Italské války, 1494–1530

Autor: Edgar Pachta 🕔︎︎ 👁︎ 10.114

Konec 15. století vnímáme také jako konec epochy středověku. V oněch letech se již začíná projevovat novověk, symbolizovaný množstvím novinek, které z tradiční oblasti umění přesahovaly také do jiných odvětví. Revoluční změny lze sledovat rovněž ve vojenství, kde nacházely široký prostor v Itálii, na jejímž území během více než třiceti let došlo k likvidaci mocenského systému, který se neměnil po celá předchozí staletí.

Nástup pěchoty

Jako jeden ze symbolů novověku můžeme považovat také pěchotu. Během 15. století totiž stále početnější houfy pěchoty čím dál více doháněly těžkou kavalerii, uzavřenou v ocelovém krunýři elitářské nadřazenosti a staletých dogmat. Proti rytířům nastupovala žoldnéřská vojska tvořená pěšáky z prostého lidu, vyzbrojenými dřevcovými zbraněmi, ale také „práskačkami“ (italsky scoppieto), jak byly nazývány první palné zbraně. (První typy ručních palných zbraní se objevily snad již koncem 13. stol., v podobě měděné nebo železné roury, z nichž byly vystřelovány olověné šipky nebo koule.)  

Reklama

V průběhu 16. století rytířská jízda postupně vyklízela pole, kde ji nahradilo žoldnéřské jezdectvo. Mohutní obrněnci nepřestávali být protagonisty bitevních polí, pouze se změnila jejich funkce: dříve neměli vážnou konkurenci, nyní hráli roli střeleckých terčů a aktérů porážky, neschopných obstát v boji s nedohlednými čtyřhrannými houfy pikovníků, které po vzoru antické falangy zametaly bojiště renesanční Itálie.

Pěchota italských států

Městské státy Apeninského poloostrova disponovaly poměrně kvalitně vystrojenou pěchotou. Těžká pěchota Benátek a dalších městských států mohla i bez cizího přispění čelit kavaleristům, proto byla vyzbrojena deskovými štíty (targone) a různými typy dřevcových zbraní (1 – sudlice ušatá). Mezi součástmi ochranné zbroje pěšáka nechyběl ani pancíř z kroužkového pletiva, holenice nebo „brigantýna“ – vrchní kabátec podložený kovovými lamelami (2), zvenčí pokrytý sametem a hedvábím.


Sudlice ušatá, obr. 1


Brigantýna, obr. 2

Italská lehká pěchota fungovala jako podpůrný prostředek těžkého jezdectva, a přispívala k dovršení jejího vítězství. Lehká pěchota nenosila ochrannou zbroj, ale oblékala kabátce a šněrovací nohavice (brache) s pestrobarevnými, extravagantními motivy. Pěšáci používali nepříliš dlouhé dřevcové zbraně, například partyzánu typu „volský jazyk“, (3). Jako poboční zbraň pěchoty v tomto období sloužil kratší meč (4) nebo tesák (5), často také dýka (6).


Partyzána, obr. 3

Reklama


Meč, obr. 4


Tesák, obr. 5


Dýka, obr. 6

Pěchota švýcarských kantonů

Opravdová válečná mašinérie renesanční doby spočívala v těsně semknutých čtvercových „ježcích“ pěšáků, kteří byli schopni vyhrávat bitvy bez jakékoli ochranné zbroje. Jako prototyp bojeschopné pěchoty posloužili v prvé řadě obyvatelé švýcarských kantonů.

V roce 1291 se na louce Rütli u Urnenského jezera sešli zástupci tří švýcarských kantonů – Uri, Schwyz a Unterwalden – aby zde uzavřeli památnou dohodu. Usnesli se, že „v zájmu uchování sebe a svých majetků v těchto údolích nepřijmou žádného vládce, pokud to nebude někdo z nich“. Nedotknutelnost svých majetků uhájila dobře vycvičená milice poprvé v roce 1315, kdy porazila rytířské vojsko vévody Leopolda Habsburského. Po tomto vítězství se ke spolku přidalo dalších pět kantonů: Luzern, Zürich, Glarus, Zug a Bern. Vojska „švýcarského společenství“ pak zasadila zdrcující porážku obrněným jezdcům Habsburků v bitvě u Sempachu roku 1386. Symbolem švýcarských vítězství se na dvě staletí stala zbraň kombinující kopí, sekyru a hák, zvaná helebarda (později známá jako halapartna), (7).


Helebarda, obr. 7

Švýcarští vojáci zpočátku při své defenzívní taktice využívali horský terén, ale již v 15. století se mohli feudálním vojskům postavit kdekoli. Ochrannou zbrojí – symbolem rytířů – dlouhou dobu opovrhovali; na svém oděvu nesli znamení pravoúhlého kříže (obvykle červené barvy). Švýcarská pěchota se naučila šikovat do velkých čtvercových houfů lemovaných kopiníky vyzbrojenými 5–6 m dlouhými kopími neboli píkami (8). Vnitřní část sestavy tvořili halapartníci. V případě útoku jízdy vojáci, kteří byli na kraji bojové sestavy, opřeli ratiště svých kopí o nohu, přičemž prvý řad poklekl, druhá řada se sklonila a bojovníci, kteří byli za nimi, napřáhli kopí přes hlavy svých druhů. Kopí jezdců byla kratší (asi 4 m), takže ani ti nejodvážnější nemohli švýcarské „ježky“ rozvrátit.

Reklama


Píka, obr. 8

Ofenzivní boj zahajovali střelci z kuší, které později vystřídaly primitivní palné zbraně – píšťaly a hákovnice (z nich se vyvinuly arkebuzy). Poté celý čtverhranný houf vyrazil do útoku s napřaženými píkami, které rozrážely nepřátelskou formaci. V bezprostředním boji muže proti muži pak dokončovali dílo zkázy halapartníci, stojící na vnějších okrajích velkých čtyřhranných sestav pikovníků. Halapartníci byli chráněni kyrysem neboli „náprsníkem“ a pláty na pažích. Oděv vojáků vycházel z heraldických barev jejich domovských kantonů (např. Uri – černá a žlutá, Unterwalden červená a bílá apod.), doplněný na viditelných místech symbolem kříže (bílé nebo červené barvy).

Taktika Švýcarů začala slavit velké úspěchy ve druhé polovině 15. století a byla završena triumfy v Itálii na počátku století následujícího. Tehdy však jejich sláva začala upadat, neboť se na scéně objevili lancknechti.

Bojový kroj pěchoty

Švýcarští a němečtí žoldnéři zavedli strakatý „vojenský kroj“, typický svou barevností a bizarním stylem, takže i v období renesance často vzbuzoval pohoršení. Jeho základem bylo množství rozparků a pruhy látky v nejfantastičtějších barevných kombinacích, obvykle ve dvou vrstvách, které nebyly nikdy ani pro dva muže stejné. Nad houfy vojsk vyčnívaly pestrobarevné chocholy a praporce.

V tom období již také můžeme pozorovat určité kroky k pozdějším vojenským stejnokrojům. Některá gardová tělesa začínala čím dále častěji oblékat „uniformní“ oděv, šitý z různobarevných látek, které si jednotlivá knížata nebo zastupitelstva měst pořídili. Jednoduchá móda středověku nabývala širších rozměrů, tak, jako celý svět.

Lancknechti

V roce 1493 přijal korunu německých císařů Maxmilián I. Habsburský, který si díky velkým rodovým državám mohl dovolit rázný postup proti odbojným říšským knížatům. V roce 1495 se mu na říšském sněmu podařilo prosadit vybírání daně (Der gemeine Pfennig), z jejíhož výnosu naverboval žoldnéře, které pak využil s velkým úspěchem proti vnitřním i vnějším nepřátelům.

Jádrem Maxmiliánova vojska byla pěchota zvaná lancknechti (zemští sluhové). Císař je verboval v Nizozemí, Porýní, Horním Německu a také ve Švýcarsku. Od Švýcarů lancknechti také převzali taktiku, kterou si nejen osvojili, ale brzy i zdokonalili. Základní zbraní byla i zde dlouhá píka, pak halapartna, ale přibyl k nim dlouhý dvouruční meč. Typickými pobočními zbraněmi lancknechtů byl krátký meč – katzbalger (9) a dýka (10).


Katzbalger, obr. 9


Dýka, obr. 10

Nebezpeční němečtí žoldáci velmi volných mravů táhli napříč Itálií pod prapory panovníků německé říše, ačkoli byli ochotni bojovat za náležitou úplatu kdykoliv a komukoliv. Tito pěšáci bojovali ve čtverhranných formacích s píkami jako jejich švýcarští předchůdci, ale v oblečení podle mnohem odvážnější módy (viz obrazová příloha). Výstroj a výzbroj si lancknechti za vysloužený žold obstarávali sami, takže každý z nich nosil to, co se mu právě hodilo – jen aby se odlišil od měšťanů a sedláků, jimiž pohrdali. Vždy se jednalo o strakatý, bohatě nabíraný soukenný oděv tvořený krátkou kazajkou a těsnými nohavicemi; vrchní vrstva byla jakoby nedbale roztrhána a prostříhána tak, aby vyčnívala kontrastní vrstva spodní.

Výsledným efektem byl typicky renesanční styl v podobě množství pruhů a cárů látek pestrých, střídajících se barev. Kolem roku 1550 nabyl oděv lancknechtů ještě pitoresknější podoby; objevují široké nabírané kalhoty, tzv. plundry s ohromným barevným poklopcem, jejichž střih byl snad ovlivněn tureckou módou. Nejčastější pokrývkou hlavy byl široký plochý klobouk se záplavou pštrosích per a vlněných střapců. Zaváděli obuv v podobě „bačkor“ s tupou špicí (tzv. „kravská tlama“ nebo „medvědí tlapa), podle nichž se tvarovaly i železné boty plátových zbrojí. V chladnějším ročním období lancknechti obvykle nosili typické kožené pláštěnky ve střihu ponča, stažené v pase opaskem.

Podobně jako Švýcaři, ani lancknechti neměli v oblibě plátovou zbroj, která byla pro ně těžká a překážející. Nosili ji pouze vojáci, bojující v předních řadách bojových formací, jejichž úkolem bylo dlouhými dvouručními meči prosekávat se do sestav nepřítele. Na křídlech sestav německých pikenýrů působily oddíly specializovaných vojáků, rozvraceli nepřátelská tělesa tak, že jim drtili píky svými helebardami nebo dvojručními meči (11, 11a). Za svou dovednost byli ohodnoceni dvakrát vyšším žoldem než normální, proto byli nazývaní  Doppelsolners neboli tuplžoldnéři“, což jim dovolovalo pořídit si bohatší a honosnější zbroj.


Dvojruční meč, obr. 11


Dvojruční meč, obr. 11a

Nástup palných zbraní

V porovnání se Švýcary bylo mezi lancknechty čím dál více střelců z palných zbraní – arkebuzírů. Palné zbraně až do dvacátých let 16. století ještě nehrály rozhodující roli, přesto však nikdy nechyběly v žádné z renesančních armád, vedle dalších střelných zbraní v podobě luků a kuší. Ačkoli byly opatřeny primitivním doutnákovým zámkem, jejich dřevěné pažby se svým tvarem čím dál víc podobaly moderním typům, takže umožňovaly pohodlnější střelbu i míření (12). Prosazovaly se stále větší měrou, což vedlo k větší diferenciaci armád. V průběhu renesančního století se stále větší měrou prosazovaly palné zbraně, což vedlo k větší diferenciaci armád. Po bitvě u Pavie v roce 1525 již ve válečnictví začala převládat dvojice píka plus arkebuza. Zatímco v roce 1500 tvořili arkebuzíři desetinu z celkového počtu pěších bojovníků, pak v roce 1547 šlo již o třetinu, a koncem renesančního století připadalo na 40 pikovníků 60 arkebuzírů.


Arkebuza, obr. 12

Rozpoznávací znamení v bitvách

Renesanční žoldnéři se ve svých malebných vojenských krojích dali navzájem těžko rozeznat. Proto mohla být pro některé příležitosti zaváděna „rozpoznávací opatření“. Například v bitvě u Pavie si císařští lancknechti prý natáhli přes oděv bílé košile, nebo si na prsa zavěsili kus bílého papíru …

Švýcaři v cizích službách

Na žoldnéřské sbory, především švýcarského původu, spoléhala francouzská armáda, tradičně trpící nedostatkem kvalitní pěchoty. Francouzský král Karel VIII. navíc jako první evropský panovník zařadil Švýcary nastálo do své gardy. Ustanovil jednu rotu, tzv. Stovku Švýcarů (Cent-Suisses), složenou z halapartníků i lučištníků, kteří – mezi prvními – již nosili kroj na způsob uniforem.    

Součástí francouzské královské gardy byli také žoldnéři ze Skotska, které všem zaalpským armádám tradičně dodávalo lukostřelce, soupeřící na bojištích se střelci z kuší a arkebuz. Tak jako Sto Švýcarů, i Skoti byli oblečeni do „livrejí“ v podobě kabátců s dlouhými skládanými šosy v barvách rodu Valois (žlutá a bílá).

Španělská pěchota

Čtverce pikenýrů byly příznačným rysem i pro vojska renesančního Španělska. Kontrastovala s nimi tělesa těžké pěchoty – rondašírů – vyzbrojené meči a kulatými kovovými štíty, „rondáči“, podle vzoru římských legionářů. Ve výzbroji španělských vojáků počátku 16. století se začal objevovat páskový“ meč (13) s čepelí uzpůsobenou především k bodům – předchůdce rapíru.


Páskový“ meč, obr. 13

Nositelé středověkých tradic

Obrnění feudálové byli nespolehliví, přesto však králové a knížata ještě v 15. a na počátku 16. století s jejím použitím počítali, takže formace těžké jízdy vyzbrojené dlouhými kopími nacházíme vyobrazené i na dobových rytinách a malbách, vedle čtverců pěchoty. Feudálové měli teoreticky táhnout do pole proto, že vlastnili pozemky – léna. Této povinnosti se však začali brzy vyhýbat. Nedělo se tak proto, že by byli zbabělí, ale začali si uvědomovat, že je panovník na jejich služby odkázán.

Když rytíři nepřijedou do boje, král prohraje válku. Proto začali feudálové panovníka vydírat. V prvé řadě si vynutili, že budou sloužit omezenou dobu, nejčastěji měsíc, a jen k obraně země. Pokud chtěl panovník vést válku za hranicemi, musel mu to povolit sněm a rytíři s jejich družinami vyžadovali úhradu takového tažení. Navíc za to požadovali různé výhody.

Feudálové tak měli panovníka svým způsobem v hrsti. Králové se však s touto situací nehodlali smířit a začali místo vojenské povinnosti prosazovat zvláštní vojenskou daň. Pokud šlechtic nechtěl nastoupit do boje, musel panovníkovi zaplatit tolik, aby si za něj mohl najmout odpovídající náhradu. Jindy králové za své peníze najímali jiné rytíře, sloužící podle předem sjednaných podmínek. Za žold si také panovník mohl poručit, jak početný a vystrojený má být rytířův doprovod.

Rytířské kopí

V druhé polovině 14. století se objevila zvláštní jednotka pro určování síly vojsk, tzv. kopí (lancea, gleve). Kopí tvořil především rytíř, pak jeho páže, zbrojnoš, několik lehkých jezdců a několik pěších bojovníků. „Kopí“ (lanzia) přetrvávalo coby základní organizační jednotka také v armádách renesanční Itálie. Zde je tvořily následující tři osoby:

Rytíř/kondotiér. Typický ozbrojenec v plném plátovém brnění, na robustním a těžkopádném rytířském oři.

Páže. Sloužilo svému pánovi jako pobočník  (aide du camp) i osobní strážce, pomáhalo mu ve skrumáži tělo na tělo, bojovalo často beze zbroje, ale s helmou na hlavě. Chodilo vždy v pestrobarevném oděvu.

Panoš. Třetí element italského kopí představoval tzv. „učedník“ nebo prostě kluk, původem z nižších společenských vrstev. Měl za úkol pečovat o koně svého pána a v boji fungoval jako lehký jezdec, mnohem vzácněji jako jízdní střelec. 

Ordonanční roty

Francouzský král Karel VII. po špatných zkušenostech ze stoleté války přikročil v roce 1440 k vytvoření národní žoldnéřské jízdy v podobě tzv. ordonančních rot (kompanií). Jednalo se o 15 jednotek, z nichž každá sestávala ze 100 kopí. Tento systém později ještě zdokonalil burgundský vévoda Karel Smělý. Rytíři sloužili za žold, roty byly rozloženy po městech a zlepšila se tak disciplína a morálka bojovníků. Nezměnila se ovšem taktika boje kavalerie, která nadále spočívala v čelním útoku masy, rozpadajícím se na individuální boj. Král Francie František I. ovšem v čele své rytířské jízdy slavil triumf ještě za třetí italské války nad Švýcary, s nimiž se 13. a 14. září 1515 střetl u Marignana.

Dokonalá plátová zbroj

Jestliže upadala a stagnovala taktika těžkooděných kavaleristů, nelze totéž říci o jejich výzbroji. Byli od hlavy až k patě oděni do mohutné zbroje zhotovené z ocelových plátů s dokonale zpracovaným povrchem. Ačkoli brnění, vystavovaná dnes na hradech a zámcích, budí dojem značné neohrabanosti, jejich hmotnost se pohybovala jen mezi 20 a 30 kg a díky své konstrukci umožňovala nositeli značnou volnost pohybu (těžší byly pouze turnajové soupravy, vážící přibližně 40–60 kg, které ovšem jezdci oblékali jen na krátkou dobu). Na konci 15. století byly za nejlepší v celé Evropě považovány italské zbroje, vyráběné zejména v Milánu (výborné pověsti se zde těšila například platnéřská rodina Missagliů). Plátovými soupravami (v honosném provedení známými jako barda) byli chráněni také koně rytířů.

Plátovou zbroj si každý kavalerista před bojem oblékal za pomoci svých sluhů na spodní látkový oděv. Začal s prsním a zádovým plechem a železným límcem (okružím), k dolní části prsního plechu si připnul šůsky, chránící přední část stehen. Pak si navlékl železné nohavice, železné boty a železné rukávy s nárameníky. Na hlavu si posadil přilbu, obvykle zcela uzavřenou, opatřenou dvojitým hledím. Před bojem měl hledí zdviženo, na počátku boje sklopil jeho spodní část, kryjící obličej od brady po oči. Před zahájením útoku pak sklopil i horní část hledí, která chránila oči a čelo. Přesto že hledí byla opatřena systémem otvorů, byl omezen výhled i dýchání rytíře. Jako poslední součást zbroje si jezdec navlékl železné článkované rukavice. Zbraní prvního úderu bylo těžké kopí (dřevec) s krátkým ocelovým hrotem a kornoutovým chráničem dlaně, délky kolem 4 m. často bylo opatřeno praporkem v barvách majitele nebo té které jednotky. Poté, co se dřevec při nárazu zlomil nebo jej rytíř odhodil, vytasil jednoruční nebo „jedenapůlručnímeč (14, 14a) s dlouhou špičatou čepelí. K doražení přemoženého soupeře tradičně sloužila dýka (15); k drcení plátů brnění různé typy úderných zbraní (palcát, biják apod.), (16). Palné zbraně považovali feudální jezdci za „nekavalírské“, přesto však se v jejich výzbroji postupem času objevovaly.


Meč, obr. 14


Meč, obr. 14a


Dýka, obr. 15


Palcát, obr. 16

Platnéřské řemeslo v období renesance dosáhlo svého vrcholu, takže již nebylo možné vymyslet nové a dokonalejší součásti brnění. Ve snaze poskytnout majiteli co nejlepší ochranu vynalezli řemeslníci způsob, jak dodat plechům maximální odolnost proti sečným ranám, aniž by tím vzrostla jejich váha. Začali na povrchu plátů vytvářet husté žlábky neboli kanely. Tento typ brnění si oblíbil mimo jiné císař Maxmilián Habsburský, díky čemuž dostalo název maxmilánská plátová zbroj. Kanelovaná brnění však byla drahá, takže již ve dvacátých letech renesančního století vymizela.

Rytíři na počátku 16. století nosili přes plátovou zbroj roucho (il surcotto) nebo jen sukni z těžkého sametu, s dracounovými výšivkami. Přilbám vévodil péřový hřeben nebo chochol. V té době se také již začaly být redukovány pláty chránící koně (především) ochrana hlavy, které nahrazoval lehký sametový kropíř a železné kování na přední rozsoše sedla.

Lehká žoldnéřská jízda

V průběhu 16. století se vedle zbytků rytířských houfců čím dál častěji objevovali příslušníci žoldnéřské jízdy v redukované plátové zbroji. Zatímco těžká kavalerie prováděla energické údery, rozhodující často o výsledku bitvy, bylo zde lehké jezdectvo, které provádělo průzkum a nenadále útočilo na nepřítele.

V řadách německých vojsk byli vedle lancknechtů také mladí rytíři v lehkém brnění, postačujícím pro výzvědnou, přepadovou a průzkumnou službu a umožňujícím využít rychlost koně k úniku před těžkou kavalerií. Tito jezdci, nazývaní rejtaři (z něm. Reiter – jezdec na koni), používali jako hlavní zbraň zpočátku lehčí kopí, ale během 16. století se specializovali na používání dlouhých pistolí (17), převážně s technickou novinkou v podobě kolečkového zámku.


Pistole, obr. 17

Jezdce stavěly do pole také švýcarské kantony. Bylo však malé množství a jejich hlavní úkol spočíval v ochraně boků kolon přesunující se pěchoty před útokem nepřátelské jízdy. Proto byli vyzbrojeni kušemi a měli na sobě jen lehkou ochrannou zbroj. Hlavu a krk jim často chránila rozměrná přilba se sklopným hledím typu šalíř nebo „barbuta“, trup plechový „košík“.

Jezdci z muslimského pomezí

Lehká jízda balkánského původu, především z Albánie, se nazývala stradioté. Tito vojáci se dostávali do Itálie jako žoldnéři v řadách benátského vojska, od 9. až do 15. století. Jejich kroj byl rozmanitý, podle etnického původu majitele, vždy však orientálního střihu, s kaftanem, kožešinovým kloboukem, šavlí po boku, vedle ní s nepříjemnou zbraní v podobě kompozitního luku. 

Španělská vojska s sebou přinesla do Itálie lehké jezdce zvané jinete, nasazované v gerilové válce proti Arabům. Podobně jako benátští stradioté byli i tito jezdci vhodní pro přepadový způsob války, který razili s pomocí protáhlého kopí (adarga) a srdcovitého štítu berberského původu, tradičně vyráběným z několika spojených vrstev antilopí kůže.

Cech svaté Barbory

První děla se na evropských bojištích objevila ve 14. století. Prvními výrobci palných zbraní byli středověcí městští řemeslníci, puškaři a dělolijci, kteří nejen navrhovali konstrukci děl, ale také je sami odlévali (nebo kovali) a zdobili. Museli dobře znát matematiku, fyziku, chemii, mechaniku, fyziku, chemii, mechaniku, technologii zpracování barevných kovů a vyznali se i ve vojenské taktice a v pevnostním stavitelství. V západní Evropě tvořili zvláštní cechy – pod patronací sv. Barbory – a přísně zachovávali tajemství výroby děl. Dělostřelectvo neboli artilerie bylo od počátku obestřeno rouškou tajemství a „puškaře“, znalé výroby střelného prachu jejich okolí považovalo téměř za čaroděje. Provinilec proti kázeňskému řádu se po dobu 24 mohl těšit ochraně dělostřelců.

Dělostřelci své výrobky dokonale znali a ovládali. Za svou službu dostávali přiměřený žold a po ukončení válečného tažení se vraceli domů. Osádce každého děla velel dělmistr, který byl zároveň výrobcem této zbraně. V 15. století se objevila první děla s kolovou lafetou a těmito lafetami nechal vybavit své dělostřelectvo francouzský král Karel VIII. Dělostřelectvo pak významně přispělo k jeho úspěchům v Itálii v letech 1494–1495.

Ve válkách renesančního století již hrálo dělostřelectvo významnou roli. Dělostřelci a inženýři nosili civilní oděv, který pouze doplňovaly nástroje k výkonu jejich řemesla, napomáhající k rozpoznání jejich role. K nejdůležitějším nástrojům patřil houbový vytěrák, používaný při nabíjení děla: vrchní částí s houbou se napřed pročistila hlaveň, pak se do ní opačným koncem napěchoval střelný prach spolu s kamennou (později železnou) koulí.

Prameny

Giorgio Albertini (Wars, SOLDATI). 
Petr Klučina a kolektiv: Od zbroje k stejnokroji, Naše vojsko, 1988
Ludiše Letošníková: Zbraně, šerm a mečíři, Albatros 1983
Chladné zbraně na fotografiích (s výjimkou 3 a 7) pocházejí ze zbrojířské dílny Jana Jankaje (www.zbrojirstv-jankaj.eu).
Další přiložené fotografie dokumentují zájem členů KVH z celé Evropy (i z USA) o popisovanou tématiku. K vyobrazením příslušníků různých kategorií pestrobarevných lancknechtů (L) není třeba bližšího komentáře. K dalším snímkům přikládám krátké popisky.


Gotická zbroj


Gotická zbroj


Houfnice


Kanon - Oblibu si získávala děla složená z několika lehkých hlavní, nejen díky jejich palebnému rozsahu, ale také kvůli značné mobilitě.


Kartoun


Lehký jezdec


Lehký jezdec


Maxmiliánská zbroj


Pěšák


Rytíř z poč. 16. stol.


Rytíři z 1. pol. 16. stol.


Švihovka


Švýcarský bubeník


Zadovka - rychlice

Válka je malebná a dokonale dvojčlenná: kupříkladu naservírované carpaccio připomíná oděv a zbroj benátského vojska.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více