Distinkce osmanské armády v období Velké války

Autor: Edgar Pachta 🕔︎︎ 👁︎ 16.607

Krátce poté, co v roce 1914 vypukla 1. světová válka, postavila se na stranu Rakouska-Uherska a Německa Osmanská říše, jejíž armáda čítala po mobilizaci více než jeden milion mužů. Ačkoli sultánské Turecko bylo tehdy považováno za „chorého muže na Bosporu“, prošly jeho ozbrojené síly před Velkou válkou několika konflikty (revoluce Mladoturků 1908, válka s Itálií o Líbyji 1911 a balkánská válka v l. 1912 až 1913), které pro ně byly cenným zdrojem poznatků. Ačkoli v oblasti průmyslu a ekonomiky Osmanská říše silně pokulhávala za svými západními spojenci i protivníky, dosáhla její vojska pozoruhodných úspěchů, z nichž nejvýznamnější byla hrdinská a důmyslná obrana přístupu k Marmarskému moři v l. 1915–1916, známá jako bitva u Gallipoli, nebo mohutné ofenzívy roku 1916 v Íránu a Egyptě. Vleklá válka však Osmanskou říši vyčerpala. Do poloviny roku 1918 iniciativu na všech frontách převzal nepřítel, takže nezbývalo, než 30. října uzavřít příměří. V Turecku byl roku 1922 zrušen sultanát a v následujícím roce se země stala republikou.

Reklama

Generál Osmanské císařské armády v polně hnědé uniformě (původní akvarel, E. Pachta).

Hnědá polní uniforma

Osmanská císařská armáda nosila od 19. století uniformy podle západního vzoru, tmavě modré základní barvy. Na počátku 20. století se však projevila potřeba držet krok s ostatními armádami a přizpůsobit vojenské stejnokroje čím dál náročnějším požadavkům služby v poli. Začal se zavádět nový typ uniformem v základní barvě tzv. polní hnědi –  šedohnědé, ideálně splývající s prašným a blátivým terénem.

Jako zcela první v Turecku je oficiálně obdrželi příslušníci 1. ženijního praporu, a to již v roce 1908. Blůza k této uniformě měla na první pohled volný střih korpusu i rukávů a pár malých náprsních kapes. Ovšem některé ilustrace napovídají, že současně, ne-li dříve, mohl být nošen zcela odlišný stejnokroj tmavě hnědé („čokoládové“) barvy s červenými doplňky, určený pro jinou jednotku. Při mobilizaci v roce 1914 se objevily současně všechny druhy uniforem, včetně starších modrých vzorů, stejně jako selské kroje.

Hnědé uniformy nosily bataliony armády v Makedonii během mladoturecké revoluce 1908, a ty se již příliš nelišily od následného vz. 1909, výchozího pro období 1. světové války. Volně střižená blůza této uniformy měla zapínání překryté lištou, nízký stojací, později širší ležatý límec, obvykle také nárameníky a boční kapsy. Na nohách kalhoty jezdeckého nebo volného střihu, ovinovačky a šněrovací boty, často také tradiční natahovací ponožky z bílé plstnaté vlny, proti shrnování omotané koženými řemínky, a opánky. Červený fez byl v roce 1913 nahrazen přilbou zvanou Kabalak nebo Enveriye, tvořenou rákosovou konstrukcí, obtočenou dvěma protáhlými pruhy látky, které sahaly do výše uší, přičemž jeden pruh na temeni se dal spustit kolem tváře, aby ji v zimě zahříval. Absence stínítka vycházela z názoru, že pro muslimy není vhodné zakrývat oči před slunečními paprsky. K zimní výstroji patřil plášť a kápě – bašlik, vyráběná z vlněné látky, téměř shodná s ruskou verzí z téhož období.

Důstojnická uniforma se vyznačovala elegantnějším střihem; polní kabát (se 7 knoflíky) měl boční i náprsní kapsy. Kalhoty byly na bocích ozdobeny červenou paspulkou; 1 až 2 širší pruhy zdobily kalhoty plukovníků, příp. štábních důstojníků, zatímco generálové a pašové nosili kalhoty s dvojitými červenými (nebo purpurovými) lampasy. Obuv tvořily holínky nebo kožené kamaše ke šněrovacím botám.

Další pokrývkou hlavy důstojníků i mužstva byla okrouhlá čapka stejných rozměrů jako fez, s okolkem vyrobeným z hnědé vlněné imitace kožešiny, s dýnkem stejné barvy jako límec kabátu. Exempláře důstojnických čapek mohly mít okolek z černé jehněčiny, na dýnku trojici  prýmků (našitých do podoby šesticípé hvězdice). Na čapkách pobočníků bylo umístěno označení v podobě půlměsíce („Řád Orty“).

V posledních dvou letech první světové války část osmanského vojska obdržela modifikaci německé ocelové přilby M 16.

Barvy zbraní a služeb

Reklama

V době před rokem 1908 měly modré osmanské uniformy vyložení – límce, nárameníky, manžety a paspulky – jednoduchého systému, červené barvy pro téměř všechny druhy zbraní a služeb. Výjimku tvořily jen střelecké útvary, pro něž byla předepsána zelená barva vyložení, a inženýrské vojsko se světle modrými doplňky. V rámci reforem z roku 1909 ovšem bylo pro hnědou polní uniformu zavedeno širší schéma barev, vyjádřených formou čtverhranných límcových výložek, případně nárameníků:

Pašové – červená, generální štáb – purpurově hnědá, pěchota – tmavě zelená (ta se v r. 1916 změnila na tmavě hnědou), jezdectvo – stříbřitá, dělostřelectvo – indigově modrá, kulometné jednotky – lahvově zelená, veškeré zdravotnictvo – černá, ženie – světle modrá, dopravní jednotky – oranžová.

Na límcových výložkách některých služeb byl umístěn kovový odznak, upřesňující zaměření té které jednotky. Šlo o tyto symboly: zdravotníci – had obtáčející hůl; lékárníci (1909–1916) – olivová větvička; vzduchoplavba – vzdušný balón; ženisté (inženýři) – vojenské trofeje s hvězdou a půlměsícem; železniční jednotky – lokomotiva; zpravodajské (výzkumné a vývojové) jednotky – trofeje a blesky. Příslušníci některých jednotek dělostřelectva (pevnostního) nosili na límci bílý symbol hořícího granátu.

V roce 1916 došlo k rozšíření barevného schématu výložek a v některých případech byl upřesněn materiál, určený k jeho zhotovení. Nové barvy byly následující:

Veterinární služba – černá, doktoři medicíny – samet krvavé barvy, lékárníci – zelený samet, letecké jednotky – světle modrá (1909–1916), později ostře oranžová, dopravní jednotky – temně purpurová, hudební oddělení – tmavě žlutá, zpravodajské jednotky _ modrá, zásobování – lila (šeříková), vojenští úředníci – hnědý samet, účetní – světle hnědá látka.

Ve shodné barvě byl také ležatý límec (1909–1911), později čtverhranné límcové patky zimních plášťů pro důstojníky.

Vojenské hodnosti a jejich označení

Důstojníci

V britských příručkách z období 1. světové války jsou obsažena shrnutí základního hodnostního systému osmanské armády. Tyto tiskoviny jsou důležité, přestože je zřejmé že jejich autoři postrádali některé základní informace.

Mnohem spolehlivější – byť starší – je seznam důstojnických hodností Osmanské říše vydaný v roce 1902, který obsahuje barevné tabule zobrazující hodnostní označení. Vhodnou pomůckou pro badatele mohou být rovněž dobové fotografie.

Nicméně exempláře šňůrových nárameníků, případně epolet tureckých důstojníků k uniformám vz. 1909, používaných ve Velké válce, jsou v současných sbírkách zastoupeny nedostatečně, takže nelze podat jejich přesný popis, stejně jako vytvořit ucelený přehled jejich systému.

Reklama

K hnědé uniformě vz. 1909 byly zavedeny tři druhy důstojnických nárameníků. K označení hodnostních stupňů se začalo používat pětipaprsčitých hvězd napodobujících německý model (ten měl čtyři paprsky), které vytlačovaly původní francouzské hvězdy pěticípého tvaru (předepsané v období 1879–1908). Nový vzor epolet byl pokryt dracounovými prýmky, na podkladu z červené plsti, s tenkým červeným okrajem. Pro důstojníky zbraní byly určeny zlatožluté epolety, bílostříbrné náležely důstojníkům nebojových služeb. Epolety byly stejné pro všechny stupně počínaje poručíkem. Pro nižší důstojníky (pod hodností majora) postrádaly třásně, vyšší důstojníci (major – plukovník) na nich měli volné třásně, generalita třásně zpevněné. Lze soudit, že nižší důstojníci jezdectva nosili epolety bez třásní a s červeným polem (beze změny od 1876).

Na náramenících byly někdy umístěny ještě kovové osmanské číslice, vyjadřující příslušnost k pluku. Je také zřejmé, že zdravotničtí důstojníci mívali na na náramenících připevněn odznak jejich branže.

Pro běžnou a polní službu byly ovšem vhodnější jednoduché nárameníky, přidržující se německého vzoru. Byly vyrobeny z tvrdé lepenky, pokryté tmavou látkou nižší kvality. Na ramenou byly přidržovány malým plochým bronzovým nebo zinkovým knoflíkem (v podobě spínáčku) a drátěným úchytným háčkem na rubu. Standardní rozměry nárameníku měly být 4 cm na šířku a 8,5 cm na délku. Turecké zbrojní dílny však měly tendenci vyrábět nárameníky menších rozměrů, často jen 4x4 cm. Ve stejné podobě byly umístěny také na zimních pláštích.

Příslušníci generality se vyznačovali zlatými nárameníky čtverhranného tvaru, vánočkovitě upletenými ze žlutých bavlněných, častěji však zlatých dracounových šňůr (4 až 5 pruhů) s červenými skvrnkami. Na nich byly umístěny kovové hvězdy, jako výše popsané (ojediněle – např. na válčišti v Jordánsku – se mohly objevit i pěticípé hvězdy podle ruského carského vzoru): tři takové hvězdy označovaly hodnost maršála (Mushir), 2 nosil generálplukovník (Ferik), 1 generálporučík (Birinji Ferik), nárameníky bez hvězdy náležely generálovi (Liva).

Vyšší důstojníci nosili nárameníky podobné generálským, ale z trojité zlaté šňůry, někdy s červenou bavlněnou nebo hedvábnou příměsí. Na rozdíl od generálských, byly tyto distinkce poněkud delší, spíš trojhranného tvaru. Dvě hvězdy na nich označovaly hodnost plukovníka (Miralai), 1 hvězda podplukovníka (Kaimakam), absence hvězdy majora (Bimbashi).

Nižší důstojníci. I v provedení jejich nárameníků, tvořených plochými šňůrkami, se zřetelně projevoval německý vliv. Vyznačovaly se velkou rozmanitostí provedení, od zlatých šňůrek s červenými výšivkami (častěji však bez červeného zvýraznění) až po prosté šedé šňůrky; v roce 1916 byla zavedena celošedá verze nárameníků. Hodnost mezi kapitánem a majorem (Kolagasi) byla vyjádřena 3 hvězdami, kapitánovi (Yuzbashi) náležely hvězdy 2, nadporučík (Mulazim-i-evvel) nosil hvězdu jednu, poručík (Mulazim-i-sani) neměl žádnou hvězdu. V polních podmínkách bylo běžné potahovat nárameníky šedivou látkou.

Vyskytovaly se rovněž nárameníky z černých šňůr. V tomto případě je možné, že černé šňůrky prostě nahrazovaly šedé, nebo, že Osmané přejali evropskou zvyklost nosit černé nebo černým materiálem pokryté nárameníky v obdobích oficiálního smutku (zde takové období nemělo trvat déle, než čtyři týdny v roce).

Nejnižší důstojnickou hodností (zavedenou v rámci modernizace osmanské armády v r. 1844) byl  praporečník-nosič plukovní standarty (Sandjakdar), ekvivalent západního praporčíka. Tradičně to byl nosič sultánského praporu (vz. 1844, 1882 nebo 1909), identifikovatelný podle řádu Zlaté hvězdy, připnutého na hrudi důstojnické uniformy. Standartu uděloval každému pluku sám sultán, a její nosiči zodpovídali za nošení, údržbu a ochranu této insignie. Veleli také strážnímu oddílu 2–4 speciálně vybraných vojáků, tvořících ochranu standarty. Původně měli přes levé rameno široký červený, zlatě vyšívaný bandalír, určený k podpírání žerdě. Nosný bandalír se však v polních podmínkách ukázal jako nepraktický, takže se kolem roku 1916 přestal užívat. Poté místo něj – jako označení – mohly sloužit nárameníky podobné seržantským (viz níže), lemované dracounovou šňůrou a označené 1, 2 nebo3 příčnými zlatými břevny, oddělenými červenými proužky. Podle dobové britské příručky byla praporečnická hodnost zařazena mezi plukovním úředníkem a vrchním seržantem. Na nižším stupni stál nosič rotního praporu.

Pomocný adjutant (Kolagasi Muavimleri) bylo označení hodnosti nižší než podporučík, ale vyšší nežli vrchní seržant (od 1876). Tato hodnost, nazývaná rovněž Aley Emini (plukovní adjutant, do 1876) existovala ještě v roce 1909; její nositelé byli postupně penzionováni nebo povyšováni. Jejich nárameníky byly hladké, látkové, lemované jedním plochým prýmkem. Na rukávech (podél manžet) mohl mít našité pruhy v barvě služební branže – 3 vodorovné, plus jeden kolmý. Lze předpokládat, že hodost existovala ještě v době první světové války.

Vojenští úředníci

Tito „důstojníci-zapisovatelé“ nosili na koncích stojacího límce polního kabátu žluté kovové označení – osmanský nápis Sanayi Eri Makinist Yakasi. Nárameníky úředníků se podobaly vzoru pro nižší důstojníky, s menšími hvězdičkami. Plukovní úředník (Aley Katibi) měl takové hvězdičky 3, praporní úředník (Tabur Katibi) dvě, účetní (Sinif Mumeyyzi a Sinif Katip) nosili nárameníky s jednou hvězdičkou, případně bez hvězdičky, avšak s osmanským nápisem (pravděpodobně zmenšeninou toho límcového). Během Velké války byl stojatý límec nahrazen ležatým, celým v barvě služby (poté bez označení).

Vojenští studenti

Krátce po vypuknutí 1. světové války došlo v osmanské armádě k vytvoření nového hodnostního stupně. Vztahoval se na tzv. „mladší důstojníky“ – žáky III. ročníku Válečné akademie, kteří již nepostoupili dále, ale byli odveleni na frontu. Jejich zařazení bylo totožné s hodností podporučíka (Zabit Vekili) nebo záložního důstojníka (Zabit Namzedi). Absolventi třetího ročníku si na límci svého kabátu důstojnického střihu ponechávali tři kolmé proužky. Nárameníky nesly osmanský nápis „Válečná akademie“.

Zvláštní hodnostní označení

Specifický druh distinkčních označení bychom mohli nalézt na důstojnických pelerínách pro deštivé počasí. Svůj účel zde plnily výložky obdélného tvaru, v barvě zbraně či služby, našité na celočerveném ležatém límci (červená byla rovněž podšívka peleríny). Uprostřed výložek generálů a vyšších důstojníků bylo ještě umístěno menší zlaté obdélné pole. Označení konkrétního hodnostního stupně vyjadřovaly hvězdy ve stejném provedení a množství, jako na náramenících polního kabátu (stejně tak byly výložky generála (Liva), majora (Bimbashi) a poručíka (MulazIm-i-sani) bez hvězd.

Poddůstojníci

Podle některých pramenů byly nárameníky poddůstojnických stejnokrojů zvýrazněny červenou obšívkou.

Vyšší seržant (Bascavus) nosil nárameníky lemované dracounovou šňůrkou, se třemi zlatými břevny; podél manžet (a rozparků na nich) mohl mít našité tři pruhy v barvě zbraně či služby. Pomocník vyššího seržanta (Bascavus Muavini) se vyznačoval podobnými nárameníky, se 2 břevny (na rukávech 2 pruhy).

Seržant (Cavus) nesl označení v podobě jednoho břevna na náramenících, plus jednoho širšího a jednoho tenkého pruhu na manžetách. Desátník (Onbasi) měl na manžetách jediný pruh (širší); nárameníky nesly nanejvýš osmanské číslo pluku.

Zvláštní poddůstojnickou hodností byl „čtyřbřevnovývelitel družstva (Takim Basi) u pěchoty (na stupni pod plukovním úředníkem a nad vyšším seržantem) a zbrojní seržant (Topcu Cephene Bascavus) artilerie. Zatímco v rámci dělostřelectva byla tato hodnost zavedena již dříve, u pěchoty se objevila poprvé 30. května 1916. V obou případech byli její nositelé označeni 4 břevny napříč nárameníků (u artilerie pravděpodobně již od 1909).

Asi v roce 1915 byla pro poddůstojníky zavedena zvláštní límcová označení v podobě tmavě zelených obdélných výložek. Pro hodnost desátníka byly výložky hladké, pro seržanta s jedním žlutým/zlatým, příčně umístěným proužkem neboli břevnem, pro pomocného vyššího seržanta se dvěma, pro vyšší poddůstojníky se 3–4 takovými břevny.

Faktem zůstává, že ještě na počátku celosvětového konfliktu mohli poddůstojníci – i na polně hnědých uniformách – nosit starší ševrony (prýmky v podobě obráceného „V“) červené barvy, se žlutým/zlatým zakončením. Připínaly (nebo přišívaly) se k levému nadloktí stejnokroje. Pro desátníka  byl určen ševron jeden, pro seržanta 2, pro pomocníka vrchního seržanta 3, pro vrchního seržanta 4 ševrony.

Služební funkce v Osmanské císařské armádě

Podle britské příručky z roku 1916 existovaly v tureckém vojsku tyto hlavní funkce:

  • Důstojník generálního štábu (Erkan-i-harb-Zabiti) – nositel jakékoli důstojnické hodnosti od poručíka výše.
  • Pobočník vrchního velitele (Yaver) – nositel jakékoli důstojnické hodnosti od poručíka výše.
  • Ubytovatel (Essu-b emini) – důstojník zásobovací služby, také od poručíka níže.

Štábní důstojníci a pobočníci nosili služební označení v podobě šňůrového pletence se špičkami (auguilette – z francouzštiny) vz. 1876, pro pobočníky (franc.– Aide de Camp) sultána., zavěšené na pravé straně hrudi. Ubytovatelé byli k rozeznání podle celorůžového límce uniformy.

Ve zmíněné příručce jsou uvedeny také specializace nižších stupňů. Jsou to:

  • Podkovář (Nalband)
  • Zbrojíř (Tufekdji)
  • Trubač (Boruzan)

Zatímco vzhled a umístění odznaků odbornosti na uniformách podkovářů a zbrojířů není známé, trubač se vyznačoval trumpetou, která – jako hudební nástroj – sloužila také k výkonu jeho funkce. Pokud byl členem plukovní kapely, mohl nosit hudebnická „vlaštovčí hnízda“ – pestré obloukovité nášivky na rukávech, pod rameny. Členem štábu každého praporu osmanské armády byl jeden vrchní trubač (v hodnosti seržanta) a dva trubači – desátníci. Držiteli těchto poddůstojnických hodností mohli být rovněž výše uvedení řemeslníci.

Pro úplnost přikládám tabulku s názvy nižších ranků Osmanské císařské armády

Název hodnosti do 1908

Český překlad

Trvání odnosti od 1909 do...

Název hodnosti k roku 1916

Český překlad

Aley Emini

Plukovní adjutant

do 1913

Sinif Mumeyvizi

(Vyšší) plukovní úředník

Aley Katibi

 

do 1913

Sinif Mumeyvizi

(Nižší) plukovní úředník

Tabur Katibi

 

do 1913

Sinif Katip

(Vyšší) praporní úředník

Kolayasi Muavinteri

Pomocník vyššího seržanta x

 

Sinif Katip

(Nižší) praporní úředník

Sandjakdar

 

 

 

Nosič standarty

Bairakdar

 

 

 

Nosič praporu

Topcu Cephene Bascavus

Zbrojní seržant dělostřelectva

do 1918

Takim Basi

Vedoucí družstva (1916)

Bascavus

 

 

 

Vyšší seržant

Bascavus Muavini

 

 

 

Pomocník vyššího seržanta

Cavus

 

 

 

Seržant

Onbasi

 

 

 

Desátník

 

x hodnost byla zrušena v r. 1908, ačkoli poddůstojníci ve službě používali tutéž ještě k r. 1916

 

 

 

 

Prameny

Dr. Chris flaherty: AN ILLUSTRATED HISTORY OF OTTOMAN UNIFORMS AND INSIGNIA: 1826 TILL 1923
Prof. Richard Knötel: Handbuch der Uniformkunde, Leipzich 1937
Chris McNab: Uniformy 20. století, Praha 2008
 

Obrazový doprovod

 

Dobová ilustrace znázorňující vojáka 1. ženijního praporu v uniformě nového typu.

Polní blůza, přilba (Kabalak) a  kožená výstroj vojáka osmanské armády z období 1. světové války.

Dva typy důstojnických polních kabátů vz. 1909.

Schématické znázornění límců v barvách zbraní a služeb.

Splétané nárameníky pro generály (generálporučík – Birinji Ferik).

Epolety vyšších důstojníků (podplukovník – Kaimakam).

Nárameníky vyšších důstojníků (major – Bimbashi).

Nárameník nižších důstojníků (nadporučík – Mulazim-i-evvel).

Rekonstrukce nárameníků nadporučíka (s hvězdou ruského carského vzoru).

Nárameník praporečníka (?).

Výřez z dobové fotografie, znázorňující osmanského důstojníka (kapitán – Yuzbashi) s „černými“ nárameníky, pod nimiž jsou vidět poutka pro epolety.

Dobové portrétní foto seržanta (Cavus). Podle toho, že má šavli, lze usuzovat, že jde o příslušníka jezdectva nebo jízdního dělostřelectva; poddůstojníci ostatních odvětví armády nosili jako poboční zbraň bodák.

Límcový odznak příslušníků ženijních (inženýrských) jednotek.

Límcový odznak příslušníků zpravodajských jednotek.

Dobové vyobrazení příslušníků rakousko-uherské, bulharské a osmanské armády z let 1. světové války.

Osmanští vojáci z druhé dekády 20. stol. Vlevo – pěšák; vpravo – jezdec; uprostřed – pěšák ve starší modré uniformě (vz. 1876).

Kamarádi ve zbrani po 100 letech: autor článku coby nadporučík osmanské armády, ve společnosti desátníka c. a k. 1. bosensko-hercgovského pěšího pluku (foto – archív autora).

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více