Královská saská armáda v roce 1866

Autor: Edgar Pachta 🕔︎︎ 👁︎ 7.109

Pojednání zaměřené na uniformy Královské saské armády a kontingentu knížectví Sachsen-Meiningen, spojenců Rakouska. Čerpal jsem z pramenů věhlasného německého historika konce 19. století, profesora Richarda Knötela, který je také autorem zde přiložených obrazových tabulí, tvořících součást mé soukromé sbírky. Jako vhodný doplněk slouží fotografie z novodobých akcí, připomínajících válku 1866.

Sasko, původně kurfiřtství, bylo povýšeno na království Napoleonem I. v roce 1806, kdy se také jeho území značně rozšířilo. Po napoleonských válkách byl saský král, jako někdejší Napoleonův spojenec přinucen odstoupit některá území, ačkoli titul mu zůstal zachován. V létě 1866 saská armáda vstoupila na území Rakouska a postavila se po jeho bok, zejména v bitvě u Hradce Králové/Sadové, kde zaznamenala velké úspěchy, ale také utrpěla citelné ztráty. Byla nepoměrně menší, než armády Rakouska a Pruska; celkem čítala 26 400 mužů.

Reklama

Z toho:

  • pěchota tvořila 19 000 mužů,
  • jezdectvo 2600 mužů s celkovým počtem 7500 koní,
  • dělostřelectvo v počtu 2000 mužů s celkem 58 děly.
  • pomocné sbory, 2800 mužů.

Během tažení činily ztráty 89 důstojníků a 2132 poddůstojníků a vojínů.

Výstroj tzv. saského pomocného sboru se částečně řídila rakouským vzorem, včetně pušek předovek s perkusním zámkem. V roce 1850 byl u děl zaveden moderní systém odpalování. V roce 1853 začala být saská pěchota vyzbrojována puškou zvanou Dorngewehr. Jednalo se o zvláštní puškařskou konstrukci předovky s drážkovanou hlavní. Zbraň zkonstruoval v roce 1844 francouzský plukovník Thouvenin, který zdokonalil systém H. G. Delvigneho. Systém spočíval v tom, že projektil byl zaražen nabijákem na ocelový hrot, připevněný k dnovému šroubu. Tím se olověná střela roztáhla, takže při výstřelu lépe těsnila uvnitř hlavně a začala rotovat.

Každé rotě bylo zpočátku přiděleno 18 těchto zbraní. Vojáci jimi vyzbrojení byli od té doby nazýváni střelci. Nicméně Dorngewehr začal být od roku 1849 vytlačován puškou systému Minié s expanzním střelivem. Poté, co byla pěchota již vybavena puškami s drážkovanými hlavněmi z Lutychu, koupil saský král Johann od pruské vlády 30 drážkovaných dělových hlavní, určených pro potřeby Německého spolku. Po jejich otestování byly v roce 1862 do služeb saské artilerie zařazeny nové šestiliberní drážkované kanóny. Pro tento nový typ děl byly také zavedeny železné lafety. Na podzim 1861 obdržela pěchota rakouské pušky s drážkovanou hlavní, systému Lorenz (stále předovky). Od lutyšských pušek se lišily jen menší ráží a nižší hmotností. Pěchota jimi byla průběžně vybavována do roku 1862. V tomto roce obdržely drážkované pěchotní pušky také pionýrské (ženijní) prapory.

Pěchota

V roce 1862 zaznamenaly uniformy saské armády zásadní změny oproti dřívějším pravidlům. Nový stejnokroj se přizpůsobil aktuálním potřebám a celá armáda jím byla vystrojena k roku 1865. Pěchota vyměnila dosavadní zelenou barvu zbrojního kabátu (Waffenrock) za světle modrou. Jednotlivé brigády se odlišovaly barvou límce a manžet neboli rukávových výložek. Všechny paspulky byly červené. Pompon na čáce se shodoval s barvou vyložení a byl opatřen žlutým číslem roty. Kónická čáka se podobala rakouskému modelu; na čelní straně byla označena osmicípou hvězdou z bílého kovu, se zeleným středem (pro důstojníky a poddůstojníky s prýmky podél dýnka).


Obr. 1.: zleva: pěšák II. pěší brigády (polní výstroj 1866), tesař III. pěší brigády, šikovatel II. pěší brigády, desátník Tělesné brigády, důstojník I. pěší brigády, bubeník Tělesné brigády, brigádní adjutant III. pěší brigády

Nárameníky měly červenou obšívku a nesly červené číslo praporu, které bylo u tělesné brigády ještě převýšeno symbolem koruny. Každá brigáda měla čtyři prapory (již od roku 1849). Zde je pozoruhodné, že prapory nebyly číslovány v rámci jednotlivých brigád, nýbrž souřadně jako celá pěchota.

Reklama

Odlišné barvy límců (a manžet) byly následující:
I. pěší brigáda (sestávala z praporů 1–4) červená;
II. pěší brigáda (prapory 5–8) žlutá;
III. pěší brigáda (prapory 9–12) černá;
IV. (Tělesná) brigáda (prapory 13–16) bílá.

Příslušníci Tělesné brigády nosili šavli, zatímco ostatní pěšáci používali jako poboční zbraň tesák. Obruče bubnů byly natřeny zelenými a bílými šikmými pruhy, jen u Tělesné brigády byly obruče zelené, s bílými oválnými poli, uvnitř se žlutou korunou. Zlaté pompony důstojníků se vyznačovaly vnitřním polem v barvě vyložení, bez jakéhokoliv čísla. Během polního tažení 1866 nosila saská pěchota jen talířovitou čapku (furažku), na níž bylo nad kokardou (v zemských barvách – bílé a zelené) umístěno červené číslo roty. Důstojníci tehdy odložili epolety.

Tesaři (sapéři) se odlišovali červenými nášivkami v podobě zkřížených sekyr na obou nadloktích, černými koženými rukavicemi a zástěrou.

Nosný systém byl řešen anatomicky, dle návrhu známého lékaře Dr. R. Virchowa. Tvořil jej opasek s odlehčovacími ramenními popruhy, na jehož přední straně byla zavěšena sumka (patrontaška), vlevo bodák a poboční zbraň. Řemení pro všechny druhy vojsk a kategorie Saské královské armády bylo zhotoveno z černě lakované kůže; výjimku tvořilo pouze jezdectvo, s koženým řemením bílým.

Myslivci

Jejich novou uniformu tvořil tmavě zelený zbrojní kabát s černým límcem. Nárameníky nesly číslo praporu, na černém poli uprostřed pomponu měli příslušníci mužstva číslo roty, důstojníci číslo praporu. Vnější obvod pomponu byl zelený, pro důstojníky zlatý. Pro posledně jmenované byla rovněž určena červená obšívka – nejen dolního okraje, ale celého límce. Na epoletách hudebníků se nacházel zelený symbol lesního rohu, převýšený žlutým číslem praporu.


Obe. 2.: zleva: vrchní signalista Myslivecké brigády, desátník (Oberjäger) Myslivecké brigády, nižší důstojník Myslivecké brigády, chirurg II. třídy (Unterarzt), guid generálního štábu

Guidové (tělesní myslivci) měli ve vnitřním poli pomponu, jakož i na náramenících označení v podobě koruny. Polní výstroj v roce 1866 se svým vzhledem odvíjela od pěchotního modelu. Stojí za povšimnutí, že v saské armádě se nosil složený plášť pod chlopní torny; jen šarže, které žádnou tornu nenosily, měly plášť (praktické šedé barvy) srolovaný do bandalíru přes pravé rameno.

Jezdectvo

Z přednic zbrojních kabátů pro jízdní pluky byly v roce 1862 odstraněny knoflíky. Kabát se pak zapínal pomocí háčků a oček a dostal podél předních okrajů lemovky neboli porty (se dvěma pruhy v plukovní barvě, pouze pro gardovou jízdu, která měla vyložení bílé, se dvěma pruhy světle modrými). Odlišné barvy vyložení byly – pro I. jezdecký pluk červená, pro II. jezdecký pluk karmínová, pro III. jezdecký pluk černá. V roce 1863 obdržel posledně jmenovaný pluk místo černého vyložení tmavě purpurové.


Obr. 3.: zleva: jezdec I. jízdního pluku, jezdec III. jízdního pluku, vyšší důstojník Gardového jízdního pluku, podstrážmistr polního četnictva, trubač Gardového jízdního pluku

Knoflíky byly všeobecně žluté kovové. Záštitný koš jezdecké šavle byl ocelový, pouze u gardové jízdy ze žlutého kovu. Tento pluk rovněž nosil na šupinových epoletách korunu. Závěsník šavle byl nošen pod kabátem. Řemení jezdectva (kromě šavlového závěsníku ramenní řemeny s patrontaškou a karabinou a řemínek s plechovou polní lahví) bylo zhotoveno z bílé kůže.

Reklama

Krátce po vypuknutí války 1866 bylo z řad poddůstojníků jízdních pluků zřízeno polní četnictvo. Příslušníci této jednotky nosili uniformy svých pluků, ale odlišovali se přilbou jízdní artilerie (s housenkou namísto hřebenu) a bílými závěsnými šňůrami (na pravé straně hrudi).

Sedlo bylo překryto černým ovčím rounem.

Dělostřelectvo

Pěší dělostřelecká brigáda používala jako pokrývku hlavy čáku. Červený pompon se zeleným okrajem byl označen číslem baterie, které se také (červené barvy) nalézalo nad kokardou na soukenné polní čapce zelené základní barvy. Okolek a obruba čapky byly shodné s barvou límce; střih odpovídal pěchotním furažkám pro polní tažení 1866. Nárameníky byly ozdobeny červenou nášivkou v podobě hořícího granátu.


Obr. 4.: zleva: šikovatel a trubač pěšího dělostřelectva, trubač jízdního dělostřelectva, vice desátník vozatajstva, ohněstrůjce (poddůstojník) jízdního dělostřelectva, důstojník jízdního dělostřelectva, pionýr, důstojník pěšího dělostřelectva

Jízdní dělostřelecká brigáda nosila housenkové přilby podle bavorského vzoru (zavedené v roce 1843). Housenka byla běžně černá, jen pro trubače červená. Kabáty posledně jmenovaných, stejně jako v případě jejich protějšků z pěší brigády, byly na přednicích zvýrazněny smyčkami, sahajícími k pasu. V tomto případě na rozdíl od jízdy, kde „prýmkové osazení“ trubačů sahalo až k dolní části kabátu. Jízdní dělostřelectvo, stejně jako vozatajstvo, nosilo šupinové epolety jezdeckých pluků. Jízdní dělostřelectvo používalo zaoblené soukenné čabraky v základní barvě uniformy, s červeným lemováním. Příslušníci vozatajské brigády chodili ve světle modrých zbrojních kabátech (s černým vyložením a červenými lemy); pompony na jejich čákách byly ozdobeny symbolem koruny.

Pionýři ženijního vojska nosili uniformu jako pěší dělostřelci, ale tradičně s bílými kovovými knoflíky.

Další saský kontingent

V tzv. „bratrovražedné válce Němců s Němci“ v roce 1866 se na stranu Rakouského císařství postavila velká část německých států, soustředěných v Německém spolku. Každopádně by si všechny zasluhovaly pozornost, ale zde se chci soustředit pouze na Sasy.

Z dalších saských státečků se k Rakousku připojilo pouze knížectví Saschsen-Meiningen.

Sasko-Meiningen

Malé saské knížectví vydržovalo jeden pěší pluk. Jeho uniformy byly velmi podobné pruským, zejména v případě přilby a zbrojního kabátu. Panovaly zde však tato odlišnosti, v prvé řadě v podobě bílé kovové hvězdy, sloužící za označení na přilbách. Mužstvo mělo na náramenících vyšito číslo praporu, mělo rovně střižené rukávové patky, nosilo tesák. Je zajímavé, že nehledě na černý límec, byl okolek čapky/furažky červený.


Obr. 5.: zleva: nadporučík, fyzilír, poddůstojník

Uniformy sasko-meiningenského pluku se změnily v roce 1864. Začaly být vydávány kabáty se šňůrováním (na způsob husarských attil), nebyl však určen nový model čáky pro mužstvo, takže se k novým kabátům nadále nosila piklhaubna. Důstojníci však již nosili čáku (ve stylu kepi) podle nového rakouského modelu, která v době, kdy vypukla válka 1866, musela nahradit piklhaubnu, aby napomohla k lepšímu sladění se stejnokroji mužstva. Mužstvo však pochodovalo do války stále ve starších kabátech, protože šňůrovaných kabátů nového typu se pro pluk nadále nedostávalo. Barva okolku polní čapky byla v tomto případě shodná s barvou límce. Na základě ilustrací lze soudit, že sasko-meiningenští vojáci již byli vyzbrojeni jehlovkami systému Dreyse.


Obr. 6.: zleva: fyzilír, poddůstojník, podporučík, vyšší důstojník (v době polního tažení)

Zdroj
Richard Knötel: Uniformenkunde. Lose Blätter zur Geschichte der Entwicklung der militärischer Tracht, Rathenow 1890.

Fotografie


Saský myslivec na akci v Prachovských skalách, 2019
autor Petr Kožnárek


Saští myslivci a sanitáři Červeného kříže na akci v Prachovských skalách, 2019
autor Petr Kožnárek


Saští myslivci a sanitáři Červeného kříže na akci v Prachovských skalách, 2019
autor Petr Kožnárek


Saští pěší dělostřelci na akci u Lamače, 2016
autorka: Sabina Rakušanová

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více