Japonská vyznamenání československým občanům v letech 1918-1928

Květoslav Growka

Japonsko vstoupilo do 20. století jako regionální velmoc. Silná armáda a garance západních velmocí ho v tom utvrzovaly. Právě všeobecně uznávané imperiální expanze západních velmocí Japonsku sloužily za příklad vlastní politiky. Japonské územní zisky si v následujících několika desetiletích vydobyly stejné uznání ze strany Západu jako vnitřní modernizace a překonání technologické zaostalosti. Vzestup Japonska z polokoloniálního postavení na úroveň velmoci a spojence s Velkou Británií (1902) se odehrál po potlačení tzv. boxerského povstání v Číně. Na ochranu cizinců a jejich práv vyslalo Japonsko po boku západních zemí desetitisícový kontingent vojska. Nastal „zlatý věk“ Japonska, který měl nevyhnutelně i odvrácenou stranu.

Japonské expanze vyústily v dobyvačné války – počínaje porážkou Ruska 1905, anexí Koreje 1910. Do první světové války vstoupilo jako britský spojenec, a i když se do vojenských operací zapojilo minimálně (obsazení některých německých koloniálních držav ve východní Asii a Tichomoří), zasedlo Japonsko na versailleské konference jako jedna z vítězných mocností a jako jediná nezápadní země. Politický sen Japonska se splnil, naplnil se politický systém Ústavy Meidži (1889). Na rozdíl od západních zemí však byl tradicí a náboženstvím spjat s osobností císaře a silným nacionalismem. Tato odlišnost pak přivedla Japonsko do katastrofy – výbuch atomové bomby v Hirošimě učinil za touto érou výmluvnou tečku. Ale nepředbíhejme.

V roce 1918 vyslalo Japonsko na příkaz spojenců svá vojska na východní Sibiř a podpořilo vojenskou intervenci proti bolševickému Rusku. Ovšem sledovalo tím i své vlastní politické cíle v Mandžusku a Vnitřním Mongolsku. Právě na Sibiři byly zahájeny první kontakty mezi Československem a Japonskem. Od 12. 10. 1918 v Tokiu působil (ač nemocen) první československý ministr vojenství M. R. Štefánik, jehož v této funkci přijal k audienci japonský císař. Poté odjel do Vladivostoku, kde se setkal s naší misí, která zde zastupovala před spojenci zájmy sibiřské armády (gen. S. Čeček jako velitel Dálného východu) a posléze i státu (zplnomocněnec dr. Václav Girsa).

V období prvního desetiletí existence Československa byly s Japonskem udržovány diplomatické vztahy, které předpokládaly možné vzájemné udělování řádů. Ministerstvo zahraničí ČSR si nechalo vypracovat přehled japonských vyznamenání, u nás dosud neznámých, i s ohledem na odlišnosti monarchie. Z něj jednoznačně vyplynul přesně hierarchicky odstupňovaný pořádek pro udělování japonských řádů v osmi třídách, odlišný kupř. od Řádu bílého lva rozlišením rytířského stupně vyššího - odpovídajícího 5. třídě - a nižšího v 6. třídě; k nim pak náleží zlatá a stříbrná řádová medaile. Pro diplomatický protokol bylo též zapotřebí zpracovat okruh potenciálně vyznamenaných určitou třídou:  

Řetěz Řádu chryzantémy: udělován panovníkům mocností, nositelům velkostuhy Řádu chryzantémy;

Velkostuha Řádu chryzantémy: a) panovníkům a princům mocností, b) prezidentům republik;

1. třída Řádu vycházejícího slunce s květy paulovnie: a) panovníkům drobných států a členům královské rodiny, b) předsedům parlamentů, resp. prezidentům státní rady, c) maršálům, d) ministrům zahraničí, velvyslancům, armádním generálům, nositelům 1. třídy Řádu vycházejícího slunce;

1. třída Řádu vycházejícího slunce: a) členům královské rodiny, b) armádním generálům, c) státním ministrům, d) velvyslancům, e) zplnomocněným velvyslancům, nositelům 1. třídy Řádu posvátného pokladu;

1. třída Řádu posvátného pokladu: a) divizním generálům, b) zplnomocněným velvyslancům, c) vyslancům, nositelům 2. třídy Řádu vycházejícího slunce;

2. třída Řádu vycházejícího slunce: a) brigádním generálům, nositelům 2. třídy Řádu posvátného pokladu, b) vyslancům;

2. třída Řádu posvátného pokladu: a) brigádním generálům, b) velvyslaneckým radům, c) generálním konzulům, nositelům 3. třídy Řádu vycházejícího slunce;

3. třída Řádu vycházejícího slunce: plukovníkům, chargé d’affaires, prvním tajemníkům, generálním konzulům nositelům 3. třídy Řádu posvátného pokladu;

3. třída Řádu posvátného pokladu: plukovníkům, chargé d’affaires, prvním tajemníkům, generálním konzulům;

4. třída Řádu vycházejícího slunce: a) podplukovníkům, b) konzulům, c) druhým tajemníkům;

4. třída Řádu posvátného pokladu: a) majorům, b) třetím tajemníkům;

5. třída Řádu vycházejícího slunce: a) kapitánům, b) vicekonzulům, c) attaché velvyslanectví;

5. třída Řádu posvátného pokladu: a) poručíkům, b) vicekonzulům, c) attaché velvyslanectví;

6. třída Řádu vycházejícího slunce: a) podporučíkům, b) kancléřům 1. třídy;

6. třída Řádu posvátného pokladu: a) podporučíkům, b) kancléřům 1. třídy;

7. a 8. třída Řádu vycházejícího slunce a Řádu posvátného pokladu: a) poddůstojníkům, b) subalterním funkcionářům.

První vyznamenaní japonskými řády se vrátili přes Japonsko ze Sibiře: byla to skupina našich ruských legionářů:

Československo však v této době nemělo ekvivaletní vyznamenání, pomineme-li bojové a pamětní dekorace. Až založení Řádu bílého lva roku 1922 vytvořilo situaci, že státní představitelé a vojáci spojeneckých armád mohli být též oceněni na diplomaticky únosné a ve světě běžné úrovni.

V roce 1924 byla japonskému císaři Hirohitovi udělena 1. třída Řádu bílého lva s řetězem vojenské skupiny. Jak vyplývá ze záznamů Ministerstva zahraničí ČR, jeho udělení projednala ministerská rada 24. února a kancelář prezidenta republiky dekretem z 8. března 1924. Reciproční gesto přišlo k nadcházejícímu 10. výročí existence samostatného Československa. Císařským rozhodnutím z 27. prosince 1927 obdrželi v průběhu roku 1928 japonské řády prezident republiky a 6 zástupců československé zahraniční politiky:

Spíše výjimečnou událostí bylo ocenění Řádem vycházejícího slunce dvou československých letců. V roce 1927 uskutečnil plk. Jaroslav Skála spolu s mechanikem Matějem Tauferem dálkový propagační let přes Ural a Sibiř do Tokia. Ruský legionář Skála si tak zopakoval svou sibiřskou anabázi, kdy stál u počátků letectva našich ruských legií. Po r. 1948 emigroval do USA. Pozůstalost rodáka ze Kbel M. Taufera byla prezentována na výstavě ve Vojenském leteckém muzeu Prahy-Kbely, jeho Řád vycházejícího slunce je deponován ve Vojenském historickém ústavu v Praze na Žižkově.

V r. 1928 byl podepsán Briand-Kelloggův bezpečnostní pakt za spoluúčasti Československa a Japonska, které jej však ratifikovalo jako poslední, protože již připravovalo další expanzi do Číny. Vzájemné vztahy pak prudce ochladly. Světové hospodářská krize a nástup militarismu Japonsko oddělily od demokratických západních zemí, tedy i Československa. Právě dr. Edvard Beneš se stal ve 30. letech ve Společnosti národů výmluvným odpůrcem japonské expanzionistické politiky.

Poznámky

1. Čeček – řádová hvězda je zobrazena v knize Pleský, Metoděj: Bratr generál. Památce Stanislava Čečka. Nakl. Za svobodu, Praha 1931.

TGM - řád je vystaven v Armádním muzeu – VHU Praha, vyobrazen v Měřičkově práci - obr. 51

Beneš - řád je vystaven v Armádním muzeu – VHU Praha, vyobrazen v Měřičkově práci - obr. 183

Prameny a literatura
Archiv Ministerstva zahraničí ČR, fond Diplomatický protokol 1918-1939, karton 77.
Reischauer, E.O. – Craig, A.M.: Dějiny Japonska. Nakl. LN, Praha 2000.
John, Miloslav: Milan Rastislav Štefánik. Votobia, Olomouc 2000.
Kalvoda, Josef: Genese Československa. Panevropa, Praha 1998.
Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české. XIII. sv. (1918-1929). Paseka, Praha-Litomyšl 2000.
Fidler, Jiří: Vyznamenání prezidentů republiky – Řád bílého lva. Katalog k výstavě 27. 10. 2000 – 7. 1. 2001. Praha 2000.
Fidler, Jiří: Generálové legionáři. Books, Brno 1999.
Měřička, Václav: Orden und Auszeichnungen. Artia, Praha 1966 (2. vyd. 1969).
Peterson, James W.: Orders & Medals of Japan and associated States. OMSA, Chicago 1967.
Lobkowicz, František: Encyklopedie řádů a vyznamenání. Libri, Praha 1995.
Borovan, Václav: Historie československého vojenského letectva 1914-1945. Praha 1998, s. 63-64.