Main Menu
User Menu

Chiméra zastavujícího účinku krátkých palných zbraní podruhé, část 5. – Hledání kouzelné střely

Autor : 🕔17.12.2021 📕3.512
Rozpočet valka.cz 2022 : 104.000,- Kč Příjmy doposud : 64.452,- Kč
♡ Chci přispět

Hledání „kouzelné“ střely

Úkolem střeliva používaného pro osobní ochranu není útočníka bezprostředně zabít, ale okamžitě zastavit.

Vladimír Havel

Požadavek formulovaný v citátu v úvodu této kapitoly je stále často skloňován, toto si přejí jak policisté, tak civilní uživatelé zbraní. Konkrétně tento citát pochází z publikace „Základní kniha o střelných zbraních pro sebeobranu“ a autor Vladimír Havel pak tuto myšlenku ještě více rozvíjí: „Jak již bylo řečeno, cílem obranné střelby je vyřadit útočníka prvním zásahem. Střela k tomuto účelu vhodná, je taková, která předá pokud možno veškerou svoji energii útočníkovu tělu. (...) Ideálnímu obrannému střelci, který není při přepadení zmítán strachem a své zásahy umisťuje jako na střelnici, stačí skutečně pouze malorážka. Jenže, kdo z nás je takovým Old Shatterhandem? Pro nás obyčejné smrtelníky, je dost uklidňující vědět, zda i při mizerném zásahu máme alespoň nějakou šanci.“  

Otazníky vyvolává hned několik myšlenek v tomto citátu, jenž je v podstatě esencí mýtů ohledně zastavujícího účinku. Jednak autor citátu spoléhá na to, že při špatně umístěném zásahu může dostatečně účinná střela situaci zachránit. To je omyl, jenž navíc může mít fatální následky.

A dále, jak už jsme si řekli, samotné předání veškeré energie nezaručuje nic - je znám případ muže, jenž spáchal sebevraždu tak, že se třikrát střelil vzduchovkou do spánku. Všechny projektily způsobily zástřel, avšak jen jedna diabolka pronikla do lebky a způsobila smrt. Ačkoliv tedy i první dvě diabolky předaly všechnu energii, závažné zranění nezpůsobily - jak už tu několikrát zaznělo, předání energie samo o sobě nic neřeší.

Předání energie a konstrukce střely

Předání energie samozřejmě svoji roli hraje, avšak je třeba to trochu více rozvést. Celoplášťové střely předávají při svém proniku tkáněmi živého cíle jen asi 30 % energie. Jednou z cest, jak předání energie zvýšit, je zvětšit průměr střely. Tímto směrem se tedy vydal vývoj moderních střel do krátkých palných zbraní, kde zvětšením průměru střely se zvyšuje též průřez střelného kanálu (a současně poklesne průbojnost, neboť plocha a s ní spojený odpor prostředí rostou se čtvercem průměru - zvětšíme-li průměr dvakrát, plocha i odpor vzrostou čtyřnásobně).  

Výsledkem byl vývoj deformačních střel různé konstrukce, jež při svém průniku tělem zvětšují svůj průměr, a tak zvětšují i objem trvalé dutiny. (Je třeba říci, že tento princip byl znám už od konce 19. století z loveckých puškových střel.)

Pokud jde o tvar střely, z hlediska ranivosti a předání energie je účinnější munice s plochou špičkou, avšak musí jít o munici s dostatečným výkonem, který zaručí její dostatečný vnik do hloubky i při použití střely tohoto tvaru.

Jestliže ve svém předchozím článku jsem obecně na jeho konci doporučoval střelu poloplášťovou, zde je na místě kajícně doznat částečný omyl. Deformační střely z krátkých palných zbraní (zejména poloplášťové konstrukce) se obvykle kvůli příliš nízké energii střely v měkkých tkáních nepřetvarují (s výjimkou střel velmi výkonných nábojů jako např. 357 Magnum či 44 Magnum), proto v oblasti ranivé balistiky významný pokrok nepřinesly. 

Na druhou stranu přetvarování střely nezávisí výhradně na její energii, ale též na odporu prostředí. Proto, ačkoliv v měkkých tkáních se poloplášťová střela nemusí přetvarovat vůbec, při nárazu například na dlouhou kost se zase naopak může roztříštit. Nelze tedy dopředu stanovit, že ta či ona konstrukce bude účinnější, to velmi záleží na tom, jaký druh tkáně bude zasažen. (Navíc lze těžko predikovat pohyb střely v těle. V nejhorším incidentu s aktivním střelcem v ČR, roku 2015 v Uherském Brodě, byla jedna z obětí smrtelně zraněna, ačkoliv byla zasažena pistolí CZ 75 Compact ráže 9 mm Luger s celoplášťovou ogivální střelou v oblasti kyčle. Střela narazila na lopatu kosti kyčelní, od níž se odrazila směrem vzhůru. Prošla do hrudníku, kde se znovu odrazila tentokrát o zadní stranu hrudní kosti, poranila srdce a po ztrátě hybné energie zůstala zaražená v aortě.)

Poloplášťová či bezplášťová konstrukce samozřejmě výrazně snižuje pravděpodobnost odražení střely v případě minutí či prostřelení cíle, avšak zase může dojít k jejímu zdeformování či roztříštění v případě střelby na útočníka chráněného nějakým druhem překážky (nábytek, sklo, karoserie apod.).  

Vývoj, usnadněný rozsáhlým testováním v balistické želatině, proto směřoval k expanzivním střelám s dutým hrotem. Dutina ve špičce této střely se při proniku hmotou těla vyplní materiálem cíle a dynamický tlak uvnitř této dutiny vede k roztržení pláště (u celoplášťových konstrukcí s předtvarovaným pláštěm) a jeho rozevření do tvaru hvězdy či přetvarování do hřibovitého tvaru u konstrukcí poloplášťových či bezplášťových. Příčný průřez střely se přibližně zdvojnásobí, hodnota předané energie přesahuje 90 %.


Ukázka náboje 40 S&W s celoplášťovou expanzivní střelou. Vedle náboje střela po expanzi. Jedná se o  nejúčinnější typ expanzivních střel, jenž Fackler výstižně popsal takto: „Vezměte si průměrnou bezplášťovou expandovanou střelu s dutou špičkou z krátké palné zbraně: měkké olovo je rozšířené a jeho přední hrana je zaoblená a hladká. Když dojde k zasažení velké cévy několik palců od jejího konce, okolní tkáň bude tlačit cévu do strany. Pokud však kulka má navíc obnažené plátky měděného pláště, mohou se chovat jako malé nože, které cévu proříznou, místo aby byla jen odtlačena stranou.“ Ačkoliv dle současné legislativy již není expanzivní střelivo do krátkých zbraní v ČR zcela zakázáno, většina českých střelců se bude muset spokojit s běžnějšími kontrukcemi střel
commons.wikimedia.org

 

Tyto střely představují pomyslný vrchol výše zmíněného vývoje iniciovaného na žádost policejních složek deprimovaných neradostným zjištěním, že totiž účinnost krátkých palných zbraní na lidský organismus není tak vysoká, jak by si policisté představovali.

Americké policejní složky přijaly v 80. letech novou munici s velkým očekáváním, avšak v řadě případů bojového použití takové munice se opět zklamaly. Pouze zopakuji (neboť se o tom zmiňuji ve svém předchozím článku), že na přelomu 70. a 80. let byl vysoce přeceňován podíl dočasné dutiny na zastavujícím účinku (kde se soudilo, že velká dočasná dutina vyvolá hydrostatický šok vedoucí k okamžitému zneschopnění útočníka), proto byly tehdejší expazní střely velmi lehké a vytvářely tak velkou dočasnou dutinu na úkor průbojnosti (metoda RII - Relative Incapacitation Index). Výsledkem byly ne právě uspokojivé výkony v použití na ulici.

Jako odstrašující je možno použít příklad policistky z Michiganu, která vypálila dvě lehké rychlé střely ráže .38 s dutou špičkou do hrudníku ozbrojeného zločince, a zjevně v domnění, že splnily úkol, sklonila služební revolver. Místo aby padl, však útočník zvedl zbraň a střelil ji do hlavy, čímž ji okamžitě zabil. Nešťastná policistka také možná podlehla klamu o „okamžitém zastavení“ a témeř „stoprocentní“ účinnosti střel s dutou špičkou při zásahu do trupu...

Velkým bojovníkem proti této metodě (RII) byl Fackler, jenž neustále upozorňoval na to, že rozhodující může být pouze trvalá dutina, a to ještě s dostatečnou hloubkou vniku, a že dočasná dutina v želatině je sice ohromně působivá, avšak v živé tkáni (což bylo oveřeno postřelováním anestetizovaných zvířat) je u stejné ráže až třikrát menší kvůli kůži, šlachám apod. Právě jeho výzkum vedl k vytvoření již zmíněných dodnes používaných standardů FBI na měření výkonnosti služební munice, kde se i u expanzivních střel požaduje dostatečná hloubka vniku. 

Avšak ani sebelepší expanzivní střely prostě nemohou zaručit žádaný účinek. Známý americký právník a publicista v oblasti střelectví Don Kates to pěkně ilustroval následujícím příkladem z jeho právnické praxe: „Pachatelem byl hubený muž běžné výšky, který nebyl ani opilý, ani zdrogovaný. Ale byl velmi, velmi rozzlobeně zapojen do sousedského sporu. Když se ho můj klient a další policisté pokusili prohledat, vytasil pistoli Llama ráže 9 mm Browning, kterou znovu popadl poté, co mu ji jeden policista vyrazil z ruky. Nikdo nevěděl, že když Llama spadla na zem, narazila na kámen, který stlačil záchyt zásobníku typu Colt a automatická zásobníková pojistka zbraň zajistila. Můj klient ho střelil osmkrát do trupu ráží 45 ACP (1911A1). Můj klient se poté ukryl, protože pachatel stále stál, mířil Llamou a marně tiskl spoušť. Nakonec si lehl a zemřel, protože vykrvácel. Možná si říkáte, že měl můj klient použít střely s dutou špičkou. Taky je použil!

Neuvěřitelné? Ani ne, útočník byl zřejmě tak rozvzteklený, že nepodlehl ani strachu, ani bolesti a žádná střela nezasáhla ani hlavu a podle všeho ani míchu. A krvácení prostě chvíli trvá...


Fackler: „Vemte si učebnici anatomie a najděte pohled na lidské tělo zepředu — ve kterém jsou zobrazeny všechny orgány, kosti, krevní cévy atd. Poté si všimněte, jakou velkou část přední plochy těla by kulka mohla zasáhnout a proletět jí, aniž by zasáhla významné krevní cévy (srdce je modifikovaná krevní céva), mozek nebo míchu (nebo kost páteře do jednoho palce od míchy). Určitě je to více než 75 %.
commons.wikimedia.org

Specialista FBI Urey Patrick zase upozorňuje, že expanzivní střely z krátkých zbraní expandují v lidském cíli jen asi v 60-70 % případů. Často totiž dochází k ucpání expanzní dutiny střely při průchodu překážkami (oděv, části vozidel, vegetace apod.) či příliš nízkou rychlostí střely (např. při použití zbraní s příliš krátkou hlavní). Urey proto expanzi střely považuje za prémii, pokud k ní dojde, ale varuje před tím, aby byla považována za hlavní kritérium při výběru služební munice.

 Ani ty nejlepší expanzivní střely zkrátka nejsou všemocné, pokud nezasáhnou to, co zasáhnout mají, což okomentoval ve své knize i soudní lékař V. DiMaio:

Ve skutečnosti může pevná nebo neexpandující střela vytvářet stejné, ne-li větší poranění tkáně, pokud se v průběhu proniku převrátí a expanzivní střela ne. (...) Pokud je aorta například 14 palců od povrchu kůže a expanzivní střela se zastaví po 12 palcích průniku, avšak pevná střela až po 18 palcích, potom je pevná střela nebezpečnější, než střela s dutou špičkou. Neexistuje žádný objektivní důkaz, že v situacích z reálného života expanzivní střely hrají významnou roli při zvyšování letality nebo »zastavujícího účinku«.

Neletální munice

Svébytným druhem konstrukcí munice, které je zde také na místě zmínit, je jeden speciální druh střeliva, obecně označovaného jako tzv. neletální (nesmrtící), i když přesnější označení je less-lethal, tedy méně-smrtící.  Toto označení zahrnuje takové konstrukční uspořádání střely, které zamezuje střele k vniku do hloubky tkání. Pro krátké palné zbraně se tím obvykle míní střelivo se střelou plastovou, pryžovou nebo hromadnou.

Na neletální střelivo jsou značně rozporuplné názory. Většina uživatelů  palných zbraní si samozřejmě nepřeje v případě nutné obrany útočníka usmrtit či vážně zranit. Na druhou stranu však panuje obava z nedostatečného zastavujícího účinku tohoto druhu munice.

Je nepochybné, že účinnost neletálních střel je značně omezená, přičemž však paradoxně za určitých podmínek i tato munice může mít smrtící účinek - to velmi záleží na vzdálenosti cíle a umístění zásahu.

U neletálních jednotných střel se obecně pracuje se velmi lehkými střelami, které se navíc snadno deformují (jsou buď z pryže nebo plastu, popř. látkové pouzdro vyplněné drobnými bročky). To zamezí vniku taktovýchto střel do hloubky cíle.  

Brokové náboje do krátkých zbraní zase na cíl působí množstvím drobných a velmi lehkých broků, což opět působí negativně na jejich průbojnou schopnost. Na krátkou vzdálenost se však drží pohromadě, takže z bezprostřední blízkosti jejich shluk spolu s proudem horkých plynů  vytékajících z hlavně může způsobit trauma většího rozsahu.

Charakteristickým rysem všech takto koncipovaných nábojů je relativně úzký rozsah vzdálenosti jejich efektivního použití. Z bezprostřední blízkosti totiž tato munice může snadno způsobit smrtelné zranění, zatímco na vzdálenost (zpravidla) větší než 5 metrů již je zcela neúčinná.

Samotný účinek těchto střel je většinou střelců vnímán jako nedostatečný, ačkoliv takové hodnocení není exaktně měřitelné. Tyto střely disponují relativně vysokou počáteční energií, avšak rychle ji ztrácejí s přibývající vzdáleností. Krátké palné zbraně jsou však primárně určeny k obraně na nejkratší vzdálenost - útočník není obvykle dále než 2 metry.

Věřím, že většina čtenářů tohoto článku někdy v životě zažila zásah paintballovou kuličkou - taková střela váží běžně 3 gramy, její počáteční rychlost činí 90 ms-1 a dopadová energie 12,5 J. Přesto plný zásah touto kuličkou nepředstavuje nijak příjemný zážitek, obzvláště, když si promítneme takový zásah zblízka do nechráněného břicha nebo obličeje. Počáteční dopadová rychlost i  energie plastových či pryžových střel je však přibližně pětinásobná. Jejich účinky při dopadu na tělo jsou totožné s úderem tupým předmětem s vysokou hodnotou dopadové kinetické energie (například jako když vás vší silou někdo „bodne“ do břicha centimetr tlustým roxorem).


Srovnání neletálního náboje GECO 38 Special Plastic Training s nábojem 357 Magnum. Ve své době byl tento neletální náboj tím nejvýkonnějším, jenž byl u nás v prodeji. Naměřená rychlost z revolveru s třípalcovou hlavní  dosáhla ohromujících 661 ms-1. Výrobce bohužel neudává hmotnost (velmi lehké plastové) střely (která se odtrhne od zbytku náboje), tudíž nelze vypočítat energii, avšak při postřelování náhradního materiálu vykázal náboj na dvaapůlkrát větší vzdálenost (2,5 m oproti 1 m) více než dvojnásobnou míru poškození oproti obdobnému náboji 38 Special Rubber (s gumovou střelou)  od firmy Libra, jenž ze stejné zbraně dosáhl při rychlosti 420 ms-1 energie 55 J
vlastní foto

Je ovšem nepochybné, že tyto střely pracují výhradně s konceptem „psychologického“ zastavení útočníka, neboť z hlediska ranivého příliš velký účinek nemají (samozřejmě vyjma případných zásahů z bezprostřední blízkosti do oblasti očí či spánků, kde může dojít k poškození mozku, či zásahů do velkých cév uložených nehluboko pod pokožkou).

Principiálně jde tedy o to, způsobit útočníkovi dostatečnou bolest, aby útoku zanechal a přitom mu nezpůsobit vážnou újmu na zdraví. Ovšem, jak už zde několikrát padlo, bolest útočníka zastavit může a nemusí. To ovšem samo o sobě neznamená, že neletální munici je třeba plošně pokládat za neúčinnou. Její účinek je ovšem ohraničen vzdáleností útočníka, jeho oblečením, odhodláním i třeba vlivem omamných látek.

 

Válka kalibrů

Vezměte si například .44 Magnum, vytváří výraznější poranění než třeba ráže .40 nebo 9 mm? Ano, ale opravdu ne natolik, aby na tom záleželo, zda se změní výsledek kritické události v následujících několika sekundách, které jsou zásadní.

Johann Boden
(technický vedoucí muničky Federal Ammunition)

Tento pěkný název kapitoly jsem si vypůjčil z úvodníku jednoho článku Chrise Bakera na stránkách Luckygunner. Myslím, že vcelku trefně popisuje nikdy nekončící hádky a diskuse, které mají definitivně rozseknout, jaká že ráže je vlastně nejlepší.  

Jaký vliv má vlastně volba ráže na zastavující účinek? Bohužel, jakkoliv nechci nikomu bořit vzdušné zámky, je třeba říci, že v případě krátkých palných zbraní žádnou.

Chápu, jaký poprask asi toto tvrzení teď u čtenářů vyvolalo a pokusím se ho vyargumentovat.

Citát Johanna Bodena z úvodu kapitoly to ovšem do jisté míry udělal za mě. Dočasné dutiny, odhození útočníka, nebo hydrostatické šoky jsou nesmysly. Střela z krátké palné zbraně má vytvořit střelné poranění, které, aby člověka vyřadilo z boje, musí protnout klíčové struktury jeho těla. Jestli je však protne projektil o průměru 9 mm nebo 10 mm nebo 11,4 mm je víceméně jedno. Na internetu lze nalézt množství fotografií střelných kanálů v želatině, kde jsou viditelné zcela minimální rozdíly mezi těmito rážemi. Ellifritzova data také říkají, že ani statisticky nejsou v úspěšnosti použitých ráží žádné zcela zásadní odchylky. 

Pokud útočníka zásahnete, tam kam máte, velmi pravděpodobně jej vyřadíte jakoukoliv raží. V těch relativně vzácných případech, kdy je útočník zcela rezistentní vůči bolesti a mimořádně odhodlaný, jej nezastaví ani brokovnice, pokud nedojde k zásahu mozku nebo míchy... 

Přesto spory o nejlepší náboj stále neutuchají. 

Spor století - 45 vs 9 mm

 Ve svém starém článku Mýtus zastavujícího účinku (ačkoliv tento článek jinak zdaleka nepovažuji za kvalitní) jsem popsal, jak U.S. Army dospěla k ráži 45 ACP, jakožto ideálnímu náboji.

Od těch časů se zejména v USA traduje, že tento náboj překonává všechny podobné v účinnosti. Robert  Adam v knize Nejvýkonnější ruční zbraně světa říká: „Na základě hodnoty úsťové energie lze usoudit, že ráže 9 mm Luger je výkonnější, avšak v podrobně zdokumentovaných přestřelkách se náboj .45 ACP opakovaně ukázal jako účinnější při usmrcení či vyřazení protivníka s mnohem menším počtem zásahů. (...) Při použití tabulek TKO k porovnání nábojů 9 mm a .45 ACP vychází pro 9 mm Luger hodnota 6,7 a pro .45 ACP hodnota 11,85, podle které je ACP téměř o 80 % účinnější.“  

Jde o pěknou ukázku toho, jak si vyberete data, jež chcete prezentovat a jakým způsobem to uděláte. Hovořili jsme o tom v minulé části. TKO - Taylor Knock Out - je jeden z ukazatelů účinnosti založený na hybnosti. Popsal jsem jej ve druhé části mého starého článku, ale také jsme si řekli, že hybnost jako klíčová veličina zastavujícího účinku je dnes už zcela překonaná.

V podobném duchu se nese většina publikací pocházejících z USA. „Pětačtyřicítkovému mýtu“ podlehl dokonce slavný Chris Kyle, jenž ve své knize Americká zbraň napsal, že „náboje 9 mm jsem pro bojové účely neměl rád a nebyl jsem zdaleka sám. I dnes uslyšíte na jejich adresu spoustu stížností ohledně nedostatku zastavovacího efektu.

Kyle dále v knize cituje Massada Ayooba ohledně nasazení pistolí typu 1911 v 1. sv. válce: „Rozhodujícím faktorem bylo, že když Američané stříleli po Němcích poloautomatickými pistolemi Colt ráže 11,43 mm, padali Němci mrtví k zemi. Když Němci pálili po Američanech svými pistolemi Luger ráže 9 mm, Američané se obyčejně rozlítili a zabili Němce, který je střelil, načež odešli na zdravotnické stanoviště, kde buď pomalu zemřeli, nebo se zcela zotavili. Tak se zrodila pověst automatické pětačtyřicítky jako legendárního prostředku k zastavení útočníka, společně s dlouhodobým americkým přesvědčením, že poloautomatická pistole ráže 9 mm byla nemohoucí a chabou záležitostí, která z vaší ženy udělá vdovu, pokud této zbrani svěříte svůj život.

Je třeba říci, že tento názor mezi střelci v USA převládá dodnes a pokud si někdo dovolí napsat cokoliv jiného, je ihned obviněn z nedostatku patriotismu apod. Po přestřelce v Miami v roce 1982 se FBI rozhodla vyřadit pistole ráže 9 mm z výzbroje ve prospěch pistolí ráže 10 mm Auto (a později, neboť ovladatelnost pistolí v této ráži byla pro většinu agentů za hranou, na ráži 40 S&W). V roce 2015 se rozhodla vrátit se zpět k pistolím ráže 9 mm Luger, kterýžto krok se setkal u části střelecké veřejnosti se značným odporem. Návrat k ráži 9 mm Luger rozhodně nebyl plošně přivítán, zejména kvůli značnému šovinismu části Američanů, kteří náboj 9 mm Luger označují jako „neamerický“.

Ve svých článcích jej však obhajoval například i Sydney Vail, jenž k tomu napsal: Když tedy porovnáváme 9 mm s 40 S&W, rozměr není zásadní faktor. Pokud obě expandují na maximální průměr na základě konstrukce střely, není zde dostatečně velký rozdíl, který by odpovídal vyššímu stupni poškození tkáně; rozdíl mezi neexpandujícími kulkami je také malý.

Vail pak na otázku, zda existují nějaké zásadní rozdíly v ranivé balistice střel 9 mm Luger, 40 S&W a 45 ACP odpověděl: „Jiné než v balistické velikosti projektilu ne. Protože pokud netrefíte něco zásadního, nezáleží na tom, čím je zasáhnete. (...) Zastavení hrozby tedy opravdu nespočívá v kalibru, je to v umístění zásahu.

A dále ve svém článku Zastavující účinek: mýty, legendy a realita uvedl: „Viděl jsem kulku ráže .22, která někoho zcela zneškodnila a kulku ráže .45 ACP, která tohoto účinku nedosáhla. Lidi i zvířata střelená náboji 10 mm Auto a .357 SIG pokračovat v útěku před policií. (...) Také jsem viděl lidi, kteří byli zasaženi náboji 9 mm, .40 a .45, aniž by se potáceli nebo utlumovali své verbální nebo fyzické aktivity.

Co ostatní ráže?

Pravděpodobně bylo v této zemi více lidí zabito ráží .22 než všemi ostatními kalibry dohromady…

Urey W. Patrick

Jakou ráži by tedy měl obránce zvolit? Ještě účinnější, než výše uvedené, jako třeba 44 Magnum? Je téměř třikrát výkonnější než náboj 45 ACP.  Znamená to tedy, že se současně jedná o nejvhodnější náboj pro sebeobranu? Určitě ne. Zaprvé vysoce výkonná munice zvyšuje značně riziko poranění nezúčastněných osob při prostřelení útočníka či odražení střely a současně prodlužuje vzdálenost, kdy je pro okolí nebezpečná například v případě minutí cíle.

Dále obecně platí, že čím je náboj účinnější, tím je také větší - je to dáno velkou ráží střely i velkou dávkou střeliviny, což si zase žádá objemnou nábojnici. To zase nutně zvyšuje rozměry válce revolveru či rukojeti pistole a snižuje tak palebnou kapacitu zbraní. Tak jako při konstrukci munice je třeba jistých kompromisů, při konstrukci zbraní to není jiné.

Výkonná munice si obyčejně žádá adekvátní rozměry a hmotnost zbraně; čím je zbraň výkonnější, tím je také horší její ovladatelnost při zvládání zpětného rázu. Ta se pak dále zhoršuje s klesající hmotností zbraně i zmenšováním úchopové plochy u zbraní malých rozměrů. Velké zbraně je zase obtížnější nosit, pomalejší je jejich tasení i nacílení. Velký zpětný ráz prodlužuje intervaly mezi výstřely a zhoršuje přesnost následných ran. Střelec je tedy nucen volit mezi vhodností zbraně k jejímu nošení, její ovladatelností a účinností.

Autoři Street Survival k tomu dodávají, že výkonnější náboj „... také má tvrdší zpětný ráz, hlasitější výstřel a jasnější záblesk, což vše může nepříznivě ovlivnit vaši přesnost, nejdůležitější faktor v tom, zda kulka dělá svou práci.

Z opačného spektra potom pochází naboj 6, 35 mm Browning. O tomto náboji se všeobecně traduje, že je „nevhodný“ na sebeobranu, což si spousta střelců překládá jako „zcela neúčinný“, protože pro většinu lidí je střelné poranění a jeho vnímání zcela abstraktní. Podíváte-li se do Ellifritzovy statistiky, zjistíte, že zbraně 6,35 mm Browning byly použity proti 68 útočníkům, přičemž 35 % z nich (24 osob) nebylo zastaveno, bez ohledu na počet inkasovaných zásahů. Na druhou stranu to ovšem současně znamená, že zbylých 44 útočníků zastaveno bylo, polovina z nich dokonce jediným zásahem. Dvě třetiny obránců se tedy touto „nevhodnou“ ráží dokázaly ubránit.

Možná je na tomto místě vhodné citovat zkušenosti muže, jenž byl nešťastnou náhodou při pádu zbraně zasažen celoplášťovou střelou ráže 6,35 mm do podbřišku. Bezprostředně po zásahu na okamžik omdlel, avšak vzápětí se vzpamatoval a dokázal se po nábytku vyškrábat na nohy, přivolat si pomoc a nakonec byl napůl v bezvědomí transportován vrtulníkem k okamžité operaci.  Rekonvalescence trvala 3 měsíce, avšak přežil a ke svému zranění uvedl:

Z podbřišku mi proudil velmi pomalý proud krve, jen dvě nebo tři kapky za minutu. (...) Mám trochu břicho. Byl jsem přesvědčen, že ta malá kulka uvízla jen pár centimetrů hluboko v mém tuku a ještě tu noc budu z nemocnice doma. Mýlil jsem se. Poté, co kulka vnikla šikmo vzhůru do spodní části mého břicha na pravé straně těla, prošla ve skutečnosti po celé délce mého trupu, perforovala moje tlusté střevo i spodní smyčky tenkého střeva a skončila hned za hrudním košem na mém levém boku. Byla tak blízko povrchu mé pokožky, až musím podotknout, že kdyby ta kulka měla ještě o 5 gránů prachu víc, vyšla by ven.

Tím samozřejmě netvrdím, že si všichni mají pořídit malorážku. Chci jen říci, že některá tvrzení o „nevhodnosti“ některých ráží je třeba brát s rezervou a žádnou zbraň nelze podceňovat (což může být smrtící chybou ve chvíli, kdy pistoli ráže 6,35 mm Br. bude mít v ruce útočník).

Malé kapesní pistole ráže 6, 35 mm nebo 22 Long Rifle jsou dobré k tomu, k čemu jsou určeny. Tedy k boji proti nechráněnému člověku z bezprostřední blízkosti. Mají nespornou výhodu v malých rozměrech a hmotnosti, na druhou stranu s nimi však těžko něco trefíte na větší než nejkratší vzdálenost a střely z nich nedisponují žádným přebytkem energie pro případ, že by nejprve musely proniknout například karoserií automobilu nebo jeho okénkem apod.   

Celkově jde o to zhodnotit si případná rizika, určit si, jaké druhy hrozeb chce být obránce schopen odvrátit, a tomu přizpůsobit svůj výběr zbraně.  Totéž pak samozřejmě platí pro to, kdy a jak ji chce obránce nosit a z toho plynoucí nároky na její velikost a schopnost ukrytí. Za určitých okolností mohou požadavky na malé rozměry a hmotnost převážit nad požadavky na účinnost náboje, to závisí na posouzení každého.

Volba obranné zbraně je tedy komplexní problém,  jehož celkový rozbor by vydal na samostatný článek. Zde postačí konstatování, že střelec by si neměl obrannou zbraň vybírat jen podle teoretické účinnosti její ráže, nýbrž v širších souvislostech.

Okamžité zastavení útočníka

Policie požadovala náboj pro krátkou zbraň, který by zastavil člověka »tam kde stojí«. Takový náboj samozřejmě neexistuje a nikdy nebude. (...) Existuje nějaká situace, kdy by pokaždé střela s dutou špičkou zastavila jedince »tam kde stojí«? Ano, pokud střela zraní životně důležité oblasti mozku, mozkový kmen nebo krční míchu. Ale jakákoli střela, bez ohledu na typ nebo ráži, která způsobí zranění těchto orgánů, dosáhne okamžité ztráty akceschopnosti. Je to povaha zranění, nikoli konstrukce střely, která způsobí vyřazení.

Vincent DiMaio

Požadavek z úvodního citátu tohoto dílu, totiž okamžité vyřazení útočníka jednou ranou je požadavek přinejmenším nereálný, ne-li nebezpečný, pokud je takto prezentován. 

Jakkoliv to zní pro spoustu lidí neuvěřitelně, pokud nezasáhnete mozek nebo míchu, nelze počítat s okamžitým vyřazením protivníka, i kdybyste jej zasáhli nábojem 50 Action Express. Podle Ronalda Adamse až 20 % podezřelých, proti nimž američtí policisté použili zbraň, nebylo vyřazeno, ačkoliv utrpěli smrtelná poranění, 13 % zůstalo bojeschopných déle než 5 minut a téměř 7 % ještě déle.

Nelze počítat s tím, že [poraněná] játra, ledviny, slezina, různé svaly atd. přimějí odhodlaného útočníka v příštích minutách zastavit svou agresi. Dokonce i výstřely zasahující velké krevní cévy, snad s výjimkou proražení velkého otvoru (alespoň poloviny průměru cévy) skrz aortu v hrudníku, pravděpodobně nezastaví agresi za méně než minutu,“ uvádí Fackler a dodává: „Okamžité vyřazení je běžná a nebezpečná mylná představa.

Vím, že lidské tělo snese mnoho zásahů a stále funguje tak, že dotyčný nadále představuje hrozbu…,“ potvrzuje to Sydney Vail ze svého pohledu taktického chirurga SWAT a dále odpovídá na otázku, kolik nejvíce zaznamenal zásahů v člověku, jenž přežil: “Největší počet střelných zranění byl 22. Některé byly jen vstřel, některé byly vstřel/výstřel. Ale 22, myslím, byl můj maximální počet. Není neobvyklé, že lidé dostanou 8 nebo 10 nebo 12 ran a přežijí.“

Přesto samozřejmě existuje řada případů, kdy byl útočník ihned zastaven, důvody jsou však spíše psychologické. Don Kates připomíná případ muže, jenž byl policisty zasažen pistolí ráže 45 ACP. Zastaven nebyl, dokud si nevšiml krve, pak náhle omdlel. Pěkná ukázka psychologického zastavení.

Ovšem v takovémto případě, kdy útočník prostě omdlí, o jeho mdlobě rozhodly jeho vlastnosti (neschopnost pohledu na krev, malá psychická odolnost atd.), tedy vlastnosti cíle, nikoliv vlastnosti střely, neboť takovýto útočník by patrně omdlel, ať už by jej zasáhla střela jakékoliv ráže.

Koncept vícečetných zásahů

Existuje tedy nějaká možnost, jak zvýšit svoje šance v případě napadení, když ne volbou dostatečně účinné ráže? Zkušenosti (viz Ellifritzova studie) naznačují, že pravděpodobnost odvrácení útoku jedinou ranou je relativně nízká, bez ohledu na použitou ráži.

Bohužel mýtus „One-shot-stops“ se hluboce zakořenil, což stvrzují autoři Street Survival: „Někteří policisté dělají chybu, že vystřelí jednou a pak čekají, co rána udělá. (...) Myšlenka, že těžká ogivální střela, jako je kulka ráže .45, podezřelého otočí kolem dokola a porazí ho, i kdyby byl zasažen do palce je čistý mýtus. Žádná kulka z pistole to nedokáže. (...) Několik výstřelů do středu trupu podezřelého je vaše nejlepší naděje na vyvolání okamžitého kolapsu... Není však zaručen žádný vzor zranění. Podezřelí se stejným poškozením stejných životně důležitých orgánů reagovali radikálně odlišně.

Dokonce tedy i v případě kvalitního zásahu nemusí být požadovaného účinku dosaženo a mnohdy i zdánlivě dobrý zásah nemusí poškodit žádnou důležitou část útočníkova těla.

Štěstí je faktor, jenž nelze ignorovat: někdy zdánlivě dobře umístěná střela mine všechny důležité struktury, o nichž si myslíte, že by měly být zasaženy. Těsně pod srdcem například může kulka projít mezi cévami , aniž by některou z nich zasáhla. Několik dobře umístěných zásahů je jediný způsob, jak obejít problém štěstí,“ komentuje to Fackler.

To znamená, že střelec bude téměř jistě muset i v případě napadení jedním útočníkem vystřelit více než jednou, aby útočníka zastavil. Je proto namístě volit takovou  ráži, která umožní rychlé a opakované výstřely. Než se proto zaobírat teoretickou účinností střely při jednom zásahu, je možná lépe zvážit, zda účinnost obranné střelby neposuzovat spíše celkovým množstvím střel, jimiž je střelec schopen v rychlém sledu zasáhnout útočníka, neboť množství zničené tkáně pěti střelami menší může být v součtu vyšší, než množství tkáně zničené jednou střelou velké ráže.

To ostatně koresponduje s Vailovým míněním, kde se vyjádřil k přechodu u služebních zbraní FBI z ráže 40 S&W na ráži 9 mm Luger koncem roku 2015: „Více nábojů v zásobníku pistole zvyšuje potenciál pro přesné zásahy. FBI se proto rozhodla provést změnu na 9mm náboj, který obvykle nabízí vyšší počet nábojů v zásobníku, rychlejší a přesnější následné zásahy, méně znatelný zpětný ráz a velmi podobné fyzikální charakteristiky střely jako u 40 S&W.

Závěr

Je to o indiánovi, ne o šípu. Průměrný majitel zbraně, nebo člověk kupující si zbraň, je však zaměřen na šíp.“ 

Claude Werner

Chiméra je přelud, či vidina, často se však také používá ve významu „nereálná představa“. Střelci se mají tendenci hnát za vidinou „té nejlepší střely“, avšak často je výsledek jejich hledání poplatný nereálným představám nebo očekáváním. Také o samotném zastavujícím účinku panují mezi střelci „nereálné představy“.

Jednou z nich je mylná domněnka, že když uvidí v rukou útočníka pistoli ráže 6,35 Browning, nemůže se jim nic stát, protože tahle ráže je „neúčinná“. Druhá, že oni sami s pětačtyřicítkou jednou ranou útočníka „smáznou“, ať ho trefí kamkoliv. Ani jedno neodpovídá skutečnosti.

Hledání ideální obranné munice zasvětila řada lidí mnoho času i úsilí. Přesto na otázku, jaký je vlastně ten nejlepší obranný náboj, neexistuje jednoznačná odpověď.

Cítím se teď trochu jako podvodník, neboť mnozí čtenáři jistě doufali, že když se prokousali až sem, konečně narazí na nějakou tabulku, která jim tento problém osvětlí jednou provždy. Bohužel něco takového není možné.

Jak uvádí Kneubuehl: „Účinek střely můžeme hodnotit pouze zpětně, na základě výsledku zásahu. () Je proto zbytečné o účinku střely diskutovat nebo jej měřit, či dokonce jej chtít předpovídat. Přesto se o to neustále usiluje.
()
Pokud se nezdaří obrana proti násilnému útoku a pachatele se nepodaří zneškodnit střelbou, vina se často připisuje slabé účinnosti střely, místo aby se příčina hledala ve špatném zamíření nebo nesprávné obsluze zbraně. Nezřídka se stává, že se případy neúspěšné obrany stanou důvodem vývoje nového typu střel nebo dokonce nové ráže.
()
Ačkoliv u dané střely může být velmi dobře známo její chování v lidském nebo zvířecím těle, stěží se z něho dá usuzovat na výsledek jednoho konkrétního zásahu. Umístění zásahu má pro účinek střely zcela zásadní význam.

Zde by se chtělo říci: amen. Když si projdete diskuse na střeleckých fórech, zjistíte, že spousta střelců považuje účinnost střely za úhelný kámen případného úspěchu či neúspěchu jejich hypotetického použití zbraně v nutné obraně. Nic není vzdálenější pravdě.

To, zda bude obrana úspěšná či ne, závisí ve skutečnosti na zcela jiných okolnostech. Aby obránce uspěl, musí nejprve včas identifikovat vznik obranné situace, musí ji vyhodnotit, musí udržet nervy na uzdě a ruce v klidu, musí být schopen včas vytasit zbraň, musí být schopen včas vystřelit, a hlavně - musí být schopen včas zasáhnout útočníka. Většina střelců zvládnutí tohoto všeho považuje jaksi za samozřejmé, avšak v reálu to zase tak jednoduché není -  a nepodaří-li se obránci splnit některou z těchto podmínek, nemá cenu řešit účinnost střely. Špatně vycvičeného střelce žádná “kouzelná“ střela z bryndy nevytáhne a upřímně řečeno, kdyby střelci více cvičili rychlé tasení a defenzivní střelbu, možná by takovýchto článků ani tolik nevznikalo.

Přesto ani zvládnutí toho všeho nemusí stačit. Střelec může dosáhnout kvalitního zásahu a může být vyzbrojen dostatečně účinnou zbraní. Navzdory tomu některé okolnosti související s danou obrannou situací jsou prostě mimo jeho kontrolu, zejména pokud jde o osobu útočníka.

Velkou roli totiž bude hrát útočníkova motivace, odhodlanost, agresivita, psychická odolnost a vnímavost k poranění. (Existují studie z amerického kontinentu, jež konstatují vyšší vnímavost ke zranění u dětí, starých osob, žen. Naopak nižší vnímavost k bolesti a tedy vyšší odolnost než běloši prokázaly osoby černé pleti.)

Nic z toho sice neovliňuje míru poranění jako takovou, ale významným způsobem se podílí na rychlosti a stupni vyřazení útočníka. Dokonce i tehdy, když obránce stejnou zbraní zasáhne dva přibližně stejně velké útočníky do naprosto stejného  místa, může být výsledek působení střel, právě s ohledem na výše uvedené skutečnosti, rozdílný.

Střela s velkou účinností sice zvyšuje pravděpodobnost rychlejšího vyřazení útočníka, nelze však žádným způsobem predikovat zda vůbec, popř. za jak dlouho, k tomuto vyřazení dojde.

Několik ilustračních případů: Newyorský policejní sbor měl důvod se domnívat, že bude přepaden určitý obchod, a tak do něj umístil skrytého policistu s brokovnicí. Když lupič vstoupil do obchodu a namířil pistoli na majitele, vyskočil policista z úkrytu a nařídil mu, aby odhodil zbraň. Lupič se místo toho otočil a namířil svou zbraň na policistu stoje k němu bokem. Policista vystřelil a jednotná střela ráže 12 vnikla do lupičova těla skrz podpažní jamku, prošla hrudníkem (minula srdce) a vyšla ven druhým podpažím, přičemž mu zlomila paži. Lupič začal prchat a běžel přes dva bloky. Zastavil se, až když na něj pronásledující policista zezadu skočil. Lupič mimochodem přežil.


Desátník Mark Coates z Dálniční policie státu Jižní Karolína a veterán námořní pěchoty zahynul, když zastavil auto při rutinní kontrole. Řidič (dealer drog, v pruhované košili) desátníka náhle napadl a oba spadli na zem. Muž dvakrát zasáhl policistu z pistole ráže .22 do hrudi, ale střely zastavila jeho neprůstřelná vesta. Coates od sebe muže dokázal odtlačit a opětovat palbu, přičemž ho pětkrát zasáhl revolverem ráže .357 do hrudi. Když se stáhl do úkrytu a rádiem volal pro posily, muž vypálil další ránu. Střela zasáhla desátníka Coatese do levého podpaží a prošla do jeho srdce. Muž incident přežil a byl odsouzen k doživotnímu vězení
www.youtube.com

Zpráva FBI o použití zbraní policisty z 29. listopadu 2006 z pensylvánského policejního oddělení pak uvádí případ, kdy policie  zasáhla zločince do hrudníku a břicha moderními 180grainovými střelami s dutou špičkou ráže 40 S&W a náboji ráže 223 Remington z pušky M4. Při pitvě bylo zjištěno, že byl zasažen 17krát a z toho 11 střel způsobilo průstřel. Navzdory těmto mnohočetným zraněním bojoval s policisty, kteří se ho pokoušeli spoutat, dokud nezemřel.

Jak vidno, ani ta nejúčinnější ruční palná zbraň nedává pražádnou záruku toho, že útočníka se skutečně podaří rychle vyřadit. Vrátíme-li se ještě jednou k Ellifritzově studii, vyplývá z ní, že útočníci byli okamžitě zastaveni v 75 % při zásahu do hlavy, v 41 % při zásahu do trupu a ve 14 % při zásahu do rukou a nohou. Ačkoliv zjevně v určitém množství případů (zejména zásahy končetin) útočník podlehne bolesti (psychologické zastavení), v ostatních případech je klíčové, zda střela zasáhne vitální orgány či ne.

Urey Patrick to shrnuje následovně: „Kinetická energie nezraňuje. Dočasná dutina nezraňuje. Tolik diskutovaný »šok« z nárazu střely je bajka a »porážecí síla« je mýtus. Kritickým prvkem je průbojnost. Střela musí proniknout do velkých orgánů zabezpečujících krevní oběh a mít dostatečný průměr, aby podpořil rychlé krvácení. Průbojnost méně než 12 palců je příliš málo… Žádná střela, která nepronikne k životně důležitým orgánům z jiného než optimálního úhlu, není přijatelná. U těch, které tam proniknou, je výhoda vždy na straně střely s větším průměrem.

Sydney Vail nabádá střelce, aby „nevěřili humbuku“ a považuje zastavující účinek za „marketingový nástroj“ a „mýtus“, přičemž celou věc uzavírá: „Vracíme se tedy k původní otázce: Která munice má nejlepší zastavující účinek? Na tu otázku neumím odpovědět. Mohu říci, že byste měli hledat munici, která spolehlivě splňuje nároky na penetraci a expanzi, ale nevěřte, že tyto dva faktory samy o sobě rozhodnou o dosažení zastavujícího účinku. Maximální zastavující účinek spočívá v tréninku se zbraňovým systémem.

A na závěr ještě v podobném duchu Greg Ellifritz: „Přestal jsem se zneklidňovat tím, zda budu někdy schopen najít nejlepší obrannou ráži, protože jsem zjistil, že žádná taková ráže neexistuje. Taky už necítím potřebu při každém opuštění domu nosit něco v ráži .45 ze strachu, že ráže 9 mm by neměla dostatečný zastavovací účinek. Takže noste, co chcete. Ráže není zase až tak důležitá. (...)

Bez ohledu na to, jakou zbraň zvolíte, vyberte si tu, která je spolehlivá a trénujte s ní tak dlouho, dokud nebudete schopni dosahovat rychlých a přesných zásahů. O nic jiného ve skutečnosti nejde.

Zdroje:
UREY W. PATRICK: Handgun Wounding Factors and Effectiveness, FIREARMS TRAINING UNIT, FBI ACADEMY, QUANTICO, VIRGINIA 1989
Ken Newgard, MD: The Physiological Effects of Handgun Bullets, WOUND BALLISTICS REVIEW, VOLUME 1, NUMBER 3
Martin L. Fackler, MD: Wound Ballistics Research of the Past Twenty Years: A Giant Step Backwards, WOUND BALLISTICS REVIEW, VOLUME 1, NUMBER 3
Martin L. Fackler, MD: Police Handgun Ammunition Selection, WOUND BALLISTICS REVIEW, VOLUME 1, NUMBER 3
Martin L. Fackler, MD: The Wound Profile & The Human Body: Damage Pattern Correlations, WOUND BALLISTICS REVIEW, VOLUME 1, NUMBER 4
Maarten van Maanen: Discrepancies in the Marshall & Sanow "Data Base": An Evaluation Over Time, WOUND BALLISTICS REVIEW, VOLUME 4, NUMBER 2
Martin L. Fackler, MD: Undeniable Evidence, WOUND BALLISTICS REVIEW, VOLUME 4, NUMBER 2
Duncan MacPherson: The Marshall & Sanow "Data"- Statistical Analysis Tells the Ugly Story, WOUND BALLISTICS REVIEW, VOLUME 4, NUMBER 2
Duncan MacPherson: The Temporary Wound Cavity, WOUND BALLISTICS REVIEW, VOLUME 4, NUMBER 2
Michael Courtney, PhD, Amy Courtney, PhD: Relative incapacitation contributions of pressure wave and wound channel in the Marshall and Sanow data set
Michael Courtney, PhD, Amy Courtney, PhD: Review of criticisms of ballistic pressure wave experiments, the Strasbourg goat tests, and the Marshall and Sanow data
FRANTIŠEK LHOTSKÝ: STŘELNÁ PORANĚNÍ POHLEDEM VOJENSKÉHO ZÁCHRANÁŘE, Vysoká škola zdravotnická, BAKALÁŘSKÁ PRÁCE, Praha 2020
Michala Čentéšová, DiS: Neletální palné zbraně a metody hodnocení jejich ranivého potenciálu,  Bakalářská práce, Vysoká škola Karla Engliše, a. s., Brno, duben 2015
N. C. Nicholas, Ph.D., J. R. Welsch: BALLISTIC GELATIN, Applied Research Laboratory, The Pennsylvania State University, February 2004
MARTIN L. FACKLER, MD: EFFECTS OF SMALL ARMS ON THE HUMAN BODY Wound Ballistics Laboratory, Letterman Army Institute of Research, Presidio of San Francisco, California 94129-6800 
David B. Powers, DMD, MD*, O. Bailey Robertson, DDS: Ten Common Myths of Ballistic Injuries, Oral Maxillofacial Surg Clin N Am 17 (2005) 251 – 259
MUDr. Jan KRAJSA: Příčiny vzniku perikapilárních hemoragií v mozku při střelných poraněních, MASARYKOVA UNIVERZITA, Lékařská fakulta, DISERTAČNÍ PRÁCE, Brno 2009
doc.lng. Jan KOMENDA, CSc., Ing. Ludvík JUŘÍČEK, Ph.D.:  RANIVÁ BALISTIKA, VOJENSKÁ AKADEMIE V BRNĚ, Katedra zbraňových systémů, S — 1468, BRNO 2003
Bc. Kateřina Řmotová: Ranivý potenciál neletálního střeliva do krátkých palných kulových zbraní, Diplomová práce 2017
Martin L. Fackler, MD, Carroll E. Peters, PhD: THE SHOCK WAVE MYTH, WOUND BALLISTICS REVIEW, Winter / 91
Doc. MUDr. Eduard Kasal, CSc.: Šok, Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta v Plzni
Ronald J . Adams, Thomas M. McTernan, Charles Remsberg: Street Survival, CALIBRE PRESS, INC.,Illinois,  ISBN: 0 - 9 3 5 8 7 8 - 0 0 -9 
Michael Courtney, PhD, Amy Courtney, PhD: Links between traumatic brain injury and ballistic pressure waves originating in the thoracic cavity and extremities
Martin L. Fackler: Wounding patterns — of military rifle bullets, INTERNATIONAL DEFENSE REVIEW 1/1989
M.L. FACKLER, M.D.: WHAT'S WRONG WITH THE WOUND BALLISTICS LITERATURE, AND WHY, DIVISION OF MILITARY TRAUMA RESEARCH, JULY 1987
Vincent J. M. DiMaio, M.D.: Gunshot Wounds - Practical Aspects of Firearms, Ballistics, and Forensic Techniques, New York, 1999
JUDr. ing. Bořivoj Štěpánek: Brokové náboje pro krátké zbraně ani či ne?, Střelecký magazín 12/97
Ing. Petr TŮMA, Ing. Přemysl LIŠKA: Hledání optimální policejní ráže,  Střelecká revue, únor 2008
Ing. Martin Helebrant: Kořeny ráže .45 ACP, Střelecký magazín 11/99, 12/99
ING. BOHUMIL PLANKA, CSC., DOC. ING. JAN KOMENDA, CSC.: Křehké střely, Střelecká revue, leden 2013
J. Kadlec: STŘELIVO PRO POLICII, Střelecký magazín 5/99
Dr. Jiří Šole, Ing. Jaroslav Němeček: STŘELIVO PRO POLICII, Střelecký magazín 9/99
Ing, Jindřich Hýkel: STŘELIVO PRO POLICII, Střelecký magazín 10/99
Chris Kyle, William Doyle: Americká zbraň, nakl. CPress, Brno 2014, ISBN 978-80-264-0517-7
Zdeněk Faktor: Zbraně pro sebeobranu, nakl. Magnet-Press, Praha 1995, ISBN 80-85434-76-8
Vladimír  Havel: Základní kniha o střelných  zbraních pro sebeobranu, nakl. Naše vojsko, Praha 2001, ISBN 80-206-0509-8
P. Černý, M. Goetz: Manuál obranné střelby, nakl. Grada Publishing a.s., Praha 2004, ISBN 80-247-0739-X
F. Novotný, A. Kreml, M. Helebrant: Zbraně a sebebrana, nakl. Goldstein &  Goldstein, Praha 1997, ISBN 80-86094-23-5
Mgr. Kateřina Doležalová: Šokové stavy, patofyziologie, příznaky a léčba
Robert Adam: Nejvýkonnější ruční zbraně celého světa, nakl. Svojtka a Vašut, Praha 1997, ISBN 80-7180-242-5
Beat P. Kneubuehl: Balistika, Naše vojsko 2004, ISBN 80-206-0749-8
www.ammoland.com
dfens-cz.com
www.americanfirearms.org
www.odmp.org
ucebna.net
www.policemag.com/a-trauma-surgeon-talks-about-wound-ballistics-and-stopping-power
www.policemag.com/stopping-power-myths-legends-and-realities
www.policemag.com/9mm-vs-40-caliber
gundigest.com/handguns/concealed-carry/45-acp-still-supreme-self-defense.
americanshootingjournal.com/357-magnum-vs-9mm/
americanshootingjournal.com/25-caliber-pistol/
www.luckygunner.com/wrong-about-pocket-pistols/
fyziogym.cz/jak-telo-reaguje-na-zraneni-zmeni-se-neco-jak-dlouho-ta-zmena-trva/
metodika.zdrsem.cz
www.themeateater.com/is-hydrostatic-shock-real
www.luckygunner.com/why-ballistics-gel-works/
www.thehighroad.org/my-two-cents-on-the-25-auto-after-being-shot-by-one.818378/

www.backwoodshome.com/choose-your-ammo-police-style/

Seriál

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔17.12.2021 📕3.512