Obležení Prahy 1648 (5) - Mír

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 6.615

Část čtvrtá

Mír

Zastav se zde, trochu, poutníče, ale rád a dobrovolně, na místě, kde se musila po tolikerém plenění zastavit zběsilost Góthů a Vandalů, a čti, co vyryto v mramor, co na věčnou paměť Čechů, zvláště však Staroměstských, léta Páně 1648 Mars švédský mečem a ohněm na této věži vykreslil. Tato věž byla nejzazší hranicí gótské zuřivosti, nikoli však české věrnosti. Totéž by chtěli měšťané Starého Města svou krví vepsati, kdyby zlatý mír, uvedený do Německé říše dobrotou a spravedlivostí Ferdinanda III., nebyl místo krve poskytl zlato...“

(Překlad latinského nápisu na staroměstské věži Karlova mostu)

Reklama


Vestfálský mír. Osnabrückská smlouva. Kopie z roku 1649 pro kurfiřta Maxmiliána Bavorského. Pečeť císařských a švédských vyslanců a vyslance Mainzu.
commons.wikimedia.org

Z čistě vojenského hlediska skončila poslední bitva třicetileté války stejně, jako skončila celá tato válka – nerozhodně. V takovém případě mívají oba protivníci ve zvyku tvrdit, že zvítězili právě oni. Nic proti tomu. Švédové dobyli a udrželi Hradčany a Malou Stranu (a většinu území Čech a Moravy), císařští sice nedobyli nic, ale udrželi alespoň zbytek města. Pro historiky obou stran ideální situace. Faktem ovšem je, že původním cílem švédského útoku bylo dobýt Prahu celou, a to ještě před podepsáním mírové smlouvy, protože jedině tak bylo možné ovlivnit závěr mírových jednání a naplnit představy českých emigrantů o budoucnosti jejich porobené vlasti. Nejpozději po odražení útoku na Horskou bránu, tedy po třináctém říjnu, však už bylo švédským cílem pouze dobytí zbytku Prahy ještě před příchodem císařské armády, protože by to umožnilo naplnit alespoň peněženky těch dobyvatelů, kteří přišli později než Königsmarck. Jak píše Líva, „… Jestliže vzetí Prahy nemohlo již míti vliv na výsledek jednání o mír, vyhlídky na bohatou kořist v Starém a Novém městě byly příliš přece jen lákavé. A s kořistí počítaly nejen švédské trupy ležící před Prahou, ale dokonce i Wrangel, velitel hlavní švédské armády v Bavorsku, jemuž sliboval Coppy listem ze dne 20. října, že na něho bude pamatovati při rozdílení staroměstských domů...256

Ani jednoho z výše uvedených cílů se tedy Švédům dosáhnout nepodařilo. Takže – když se to vezme kolem a kolem – v bitvě o Prahu císařští opravdu zvítězili…

Podle Zatočila je toto vítězství stálo 219 padlých (101 vojáků, 81 staroměstských měšťanů, 22 novoměstských, 13 studentů, 2 duchovní) a 475 raněných (150 vojáků, 195 staroměstských, 79 novoměstských, 45 studentů, 6 duchovních). Páter Cremona uvádí 257 mrtvých a 456 raněných.

Po skončení bojů byla, jak píše skromný páter Don Florio Cremona, „… sloužena slavnostní mše Svaté Trojice výše zmíněným Donem Floriem a byl vzdán dík Jeho Božské Výsosti, jež jistě dokázala více zázrakem než našimi silami, a ještě byla odsloužena zádušní mše za ty, kdož společně s ostatními udrželi již tak vratkou českou korunu habsburskému rodu...257

Ztráty vlastní strany odhadují švédští historici na 500 mrtvých a 700 raněných, ztráty obránců asi na 2 000 mrtvých a raněných. Císařské zdroje uvádějí nepřátelské ztráty pochopitelně podstatně vyšší – až 5 000 mrtvých, reálné číslo se bude jako obvykle pohybovat někde mezi tím. Vzhledem k poměrné neúčinnosti tehdejších zbraní (ani obyčejné kulomety nebyly ještě na světě) se švédský odhad vlastních ztrát jeví vcelku reálný, mimo jiné i proto, že odpovídá obvyklému poměru mezi ztrátami obránce a útočníka (1 : 2–3).

Ať už ale švédských vojáků padly řádově stovky nebo tisíce, ti co přežili, se mohli těšit na odstupné v celkové výši 500 000 zlatých, které se jim „vítězný“ rakouský císař zavázal zaplatit. Každý prostý švédský mušketýr měl tak z císařské pokladny obdržet 12 zlatých, jezdec 33 zlatých. A tak dále až po vrchního velitele, falckraběte Karla Gustava, který jako slabou náhradu pražského ušlého zisku dostal „pouhých“ 80 000 zlatých. Zkrátka nepřišli ani mírem roztrpčený Wrangel (60 000), kancléř a příznivec zklamaných českých emigrantů Axel Oxenstierna (30 000) či vedoucí švédských vyjednavačů Oxenstierna junior (15 000). Vzhledem k tomu, že jezdecký kůň stál tehdy 40 zlatých, pár jezdeckých pistolí 4 zlaté a 52 krejcarů, kord 4 zlaté, jezdecké boty 6 zlatých, uniforma 10 zlatých, jezdecký plášť 8 zlatých, nevyšli z toho „poražení“ Švédové zase tak špatně...

Reklama

Štědrost císaře Ferdinanda Třetího se tentokrát neomezila pouze na nepřátele. Na své si přišla i „statečná a věrná“ Města pražská. Dvěma takřka identickými listy, vydanými 20. dubna 1649 v Bratislavě, polepšil vděčný panovník oběma pražským městům městské znaky, celé obecní rady a důstojníky městských kompanií povýšil do šlechtického stavu, konšelům povolil nechat se v písemném styku oslovovat titulem „Slovutní“, pečetit úřední listiny červeným rytířským voskem, sedět na zemském sněmu hned za příslušníky rytířského stavu a zastávat úřady ve státní správě, neboť „… zmužilostí svou staročeskou skrz neustálé, horlivé a udatné odporování skutkem dokázali, takže pro zachování Nám jakožto Králi a Pánu svému dědičnému a Vysoce vznešenému Domu Našemu Rakouskému, též milé Vlasti své stálé věrnosti týmž nepřátelům nijakž se poddati, žádnými lahodnými slovy ani oulisným velikých věcí připovídáním uchlácholiti ani těžkými pohrůžkami města vzdáti [...] nýbrž takové prudké dlouhotrvalé obležení, jich a měst dobývání za patnácte neděl pořád dnem i nocí s ochotným vynaložením hrdel, opovážením a volným vynasazením všeho jmění svého bez ohledu všelijakého nebezpečenství, nedostatku mnohých věcí manželek a dítek svých, bránivše se do nejposlednějšího přemožení svého srdnatě, zároveň lidu Našemu vojenskému s stracením nemálo osob, sousedův a čeledí svých, rádi a poslušně podstoupili a tudy jak sobě, tak dědicům a budoucím svým společně i rozdílně neumírající památku, jméno, česť a chválu spůsobili a pozůstavili, Nám pak, Královstvím a Zemím Našim, též všeobecnému pokoji velice a platně k obzvláštní věčné památce jich posloužili…258


Erb sjednocené Prahy v dobách habsburské monarchie. Ruka v bráně třímající meč dodnes připomíná boj pražských měšťanů proti Švédům.
Repro sbírka VHÚ

Polepšení městských znaků a povýšení obránců do šlechtického stavu císaře celkem nic nestálo. Se slíbenou náhradou škod způsobených Praze obléháním se vyrovnal odpuštěním daně z vinného a pivního tácu ve výši 300 000 zlatých. S hotovými penězi pro Švédy to bylo horší. Jediným zdrojem příjmů panovníka (státu) byly již tehdy daně vybírané od jeho poddaných (občanů). Jenomže, jak píše Václav Vladivoj Tomek:

… válka třicetiletá zpustošila zemi českou a znuzila národ český, jak předtím ještě žádná jiná podobná bouře, nevyjímajíc ani velké války náboženské pro učení Husovo. Na tisíce vesnic bylo spáleno a zpustošeno tak, že se mnoho jich nezdvihlo již nikdy zase. Města skoro všecka, bud celá, buďto s části, obrácena byla ve spáleniště, s něhož jen po dlouhém čase mohla se navraceti ke své někdejší podobě. Obyvatelstvo měst i vesnic, tolikrát vyplašeno ze svých bydlišť a vydrancováno ze všeho, což mělo, pohynulo hladem, nouzí, mečem nepřátelským a trýzní všelikou v takové míře, že ze tří míllionů obyvatelů, kolik počítalo se v Čechách před touto válkou, potom dle počtu tehdejšího zbylo jen asi 800 000 duší. Chudoba svírala největší část tohoto obyvatelstva. Města byla zbavena zámožnějších tříd nejvíce již vystěhováním protestantů; průmyslu a obchodu nedostávalo se již od té chvíle předešlých základů peněžitých; potomní svízele utlačily pilnost řemeslnickou tak, že zanikla i mnohá někdejší umělost a zmařena tím možnost nového se povznešení. Sedlák byl zbaven potahu, dobytka, nářadí, a nemohl se tudy snadno spamatovati ve svém spuštěném hospodářství; na mnoha místech musili rolníci sebe samy zapřahovati ku pluhům…259

Protože se potřebné finanční prostředky za těchto okolností scházely pomalu, poslední vojáci švédské armády opustili Prahu až 30. září 1649. Nebyli to už nepřátelé, většinou to ostatně nebyli ani Švédové, a tak nic nebránilo tomu, aby ihned po skončení bojů „… studenti Švédy do Starého města, a oni zase na Malou Stranu k sobě zvali, a plavíce se po řece na kocábkách a lodích, na další známost, z kamarádství pivo i víno připíjeli...260

Proč ne, v německé armádě se odedávna říká, že „Dienst ist Dienst und Schnaps ist Schnaps“ neboli služba je služba a chlast je chlast, kteréžto staré vojenské pravidlo si přizpůsobila nebožka armáda sovětská (a její nerozlučná družka armáda československá) na ještě výstižnější: Služba je služba, družba je družba…

Jak bývá v těchto případech zvykem, družbu pěstovali nejen kmáni, ale i nejvyšší velitelé včetně samotného falckraběte. V jeho přítomnosti došlo také na jedné z družebních hostin k incidentu, který vyvolal nepolepšitelný generál Königsmarck. Podle Zatočila se tento enfant terrible švédské armády zeptal přítomných císařských důstojníků, jak dlouho by se byla Praha ještě udržela, kdyby nebylo bývalo té zatracené mírové smlouvy. Když mu odpověděli, že před posledním švédským útokem zbýval posádce pouze jeden jediný soudek střelného prachu, Königsmarck „… vstav s furií od tabule a klobouk na hlavu postavíc, jako lev řvoucí do okna běžel, a proraziv celé okno, až kolečka na ulicí lítala, s hněvem promluvil: „I habe es gesagt, das sie keine Municion mehr haben, ihr aber habt es mir nicht glauben vollen…261

Přeloženo z uhlazené kronikářské řeči zpátky do vojáckého jazyka, zahulákal tedy pan generál něco jako: „… Já vám to říkal, vy idioti, že už nemají čím střílet, ale vy jste mi to nechtěli věřit!“ A velmi rozezlen nejenže okamžitě odešel do „svého“ Lobkovického paláce, ale ještě v prosinci téhož roku opustil znechuceně i Prahu...

Ostatní švédští důstojníci si místo kladení zbytečných otázek zpříjemňovali čas pobytu prohlídkami kulturních památek, návštěvami divadelních představení či dokonce katolických bohoslužeb. Při oslavách švédského Nového roku (11. ledna 1649) zazpíval pěvecký sbor žáků jezuitského semináře samotnému generálu Wittenbergovi, jenž za to nechal otcům představeným vyplatit honorář 26 dukátů.

Reklama

Sám falckrabě Karel Gustav krátce pobesedoval s populárním páterem Plachým, jenž mu ochotně vyprávěl o hrdinství svém i svých studentských bojovníků. Protože však „Dlouhý páter“ poněkud příliš zdůrazňoval rozhodující úlohu kněžských a měšťanských bojovníků na záchraně Prahy, byl v březnu následujícího roku přeložen z Klementina do jičínské koleje Tovaryšstva Ježíšova. Řečeno slovy autora zápisků v Diáři klementinské koleje, „… aby bylo učiněno zadost vůli a slávě Jeho Veličenstva, musela být upozaděna osobní sláva P. Jiřího Plachého…262

Družbu však nepěstovali jenom vojáci. V úterý 24. listopadu 1648 navštívili Klementinskou kolej Tovaryšstva Ježíšova, tohoto „předvoje a nejpevnější záštity katolické církve“, dva švédští protestantští kazatelé (predikanti). Prohlédli si kolej i kostel, přátelsky pobesedovali s otcem rektorem a jako upomínku na exkurzi u svých úhlavních nepřátel si odnesli darovanou čtyřsvazkovou Teologii od P. Roderiga Arriagy...

Za této situace by skoro nepřekvapilo, kdyby si do Prahy ze svého pruského exilu odskočil i biskup Jednoty českobratrské Jan Amos Komenský. Neudělal to. Místo toho napsal dne 1. listopadu roku 1648 jménem českého národa kancléři Oxenstiernovi dopis, který již svědčil o jistém prozření:

Bolest má, kterou jsem tehdy spěchal vyjádřit, nebyla (a dosud není) jenom osobní, nýbrž obecná; ne že jsem opuštěn sám, nebo nějaká část našich, stoupenci naší církve, nýbrž že opouštěn je celý národ […] Obviňovati jiné v nehodě jest způsob člověka nevzdělaného […] A tak by bylo naší pošetilostí v našich pohromách nyní obviňovati jiné a na ně si stěžovati; naproti tomu je počátkem moudrosti jíti sami do sebe a žalovati na vlastní nedostatek kajícnosti […] a na netečnost vůči sobě samým, kteří jsme – musím to přiznati – o sebe nedbali a chceme, aby se za naší dřímoty o naši věc starali jiní...263

Z  textu vyplývá, že velký Učitel národů sice konečně pochopil, že Češi příliš netouží po návratu předbělohorských poměrů, současně se však opět dopustil omylu – tentokrát v  pohnutkách, které je k tomu vedly. Kdyby totiž Pražané zůstali alespoň neteční, mohlo všechno dopadnout jinak. Třeba jako v Táboře, který v důsledku „netečnosti“ měšťanů Švédové dobyli. Jenomže Pražané vůči sobě samým rozhodně neteční nebyli, nabízené příležitosti nevyužili a před Prahou to také podle toho dopadlo.

Byli to zkrátka poněkud jiní Pražané, než jaké Komenský pamatoval. Většina z nich již byla vychována v katolických školách, a to nikoli učiteli jeho formátu, nýbrž spíše zlomenými pedagogickými „přidavači“, jako byl Václav František Kocmánek, kantor novoměstské farní školy u svatého Jindřicha. Ten se po roce 1627 také „dobrovolně“ rozhodl mezi ztrátou víry a vyhnanstvím, na rozdíl od Komenského však přestoupil ke katolické víře (co by také chudý měšťanský synek, byť bakalář staroslavné univerzity Karlovy, pohledával v cizině?) a v jejím duchu dál vychovával svěřená dítka k charakterové pevnosti, mravní nesmlouvavosti a zbožné poslušnosti…264

Zkrátka a dobře, v roce 1648 už byla Praha podstatně jiným městem než před válkou. Podle všeho už to skutečně byla „… Praha habsburská a katolická, bránící se zuřivě útoku vojsk švédských, vojsk, pod jejichž prapory stála a zápasila také Čechie Thurnova a Komenského…265

V důsledku toho došlo k tomu, že „... vytrvalou odhodlaností katolického obyvatelstva a studentstva při dobývání Prahy r. 1648 zmařena poslední naděje protestantské emigrace, kteráž bludně těkala světem, ale vždy oživována byla nadějí, že se zase jednou domů vrátí, a sice na základě svobody vyznání. tato naděje byla v Praze a horlivostí Pražanů po třicetiletém boji zmařena na vždy. Hrdinská obrana hlavního města nebyla pouze skutkem vlastenecké obrany proti cizincům, nýbrž také a hlavněji bojem o zachránění a zachování výhradného panství katolického náboženství v zemi proti snahám emigrantů a jejich přátel...266

Pro úplnost je třeba dodat, že podobnou generační proměnou prošel i tábor české emigrace, ona „Čechie Thurnova a Komenského“. Některým pobělohorským emigrantům se sice podařilo v cizím prostředí zakotvit a začít nový život, nepodařilo se jim však přesvědčit o smysluplnosti takového života své děti. Mládí bývá vždycky v opozici k názorům dospělých, a tak se mnozí synové a vnuci bez větších výčitek svědomí zbavili nepohodlného břemene víry svých otců a dědů, přestoupili k jedině spasitelné víře katolické a vrátili se do staré vlasti. Nebyli to pouze sedláci z vesnic pana Hýzrleho nebo příslušníci městského stavu, jako třeba malíř Karel Škréta nebo Colloredův úředník Enoch Kliment Vratislavský. Vraceli se i šlechtici, například vnuk popraveného stavovského direktora plukovník Kašpar Zdeněk Kaplíř rytíř ze Sulevic, do roku 1640 bojující v nizozemských, saských a posléze i švédských službách, na podzim 1648 již ale se svým kyrysnickým plukem bránící Prahu „habsburskou a katolickou“ – a roku 1683 hájící proti Turkům dokonce samotnou Vídeň. Stejně hladce přešel roku 1643 ze švédské do císařské armády plukovník Kryštof Vilém Harant z Polžic (1617–1691), synovec popraveného českého rebela, kterého roku 1628 odvedl s sebou do emigrace jeho otec, Jan Jiří Harant starší z Polžic a z Bezdružic. Ani tento synek se svému otci příliš nevyvedl a vcelku ochotně vyměnil hodnost rytmistra ve švédské armádě za hodnost majora v armádě císařské. Po válce proslul nejen vydáním cestopisu svého popraveného strýce (s uctivým věnováním císaři Leopoldovi), ale zejména rázným potlačením selského povstání v roce 1680, kdy počínání jeho kyrysníků obohatilo český jazyk o dodnes užívané hanlivé přízvisko „haranti“...

Jan Amos Komenský, zaneprázdněný sepisováním učebnic, výzkumem perpetua mobile a vyvracením heliocentrické teorie, tohle všechno nějak nepostřehl. Je to zvláštní, protože o lidech jako takových nikdy příliš vysoké mínění neměl. Svědčí o tom jeho méně známé dílo Hlubina bezpečnosti z roku 1633, v němž si hořce posteskl:

… examinuj duchovní, světské, mladé, staré, vrchnosti, poddané, rodiče, dítky, kněží, posluchače, učitele, učedlníky, mistry, žáky, soudce, soudící se, věžitele, dlužníky, prodavače, kupce, pány, zemany, měšťany, řemeslníky, sedláky, chalupníky, podruhy, nádenníky, chodce, manžely i svobodné, muže i ženy, mládence i panny, starce i děti, bohaté i chudé etc. Najdeš, ach nastojte, že nikdež při všech těch žádné opravdové pobožnosti a vroucnosti, žádné vnitřní Boží bázně není. Není ani práva, ani spravedlnosti, ani rady, ani rozumu, ani lásky, ani přízně, ani studu, ani bázně, ani mravu, ani počestnosti, ani uctivosti, ani nábožnosti, ani pilnosti, ani bedlivosti, ani svorností, ani řádu, ani v slovích víry, ani v činech míry, ani v bídách čitedlnosti, ani v potřebách účinnosti, ani srdečné pokory, všickni všechněm činí na vzdory, žádného rozmýšlení a na nápravu pomýšlení, každý v svých navyklostech úprkem běží, jako kůň v běhu svém. Ach bída, ach žalost…267

Navzdory těmto až misantropickým názorům náš vzdělaný zakladatel moderní pedagogiky kupodivu nepochopil, že život většiny lidí se podobá vodnímu proudu – jde cestou nejmenšího odporu. A že v důsledku toho národ, za jehož mluvčího se pořád ještě považuje, už má ve skutečnosti mluvčí zcela jiné. Možná ne tak charakterově neposkvrněné, zcela jistě ne tak velké a významné, zato žijící s ním ve stejné realitě a řešící stejné každodenní problémy. Například jezuitu Bohuslava Balbína (1621–1688), pronásledovaného řádovými nadřízenými spíše pro své nezvládnuté pedofilní sklony než pro odvážné, za jeho života však nikdy nevydané dílo „Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého268, v němž kritizuje samotného císaře:

… Ó přeslavný pastýři stádce! Ó ty vtipem svým velký, neboť mnozí za vtipného tě mají, rozumným však nikdo tě nenazve! O, pravím, ty velký reformátore státu! Dům a staré království jsi rozkotal, nového nepostavil. Běda tobě! Jak jednou pykati budeš vlasti, jak králům, jichž dědictví, jež záleží v zámožnosti, poddaných, dle zdání všech rozumnějších politiků, tak hanebně jsi zmrhal! Šlechtu jsi potlačil, z měst královských nadělals městečka, z městeček vsi, ze vsí rozedrané chatrče, v nichž bydlí lidé polonazí, otrhaní, hladem téměř umoření, všech věcí potřebných zbavení. Ó, ty pravý otče vlasti! Žádný statkář by nedal tak nakládati se svým dvorem, jako ty nakládáš s královstvím českým, kdysi hojně květším, jehož všecky ozdoby, záštity, důchody jsou dány v plen…269

Případně obráceného evangelíka Václava Františka Kocmánka, jenž v závěru svých Pamětí naopak servilně píše, že „… památka věčná pozůstává této války spasitelná toliko tato, že jest hned po vítězství J.M.C. dobré a slavné paměti Ferdinanda II. v náboženství proměna se stala, z bludného k pravému přistoupení… Když pak již nepřátelům zlaté rohy vzrostly a lučiště na nejvyšší nataženo bylo, Pán Bůh jim ty rohy srážel, lučiště polámal, takže nepřátelé, přemoženi jsouce, k pokoji, který nám milostivý Pán Bůh darovati ráčil, i oni rádi přistoupili, z čehož buď pochválen bez počátku i konce, věčně věkův! Amen270

Te Deum laudamus!“ zpívaly zástupy Pražanů na děkovných bohoslužbách, které se konaly dne 6. listopadu 1648 v Týnském chrámu a na Staroměstském náměstí před ním. Na náměstí, na němž před sedmadvaceti lety padly hlavy těch, kdo tuto válku rozpoutali.

Te Deum laudamus! Tebe, Bože, chválíme !

Nikdo není doma prorokem. Ani učitelé národů. A natož v Čechách…


Nápis na Novotného lávce u Karlova mostu oslavuje hrdinství staroměstských občanů a studentů
commons.wikimedia.org

Poznámky

256) LÍVA, Václav: Obležení Prahy..., s.

257) CREMONA, Florio: Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské...

258) ŽUPANIČ, Jan / FIALA, Michal: Praha 1648, s. 270–271

259) TOMEK, Vácslav Vladivoj: Děje království českého, s. 355–356

260) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 82

261) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 83

262) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 53

263) BALCAR, Luboš / CVEKL, Vladislav: Historia magistra 2, s. 81

264) Pobělohorské „očištění“ učitelského stavu o protestanty přineslo značný nedostatek učitelů elementárních škol. Takže nepřekvapuje Rezkem zmiňovaná žádost pražského perleťáře Matěje Holečka, podaná r. 1641 pražskému arcibiskupovi, aby „… poněvadž řemeslo perleťářské pro chorobu a zmrzačelosť těla provozovati nemůže, jemu dovoleno bylo dítky v městech Pražských vyučovati a tudy ten kus chleba si vydobýti!“ (REZEK, Antonín: Dějiny Čech a Moravy..., s. 150)

265) PEKAŘ, Josef : Bílá hora, s. 141

266) REZEK, Antonín: Dějiny Čech a Moravy…, s. 508–509

267) KOMENSKÝ, Jan Amos: Hlubina bezpečnosti, s. 75

268) Poprvé vyšlo teprve roku 1775

269) in HUSA, Václav: Naše národní minulost v dokumentech I., s. 338

270) KOCMÁNEK, Václav František: Skutečná zpráva…, s. 66

Přílohy a použitá literatura

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více