Main Menu
User Menu

Dobývání Ameriky

Autor : 🕔14.04.2021 📕2.898
Rozpočet valka.cz 2021 : 85.000,- Kč Příjmy doposud : 18.944,- Kč
♡ Chci přispět

Na Velký pátek 20. dubna 1519 přistála poblíž dnešního Veracruzu flotila španělských lodí. Záhy po vylodění se šlechtic s právnickým vzděláním Hernán Cortés (1485–1547), postavil do čela malé armády, která měla do roku 1521 dobýt zlatem oplývající říši Aztéků. Jeho expediční sbor čítal pouhých 110 námořníků, 553 vojáků, maximálně 50 koní, 200 domorodých otroků a 14 děl. Bylo by ovšem naivní domnívat se, že Cortés zničil aztéckou říši s několika sty evropských vojáků – velel totiž i značné, nejméně desetitisícové, ale patrně mnohem početnější armádě Totonaků, úhlavních nepřátel Aztéků, kteří Cortésův příchod nadšeně uvítali jako vhodnou a vytouženou příležitost k zahájení ozbrojeného povstání.


Cortés se svou indiánskou družkou Malinche

Přesněji by tedy bylo možno říci, že Cortésovo objevení na půdě Mexika, předvídané shodou okolností indiánskými legendami o „bílých bozích, kteří se vrátí ke svým dětem z nekonečného oceánu“, vyvolalo vzpouru, jíž nestabilní aztécká říše – ovšem za účinné pomoci a radostné účasti Španělů – podlehla.

Nehledě na množství okolností, pro dobyvatele více než příznivých, musíme brát na zřetel, že na půdě Mexika v těch letech došlo ke střetu dvou naprosto odlišných kultur, dvou protichůdných světů kamenného a železného. Rozdílnost se projevovala na první pohled již jen v oděvu, výzbroji a způsobu boje válečníků obou světů. Zatímco Aztékové vedli „květinové války“ proto, aby získali zajatce, kteří pak byli obětováni jejich krvelačným bohům, cílem Španělů byla nekompromisní likvidace protivníka. Mnozí dobyvatelé čili conquistadoři byli šlechtici – hidalgové, kteří zhřešili či zchudli, nebo jen hledali štěstí v Novém světě. Aztékové zoufale – a beznadějně – bránili svou zem a náboženství. Příslušníci obou táborů však měli jedno společné: byli to profesionální vojáci.

Vojsko conquistadorů


Typický obraz conquistadora: přilba, železný meč, nabírané kalhoty, vysoké škorně


Rondašír

Nejpočetnější složku conquistadorských vojsk tvořili rodeleros neboli rondašíři. Byli to prostí pěší bojovníci vyzbrojení mečem a nevelkým, poměrně lehkým kovovým štítem. Tento kulatý štít se španělsky nazýval rodelo, podle něhož se začali nazývat i vojáci, kteří navazovali na způsob boje římských legionářů. Větší část Cortésových jednotek tvořili právě rondašíři.


Halapartník


Arkebuzíř

Další kategorie pěchoty představovali halapartníci, střelci z kuší a arkebuzíři. Kromě přilby nosili vojáci různé části plátové zbroje, nebo kroužkové košile. V tropickém klimatu Střední Ameriky si však získával oblibu bavlněný prošívaný kabátec domorodé provenience zvaný escoupillas, což je pravděpodobně odvozenina z aztéckého ichcalulpuil. Poskytoval dostatečnou ochranu před všemi indiánskými zbraněmi, a Španělé jej nosili jako zcela běžný doplněk svého evropského oděvu.


Adarga

Štít coby defenzivní zbraň sloužil Španělům v jejich amerických koloniích přinejmenším do druhé poloviny 18. století. Vedle rondáče zaujímal místo kožený štítek neboli adarga, typický pro španělské Maury; původem jeho jména je arabský výraz pro štít: el daraqua.


Jinete s přilbou se sklopným hledím.

Převážnou část kavalerie Cortésova i dalších conquistadorských vojsk tvořili lehcí jezdci neboli jinete. Jejich hlavu chránila přilba, často se sklopným hledím; ochrannou zbroj zpravidla tvořila kroužková košile navlékaná přes domorodou bavlněnou prošívanici, dále plátový kyrys (arnés) spolu s chrániči předloktí (vambraces) a plátovými rukavicemi. Místní prošívaná zbroj mohla někdy nahrazovat i pláty a mohla chránit i tělo koně. Výzbroj jezdce tvoří meč a kopí, později i arkebuza. I zde výzbroj doplňoval štít. Jinete podle maurského zvyku zkracovali řemeny svých širokých kovových třmenů, takže jezdili – podobně jako dnes – s pokrčenými koleny, nikoli s toporně napřímenýma nohama podle evropských zvyklostí; díky tomu byli v sedle obratnější. Na širokých koňských náprsnících bývaly připevněny rolničky, jejichž funkce nebyla jen dekorativní. Cinkot těchto cascabeles, doprovázející koně hrozivého vzhledu, úspěšně podlamoval morálku indiánských válečníků.


Jinete

Španělské meče

Je trpkou ironií osudu, že původní obyvatelé Ameriky museli od počátku čelit armádám zabijáků z povolání, kteří na evropských bojištích od konce 15. století uštědřili nejednu porážku věhlasným žoldnéřům ze Švýcar a Německa. Díky staletým válkám s Maury si Španělsko vytvořilo nejlepší lehkou jízdu a pěchotu, a zatímco Švýcaři a lancknechti vítězili pomocí svých těžkých halaparten a obouručních mečů, na Pyrenejském poloostrově získával na dokonalosti meč tradiční, neustále vylepšovaný a odlehčovaný. Zdejší mečíři se snažili vytvořit zbraň schopnou zasadit všechny druhy ran ve všech směrech, vyhovět všem pohybům, jichž je vůbec schopna lidská ruka držící meč, ruka, která má být zároveň chráněna tak, aby nebyla zraněna, dokud drží rukojeť.

Ještě před počátkem renesančního století byly ve Španělsku běžné čepele, uzpůsobené pro rány sečné i bodné. Takovéto univerzální meče měly pod záštitou dva obloučky, umístěné po obou stranách čepele a vyklenuté nad místem, které bylo vybroušeno do ostré hrany. Pod předním z nich se dal provléknout ukazováček, pod zadním, palec – a držení meče se stalo jistějším, protože s posunutím ruky se lépe vyvážilo těžiště zbraně, a tím se rozšířily možnosti pohybů čepele.

Na přelomu 15. a 16. století můžeme zaznamenat prodlužování a zužování čepele, stejně jako přibývání ochranných prutů na jílci. Proti ráně do kloubů byla pěst chráněna obloučkem vyklenutým od základny sloupku k hlavici jako větévka, která se odštěpila od záštity. Od ostré, hlavní části čepele se stále výrazněji odlišoval její nebroušený úsek pod záštitou, vyměřený oběma postranními obloučky. Vznikala tak nová, zvláštní část čepele zvaná ricasso.

V prvních desetiletích 16. století byl vývoj španělského meče/kordu v hlavních rysech hotov. V budoucnu se již jen měnila jeho délka, šířka a průřez čepele. Kolem poloviny století renesance pak vznikne štíhlý, výhradně bodný rapír, s tenkou a ostrou čepelí – zbraň vyloženě soubojová.

Toledská jakost – vojákův sen


Kord z 16. století, patrně vyrobený toledským mistrem Alonsem Sahagunem
Národní Muzeum

K nejvýznamnějším střediskům výroby mečů té doby patřilo španělské Toledo, založené již v dobách starého Říma; již tehdy zde mečíři z výborné rudy iberských hor vykovávali zbraně. V 10. století opanovali město i jeho okolí Arabové, kteří sem přinesli nové techniky výroby mečů. Věhlas toledských mečířů se udržel ještě dlouho poté, co byli muslimové z města vyhnáni. Toledské čepele obklopovala veliká sláva, ačkoli je zvláštní, že jejich výrobci je podle arabských zvyklostí dlouhou dobu neznačili. Nicméně první mistrovské značky z 16. století dosud svědčí o silném maurském vlivu. Často se na nich objevoval motiv půlměsíce, nebo poslední litera jména výrobce – tedy v rámci arabských zvyklostí psát zleva doprava.

Nezbytný morión

Snad na každém vyobrazení conquistadorů má alespoň jeden z nich na hlavě nápadnou přilbu s vysokým hřebenem a krempou po stranách sklopenou, na koncích vybíhající do elegantních špiček – morión. Název tohoto druhu přilby pochází buďto ze španělského morro (temeno lebky, kulatý předmět) nebo prostě More, Maure (Maur). Ačkoli skutečný původ tohoto pojmenování není známý, stala se „maurská helma“ neboli morión nejpopulárnější přilbou 16. století. Poprvé se zřejmě objevil ve Francii kolem roku 1510 a je zmiňován v ordonancích králů počínaje Jindřichem II. až po Karla IX., tedy v letech 1547–1574.


Morión

Lze předpokládat, že první morióny měly nízký půlkulatý zvon a nepříliš vysoký hřeben, v čemž se nelišily od ostatních druhů přileb té doby. Vzhledem k široké škále tvarů klasických moriónů půlkulatého tvaru, které se vyvíjely od nízkého, přes střední až po vysoký, je takřka nemožné vytvořit jakoukoli chronologii tohoto druhu přilby; jediné, co lze stanovit, je postupné zvyšování a mohutnění hřebenu. Nicméně lze objevit i několik exemplářů s nízkým zvonem a malým hřebenem, které pocházejí z konce 16. století.


Burgonet

Morión se velmi rozšířil mezi příslušníky pěchoty a dokonce vytlačil šturmhaubnu (burgonet), z výstroje lancknechtů. Nosívali jej i vysoce postavení velitelé pluků – obristi nebo mestre de camp, kteří si je nasazovali do boje proti pěchotě.

Morión, vážící kolem 2 kg, zpravidla odolal i kulce z arkebuzy.


Cabasset

Hruškový nebo také španělský morión byl hruškovitého tvaru, přičemž si udržoval zahnutý okraj výchozího typu moriónu. Tato elegantní přilbice, krásný příklad hybridu mezi moriónem a cabassetem (pěchotní přilba s rovným okrajem), však nedosáhla popularity klasického moriónu, alespoň pokud lze soudit podle malého množství exponátů v muzeích. Zaostřený hřebínek na temeni vždy směřoval dozadu, protože v opačném případě by nemohl odrážet údery chladných zbraní.


Španělský morión

Setkání s „rudokožci“

Zajímavý poznatek: Indiáni nejsou a nikdy nebyli ve tváři od přírody rudí prostě proto, že rudé krevní barvivo, určující barvu pokožky, neexistuje (podobně jako běloši nejsou zcela bílí). Některé skupiny mají pleť bronzovou, jiné hnědožlutou. Omyl zavinili první běloši, kteří se s Indiány setkali a jejich rudé nalíčení hlinkou, nanesené na oslavu vzácného setkání nebo před bojem, považovali za přirozenou barvu pleti.

Válečné mašinérie předkolumbovské Ameriky


Typický obraz aztéckého válečníka-lovce zajatců: přilbice ve tvaru zvířecí hlavy, aztécký meč, dekorativní štít, válečný oděv.

Vojsko Aztéckého trojspolku, vytvořeného spojením měst Tenochtitlan, Tetzcohco a Tlacopan patřilo k nejlépe organizovaným na americkém kontinentu. Jeho páteří byli rytíři sloučení do dvou bratrstev – orlího a jaguářího – nosící válečný oděv (jakousi kombinézu), tzv. tlahuitztli nebo ichcatluipilli, který přejímal podobu jimi uctívaného boha nebo totemového zvířete (vč. falešných orlích spárů nebo jaguářího ocasu). Vysocí důstojníci neboli tlacatecuhtli byli na dálku rozeznatelní podle válečné standarty zvané toxicocoli, složené z peří papoušků a posvátného ptáka quetzala, kterou měli připevněnu na ramenou. Jako hlavní zbraně používali meč macuahuitl (též macuahitl), v podstatě palici z tvrdého dřeva, jejíž okraje byly ozubeny tenkými odštěpky sopečného skla čili obsidiánu, a štít chimalli vyrobený z proutí, kůže, ptačího peří, případně i zlatých plátků.


Macuahuitl

Prostí válečníci tvořící většinu stotisícových aztéckých armád nosili jednodušší válečný kroj nebo jen prošívaný oděv ichcahuipilli, přejatý také Španěly. Vatovaná a prošívaná bavlněná zbroj chránila majitele před domorodými zbraněmi, byla však naprosto neúčinná proti oceli conquistadorských mečů. K dalším zbraním aztéckých válečníků patřil prak tematlatl, kamenný nůž tecpatl a tlacocthtli – dlouhý pružný oštěp s hrotem osazeným úlomky obsidiánu, jehož účinnost zvyšoval vrhač oštěpů zvaný atlatl (v podstatě šlo o jednoduchou dřevěnou destičku s drážkou uprostřed).


Atlatl

Při rozšiřování svého impéria si Aztékové vydobyli nadvládu nad řadou sousedních kmenů a národů, k nimž patřili Mixtékové. Tito bojovní indiáni však Španělům od počátku kladli mnohem účinnější odpor, než jejich aztéčtí přemožitelé. Válečníci Mixtéků se příliš nelišili od aztéckých až na to, že používali jinak tvarované kyje; naopak prakticky totožné byly jejich štíty, za nimiž mohlo být zasunuto několik šipek, které bojovník v rychlém sledu vrhal proti nepřátelům.

Druhým, snad ještě lépe organizovaným státním celkem tohoto období byla říše Inků, zabírající území dnešního Peru, Bolívie a přilehlých republik. Říše Inků byla přísně centralizovaná a řízena z hlavního města Cuzca, sídla diktátora, právě vládnoucího Inky i všech ústředních úřadů. Tvrdé vojenské a policejní zřízení bylo výboji „exportováno“ i k jejich sousedům. Každý jednotlivec byl registrován a ustavičně špiclován. Vždy deset rodin mělo státního dozorce zvaného chuncaca-mayoc, deseti takovým útvarům byl nadřízen curacan. Tak to pokračovalo až k apoconovi, jenž dohlížel na 40 000 rodin, tvořících provincii.

Válečníci z And oblékali volné tuniky z vlny lam a alpak zvané uncu, hlavy jim chránily těsné kožené přilby, které mohly odolat nárazům kamenných šipek, nikoli však železným zbraním Španělů. Jako další ochranný prvek sloužil výše postaveným válečníkům velký plát z barevného kovu zvaný canipu, zavěšený na prsou. Vyzbrojeni byli kopími, kamennými mlaty, praky a halapartnovými sekyrami vybroušenými z mědi nebo bronzu. Na ochranu používali menší pravoúhlé štíty.


Válečníci z And

Mimořádná pozornost byla věnována silnicím, protínajícím zemi a směřujícím k hranicím. Incké obce byly stavěny jakýmsi trojitým systémem – jedna byla v horské oblasti, druhá v podhůří a třetí na mořském břehu, takže všechny tři společně vytvářely hospodářsky víceméně soběstačnou jednotku. Cesty mezi nimi byly však obvykle jen úzké a bídné – zato incké státní bílé cesty, sache, určené hlavně pro vpády do okolních zemí, byly takřka zázrakem stavitelského umění.

Říše Inků byla conquistadory pod velením Francisca Pizarra (asi 1471 nebo 1476–1541), původem pasáka vepřů, napadena až roku 1532. Potkal ji však stejný osud, jako impérium Aztéků.

Dědici dávné slávy

Na mýtinách pod ochranou zdánlivě neproniknutelné džungle v Cortésově době přežívalo několik mayských měst, která však byla už jen pozůstatky kdysi vzkvétající civilizace. K nejbojovnějším ze všech starých Mayů patřili obyvatelé města Chichén Itzá v dnešní Guatemale. Se svými sousedy vedli časté války, jejichž účelem – podobně jako u Aztéků – bylo získání zajatců. Válečníci zaujímali vysoké postavení v mayské společnosti, a proto nosili velmi bohatý a vyumělkovaný oděv. Stejně jako ostatní obyvatelé Nového světa neznali tajemství zpracování železné rudy, takže neměli meče, avšak používali luky a především kopí a kyje, opatřené hroty z obsidiánu. V boji se chránili kulatými štíty.


Vyumělkovaný oděv válečníka

Bohatý kroj nosili také kněží. Patřil k němu monumentální účes zdobený maskami božstev a převýšený chocholy z modrých a zelených per, kovové náramky a nefritové kruhy na nohách. Horní část tváře měli pomalovánu na černo, což byla posvátná barva Mayů.


Válečníkovy zbraně

Nejen Mayové, ale i jiní obyvatelé tropických oblastí Ameriky chodili často v základním oděvu, pozůstávajícím jen z bederní roušky. Dlouhé vlasy, které byly dlouhé na znamení mužnosti, si s oblibou vyčesávali nahoru, do podoby „koňského ohonu“. Muži i ženy nosili těžké náušnice.

Je zajímavé, že Mayové, ačkoli v úpadku, dokázali Španělům vzdorovat až do konce 17. století.

Na ostrovech Karibiku a v hlubinách pralesů

Evropané přicházející do Ameriky naráželi na odpor místních primitivních obyvatel, jako byli například Arauachiové, obývající ostrovy v Karibiku. Vynikli mezi nimi Tainové, kteří čelili přívalu Španělů v letech 1511 až 1529. Tito indiáni se zdobili barevnými pery na hlavě i na pláštěnkách, které nosili přes ramena. Byli vyzbrojeni kopími s kostěným hrotem a dřevěnými kyji, ze čtyř stran dlabanými, s miskovitým zakončením. Oděv těchto i dalších přírodních lidí tvořila nanejvýš bederní rouška, těla si však zdobili malováním nebo tetováním.

Španělé a později i Francouzi na Floridě se střetávali hlavně s indiány lidu Timucua. I v severní Americe se výzbroj kmenových bojovníků příliš nelišila od těch v tropických pralesích: luk a pádná dřevěná palice. Tato palice nebo kyj byla jednoduchá zbraň, kterou však Španělé považovali za smrtící, protože se s ní dalo utít hlavu člověka. Hruď, slabiny i končetiny Timucuiských bojovníků chránily velké kovové ozdoby, nejspíš zhotovené z mědi, hlavu pokrývala kožešinová kápě zakončená oháňkou.

Náčelníci – cachique – indiánů z pobřeží Venezuely měli v nose zlatý kroužek a na čele přivázaný plát z téhož drahého kovu; tím se lišili od pohlavárů kmenů z dnešní Kolumbie a Nikaragui, kteří takové ozdoby nenosili. Oblíbenou zbraní pobřežních domorodců byl dlouhý těžký kyj s hlavicí tvrzenou v ohni. Na ochranu těla oblékali náčelníci tuniku zesílenou vodorovnými bavlněnými pruhy.

Závěrem…

Ani jedna z domorodých zbraní se však nemohla vyrovnat těm, s nimiž přišli do Nového světa Evropané. Indiánské dřevěné palice a měděné oštěpy byly jako dětské hračky ve srovnání s ocelovými meči, které dokázaly člověka doslova rozsekat na kusy. Hrůzu v očích domorodců vzbuzovaly také „hromové roury“ cizinců, avšak v prvé řadě jejich koně, o nichž si indiáni zpočátku mysleli, že tvoří s jezdcem jedinou bytost. V této osudové konfrontaci nových technologií s těmi, které stály na úrovni biblických časů, bylo zcela jasné, kdo se stane vítězem…

Prameny
Giorgio Albertini: Conquist adores e guerrieri nativi americani, Focus Storia – Wars.
Ludiše Letošníková, Josef Herčík: Zbraně, šerm a mečíři. Albatros, Praha, 1983.
L. et F. Funckens: Le costume, l’armure et les armes au temps de la chevalerie. Le siecle de la Renaissance. Casterman, 1978.
Ludvík Souček: Obrázkový opravník obecně oblíbených omylů, Praha 1981.
Zdroj fotografií 
Pinterest (není-li uvedeno jinak).

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔14.04.2021 📕2.898