin odolával odvolání po dobu dvou týdnů, než se vzdal. Mezitím jako odměnu za pomoc obdrželi četnici 1,5 tuny zdravotnického materiálu od Američanů v Bari, navzdory odporu proti takové pomoci v anglo-amerických kruzích. Zatímco probíhala evakuační operace, události ve zbytku Jugoslávie se spikly, aby ji přerušily.


Josip Broz Tito, velitel komunistických partyzánů
warfarehistorynetwork.com

Partyzánský vůdce maršál Tito, nyní pevně ovládající všechno jugoslávské území kromě Srbska a částí Bosny, zahájil v září 1944 operaci, jejímž cílem bylo porazit v Srbsku Mihailoviče. Partyzánské síly, které obešly německé posádky u Pranjani, obklíčily četnické velitelství a bojovaly s četnickými jednotkami několik dní mimo město. Mihailovičovi četnici, kteří utrpěli ohromné ztráty území, mužů (dezerce) a zbraní kvůli odříznutí od spojenecké pomoci, byli nuceni město 10. 9. evakuovat. Tým Halyard neměl jinou možnost, než odejít s četniky a od této chvíle se evakuační operace prováděly po celém Srbsku a Bosně.

Tým Halyard a jejich četničtí partneři se nejprve přesunuli 50 kilometrů severně od Suvoborských hor do Mijonice a přes ně do Koceljeva, kde našli novou přistávací dráhu. Evakuace během následujících tří a půl měsíců byly prováděny na improvizovaných plochách, jako byla farmářská pole. I když se četnici odsunuli do Bosny, pokračovalo sbírání letců, Američanů, Britů, Francouzů, Italů a Rusů, pro evakuace. Zatímco bitva mezi četniky a partyzánskými jednotkami zuřila jen šest kilometrů daleko, dva C-47 přistály 17. 9. k letecké přepravě 24 letců, některých členů lékařského týmu Halyard a námořního fotografa J. B. Allina. Z Koceljeva přešla skupina do Bosny přes řeku Drinu a pokračovala do hor Trebava, po cestě sbírala další americké letce.

Tým připravil novou přistávací dráhu v Boljanici a pak se opět přesunul na jih za Sarajevo do koncového bodu jejich cesty u Okruglice. Do listopadu, tři měsíce po skončení kampani proti Ploesti, proud sestřelených letců zpomalil na pramínek. Bylo známo, že existují jen dvě skupiny letců v zemi: 16 ve Visegrádu, kteří později odjeli do Okruglice a devět dalších, kteří čekali v Boljanici. Práce týmu Halyard byla hotová a nadešel čas k odchodu. Vedení OSS v Bari nabídlo Lalichovi dvě možnosti pro konečnou evakuaci: devět letců z Boljanice sestoupí do Okruglice, kam se dostane i mise a budou evakuováni z pobřeží Jaderského moře, nebo se vrátí sami a zbývajících 25 letců bude posláno k partyzánům k evakuaci z vnitrozemí. Lalich důrazně trval na tom, aby byl vyzvednut z letiště Boljanic. Na jednom z jeho posledních setkání s Mihailovičem předal Lalich předal četnickému vůdci nabídku z OSS, aby ho při posledním letu evakuovali z Boljanice.

Důvod pro vzdání boje byl v tomto okamžiku války silný, Mihailovičova situace se extrémně zhoršila. Partyzánské útoky zničily jeho hlavní bojové síly v říjnu, zatímco přicházející Sověti, kteří se nakrátko spojili s četniky, partyzány a Bulhary v bojích s ustupujícími Němci, se chystali připojit k partyzánům v boji s četniky. Mihailovič nadále doufal v přistání západních, nekomunistických sil v Jugoslávii. Jak tyto naděje začaly slábnout, zoufalý četnický vůdce se tajně spojoval s každým, kdo by mu pomohl v boji proti partyzánům, dokonce i s profašistickými silami proněmeckého loutkového vládce Srbska, bývalého jugoslávského armádního generála Milana Nediče a s Němci. V každém případě neměl Mihailovič zájem opustit Jugoslávii a raději sdílel osud svých vlastních lidí. „Narodil jsem se tady na této půdě,“ řekl Lalichovi, „zůstanu se svými lidmi na této půdě a v této půdě budu pohřben.


Četnický vůdce Draža Mihailovič mluví se skupinou svých vyšších velitelů.
warfarehistorynetwork.com

Ráno 11. 12. padal sníh a Mihailovič shromáždil 2000 četniků v Okruglici k rozloučení s 16 letci a poslední výměně dárků, kama (dvoubřitý srbský nůž) pro Laliche a Vujnoviče a navíc Mihailovičovu srbskou nášivku se znakem, kterou nosil čtyři roky a nyní ji dal Lalichovi jako uspomena (vzpomínku). Ironicky na ní stálo: „Samo Sloga Srbina Spasava“ neboli „Pouze jednota zachrání Srby.“ Na oplátku dal Lalich Mihailovičovi svoji americkou karabinu. Pak přišel čas říct sbohem a Lalich byl tak přemožen dojetím, že jediné, co dokázal říct, bylo: „Děkuji Ti za všechno.“ Mise Halyard a jejich svěřenci odešli se stráží 40 četniků, která je vedla posledních 240 kilometrů přes hory na sever do Boljanice, zastavili se pouze na bohoslužbu v srbském pravoslavném klášteře.

Poslední evakuační let odletěl v 27. 12. 1944 z Boljanice, ale předtím přivezl 600 párů bot pro otrhané Srby, poslední akt štědrosti od George Vujnoviče, kteří je chytře zrekvíroval od Britů v rozporu se zákazem pomoci Mihiajlovičovi. Práce mise Halyard byla nyní dokončena. Letecky bylo přepraveno celkem 512 sestřelených spojeneckých letců bez ztráty jediného letce nebo letadla, opravdu působivý úspěch. Závěrečný akt operace Halyard měl však teprve přijít. Koncem roku 1944 byl konec války v Jugoslávii již blízko. Většina Němců opustila Jugoslávii v prvních měsících roku 1945, i když někteří pokračovali v boji na svém zmenšujícím se území až do dubna. Drtivá opotřebovací válka zničila Mihailovičovu četnickou armádu na kusy, až zbyla jen malá hrstka mužů. Mihailovič a jeho zbývající následovníci vydrželi v horách až do 13. 3. 1946, kdy byl četnický vůdce zatčen jugoslávským Ministerstvem národní bezpečnosti. V březnu 1946 se zpráva o zajetí Mihailoviče a nadcházejícím soudu za válečné zločiny dostala k bývalým účastníkům mise Halyard v USA. Pobouřeni a přesvědčeni o Mihailovičově nevinně a loajalitě, okamžitě zahájili veřejnou kampaň k očištění Mihailovičova jména. Státní tajemník Dean Acheson předal důkazy o Mihailovičově nevině jugoslávské vládě. Byly však odmítnuty. Mihailovič byl souzen a odsouzen a zastřelen 17. 6. 1946 a pohřben v neoznačeném hrobě.


Skupina sestřelených letců na palubě C-47. Fotka byla pořízena během letu z Koceljeva 17. 9. 1944
warfarehistorynetwork.com

Zdroj:
WWII History - February 2022
warfarehistorynetwork.com

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více