Zapomenuté Saddámovo loďstvo

Irácké námořnictvo se ve druhé polovině 80. let mohlo stát jedním z nejsilnějších na Blízkém východě. Po těžkých ztrátách, které utrpělo na počátku irácko-íránské války, si v Itálii objednalo řadu nových jednotek. Přestože byly všechny načas dokončeny a začalo se i s výcvikem jejich posádek, předání plavidel se nakonec z řady důvodů neuskutečnilo.

Zlomovým momentem v historii iráckého námořnictva byl rok 1980, kdy začala krvavá irácko-íránská válka. Na jejím počátku disponovalo cvičnou fregatou Ibn Khaldoum, postavenou v Jugoslávii, 14 raketovými čluny Projektu 205 a 205U a tuctem archaických torpédových člunů typu P-6 sovětské provenience. Proti němu stála mnohem lépe vybavená íránská flota se třemi starými, leč hluboce modernizovanými torpédoborci, čtyřmi moderními malými fregatami a čtyřmi korvetami. Z menších jednotek disponovala především devíti od počátku konfliktu aktivně nasazovanými raketovými čluny třídy Kaman francouzského typu La Combattante II. Již koncem listopadu 1980 postihla irácké námořnictvo pohroma v podobě íránské operace Morvarid, zaměřené na neutralizaci ropných plošin al-Omayeh a al-Bakr, používaných také jako předsunuté radarové stanice. Během pokusu o jejich obranu přišlo o značnou část svých skromných sil a po několika dalších potyčkách s podobným průběhem de facto „vykrvácela“ již v úvodních fázích války.

Nadmíru optimistická vidina rychlého vítězství vedla Irák k realizaci rozsáhlého programu obnovy námořnictva. Saddám Husajn totiž zamýšlel, že by na Blízkém východě převzalo roli, kterou až do té doby zastávalo íránské loďstvo. Nespokojenost s technikou nabízenou tradičním dodavatelem výzbroje v podobě SSSR vyústila v navázání spolupráce se západními výrobci. Prakticky celý megakontrakt v hodnotě 2,4 miliardy dolarů nakonec v dubnu 1981 získaly italské loděnice Cantieri Navali Riuniti (nyní Fincantieri). Zahrnoval stavbu čtyř fregat, šesti korvet, zásobovací lodě, plovoucího doku a několika pomocných plavidel. Kromě toho měla Itálie zajistit dodávky veškeré munice a výcvik posádek a také se měla podílet na vybudování nezbytné infrastruktury, což obnášelo modernizaci iráckých přístavů.

Italský megakontrakt

Největší bojovou hodnotu z objednaných plavidel se vyznačovaly fregaty třídy Hittin, konstrukčně vycházející z italské třídy Lupo. Od svého vzoru se lišily hlavně nahrazením teleskopického hangáru pro vrtulník hangárem pevným, upravenou sestavou elektroniky, zvětšenou kapacitou klimatizace a chladicích systémů a dalšími dílčími změnami. Poháněny byly soustavou typu CODOG se dvěma plynovými turbínami a dvěma diesely, která jim byla schopna udělit nejvyšší rychlost 35 uzlů. Tyto relativně malé jednotky s plným výtlakem 2525 t byly charakteristické silnou výzbrojí. Hlavňovou složku zastupovaly 127mm kanon Oto Melara Compact, umístěný na přídi, a dva 40mm dvojkanony Compact od stejného výrobce po stranách hangáru. Protiletadlovou obranu zabezpečoval systém Albatros s osminásobným OZ pro PLŘS Aspide na střeše hangáru a dalšími 16 rezervními střelami. Ofenzivní účely obstarávalo osm protilodních ŘS Otomat Mk.2, jejichž jednoduchá OZ byla instalována po stranách přední a zadní nástavby. Likvidaci ponorek měly na starosti dva 324mm trojhlavňové torpédomety pro lehká torpéda A244S a palubní vrtulník Agusta-Bell AB-212ASW. Senzory zastupovaly: radar pro ostrahu moře RAN-11X, radar pro detekci vzdušných cílů RAN-10S, navigační radar 3RM20 a trupový sonar ASO-4-2-V, a minimálně dvě jednotky měly údajně nést také sonar s měnitelnou hloubkou ponoření. Bojový řídicí systém byl typu IPN-10.

Korvety typu Assad měly při plném výtlaku, blížícímu se 700 t, představovat více než rovnocenného protivníka raketových člunů. Proti většině z nich totiž byly podstatně větší a nesly mnohem silnější výzbroj a bohatší elektronické vybavení. Poháněny byly čtyřmi diesely s výkonem po 4550 kW, s kterými byly schopny vyvinout maximální rychlost 37 uzlů. Irák objednal celkem šest jednotek, z toho čtyři ve víceúčelové verzi známé jako „třída Abdulla Ben Abi Sark“, s hlavní výzbrojí tvořenou šesti protilodními řízenými střelami Otomat Mk.2, umístněnými na zádi. Doplňoval je 76mm kanon Oto Melara Compact, instalovaný na přídi, a 40mm dvojkanon na nástavbě. Protivzdušnou obranu zajišťoval systém Albatros s odlehčeným čtyřnásobným OZ s manuálním nabíjecím systémem a s celkovým palebním průměrem 12 ŘS. Korvety dále nesly dva trojnásobné torpédomety pro protiponorková torpéda A244S. Senzory byly zastoupeny radary RAN-12 L/X a 3RM20 a sonarem Diodon a bojový řídicí systém byl typu IPN-10.

Novým uživatelem víceúčelových korvet třídy Abdulla Ben Abi Sark se stalo námořnictvo Malajsie. Snímek zachycuje první převzatou jednotku, Laksamana Hang Nadim, s mohutnou baterií šesti protilodních střel Otomat Mk.2 na zádi

Zbylé dvě jednotky: Mussa Ben Nussair a Tariq Ibn Ziad, byly postaveny ve vrtulníkové verzi lišící se instalací letové paluby. Na rozdíl od podobných ekvádorských korvet třídy Esmeraldas však irácké jednotky disponují i teleskopickým hangárem. Použití tohoto relativně rozměrného vybavení se při zachování rozměrů trupu neobešlo bez redukce výzbroje. Plavidla tak proti víceúčelové verzi pozbyla 40mm dvojkanon, torpédomety a čtyři OZ střel Otomat Mk.2. Palubní vrtulník jim však na druhé straně poskytoval zcela nové možnosti: Kromě protiponorkového boje měl obstarávat zejména vyhledávání cílů a navádění protilodních ŘS za radarovým horizontem. Díky tomu mohl být naplno využit jejich maximální dolet 180 km, který byl jinak omezen dosahem radarů nosiče na 25–40 km (v závislosti na různých faktorech). Při bojovém nasazení by to znamenalo nesmírnou výhodu v podobě schopnosti ničení plavidel protivníka dřív, než se dostanou do dosahu jeho protilodních ŘS. Analogicky se zkušenostmi z užívání obdobných jednotek v jiných flotách se lze domnívat, že vrtulníkové korvety měly sloužit jako vůdčí lodě pro zbylé čtyři jednotky.

Vrtulníkové korvety Mussa Ben Nussair a Tariq Ibn Ziad se po 30letém čekání dočkají předání Iráku. Na záběru, pořízeném v listopadu 2012, jsou jasně vidět vysunuté teleskopické hangáry a letové paluby

Charakteristickým rysem iráckých fregat i korvet byla vysoká míra standardizace vybavení a silná protiletadlová výzbroj. Její páteří byl raketový systém malého dosahu Albatros se střelami Aspide s doletem do 13 km a poloaktivním radiolokačním navedením. Použití PLŘS této kategorie bylo tehdy zejména u korvet velmi nezvyklé a reflektovalo neblahé zkušenosti s čluny sovětské provenience z počátku války. Střely Aspide měly každému plavidlu alespoň teoreticky poskytnout účinnou obranu proti letounům a měly také limitovanou možnost ničení protilodních střel. Pro plavidla byly objednány palubní vrtulníky AB-212ASW vybavené přehledovým radarem SMA APS-705, ponorným sonarem a datalinkem TG-2 pro navádění střel Otomat Mk.2 na velké vzdálenosti. Prameny se v jejich počtu poněkud rozcházejí a udávají množství 8–12 strojů. Po skončení irácko-íránské války bylo v roce 1988 dále objednáno osm francouzských vrtulníků Aérospatiale SA.365F Dauphin 2 vyzbrojených lehkými protilodními střelami AS.15TT.

Nové osudy

Posledním plavidlem, jež si zaslouží pozornost, byla zásobovací loď Agnadeen s plným výtlakem 8706 t, poháněná dvěma diesely s výkonem po 3580 kW. Představovala modifikovanou verzi italské třídy Stromboli a měla umožňovat provádění dlouhodobých operací bojových jednotek bez nutnosti návratu na základny. Za tímto účelem mohla kromě lodního a leteckého paliva převážet také náhradní díly, potraviny a munici. Na překládku tohoto materiálu kromě několika jeřábů sloužil i palubní vrtulník, operující z plošiny na zádi. Agnadeen byla pro účely vlastní obrany vyzbrojena 76mm kanonem.

Zásobovací Agnadeen v květnu 2013 v Alexandrii. Snímek zachycuje katastrofální technický stav plavidla, pro které nová irácká flota nemá využití a jež zřejmě poputuje do tavicích pecí

Všechna objednaná plavidla byla dokončena v letech 1984–1988 a v Itálii se naplno rozběhl výcvik jejich posádek. Předání irácké flotě však pozastavila platební neschopnost odběratele. Válka s Íránem se totiž navzdory původním plánům změnila na vleklou záležitost, trvající celých osm let. Během nich se ekonomika Iráku i přes finanční podporu okolních států, jako např. Kuvajtu či Saúdské Arábie, zcela vyčerpala a země se stala jedním z největších světových dlužníků. Navíc, vzhledem k trvajícímu konfliktu ani nebylo možné jednotky bezpečně přepravit do Perského zálivu, protože Hormuzský průliv byl kontrolovaný protivníkem. Po skončení konfliktu v roce 1988 začaly obě strany projednávat finalizace kontraktu a uhrazení všech závazků. Loděnicím Fincantieri totiž byla zaplacena jen částka 441 milionů dolarů, tedy zhruba pětina celkové sumy. Vše ale zhatila invaze iráckých vojsk do Kuvajtu v roce 1990 a uvalení embarga OSN na dovoz zbraní. Fregaty a korvety poté čekaly na svůj další osud zakotveny v italském přístavu La Spezia. Agnadeen spolu s plovoucím dokem zase již od roku 1986 stály v egyptském přístavu Alexandria v očekávání konce irácko-íránské války. Netrpělivé vedení Fincantieri se nakonec rozhodlo nabídnout plavidla v zájmu co nejrychlejšího navrácení investic třetím zemím. V případě fregat a korvet třídy Abdulla Ben Abi Sark, které ještě nebyly Irákem zaplaceny a byly vlastnictvím loděnic, to byla bezproblémová záležitost. Situace zaplacených plavidel však byla mnohem složitější, protože podle mezinárodního práva patřily Iráku, který je tvrdošíjně odmítal prodat. Jednalo se o obě vrtulníkové korvety třídy Mussa Ben Nussair, zásobovací loď Agnadeen a několik dalších pomocných jednotek.

Záběr z 80. let zachycuje podstatnou část irácké objednávky v podobě čtyř korvet a dvou fregat v přístavu La Spezia. Potřeba tak mohutné síly při délce pobřeží pouhých 57 km byla odůvodněna plány na převzetí role plněné v regionu íránskou flotou

Třída Hittin byla počátkem 90. let nabídnuta oběma zahraničním uživatelům fregat třídy Lupo, tedy Peru a Venezuele. Ti však neprojevili zájem a nakonec se jejich odběratelem překvapivě stalo italské námořnictvo, které ale nebylo z této volby z několika důvodů příliš nadšeno. Jedním z nich byl fakt, že část vybavení plavidel nebyla kompatibilní s domácími typy. Rovněž se hodně polemizovalo, nakolik je moudré pořídit jednotky, které v řadě ohledů zaostávají za souběžně stavěnou modernější italskou třídou Maestrale. Nakonec ale v lednu 1992, zřejmě v zájmu podpoření loděnic Fincantieri, vláda rozhodla, že po menším upgradu budou fregaty přeci jen zařazeny do výzbroje Marina Militare Italiana (MMI). Svou roli sehrál i pomalu se blížící se konec technické životnosti fregat třídy Lupo, které v dohledné době potřebovaly náhradu, a téměř nová irácká plavidla je mohla rychle zastoupit. Třída Hittin byla přejmenovaná na „Artigliere“ a všechny jednotky vstoupily do služby v letech 1994–1996, oficiálně klasifikované jako „hlídkové lodě“ (Pattugliatori di squadra). Předtím z nich však bylo sňato protiponorkové vybavení a modernizací prošly: pohonná soustava, ubikace posádky, systémy pro detekci poškození a elektronika včetně bojového řídicího systému, a doplněn byl satelitní komunikační systém. Celkové náklady spojené s převzetím plavidel činily 375 milionů dolarů. Fregaty slouží v řadách MMI až do dnešních dnů, přičemž Bersagliere je často využívána pro testy nových zbraňových systémů.

Fregaty třídy Hittin měly představovat páteř irácké floty; nakonec je však pořídilo italské námořnictvo, v němž slouží v roli oceánských hlídkových lodí

Korvetám třídy Abdulla Ben Abi Sark byla štěstěna zpočátku obrácena zády. O dvě jednotky sice jistou dobu projevovalo zájem Maroko a o zbylé zase Kolumbie, ale z těchto obchodů sešlo. Pomalu se zdálo, že loděnicím Fincantieri se nepodaří je prodat a nakonec budou muset být sešrotovány. Naštěstí se v říjnu 1995 podařilo uzavřít kontrakt s Malajsií na dodávku prvních dvou plavidel a kontrakt na druhou dvojici byl podepsán v únoru 1997. Jednotky prošly před předáním v letech 1997–1999 úpravami podle požadavků zákazníka, což obnášelo i prodloužení křídel můstku, změny komunikačních systémů a modernizaci 76mm kanonů na verzi Super Rapid se zvýšenou kadencí. Bojový řídicí systém IPN-10 byl počátkem nového milénia u druhé dvojice nahrazen novější verzí IPNS, nedostatek financí však zabránil provedení stejného upgradu u prvního páru. Korvety, nyní známé jako „třída Laksamana Hang Nadim“ (nebo jen zkráceně „Laksamana“), nadále slouží v řadách malajsijského námořnictva.

Konečně v iráckých rukou

Svržení režimu Saddáma Husajna v roce 2003 zcela změnilo situaci zbylých zadržovaných iráckých plavidel. Válečným děním a embargem zdevastovaná ekonomika země však zprvu neměla prostředky na opravy a modernizace jednotek, které nečinně stály dlouhá léta zakotvená u přístavních nábřeží. Navíc pro ně flota ani neměla reálné využití a potřebovala spíše menší hlídkové čluny. Jako první se v roce 2010 do domovských vod dostal plovoucí dok a později se začalo blýskat na lepší časy i vrtulníkovým korvetám třídy Mussa Ben Nussair, formálně předaným odběrateli již v roce 1986. Po uvalení sankcí obě plavidla nějakou dobu kotvila v La Spezii s kompletními posádkami. Postupně, jak klesala naděje na brzké ukončení embarga, byl počet iráckých námořníků zredukován na pouhých 12 mužů, kteří pečovali o pomalu chátrající plavidla. To vyústilo v poněkud paradoxní situaci, kdy v letech 1990 i 2003 bezmocné posádky nejsilnějších iráckých jednotek sledovaly plavidla NATO vyplouvající na bojové nasazení proti jejich rodné zemi. Dne 15. května 2014 byla završena jednání ohledně transferu korvet, probíhající od roku 2011. Nejdříve však budou muset plavidla, odstavená téměř 30 let, projít opravami a modernizací v celkové hodnotě 300 milionů dolarů. Rozsah prací kromě upgradu 76mm kanonu Compact na verzi Super Rapid zatím není znám. Po zařazení do služby se stanou korvety největšími jednotkami nové irácké floty. Agnadeen asi čeká mnohem smutnější osud a plavidlo s největší pravděpodobností poputuje do tavicích pecí. Námořnictvo, postavené na malých jednotkách a operující výhradně v uzavřeném Perském zálivu, pro něj prostě nemá využití.

Foto:
Marina Militare Italiana
Fincantieri
RAN
Wil Weijsters
Giorgio Parodi

Zdroje:
Jane’s Fighting Ships
Conway’s All the World’s Fighting Ships 1947–1995
Combat Fleets of the World
archiv.

Tabulka č.1:

Porovnání technicko-taktických údajů plavidel objednaných v 80. letech Irákem
Kategorie	fregata	korveta		zásobovací loď
Třída	Hittin	Abdulla Ben Abi Sark	Mussa Ben Nussair	Agnadeen
Standardní výtlak (t)	2208	?	605	3560
Plný výtlak (t)	2525	675	685	8706
Max. délka (m)	113	62,3		129
Max. šířka (m)	12	9,3		18
Max. ponor (m)	3,7	2,5		6,5
Výkon pohonu (kW)	2× 18 650 2× 2850	4× 4550		2× 3580
Max. rychlost (uzly)	35	37		19
Hlavňová výzbroj	1× 1 127mm 2× 2 40mm	1× 1 76mm 1× 2 40mm	1× 1 76mm	1× 1 76mm
PLŘS	1× 8 Albatros	1× 4 Albatros		–
Protilodní ŘS	8× 1 Otomat	3× 2 Otomat	1× 2 Otomat	–
Torpédomety	2× 3 324mm	2× 3 324mm	–	–
Vrtulníky	1× AB-212ASW	–	1× AB-212ASW	1× různé typy
Posádka	177	47	51	115

Tabulka č. 2:

Přehled fregat třídy Hittin objednaných iráckým námořnictvem
Takt. číslo	Jméno	Zahájení stavby	Dokončení	Stav
F14	Hittin	31. 3. 1982	březen 1985	od 1994 Artigliere (F582)
F15	Thi Qar	3. 9. 1982	1986	od 1995 Aviere (F583)
F16	Al Qadisiya	1. 12. 1983	1987	od 1995 Bersagliere (F584)
F17	Al Yarmouk	12. 3. 1984	1987	od 1996 Granatiere (F585)

Tabulka č.3:

Přehled korvet typu Assad objednaných iráckým námořnictvem
Takt. číslo	Jméno	Zahájení stavby	Dokončení	Stav
F210	Mussa Ben Nussair*	15. 1. 1982	17. 9. 1986	čeká na UPG a předání
F212	Tariq Ibn Ziad*	20. 5. 1982	29. 10. 1986	čeká na UPG a předání
F214	Abdulla Ben Abi Sark	22. 3. 1982	1987	od 1999 Laksamana Muhammad Amin (F136)
F216	Ibn Al Walid	3. 6. 1982	1987	od 1997 Laksamana Hang Nadim (F134)
F218	Saad Ibn Abi Waccade	17. 9. 1982	1988	od 1997 Laksamana Tung Andul Gamil (F135)
F220	Salah Addeen Al Ayoori	17. 9. 1982	1988	od 1999 Laksamana Tan Pusmah (F137)

* Vrtulníkové korvety.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 3/2015 vydavatelství Naše Vojsko.