Main Menu
User Menu

Polská pěchota ve válkách III. a IV. koalice

Autor : 🕔16.02.2021 📕1.887
Rozpočet valka.cz 2021 : 85.000,- Kč Příjmy doposud : 18.944,- Kč
♡ Chci přispět

V cizích službách

Roku 1794, kdy stála habsburská monarchie – a tím i České království – na válečné noze s revoluční Francií, došlo k definitivnímu rozpadu Polska i jeho armády. Ačkoli většina polských a litevských vojáků přešla do řad vítězných armád – ruské, pruské a císařské – našlo se mnoho takových, kteří odešli za hranice, aby tam bojovali za obnovu Rzeczypospolité. Valná část těchto bojovníků emigrovala do Francie, kde z nich byly – po velkém váhání – vytvořeny tzv. „Polské legiony na podporu Lombardie“, de facto nově vytvořené Transpadánské republiky.

Díky osobě povstaleckého velitele Tadeusze Kościuszka i agitaci neúnavných vlastenců v čele s generálem Henrykem Dąbrowským, se početní stavy dvou legií utěšeně rozrůstaly: k pěším praporům přibyly setniny dělostřelectva a jezdectvo. Později, v roce 1800, byly oba útvary zreorganizovány a přetvořeny do podoby První polské legie (příp. Polské legie v Itálii). O rok později byla legie rozdělena na dvě půlbrigády (polské č. 1 a 2).

Druhá polská legie – Dunajská legie – byla vytvořena v roce 1799 v Batavské republice (Holandsko) ze zajatců a dezertérů c. k. armády. Její pěšáci, dělostřelci a kavaleristé se mimo jiné podíleli na velkém Bonapartově vítězství u Hohenlinden (3. prosince 1800). Pěší část legie, v rámci pozdější reorganizace označená jako 3. (později 113.) polská půlbrigáda, spolu se 114. půlbrigádou (dříve č. 2), byla v roce 1802 odvelena na ostrov Saint-Domingue (dnešní Haiti), kde se podílely na potlačení povstání černých otroků. O jejich katastrofální ztráty se však nezasloužili ani tak bojovníci „černého Napoleona“ F. D. Toussainta, jako spíš žlutá zimnice a další nemoci, které měly v oblasti Karibiku domovské právo. Existence Dunajské legie byla ukončena ještě v roce 1802, kdy byly zbytky jejího druhého praporu začleněny do půlbrigád č. 31 a 74 (francouzských) a jízdní eskadrona odeslána do Itálie. Posledně zmíněná zde působila do roku 1806, a položila základ kopiníků/hulánů Viselské legie. Ta spolu s plukem Viselských hulánů, švališery Napoleonovy gardy a divizí Velkovévodství Varšavského později tvořila polské jednotky ve francouzském žoldu.

Pod prapory polského státu

Po porážce Pruska (1806) a v rámci mírových jednání v Tylži (1807) rozhodl Napoleon, že na území druhého a třetího pruského záboru bude vytvořeno Velkovévodství (resp. knížectví) Varšavské, rozšířené o území, které při třetím dělení Polska připadlo Rakousku. Nový státní útvar však spadal pod vládu saského krále Friedricha I. Augusta.

Již v listopadu 1806 se začaly utvářet první národní ozbrojené jednotky ve Velkopolsku, jehož příkladu následovalo v prosinci Mazovsko a od ledna 1807 Varšava. Armáda měla být složena ze tří legií (divizí), každá o síle čtyř pluků pěchoty, dvou pluků jezdectva, praporu dělostřelectva, jakož i sapérů (ženistů) a vozatajstva.

Legie (nazvané podle místa jejich vytváření: Poznaňská, Kališká a Varšavská) vznikaly formou odvodů: z každých deseti domů nebo „komínů“ (dymów) byl vybrán jeden pěší, ze čtyřiceti usedlostí pak jeden jízdní rekrut. Navíc, v rámci starodávných tradic, byla z řad šlechty vytvořena jízdní obecná hotovost (pospolite ruszenie). K dalším změnám v odvodním systému docházelo v následujících letech – v reakci na míru nepřátelského nebezpečí, nebo na potřeby císaře Napoleona.

Ještě dříve, v září 1806, však na přímý Napoleonův rozkaz vznikla v Bavorsku tzv. Severní legie, složená z Poláků, sloužících ve francouzské armádě. Těleso již v únoru 1807 zasáhlo do bojů a o měsíc později obléhala Gdaňsk, obsazený pruskými jednotkami. Počátkem roku 1808 byla převedena na pěší pluky č. 5 a 6 Varšavského knížectví.

Pěchota – královna zbraní

Ačkoli nezanedbatelnou – a také nepřehlédnutelnou – součástí polských vojsk byla bravurní jízda, náš článek se týká pěchoty. Řekněme si tedy něco málo o její organizaci, stejnokrojích a výstroji.

Je samozřejmé, že polská pěchota převzala organizaci i výcvik od svých francouzských protějšků. Již od časů revoluce nová francouzská armáda ničila vyrovnané linie nepřátel nečekanými nástupy, útoky rozptýlených „různostřelců“ a rojnic, drtila protivníka prudkými útoky svých kolon, přičemž dovedně využívala všech nerovností terénu i přírodních překážek. Vyvolávala v řadách nepřítele zmatek svými nepředvídatelnými akcemi, překvapovala prudkostí a tak mu uštědřovala vážné porážky.

Napoleon, jako nevšedně talentovaný vojevůdce, nejenže všechny tato zásady a prvky revolučních vojsk převzal, ale navíc je dokázal spojit s novou, dokonalou a progresivní organizací své armády. Napoleonovi protivníci mohli dosáhnout prvních úspěchů až poté, co si začali francouzský způsob boje osvojovat.

Základem všech armád napoleonských válek byla pěchota. Dělila se na řadovou (fyzilíry nebo mušketýry a elitní granátníky) a lehkou (myslivce, střelce). S jistým zjednodušením lze říci, že řadová (též liniová) pěchota byla cvičená pro boj v semknutém šiku, zatímco lehká pěchota dávala přednost rozptýlenému způsobu boje.

Pluk polské řadové pěchoty měl tři až čtyři prapory (bataliony), které se dělily na roty (setniny, kompanie). Zpočátku měl prapor devět rot (7 fyzilírských, po jedné granátnické a voltižérské (střelecké)), od roku 1810 sestával ze čtyř rot fyzilírských, jedné granátnické a jedné voltižérské.

Štáb pluku tvořil plukovník, major, 3 nebo 4 velitelé praporů, ubytovatel, pokladník, 5 adjutant-majorů, 5 adjutantů, 10 chirurgů, plukovní bubeník, 4 praporní bubeníci, 8 hudebníků, zbrojíř, krejčí, švec a dva nosiči orla.

Štáb roty sestával z kapitána, poručíka, podporučíka, seržant-majora, 4 seržantů, furýra, 8 desátníků, 2 bubeníků a 120 řadových vojínů; k tomu několik vojenských dětí.

Tento způsob organizace se později (v r. 1810) poněkud změnil; to však již není předmětem tohoto pojednání.

Polské stejnokroje

Co by to bylo za vojáka, kdyby neměl uniformu a výzbroj! Polští vojáci v samých počátcích využívali různě upravené pruské uniformy, ale i civilní oděvy. Z pruských zdrojů pocházela i valná část zbraní a výstroje; mnoho trofejních zbraní však bylo i ruského původu. Až v březnu 1807 byl vydán předpis, který určoval vzhled stejnokrojů nové armády, a pruské „kvéry“ začaly být postupně nahrazovány standardní francouzskou mušketou M 1777 a jejími modifikacemi. Velmi pestře vyhlížela výstroj a výzbroj jezdectva; dělostřelci vzali za vděk materiálem po svých pruských předchůdcích, zčásti doplňovaném francouzskými kusy soustavy Gribeauval.

Uniformy polské pěchoty z nejranějšího období existence Varšavského knížectví lze poměrně přesně rekonstruovat díky několika dobovým pramenům, z nichž nejzajímavější jsou „Vzpomínky starého vojáka“ – paměti, které sepsal a ilustracemi doplnil Antoni Białkowski. Je více než jasné, že v uniformách polských jednotek se od počátku silně odrážely vlivy zahraničních „legionů“, a ty se naopak inspirovaly posledními modely armády Rzeszypospolité.

Základem stejnokroje byl kabátek – kurtka – a dlouhé kalhoty tmavě modré barvy, s vyložením (náprsenkou a manžetami) a lemovkami v barvě pluku. Pluky se odlišovaly také kovem knoflíků, na nichž bylo vyraženo číslo pluku. V rámci Poznaňské legie/divize mělo být vyložení 1. pluku bílé, 2. zelené, 3. světle modré, 4. žluté; to zřejmě platilo i pro další legie. Pod kurtkou krátká bílá vesta s rukávy (lajblík), kolem krku nákrčník (často pruský, červený s bílým okrajem). Před nepohodou chránil vojáka šedý plášť se stojacím límcem a „dragouny“ (nárameníky); není známo, zda měl zapínání na jednu, či dvě řady knoflíků. Kalhoty se zastrkovaly do polovysokých holínek nebo do pruských kamaší, ke střevícům.

Pokrývku hlavy tvořila tmavá čapka – czapka – s vyztuženým čtverhranným dýnkem, opatřená kovovým emblémem, kokardou (obvykle bílo-červeno-modrou) a pomponem, nejčastěji ve tvaru „mrkvičky“, jehož barva označovala fyzilíry (žlutá), granátníky (jasně červená) nebo voltižéry (zelená). Jelikož se čapek nedostávalo, byly nahrazovány pruskými čákami. Tato čáka byla válcovitá, zhotovená z černé plsti, s plstěným stínítkem, koženým podbradníkem a vzadu s řemínkem, sloužícím k regulaci jejího objemu. Přezka, výztuž horního okraje a štítek na čelní straně čáky byl mosazný, což neladilo s bílým kovem knoflíků některých pluků. Z toho důvodu byly mosazné doplňky provizorně běleny.

Na překříženém řemení z bílé kůže byl zavěšen bodák, často i tesák nebo šavle (vlevo), případně brašna na náboje – patrontaška (vpravo). Podle zpráv pamětníků však mohly být patrony nošeny i v plachtovinovém chlebníku. Osobní věci a náhradní části výstroje měl pěšák uloženy v torně ze surové telecí kůže – často opět pruského původu – nošené na popruhu přes pravé rameno (torna pak byla posunuta za levou kyčel).

Důstojníci se odlišovali honosnějším stejnokrojem, šitým na míru. Podle francouzského vzoru nosili hodnostní označení v podobě dracounových epolet (zlatých či stříbrných, shodně s barvou „plukovních“ knoflíků). Z francouzského modelu vycházely i šikmé proužky, našité na rukávech polských poddůstojníků.

Více o vzhledu uniforem a výzbroje polských pěšáků v dramatickém období let 1805–1807 napoví přiložené ilustrace a fotografie, stejně jako uvedené prameny.

Prameny
Jiří Lejnar, Jan Vogeltanz: Armáda Velkovévodství Varšavského, 1/2, 2/2. www.primaplana.cz
Piechota polska 1806–1807, WOJSKO POLSKIE 1807–1814, TOM I. KSIĘSTWO WARSZAWSKIE (Pinterest)

Obrazová příloha


Výše zmíněná polská jednotka (pravděpodobně 2. pěší pluk Varšavského knížectví, po reorganizaci v r. 1810), defilující v zámeckém parku ve Slavkově u Brna, při Napoleonských dnech v srpnu 2017.  Granátníci a sapéři polské pěchoty byli později k rozeznání podle medvědic francouzského vzoru
Foto: Zdeněk Pachta


Příslušníci pěchoty Dunajské legie z přelomu 18. a 19. stol. Zleva: hudebník, voltižér, nižší důstojník granátníků
forum.magazin-soldatikov.ru


Fyzilír 4. pěšího pluku Varšavského knížectví z roku 1807. Po reorganizaci armády v červnu 1807 obdržel tento pluk číslo 12
Adam Zwoiński


Granátník Severní legie v r. 1806, s charakteristickým šarlatovým chocholem, závěsnými šňůrami a epoletami
Herbert Knötel; sbírka autora


Uniforma fyzilírů Polské legie v Itálii (v pozadí orel téže legie) z počátku 19. stol., již s francouzskou pěchotní šavlí a bílou kokardou na čapce
Muzeum Kluczbork


Novodobá replika polské čáky z první čtvrtiny 19. stol.
Pinterest


Pruské pušky z období napoleonských válek. Odshora: „staropruská mušketa“ M 1780/87; fyzilírská puška M 1780/87; pruská střelecká puška M 1787; „novopruská mušketa“ M 1809
 
Archív autora


Pruský „hnědý“ granátnický prapor von Losthin z r. 1807. Všimněte si umístění patrontašky a torny (je k ní připnuta plechová polní láhev)
Prof. Richard Knötel: Uniformenkunde; sbírka autora


Pruský fyzilírský tesák M 1787
Foto: archív autora


Replika pruské pěchotní a dělostřelecké šavle z první čtvrtiny 18. stol., která posloužila za vzor pro poboční zbraně pruské (i ruské) pěchoty až do napoleonských válek
Sbírka autora

Další články autora

Autor : 🕔16.02.2021 📕1.887