Main Menu
User Menu

Uhry v období turecké okupace (16. – 17. stol.)

Autor : 🕔16.04.2021 📕2.965
Rozpočet valka.cz 2021 : 85.000,- Kč Příjmy doposud : 18.944,- Kč
♡ Chci přispět

Poté, co v roce 1526 na moháčském bitevním poli rozprášila palba tureckých děl uherské rytířské houfy, roztrhla se země na dvě, později dokonce na tři znepřátelené části, které se po dobu jednoho a půl století zmítaly ve vzájemných bojích. V tom období začal být v Uhrách budován členitý systém menších opevnění, pozůstávající z několika linií, zasahujících do hloubky území.

Čas od času byla najímána rytířská vojska, jejichž existenci ohraničovala doba trvání války. V druhé polovině 16. století rytíři vstupovali do služeb proti nepříteli za žold, takže je často můžeme vidět na dobových dřevorytech a malbách, vedle čtvercových sestav pěchoty. Částečně se tak dělo na účet krále, který si však raději najímal žoldnéřská vojska. V 16. století uherské hrady ještě do značné míry spoléhaly na obránce v podobě domácích vojáků, později však byli před dvorními vojsky upřednostňováni dražší, ale politicky spolehlivější cizinci, zejména němečtí a italští žoldnéři, v neposlední řadě i vojáci ze sousedních českých zemí.

Pohraniční vojáci plnili více úkolů. Přímo na hradech vykonávali funkci pěchoty a dělostřelectva, zatímco hlídkovou činnost v okolí hradů, stejně jako ochranu komunikací a venkovského obyvatelstva zajišťovala jízda. Ta měla také provádět systematický průzkum v oblastech obsazených Turky a získávat zajatce nebo alespoň důležité informace vojenského rázu. Takřka běžnou praxí bylo vymáhání výpalného od nepřátelských vesnic či měst, nebo vykonávání „úderné“ spravedlnosti v duchu rčení „oko za oko …“ Do dvorních pokladen totiž pršely peníze velmi nepravidelně, takže se kořist stala nezbytným zdrojem příjmů.

Pro takovéto pohyblivé, značnou rychlostí prováděné vojenské akce byla jako stvořená tehdy právě vznikající uherská lehká jízda – husaři. Výzbroj (šavli, kopí, luk a šípy, štít – tarče) a dokonce i oděv částečně převzali od svých protivníků, tureckých jezdců sipáhí. Od těch tureckých se příliš nelišily ani jejich vojenské návyky, např. léčka, „martalování“ neboli vysílání malých houfců, číhajících na vhodnou příležitost k útoku apod. Jako „opravdovou“ připomínku života a smrti pořádali jezdci znepřátelených stran souboje, které měly daná pravidla a řídily se dobovými zvyklostmi. Pokud rychlí a mrštní husaři odhadli správnou dobu pro útok, mohli se svými kopími napadnout i těžkooděnou kavalerii.


Šavle
Spolek historického šermu Fringia

Od druhé poloviny 15. století se v Uhrách začíná znovu uplatňovat tradiční zbraň nomádů – šavle. Do 17. století již nesloužila pouze jako hlavní zbraň lehké jízdy, ale také pěších hajduků. Existovalo mnoho druhů šavlí; ty uherské byly původně těžké, ale o něco později se začaly prosazovat odlehčené čepele východního typu. Čepel byla zpočátku rozšířená od střední části, později po celé délce štíhlejší a poněkud širší jen na konci. Tyto východoevropské šavle jsou dědictvím turkotatarské kultury. Jejich čepele jsou v poslední třetině rozšířené v hrotitý list, po obou stranách vybroušený v ostří, nazývaný z tatarštiny přejatým výrazem jelmán. Turci nazývali kratší šavle s tímto typem čepele kilič. V Persii vznikl druhý typ, jehož čepel tvoří hlubší oblouk, je delší, ale štíhlá, k hrotu zúžená, tzv. šamšír nebo šimitar.


Středoevropský typ šavle z 16. století
Zbrojířství J. Jankaj
 

Z historie šavle …

Mohlo by se zdát, že zbraň, která zdomácněla i v českých lidových písních a ještě v minulém století patřila k dětským hračkám, má rodokmen alespoň tak jasný jako třeba meč nebo kord. Ve skutečnosti je o ní až do 15. století známo poměrně málo – snad jen to, že do Evropy přišla z Východu, kde ji kováři vyráběli již v dobách stěhování národů. Ve větším se šavle objevují až s velkou tureckou invazí do střední Evropy v první polovině 16. století, aby se dostaly do skupiny nejpoužívanějších zbraní. Šavle na první pohled prozrazuje cizí původ základním rozdílem celé stavby. Proti souměrnému evropskému meči nebo rapíru kreslí její osa esovitou vlnovku. Konec rukojeti je opatřen čepičkou a naklání se dopředu jako hlava dravce. Čepel s vnějším ostřím pokračuje v křivce započaté jílcem a tvoří lehký, dozadu zakřivený oblouk. Takto zakřivené ostří představuje proti rovným čepelím mečů výhodu. Šavle totiž dokáže při zpětném tahu nejen sekat, ale i řezat. Stačilo tedy jen zasadit správnou ránu, aby šavle protnula orientální turban či oděv, skládající se z několika vrstev hedvábí nebo prošívané bavlny.

Ačkoli do českých zemí se šavle dostala až koncem 16. století, jako součást polské a uherské módy a jako výzbroj husarských oddílů, nasazených na tureckém bojišti, setkávali se s ní naši předkové již o tři sta let dříve. Nejprve se s nimi oháněli mongolsko-tatarští válečníci, kteří po vítězství nad Poláky a templáři v roce 1242 u Lehnice vtrhli na Moravu, odkud se před vojskem českého krále Václava I. (vládl 1230–1253) stáhli do Uher – zejména na Slovensko. Bez šavlí si nelze představit ani uherský dvůr v Budíně za krále Bély IV. (1235–1270), který měl za ženu tatarskou princeznu, ani za Štěpána V. (1270–1272), jehož chotí byla princezna kumánská. Oba tito panovníci byli spřízněni s českým králem Přemyslem Otakarem II. (1253–1278) a je o nich známo, že celé prostředí svých rezidencí přizpůsobili zvyklostem svých manželek. V bitvě u Kressenbrunnu (24. 6. 1260) stáli proti Přemyslu Otakarovi II. v Bélově vojsku po boku Uhrů nejen Chorvaté, Sikulové, Bulhaři a Srbové, ale i Kumáni (Polovci), kteří šavle bezesporu běžně používali. Od té doby se Střední Evropa setkávala s účinnou nomádskou zbraní velmi často.

Např. během mírových jednání mezi Jiřím z Poděbrad (1458–1471) a polským králem Kazimírem IV. (1447–1492) v Hlohovci 18. až 30. května 1462, oslnivou družinu polského krále vedle Poláků, Litevců a Rusů doplňovali Tataři. V zemích, které měly v družinách panovníků a ve vojsku tatarský živel od středověku, byla šavle od 15. století zbraní národní. Polská karabela se pak stala součástí šlechtického kroje, podobně jako šavle uherská patřila k typickému oblečení maďarských magnátů.


Končíř

Hrozivou zbraní husarů se stal končíř, maďarsky zvaný hegyestör, německy Panzerstecher (prorážeč pancířů). Měl bodnou čepel, obvykle délky jeden a půl metru, trojhranného, vzácněji čtyřhranného nebo čočkovitého průřezu; zacházení s touto zbraní vyžadovalo speciální výcvik a fyzickou zdatnost. Pak se s ním dal skutečně prorazit pancíř. Bodná byla také kolem metru dlouhá, široká čepel „koňáku“ neboli palaše, ačkoli v prvé řadě sloužila k prosekávání nepřátelských brnění. Jméno této zbraně vzniklo z tureckého pala, což označovalo meč. Nicméně, je zajímavé, že nejstarší typy palašů se nezachovaly v podobě vojensky prostých exemplářů, ale jako luxusní zbraně, objednávané počátkem 17. století pro císařské klenotnice. Jednalo se o tzv. „uherské soupravy“ – drahými kameny zdobené postroje pro koně, bulavy a palaše v pochvách, vše v tehdy oblíbeném orientálním stylu, nebo přímo k populárním „husarským turnajům“.


Palaš


Palaš

Palaš se postupem času stal typickou zbraní těžké kavalerie. Během druhé poloviny 17. století se typově ustálily jeho základní rysy, což byla poněkud širší rovná, jednosečná čepel, a jílec s rovnou záštitou, obloučkem a sloupkem krytým čepičkou. Touto čepičkou se poněkud podobal šavli.


Kopí

Primární zbraní pohraničních husarů však bylo kopí. Zpočátku se příliš nelišilo od dřevce těžkooděné rytířské jízdy – bylo těžké a méně obratné, než dřevcové zbraně osmanských jezdců. Pod východním vlivem se postupně prodlužovalo a ztenčovalo. Protáhlý, do špičky vybíhající kosočtvercový hrot, byl nasazen na rozšiřujícím se ratišti, jehož délka dosahovala pěti metrů. V 17. století kopí postupně mizelo, a nahrazoval je končíř, pistole a karabina.


Čakan
Jiří Javůrek

Jednou z nejpopulárnějších úderných zbraní uherské jízdy byl čakan. Zpočátku měl na týlu masivní trn, sloužící k prorážení těžkého brnění, který se však s tím, jak se zbroje odlehčovaly, postupně prodlužoval a zeštíhloval.


Šišák

Lehcí jezdci nosili na hlavě různé druhy čepic nebo špičaté přilby orientálního typu, tzv. šišáky. Tento druh přilby měl zátylník, lícnice na ochranu tváří a posuvné ocelové pero neboli nánosník, chránící před příčnými seky. K ochraně trupu používali jezdci občas kyrys nebo kroužkovou košili. K ochraně horní části těla sloužil také typický husarský menší štít neboli tarče. Ještě na počátku 16. století mělo tarče výřez pro založení kopí. Ten později zmizel, a horní levá strana (z hlediska jezdce) vybíhala do hrotu. Až do konce 16. století se na husarských štítech – kromě pestrobarevných maleb – vyskytovala křídla orlů a dalších dravců in natura. Dělo se tak pod vlivem srbských jezdců v tureckém žoldu.


Tarče

Pěchotu pohraničních posádek obvykle tvořili tzv. drabanti nebo hajduci. V Evropě drabanty představovali zbrojnoši, později i pěšáci vyzbrojení puškami. V Maďarsku se tak zpočátku nazývali domobranci, později selští pěšáci. Hajduci představovali typicky uherské ozbrojence. Předchůdci těchto věhlasných vojáků byli – honáci skotu.

Bojovný naturel měli tito pěšáci společný s bleskurychlými jezdci, jejich oblíbeným taktickým prvkem byl útok ze zálohy. Nepřátelské jezdce strhávali k zemi sekyrami, hradby a vodní příkopy zdolávali z chodu s mečem v ruce, útočili s hrozivým vytím.


Fokoš

Jejich výzbroj tvořily šavle a fokoše, (posledně jmenované se používaly jako vrhací zbraně), někteří jedinci měli oštěpy, jiní byli vyzbrojeni palnými zbraněmi.

Snad jediné zbraně, které se šířily jen pomalu, byly ručnice neboli pušky. Je zřejmé, že po celá dvě století měli uherští válečníci v rukou jen kuše. Modernější pušky si však získaly dobrou pověst, protože na krátkou vzdálenost mohly prostřelit všechny druhy ochranné zbroje, které se tehdy nosily.


Ruční kanón

Funkce pušek byla v podstatě stejná jako u děl. Do roury, na dolním konci uzavřené, se nejprve nasypal střelný prach, poté vložila kule a všechno se udusalo. Výstřel byl způsoben zážehem skrze úzce vrtaný zátravkový kanálek, k němuž se přiložil doutnák, zpočátku držený v ruce, později speciálně uchycený. K zážehu mohl sloužit také troud nebo hubka. Později byl neustále nažhavený doutnák nahrazován zvláštním kolečkovým zámkem, poněkud připomínajícím moderní zapalovače – jeho nevýhodou však bylo, že přivodil výstřel až po nějakém čase. První ručnice měly silný zpětný ráz, který zmírňoval k hlavni přikovaný „vous“ („vousatá puška“) nebo hák, sloužící rovněž jako podpěra (hákovnice). První „ruční kanóny“ vážily až 20 kilogramů, ale později byly odlehčeny jen na 5–6 kg. Tyto zbraně se postupně rozšiřovaly v Maďarsku, podobně jako v sousedních zemích. Ve stálém vojsku krále Matyáše Korvína již bylo 40 střelců z palných zbraní. V 16. století si získala oblibu mušketa nebo její lehčí varianta arkebuza, kterou byli vyzbrojeni žoldnéři Ferdinanda I., a pak se rozšířila po celé zemi.


Arkebuza

Turecký svět zasypával Uhry dělostřelbou. V bitvě u Moháče byla před tureckými janičáry rozestavena děla, jimž se podařilo zbrzdit zničující útok uherské těžké jízdy. Během následujících devadesáti let již dělostřelectvo začalo hrát důležitou roli, protože při několika kampaních byly s jeho pomocí ovládnuty důležité hrady a opevněné body.


Dělo
Kanóny Kopeček

Dělostřelectvo bylo obvykle strukturováno podle rozměrů. Šlo o nejtěžší obléhací děla a poněkud menší kartouny; jejich pojmenování bylo odvozeno od výrazu kvart, takže známe třičtvrtě- a půlkvartové kartouny. Střední čtvrtkartouny byly nasazovány do polních bitev. V Uhrách však byl nejoblíbenější typ falkon, dělo s dlouhou hlavní menší ráže, kterému se také říkalo „švihovka“ („hadice“). Byly rovněž známé lehčí verze – falkonety. Jak vidno, pro mnohé druhy děl se uplatňovalo dobové názvosloví.


Moždíř

V té době byly již známé houfnice, ale všestranných výhod těchto děl s kratší hlavní současníci ještě nedokázali patřičně využít. Houfnice zahrnovaly velké množství druhů, v polních bitvách střílejících poněkud neobvykle v dolních úhlech. Krátkou hlaveň měly také moždíře, střílející pod úhlem 45° výbušnou a zápalnou munici.

Typickými pro tehdejší dobu byly také již zmíněné zbraně, tvořící přechod mezi dělem a puškou: hákovnice (ručnice neboli hradební pušky), jejichž pojmenování je odvozeno od hlavně – těžké, s velkým zpětným rázem – opatřené podpěrným hákem.

Špatný stav tehdejších silnic ztěžoval přesuny těžkých palných zbraní, které již byly k tomuto účelu vybaveny dvoukolovými lafetami.

Mnozí dělostřelci pocházeli ze zahraničí, podle zpráv kronikářů šlo zejména o tzv. dělmistry z Itálie a Německa, avšak existuje i hodně pochvalných zmínek o dělostřelcích z Uher.

Obrazová příloha


Rytířská jízda

Zde vyobrazení těžcí kavaleristé jsou oděni od hlavy až k patě do plátové zbroje, vyrobené z železných plechů. Tuto zbroj si jezdci před bojem oblékali za pomoci svých sluhů na spodní látkový oděv. Začali s prsním a zádovým plechem – kyrysem. K dolní části prsního plechu si připnuli šůsky, kryjící přední části stehen. Pak si navlékli železné nohavice, železné boty a železné rukávy s nárameníky. Na hlavu si nasadili přilbu, tehdy obvykle uzavřenou, opatřenou dvěma hledími. Před bojem měli obě hledí zdvižená. Na počátku bitvy si jezdci dolní hledí, kryjící obličej od brady až po oči, sklopili. Před zahájením útoku pak sklopili i horní hledí, kryjící oči a čelo. Jako poslední součást si jezdci navlékli železné článkované rukavice. Plátová zbroj vážila něco kolem 20 kg a přesto, že dnes působí dojmem neohrabanosti, neomezovala jezdce příliš v pohybu. Plátovou zbrojí bývali chráněni také rytířští oři.

Přilby byly obvykle zdobeny bohatými péřovými chocholy, přes brnění si jezdci často oblékali tuniku (varkoč) nebo plisovanou sukni z těžké, výšivkami opatřené látky.

Hlavní zbraní rytířů bylo těžké kopí o délce kolem 4 m. To drželi ještě na počátku boje ve vertikální poloze. Na signál trubky se pak na svých těžkých koních („palefridech“, z franc. palfrey) dali do pohybu – nejprve volným klusem, který přecházel do cvalu, až těsně před nepřítelem sklopili kopí, opřeli si je o hák na pravé straně kyrysu, a pobídli koně ostruhami do trysku neboli pass de charge. Pokud se kopí při prvním nárazu nezlomilo, rytíř je odhodil a vytasil dlouhý, pádný meč. Ačkoli je pravda, že razantnímu útoku západní těžké kavalerie nemohla odolat ani ta nejlepší orientální jízda, byli evropští rytíři ve srovnání se svými východními soupeři mnohem těžší a pomalejší. Byli také velmi drazí a neukáznění, takže habsburští panovníci od jejich najímání upouštěli a dávali přednost lehčím žoldnéřským rejtarům a arkebuzírům.


Husar


Husar


Husar v kroužkové košili a kyrysu


Husar v kyrysu


Husar vyzbrojený kompozitním lukem

Zejména díky oddílům husarů v Evropě zdomácněla šavle. Pro tuto zbraň byla charakteristická menší hmotnost, než měl meč, a značná účinnost – vyhovovala totiž poslání lehké jízdy, která měla být velmi pohyblivá a jako taková bojovala podobně, jako turecká a tatarská vojska v širých stepích Východu. Každá husarská setnina (kompanie, rota) čítala 100 až 300 kavaleristů, a velel jí kapitán čili rotmistr (něm. Rotamaster), vždy šlechtického původu.

Ačkoli byli husaři považováni za rytíře, nosili ochrannou zbroj jen zřídka. I tak se omezovala na kroužkovou košili („pancéřoví husaři“) nebo kyrys v podobě „račího krunýře“ (něm. Krebspanzer). Na jejich dolmanech nebo kontuších ovšem nesměly chybět ozdobné knoflíky a smyčky, které sloužily ke zmírnění seků, a staly se nedílnou součástí malebného kroje husarů po celou dobu jejich existence. V průběhu 16. století i jezdci sahali čím dál častěji po palných zbraních, ačkoli někteří se ještě dlouho drželi osvědčené zbraně stepních nomádů – kompozitního luku a šípů.


Urozený důstojník

Má na sobě přepychový župan z žakérové tkaniny, přes něj plášť zvaný delia s kožešinovou podšívkou a límcem, u knoflíků s prýmkovými smyčkami, sepnutý ozdobnou sponou. Pokrývku hlavy šlechtice tvoří plstěná čepice – maděra, ozdobená zlatou sponou, která přidržuje chochol ze pštrosích a pavích per. Za okolkem je zastrčena dýmka – lulka. Drahocenný opasek je vytvořen z měděných puklic, našitých na měkkém koženém podkladu. Masivní opasková přezka je zdobena polodrahokamy. Důstojník drží v ruce palcát – „pernáč“, symbolizující jeho nadřazené postavení ve vojsku.


Řadový hajduk

Oděv vojáka pozůstává z dlouhého županu s litými měděnými knoflíky a z úzkých kalhot. Na hlavu je posazena maděra, ozdobená jestřábími pery, kalhoty jsou zasunuty do holínek – čižem. Výzbroj hajduka tvoří šavle, pistole a arkebuza.


Kapitán hajduků

Podobně jako husarským, i hajduckým rotám veleli kapitáni. Hodnost tohoto symbolizuje sekyrkadarda. Přes župan a kožený dolman má přehozenu uherskou pláštěnku, podobnou husarskému kožíšku (mente). Mužští obyvatelé zemí Svatoštěpánské koruny nosili obvykle přiléhavé kalhoty, později známé jako „uherské“, zastrkované do nižších holínek, nebo do vysokých bot ze žlutého safiánu, na boku šněrovaných. Čepice důstojníka je ozdobena volavčími pery.


Vojín těžké pěchoty


Burgonet

Halapartníci a jejich následovníci pikenýři byli považováni za elitní část pěchoty, jejíž vydržování bylo dražší, než v případě střelců – mušketýrů. Ochrannou zbroj tohoto vojáka tvoří kyrys, nákrčník na ochranu šíje, nárameníky a manžety (karvaše). V ruce drží přilbu typu burgonet. Vyzbrojen je halapartnou a šavlí.


Důstojník pikenýrů

Přes svůj oděv složený z županu, uherských kalhot a safiánových holínek má oblečenu ochrannou zbroj. Na hlavě má šišák opatřený „šipkou“ pro ochranu tváře, s oblíbeným označením důstojníků v podobě volavčího pera. Kromě péřového chocholu na pokrývce hlavy byli důstojníci evropských armád 16. a 17. století rozpoznatelní podle různobarevných šerp neboli „polních pásů“. Tento důstojník je vyzbrojen šavlí s uzavřenou záštitou, pistolí ve speciálním pouzdře (kubuře), a halapartnou, označující důstojníky pikenýrů.


Dudák

Ke koloritu uherských a polských národních vojsk – především hajduků – přispívali dudáci. Tento hudebník má na sobě župan z kvalitního modrého sukna, s knoflíky odlitými z olova, stažený bílým látkovým pásem (kušakem). Přes župan má oblečenu delii. Na hlavě má běžnou vojenskou maděru, zde však ozdobenou pavím perem, které mělo zdůraznit význačnou roli hudebníků v sestavách armád. Na opasku má zavěšenu šavli a brašnu, z níž se časem vyvinula husarská „šavlová taška“.


Příslušníci hradní posádky
Spolek historického šermu Fringia

Jedná se o názornou ukázku různorodých obránců uherských pevností. Zatímco voják uprostřed je cizinecký žoldnéř, jeho kamarádi mají oděvy a zbraně hajduků.


Dělostřelectvo
Spolek historického šermu Fringia


Puškaři

Na těchto obrázcích vidíme lehké polní kanóny, které často doprovázely pěchotu na postupu. Proto se jim občas říkalo „plukovní děla“. Puškaři neboli dělmistři byli váženými a zámožnými mistry svého polovojenského cechu. O tom svědčil i jejich oděv, který si mnohdy nezadal s bohatým šlechtickým krojem.

Hlavní zdroje
Konrád Matthaeidesz: Elödeink Fegyverei. Budapešť, 1985.
Kuzmič, Lipa, Pisarev, Rubenko: Sojuzniki i protivniki. Armii sosebej Ukrajiny v XVII veke.
Pinterest
Ludiše Letošníková, Josef Herčík: Zbraně, šerm a mečíři. Praha 1983.

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔16.04.2021 📕2.965