Historie a vývoj Aktivní zálohy AČR – 1. (historická východiska)

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 12.173

Tradice dobrovolnosti a brannosti

Dobrovolná vojenská služba a brannost patří mezi základy tradic nejen naší armády, ale i naší společnosti více, než si většina veřejnosti myslí. A to nejen v minulosti, ale i dnes. Podívejme se na vývoj tohoto fenoménu v našich zemích z hlediska historie.

Reklama

Zaměříme-li se v otázkách potřeby doplňování personálního stavu armády na historii vojenských záloh na našem území, lze spatřovat počátky jejich vzniku (v dimenzích současného vnímání) na počátku 19. století. V roce 1802 zrušil v rámci Habsburské monarchie císař František I. doživotní vojenskou službu pro naverbované vojáky. Poté sloužili u pěchoty 10 let, u jezdectva 12 let, u dělostřelectva 14 let. Následně mohli z armády odejít, přičemž v případě potřeby mohli být vyzýváni k obnovení služby. V roce 1811 byla potom doba služby sjednocena na 14 let. V roce 1845 byla zkrácena na 8 let. V roce 1858 byla potom v rámci Rakousko-Uherska zavedena všeobecná branná povinnost.

Tím vznikala pro poddané Habsburské monarchie povinnost osmileté vojenské služby, přičemž následný status zálohy trval dva roky. Přestože tato branná povinnost byla všeobecná, měla svá specifika, včetně mnoha výjimek. V této podobě fungoval však tento systém jen do roku 1868, kdy byla zavedena všeobecná branná povinnost v nové podobě. Byla reakcí na potřebu reformovat rakousko-uherskou armádu po osudové porážce ve válce s Pruskem roku 1866. Tato nová podoba všeobecné branné povinnosti mimo jiné zrušila různé možnosti osvobození od služby. Povinná vojenská služba pro poddané monarchie také byla změněna na 3 roky (u námořnictva 4 roky). Po odsloužení těchto let odcházel voják do sedmileté zálohy, kdy ještě odsloužil dva roky v tzv. zeměbraně.


Čs. legionáři průzkumných jednotek v Itálii 1917

S tímto systémem tvorby záloh vstupovalo Rakousko-Uhersko do I. světové války. Konec této války v roce 1918 přinesl s porážkou i rozpad Rakousko-Uherska. Došlo k opětovnému osamostatnění národů, které do té doby byly součástí této monarchie. Zejména následkem snah čs. zahraničního odboje (především boje čs. legií (složených z dobrovolníků) v letech 1914-1920 a diplomatické práce T. G. Masaryka, E. Beneše a M. Štefánika), koordinovaných s odbojem domácím (především tzv. Maffie a národní projevy českého obyvatelstva), vzniklo 28. 10. 1918 Československo.


39. čs. domobranecký prapor z Itálie na Podkarpatské Rusi u Čopu 1919

Zmínil jsem čs. legie, které jsou výraznou součástí armádních tradic, dobrovolnosti a služby vlasti nejen naší armády. Čs. legie v letech 1914-1918 jako zahraniční vojsko tehdy neexistujícího státu bojovaly za samostatnost Československa. Toto vojsko ve formě ucelených čs. jednotek působilo v Rusku (od 1914), Francii (od 1914) a Itálii (od 1917). V případě čs. vojska v Rusku se jeho zahraniční působení protáhlo až do roku 1920, účastí v bojích ruské občanské války na straně protibolševické koalice (Bílých). V Rusku se čs. vojsko rozrostlo na armádní sbor (více než 60 tisíc mužů). Ve Francii se čs. vojsko rozšířilo nakonec do velikosti brigády (9,5 tisíc mužů). V Itálii potom, kde se čs. jednotky začaly formovat nejpozději, do velikosti armádního sboru (19,5 tisíce mužů). Navíc více jak tisíc čs. dobrovolníků sloužilo samostatně v jednotkách srbské armády, dalších zhruba tisíc v řadách britské armády a více jak 40 tisíc v řadách americké armády. Celkem v bojích v letech 1914-1920 prokázaly jednotky čs. legií na různých frontách vysokou bojovou úroveň. Jednotky byly tvořeny dobrovolníky, kteří věřili tomu, zač bojují a bojovali se skutečným zápalem pro jejich cíl – samostatnost Československa. 


Čs. legionáři 23. stř. pluku Francie 1918 - PČV

Reklama

Z uvedeného velmi stručného výčtu je zřejmé, jakou důležitost prvek dobrovolnosti v počátcích naší armády měl. Dobrovolníci byli jeden ze základních prvků, které Československu umožnily v říjnu 1918 jeho samostatnost.

Mladý stát potřeboval vlastní armádu hned v počátcích existence, nejen k ubránění vzniku své samostatnosti před německými a maďarskými jednotkami, které ještě na území Československa po vyhlášení jeho samostatnosti zůstávaly, ale i pro následné boje s Polskem (na Těšínsku) a Maďarskem (na jižním Slovensku) při obraně svých mezinárodně uznaných hranic. Vedle útvarů tzv. domácího vojska, jednotek čs. legií (z Itálie a Francie) to byly i dobrovolecké jednotky, složené z dobrovolníků z řad čs. občanů, kteří se dobrovolně hlásili ke službě do bojů na obranu republiky. V době, kdy mladá republika potřebovala doslova každého vojáka, po právě skončené světové válce, která přinesla mnoho ztrát na lidských životech, to byli opět dobrovolníci, kteří v této kritické chvíli výrazně pomohli. Byly to tehdy například úspěšné dobrovolnické pluky Stráže svobody, složené ze Sokolů a příslušníků DTJ, Slovácká brigáda, Garda slovenskej slobody, dobrovolecké pluky, strážní sokolské prapory a mnoho dalších. V rámci těchto bojů se v množství případů tyto dobrovolnické jednotky vyznamenaly, např. 1. pluk Stráže Svobody v bojích o Nové Zámky na jaře 1919, další jednotky např. v bojích u maďarského Salgótarjánu a na dalších místech.


Čs. legionáři z kulometného oddílu na Slovensku 1919

Po skončení těchto bojů a ubránění hranic mladého státu byly tyto dobrovolecké jednotky, vzniklé v kritické době pro obranu státu, rozpuštěny a jejich příslušníci se vrátili do svých civilních životů. Bylo tehdy nutné také ujasnit poměry občanů republiky vůči její nové armádě.

Ta byla tehdy stavěna především na tradicích čs. Legií. Systém armádních personálních záloh řešil branný zákon č. 193 z března 1920. Byla v rámci všeobecné branné povinnosti zavedena povinná 14-ti měsíční zákl. vojenská služba - pro všechny schopné muže ve věku 20-50 let. Po počáteční nechuti společnosti k vojenské službě, v důsledku právě skončené čtyřleté války, je nutno dodat, že následně v době tzv. První republiky bylo často neodvedení vojenskou komisí společensky považováno pro daného muže za ostudu. Následně v roce 1923 byla zákl. vojenská služba prodloužena na 2 roky. Brzy však byla zkrácena na 1,5 roku. Tento stav trval až do 30. let, kdy došlo ke zhoršení mezinárodní politické situace v souvislosti s nástupem A. Hitlera k moci v Německu. Na to reagovala i armáda reformou systému tvorby záloh. Povinná služba se prodloužila opět na 2 roky.


Čs. legionáři ze 7. stř. pluku v Rusku 1918 - PČV

Po vykonání tehdejší prezenční služby se muži vrátili do civilního života a byli přeřazeni do zálohy. Ta se tehdy dělila na I a II. zálohu. Do první skupiny patřili všichni vojáci v záloze mladší 41 let. Tato část zálohy měla doplňovat armádu v případě války přímo u jednotlivých útvarů. Druhou skupinu tvořili vojáci v záloze ve věku 41-50. Tato část byla předurčena v případě války pro strážní službu v týlu. Do druhé skupiny zálohy byli tehdy také zařazováni odvedení tzv. nadpočet[1] a také tzv. náhradní záloha. Úlevy z této služby byly stanoveny pro živnostníky, sedláky a živitele rodin.


Čs. legionáři po dobytí Samary 1918 - PČV

Reklama

Vojáci I. zálohy pro udržování své odbornosti byli povinni vykonat v průběhu života čtyři vojenská cvičení (dvě byla čtyřtýdenní a dvě třítýdenní). V případě zmiňované tzv. náhradní zálohy bylo provedeno ještě o jedno čtyřtýdenní cvičení více. Tyto vojáky v záloze mohla armáda v případě potřeby povolat i k mimořádnému cvičení (až čtyřtýdennímu) při zavádění nové výzbroje. Rotmistři a důstojníci v záloze potom byli povoláváni na cvičení v celkové úhrnné délce pěti měsíců.


Čs. legionáři na Sibiři při příjezdu generála Janina 1918

Mimo povinné zálohy existovala ještě dobrovolná branná příprava různých občanských spolků, které se různým stupněm věnovaly výcviku s vojenskými prvky. Jednalo se zejména o Sokol (Čs. obec Sokolská), dorost Čs. obce legionářské (ČsOL) - většinou potomci čs. legionářů, Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ), Orel a další. Pro připomenutí významu nutno připomenout, že to byly právě Sokol a DTJ, které dokázaly postavit množství dobrovolnických jednotek (s několika tisíci dobrovolníky) do bojů s maďarskou armádou na Slovensku v letech 1918-1919, z nichž mnohé se v bojích vyznamenaly. V ČsOL a dalších legionářských organizacích (např. NJČSL – Nezávislá jednota čs. legionářů) se sdružovali legionáři – bývalí příslušníci čs. legií. Tyto organizace prováděly se svými členy, i jejich potomky či spřízněnou mládeží, branný výcvik, často i ve spolupráci s armádou. Tyto aktivity však nebyly oficiální součástí systému armádních záloh. Přesto však výsledky nasazení dobrovolnických jednotek v době zmiňovaných bojů s Maďarskem vedly k tomu, že velení armády existenci těchto organizací respektovalo a často v jejich aktivitách podporovalo. Velká část této mládeže, která prošla tehdy dobrovolně různými formami těchto branných cvičení, se později osvědčila v řadách armády.


Rota ze 6. stř. pluku ruských legií 1919 Irkutsk, PČV

Samostatně bych rád v tomto výčtu ještě zmínil i tzv. Národní gardy, které svým posláním navazovaly na tradice dobrovolných ostrostřeleckých sborů, které vznikaly v průběhu 19. století. Tyto dobrovolnické ozbrojené jednotky byly v roce 1926 spojeny do „Svazu ozbrojených jednot RČS“, který se potom následně v roce 1930 přejmenoval na „Národní gardy“ (NG). Cílem činnosti NG bylo udržování a příprava vojenské odbornosti pro posílení armády v případě mobilizace.

Jednalo se rovněž o organizaci s vlasteneckým duchem, stejně jako v případě Sokola, DTJ, ČsOL, atd. V roce 1935 se stal velitelem NG pplk. K. Kříž, který nahradil dřívějšího velitele plk. J. Černohorského. Již v dubnu 1936 v rámci NG působilo 112 oddílů s celkem 22 400 muži. V osudném roce 1938 stanul v čele NG jako nový velitel arm. gen. v. v. J. Šnejdárek, známý legionář a výrazná osobnost čs. armády. V době následné mobilizace „Svaz národních gard RČS“ vyzýval všechny muže, na které se nevztahovala vojenská povinnost, aby se přihlásili do služeb občanské obrany v Národních střeleckých gardách.


Kulometník čs. armády 30. léta

V době krize v roce 1938 provedla armáda v květnu a červnu mimořádná opatření k ukázce vojenské síly, především před sousedním Německem, které se mělo stát příštím agresorem. Armáda tehdy povolala z I. zálohy ročník 1935 a části dalších ročníků. Při mobilizaci v září 1938 potom byla povolána celá I. záloha. Další dobrovolníci nastoupili i k jednotkám tzv. Stráže obrany státu (SOS). Velení armády se daly okamžitě k dispozici i vznikající dobrovolecké jednotky dříve zmiňovaných organizací, které armáda využila pro strážní službu u důležitých objektů v zázemí. Všeobecná nálada obyvatelstva byla plna nadšení pro obranu republiky. Následovala Mnichovská dohoda, ve které Československo jeho hlavní spojenci (Francie a Anglie) opustili, a její důsledky byly hořkým zklamáním pro většinu celého národa. Tzv. Druhá republika měla jen krátké trvání, protože již v polovině března 1939 následovala německá okupace zbytku českých zemí, rozpad státu osamostatněním Slovenska a zabráním Podkarpatské Rusi Maďarskem.

Samozřejmě, že okupace českých zemí Německem přinesla s sebou následně koncem března i ukončení činnosti zmíněných národních polovojenských a tělovýchovných organizací.


Příslušníci 11. čs. praporu - Východního, Tobruk 1941

V té době, již na prahu propukající II. světové války, mnozí aktivní vojáci i vojáci v záloze utíkali z okupované země do zahraničí, kde očekávali vytvoření nové čs. zahraniční armády po vzoru čs. legií z I. světové války. Vstupovali dobrovolně do zahraničních armád, kde vytvářeli i čs. jednotky, zejména tehdy v Polsku a Francii. Tehdy vzniklý Československý národní výbor v Paříži, představující jedno z tehdejších zahraničních center čs. odboje, vyhlásil již v polovině listopadu 1939 mobilizační rozkaz, vyzývající všechny bývalé čs. občany, nacházející se tou dobou v zahraničí (mimo čerstvých emigrantů tedy také zahraniční české a slovenské usedlíky), ke službě v zahraniční čs. armádě s cílem boje za osvobození Československa.


Čs. parašutisté při výcviku na Skotské vysočině, Velká Británie 1942

V letech 1939-1945 se čs. dobrovolníci účastnili bojů nejen v řadách čs. zahraniční armády v Polsku, Francii, Anglii, na Středním Východě a SSSR, ale i v řadách spojeneckých armád (např. v jednotkách tzv. Svobodných Francouzů, v armádě USA, na Dálném východě v řadách britských jednotek, částečně i v sovětské armádě a jinde). Mimo bývalých aktivních vojáků prvorepublikové čs. armády to byli také právě „záložáci“, kteří se v bojích II. sv. války osvědčili. Byl to jistě především důsledek společenské výchovy První republiky a zároveň organizovaného výcviku těchto záloh v rámci tehdejší armády. Po skončení II. sv. války jich většina, pokud se nerozhodli zůstat dále v čs. armádě, byla opět demobilizována do zálohy a vrátila se do civilního života.


1. čs. sam. prapor po bitvě u Sokolova, Veseloje 1943

Po skončení II. světové války platila v letech 1945-1949 v Československu všeobecná branná povinnost opět na základě předválečného branného zákona. Po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 se změnila v rámci následné reformy i celá doktrína na armádu sovětského typu. To postupně zničilo ve společnosti vztah k vojenské službě a to na několik generací. V roce 1949 byl potom schválen komunistickým režimem nový branný zákon č. 92. Povinná základní vojenská služba byla stanovena na 2 roky. Po jejím absolvování byl voják přeřazen do povinné zálohy, ve které byl veden až do důchodového věku. Z této zálohy mohl být v případě potřeby armády, např. v případě ozbrojeného konfliktu, povolán do aktivní služby. Nároky na zkrácení zákl. vojenské služby měli studenti VŠ (měli možnost první rok služby absolvovat během vysokoškolského studia na vojenských katedrách) a živitelé rodin. V době vlády komunistického režimu 1948-1989 došlo k absolutní změně ve vnímání zákl. vojenské služby širokými vrstvami obyvatelstva. Z pociťované občanské povinnosti se stala nucená povinnost, ze které se množství branců snažilo vyvázat získáním tzv. modré knížky. Svým průběhem zákl. vojenská služba, také nízkou úrovní některých vojáků z povolání většinou od služby vlasti odrazovala. Negativní dojem v nemalé části společnosti přetrval často bohužel dodnes.

Po listopadu 1989 a návratu k demokracii muselo nutně kromě dekomunizace armády, jak personální tak i její doktríny a tradic, dojít i k úpravě branného zákona.

Novela branného zákona z roku 1990 následně v odpovědi na tlaky společnosti zkrátila základní vojenskou službu (ZVS) na 1,5 roku. Pro ty brance, kteří odmítli ZVS, vznikla i možnost tzv. civilní služby. Možnosti získání tzv. modré knížky při zjištění zdravotní nezpůsobilosti před lékařskou komisí, či prokázání jiných důvodů, např. náboženských, odmítavých postojů ke zbraním, byly množstvím branců však dále využívány. Přesto počet odváděných branců byl tehdy pro armádu stále dostačující. Následná novela branného zákona z roku 1991 prodloužila maximální věkovou hranici pro věci odkladů ZVS na 25 let, z původních 22 (u studentů VŠ z 28 let na 30 let). Zkracovala zároveň o měsíc cvičení pro vojáky v záloze.

Další novela branného zákona z roku 1993, po rozpadu Československa a vzniku současné České republiky, zkracovala ZVS na 1 rok. Alternativní civilní službu pro odvedence, kteří odmítli ZVS, stanovila na 1,5 roku. Tento stav trval celá 90. léta 20. století. Po absolvování ZVS však již pro nedostatek financí a nevyjasněnou budoucnost systému tvorby záloh, nebyli nově vycvičení vojáci v záloze na vojenská cvičení většinou povoláváni. Na jaře 2003 předložil tehdejší ministr obrany Tvrdík návrh úplného zrušení ZVS, což byla odpověď jak na politické tlaky části veřejnosti, tak i na tehdejší potřeby AČR. V listopadu 2003 vláda schválila novou reformu, jejíž součástí bylo i zrušení ZVS ke 31. 12. 2004 a plná profesionalizace AČR. Navrhovaný nový branný zákon byl schválen a v prosinci 2004 odešli do zálohy poslední vojáci ZVS. To však již existovaly od 1. 1. 2004 jednotky Aktivních záloh dobrovolných.

(autor je dlouholetým příslušníkem AZ AČR)

Poznámka autora: Když jsem byl vyzván ke zpracování historie a vývoje Aktivní zálohy, v níž sloužím 15 let, tak jsem vše začal zpracovávat podle toho, jak jsem to sám zažil, co jsem si pamatoval či co jsem se případně dozvěděl od některých dalších kolegů z centra dění. Tento materiál si v žádném případě tedy neosobuje právo být zcela objektivním a úplným zpracováním tématu, i když se k tomu snaží maximálně přibližovat. Děkuji laskavému čtenáři za pochopení. Autor.​

Hlavní použité prameny:
Archiv autora
Ministerstvo obrany České republiky. Ministerstvo obrany : .
VLČEK, Bohuslav. Aktivní záloha ozbrojených sil České republiky. Vojenské rozhledy. 2007, roč. 2007, č. 4, s. 67-73.
ZEMAN, Jan, MAREK, Vladimír. Vojenské základní službě v Česku odzvonilo. Areport. 2004 č. 25-26, s. 13.

[1]                 Byl stanoven počet potřebných odvedených branců v daném roce (bylo to 70 tis. mužů).

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více