G6 (155mm samohybná houfnice)

G6

Dalekonosná samohybná kanonová houfnice určená k boji s dělostřelectvem a minomety protivníka, k umlčování a ničení míst velení, palebných a radiotechnických prostředků a živé síly protivníka, boření trvalých obranných staveb a polních obranných objektů. Přechod z pochodové do bojové pozice trvá 60 sekund, opačný proces zabere 30 vteřin.

Díky pozitivním zkušenostem jihoafrické armády s taženým dělem G5 vznikl požadavek na lafetaci této zbraně na mobilní podvozek, díky čemuž by vznikla nová samohybná kanonová houfnice - náhrada zastaralých děl Sexton. Společnost Lyttleton Engineering Works proto v roce 1979 zahájila vývoj tohoto vozidla, jehož první prototyp byl dokončen v říjnu 1981. Druhý prototyp následoval vzápětí (jeden z prvních dvou prototypů byl vyroben z běžné konstrukční oceli). Nová zbraň získala označení G6. V průběhu let 1982 až 1986 byly vyrobeny další dva prototypy (advanced development systems), které společně s prvními dvěma exempláři podstoupily rozsáhlé zkoušky. Tyto stroje v roce 1987 doplnily další čtyři předsériové exampláře (engineering development systems), jež měly ve své konstrukci zohledněné úpravy, jejichž potřeba vyvstala během zkoušek prototypů.

V roce 1988 se uskutečnily finální zkoušky a začaly přípravy na sériovou výrobu. Jedna palebná četa houfnic G6 byla bojově nasazena proti angolským a kubánským silám během bitvy o Cuito Cuanavale, jež trvala mezi srpnem 1987 a březnem 1988.

Podvozek houfnice G6 je svařený z ocelového pancéřového plechu, dno je zdvojené pro zvýšení odolnosti proti minám. Během zkoušek prototypů houfnice odolala výbuchům sovětských protitankových min TM-46. Podvozek s nezávislým zavěšením má trvalý náhon všech kol (prototypy měly vypínatelný pohon přední nápravy). Pneumatiky o velikosti 21.00x25 mají dojezdové vložky run-flat, kromě toho je G6 vybavena systémem jejich centrálního huštění.

V přední části korby se nachází pracoviště řidiče, za nímž je umístěna pohonná jednotka s automatickou převodovkou. Motor-převodový prostor je opatřen systémem detekce požáru a hasicím zařízením. Objem palivových nádrží činí 700 litrů. Po obou bocích zadní části korby je přepravována munice: 45 střel a 50 nábojek. Při střelbě jsou vysunuty čtyři hydraulicky ovládané stabilizační podpěry umístěné mezi první a druhou nápravou.

Ve věži se nachází stanoviště zbylých pěti členů osádky - velitele (sedí vpravo od hlavně), střelce (pracoviště vlevo od hlavně), operátora hlavně, nabíječe a podávače munice. Čelo věže dokáže odolat munici až do ráže 23 mm. Hlavní zbraň tvoří upravené dělo ráže 155 mm s hlavní dlouhou 45 ráží převzaté z typu G5, které má ejektor a zesílenou zadní část ve dvou třetinách délky. Zákluzový systém se skládá z brzdy zákluzu, vratníku a doplňovače. Věž má rozsah odměru 140° (70° na každou stranu od podélné osy houfnice, střelbu je všam možné vést v rozsahu ±40°), elektrohydraulické ovládání s možností ručního ovládání v nouzovém stavu. Ovládání hlavní zbraně je opět elektrohydraulické s náměrem -5° až +75°. V zadní části věže se nachází pomocná pohonná jednotka o výkonu 34 kW pro nabíjení akumulátorů a pohon klimatizace, které může současně sloužit jako filtroventilační zařízení.

Hlavní vstup do věže je zajištěn prostřednictvím dveří umístěných na její pravé straně. Na stropu věže se nachází dvojice příklopů. Před příklopem nabíječe je lafetovaný kulomet M2 ráže 12,7 mm, z něhož je možné vést palbu proti pozemním i vzdušným cílům. Na bocích věže se nachází čtyři otvory pro vedení střelby z pušek R4. Po obou stranách čela věže jsou namontovány čtyřhlavňové vrhače zadýmovacích granátů ráže 81 mm.

Poloautomatické hydraulické nabíjecí zařízení je namontované na levé straně hlavně. Střely se umisťují na nabíjecí podnos ručně. Nábojky se kladou přímo do zadní části hlavně. Dobře vycvičená osádka může střílet rychlostí až 3 rány za minutu. Po těchto výstřelech může střelba s maximální náplní pokračovat až zhruba po 15 minutách. Během této doby je teplota v nábojové komoře monitorována, čímž se předchází jejímu možnému poškození.

Houfnice G6 (stejně jako tažené G5) byly opatřeny jihoafrických systémem řízení palby AS80, který umožňoval současně řídit čtyři palebné úlohy palebných jednotek čítajících až osm děl. Srdcem zařízení byl 16bitový počítač, který zpracovával informace z analyzátoru úsťové rychlosti EMVA Mk 10B a pozemní meteorologické stanice S700.

Dělostřelecké pluky jihoafrické armády vybavené houfnicemi G6 byly tvořeny třemi palebnými bateriemi, z nichž každou tvořily dvě čety po čtyřech houfnicích.

Na konci roku 1987 uzavřela společnost Industrias Cardoen smlouvu na licenční výrobu houfnic G6. V polovině roku 1989 byl zhotoven první prototyp s označením CC-SP-45, který se následně zapojil do testovacího programu. Zhruba o rok později byla ale smlouva vypovězena a k zahájení produkce tak nedošlo. Kromě jihoafrické armády se dalšími uživateli houfnic G6 staly Omán a Spojené arabské emiráty. Armáda druhého zmíněného státu nasadila baterii houfnic G6 v roce 2015 během intervence arabských států v Jemenu do bojů proti húsijským militantům při bojích kolem města Taiz ležícím na jihozápadě země.

...

Samohybná kanónová houfnice G6 bývá přezdívána jako Renoster (v afrikánštině Nosorožec).

Fotografie: Denel