Polské vojsko v Pražské ofenzívě

Autor: Edgar Pachta 🕔︎︎ 👁︎ 20.477

Úvodem

Dne 30. července 1941 byla podepsána smlouva mezi SSSR a polskou exilovou vládou v Londýně, reprezentovanou generálem Wladyslavem Sikorskim (1881–1943), premiérem a velitelem polských ozbrojených sil. Polští vojáci bojovali proti nacistům i po své hořké porážce na samém počátku druhé světové války; již v roce 1940 nejprve pomáhali Norům a pak se v počtu asi 90 000 osob zapojili do bojů po boku francouzské armády. Navíc přímo na území okupovaného Polska působila ilegální, ale nezanedbatelná Zemská armáda (Armia Krajowa).

Červencová sovětsko-polská smlouva uzavřená pod dojmem útoku Německa a jeho spojenců proti SSSR, v prvé řadě anulovala předchozí sovětsko-německé pakty o dělení dobytého Polska a navíc odsouhlasila vytvoření polských ozbrojených jednotek na území Sovětského svazu. 12. srpna 1941 vyhlásila sovětská vláda amnestii pro polské občany nalézající se na území SSSR a o dva dny později došlo k podpisu smlouvy o podmínkách vzniku polského zahraničního vojska.

Reklama

Vojsko formované pod velením generála Wladyslava Anderse (1892–1970) mělo zpočátku k dispozici jen 21 000 polských válečných zajatců včetně 1000 důstojníků, k nimž byla přiřazena skupina 1600 důstojníků, kteří po porážce Polska uprchli na Litvu a do Lotyšska, kde byli roku 1940 zajati Sověty.


Střední tank T-34/85 a obsluha sovětského kulometu Gorjunov SG 43. Foto z r. 1944.

Nicméně poté, co sovětské úřady začaly propouštět desetitisíce uvězněných Poláků, bylo do konce listopadu zaregistrováno 46 000 nových branců. Další nábor musel být z technických důvodů přerušen a většina vojáků v roce 1942 odešla pod britské velení do Íránu.

Nové polské ozbrojené síly v SSSR začaly být shromažďovány od května 1943 z iniciativy komunistů, soustředěných v tzv. Svazu polských vlastenců. V červenci téhož roku byla vytvořena 1. polská pěší divize Tadeusze Kościuszka, jejíž mužstvo bylo polského původu, avšak 67 % důstojnických kádrů tvořili Sověti. Nově vzniklé polské ozbrojené síly se přestaly řídit instrukcemi z Londýna, ačkoli generál Sikorski existenci komunisticky laděného vojska ještě před svou tragickou smrtí (zahynul za dosud nevyjasněných okolností 4. 7. 1943 při letecké nehodě u Gibraltaru) uznal. Pro Poláky nacházející se na území Sovětského svazu představoval vstup do této armády pod generálem Zygmuntem Berlingem (1896–1980) jednu z mála reálných možností návratu domů a boje s německými okupanty. V zimě 1943/44 tak došlo k vytvoření kmenových polských vojenských oddílů v SSSR, které byly sloučeny do podoby 1. sboru polských ozbrojených sil, z něhož se od 16. března vyvíjela 1. polská armáda v SSSR.

Rozrůstání sil a bojové akce

První polská armáda v SSSR (Pierwsza Armia Wojska Polskiego v ZSRR) byla oficiálně ustanovena dne 29. června 1944. Jako taková byla zařazena do sestav 1. běloruského frontu a její vítězná cesta vyvrcholila účastí v Berlínské operaci na jaře 1945.

Její skladba byla následující:

  • 1. pěší divize Tadeusze Kościuszka
  • 2. pěší divize Jana Henryka Dabrowského
  • 3. pěší divize Romualda Tragutta
  • 4. pěší divize Jana Kilińského
  • 6. pěší divize (bez pojmenování)
  • 1. obrněná brigáda Hrdinů z Westerplatte
  • 1. jezdecká brigáda
  • 5. brigáda těžkého dělostřelectva
  • 1. minometná brigáda
  • 1. stíhací pluk
Reklama

Navíc bylo v červenci 1944 zahájeno formování 2. armády polského vojska, a v říjnu 3. armády, jejíž zřizování nebylo dokončeno z různých důvodů, mimo jiné kvůli nedostatku polských důstojníků. Od podzimu 1944 již probíhala mobilizace přímo v některých oblastech Polska, což přineslo 2. armádě posily v počtu 27 486 mužů.

Během druhé světové války byly tedy vytvořeny dvě polské armády v SSSR, čítající dohromady 10 pěších divizí, 5 obrněných brigád, jednu jezdeckou brigádu, 2 ženijní brigády, 3 divize a několik brigád dělostřeleckých a jiné menší oddíly, jakož i 4 letecké divize. Ke konci války činil součet polských vojáků v Sovětském svazu kolem 180 000 osob. Jak již bylo řečeno, potýkalo se polské vojsko s akutním nedostatkem důstojnických kádrů (což bylo zapříčiněno i neblaze proslulým masakrem v lese u Katyně), takže na počátku roku 1945 bylo z celkového počtu asi 40 000 důstojníků polských jednotek 18 996 Sovětů, včetně 36 generálů. Nicméně ti vojáci i důstojníci z Rudé armády, kteří působili v polských ozbrojených složkách, mluvili polsky, oblékali polské uniformy a salutovali dle polských předpisů. To ovšem nemění nic na faktu, že v komunisticky orientovaných polských armádách nechyběli politruci …

Obrněný transportér Universal Carrier („Bren Gun Carrier“)

Příslušníci polského vojska v Sovětském svazu bojovali po boku rudoarmějců proti vojskům Osy na Ukrajině, v Bělorusku, na území Polska, v Německu a nakonec i v českých zemích. Polské jednotky se zúčastnily také vleklé likvidace odporu Němců na Pomořanském valu, kde zaznamenaly ztráty 5000 padlých a 11 000 raněných. Závěrečnou etapu bojů pro 1. a 2. armádu představovala Berlínská operace, přičemž oddíly Druhé armády se podílely i na porážce okupantů v Čechách.

Do bitvy o Berlín se v rámci 1. běloruského frontu zapojily tyto polské jednotky: 1. Varšavská pěší divize První armády, 2. Pomořanská dělostřelecká brigáda houfnic, 1. samostatná brigáda moždířů a 6. samostatný Varšavský motorizovaný pontonový prapor. V bojích o hlavní město třetí říše padlo 7000 a utrpělo zranění 17 000 polských vojáků.

2. armáda polského vojska v SSSR

Hlavním zdrojem mužstva pro polskou Druhou armádu měli být Poláci z území, na něž si dělal nároky Kreml, tedy z oblastí dnešního Běloruska, západní Ukrajiny a východní Litvy. Velitelem 2. armády byl jmenován generál Karol Świerczewski (1897–1947), komunista a veterán Rudé armády z dob občanské války. Dne 15. srpna 1944 byla na uvedených územích vyhlášena mobilizace, která však přinesla k 31. srpnu pouhých 13 876 osob. Původně měla 2. polská armáda obsahovat: 5., 6., 7. a 8. pěší divizi, 4. ženijní brigádu, 33. samostatný pontonový prapor a 5. samostatný pluk těžkých tanků. Tabulkový stav každé pěší divize byl 11 000 mužů.

Navzdory obtížím byla výstavba tělesa koncem února 1945 dokončena a k 1. březnu Druhá armáda polského vojska čítala 72 092 vojáků, z nichž více než polovinu tvořili mladí odvedenci do 25 let. Z požadovaného počtu 30 000 důstojníků a poddůstojníků bylo 11 684 Poláků, zbytek občané SSSR. Armádu tvořily tyto jednotky:

  • 5., 7., 8. a 10, pěší divize
  • 16. obrněná brigáda
  • 5. pluk těžkých tanků
  • 78. pluk samohybných děl
  • 9. a 14. brigáda protitankového dělostřelectva
  • 3. protiletadlová divize
  • několik dalších menších jednotek ženijního a týlového zabezpečení

Je pozoruhodné, že se v tomto případě jednalo o jakousi hybridní armádu bez sborů, či naopak o sbor označený jako armáda. Sovětské armády byly obvykle vytvářeny ze sedmi až deseti divizí.

Reklama

Polská osádka před samohybným dělem SU-76M.

K 20. březnu 1945 byla 2. armáda podřízena 1. ukrajinskému frontu, a posílena 1. polským tankovým sborem a 2. polskou protiletadlovou divizí. Koncem dubna (16. 4. – 28. 4.) se armáda účastnila bojů v Lužici a Sasku proti těmto německým jednotkám: Divizi pancéřových granátníků Brandenburg, Tankovému sboru Grossdeutschland, Výsadkovému tankovému sboru Hermann Göring, 20. tankové a 17. pěší divizi, posílenými oddíly domobrany – Volkssturmu.

Německý odpor se hroutil, ale na území protektorátu Čechy a Morava se ještě počátkem května 1945 nacházelo významné uskupení nacistických vojsk v síle asi 900 000 Němců a 9370 Maďarů, disponující 9700 těžkými palnými zbraněmi, 1800 tanky a 1000 letadel. Proti těmto vojskům měla útočit ze Saska vojska 1. ukrajinského frontu, z Jižní Moravy 2. ukrajinského frontu a ze Severní Moravy a Slezska 4. ukrajinského frontu.

Situace se zkomplikovala, když 5. května vypuklo v Praze a některých dalších českých městech povstání. Američané v jihozápadních Čechách nejenže zastavili svůj postup dále na sever, ale dokonce odzbrojovali české odbojáře, neposkytli jim požadovaná vozidla a striktně zavrhli jejich snahy jít bojujícím Pražanům na pomoc (!). Na základě předchozích dohod mezi nejvyššími představiteli spojeneckých zemí měla tehdejší ČSR spadat do sféry sovětských mocenských zájmů, takže pomoc jejímu hlavnímu městu ležela zcela na bedrech Rudé armády (s nepřímým přispěním Ruské osvobozenecké armády, čili „Vlasovců“).

Pražská ofenzíva

Do takzvané Pražské ofenzívy nastupovala sovětská vojska ve velké síle přes dva miliony vojáků, včetně 2. polské armády a 1. a 4. rumunské armády. Tanků měla tato vojska kolem 2000, čímž protivníka převyšovala jen málo. Drtivá převaha sovětské strany však byla v počtu děl a minometů – 35 000 kusů, a letadel – 30 000 strojů. A navíc, morálka německých vojáků v té době již byla poměrně nízká a muži – až na některé zfanatizované oddíly a jednotlivce z řad SS a Hitlerovy mládeže – se chtěli v prvé řadě dostat do amerického zajetí.

Ofenzíva (někdy označovaná i jako Pražská operace) byla zahájena 6. května 1945 a k jejímu závěru 11. května nepřítel utrpěl ztráty 40 000 mrtvých a 860 000 zajatých mužů. Sovětská strana zaznamenala 11 997 padlých a nezvěstných a 40 501 raněných i nemocných; z tohoto počtu bylo 112 zabitých a 421 zraněných občanů tehdejšího Československa.

Druhá polská armáda dostala rozkaz k postupu na Prahu již 4. května, ve směru Wartha – Praha. Cestou narážela na odpor jednotek německé 4. tankové armády, a na hlavní trase 269. pěší divize. Hornatý terén, kterým 2. armáda postupovala, znemožňoval soustředěné útoky podél komunikací. V noci ze 7. na 8. května však protivník zahájil hromadný ústup, zabezpečený zadními strážemi.

Polská armáda pak přešla do útoku, aniž by použila obvyklou dělostřeleckou přípravu. V prvním sledu postupovala 9.[1], 5., 8. a 7. pěší divize, posílené dělostřelectvem a tanky, ve druhém sledu 10. pěší divize (dále jen PD). Do závěru dne ovládla 9. PD prostor Rödesthäuser – Burkau (poblíž Drážďan), 5. PD Tashendorf – Spittwitz. Dne 8. května zaujali Němci obranu v lesích severně od Ulbersdorfu, s opěrnými body na kopcích. 2. pěší brigáda (pravděpodobně ze stavu 5. PD) obešla opevněné město Polenz a obsadila Hohenstein. Další fázi postupu doprovázely urputné boje, až se Polákům do půlnoci podařilo zajistit přepravu přes Labe. 5. PD obsadila prostor Hogenstein – Krumhersmsdorf, a 8. PD nejprve obsadila Budyšín (Bautzen) a poté jako první vstoupila na území Čech. 9. května 2. polská armáda pokračovala v postupu směr Krásná LípaŽandovMělník.

V první vlně, již na území naší vlasti, postupovala 5., 8. a 7. PD, ve druhé 9. a 10. PD. 1. tankový sbor byl přeskupen na levé křídlo armády a útočil souběžně se 7. PD. 10. května jednotky 2. armády pokračovaly v postupu a 11. května, v den ukončení bojů, obsadily následující body: 5. PD Rychnov, 7. PD Liběchov, 8. PD Úštěk, 9. PD Chlum, 10. PD Tuhaň. Obrněné jednotky v čele uskupení dosáhly Křešic a předměstí Prahy.

Postup Druhé armády polského vojska byl značně rozsáhlý. Od 7. do 10. května 1945 polské oddíly postoupily o více než 100 km. Přitom obsadily okres Mělník, aniž by utrpěly vážné ztráty (šlo o necelých 100 zabitých a 900 raněných).

Těžký tank IS-2

Výzbroj a uniformy

Výzbroj a vojenská technika polského vojska v SSSR byla převážně sovětské provenience, což platí zejména o tancích (střední T-34, těžké IS-2), samochodkách, obrněných autech a těžších palných zbraních (rovněž o letadlech). Jistou výjimku tvořil všeobecně rozšířený obrněný transportér Universal Carrier britské výroby, nebo americké protiletadlové čtyřče M-17. Mezi ručními palnými zbraněmi se vyskytovala i polská armádní puška vz. 1929 ráže 7,92 mm.

Vojáci polských ozbrojených sil v zahraničí zpočátku měli na sobě ošumělé pozůstatky původních uniforem, nebo dokonce jen civil. Teprve později jim byly vydávány modifikované stejnokroje domácího předválečného vzoru (vz. 1935), šité v sovětských dílnách. Uniforma byla v základní barvě khaki (v polské armádě předepsané již od roku 1919) a měla několik specifických, typicky polských prvků, jako je čapka – rogatywka, s tradičně čtverhranným dýnkem, hodnostní označení, nebo odznak na pokrývce hlavy v podobě orlice, stojící na „štítě amazonek“ (toto označení používala polská vojska již od napoleonských válek). Jednořadové sako (polní kabát) mělo vyztužený ležatý límec, hrotité nárameníky, kulaté manžety, vnější náprsní i boční kapsy s chlopněmi a bílé kovové knoflíky. Dlouhý zimní plášť měl jednořadové zapínání, široký ležatý límec, nárameníky a manžety. Příslušnost k jednotlivým zbraním vyjadřovala barva a tvar límcových výložek (i jednobarevného okolku vycházkové rogatywky vz. 1939). Je pravděpodobné, že během války se používaly výložky ve tvaru úzkého trojúhelníku, při zachování barev dle starších předpisů. Tak například pěchota měla výložky dělené modro-žlutě, polní dělostřelectvo zeleno-červeně, tankové jednotky černo-oranžově atd. Nicméně polní stejnokroj obvykle postrádal jakékoliv barevné doplňky.

K běžné polní výstroji patřila verze rogatywky (vz. 1937) s měkkým dýnkem, látkovým stínítkem a manžetou na ochranu zátylku a uší, opět s nezbytnou orlicí z bílého kovu. Obuv pocházela převážně ze sovětských skladů, stejně jako přilby (nahrazující britský model), na jejichž čelní straně byl namalován matně bílý znak polských vojsk; naopak řemení bylo často původní, polské, z hnědé kůže.

Hodnostní označení na náramenících představovaly stříbřité pásky nebo krokve pro poddůstojníky a hvězdy, určené pro důstojníky. Generálové byli k rozeznání na první pohled, podle charakteristického klikatého ornamentu na manžetách kabátu i okolku čapky.

Příslušníci osádek tanků a obrněných vozidel používali sovětskou výstroj. Khaki kombinéza měla ležatý límec, nárameníky (s příslušným hodnostním označením), zdrhovadlo a látkový opasek, dále náprsní kapsu, dvě boční šikmo prostřižené a jednu kapsu velkou, našitou na pravém stehně. Pokrývku hlavy tvořila vycpávaná kukla, zhotovená z tmavohnědé kůže, častěji však z hrubé černé tkaniny. Do kukly byla nainstalována sluchátka a mikrofony tankového hovorového zařízení.

K zimním oděvním doplňkům patřil šedý tříčtvrteční vatovaný kabátec, nebo stejně dlouhý kožíšek pro důstojníky.

Uniformy polského vojska v SSSR - Galerie (zdroj: Pinterest)

Desátník pěchoty v zimním ústroji, vyzbrojený sovětským samopalem Špagin PPŠ vz. 41.

Desátník pěchoty v letním ústroji. Voják je vyzbrojen samopalem PPŠ 41, tentokrát s hranolovým zásobníkem. (Byl lehčí, ale oproti bubnovému zásobníku měl menší kapacitu nábojů.)

Kapitán pěchoty. Berlín, jaro 1945. Zajímavá je kombinace sovětské blůzy – gymnasťorky a polské čapky. (Autorem této unikátní ilustrace je tehdejší současník, německý historik a výtvarník Richard Knötel mladší.)

Příslušníci 1. divize polského vojska v SSSR. Vojín se sovětským lehkým kulometem Děgťarjev DP 27 (resp. 28). Člen osádky tanku. Voják 10. dragounského pluku (se samopalem PPŠ 41).

Důstojník 4. Pomořanské divize. Počátek roku 1945.

Voják 1. pěší divize Tadeusze Kościuszka, vyzbrojený sovětskou karabinou Mosin vz. 44 se sklopným bodákem. Sovětská přilba vz. 40 je nasazena na čepici, což byla zřejmě běžná praxe. Pozoruhodný je opasek s přezkou, zřejmě kořistní německý.

Pěšák se sovětskou karabinou Tokarev vz. 40

Příslušník polských ozbrojených sil, vyzbrojený verzí italského samopalu Beretta.

 

Použitá literatura

HPM 6/1996
Andrew Mollo, Malcolm McGregor: Vojenské stejnokroje druhé světové války, Praha 2008
Hans-Ulrich Keubke: 1000 uniforem, Praha 2008
Chris McNab: Uniformy 20. století, Praha 2007
Internet

[1] Zde se zřejmě jednalo o přidruženou nebo nově vytvořenou formaci, protože divize č. 9 není v tabulkách uvedena.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více