Geopolitické aspekty sovětské agrese vůči Československu v srpnu 1968 - 4. Organizace Varšavské smlouvy

Autor: Jiří Fidler 🕔︎︎ 👁︎ 11.846

3.1. TEORETICKÁ VÝCHODISKA SOVĚTSKÉHO KOALIČNÍHO CHOVÁNÍ

Vojenské koalice doprovázejí evropské dějiny již od starověku (peloponéská válka, druhá punská válka), největšího rozvoje však dosáhly jednak v 18. a na počátku 19. století, jednak ve století dvacátém. První světová válka, druhá světová válka, válka korejská, vietnamská nebo šestidenní, to vše byly vojenské konflikty, ve kterých se na válčištích utkávaly dvě koalice států (případně jedna ze stran měla více či méně skrytou koaliční podporu). Zvláště první světová válka poskytla teoretikům v oboru mezinárodních vztahů a vojenských dějin rozpracovat zásady koaličního chování  a definovat takové pojmy, jako např. koaliční spolupráce či koaliční dominace.[1] Také poslední období napoleonských válek se stalo velmi vděčným pro zkoumání koaličních mechanismů, stejně jako celé období existence Svaté aliance.[2] Největší zájem je ale samozřejmě o koaliční vztahy za druhé světové války.[3]

Ruští vojenští teoretikové se problému vojenských koalic nijak nevěnovali, i když to byly právě koaliční války, během kterých ruská armáda roku 1734 došla k Rýnu (válka o dědictví polské), roku 1762 obsadila Berlín (sedmiletá válka) a dokonce došla roku 1714 až do Paříže (válka šesté protifrancouzské koalice). Podobně ani zájem sovětských vojenských teoretiků o koaliční vztahy nebyl až do šedesátých let nijak významný, bez ohledu na skutečnost, že bez materiální a vojenské koaliční pomoci by Sovětský svaz ve druhé světové válce mezi vítězné mocnosti rozhodně nepatřil. Ovšem sovětský vztah ke koalici byl kodifikován již v listopadu 1942, kdy Josif V. Stalin v projevu k 25. výročí listopadové revoluce jednoznačně prohlásil: „německá vojska, využívajíce okolnosti, že není druhé fronty v Evropě, shromáždila všechny své volné reservy, prolomila frontu…“.[4]

Reklama

Základní stanovisko tak bylo zaujato, koaliční spojenci se hodili hlavně k tomu, aby odkazem na jejich údajnou nečinost byly vysvětlovány sovětské neúspěchy.[5] Malý zájem sovětských teoretiků o problematiku vojenských koalic se promítl také do absence teoretických prací, týkajících se Organizace varšavské smlouvy. První publikace, jež se aspoň zčásti některým teoretickým prvkům koaličního působení věnovala, byla vydána až šest let po vzniku koalice.[6] Další kniha na dané téma, jež by nebyla pouhou adorací, vyšla teprve o deset let později.[7] A teoretická publikace na téma vojenských koalic a koaličních válek se v sovětské odborné literatuře objevuje až v roce 1976.[8] Nelze se ubránit myšlence, že na vzniku teoretických prací na dané téma se v prvé řadě podílely politické a vojenské události roku 1968, spojená s nutností teoretického objasňování spojeneckých vztahů socialistických zemí na základech marxismu-leninismu.

Skutečnost, že až do počátku sedmdesátých let téměř neexistovaly teoretické práce na téma koaliční spolupráce, nemluvě o tom, že na dané téma nebylo téměř možné čerpat citáty z Leninových prací,[9] je dosti tristní. Vcelku jednoznačně však ukazuje na to, že pro sovětské politické a vojenské vedení nepředstavovalo nějaké hledání alternativního přístupu ke spojencům až do šedesátých let prvořadý úkol, jenž by bylo třeba teoreticky řešit. 

 

3.2. VYTVOŘENÍ VOJENSKÉ KOALICE SOCIALISTICKÝCH STÁTŮ

3.2.1. Diplomatická příprava 

Základem sovětské poválečné zahraniční politiky byla Stalinova teze o zostřování třídního boje, která svojí realizací na mezinárodním poli brzy zlikvidovala původní válečnou spolupráci tří spojeneckých velmocí. Výsledky druhé světové války v Evropě považovalo sovětské politické a vojenské velení za neměnné, území osvobozená či obsazená Rudou armádou měla připadnout do sovětské sféry vlivu.[10] Problémem se však stala intenzita sovětského vlivu v těchto sférách. Pokud by šlo jen o vyloučení možnosti nepřátelského působení dotyčných zemí vůči Sovětskému svazu, takový stav byly západní demokracie, Spojené státy americké a Velká Británie, ochotny počátkem roku 1945 akceptovat. Ještě před posledními boji druhé světové války v Evropě ovšem sovětské bezpečnostní síly na příkladu Polska ukázaly, že pod pojmem „vliv“ lze mnohem spíše vidět postupnou komunizaci  a sovětizaci dané země. Nakonec stačily Sovětskému svazu pouhé tři roky od skončení války, aby se středovýchod Evropy proměnil v sovětskou nárazníkovou zónu, tvořenou pouhými satelitními zeměmi, politicky, ekonomicky i vojensky závislými na Moskvě. Po Stalinově smrti a skončení následného půlročního boje o moc v sovětském politbyru[11] se v sovětské zahraniční politice začaly objevovat signály, naznačující minimálně změnu rétoriky. Sovětský svaz, vládnoucí tvrdou rukou ve svém východoevropském impériu, v první polovině padesátých let několikrát neuspěl na diplomatickém i vojenském poli. Expanze na Korejském poloostrově byla zastavena společným úsilím demokratických zemí pod vlajkou Organizace spojených národů, přičemž Moskva v této mezinárodní instituci utrpěla zdrcující politickou porážku. Komunistické vítězství v Číně bylo limitováno jak v Koreji, tak v Tchajwanské úžině, navíc Peking nebyl postupem doby ochoten zůstávat v roli moskevského satelitu a jeho emancipující zahraniční politika přestávala brát na zřetel sovětské zájmy a požadavky. V Evropě byla komunistická expanze zastavena sovětskou kapitulací v první berlínské krizi, rozkol mezi Moskvou a Bělehradem vedl k porážce komunistických povstalců v Řecku. Navíc stabilita (ekonomická i politická) sovětských satelitů měla své meze, což se projevilo již několik měsíců po Stalinově smrti v Československé republice a Německé demokratické republice. Zatímco v Československu byly náznaky odporu udušeny policejními opatřeními, revoltu ve východním Německu muselo likvidovat až nasazení tankových divizí sovětských okupačních sil. Pokud chtěla Moskva prosadit své velmocenské postavení, vyplývající z vlastnictví jaderných zbraní, musela stabilizovat svoji říši na poněkud jiných základech, a navíc musela bezpodmínečně proměnit aspoň svoji rétoriku v oblasti mezinárodních vztahů.

Stalinovo tělo nebylo ještě ani nabalzamováno a nový sovětský premiér Georgij M. Malenkov již vystoupil s nabídkou na snížení mezinárodního napětí. Na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR totiž na počátku srpna 1953 prohlásil: 

Je zřejmý jistý přesun v mezinárodní situaci. Po dlouhém období, kdy napětí vzrůstalo, začalo se poprvé v poválečných letech pociťovat jisté uvolnění v mezinárodním ovzduší.[12] 

V podobném duchu se nesly projevy dalších sovětských představitelů. Vyvrcholením této rétoriky byl projev ministra zahraničních věcí Vjačeslava M. Molotova na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR v únoru 1955, v němž jednak odmítl teorii existence tzv. kapitalistického obklíčení socialistických zemí, jednak se vyslovil proti potřebě vojenské aliance socialistických zemí, i když zároveň poukázal na německé nebezpečí.[13] Toto prohlášení je však třeba brát jako součást standardní maskirovky, mající jen propagandistický záměr vůči světovému veřejnému mínění. Sovětská zahraniční politika v letech 1953 až 1956 totiž stavěla na velkorysých gestech, která měla zastřít zásadní systémovou proměnu řízení komunistického bloku. Navenek projevovala Moskva vstřícnost vůči návrhům demokratických zemí, a to zvláště v otázkách, kde nemohlbý ohrožen žádný její životní zájem (mezinárodní konference o Koreji a o Indočíně), nebo kde byl stav zcela zablokován a případný pozitivní posun závisel na kompromisním řešení (německá a rakouská otázka). Při řešení německé otázky dokázala sovětská diplomacie navíc využít panických obav československých a polských politických představitelů ze sjednocení Německa, přičemž propaganda zde dokázala výrazně ovlivnit obyvatelstvo. Strašák německého militarismu z období druhé světové války se ukázal být účinnou psychologickou zbraní při přesvědčování obyvatelstva o existující a přetrvávající (západo)německé hrozbě.[14]

Reklama

Pod povrchem politických vyhlášení o zvyšování celosvětové bezpečnosti totiž sovětské politické a vojenské vedení připravovalo zásadní proměnu systémového řízení satelitních států v Evropě, která byla založena jednak na výrazném posílení pravomocí řídících struktur Rady vzájemné hospodářské pomoci, působících jako převodová páka sovětského Státního výboru pro ekonomické plánování, jednak na vzniku politické a vojenské aliance, podléhající sovětskému politbyru a Generálnímu štábu ozbrojených sil. Hlavním propagandistickým důvodem vzniku této aliance se staly Pařížské dohody z října 1954, které zrovnoprávnily Spolkovou republiku Německo jak na mezinárodním politickém, tak s několika omezeními na vojenském poli. Sovětská diplomacie využila této situace, a místo aby – přesně ve stylu tzv. stalinské diplomacie – zablokovala úspěšně probíhající jednání o státní smlouvě s Rakouskou republikou, prosadila nový model politického, vojenského  a ekonomického řízení svých satelitů. Jediný ústupek představoval odchod sovětských vojsk z Rakouska, jenž byl ze strategického hlediska zcela vyvážen úplnou neutralizací této země.

Zásady nové vojenské organizace evropských komunistických států byly stanoveny na moskevských poradách na přelomu listopadu a prosince 1954, jichž se kromě hostitele zúčastnilo sedm evropských komunistických zemí, a také Čínská lidová republika jako pozorovatel. Závěrečné komuniké plně vycházelo vstříc paranoidním představám československého a polského spojence, přičemž vytvářelo v těchto zemích psychózu obnovy německého militarismu. Bez ohledu na původní umírněnou rétoriku sovětské diplomacie se komuniké již neslo v ostře konfrontačním tónu  a připomínalo, že socialistické státy 

jsou rozhodnuty v případě ratifikace pařížských dohod uskutečnit společná opatření v oblasti organizace ozbrojených sil a jejich velení, jakož i další opatření potřebná k upevnění vlastní obranyschopnosti, aby bránily mírovou práci svých národů, zaručily nedotknutelnost jejich hranic a území a zajistily obranu před možnou agresí.[15] 

Cesta ke vzniku vlastní vojenské organizace byla nastoupena, přičemž šlo o účinný propagandistický tah – vznik vojenského paktu byl představován pouze jako nutná reakce na protivníkovy kroky.

Kromě společných jednání se v té době v Moskvě také konaly bilaterální porady mezi Sověty a jejich vropskými spojenci. Důležité jednání proběhlo v červnu 1953 mezi sovětskou a československou delegací. Zde sovětské politické vedení otevřelo palčivou otázku přesunu většiny sovětských vojenských jednotek z Rakouska do Československa. Tento požadavek byl zpracován tehdejším ministrem obrany maršálem Georgijem K. Žukovem z důvodu zachování uskupení Střední skupiny vojsk. Do Československa mělo přijít velitelství skupiny (jeho charakter se měl válečně změnit z frontového na armádní velitelství), jedna střelecká, jedna mechanizovaná a jedna protiletadlová dělostřelecká divize pozemního vojska, jedna stíhací letecká divize vojenského letectva (dvě další divize spolu s velitelstvím smíšeného leteckého sboru se měly přesunout do Maďarska) a jednotky týlového zabezpečení. Celkem mělo na československé území dorazit necelých 30 000 vojáků  a přes 1 500 občanských zaměstnanců.[16] Sovětská vojska měla být dislokována na jižní Moravě a na západním Slovensku. Československá delegace tuto možnost odmítla, za což se ale musela zavázat jak ke zvýšení mírového počtu armády  o 13 000 vojáků, tak ke zrychlení modernizace zbraňových systémů. Všechny sovětské požadavky byly včleněny do Protokolu porady o plánu rozvinutí ozbrojených sil Československa v letech 1955 až 1959.[17] Oproti minulosti se tedy nezměnilo fakticky nic, sovětská „doporučení“ měla sílu rozkazu. Na základě moskevské dohody pak československé politické vedení již v lednu 1955 rozhodlo  o reorganizaci armády, o zavedení tříleté základní vojenské služby a o plánu na přezbrojení armády do roku 1959.[18]

Obdobná „doporučení“ dostaly také další sovětské satelity, např. polská delegace se zavázala k zavedení tříleté vojenské služby a přezbrojení armády, německá delegace byla instruována o další výstavbě svých tzv. policejních jednotek a maďarská strana se ztotožnila se sovětským „návrhem“, jenž ponechával v zemi sovětský vojenský kontingent bez ohledu na ukončení pobytu sovětských vojsk v Rakousku.

Reklama

 

3.2.2. Vznik Organizace varšavské smlouvy 

Původní systém vzájemných smluv mezi jednotlivými evropskými komunistickými zeměmi byl vybudován na přelomu čtyřicátých a padesátých let a zajišťoval poslušnost sovětských satelitů v oblasti zahraniční politiky. Ekonomicky byly tyto státy propojeny již od ledna 1949. Vojensky pak Moskva zabezpečovala své zájmy jednak přítomností rozsáhlých pozemních, vzdušných i námořních vojenských sil na území svých spojenců (Skupina sovětských vojsk v Německu na území Německé demokratické republiky, Severní skupina vojsk na území Polské lidové republiky, Střední skupina vojsk jako okupační složka na území Rakouské republiky a jako spojovací prvek na území Maďarské lidové republiky, Jižní skupina vojsk a od roku 1947 Samostatná mechanizovaná armáda[19] na území Bulharské lidové republiky  a Rumunské lidové republiky), jednak přítomností rozsáhlých skupin vojenských poradců, metastázujících do všech úrovní velení a řízení spojeneckých armád.[20] Úspěšné jednání o neutralizaci Rakouska během roku 1954 však znamenalo nutnost zrušení Střední skupiny vojsk ve velmi blízké budoucnosti. Poté, co se nezdařil sovětský pokus o přesun dvou divizí z Rakouska na československé území, rýsovalo se před Generálním štábem ozbrojených sil vcelku reálné nebezpečí postupného vyklízení vojensky obsazených zahraničních pozic kvůli rychlému postupu uvolňování napětí v Evropě. Od konce čtyřicátých let tvrdila sovětská diplomacie, že sovětská vojska v Maďarsku působí v této zemi pouze jako kontingent, zajišťující komunikace ke spojení s okupačním vojskem v Rakousku. Po likvidaci posádek v Rakousku se sovětská vojenská přítomnost v Maďarsku stávala bezpředmětnou, bylo-li původní diplomatické zdůvodnění pravdivé. Pokud by se obdobného pokroku dosáhlo při řešení německé otázky (a počátkem léta 1953 byla otázka stažení sovětských vojsk z Německé demokratické republiky na pořadu vrcholného orgánu sovětských komunistů), neexistovala by žádná záminka pro další působení sovětských vojsk v Polsku, také údajně pouze zabezpečujících komunikace. Dosažení dohody o Německu, což sovětská propaganda několik let prezentovala jako prvořadý cíl své zahraniční politiky,[21] tak mohlo sovětský vojenský systém předsunutých pozic v Evropě rozmetat.

Východiskem v této z hlediska mezinárodních vztahů složité situace se stalo vytvoření vojenského paktu sedmi evropských komunistických zemí (Albánie, Bulharska, Československa, Maďarska, východního Německa, Polska, Rumunska  a Sovětského svazu) se společnými ozbrojenými silami pod jednotným velením. Sověti využili příprav k založení takové aliance k propagandistické hře, ve které se na jedné straně snažil oslabit svého protivníka, Severoatlantickou alianci, na druhé straně vyvolával u svých satelitů poukazováním na historické reminiscence obavy z obnovené vojenské moci západního Německa. Masivní připomínka 10. výročí ukončení druhé světové války v Evropě se tak stala velmi vděčnou scénou pro vznik vlastního vojenského paktu. Jeho budoucí signatáři byli v druhé květnové dekádě sezváni do Varšavy, což byla další připomínka minulé války – ta přece začala německým útokem na Polsko (sovětskou roli a pakt Molotov-Ribbentrop samozřejmě raději nikdo nepřipomínal). Vzhledem ke skutečnosti, že podpis zakládajícího dokumentu Organizace varšavské smlouvy byl zinscenován v mimořádně příhodné době úspěšné sovětské diplomatické ofenzívy (dohoda velmocí o Rakousku a narovnání vzájemných vztahů mezi Moskvou a Bělehradem během května 1955, ženevské setkání představitelů čtyř velmocí v červnu 1955), téměř uniklo pozornosti, že nový vojenský pakt je velmi jednostranným prosovětským spolkem, nikoli spojeneckou aliancí rovnocenných partnerů. První důkaz mělo přinést vytvoření vojenských orgánů aliance, velitelství spojených ozbrojených sil, již po několika týdnech od podpisu smlouvy. Dalším důkazem nerovnoprávnosti ostatních členských zemí vůči Sovětskému svazu se stala sovětská vojenská přítomnost na území většiny signatářských zemí, postavená nyní na aliančním základě. Organizace varšavské smlouvy se navíc v krátké době stala jednoznačnou známkou loajality jednotlivých členských zemí vůči svému nejmocnějšímu spojenci.[22] V následujících letech se buď snaha o odchod z aliance, či jen úvahy o zrovnoprávnění jednotlivých zemí staly záminkou pro brutální vojenský vpád.

Československé politické vedení se snažilo začlenění země do vojenského bloku propagovat pomocí centrálně řízené akce pomocí veřejných schůzí Komunistické strany Československa, přičemž za hlavní důvod vzniku Organizace varšavské smlouvy bylo ukazováno nebezpečí obnovy německého militarismu po začlenění Spolkové republiky Německa do Severoatlantické aliance. Přes nastolenou paranoiu se mezi veřejností často objevily odmítavé či zpochybňující názory. Negativně byla posuzována např. teoretická možnost služby našich vojáků v ostatních zemích nové aliance, případně služba jejich vojáků u nás. Na střední a jižní Moravě se objevily názory o omezení státní suverenity a plném podřízení československé armády sovětskému velení. V Brně a Pardubicích byly tvrdě potlačeny obavy a připomínky, že československé jednotky budou nasazeny v případném konfliktu na sovětské dálnovýchodní hranici, v Jihlavě došlo k zatčení několika komunistů, kteří kritizovali bezvýznamné československé zastoupení v orgánech Spojeného velení. Do názorů veřejnosti výrazně zasáhla právě uzavřená státní smlouva s Rakouskou republikou  a na mnoha místech Československa se objevily požadavky na postupný přechod země k neutralitě garantované velmocemi.[23]

Jaro 1955 se pro sovětskou diplomacii stalo „její nejskvělejší hodinou“. Bez ohledu na skutečnost, že mezi stranickým šéfem Chruščovem a ministrem zahraničních věcí Molotovem došlo k vážnému sporu ohledně vývoje zahraniční politiky, dokázali moskevští diplomaté eliminovat většinu bývalých sporů mezi socialistickými zeměmi a většinu z nich spoutat pevnými zásadami vojenského společenství.

Načasování vzniku vojenského paktu do doby zrovnoprávnění Spolkové republiky Německo v mezinárodní politice a vojenství, dané ratifikací pařížských dohod, umožnilo beze všech problémů pevně vojensky připoutat zvláště Československo, tehdy jedinou satelitní zemi, ve které se nenacházely žádné sovětské jednotky. Navíc, úspěšná propaganda proti pařížským dohodám, normalizace vztahů s Jugoslávií a příprava ženevské konference na nejvyšší úrovni, to vše způsobilo, že západoevropské veřejné mínění a političtí představitelé se výrazněji proti vzniku Organizace varšavské smlouvy nevyjadřovali.

 

3.2.3. Atypičnost vojenské koalice socialistických států

Organizace varšavské smlouvy měla zvláštní charakter již od svého počátku. Smlouva samotná byla velice vágní a všechny důležité problémy působení aliance, jejího řízení  a společné odpovědnosti byly charakterizovány velice nejasně. S výjimkou vojenského velení nebyly žádným způsobem propracovány otázky politického vedení, koordinace činnosti, vztahu k národnímu velení a národním státním orgánům a podobně. Jeden z nejdůležitějších dokumentů, Statut spojených ozbrojených sil, byl připravován celé desetiletí a reálně projednáván byl až v květnu 1966.[24] Problémy byly také s politickým orgánem aliance, Politickým poradním výborem, kde se nepodařilo určit jeho přesné složení. Tento problém ovšem vycházel z nemožnosti přesné definice hlavy státu a vrchního velitele ozbrojených sil, neboť význam této funkce byl v jednotlivých socialistických státech časově proměnlivý a souvisel s tím, zda vrcholný stranický představitel zastával také vrcholnou státní funkci. 

Hlavní velitelství vojsk aliance vzniklo počátkem srpna 1955, kdy se funkce velitele ujal maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Koněv.[25] O několik dní později došlo k vytvoření Hlavního štábu spojených ozbrojených sil, do jehož čela byl postaven armádní generál Alexej Innokenťjevič Antonov. Obě nejdůležitější vojenské funkce si tak hned od počátku ponechal ve svých rukou Sovětský svaz. O měsíc později, v září 1955,[26] Nikita Sergejevič Chruščov rozeslal sedmi stranickým vůdcům k připomínkám projekt statutu Politického poradního výboru jako vrcholného orgánu vojenského bloku. Vztah mezi tímto výborem a Hlavním velitelstvím Spojených ozbrojených sil však byl vymezen velmi vágně. Ve svém statutu neměl Politický poradní výbor ani právo rozhodovat o případném nasazení vojenských sil nové aliance – tato rozhodující pravomoc zůstala hlavnímu veliteli. Postavení jednotlivých ministrů obrany bylo stanoveno také v září 1955, a právě zde se zřetelně ukazuje nesymetrické postavení sedmi satelitů vůči Sovětskému svazu. Vzájemný vztah je velmi dobře patrný na příkladu nejvyšších vojenských představitelů Sovětského svazu, Československa a Polska v rámci alianční hierarchie v polovině roku 1955. V rámci Hlavního velitelství spojených ozbrojených sil byl československým zástupcem určen generál Alexej Čepička (ministr národní obrany) a polským zástupcem maršál Konstanty Rokossowski (ministr národní obrany). V Hlavním štábu spojených ozbrojených sil by československým zástupcem generál Jaroslav Dočkal (zástupce náčelníka Generálního štábu ČSLA) a polským zástupcem generál

Tadeusz Pióro (zástupce náčelníka Generálního štábu LWP). Maršálovi Koněvovi tedy podléhali ministři národní obrany Československa a Polska, on sám však byl pouhým náměstkem ministra obrany Svazu sovětských socialistických republik, maršála Georgije Konstantinoviče Žukova. Obdobná situace byla také ve štábních funkcích, kde generál Antonov byl pouhým náměstkem náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil SSSR, maršála Ivana Daniloviče Sokolovského.[27] Vzhledem ke skutečnosti že armádní organismus je přísně hierarchizován, stali se ministři evropských socialistických zemí pouhými podřízenými ministra obrany Sovětského svazu. Ovšem funkce ministra obrany je standardně v prvé řadě funkcí politickou a do určité míry jí byla také v komunistických zemích. Mnohem závažnější tehdy byla skutečnost, že nejvyšší představitelé generálních štábů armád sovětských satelitů se stali přímými podřízenými náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil SSSR. I když od počátku padesátých let byla funkce náčelníka generálního štábu všech armád socialistických států velmi těsně kontrolována přidělenými sovětskými generály v roli poradců, teprve vznik velitelství Spojených ozbrojených sil pevně připoutal satelitní armády k sovětskému velení a fakticky je vtáhl do organizační struktury sovětských ozbrojených sil.

Přitom jakýkoli pokus o proměnu této vojenské struktury řízení byl okamžitě prezentován jako ideologická úchylka antisovětismu. Jako první se o této skutečnosti mohli přesvědčit Poláci, a to hned poté, co z většiny nejvýznamnějších řídících funkcí Lidového vojska polského odešli sovětští generálové včetně ministra obrany maršála Rokossovského. Při oficiálním jednání nového polského ministra obrany (generál Marian Spychalski) a zástupce polského náčelníka Generálního štábu LWP (generál Tadeusz Pióro) s hlavním velitelem

Spojených ozbrojených sil maršálem Koněvem a náčelníkem štábu armádním generálem Antonovem došlo k velké kolizi, kterou později generál Pióro označil za „nejpříkrejší a přímo řečeno nejvíce ponižující jednání v polsko-sovětských vojenských vztazích“.[28] Téměř nepříčetný maršál Koněv měl řvát na polského ministra obrany a užívat následujících „argumentů“: 

„Co si o sobě myslíte, že tady budeme budovat nějaké NATO? … Kdo si u Vás vymyslel celý ten projekt, a to bez konzultace s námi … co znamená ta rotace funkcí … Chcete mne vyměnit, že? Chcete, abych já, Koněv, přestal velet, o to Vám jde … Předpokládáte, že já, maršál Koněv, budu rezignovat na funkci, do které jste mne neustanovili …“

Přitom polským vojenským představitelům (přitom generál Spychalski byl naprostým nováčkem ve své funkci, do níž byl jmenován po šesti letech věznění) šlo jen o vyjasnění kompetence hlavního velitele ohledně řízení národních ozbrojených sil a o případnou rotaci funkcí v Hlavním velení.[29]

Nejvýznamnější na celém Hlavním velitelství Spojených ozbrojených sil a jeho štábu však byla skutečnost, že – podle pozdějších vzpomínek zainteresovaných – fakticky až do roku 1969 nezačala působit jako standardní vojenská instituce.[30] Pro potřeby hlavního velitele a náčelníka štábu byla vyčleněna sovětská X. hlavní správa Generálního štábu ozbrojených sil, která se zabývala spojeneckými armádami. Přitom však její náčelník zůstal stále podřízen náčelníkovi sovětského Generálního štábu a počty důstojníků správy z jednotlivých spojeneckých armád se daly spočítat na prstech jedné ruky. Veškerá vojenská rozhodovací pravomoc v rámci Organizace varšavské smlouvy tak zůstala na nejvyšších představitelích sovětského ministerstva obrany a zvláště pak na představitelích Generálního štábu ozbrojených sil SSSR.

 

3.3. SPOJENCI VE STŘEDOEVROPSKÉM PROSTORU

Jedním z výsledků druhé světové války se stala skutečnost, že ve střední Evropě na dlouhou dobu (téměř půlstoletí) zůstaly sovětské ozbrojené síly. Jako okupační armáda působily na územích sovětských okupačních zón v Německu a v Rakousku,  a zároveň na území bývalých spojenců Velkoněmecké říše v Bulharsku, v Maďarsku  a v Rumunsku. Po podpisu pařížských mírových smluv se sice množství jejich vojsk na území bývalých německých satelitů poněkud snížilo, ale jejich odchod se protáhl na měsíce (Bulharsko) až roky (Rumunsko), přičemž v Maďarsku ke změně vůbec nedošlo. V Polsku došlo nejen k rozmístění sovětských vojsk, ale také k masivní infiltraci sovětských důstojníků a generálů do polských ozbrojených sil,[31] která trvala až do roku 1968, kdy poslední sovětští generálové odešli z funkcí. Již v červnu 1945 sovětské vojenské velení provedlo reorganizaci svých vojsk na území evropských států, jež předpokládala jejich dlouhodobé usazení. Vznikly celkem čtyři skupiny sovětských vojsk – Skupina sovětských okupačních vojsk v Německu (jednotky na území budoucího sovětského okupačního pásma), Severní skupina vojsk (jednotky na polském území), Jižní skupina vojsk (jednotky na bulharském  a rumunském území) a Střední skupina vojsk (jednotky na československém, maďarském a rakouském území). Zatím nám neznámou shodou okolností došlo na podzim 1945 k naprosto bezprecendentnímu skutku, kdy Rudá armáda opustila československé území, s výjimkou okupovaného území Podkarpatské Rusi. Pomineme-li odchod sovětských jednotek z malých částí dánského a norského území, šlo o jediný bezprostřední odchod sovětských vojsk ze státu, na jehož osvobození se podílela. Lze důvodně předpokládat, že příčinou sovětského odchodu byla snaha o reciproční odchod amerických vojsk, ale přesné vysvětlení tohoto skutku prozatím neznáme.

Od počátku padesátých let byly ovšem spojenecké armády pod přímým dohledem tzv. sovětských poradců, kteří byli rozmístěni na všech vyšších velitelstvích  a v některých případech i na úrovni pluků. Jejich status se částečně změnil po vzniku Organizace varšavské smlouvy,[32] ale v některých klíčových funkcích v rámci vojska protivzdušné obrany zůstávali sovětští poradci až do přelomu padesátých  a šedesátých let.

Vzhledem ke skutečnosti, že československá, polská a východoněmecká armáda tvořily významnou část ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy ve střední Evropě, následuje stručný rozbor organizační struktury a výzbroje ozbrojených sil Polska a východního Německa. Československá lidová armáda je kvůli důležitosti tématu podrobena zvláštnímu rozboru.

 

3.3.1. Národní lidová armáda NDR

Německá demokratická republika sice v květnu 1955 do Organizace varšavské smlouvy vstoupila, ale přitom neměla k dispozici vlastní armádu. V okamžiku vzniku v září 1949 je plně nahrazovalo téměř 30 takových, mechanizovaných a střeleckých divizí Skupiny sovětských okupačních vojsk v Německu. Teprve v červenci 1952 Sověti dovolili vznik tzv. Kasernované lidové policie, přičemž její prapory a roty byly postupně vybavovány těžkými zbraněmi včetně tanků. Z propagandistických důvodů vznikla Národní lidová armáda NDR oficiálně až v lednu 1956, po vytvoření ozbrojených sil Spolkové republiky Německo.

Národní lidová armáda NDR byla tvořena pozemním vojskem, vojenským letectvem a válečným námořnictvem, přičemž organizační struktura zcela přesně odpovídala sovětským zásadám. V březnu 1956 vzniklo první vyšší velitelství, 1. mechanizovaná divize, a do října 1956 bylo postaveno dalších šest divizí (jedna z nich byla v létě 1958 zrušena). Výstavba pozemního vojska byla završena na podzim 1958, kdy mělo dvě velitelství vojenských okruhů (se sídly v Lipsku a Neubrandenburgu), dvě tankové a čtyři motostřelecké divize. Jejich organizační struktura odpovídala do nejmenších podrobností organizaci obdobných sovětských jednotek, veškeré změny v organizaci, jimž na přelomu padesátých a šedesátých let procházely sovětské divize, se po několika měsících realizovaly také v Národní lidové armádě NDR.[33] Vojenské letectvo a protivzdušnou obranu tvořily dvě divize, v jejichž sestavě byly jednotky stíhacího letectva a protiletadlových řízených střel, dále pak radiotechnické jednotky a letecké technické jednotky. Jednotky stíhacích bombardovacích letadel se ve stavu Národní lidové armády NDR nenacházely. Válečné loďstvo plnilo úkoly pobřežní ochrany a mělo ve výzbroji torpédové a minolovné čluny, raketové čluny  a raketové jednotky pobřežní obrany.

Téměř všechna výzbroj a výstroj Národní lidové armády NDR byla sovětského původu, vyrobená buď v Sovětském svazu, nebo v Československu. 

 

3.3.2. Lidové vojsko polské

Polské ozbrojené síly se od ostatních armád sovětských spojenců lišily jednak tím, že se po skončení druhé světové války zúčastnily rozsáhlých bojových akcí proti silám polského protikomunistického podzemí a Ukrajinské povstalecké armády, jednak tím, že jejich vyšší velitelský sbor byl v prvním poválečném desetiletí tvořen z velké části bývalými sovětskými generály a vyššími důstojníky, kteří na rozkaz „objevili“ svůj reálný nebo imaginární polský původ.[34] Ministrem národní obrany se stal maršál Sovětského svazu Konstantin Konstantinovič Rokossovskij, jenž tuto funkci zastával až do podzimu 1956,[35] ve funkci prvního náměstka ministra zůstal sovětský generál (Jurij Vjačeslavovič Bordilovskij) dokonce až do března 1968.[36] Počátkem padesátých let byli sovětského původu náčelník Generálního štábu, velitel vojenského letectva, velitel válečného námořnictva, velitelé většiny sborů a divizí pozemního vojska i vojenského letectva. K zásadní změně došlo až na podzim 1956, kdy byla většina sovětských generálů a důstojníků odeslána do staré vlasti, a polské politické vedení si zároveň prosadilo výrazné snížení početního stavu armády. V polovině šedesátých let tvořilo polské pozemní vojsko velitelství tří vojenských okruhů s pěti tankovými a osmi mechanizovanými divizemi (Poláci jako jediný neužívali sovětského pojmu „motostřelecký“).[37] Vojenské letectvo bylo tvořeno dvěma stíhacími, jednou stíhací bombardovací a jednou bombardovací leteckou divizí, mimo to byla k dispozici výsadková divize s přiděleným dopravním letectvem.[38] Polské válečné námořnictvo bylo tvořeno hladinovým loďstvem s několika loďmi střední velikosti a několika flotilami raketových, torpédových  a minolovných člunů, ponorkovým loďstvem, námořním letectvem a raketovými jednotkami pobřežní obrany. Kromě toho mělo polské námořnictvo divizi pobřežní obrany s několika údernými prapory námořní pěchoty, schopnými provádět výsadky na nepřátelské pobřeží.

Polská výzbroj byla z valné části sovětského původu, ovšem značná část byla licenčně vyráběna v Polsku nebo dodáváno z Československa. Koncem padesátých let došlo k československo-polské dohodě ohledně vývoje a výroby obrněného transportéru, jejímž výsledkem byl OT-62 SKOT, zařazený v průběhu šedesátých let do výzbroje polských mechanizovaných divizí. Poláci také v licenci vyráběli většinu svých bojových letounů a zároveň si prosadili výjimku při užívání vlastního cvičného proudového letounu TS-11 Iskra.

 

3.3.3. Mobilizační možnosti středoevropských spojenců

Sovětské operační plány předpokládaly v případě hrozícího válečného konfliktu rozvinutí dvou strategických sledů ve středoevropském prostoru. Strategický sled byl pojem sovětské vojenské teorie, užívaný od počátku čtyřicátých let.[39] V polovině šedesátých let měly první strategický sled vytvořit Severní skupina vojsk, Skupina sovětských vojsk v Německu, mobilizovaná Československá lidová armáda, většina mobilizovaného Lidového vojska polského a mobilizovaná Národní lidová armáda NDR. Lze důvodně předpokládat, že hlavním velitelem tohoto sledu měl být hlavní velitel Skupiny sovětských vojsk v Německu. Druhý strategický sled měl vytvořit

Běloruský vojenský okruh, Karpatský vojenský okruh a Pobaltský vojenský okruh. Vzhledem ke skutečnosti, že máme ki dispozici základní údaje o mobilizačních počtech vyšších jednotek pozemního vojska všech tří národních armád, jsme schopni provést celkovou kvantifikaci a srovnání případného mobilizačního zatížení. V prvním strategickém sledu měla Sovětská armáda zabezpečit jedno velitelství strategického směru, dvě frontová velitelství, šest armádních velitelství, dvanáct tankových divizí a jedenáct motostřeleckých divizí. Československá lidová armáda měla zabezpečit jedno frontové velitelství, dvě armádní velitelství, sedm tankových divizí a devět motostřeleckých divizí.[40] Národní lidová armáda NDR zabezpečovala dvě armádní velitelství, dvě tankové divize a devět motostřeleckých divizí.[41] Lidové vojsko polské zabezpečovalo jedno frontové velitelství, tři armádní velitelství, pět tankových divizí a dvanáct motostřeleckých divizí.[42]

Celkově tak mělo být ve středoevropském prostoru v prvním sledu nasazeno jedno velitelství strategického směru, čtyři frontová velitelství (dvě sovětská, jedno polské, jedno československé), třináct armádních velitelství (šest sovětských, tři polská, dvě československá a dvě východoněmecká), 26 tankových divizí (dvanáct sovětských, sedm československých, pět poslkých a dvě východoněmecké) a 41 motostřeleckých divizí (jedenáct sovětských, devět československých, dvanáct polských a devět východoněmeckých). Z celkového počtu 67 divizí pozemního vojska prvního sledu tak měli Čechoslováci zajistit šestnáct divizí (23,9 %), východní Němci jedenáct divizí (16,4 %), Poláci sedmnáct divizí (25,4 %) a Sověti 23 divizí (34,3 %). Vzhledem ke skutečnosti, že Československo čítalo ze všech tří sovětských spojenců v tomto prostoru nejnižší počet obyvatel, je jasné, že na ně byly kladeny absolutně nejvyšší nároky. Zároveň je zřejmé, že sovětští plánovači dokázali nejen využít území svých spojenců, ale také jejich ozbrojených sil. I bez znalosti konkrétních operačních plánů je zcela jasné, kdo v rámci prvního strategického sledu měl nést hlavní tíhu bojových akcí a na koho by v rámci druhého strategického sledu pravděpodobně zbyly vavříny vítězství.

 

3.4. ČESKOSLOVENSKÁ LIDOVÁ ARMÁDA

3.4.1. Stručný historický vývoj

Od jara 1950 přešla československá armáda bezvýhradně pod sovětskou kuratelu, což se velmi rychle projevilo v organizaci vojsk, jejich výzbroji a výstroji, výcviku,  a také v teoretické přípravě. Militarizace československé společnosti počátkem padesátých let přinesla zásadní proměnu životních hodnot, přičemž vojenské povolání si získalo vysokou prestiž. Proto mohlo vojenské velení velmi rychle nahradit důstojnický sbor novým náborem, jímž se naprosto proměnila věková  i vzdělanostní skladba vojáků z povolání. Počátkem roku 1953 činil průměrný věk důstojníků Československé lidové armády pouhých 30 let. Tito muži neprošli vojenským výcvikem a odborným vojenským školením v meziválečném období, 

a většinou neměli žádné válečné zkušenosti z jednotek zahraničního odboje. Zcela tristní však byla situace v jejich vzdělání – plným 55% důstojníkům chybělo předepsané střední vojenské vzdělání (absolvovali pouze základní kursy nebo byli vůbec bez vojenského vzdělání), pouze 5% důstojníků pak mělo vyšší vojenské vzdělání. Takovýto důstojnický sbor nebyl schopen tvůrčího vojenského myšlení, což plně vyhovovalo politickému vedení země. Většina vojáků měla jen přesně vykonávat rozkazy nadřízených, přičemž rozkazy na úrovni útvarů i svazků byly stále kontrolovány sovětskými vojenskými poradci. Československá lidová armáda se díky působení poradců komplexně sovětizovala a její činnost plně vycházela ze sovětských požadavků. Ovšem tato absolutní sovětizace přinesla československému vojenství mnoho problémů a nezměrné finanční náklady.[43]

Již v roce 1951 byly pod vlivem sovětských operačních plánů připraveny zásady bojové činnosti Československé lidové armády, spočívající v obranné operaci na zastavení překvapivého útoku nepřítele a v útočné operaci armády, prolamující celou taktickou hloubku nepřátelské obrany. Tato útočná operace však byla převážně redukována na soustředění armádního sboru v hlavním místě průlomu, prolomení taktické hloubky nepřátelské obrany a nasazení mechanizované divize do průlomu s úkolem rozvíjení úspěchu v hloubce nepřátelské obrany. Prakticky šlo o modifikaci sovětských útočných operací let 1944 a 1945. Směrnice ministra národní obrany pro výcvikový rok 1951-1952 úkolovala přípravu generálů a vyšších důstojníků následovně: 

pokračovat ve vytrvalém a systematickém zvyšování znalostí v operačním umění  a taktice vyšších jednotek, prostudovat co nejdůkladněji plánování organisaci  i vedení útočné a obranné operace a boje … pokračovat ve studiu bohatých zkušeností Sovětské armády a jejích bojových operací druhé světové války“.[44] 

Způsob přejímání zkušeností měl dosti tristní charakter, což lze odvodit z článku (spoluautorem byl budoucí náčelník Operační správy Generálního štábu) v tehdy nejprestižnějším československém vojenském časopise, zabývajícím se charakteristikou sovětské vojenské vědy: 

Sovětská vojenská věda vytvořená soudruhem Stalinem je velkolepým vítězstvím marxisticko-leninské theorie v oblasti vojenství … sovětská vojenská věda pojala do sebe vše nejlepší z toho, co dalo vojenské umění minulosti, především pokrokové prvky ruského vojenského umění … sovětská vojenská věda, která znamená sama sebou revoluční převrat v rozvoji vojenství, je vytvořena vojevůdcovským geniem soudruha Stalina … sovětské vojenské umění je vojenské umění nového, vyššího typu, jaký nepoznala ještě historie“.[45] 

Obecně závazné klišé tohoto typu se bez výjimky objevovalo v každé vojenské teoretické studii první poloviny padesátých let, jednotlivé rozbory operační činnosti bez výjimky vycházely z příkladů sovětských vojenských akcí během druhé světové války.

S postupujícím časem však příslušníci armády získávali jak zkušenosti, tak odborné znalosti. Vysoce naddimenzované střední a vysoké vojenské školy rychle odstraňovaly u nových velitelských kádrů nedostatky ve vzdělání, finanční dotace poskytované armádě téměř bez ohledu na ekonomický vývoj země umožňovaly provádět vojenský výcvik téměř bez omezení a v polních podmínkách. Již na podzim 1956, bez ohledu na právě ukončenou reorganizaci spojenou se snižováním početních stavů, byla Československá lidová armáda schopna činnosti na dvou operačních směrech. Bez toho, aby síly na západní hranici (vojska 1. vojenského okruhu) byly v nejmenším omezeny, dokázaly v podstatě výcvikové jednotky za pomoci záloh (vojska 2. vojenského okruhu) splnit zadané úkoly při obsazení  a blokování maďarské hranice. Nejrozsáhlejší nasazení ozbrojených sil v historii poválečného Československa, a to v podmínkách odpovídajících válečnému konfliktu, skončilo vcelku úspěšně a prokázalo vysokou míru profesionality zvláště  u velitelského sboru.[46]

Zásadním mezníkem pro Československou lidovou armádu se stal rok 1958, v němž došlo (za velmi krátkých časových lhůt) k zásadní reorganizaci, největší od konce druhé světové války, přičemž nově přijaté organizační principy zůstaly do značné míry zachovány až do konce osmdesátých let. Rychlou reorganizací z roku 1958, v budoucnu jen drobně modifikovanou a vylepšovanou – hlavně z důvodu modernizace výzbroje, přešla Československá lidová armáda definitivně do jaderného věku a byla připravena k vedení bojových akcí jak v konvenční, tak v jaderné válce. 

 

3.4.2. Reorganizace z roku 1958

Sovětský příklad v celkové reorganizaci svazků pozemního vojska byl plně respektován ve všech armádách členských států Organizace varšavské smlouvy a napodoben většinou v roce 1958. V rámci Československé lidové armády však došlo k určitému pokusu o vlastní cestu organizace pozemního vojska,[47] reprezentovaný nejprve pracovní skupinou Organizační  a mobilizační správy Generálního štábu, a od září 1957 pak zvláštní komisí náčelníka

Generálního štábu v čele s velitelem tankového a mechanizovaného vojska generálem Vladimírem Jankem. Komise samozřejmě převzala sovětský model 3 + 1 jako tzv. první variantu, sama však vypracovala vlastní variantu 4 + 1, umožňující mnohem větší variabilitu působení divizních jednotek na válčišti s nepřetržitým manévrem sil, palby a prostředků. Z této druhé varianty již vedla přímá cesta k návrhu na vytvoření naprosto variabilních brigádních, divizních a sborových uskupení, jejichž složení se mělo měnit zcela podle vývoje situace a v závislosti na plnění bojových úkolů. V tomto okamžiku došlo k zásahu z Moskvy a při „konzultacích“ v sovětském Generálním štábu ozbrojených sil počátkem dubna 1958 bylo od podobných návrhů upuštěno. Následně Kolegium ministra národní obrany 6. května 1958 přijalo jak standardní model sovětské tankové a motostřelecké divize, tak „doporučení“ ohledně časového harmonogramu změn.

Podle sovětského vzoru došlo nejprve k reorganizaci tankových a motostřeleckých divizí nově vytvořené 1. armády se sídlem v Praze.[48] Ta převzala z původní podřízenosti velitelství 1. vojenského okruhu celkem devět svazků, pět divizí a čtyři brigády: 1. tankovou divizi, 13. tankovou divizi, 19. motostřeleckou divizi, 20. motostřeleckou divizi, 4. dělostřeleckou divizi (později zmenšenou na 322. kanonovou dělostřeleckou brigádu),  51. ženijní brigádu, 203. protitankovou dělostřeleckou brigádu, 1. brigádu chemické ochrany  a 259. protiletadlovou dělostřeleckou brigádu. Velitelství armády dostalo charakter sovětské úderné prvosledové armády, určené k prolomení obrany protivníka a rozvíjení úderu na samostatném operačním směru.

Obdobně byla organizována 4. armáda se sídlem v Táboře. Tu tvořila 2. motostřelecká divize, 4. motostřelecká divize, 9. tanková divize a 15. motostřelecká divize, dále 5. dělostřelecká divize (později zmenšena na 332. kanonovou dělostřeleckou brigádu), 1. ženijní brigáda, 33. protitanková dělostřelecká brigáda a 82. protiletadlová dělostřelecká divize (později reorganizována na brigádu). Také tato armáda získala úderný charakter s možným užitím na samém krajním křídle předpokládaného středoevropského válčiště. Nejvýraznější proměnou však prošla vojska 2. vojenského okruhu se sídlem v Trenčíně, ač zde zůstala zachována forma velitelství okruhu.[49] Z původních čtyř střeleckých a dvou mechanizovaných divizí na snížených počtech jich byla polovina zrušena ve prospěch naplnění zbývajících vojáky a technikou. Nově byly velitelství 2. vojenského okruhu podřízeny 3. motostřelecká divize, 14. motostřelecká divize, 18. motostřelecká divize,  6. dělostřelecká divize (později zrušena) a 260. protiletadlová dělostřelecká brigáda. Většina útvarů okruhu měla především výcvikový charakter, v případě konfliktu mohly být jeho svazky využity buď jako doplnění dvou prvosledových úderných armád, nebo k vytvoření třetí armády, využitelné však pouze na vedlejším operačním směru k obranným akcím.  Letectvo a vojsko protivzdušné obrany státu procházelo ve stejné době také reorganizací, jež však měla jiné časové dimenze. Na rozdíl od pozemního vojska, které si stále udržovalo iluzi ozbrojených sil suverénního státu, československé vojenské letectvo a vojsko protivzdušné obrany nekopírovalo strukturu obdobných sil sovětské armády, ale po organizační stránce mnohem více odpovídalo organizaci těchto sil v sovětském vojenském okruhu. Již v lednu 1957 došlo k sloučení těchto druhů ozbrojených sil do jednoho velitelství, Velitelství letectva a vojska protivzdušné obrany státu, jehož podřízené postavení bylo v říjnu 1960 potvrzeno přejmenováním na velitelství 7. armády protivzdušné obrany státu a letectva. Tím se naše letectvo a protivzdušná obrana státu i vnějškově zcela připodobnily organizační struktuře těchto vojsk v rámci sovětského vojenského okruhu. K této proměně došlo i přes skutečnost, že naše 7. armáda se stala nejsilnějším operačním svazem letectva a protivzdušné obrany v celé Organizaci varšavské smlouvy – tvořilo ji pět leteckých divizí, tři protiletadlové dělostřelecké brigády, čtyři samostatné letecké pluky, čtyři samostatné protiletadlové dělostřelecké pluky a několik desítek dalších útvarů leteckého zabezpečení, protiletadlového dělostřelectva a radiotechnického vojska.[50] 

Vznik tří sborových velitelství (a následná proměna jednoho z nich na velitelství armádní v květnu 1962) zásadním způsobem rozčlenila stíhací letectvo – přesně podle sovětského vzoru – na stíhací letectvo frontové a stíhací letectvo protivzdušné obrany. Zatímco část frontových stíhačů byla měněna na stíhací bombardéry, stíhači protivzdušné obrany stále více přecházeli do role stíhačů záchytných. Postupně tak mizel jeden z důležitých prvků leteckého boje druhé světové války (aplikovaný mimo východoevropské válčiště), boj na získání převahy ve vzduchu. Na podporu pozemního vojska bylo postupně vtahováno stále více útvarů letectva, a to za předpokladu (mylného), že vyčištění vzdušného prostoru zabezpečí protivzdušná obrana vojsk.

Zásadní proměnou také prošla přeměna mírové armády na mobilizovanou, u níž se též snížil počet divizí pozemního vojska. Celkem měla v roce 1956 mírová armáda čtrnáct divizí (dvě tankové, čtyři mechanizované a osm střeleckých), jejichž počet se v případě války měl mobilizací zvýšit na 23. Po reorganizaci armády v roce 1958 se počet mírových divizí snížil na jedenáct (zpočátku tři tankové a osm motostřeleckých, postupně došlo k zvýšení počtu tankových divizí) a počet divizí válečných klesl na šestnáct. Těchto pět válečných divizí mělo v mírové struktuře své mobilizační kádry v  tankových základnách, zabezpečujících mobilizaci svazku ze záloh. Snížení počtu svazků pozemního vojska o celou čtvrtinu nešlo nijak na úkor bojové síly pozemního vojska Československé lidové armády. Nasazením kolové a pásové obrněné techniky výrazně vzrostla mobilita, což spolu se zvýšením palebné síly umožnilo udržet původní bojovou sílu s nižším počtem divizí.

Celková reorganizace československé armády na podzim 1958 znamenala snížení početního stavu o necelých 10 % (v roce 1956 činily počty mírové armády 208 000 vojáků a válečné armády 765 000 vojáků, v roce 1958 se tyto počty snížily na 182 000 vojáků mírové[51] a 650 000 vojáků válečné armády), což však výrazněji postihlo důstojnický sbor. Politické vedení armády toho v prvé řadě využilo k vyřazení kádrově „problémových“ důstojníků a jejich odeslání do výslužby (např. bývalých příslušníků vládního vojska nebo slovenské armády). Po ukončení reorganizace téměř 90 % důstojníků nesloužilo v armádě více než 10 let, ovšem jen necelá polovina důstojníků dosáhla úplného středního vzdělání a vysokoškolské vzdělání mělo jen mizivých 11 % vojáků z povolání. Politické vedení armády se však mohlo pyšnit skutečností, že k 1. lednu 1959 pocházely více jak tři čtvrtiny důstojníků z dělnických či malorolnických rodin.205 Přesto však ve srovnání s počátkem padesátých let došlo k výrazné změně ve vzdělanostní struktuře – bez ohledu na odchod kádrově závadných, ale minimálně středoškolsky vzdělaných důstojníků, se počet důstojníků s úplným či neúplným středním vzděláním zvýšil o celou polovinu a počet důstojníků s vysokoškolským vzděláním se zdvojnásobil.

Reorganizace z roku 1958 měla pokračování, upravující podle základní organizační struktury jak armádní, tak divizní velitelství, a doplňující jejich stavy počátkem šedesátých let o nové druhy zbraní, zvláště pak zbraně raketové. Podle požadavků sovětské strany československý Generální štáb v prvé řadě – s využitím přebytečné tankové techniky[52] – provedl změnu poměru mezi tankovými a motostřeleckými divizemi. V říjnu 1960 byla havlíčkobrodská  4. motostřelecká divize přeměněna na 4. tankovou divizi a v září 1962 se na 14. tankovou divizi reorganizovala olomoucká 14. motostřelecká divize.[53] Původní poměr tanková divize – motostřelecká divize se tak za pět let změnil z 2 : 9 na 5 : 6. Pro Československou lidovou armádu to byla změna výhodná, neboť nikoli neznatelným způsobem (o několik tisíc mužů) snižovala tabulkové početní stavy, přičemž tyto úspory bylo možné využít při výstavbě armádních a divizních raketových útvarů. Jediný problém vznikl v opožděném přezbrojení na novou tankovou techniku[54][55] – vojska 1. armády byla komplexně přezbrojena středními tanky T-54A do jara 1962, vojska 4. armády do podzimu 1963, vojska 2. vojenského okruhu až během léta 1964 a v mobilizačních skladech tankových základen zůstala stará technika – střední tanky T-34 a samohybná děla SU-100 pro druhosledové útvary – až do konce šedesátých let. Nárůst počtu tankových divizí sice znamenal vyšší finanční náročnost a větší zatížení československého zbrojního průmyslu, tato negativa však byla v dalších letech eliminována při výrobě a vyzbrojování jednotek obrněnými transportéry OT-62 a OT-64, jichž bylo díky snížení počtu motostřeleckých pluků zapotřebí téměř o pětinu méně.

 

3.4.3 Nuklearizace československých vojenských jednotek

Sovětská armáda sice využívala raketových útvarů na stupni operačním již od konce roku 1955 a na stupni taktickém od jara 1961, o podobném vybavení satelitních armád však začala uvažovat až později. Zlomovým okamžikem se stalo společné cvičení sovětských a polských vojsk s názvem Bouře (Burja, Burza) v září a říjnu 1961, které simulovalo nasazení vojsk polského Přímořského frontu (Front Nadmorski) o třech armádách při obsazení severního Německa a Dánska. Jedním z nejdůležitějších procvičovaných prvků se stalo využití hypotetického těžkého raketového oddílu ve prospěch frontu, raketových brigád v rámci armád a raketových oddílů v rámci divizí. Na základě úspěšného cvičení bylo v Moskvě rozhodnuto o vytvoření raketových jeenotek také u spojeneckých armád. Vysoce choulostivá záležitost, přímo se dotýkající tehdy již probíhajících jednání o nešíření jaderných zbraní, byla nakonec řešena vcelku šalamounsky. Vzhledem k tomu, že operačně-taktické i taktické rakety byly schopny nést jak konvenční, tak jadernou hlavici, bylo rozhodnuto o přidělení pouze nosičů, zatímco hlavice měly zůstat v sovětských rukou.[56]

V září 1961 vznikla v Hranicích 311. a 321. technická brigáda (o rok později byly přejmenovány na těžké dělostřelecké) a zároveň také zvláštní raketové oddělení při Výcvikovém dělostřeleckém středisku. Až do vycvičení dostatečného počtu československých specialistů zabezpečovali výstavbu brigády sovětští důstojníci, umístění zde v naprosté tajnosti a bez odpovídajících mezinárodních dohod. Praktický výcvik 311. brigády byl zakončen ostrými střelbami na sovětském území v srpnu 1962 a po návratu do vlasti byla brigáda umístěna ve Staré Boleslavi. Již v červenci se 321. brigáda přemístila do Rokycan a Hranice se staly sídlem nově postavené 331. brigády, jež byla předurčena pro válečné frontové velitelství, kdežto první dvě brigády měly podléhat velitelstvím armád. Původní předpoklad ohledně vzniku ještě jedné brigády (341.) nebyl z finančních důvodů realizován a výstavba raketových brigád na operační úrovni tak byla v létě 1965 završena.[57]

Od října 1963 probíhala výstavba jednotlivých oddílů taktických raket pro velitelství divizí. Stejně jako u brigád, také samostatné oddíly raket byly z důvodu utajení označovány za samostatné dělostřelecké oddíly a jejich organizace, dislokace, výstavba a vyzbrojení patřily mezi tehdejší armádní priority. Jejich výstavba probíhala hromadně ve výcvikovém prostoru Lešť a celkem 11 oddílů bylo postupně předáváno divizím až do října 1965.[58]

Raketová výzbroj byla zcela závislá na sovětských dodávkách a tvořily ji dva základní typy raketových komplexů s různými modifikacemi raket a jejich hlavic. Pro frontovou a armádní brigády byl k dispozici zpočátku jednotný komplex 9K51 s raketou R-170, která mohla nést konvenční hlavici 9N33, atomovou hlavici A-36 o síle 10kt , 20 kt nebo 40 kt, případně různé typy chemických hlavic. V roce 1965 začalo přezbrojení frontové raketové brigády na komplex 9K72 Elbrus s raketou R-300, vybavovanou opět konvenční hlavicí 9N33, atomovými hlavicemi 269A a RA-17 o síle 20 kt, 40 kt nebo 100 kt, případně hlavicí s chemickými látkami. Divizní raketové oddíly měly po celá šedesátá léta ve výzbroji raketový komplex 2K6 Luna, a to buď s raketou R-40 s konvenční či chemickou hlavicí nebo s raketou R-30 s atomovou hlavicí 3 kt, 10 kt nebo 20 kt. Konvenční hlavice a hlavice s chemickými látkami měla k dispozici přímo Československá lidová armáda, atomové hlavice zůstávaly pod sovětskou kontrolou.[59]

Vojenské letectvo mělo sice nosiče jaderných zbraní (bombardovací letouny Iljušin Il-28) k dispozici od poloviny padesátých let, ale ty byly využívány pouze k tzv. značkování jaderných výbuchů a reálný výcvik s jadernými bombami prováděn nebyl. Teprve příchod nové stíhací bombardovací techniky, letounů Suchoj Su-7, tuto skutečnost změnil. Stroje byly do výzbroje československých jednotek zařazovány od dubna 1964 do konce roku 1967, ale již od jara 1965 byl prováděn speciální výcvik, tzv. bombardování ze stoupavého letu, umožňující odhoz atomové bomby 20 kt nebo 30 kt.[60]

Zde však v polovině šedesátých let vznikl fakticky neřešitelný problém. Československá, polská a nakonec i východoněmecká armáda zvládly vyzbrojení nosiči jaderných zbraní taktického a operačního dosahu. Ani jedna z těchto tří armád sice neměla ve výzbroji potřebné jaderné hlavice, ovšem na polském a východoněmeckém území se tato munice nacházela ve skladech Severní skupiny vojsk a Skupiny sovětských vojsk v Německu (údajně pouze v množství určeném pro sovětské jednotky, toto množství však nikdo nemohl kontrolovat). Na československé území měla být jaderná munice převážena až v okamžiku vypuknutí konfliktu. Vzhledem k plánovaným jaderným úderům v pásmu Československého frontu[61] však musela být jaderná munice připravena mnohem dříve, aby bylo možné provést delaboraci a vyzbrojení nosičů. Aby jaderné zbraně byly připraveny k akci podle plánu, musela se jaderná munice rozhodně nacházet na území Československé socialistické republiky, čímž by země vstoupila do jaderného klubu.

Tato možnost však byla v naprostém rozporu s úspěšně pokračujícími jednáními ohledně nešíření jaderných zbraní. Československý precedens by s největší určitostí znamenal zcela nepřijatelnou reakci – nuklearizaci ozbrojených sil Spolkové republiky Německo. Vzhledem k paranoie ohledně této země, která vládla u států Organizace varšavské smlouvy, se kategorickým imperativem sovětské zahraniční politiky stalo omezení tzv. jaderného klubu na již existující pětici jaderných velmocí.

Ohledně jaderných zbraní československé politické a vojenské vedení rozhodlo o tzv. Akci Javor,[62] o výstavbě tří tajných skladů jaderných zbraní na československém území. Funkční sklady se měly dostat pod sovětskou kontrolu – na československém území tak měly být rozmístěny minimálně tři malé strážní a technické jednotky sovětských vojsk, a to již v mírovém období. 

S konečnými úpravami smlouvy o nešíření jaderných zbraní se problémy stupňovaly.

V případě vyzrazení existence skladů jaderných zbraní na československém území (kde tedy nebylo možné tvrdit, že jsou pouze pro sovětská vojska) hrozilo nebezpečí, že sovětský signatář bude oprávněně napaden za porušení smlouvy, čímž tato pozbude platnosti. Navíc bylo možné očekávat nuklearizaci všech členských států Organizace severoatlantické smlouvy. Původní plán Akce Javor tak pozbýval svého smyslu, pokud by na československém území nebyly rozmístěny aspoň dvě sovětské divize s velitelstvím skupiny vojsk, podobně jako na území polském.

O této problematice mělo jednat zasedání Politického poradního výboru Organizace varšavské smlouvy v bulharské Sofii počátkem března 1968. Kolem této schůzky ovšem existuje mnoho nejasností. Stenografické zápisy ze sofijského zasedání existují v několika národních verzích, jež se vzájemně značně liší.[63] Vyplývá z nich však několik jednoznačných závěrů. V prvé řadě ten, že sovětská politika se snažila dohodu o nešíření jaderných zbraní uzavřít stůj co stůj. Jednoznačně je v zápisech uveden i důvod této sovětské snahy – obava z předání jaderných zbraní armádě Spolkové republiky Německo. Ze stejného důvodu se za sovětský názor postavili českoslovenští, polští a východoněmečtí představitelé. Naproti tomu rumunská delegace, což je ve větší či menší míře uvedeno ve všech zápisech, se stavěla proti podpisu smlouvy, pokud nejaderné země nedostanou velmocenskou záruku, že proti jejich území nebudou nasazeny jaderné zbraně. Těžko říci, zda byl názor rumunské delegace jen politickým manévrem, nebo zda šlo o cílenou rumunskou snahu narušit sovětské plány. Pokud by se totiž jaderné státy zavázaly nenasadit jaderné zbraně proti nejaderným zemím, eskalace jaderného zbrojení i případný jaderný konflikt by postihl pouze jaderné velmoci (samozřejmě za předpokladu dodržení smluvních ujednání). 

Problém sofijského jednání Politického poradního výboru však nespočívá v tom, co  o něm víme, ale v tom, co zůstalo dodnes utajeno. Je známo, že kvůli rumunským názorům se političtí představitelé sešli ještě separátně, v šestici. Pod maskou zveřejněných indicií ohledně obav o vývoj politické situace v Československu se mohla odehrát jednání československého a sovětského vrcholného představitele ohledně rozmístění několika sovětských divizí na československém území. Situace pro tato jednání byla nanejvýš vhodnou – potřeba uzavření smlouvy nebyla zpochybňována, možné sankce za porušení smlouvy byly jasné také. Pokud však k takovému jednání došlo, lze důvodně předpokládat, že československý představitel rozmístění sovětských divizí na československém území odmítl.

Pro sovětské politické a vojenské vedení tak opravdu nastala kvadratura kruhu. Aby bylo možné realizovat sovětské válečné představy, připravované mnoho let s nepředstavitelnými finančními náklady, musel být Československý front vyzbrojen jadernými zbraněmi. Aby mohl být tento front vyzbrojen jadernými zbraněmi, musely se na československém území nacházet jaderné zbraně. Aby mohly být na československém území jaderné zbraně, musela by sovětská strana souhlasit s jejich všeobecným rozšířením. Pokud by sovětská strana souhlasila se všeobecným rozšířením jaderných zbraní, nemohly by být její válečné plány realizovány. Pro Moskvu tak existovaly pouze dvě možnosti – buď se mohla možnosti „rozšíření socialistického tábora“ v Evropě, nebo musela na československém území rozmístit vlastní vojska. Je známo, jakou možnost si sovětské politické vedení vybralo.

 

3.4.4. Československé operační plánování

Na počátku padesátých let došlo v Československu k absolutnímu utlumení vojenské vědecké práce, a to zvláště v oblasti vojenské teorie. Pro nové politické vedení armády se otázka vědecké práce stala záležitostí zcela podružnou a měla být nahrazena pouhým studiem sovětských zkušeností. Materiály Hlavní politické správy na počátku padesátých let odmítají existenci termínu „vědecká práce“ a nahrazují jej pojmem „studijní činnost“, vycházející pouze ze sovětských podkladů. Ještě na podzim 1951 požadoval tehdejší náčelník Generálního štábu, armádní generál Jaroslav Procházka, po podřízených pouze jediné: 

učit (se) od Sovětské armády, čerpat z jejích neocenitelných válečných zkušeností, jakož  i z jejích zkušeností při budování a upevňování armády nového typu … Naše nová, lidově demokratická armáda má novou vojenskou theorii. Touto theorií je sovětská vojenská věda, jejímž tvůrcem a geniálním uskutečňovatelem je generalissimus Stalin. Úkolem příslušníků velitelského sboru, zejména generálů a vyšších důstojníků, je osvojovat si důkladněji zásady sovětské vojenské vědy a naučit se je uskutečňovat v praxi.“[64]

Přes tento záhubný trend, nastolený čelnými politickými a vojenskými činiteli, se však od roku 1952 postupně objevovaly práce československých vojenských teoretiků, kteří se snažili sovětské zkušenosti určitým způsobem modifikovat podle vlastních požadavků.[65] Díky tomu se objevují první práce o střetném boji, o boji v obklíčení, zaujímání obrany v horském a zalesněném terénu o útoku v takovém terénu, o pronásledování nepřítele střeleckými jednotkami apod.

K nejpropracovanějším studiím tohoto období patřily zásady nasazení rychlé skupiny do průlomu,[66] tedy mnohem složitější problematika než nasazení organické mechanizované divize, a hlavně zcela originální studie o přirozené obranné čáře na řece Vltavě.[67] Vzhledem ke skutečnosti, že politický avanturismus v oblasti vojenské vědy byl fakticky spojen pouze s osobou Jaroslava Procházky, obnovovala se československá vojenská věda od léta 1953 velmi rychle. V polovině padesátých let již armáda měla k dispozici rozsáhlý tým vojenských teoretiků, schopných tvůrčím způsobem reagovat na potřeby vývoje vojenské vědy.

Vyvrcholením práce vojenských teoretiků v každé armádě bývá vydání Polního řádu, příručky pro vedení bojových operací na taktickém a operačním stupni. Nové polní řády se podařilo vydat až v roce 1954, neboť se samozřejmě čekalo na sovětský impuls. Problémem však byla skutečnost, že ruské originály pocházely z počátku padesátých let a jejich pouhé překlady do češtiny na přelomu let 1953 a 1954 byly zastaralé dříve, než byly vůbec vytištěny. Ani jeden z nich nezohledňoval užití zbraní hromadného ničení a jejich postuláty vycházely jen ze sovětských zkušeností období druhé světové války. Tento nedostatek se vojenské vedení snažilo řešit vydáním prozatímních směrnic (opět překladů z ruštiny) jako např. Ochrana proti atomovým zbraním,[68] Protiatomová ochrana vojsk,[69] Bojová činnost vojsk za používání atomových zbraní,[70] nebo Vedení operací za používání atomových zbraní.[71]

Otrocké přejímání sovětských vzorů však způsobilo mezi velitelským sborem zmatek, neboť zásady nově vydaných řádů byly na mnoha místech v přímém protikladu zásadám doplňujících příruček. Bylo třeba zvláštního rozkazu ministra národní obrany z července 1954, v němž se nařizovalo provádět výcvik do úrovně pluku podle zásad nového Polního řádu ČSLA, přičemž pro případ výcviku za podmínek užití zbraní hromadného ničení měly dostat přednost zásady  z doplňkových příruček. 

Přesto všechna vojenská cvičení roku 1954, i když byla označována za činnost v podmínkách používání atomových zbraní, vycházela ze standardních podmínek konvenčního boje. Koncem května 1954 se sice konalo ukázkové cvičení v protiatomové ochraně živé síly a techniky pro vyšší velitele a náčelníky, červnové velitelsko štábní cvičení v terénu s pojítky u 1. vojenského okruhu (za účasti ministra národní obrany) sice jaderné údery značkovalo, ale fakticky nebralo jejich účinky v potaz. Podobná byla situace při armádním týlovém štábním cvičení koncem července 1954. K drobnému posunu došlo až u do té doby největšímu poválečnému vojskovému cvičení pod označením „954“. To bylo charakterizováno jako cvičení s vojsky v podmínkách blízkých vedení války za používání zbraní hromadného ničení a zúčastnily se jej všechny svazky a útvary 1. vojenského okruhu, doplněné dělostřeleckými, leteckými a protiletadlovými útvary podřízenými Ministerstvu národní obrany. Jednalo se dvoustranné sborové cvičení, přičemž jeho prostor zasahoval celé Čechy a značnou část Moravy. I když se při tomto cvičení značkovalo použití jaderných zbraní, jejich nasazení znaly předem obě strany cvičení a výrazněji svoji činnost (např. vytváření záložních seskupení vojsk při přípravě protiútoku) podle účinků zbraní hromadného ničení neupravovaly. Velení Československé lidové armády tehdy ještě předpokládalo, že problém používání zbraní hromadného ničení lze řešit individuální a kolektivní ochranou proti jejich účinkům, zabezpečením speciální očisty osob a techniky, případně nasazením jednotek protivzdušné obrany proti nosičům jaderných zbraní. 

Teprve reálné sovětské zkušenosti získané právě v roce 1954 výrazně modifikovaly původní představy československého velení o jaderných zbraních a od podzimu 1954 se pomalu upouštělo od dvojkolejného výcviku (boj za použití pouze konvenčních zbraní a boj za podmínek použití zbraní hromadného ničení). Přechodné období skončilo na počátku roku 1955, trvalo však ještě několik měsíců, než se zásady používání zbraní hromadného ničení začaly projevovat ve studiích československých vojenských teoretiků. Je zajímavé, že první práce se zabývaly ochranou hlubokého týlu[72] a činností týlových jednotek,[73] teprve poté vznikaly studie týkající se bojové činnosti.[74] Prosazení zásad bojové činnosti za podmínek použití zbraní hromadného ničení se však v roce 1955 ještě nepodařilo realizovat při závěrečných cvičeních, kdy sice byly jaderné údery značkovány, ale nasazení záložních svazků (mechanizovaná divize) do protiútoku stále vycházelo z původních předpokladů použití pouze konvenčních zbraní.[75] Aby došlo k úplnému souladu činnosti všech vojenských struktur při vedení bojových operací za použití zbraní hromadného ničení, bylo třeba vykonat ještě obrovské množství práce, zpracovat teoretické studie pokrývající veškerou problematiku a na jejich základě stanovit perspektivní zásady nejen komplexního výcviku, ale i celkové výstavby armády. Těmto úkolům se vojenské vedení armády věnovalo celou druhou polovinu padesátých let a dosáhlo v nich výrazných úspěchů. Tyto úspěchy byly o to významnější, že nebyly založeny na bezduchém přejímání sovětských výsledků, ale vycházely z vlastní teoretické práce  a její aplikace ve výcviku. Nutnost zcela nového přístupu k problematice bojové činnosti umožnila vznik autonomní vojenské teorie, jež sice vycházela ze sovětských zkušeností, ale dokázala je tvůrčím způsobem modifikovat na československé podmínky.

Úspěchy v oblasti vojenské teorie byly dosaženy v prvé řadě díky demografickému vývoji. Během padesátých let vyrostla nová generace československých důstojníků, která měla mnohem vyšší vzdělání, než jejich předchůdci, většinou bývalí frontoví vojáci nebo politicky způsobilí členové dělnické třídy, oblečení v rámci kádrové práce do vojenských stejnokrojů. Mladá důstojnická generace v symbióze se špičkovými představiteli svých předchůdců, kteří dokázali usilovným studiem likvidovat svůj vzdělanostní handicap, se nespokojovala s pouhým memorováním převzatých zásad, ale snažila se je modifikovat podle vlastních zkušeností. Do šedesátých let tak armáda vcházela se solidním potenciálem odborníků ve všech oblastech vojenské vědy a techniky.

Nástup nové generace vojenských teoretiků charakterizovaly již zmíněné práce nad novou organizací pozemního vojska Československé lidové armády na přelomu let 1957 a 1958. Zvláště pak rozpracování brigádních, divizních a sborových seskupení vycházelo z nejmodernějších trendů celého světového vojenství, přičemž se více než rigidním sovětským strukturám blížilo americkému systému Pentomic. Variabilní seskupování sil bez ohledu na pevné organizační struktury, ale přímo závislé na vývoji bojové situace, to vše vyžadovalo vysokou míru řídících schopností  a zkušeností, přičemž mladí českoslovenští velitelé k takovému způsobu velení měli ty nejlepší předpoklady – nebyli svázáni s rigidními organizačními strukturami „osvědčenými“ za druhé světové války, chápali zásadní změny ve vojenství dané jadernými zbraněmi a byli ochotni experimentovat kvůli dosahování co největších úspěchů s co nejmenšími ztrátami. Nebylo divu, že u zkostnatělých sovětských generálů, klanících se fetiši „bojových úspěchů Velké vlastenecké války“ nemohly jejich představy v žádném případě uspět.

Významným mezníkem pro vědecký a teoretický výzkum v Československé lidové armádě se stal rok 1960, v němž výsledky operačních velitelsko-štábních cvičení skončily většinou velmi dobrým hodnocením, což ukazovalo na již dostatečné zkušenosti cvičícího štábního personálu. Proto již během cvičení armádní velení začalo zdůrazňovat potřebu prohloubení znalostí velitelů a štábních pracovníků svazů a svazků nikoli jen v operačním, ale také v operačně-strategickém měřítku frontové operace. Jedna z hodnotících směrnic, určená výše uvedeným velitelům a štábním pracovníkům, požadovala: 

„aby byli schopni na základě hluboké analýzy situace v měřítku nejméně o jeden stupeň vyšším předvídat možný vývoj bojové činnosti, správně zplánovat, organizovat, zabezpečovat a řídit operaci na celou její hloubku.“[76]

Jak bylo uvedeno, plánování na operační úrovni armáda a sbor se rozvinulo v první polovině padesátých let a získalo si i značnou nezávislost (aspoň ve srovnání s přelomem čtyřicátých  a padesátých let). Reorganizace armádních organizačních struktur a vypuštění sborového stupně ve velení pozemnímu vojsku přinutila československé vojenské teoretiky zpracovat celou problematiku operačního plánování na stupni armáda úplně znovu, ovšem díky bohatým zkušenostem z minula to československá vojenská věda zvládla již za dva roky  a v roce 1959 byl na světě nový Polní řád pro stupeň divize. O rok později začali vojenští teoretici urychleně zpracovávat problematiku vedení frontových operací, tedy téma patřící dříve k zapovězeným. Ještě na podzim 1960 vyšlo zvláštní číslo teoretického časopisu Vojenská mysl,[77] věnované právě této problematice. Základem zvláštního čísla se stala studie generálmajora Václava Matičky (Front v soudobých útočných operacích), mezi její nejvýznačnější doplňky pak patřily stati kapitána Jiřího Hajného (Letecké zabezpečení útočné operace frontu) a podplukovníka Josefa Mikulce (Některé otázky organizace týlu frontu v útočné operaci).

Za velmi významnou lze považovat skutečnost, že frontová operace byla v tomto teoretickém materiálu chápána jen jako útočná. Právě zvláštní číslo časopisu Vojenská mysl z roku 1960 nastolilo v československé vojenské teorii trend, v němž ofenzivní plánování získalo definitivně převahu nad plánováním defenzivním. Zcela mimořádnou roli pro další výstavbu československé armády však sehrál kolektivní článek pracovníků operačního oddělení velitelství dělostřelectva Ministerstva národní obrany.[78] Studie informovala  o vybavení frontu novými raketovými prostředky a nastínila zásady jejich bojového použití. I když podklady pro studii pocházely ze sovětského zdroje, pro československou armádu se zde objevily nové typy výzbroje, jež měla být v budoucnu nejen v podřízenosti frontu  a armád, ale také v podřízenosti divizí. Front měl dostat k dispozici jeden až dva raketové útvary (šest až dvanáct odpalovacích zařízení) s dosahem do 800 km, a další dva raketové útvary (dvanáct odpalovacích zařízení) s dosahem do 350 km. Pro jednotlivé divize frontového uskupení se mělo počítat s raketovým oddílem (čtyři odpalovací zařízení)  o dosahu do 35 km. Jako samozřejmost pak bylo ve studii chápáno alternativní vybavení všech raket atomovými hlavicemi. 

Zpracovávání teoretických otázek frontové útočné operace pokračovalo na stránkách vojenského odborného tisku také v dalších letech, přičemž jako nejdůležitější lze charakterizovat články věnované právě nasazení raketových jednotek s atomovými hlavicemi.[79] Jejich význam byl o to větší, že předznamenával masivní zavádění raketové techniky do československé výzbroje a vytváření raketových útvarů na stupni divize, armáda i front. Souhrn všech představ o nasazení dělostřelectva a raketové techniky přinesl na podzim 1964 komplexní materiál Správy dělostřelectva a raketového vojska, nazvaný Raketové vojsko a dělostřelectvo v útočné operaci v počátečním období války.[80] Zde jsou uplatněny všechny teoretické zásady vedení agresivní a překvapivé bojové činnosti soustředěné do předstihujících a prvních úderů: 

„(budou) našimi vojsky provedena taková opatření, která by nedovolila nepříteli použít jaderných zbraní. Toho se dosahuje získáním a vybojováním palebné převahy ještě do zahájení útočné operace.“ 

Měla-li být tato zásada dodržena, vyžadovalo to ovšem zahájení nepřátelství pomocí naprosto překvapivého a nenadálého úderu všemi prostředky, což mělo zcela dezorganizovat protivníka a znemožnit či maximálně snížit schopnost jeho odvetného úderu. Tento oficiální materiál tedy sice nijak nekoresponduje s propagandistickými informacemi o odmítání války komunistickými zeměmi, ale na druhé straně je v naprostém souladu s představami, které v té době převažovaly u sovětského vojenského velení.[81] Materiál ostatně nekorespondoval ani s vyhlášeními o nepoužití jaderných zbraní jako první, neboť zahájení bojové činnosti v konfliktu, krátce předtím označené jako předstihující úder před zahájením bojových akcí, mělo vypadat následovně: 

bojová činnost v počátečním období války bude zahájena hromadnými jadernými údery všemi současnými prostředky napadení.“ 

Vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo oficiální materiál určený k přípravě vyšších velitelů, je nutno jej brát mnohem odpovědněji než propagandistická klišé. Propaganda sice stále doprovázela teoretické úvahy, sami autoři ji však zcela jistě nebrali vážně, neboť v opačném případě by jejich závěry postrádaly formální logiku. Např. ve stejném roce zpracoval Generální štáb směrnici Bojová pohotovost vojsk,[82] v níž její autor, Karel Štěpánek,[83] uvádí: 

při rozpoutání agrese nepřítelem je Šumava v týlu vlastních vojsk v mnoha směrech podporou – ale Šumava před vlastní frontou je vážnou překážkou.“ 

Dotaženo do důsledků, nepřátelskou agresi je tedy třeba očekávat se Šumavou ve vlastním týlu, tedy na území Spolkové republiky Německo.

V  polovině šedesátých let však českoslovenští vojenští teoretici zvládli základní zásady doktrinálních koncepcí, jež do značné míry vytvářeli bez inspirace sovětským vzorem.

Svědčí o tom jejich přísně účelové koncipování z československého hlediska, vcelku bez ohledu na zájmy jiných států. Zásadní Směrnice pro perspektivní výstavbu Československé lidové armády na léta 1966 – 1970[84] sice zcela alibisticky uvádí: 

Při řešení organisačních otázek budeme stále sledovat zásadu, aby organisační struktura naší mírové armády vycházela z organisačních principů armády sovětské a aby válečná organisace byla s ní shodná …“, 

realita mnohých dokumentů se však již lišila. Signály československé výlučnosti můžeme vysledovat již v lednu 1963 v materiálu Útočná operace v počátečním období války,[85] jehož autorem byl tehdejší náčelník Oddělení operační přípravy plukovník Rudolf Stuchel. Po standardním memorování 

Československá lidová armáda je součástí 1. strategického sledu států Varšavské smlouvy. Nachází se na jednom z rozhodujících směrů evropského válčiště …“  však při rozboru nasazení vojsk v operaci nenalezneme ani slovo o řízení ze sovětské strany. Pro vysokého představitele československého Generálního štábu byla frontová operace výlučně československou záležitostí, plně závislou na rozhodnutích československých velitelů – proti roku 1951 šlo o změnu v řádu světelných let.

Vývoj československé vojenské teorie však v polovině šedesátých let postupoval obdobným tempem. V roce 1965 se na pořad dne dostaly otázky československé vojenské doktríny  a jejích zásad. V listopadu 1965 připravili pracovníci Operační správy Generálního štábu přednášku pro řídící pracovníky vládních resortů s názvem Příprava a vedení příští možné války z hlediska doktrinálních zásad Československé socialistické republiky.[86] Zde se již nacházejí „kacířské“ myšlenky požadavků na řešení národních zájmů: 

jedním z důležitých úkolů státu je formulování, vytvoření a realizace vojenské doktriny (systému názorů státu na podstatné otázky války a přípravu na ní) …“, i když jsou zatím zaobaleny v klišé koaličních zájmů: „naše doktrina vychází z koaliční doktriny států účastníků Varšavské smlouvy“. 

V té době však žádná koaliční doktrína států Organizace varšavské smlouvy neexistovala, takže v tomto případě šlo o pouhou ideologickou úlitbu. Nasvědčuje tomu také citát ze zásadní práce, která se stala vrcholem československé vojenské teorie v šedesátých letech. V roce 1968 totiž náčelník Operační správy generálního štábu, generál Václav Vitanovský, vytýčil československé národní zájmy vůči koalici zcela striktně, bez ohledu na jakékoli „sovětské zásady a zkušenosti“. 

„… pokud hovoříme o pravé koaliční strategii, musí tato vyjadřovat koncepci a úsilí celé koalice. To znamená, že nelze vyvíjet nátlak na jednoho z účastníků koalice v tom smyslu, že má v prvém strategickém sledu nedostatečné množství živé síly a především techniky, ždímat z něho nemožné a současně sledovat určité vlastní politické a vojenské cíle …“[87] 

 

3.5. OBECNÉ ZÁVĚRY

Podrobné informace, které máme o československé vojenské teorii šedesátých let k dispozici, vcelku potvrzují náznaky o dalším vývoji sovětské vojenské teorie po roce 1964. Bez ohledu na silnou propagaci teorie „raketojaderné války“ se vojáci nejpozději po politických změnách v sovětském vedení na podzim 1964 urychleně vrátili k teoriím standardních operací pozemního vojska, a to buď po předstihujícím jaderném úderu na strategické úrovni, nebo při pouhém užití jaderných zbraní na operační a taktické úrovni. V žádných československých vojenských zdrojích ze šedesátých let nelze nalézt názor, jenž by korespondoval s představami Nikity S. Chruščova ohledně absolutizace strategických jaderných zbraní.[88] Naopak, operace pozemního vojska byly po celou dobu považovány za hlavní způsob válečných akcí, nasazení jaderných zbraní na taktickém i operačním stupni mělo podpůrný charakter. Lze důvodně předpokládat, že v československé vojenské teorii šedesátých let se dosti věrně odrážely základní zásady reálné sovětské vojenské teorie té doby, i když – na rozdíl od padesátých let – si českoslovenští vojenští teoretici své vzory poněkud modifikovali. Je pravděpodobné, že bez ohledu na Sokolovského teorii raketojederné války dosti významná část sovětských vojenských teoretiků pokračovala, pokud bychom pro zjednodušení personifikovali, ve stylu „Žukovovy priority bez Žukova“. 


[1] Např. Agnew, James B.: The Improbable Alliance. The Central Power and Coalition Warfare, 1914–1918. Parameters 1, 1972, No. 3, pp. 36-49; Tunstall, Graydon A.: Planning for War against Russia and Serbia. Boulder, SSM 1993; Wallach, Jehuda L.: Uneasy Coalition. The Entente Experience in World War I. Westport, Grenwood Press 1993; Willmott, Henry P.: Empires in the Balance. Annapolis, NIP 1982.

[2] Craig, Gordon A.: Problems of Coalition Warfare. The Military Alliance against Napoleon, 1813– 1814. In: The Harmon Memorial Lectures in Military History, 1959–1987. Ed. Harry R. Borowski. New York, USAF-OAFH 1988, pp. 325-346.

[3] K tomu u nás nejlépe DiNardo, Richard L.: Nerovní spojenci. Německo a jeho evropští spojenci od koalice ke zhroucení. Brno, Jota 2006.

[4] Stalin, Josif Vissarionovič: O Veliké vlastenecké válce Sovětského svazu. Praha, Svoboda 1946, s. 42

[5] Není bez zajímavosti, že ještě v únoru 1942 Stalin vysvětloval sovětské neúspěchy tzv. momentem neočekávanosti (viz Stalin, Josif Vissarionovič: O Veliké vlastenecké válce Sovětského svazu. Praha, Svoboda 1946, s. 28-29), čímž byl nastolen způsob interpretace, který přetrvává v některých publikacích dodnes. Za sovětské neúspěchy roku 1941 může nenadálost německého útoku, za neúspěchy roku 1942 nečinnost koaličních spojenců, menší neúspěchy let 1943 a 1944 byly jednoduše zamlčovány (viz Glantz, David M.: The Soviet-German War – Myths and Realities. Clemson, STI CU 2001).

[6] Žukov, Grigorij Pětrovič: Varšavskij Dogovor i voprosy měždunarodnoj bězopasnosti. Moskva, Socekgiz 1961.

[7] Bachov, Anatolij Sergejevič: Organizacija Varšavskogo dogovora. Pravovyje aspěkty. Moskva, Nauka 1971.

[8] Voroncov, German Fjodorovič: Vojennyje koalicii i koalicionnyje vojny. Moskva, Vojenizdat 1976 (český překlad viz Voroncov, German Fjodorovič: Vojenské koalice a koaliční války. Praha, Naše vojsko 1979).

[9] Lze rozhodně předpokládat, že German Fjodorovič Voroncov vyvinul dostatečnou snahu, aby nalezl aspoň jednu Leninovu pasáž věnovanou koaliční problematice, přesto však na žádnou ve své knize odkázat nemohl.

[10] Celkový přehled viz Fidler, Jiří – Plechanovová, Běla: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1945 – 1995. Praha, ISE 2000; Nálevka, Vladimír: Kapitoly z dějin studené války. Praha, ISE 1997; Vykoukal, J. a kol.: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989. Praha, Libri 2000.

[11] Podrobněji viz Wagner, Petr: Smečka. Brno, Jota 2002.

[12] Český překlad viz Rudé právo 10. srpen 1953, s. 1-2.

[13] Madry, Jindřich: Vojenská politika KSČ za počátečního nástupu revoluce ve vojenství a rodící se linie XX. sjezdu KSSS. Praha, VPA 1967, s. 39-41.

[14] Strašení (západo)německou militarizací zvládl Molotov nejostřeji ve svém projevu na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR v únoru 1955. Tyto části jeho projevu přetisklo Rudé právo 10. února 1955  a vycházel z něho také Antonín Novotný v projevu na sjezdu Komunistické strany Slovenska v dubnu 1955, viz Rudé právo 24. duben 1955, s. 1-3.

[15] Dokumenty čs. zahraniční politiky 1945–1960. Red. V. Kotyk. Praha, Svoboda 1960, s. 424.

[16] Georgij Žukov. Stěnogramma okťabrskogo (1957 g.) plena CK KPSS i drugije dokuměnty. Red. A. N. Jakovlev. Moskva, MFD 2001, s. 32-33.

[17] Pešek, Jan: Armáda dělnické moci v Československu 1948–1960. Praha, Naše vojsko 1988, s. 177178.

[18] Podrobnosti k moskevským jednáním podle materiálů Vojenské rady a sekretariátu Ministerstva národní obrany viz Madry, Jindřich: Vojenská politika KSČ za počátečního nástupu revoluce ve vojenství a rodící se linie XX. sjezdu KSSS. Praha, VPA 1967, s. 91-99.

[19] Viz Drogovoz, Igor: Tankovyj měč SSSR 1945–1991. Moskva, Pjeděstal 1999, s. 8.

[20] Nejvýrazněji bylo toto prorůstání sovětské generality v organismu spojenecké armády patrné u ozbrojených sil Polské lidové republiky, kde koncem roku 1954 bylo z celkového počtu 59 generálů celkem 38 sovětského původu. Kromě ministra národní obrany (maršál Sovětského svazu a maršál Polska Konstantin Konstantinovič Rokossovskij) byli sovětského původu náměstek ministra obrany generál zbraní Stanislav Giljarovič Poplavskij a náměstek ministra obrany a náčelník generálního štábu generál zbraní Jurij Vjačeslavovič Bordilovskij, dále pak tři z pěti náčelníků štábů vojenských okruhů, pět s osmi velitelů sboru apod. Viz Nalepa, Edward J.: Oficerowie Armii radzieckiej  w Wojsku Polskim 1943–1968. Warszawa, Bellona 1995, s. 82 a 91.

[21] Základní informace o sovětské propagandě v oblasti zahraniční politiky viz Padesát let KSSS. In: Nová mysl. Revue socialistického humanismu 7. Praha, Socialistická akademie 1953, s. 560-565. Oslavná publikace na toto téma, ovšem s několika jinde nezveřejněnými pozoruhodnými fakty, viz Kotyk, Václav: O zahraniční politice socialistických států. Praha, NPL 1964.

[22] Vykoukal, Jiří a kol.: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989. Praha, Libri 2000, s. 326-327.

[23] Vrcholem těchto názorů se stala rezoluce OV ČSM v Podbořanech (okres s rozsáhlou koncentrací vojenských posádek) z července 1955, která jménem 2 500 členů vyzývala amerického prezidenta Dwighta D. Eisenhovera, aby se stal garantem mezinárodní bezpečnosti. Viz Madry, Jindřich: Vojenská politika KSČ za počátečního nástupu revoluce ve vojenství a rodící se linie XX. sjezdu KSSS. Praha, VPA 1967, s. 129-134.

[24] Viz Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970. Red. A. Benčík – J. Navrátil – J. Paulík. Sv. 6.1. Brno, Doplněk 1996, s. 317-321.

[25] Životopis viz Fidler, J.: Osvoboditel. Život maršála Sovětského svazu Ivana Stěpanoviče Koněva. Brno, Jota 2000.

[26] Podrobněji ke statutu Madry, Jindřich: Vojenská politika KSČ za počátečního nástupu revoluce ve vojenství a rodící se linie XX. sjezdu KSSS. Praha, VPA 1967, s. 41-44.

[27] Podrobnosti o vzájemných vztazích jednotlivých sovětských maršálů viz Fidler, Jiří: Stalinovi maršálové. Brno, Books 1998, o Koněvově zvláštním postavení mezi maršály viz Fidler, Jiří: Osvoboditel. Život maršála Sovětského svazu Ivana Stěpanoviče Koněva. Brno, Books 1999.

[28] Citováno dle Poksiński, Janusz: Memorandum Sztabu Generalnego WP w sprawie Układu Warszawskiego oraz Planu rozwoju sił zbrojnych PLR na lata 1955-1965. Przegląd historycznowojskowy 1 (52), 2000, no. 1 (182), s. 81-96.

[29] Poksiński, Janusz: Memorandum Sztabu Generalnego WP w sprawie Układu Warszawskiego oraz Planu rozwoju sił zbrojnych PLR na lata 1955-1965. Przegląd historyczno-wojskowy 1 (52), 2000, no. (182), s. 87.

[30] Pióro, Tadeusz: Armia ze skazą. W Wojsku Polskim 1945-1968. Wspomnienia i refleksje. Warszawa, Czytelnik 1994, s. 225.

[31] Nalepa, Edward J.: Oficerowie Armii radzieckiej w Wojsku Polskim 1943–1968. Warszawa, Bellona 1995.

[32] V Československu přímé působení poradců skončilo na jaře 1955, ovšem v Bulharsku, Maďarsku  a Rumunsku přetrvalo do konce padesátých let. Tato skutečnost vyplývá z biografických hesel poradců pro protivzdušnou obranu státu (byli zástupci hlavního vojenského poradce). V Bulharsku v této funkci působil od srpna 1956 do února 1959 generál Ivan Dmitrijevič Kaimov, v Maďarsku od dubna 1957 do září 1960 generál Valerian Mitrofanovič Dobrjanskij a v Rumunsku od července 1955 do září 1958 generál Leonid Grigorjevič Rybkin. Viz Komkory. Vojenyj biografičeskij slovar. T. 2. Red. M. K. Vožakin. Moskva, Kučkovo pole 2006, s.312-313, 319-320, 342-344.

[33] Podrobnosti ohledně organizační struktury do úrovně pluků a samostatných praporů včetně jejich čestných názvů a přehled vyšších velitelů viz http://www.axishistory.com/index.php?id=5528. Viz také Wünsche, Wolfgang: Rührt euch. Die Geschichte der NVA. Berlin, DNB 1998; Im Dienste der Partei. Handbuch der bewaffneten Organe der DDR. Hrsg. H. Ehlert – R. Wenzke. 2 Aufl., Berlin, Links-Verlag 1998; Jablonsky, Walter – Wünsche, Wolfgang: Im Gleichschritt? Zur Geschichte der NVA. Berlin, DNB 2001.

[34] Podrobnosti včetně počtů a stručných životopisů celkem 85 generálů a admirálů viz Nalepa, Edward J.: Oficerowie Armii radzieckiej w Wojsku Polskim 1943–1968. Warszawa, Bellona 1995.

[35] Jeho životopis viz Fidler, Jiří: Stalinovi maršálové. Brno, Books 1998.

[36] Nalepa, Edward J.: Oficerowie Armii radzieckiej w Wojsku Polskim 1943–1968. Warszawa, Bellona 1995, s. 209.

[37] Kajetanowicz, Jerzy: Polskie wojska pancerne i zmechanizowane w l. 1955–1990. Poligon 2010, nr 3, s. 2-11; Wasilewski, Michal: Polskie jednostki pancerne 1939–1995. Warszawa, Bellona 1996.

[38] Kmiecik, Tadeusz: Polskie lotnictwo wojskowe w latach 1945–1962. Organizacja, szkolenie  i problemy kadrowe. Warszawa, AON 1999.

[39] Rozbor výstavby strategických sledů na jaře 1941 viz Fidler, Jiří: Červen 1941 – Barbarossa kontra Groza. Vojenské rozhledy 37, 1996, č. 3, s. 117-123; Fidler, Jiří: Sovětské ozbrojené síly v červnu 1941. Historie a vojenství 45, 1996, č. 4, s. 77-104.

[40] Štěpánek, Karel – Minařík, Pavel: Československá lidová armáda na Rýnu. Praha, Naše vojsko 2007.

[41] Viz http://www.axishistory.com/index.php?id=5625.

[42] Kajetanowicz, Jerzy: Wojsko Polskie w Układzie Warszawskim. Převzato z http://www.serwismilitarny.net/opinie/.

[43] Částečný rozbor finančních nákladů na zbrojení v první polovině padesátých let viz Madry, Jindřich: Vojenská politika KSČ za počátečního nástupu revoluce ve vojenství a rodící se linie XX. sjezdu KSSS. Praha, VPA 1967.

[44] Viz Vojenská mysl 1, 1951, č. 1, s. 3-4.

[45] Novák, Václav – Dočkal, Jaroslav: Charakteristické rysy sovětské vojenské vědy. Vojenská mysl 1, 1951, č. 1, s. 10-19.

[46] K problematice nasazení Československé lidové armády během sovětské agrese v Maďarsku na podzim 1958 zatím nejlépe Vojenská opatření Československa v souvislosti s maďarským povstáním. Red. J. Bílek. Praha, HÚ AČR 1994. Část československých vojenských dokumentů k této problematice již byla publikována, viz Vojenská a další opatření Československa v době povstání v Maďarsku na podzim 1956. Sborník dokumentů. Sv. 1-2. Praha 1993. Další dokumenty viz Vojenský ústřední archiv Praha, fond Ministerstvo národní obrany, rok 1956.

[47] Minařík, Pavel: Konstituování struktury motostřeleckých divizí v letech 1957 až 1958. Vojenské rozhledy 1993, č. 9, s. 93-100.

[48] Zásady reorganizace viz Vojenský ústřední archiv Praha – Olomouc, fond Velitelství 1. vojenského okruhu, čj. 00105561/1958-V1VO-oper., podrobněji k tomu Netušil, Jiří: Specifické rysy soudobé revoluce ve vojenství v ČSLA a její odraz v bojové pohotovosti pozemních vojsk. Rigorosní práce. Příbram 1968, rukopis uložen ve Vojenském ústředním archivu Praha – Olomouc, fond Vojenské vysoké školy – disertační práce, karton 25.

[49] Nová struktura vojsk okruhu viz Vojenský ústřední archiv Praha – Olomouc, fond Ministerstvo národní obrany, čj. 00500/1960-MNO-GŠ-OMS. Archivní fond okruhu a části podřízených svazků  a útvarů se nyní nachází mimo území České republiky.

[50] Vojenský ústřední archiv Praha – Olomouc, fond Ministerstvo národní obrany, čj. 0016519/1961NŠ-7.A PVOS. Tento aspekt vývoje je zcela vynechán v Historie československé armády 7. Československá lidová armáda v koaličních vztazích Varšavské smlouvy (květen 1955 – srpen 1968). Praha, AVIS 2008.

[51] Celkový úbytek počtů za pět let, tedy od roku 1953, činil 114 000 vojáků. Viz Minařík, Pavel: Konstituování struktury motostřeleckých divizí v letech 1957 až 1958. Vojenské rozhledy 1993, č. 9, s. 93-100.

[52] Pešek, Jan: Armáda dělnické moci v Československu 1948-1960. Praha, Naše vojsko 1988, s. 266-272.

[53] Kromě téměř tří tisíc tanků T-34 a 460 samohybných děl SU-100, které byly již k dispozici, začala v roce 1957 licenční výroba tanků T-54A, která do roku 1964 dala necelých 2 400 strojů.

[54] Čtyřicet pět let ružomberského-fatranského svazku. Havlíčkův Brod, PO 1990, s. 39.

[55] Vojenský ústřední archiv Praha – Olomouc, fond Ministerstvo národní obrany 1964, karton 255, signatura 2/2. 209

[56] Viz Trubas, Marcel: Wojska rakietowe w polskich Wojskach Lądowych. Nowa technika wojskowa, nr. 3, s. 4-12. K československým raketovým zbraním viz Vojenský ústřední archiv Praha – Olomouc, fond Ministerstvo národní obrany – Správa raketového vojska a dělostřelectva z období 1961 až 1966.

[57] Podrobněji viz Vojenský ústřední archiv Praha - Olomouc, fond Ministerstvo národní obrany 1964, karton 281, signatura 2 3/9 a karton 282, signatura 2 6/6.

[58] Vojenský ústřední archiv Praha - Olomouc, fond Ministerstvo národní obrany 1965, karton 282, signatura 2 6/6.

[59] Se všemi typy hlavic bylo počítáno při společných cvičeních armád Organizace varšavské smlouvy. Např, při cvičení Sputnik na československém území v červenci 1964 se předpokládalo nasazení 29 raket R-300, 54 raket R-170 a 69 raket R-30, přičemž úhrný ekvivalent 78 jaderných hlavic směřujících na cíle v západním Německu činil téměř 2 Mt. Kromě toho mělo být svrženo ještě 35 leteckých pum o ekvivalentu 0,9 Mt). Viz Vojenský ústřední archiv Praha - Olomouc, fond Ministerstvo národní obrany 1964, karton 269, spojenecké cvičení Sputnik 1964.

[60] Viz Režňák, Libor: Atomový bombardér Su-7 československého vojenského letectva. Zlín, Zlínek 1996.

[61] Např. Plán použití Československé lidové armády v době války. In: Plánování nemyslitelného. Československé válečné plány 1950–1990. Red. P. Luňák. Praha, Dokořán 2008, s. 187-200.

[62] Viz Plánování nemyslitelného. Československé válečné plány 1950–1990. Red. P. Luňák. Praha, Dokořán 2008, s. 233-246.

[63] Viz http://www.php.isn.ethz.ch/collections/colltopic.cfm?lng=en&id=17124&navinfo=14465.

[64] Procházka, Jaroslav: Naše úkoly. Vojenská mysl 1, 1951, č. 1, s. 5-6.

[65] Příkladem může být studie Ťokan, Jaroslav: Vševojsková armáda v protiofensivě. Vojenská mysl 4, 1954, č. 5, s. 16-32. Tato práce vycházela z československé reality, neboť generál Jaroslav Ťokan měl jako velitel 2. vojenského okruhu zabezpečovat nasazení podřízených vojsk ve druhém operačním sledu. Jeho studie je tomuto tématu věnována a odráží tak, s užitím všech sovětských operačních klišé, realitu případného nasazení československých jednotek ve válce.

[66] Krejčík, Stanislav: Zabezpečení zasazení armádní rychlé skupiny střeleckým sborem v útočné operaci armády. In: Práce Vojenské akademie Klementa Gotwalda 7. Praha, VA KG 1955, s. 25-31.

[67] Jaček, Ludvík: Operačně taktický význam řeky Vltavy. In: práce Vojenské akademie Klementa Gottwalda 7. Praha, VA KG 1955, s. 35-51.

[68] Předpis Pěch-VIII-1 Ochrana proti atomovým zbraním (Příručka pro mužstvo a poddůstojníky). Praha, MNO 1954.

[69] Předpis Chem-II-10 Protiatomová ochrana vojsk (Pomůcka pro důstojníky). Praha, MNO 1954.

[70] Předpis Oper-I-2 Bojová činnost za používání atomových zbraní (sbor – prapor). Praha, MNO 1954.

[71] Předpis Oper-I-3 Vedení operací za používání atomových zbraní (front, armáda). Praha, MNO 1955. Zde poprvé se nachází pasáž, uvádějící, že „atomové zbraně jsou hlavním bojovým prostředkem“.

[72] Nejedlý, Karel: Protiatomová ochrana průmyslových podniků a staveb, železničních objektů a civilního obyvatelstva. In: Práce Vojenské akademie Klementa Gottwalda 8. Praha, VA KG 1955, s. 3-105.

[73] Slabý, Josef: Organisace a činnost týlu v armádní útočné operaci vedené za oboustranného používání zbraní hromadného ničení. In: Práce Vojenské akademie Klementa Gottwalda 12. Praha, VPA 1955, s. 5-68; Škvařil, Josef: Význam manévru při zdravotnickém zabezpečení útočné operace armády vedené za oboustranného používání atomových zbraní. In: Práce Vojenské akademie Klementa Gottwalda 12. Praha, VA KG 1955, s. 69-140.

[74] První vlašťovkou se stala studie Spišiak, Martin: Úder mechanisované divise před přední okraj hlavního pásma obrany po atomové dělostřelecké a letecké protipřípravě. In: Práce Vojenské akademie Klementa Gotwalda 12. Praha, VA KG 1955, s. 141-156. Souborné rozpracování problematiky přineslo až zvláštní monotematické číslo časopisu Vojenská mysl s názvem Zvláštnosti vedení operací vševojskovou armádou v soudobých podmínkách, viz Vojenská mysl 6, 1956, zvláštní číslo.

[75] Kritika závěrečného cvičení na přelomu září a října 1955, viz Suchomel, Jaroslav: Několik poznámek ke cvičení s vojsky provedenému v roce 1955. In: Zprávy Vojenské akademie Klementa Gottwalda 12. Praha, VA KG 1955, s. 169-173.

[76] Matička, Václav: Front v soudobých útočných operacích. Vojenská mysl 10, 1960, zvláštní číslo, s. 5-14.

[77] Ve zvláštním čísle bylo publikováno celkem deset článků, postihujících frontovou operaci v celém kontextu jednotlivých druhů pozemního vojska, letectva a týlového zabezpečení.

[78] Raketové prostředky a dělostřelectvo v útočné operaci frontu. Vojenská mysl 10, 1960, zvl. číslo, s. 49-58.

[79] Např. Voštera, Jan: Bojová připravenost ozbrojených sil vzhledem ke vzrůstající palebné síle bojových prostředků (raketových zbraní) a význam opatření zabezpečujících vojska před překvapivým napadením nepřítele. Vojenská mysl 11, 1961, č. 1, s. 22-32, Brus, Jan: Plánování a použití jaderných zbraní v operaci počátečního období války. Vojenská mysl 11, 1961, č. 4, s.87-92, Brož, Jiří: Rozdělení cílů mezi raketové vojsko a letectvo. Vojenská mysl 13, 1963, č. 6, s. 19-23, a další.

[80] Vojenský ústřední archiv Praha – Olomouc, fond Ministerstvo národní obrany 1964, karton 157, signatura 5/2. Materiál byl vypracován pod čj. 0045845/1964.

[81] Istorija vojennoj stratěgii Rossii. Red. V. A. Zolotarev. Moskva, Kučkovo pole 2000, s. 442

[82] Vojenský ústřední archiv Praha – Olomouc, fond Ministerstvo národní obrany 1964, karton 255, signatura 2/2-27.

[83] Jde o plukovníka Ing. Karla Štěpánka, spoluautora několikrát citovené knihy  Československá lidová armáda na Rýnu.

[84] Vojenský ústřední archiv Praha – Olomouc, fond Ministerstvo národní obrany 1964, karton 48, signatura 24/1.

[85] Vojenský ústřední archiv Praha – Olomouc, fond Ministerstvo národní obrany 1962, karton 301, signatura 13/3-17.

[86] Vojenský ústřední archiv Praha – Olomouc, fond Ministerstvo národní obrany 1965, karton 166, signatura 17/2-5.

[87] Vitanovský, Václav: Soudobá vojenská strategie. Praha, MNO 1968, s. 5-6. Pravděpodobně jediný zachovaný výtisk této publikace se nachází v osobním vlastnictví Ing. Karla Štěpánka, Praha 6.

[88] Podrobnosti viz Solovcov, Nikolaj – Ivkin, Vitalij: „Měžkontiněntalnaja ballističeskaja raketa – eto absoljutnoje oružije“. Vojenno-istoričeskij žurnal 66, 2004, no. 12, s. 2-7.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více