Krakusi Velkovévodství varšavského, 1812–1815

Autor: Edgar Pachta 🕔︎︎ 👁︎ 5.367

S pojmem „krakus“ se poprvé setkáváme v období Varšavského knížectví v roce 1812. V polském vojsku to byla novinka, připomínající dědictví Kościuszkových selských vojáků z konce 18. století. Improvizovaná lehká jízda na odolných selských konících se nejlépe hodila k nájezdům a diverzním vpádům do týlu nepřítele.

Za „datum narození“ krakusů můžeme považovat 20. prosinec 1812, kdy ministerská rada Varšavského knížectví (též Velkovévodství varšavského) vydala dekret pro odvody branců (jednoho z každých 50 „dýmů“ – komínů selských usedlostí) z departamentů Krakovského, Poznaňského, Kališského a Radomského. Výsledkem těchto odvodů mělo být doplnění stavů řadových pluků pěchoty a jízdy. Není divu: po zasněžených cestách z Rusi krátce předtím – bez dřívější pompéznosti – dobelhaly ubohé pozůstatky toho, co ještě před pár měsíci neslo název Velká armáda; z více než půl milionu mužů, kteří 24. června 1812 překročili Němen – aby probudili Ilju Muromce – zbylo ke 2. prosinci téhož roku bojeschopných – 7000 pěšáků a 1800 jezdců! Katastrofální ztráty v tomto tažení samozřejmě utrpěli i Napoleonovi věrní spojenci Poláci (jen Viselská legie, sestávající z tří pěších pluků o celkové síle kolem 6000 vojáků, ztratila přinejmenším 4000 mužů), a další boje byly za dveřmi. A navíc, polské i francouzské velení bylo zajedno, že by bylo dobré vytvořit jakýsi ekvivalent ruských kozáků: rychlou, hbitou jízdu, vhodnou zejména k vedení „malé války“.

Zrod krakusů

Reklama

Po doplnění regulérních jednotek zbylo ještě 2000 odvedenců, z nichž byl na rozkaz vrchního velitele polských vojsk, knížete Józefa Poniatowského, vytvořen nový typ jezdectva, jehož příslušníci začali být nazýváni krakusi. Nové těleso spěšně zorganizoval major Kajetan Rzuchowski, s pomocí statečného kapitána Bolky. Bojovníci-individualisté na malých, mrštných konících, prokázali během následujících měsíců napoleonským vojskům mnoho neocenitelných služeb, za což si vysloužili přezdívku „polští kozáci“.

Do února roku 1813 byl pluk zkompletován do čtyř eskadron po 220 jezdcích, a 12. března prodělal svůj bojový křest ve srážce u Skarszewa. Počátkem května – tehdy již pod velením plukovníka Aleksandra Oborského – pluk vyrazil z Krakova, jako součást VIII. (polského) sboru Grande armée, směr Čechy a Sasko. Spolu se 14. kyrysnickým plukem tvořil 27. jízdní brigádu přední stráže polského sboru a od léta se účastnil takřka všech větších bitev Saské kampaně a bezpočtu střetů s předsunutými jednotkami protivníka. Krakusi samozřejmě účinkovali i v „bitvě národů“ u Lipska (16. – 19. října 1813), kde tvořili doprovod knížete Poniatowského.

Krakusi byli bravurní, ale značně „neotesaní“ jezdci, kteří nebyli schopni zvládat tradiční manévrování mnohem sofistikovanější kavalerie. Povely zde nebyly přenášeny trubkou: místo toho se vojáci ztotožňovali s vizuálními znaky, které dobře rozeznávali. Proto na počátku roku 1813 tlumočili důstojníci rozkazy kapesníkem; později se tento postup poněkud zlepšil pomocí bunčuku, ratiště ozdobeného koňskými žíněmi, velmi podobného mameluckému „tugu“, nošeného speciálně vybraným důstojníkem zvaným buńczuczny.

Po porážce Napoleonových vojsk a následném ústupu z Německa se pluk podílel na zadržování spojenců, postupujících na území Francie, a ukončil svou bojovou cestu 30. března 1814 před branami Paříže.

Poté, co Napoleon abdikoval, vrátili se krakusi domů, ale část pluku ještě tvořila čestnou eskortu rakve s tělem Józefa Poniatowského na její cestě z Lipska do Varšavy. (Kníže Józef Poniatowski se narodil 7. května 1763 ve Vídni a padl 19. října 1813 v bitvě u Lipska. Byl to jediný cizinec, jenž byl povýšen do hodnosti maršála Francie.) Koncem roku 1814 byla část příslušníků pluku krakusů přeřazena do sestav 1. hulánského pluku polského Kongresového království, zbytek demobilizován.

To však neznamenalo definitivní konec krakusů: jako jízdní dobrovolníci se účastnili polského Listopadového povstání (1830/31) a Lednového povstání (1863–1864), a nalézáme je v ozbrojených silách svobodného Polska až do září 1939.

Uniformy

Krakusi se měli odlišovat nejen svým bojovým charakterem, ale i oděvem. Zpočátku měli na sobě to, v čem byli odvedeni: bílé nebo modré selské sukmany lidového kroje (jak soudil historik a malíř Bronisław Gembarzewski, z oblasti Skalbimierze v Krakovském departementu), konfederatky nebo „krakusky“, mužské soukenné čapky, bez stínítka, se čtvercovým dýnkem, obvykle karmínové barvy, obšité beránkem – pravzor „rogatywek“ přijatých celou polskou armádou. Odvedenci, sedláci z okolí Proszowic (podle B. Gembarzewského), nosili kroj, jehož charakteristickým prvkem byla tzv. „maděra“ (magierka) – čapka, jejíž název pochází nejpravděpodobněji ze slova „Maďar“ a která si v Polsku získala oblibu v době vlády Štěpána Bátoryho, kdy se stala tradiční pokrývkou hlavy, používanou k některým variantám krakovského lidového kroje.

Reklama

Někdy v lednu 1813 se objevila beranice neboli astrachánka, ozdobená karmínovým převislým pytlíkem, a prostý tmavomodrý kaftan se středovým zapínáním na háčky (případně i s kožešinovým límcem) a dlouhé šedé kalhoty, přetažené přes holínky. Opasek sloužící jako závěsník šavle byl obvykle překryt širokou karmínovou šerpou. Před chladem a deštěm chránil šedý plášť s kapucí.

Výzbroj krakusů tvořilo kopí bez praporku, jaké používali kozáci, dále šavle „jak bůh dal“. Jedinou palnou zbraní byla obvykle pistole, která se zastrkávala za šerpu nebo byla zavěšena na koženém řemínku přes rameno. Přes sedlo se přehazovala čabraka z černé ovčí kožešiny; vzadu byl umístěn plášťový vak, zhotovený z šedé plachtoviny, bez lemování, případně jen prostý pytel.

Civilní“ sukmany byly postupně nahrazovány výstrojním prvkem více marciálního vzhledu, tzv. „valaškou“. Jednalo se o tmavomodrý kaftan se středovým zapínáním a na hrudi s našitými dvěma prošívanými kapsami na patrony (4–5 kusů) s kovovými uzávěry, přidržovanými pomocí řetízků, zavěšených na dvou knoflících, přišitých těsně nad nimi na kaftanu. Tyto ozdobné prvky mohly nahrazovat patrontašku, především však připomínaly „gazyry“ na kozáckých čerkeskách, od nichž se valašky odlišovaly vysokým stojatým límcem a uzavřenými přednicemi. Límec a manžety byly karmínové. Kalhoty šedé nebo tmavomodré, ozdobené karmínovými pruhy. Čapka mohla mít vyztužené dýnko (vždy karmínové barvy). Na kopí přibyl praporek ve tvaru vlaštovčího ocasu, dělený na dvě poloviny tmavomodré a karmínové barvy.

Důstojníci krakusů

Běžný služební stejnokroj sestával z tmavomodré valašky a kalhot, s karmínovým vyložením. Krakuska byla na počátku Francouzského tažení 1814 v Sedanu nahrazena čapkou čerkeského typu, s půlkulatým karmínovým dýnkem a obrubou z černého astrachánu. Podél límce, manžet a na náprsních kapsách byla našita stříbrná šňůrka (případně i karmínový prýmek s jemnými stříbrnými výšivkami); stříbrnými prýmky byla zdobena i čapka. Důstojnická šerpa byla zhotovena z hedvábné příze karmínové barvy, na koncích se stříbrnými třapci. Za šerpou mohlo být zasunuto pouzdro s pistolí, podle mamelucké módy. Koňská čabraka do běžné služby obvykle postrádala jakékoli ozdoby.

Podobně vyhlížela i velká uniforma, ovšem ve zdobnějším provedení a vždy podle čerkeské módy. Černý okolek čapky mohl být obšit stříbrným prýmkem, podobně jako tomu bylo v případě důstojnických čepic hulánů a jízdních myslivců. Na levé straně čapky byla umístěna bílá kokarda Varšavského knížectví, překrytá zlatým rytířským křížem a nezbytný péřový chochol. Důstojníci často používali stříbrně epolety podle francouzského vzoru. Čabraka pravděpodobně vycházela z modelů pro důstojníky dalších armádních pluků: tmavě modré barvy, s karmínovým lemem a stříbrným premováním a výšivkami. Přes rameno mohla být přehozena burka, kavkazská pláštěnka z tmavé kozí nebo velbloudí srsti.

Na závěr je vhodné poznamenat, že některé detaily uniforem krakusů se mohly poněkud lišit co do tvaru, barev, rozměrů. Ostatně jak jinak, když byli krakusi takřka nepřetržitě v akci a prostředků bylo poskrovnu. Snad nejpádnějším argumentem pro tento názor jsou dochované, poněkud nesoudržné ikonografické materiály.

Šavle

Základní zbraní každého krakuse byla samozřejmě šavle. Šerm s touto zbraní se v Polsku odedávna trénoval pomocí holí, nazývaných palcáty. Nejtenčí, jako prst silné hole, používali mladí chlapci a nejtlustší, jako sedlácká hůl, byly určeny pro dospělé muže. Zajímavou podívanou poskytovali mládenci, kteří si vzali palcáty a bojovali až do vyčerpání. Někdy se to dělo velmi nemotorně, když se jeden druhého snažil zasáhnout a přitom máchal na všechny strany kolem sebe. Tento sport nicméně našel největší ohlas mezi šlechtickou omladinou, které se k tomu nabízelo více času a prostoru, než selským chlapům. U vojenské jízdy se rekruti nejprve učili ovládat karabiny a pistole; nejdříve stříleli naslepo, pak prachem a kulkou do terče. Poté i zde – pro bezchybný sek šavlí – bojovali mezi sebou holemi, omotanými slámou a zasazenými do opletených rukojetí, aby se nepotloukli a neztratili chuť k výcviku.

Kvalitní čepele šavlí, ale i pochvy, ostruhy, koňská udidla, třmeny a další součásti výstroje již od sklonku 18. století vyráběla proslavená brusírna v Haliči. Byla to obrovská manufaktura, vzdálená jen půlhodiny cesty od Podhoří, jednoho ze tří předměstí Krakova. V místech, kde se do Visly vléval jeden z jejích přítoků, stál vodní hamr na zpracování železa. Proud vody poháněl mlýnské kolo, které se otáčelo a tak zvedalo ohromné kladivo, které v pravidelných intervalech bušilo do vykovávaných pásů. V nejbližším okolí vodního hamru existovalo větší množství brusů, poháněných rovněž vodou, kde se zhruba opracovávaly a brousily všechny možné potřeby pro armádu. Bylo zde zaměstnáno celkem 107 dělníků a dělnic, což bylo na svou dobu neobvyklé množství. Ze zdejších dílen pocházely tisíce čepelí a jezdeckých výbav, vyráběných z tuzemského železa a oceli a tím vítanějších, že byly poměrně levné. Po roce 1805 vodní hamr na Visle změnil majitele, ale pracoval nadále, aby vyráběl zbraně a výstroj pro armádu Varšavského knížectví. V polských rukách zůstal i po Napoleonově pádu.

Reklama

V samotném Krakově sídlil prastarý cech mečířů a brusičů, který měl v roce 1804 pět mistrů. Až do druhé světové války se uchovalo jeho cechovní razidlo se symbolem tří mečů, jejichž špice byly zabodnuty do půlměsíce.

Hlavní zdroje
Stefan Pajączkowski: Jazda polska, Krajowa Agencja Wydawnicza, Warszawa 1980
Wojciech Zabłocki: Šavle světa, Praha 2016
Ludiše Letošníková, Josef Herčík: Zbraně, šerm a mečíři, Albatros Praha, 1983
napoleon.org.pl
www.wikipedia.org

Obrazová příloha


Kníže Józef „Pepi“ Poniatowski, znak Varšavského knížectví, vojenské čapky a typy polských vojáků z napoleonských válek (znázornění krakuse chybí)
Szymon Kobyliński


1. Sukman z oblasti Skalmibierzse.
2. Čapka zvaná konfederatka nebo krakuska.
3. Sedlák v kroji z okolí Proszowic

archív autora


Prostý krakus z ledna až června 1813
Miniaturas Militares


Krakus ve služební uniformě z roku 1814
Miniaturas Militares


Důstojník krakusů ve služební (tzv. malé) uniformě, 1813
Miniaturas Militares


Nižší důstojník krakusů ve velké uniformě, 1814; vyšší důstojníci měli na čabrakách dva stříbrné pruhy
Miniaturas Militares


Důstojník krakusů – nosič bunčuku, 1814
Miniaturas Militares


Detaily důstojnické uniformy:
1. Část přednice valašky, obroubené šňůrkou a zapínané ozdobnými knoflíky.
2. Knoflík.
3. Kapsa na náboje –
gazyr
archiv autora


Krakus z období polské II. republiky (1918–1939);
akvarel: Bronisław Gembarzewski; archiv autora


Prvotní výzbroj některých krakusů mohly tvořit i takovéto šavle polsko-uherského typu (původem ze 17. stol.)
Szermierka Szabła


Anglická pistole se čtyřhrannou hlavní, počátek 19. stol. Stejně jako hlaveň, byly čtyřhranné i kulky do této zbraně. Takové projektily způsobovaly při vstupu i výstupu z těla velké rány s roztrhanými okraji, které byly mnohem nebezpečnější a hůře se hojily, než rány způsobené kulatými střelami. Pistole z britských zbrojíren byly vyváženy do mnoha zemí, takže se mohly octnout i mezi polskými vojáky…
archiv autora


Praporek na kopí krakusů z období po napoleonských válkách
archiv autora

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více