Expedice Osamělá Hvězda 2019 - cestovní report část 3.

Předchozí část - Expedice Osamělá Hvězda 2019 - cestovní report část 2.

Den 15 - Den na dohled hřbitova ... letadel

Začíná třetí, poslední, týden naší cesty, a do duše se vkrádá stín, že se to pomalu, ale jistě blíží ke konci. No nic, dáme si obvyklé lívance, vajíčka, slaninu, placičky, kafe, džus, a jede se dál!

Hlavní město Phoenix znamená, že je tu co? No ano, milé děti, další Kapitol Tentokrát je toho ale mnohem víc. Arizona pojala oblast Kapitolu jako velký memorial, nejen bitevní lodi Arizona, která byla potopena při útoku na Pearl Harbor, ale všem bojovníkům USA z mnoha vojenských konfliktů. A nejen těm, ale i policistům, záchranářům, dokonce i policejní psi tu mají svůj pomník! Kapitol svým vzhledem nepřekvapí, ale to už pospícháme zpět do auta, to co se zdálo jako krátké zastavení se nakonec docela protáhlo, a my musíme dál!














Naším cílem je Tucson s jeho Pima Air And Space Museum. Tady jsme si nedělali iluze, že by to bylo malé nebo na chvíli, ale už když jsme řádně dlouho jeli podél plotu muzea, a počítali B-52ky, tak nám bylo jasné, že nás budou bolet nožičky, a to pořádně




Muzeum má několik obrovských hal, ve kterých jsou letadla všemožných druhů, proudové, vrtulové, druhoválečné i nedaleká moderna, vrtulníky, ale i bomby, vybavení, uniformy. Není problém zde najít uniformu jisté paní Svoboda, které zahynula ve své A-10 během cvičného letu.







Venku je toho ale MNOHEM víc, a při pohledu na blížící se konec světa, který se odehrává na obloze je patrné, že je třeba s sebou hodit. Řada vrtulníků, americké strategické bombardéry (všechny ...), tankery, Air Force One, stíhačky, přepadové, taktické bombardéry, průzkumné stroje ... fotim, fotim, fotim, až se mi z foťáku kouří Když na konci první řady měnim první baterii (ze tří), tak si říkám, jestli mi to vůbec bude stačit ... Pak přichází déšť, takže procházím vnitřní hangáry a nakonec skončím na svačince, tentokrát pořádný místní chili-hot dog. Čas se ale krátí a muzeum zavírá už ve čtyři, takže déšť nedéšť, musím ven a fotit dál. Naštěstí déšť ustává a já doslova s rukami na prsou probíhám obrovským areálem muzea a snažím se nafotit vše. Ale je tady toho tolik! Na okamžik se vkrádá myšlenka, že tu prostě zůstanu , ale nakonec s posledním vypětím sil a s posledním cvaknutím foťáku s třemi zcela vybitými bateriemi odcházím s úderem čtvrté hodiny. Bylo to SUPER.






















Je ale zřejmé, že na další bod našeho programu, tedy silo jaderných raket Titan, které se nachází na opačné straně Tucsonu, už se dnes nedostane. Operativně se tedy rozhodujeme využít velkého náskoku, který jsme si během cesty oproti původnímu programu udělali, a zůstáváme v Tucsonu, abychom ráno mohli silo navštívit. Ještě mlsně pokujuji po nedaleké Davis Monthan Air Base, s jejím hřbitovem letadel v poušti, ale to je mimo naše možnosti - člověk se tam musí hlásit dostatečně dopředu, aby byl čas na bezpečnostní procedury, a navíc je možné tam cestovat jen v autobusu, ze kterého se nesmí vystoupit, s ohledem na aktualní bezpečnostní situaci, takže nás to ani tolik nemrzí.

Nakonec si tedy užíváme volnější odpoledne v Tucsonu, jídlo a spánek.




[kmlmapa]www.valka.cz]

Den 16 - Den Titánů

Ani ráno nás nic nehoní z postele, protože rakety ještě spí a tak si můžeme dát v klidu snídani a i tak jsme u drátěného plotu sila strategických raket Titan - muzea Titan Missile Museum v Sahuaritě - jako první. Společnost nám dělají jen rozkvetlé kaktusy a cedulka, že si máme dávat pozor na hady. Bohužel cedulka se nezmiňuje o tom, co v případě výskytu hada máme dělat, a tak jsme nakonec rádi, že se můžeme dovnitř do muzea, spolu s další zhruba desítkou návštěvníků.






Kromě rodiny z Kanady jsme tu jediní cizozemci, a informace, že my bysme s největší pravděpodobností patřili mezi příjemce jedné z těch raket, pokud by na to došlo, průvodce docela pobavila. Je nám puštěn film, ve kterém se seznamujeme s historií, tato základna jako jediná unikla zničení, když se rakety Titan vyřazovaly a sila likvidovala, a byla určena jako muzeum. Celá základna byla v podstatě pro 4 lidi, kteří tu měli směnu, a celá se nacházela pod zemí, zavěšená na důmyslném zařízení, které mělo pohltit sílu nedalekého jaderného výbuchu a zajistit tak přežití (do odpálení vlastní rakety ...). Je to také jediná základna, kde je raketa stále ještě v silu, byť bez paliva a bez svého vražedného nákladu. Hlavice z rakety, která měla mít až 9 megatun, je vystavena ve stanu nahoře na povrchu ... Tady pod zemí ale procházíme prostory, kde vojáci drželi pohotovosti a kde stačilo provést složitou řadu úkonů (což nám průvodce za pomoci jedné dámy z publika krok za krokem demonstruje) k tomu, aby lidstvo ukončilo samo sebe na této planetě. Z pouhého otočení klíčkem na odpalovacím panelu člověka zamrazí, stejně tak, když pohlédne do sila, kde je raketa postavena. Pak vycházíme zpět na povrch a je nám vysvětlen i systém zabezpečení základny, pohyblivost obrovských, těžkých betonových krytů, které kryjí raketu v silu, i nebezpečí hadů, skrývajících se ve stínech. Ujištění, že myší bobky v jednom z přístřešků jsou důkazem, že hadi mají k žrádlu lepší věci, než jsme my, kanadská paní nebere příliš pozitivně a stan s jadernou hlavicí opouští pozorně se rozhlížejíc, jestli neuvidí myš (nebo hada). Nakonec i my dáváme sbohem tomuto kusu vyprahlé země a po silnici I-10 míříme zpět do Nového Mexika, do města Las Cruces.














Na tomto městu není pozoruhodného asi nic, kromě toho, že leží na dohled od výjimečného přírodního úkazu - bilých dun White Sands. Dun, které místo písku tvoří jemný vápenec, a které jsou v údolí, které zároveň slouží jako střelnice a jako laboratoř raketového výzkumu White Sands. Nedaleko je též Hollomanova základna vzdušných sil a město Alamogordo. A protože máme ještě čas, i když už se blíží večer, chceme si nechat víc času na zítra a tak ještě vyražíme do White Sands National Monument, kde naštěstí mají otevřeno až do setmění. Jako obvykle platíme vjízdné do národního parku a zakrátko už se procházíme po oslnivě bilých dunách, ve kterých nakonec pozorujeme i západ slunce. Další z nekonečné řady zážitků, které si budu pamatovat ještě dlouho!









Pak se po silnici I-70 vracíme zpět do Las Cruces k přespání, ale ráno se sem znovu vrátíme.

Btw, pokud se chystáte cestovat touto oblastí, je dobré si na stránkách Hollowmanovy základny zjistit, zdali zrovna neprobíhájí střelby, v tom případě je totiž silnice, vedoucí přímo skrz střelnici, zavřená ... Což je docela škoda

[kmlmapa]www.valka.cz]

Den 17 - Raketový den

Druhý den se stejnou cestou vracíme do údolí, ale odbočujeme do města White Sands.



K mému překvapení to ale není obyčejné město, je to vojenská základna, a vstup do ní opět podléhá nám již důvěrně známemu procesu. Tentokrát ale nejsme vpuštěni i s autem, s ohledem na fakt, že muzeum raketové techniky ve White Sands, které je naším raním cílem, je hned za branou a tedy jsme vyzváni, abychom auto nechali na parkovišti u vjezdové brány a do muzea White Sands Missile Range Museum se přesouváme pěšky, což nám nijak nevadí.

Muzeum je vidět už z daleka, a je to taková Meka raketové techniky. Od prvních raket, včetně německé V-2 až po Pershingy či Patrioty tu najdete snad vše, co kdy prošlo raketovými vojsky Armády Spojených Států, a k tomu i pestrou řadu různých prototypů. Vše je venku a bez problémů fotitelné, část expozice hlavně k historii základny je pak v jednom menším domku. Slunce praží a tak střídáme pobyt venku s pobytem v chládku a stínu muzea.










Po zruba dvou hodinách opouštíme muzeum a vydáváme se na cestu zpátky do Texasu. Už se nám skoro stýskalo!

Naším cílem je město El Paso, s jeho vojenskou základnou, muzeem a vojenským hřbitovem.

Při příjezdu k vojenské základně Fort Bliss se ozve opět ono mravenčení, zdali nás tam pustí, či nikoliv, ale už jsme s tím tak nějak smířeni a máme nahradní plán, kdyby to nevyšlo. Hřbitov sice přiléhá k základně, ale je přístupný mimo základnu, takže tam problém nebude ... Na základnu nás ale opět bez velkého mudrovaní pouštějí a my se ptáme na cestu k muzeu, abychom náhodou v tomto obřím městě nezabloudili ... Muzeum Old Ironsides nacházíme, a nadšeně si fotíme osm tanků, které nám dělají společnost na parkovišti, spolu s vrtulníkem. Bohužel navzdory tomu, že muzeum má mít dnes otevřeno se dozvídáme o změně otvírací doby, která proběhla snad před pár dny, a která není nikde zanesena, a tak nám muzeum 1. obrněné divize zůstane tentokrát uzavřeno. No co, tak obíhám muzem z druhé strany, kde se nachází pár zapomenutých tanků, a jdem si alespoň koupit něco na zub do místního obchoďáku. Nakonec objevujeme naší oblíbenou steakárnu, a tak si dáváme pořádnou flákotu uprostřed tankové základny US Army, no, kdo z vás to má, že ano Cestou ven se zastavujeme na místní poště, poslat pohledy, a pak se ještě uplně náhodou ztratíme při cestě ven, abychom si mohli prohlédnout ty mraky aktuální techniky, která se v jednotlivých částech základny připravuje na své nasazení. Tu nakládají Patrioty, tu se rozebíra Humwee, tu je stádečko opuštěných Abramsů ...


















Ihned u výjezdu ze základny se stáčíme k nedalekému hřbitovu Fort Bliss National Cemetery, kde má být pohřbena řada generálů amerických ozbrojených sil, včetně pana Blisse, stejně jako řada nositelů medaile cti. Rozdělujeme si úlohy a v prudkém, ted už texaském, slunci probíháme řady bílých náhrobních kamenů. Trávu tu moc nečekejte, tady by se jí asi moc dobře nevedlo. Nacházíme vše, co jsme tu chtěli najít, a tak se přesouváme do klimatizovaného auta a po silnici I-10 se dlouhým přejezdem přemisťujeme do města jménem Alpine, na které zapomněl i čas, abychom zde přenocovali.









[kmlmapa]www.valka.cz]

Den 18 - Den Rio Grande

Z Alpine hned ráno vyrážíme směr jih, k řece, která na nás dýchá oním westernovým duchem, který snad každého mladého kluka přikoval k rodokapsům a nedal mu pokoj, dokud se nepodařilo bídné lumpy potrestat, odbojné indiány zpacifikovat a sem tam občas ještě vykonat nějaký ten dobrý skutek ...





To, že se blíží hranice s Mexikem dávájí najevo policejní zátarasy a hlídky, které se nás přísně ptají, jak a kdy jsme vstoupili do země, musíme ukázat pasy a tak nějak to, že nejsme z Mexika a už vůbec ne nelegálové.



Naším cílem je tedy Big Bend National Park. Při vjezdu do parku chceme zaplatit vjízdné, ale není komu, budka je prázdná, a tak se ptáme nedaleko parkujících Rangerů, co a jak. Rangeri si od nás drží odstup, ale poskytují veškeré potřebné informace - zaplatit máme v jednom z míst, kudy budeme projíždět, abychom nedostali pokutu, až budeme vyjíždět ven. Pokračujeme tedy dál, až dojíždíme k rozcestí - na jednu stranu silnice, na druhou stranu "nezpevněná cesta". Vydáváme se po nezpevněné cestě, na začátku to vypadá nevinně a bez problémů, ale nakonec nám těch cca 19km zabralo zhruba hodinu, za neustálého vzdychání řidiče, který s autem trpěl pro každý výmol, každý kámen. Cesta místy vedla korytem řeky, takže pokud se sem chcete někdy podívat, doporučujeme zvážit, zdali klasický sedan je to pravé ořechové, nebo proč sem asi domorodci jezdí radši jeepem Každopádně k řece jsme dojeli (odsud dál pokračuje klasická silnice), a jaké to bylo překvapení, že ona majestátná Rio Grande je v tomto místě a ročním období takový slabý bahnitý potok, který nedá problém přejít (leč to se vřele nedoporučuje, neb je to státní hranice a těch pár kroků na jih a jste v Mexiku ...). Přesto je to symbol, fotíme si i uchvatný kaňon, který si řeka na okolní krajině vydolovala, a pak pokračujeme podél řeky do informačního centra, kde nakupujeme vjízdné, a pak mezi horami všech tvarů a barev pomalu národní par opouštíme.
















Máme před sebou dlouhý přejezd, teď už na naší cestě není nic, co bychom chtěli vidět, a tak valíme přes Del Rio a tamní Subway, večerní San Antonio až do Houstonu. Uff. Bylo to dlouhé, ale teď víme, že už nikam jezdit nemusíme, vše už bude tady v okolí Houstonu.






[kmlmapa]www.valka.cz]

Den 19 - Den Texasu

Jeden z posledních dní věnujeme tomu, čím jsme chtěli začít, tedy návštěve bitevní lodi USS Texas, která je, jak jsme si zjistili, již znovu otevřená. Cesta kolem vyhořelé rafinerie je zajímavá, neb ohořelé trosky jsou z velké části pryč a na místě se zuřivě staví nové sklady a technologie.




Bitevní loď Texas je vážená stará dáma, která majestátně kotví v zátoce, ze které se ale bude brzy stěhovat, neb zde nemá dostatek pozornosti a tím i prostředků na svou údržbu. Ono udržovat takový kolos, do kterého navíc prosakuje voda, není vůbec snadné, a tak se loď má vydat více na sever, do vnitrozemí ... Uvidíme. Nás zatím čeká výprava na palubu, do podpalubí i nahoru do nástaveb, abychom si mohli na vlastní kůži zažít, jaké to bylo na bitevní lodi. Dokonce si můžete sednout do jednoho z protiletadlových kanónu a zatočit si Děti, které jsou tu se školou, této možnosti zhusta využívají a my se radši přesouváme do klidnějších míst lodi. Venku je teplo, ale tady je vedro, i navzdory všudypřítomné klimatizaci. Jaký asi musel být pobyt na lodi někde v Pacifiku uprostřed tropického léta, kdo ví ...














Po prohlídce lodi se přesouváme k nedalekému pamatníku bitvy u San Jacinta, bitvy, kde Sam Houston a jemu věrní vybojovali vítězství nad Mexikem a zajali císaře Santa Annu, který pak podepsal samostatnost Texasu (a ten byl za nějaký čas dobrovolně anektován Spojenými státy ...). Na tomto místě byl postaven vysoký jehlovitý památník, který v sobě skrývá rozhlednu, ze které uvidíte nejen bitevni loď Texas, ale i okolní petrochemický průmysl, aktivní přístav, nedaleký Houston a daleké okolí. Hala u výtahu je vyzdobena obrazy z okamžiků před a během bitvy, a to jak z texaské strany, tak z mexické.







Na odpoledne se pak přesouváme do centra Houstonu, protože nám pro všechny ty historické a vojenské památky a muzea nějak nezbyl čas na to, zajít se projít po městě, pokochat se mrakodrapy a zdlábnout něco dobrého v centru To řešíme burritos v jednom z kancelářských komplexů v centru Houstonu, a po procházce se vracíme zpět na hotel.














[kmlmapa]www.valka.cz]

Den 20 - Den nákupů a balení

Po všem tom cestování nás dohnala lenost, a protože už se kolegům nechtělo do Houstonského vesmírného centra, tak vyrážíme do jednoho z outletů nakoupit ještě nějaké to oblečení, čehož budeme odpoledne, až se to budeme snažit nacpat do kufrů, pořádně litovat Ale musíme také něco přivézt domů ...








A musíme se také postarat o náš zapůjčený vůz, který toho má po těch cca 8500km docela dost, a je to na něm vidět. Od písku, sněhu, vody, bílého písku, místního hmyzu a nás má na sobě tolik skvrn, že to chce pořádný proud vody, vysavač a pořádné drhnutí. Naštěstí vše je dostupné v nedalekém Car Wash centru, takže auto vracíme do původní podoby, a pak už jen balíme kufry a přemýšlíme, jak by se to dalo udělat, abychom nemuseli domů.

[kmlmapa]www.valka.cz]

Den 21 - Den, kdy se nám nechtělo domů

A čím víc se ten okamžik blíží, tím víc se nám nechce. Bylo to tu fajn. Lidi byli fajn, viděli jsme spoustu věcí, zážitků máme víc, než dokázem odvyprávět, a máme tušení, že návrat domu bude, no, těžký. Nakonec usedáme do auta a vyrážíme směr letiště. Vracíme auto, vysvětlujeme si ještě některé nejasnosti kolem fakturace, abychom neplatili nic navíc, a pak už jen projít bezpečnostní kontrolou a usadit se v letadle. Cesta zpět se zdá být stokrát delší a nudnější, než cesta tam, a ja si tak v hlavě promítám to očekávání, se kterým jsem do letadla před třemi týdny usedal. Až na drobnosti, kdy jsme nebyli někam vpuštěni, se nám vše nadmíru vydařilo, a byli jsme spokojeni s tím, co jsme viděli, co jsme jedli, i se vším ostatním. Ty dny náskoku na začátku nás nakonec zachránili před hrůzným počasím, tornády a záplavami, a my jsme tím tak propluli jak po Lipně. Bylo vedro, byl i sníh, ale to všechno k tomu tak nějak patřilo. Máme mraky fotek a videí, a bude ještě hodně práce všechno to utřídit, navkládat a popsat. Ale Ameriko, bylo to fajn a doufám, že se zase brzy setkáme.




[kmlmapa]www.valka.cz]

Den 22 - Den poté

Cesta zpět byla ok až do Amsterodamu, kde jsmě opustili KLM a přešli pod křídla našeho "národního dopravce". A teprve tady, ne překvapivě, nám došlo, do jaké šlamastiky se to vlastně vracíme. Letadlo bylo naprosto v dezolátním stavu, posádka zoufalá a neschopná, letušky vypadaly, jak kdyby neměly dochozenou ani střední školu a jen tiše přihlížely chaosu, který na palubě letadla panoval. Špatně usazení lidé, děti na místech u nouzových východů, kde nemají co dělat, nadměrná zavazadla na palubě, která se nevešla do úložných prostorů, to byl jen začátek. Nakonec to byla jen hodina letu, ale všichni jsme si už přáli, aby to bylo za námi a my mohli domů ... Se skřípěním zubů jsme se nakonec dočkali, na letišti se rozloučili, a tak naše expedice Osamělá hvězda 2019 došla ke svému cíli.

Děkuju Robotovi i Jirkovi za to, že se mnou tuto skvělou akci absolvovali, bez nich by to nebylo možné a určitě ani tak zábavné, myslím si, že jsme si to užili naplno a budeme na tuto cestu u táborových ohňů ještě dlouho vzpomínat!