Menší plavidla osmanské flotily za napoleonských válek

Autor: Edgar Pachta 🕔︎︎ 👁︎ 5.759

Osmanská Dunajská flotila a bitva u Batinu

Podobně jako Rusové, i Osmané udržovali na Dunaji své „Dunajské flotily dělových člunů“, které sehrály svou roli za rusko-turecké války, v roce 1810. V bitvě u Batinu (9. září 1810) uplatnila ruská armáda demonstraci síly proti silně bráněnému tureckému levému břehu, k čemuž využila také vlastní dělové čluny na Dunaji. Tato plavidla zaskočila malou tureckou flotilu, kotvící poblíž tureckých pozic na Dunaji; výsledkem střetu byly dvě potopené a pět zajatých tureckých lodí.

Vrchní velitel ruských sil hrabě Nikolaj Michajlovič Kamenskij (1776–1811) překročil Dunaj a postupoval do severního Bulharska. V srpnu 1810 vyslal část svých sil pod velením generála Lewise, aby obsadily město Razgrad a chránily levé křídlo hlavní armády, která obléhala silnou osmanskou pevnost Šumen. Útok Lewisových jednotek však byl odražen. Kamenskij proto ponechal část vojska v síle asi 30 000 mužů pod velením svého bratra Sergeje před Šumenem, zatímco se zbytkem armády (asi 20 000 mužů) nasměroval útok na důležité přístavní město Rusčuk (Ruse). Mezitím však Osmané v západním Bulharsku shromáždili velké vojsko čítající kolem 40 000 mužů, a podél jižního břehu Dunaje postupovali vstříc Rusům.

Reklama

Počátkem srpna 1810 se turecká armáda střetla s předsunutými ruskými jednotkami generála Uvarova, které je měly zadržet. Ačkoli Rusové se po krátkém boji stáhli, k jejich velkému překvapení Turci zastavili postup a začali budovat polní opevnění. Kamenskij poslal svému bratovi zprávu, aby poslal 10 000 mužů k Batinu a zatímco ponechal část svých vojsk před Ruse, s 10 000 muži vyrazil k místu setkání – Batinu.

9. září 1810 se u Batinu rozpoutala bitva. Rusové vytvořili kolony a postupovali do svahu proti opevněnému táboru Osmanů. Turkům se podařilo útok zbrzdit, ale Nikolaj Kamenskij poslal své jezdectvo, aby obchvatem na pravém křídle napadlo nepřítele zezadu. Sergej Kamenskij se svou kavalerií se probil na levém křídle a zaútočil rovněž na turecký týl. V táboře vypukl zmatek, čehož využila ruská pěchota, a zahájila frontální útok. Morálka Turků prudce upadla a začali houfně utíkat. Do zajetí padlo mnoho Osmanů, mezi nimi i vrchní velitel – serasker – ze Sofie, Rusové navíc ukořistili nepřátelské dělostřelectvo. Uprchnout se podařilo pouze 4000 albánských jezdců pod vedením Muchtara Paši, syna neblaze proslulého Aliho Paši z Yaniny.

V bitvě padlo asi 1500 ruských vojáků, zatímco Turci ztratili na 5000 zabitých, 5000 raněných, a jejich vojsko bylo zcela rozprášeno. Kamenskij se mohl vrátit k Ruse, aby obléhání města přivedl k vítěznému konci.

Kozáci na palubách osmanských lodí

Po neblahých zkušenostech z války proti Rusku přikročil díván k reformám, jež se týkaly i jeho válečného loďstva. Vznikla nová „Osmanská Dunajská flotila dělových člunů“, do jejíchž řad bylo v roce 1817 rekrutováno asi 700 kozáků. Jednalo se o záporožské (ukrajinské) kozáky, kteří na osmanské území prchali již od konce 18. století. Zde se usazovali a plnili funkci pomocných jednotek osmanské armády. Část z nich vykonávala službu i jako námořníci – leventi. Ještě v roce 1827 šedesát kozáků leventi tvořilo součást posádky osmanské bitevní lodi Selimiye (z celkového počtu 1400 mužů) a vyznačovali se „čapkami z ovčí kožešiny“ v kozáckém stylu.

Celkově vzato byly uniformy „osmanských kozáků“ směsicí národních tradic a orientální módy. Podle zpráv z roku 1826 sestávaly z krátké kazajky s vycpávkami (obdoba evropského wamse ze 17. stol.), krátké vesty či kabátku bez rukávů, s našitými splývajícími rukávci neboli „křídly“, baňaté kalhoty šaravary, široká šerpa kolem pasu (kušak) nízké holínky. Nepřehlédnutelný byl také účes kozáků – dlouhý pramen vlasů (osoledec) na jinak vyholené hlavě, a mohutný „mroží“ knír. Jejich základní výzbroj tvořila zahnutá šavle a mušketa.

Reklama

Kozáci si ze své vlasti na jihovýchodě Ukrajiny přinesli do Turecka svou standartu. Tato „záporožská korouhev“ byla pravděpodobně vyrobena z modrého hedvábí, se zlatým (žlutým) křížem uprostřed. Některé zprávy hovoří ještě o „dvojitém“ (zřejmě polceném) praporu, jehož první polovina byla červená se stříbrným půlměsícem (stejně jako prapory osmanských vojsk), druhá blankytná se zlatým křížem (tak, jako u záporožských jednotek). Nicméně tyto korouhve používaly spíš kozácké jízdní jednotky.

Méně obvyklé, ale praktické

Lze předpokládat, že početní stavy osmanského dunajského loďstva byly vždy poměrně nízké. Ještě v roce 1853, kdy probíhala další rusko-osmanská válka, zničily ruské dělostřelecké baterie u vsi Oltenica osmanskou dunajskou flotilu čítající šest dělových člunů a jednu plachetnici. Jako základ osmanských dělových člunů sloužila běžná civilní plavidla, přepravující těžké náklady (např. kmeny stromů) po všech větších řekách. Tato plavidla se v Turecku nazývala Çirim neboli „džerim“. Pro vojenské účely byla vybavena jedním lehkým dělem umístěným vpředu, v ose plavidla.

Kromě malých dělových člunů existovala i jiná plavidla, která díky své rychlosti, obratnosti, malému ponoru, nenápadnosti a dalším vlastnostem umožňovala plnit některé zvláštní úkoly, které nemohly plnit velké válečné lodě; šlo mj. o činnost v mělkých pobřežních vodách a na vlnách splavných řek. Nejproslulejší a nejznámější z těchto lodí, které se vyvinuly v oblasti Středozemního moře, je šebeka (xebek). Její trup se vyvinul z konstrukce galeoty, oplachtění převzala z typické arabské lodi dhau (příp. ghanja). Šebeka měla proti galeotě robustnější trup, ale jeho průřez byl – od konce 17. stol. – jednodušší; hlavní paluba byla jednoduchá a okraje lodi plynule pokračovaly v křivce boků. Příď byla podobná jako u galér. Pokračovala špičatým a poměrně dlouhým klounem v úrovni paluby, který byl obvykle zakončen zvířecí hlavou, vyřezanou ze dřeva.

Stejně jako na galéře, i na šebece byla řešena výzbroj lodě. Nejtěžší děla byla na přídi a mířila ve směru plavby; byla to nanejvýš 12liberní děla, obvykle s delšími hlavněmi, které zvyšovaly dostřel zbraně. Mezi lavičkami pro veslaře byla další děla, trčící z boků lodě. Jednalo se o lehčí šestiliberky. Na zádi měla šebeka několik 1–3liberních kanónů, určených ke střelbě vzad i z boků plavidla. Těchto děl bylo maximálně deset.

Pro šebeku byla příznačná poměrně malá záďová nástavba. Charakteristiku siluety dokreslovala jakási za záď vysunutá galerie, v přední části s palubou, v zadní s hustým mřížovím, která byla umístěna poněkud výše než vrchní paluba nástavby. Kormidlo bylo zavěšeno na zadním vazu, ovládané kormidelním ramenem z vrchní paluby záďové nástavby. Loď měla na přídi dvě kotvy, které se spouštěly a zvedaly pomocí vrátku, jenž sloužil i ke zvedání ráhen.

Šebeka měla tři stěžně. Přední byl umístěn na přídi před děly a nakloněn dopředu, hlavní stěžeň byl ve středu lodě a nepatrně se nakláněl k zádi. Zadní (besanový) stěžeň stál těsně před přechodem kýlu do zadního vazu. Byl mnohem kratší než ostatní a také skloněný k zádi lodi.

Oplachtění šebeky procházelo neustále vývojem. Nejprve byla na každém stěžni jedna latinská plachta, později přibyla kosatka na čeleni, koncem 18. století nesly některé lodě více ráhnových plachet, a v 19. století se vývoj ustálil na plachtoví typu fregaty. Pro případ bezvětří a k obratnějšímu manévrování bylo plavidlo vybaveno ještě 9–10 páry vesel, dlouhých 9–12 m (v klidu byla uložena podél krajů lodě); každé obsluhovali 2–3 veslaři.

Šebeka byla výchozím typem pro některé další typy lodí. Jedním z nich byla loď označovaná jako polacker (někdy také polacca). Ačkoli měla trup převzatý od šebeky, chyběla na něm vzad přečnívající konstrukce a tvar zádi se podobal zádi fregaty. Jako kombinace dvou typů vypadalo také oplachtění: přední stěžeň totiž nesl latinskou plachtu, hlavní stěžeň hlavní ráhnové plachty (košovou a brámovou). Na zadním stěžni byla latinská plachta a nad ní ráhnová košová plachta. Později byl i tento typ plavidla opatřen oplachtěním fregatního typu.

Ze šebeky se v oblasti Středomoří vyvinul také tzv. „pink – s kratším a bachratějším trupem, odlišného průřezu. Tuto loď však nesmíme zaměňovat s loděmi, které byly v Baltském moři nebo v Severní Americe nazývány pinka! Na rozdíl od polackeru měl pink na zádi nástavbu, vyčnívající daleko za zadní vaz lodě, která se postupem času zkracovala. Záď nebyla oblá, ale ukončená zrcadlem. Pink měl tři stěžně, uspořádané podobně jako šebeka, ale všechny s latinskými plachtami. Teprve v 19. století dostal oplachtění fregatního typu. K válečným účelům byl pink na rozdíl od šebeky využíván jen málokdy.

Délka všech těchto lodí se pohybovala od 30 do 40 m, šířka 6–9 m, ponor kolem 2,50 m. Osádka čítala 100 až 150 mužů.

Pro pomocné, hlídkové a výzvědné účely používaly flotily ve Středozemním moři někdy i menší lodě, které je nesnadné přesně zařadit do správného typu, protože byly mezi nimi poměrně malé rozdíly v konstrukci a ve vnějším vzhledu. Šlo také o plavidla rybářská a jejich stavby se měnila podle lokálních zvyklostí.

Jedním z nejpoužívanějších typů malých lodí byla tartana, jejíž vzhled se lišil podle místa, kde byla vyrobena. Výzbroj tartany tvořily lehké, většinou 4liberní kanóny, o počtu 2–8 kusů. Doplňovala je otočná půlliberní děla, umístěná na zábradlí. Tartana patřila k menším plavidlům: měřila maximálně 20 m a široká byla 5–5,5 m.

Další malé lodě se nazývaly sakoleva a trekandini. Ačkoli jsou v některých pramenech – hlavně zahraničních – uváděny obráceně, rozdíly v jejich konstrukci a oplachtění jsou patrné na první pohled (viz obrázky). A navíc, zatímco sakoleva (používaná Řeky při jejich boji proti turecké nadvládě v první čtvrtině 19. stol.) byla dlouhá 15 až 22 m a vyzbrojena 6 až 8 kanóny malé ráže, délka lodi trekandini se pohybovala mezi 16 a 25 m, výzbroj byla podobná (6–12 malých děl).

Reklama

Za zmínku stojí, že všechny uvedené typy lodí používaly nejen vojenské flotily nebo vojska povstalců, ale s velkou oblibou i piráti.

Hlavní zdroje
Vladimír Hynek, Petr Klučina: Válečné lodě (1), Naše vojsko Praha 1985
Chris Flaherty: OTTOMAN UNIFORMS & INSIGNIA (www. ottoman.uniforms.com)

Obrazová příloha


Osmanský námořní důstojník Bas Çavus z počátku 19. stol.
Reprodukce Angus McBride; archiv autora


Zadunajský (bývalý záporožský) kozák v tureckých službách, z konce 18. stol. Pravoslavní kozáci – i ti v tureckých službách – nosili tradiční kožešinové čepice; turban či fez byl pokrývkou hlavy muslimů
www.milhist.info


Osmanská říše, přelom 18. a 19. stol.: dunajský dělový člun a příklady vlajek válečného loďstva
Chris Flaherty; archiv autora


Uniformy osádek a varianta vlajky dělových člunů osmanského dunajského loďstva z počátku 19. stol. Na figuře vlevo je znázorněn plášť ze silné látky žlutohnědé až hnědé barvy, chránící námořníky před deštěm a chladem
Chris Flaherty; archiv autora


Uniforma kozáckého rekruta v osmanském žoldu se „záporožským“ praporem; první polovina 19. stol.


Uniforma příslušníka osmanské kozácké jízdy s „dvojitým“ praporem; první polovina 19. stol.


Šebeka z 18. stol. 


Průřez trupem šebeky (nahoře – starší typ, dole – novější typ)


Sakoleva


Trekandini


Osmanská flotila dělových člunů operovala také na Nilu, o čemž svědčí toto dobové vyobrazení
Ottoman Uniforms


Moderní kresba znázorňující podobnou menší loď ze Středomoří

Není-li uvedeno jinak, pocházejí obrázky ze sbírky autora článku.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více