Počet vyznamenaných 93. pěšího pluku ze Šumperka

Květoslav Growka

Severomoravské město Šumperk (Mährisch Schönberg) bylo až do roku 1990 posádkovým městem (od r. 1968 zde však byla „dočasně“ dislokována vojska cizí mocnosti). Jeho počátky nacházíme v období válek Rakouska s Pruskem, kdy se město ocitlo blízko válčiště.  První trvalá posádka tvořená dvěma rotami pěšího pluku M. Botschas zde byla umístěna r. 1767.  Od té chvíle se zde vojskové části střídaly tak, jak probíhaly jejich reorganizace. Během válek s Napoleonem byla vybudována zeměbrana, jejíž dvě roty Zapova zeměbraneckého pluku č. 15 našly místo v šumperských klášterních kasárnách. Vznikla tak tradice završená v době 1. světové války, jíž se zúčastnil šumperský 3. prapor 13. zeměbraneckého pluku. 

Reformou r. 1882 byl zvýšen počet pěších pluků rakousko-uherské armády. Šumperk se stal sídlem nově zřízeného 93. pěšího pluku. Ten se již od počátku 1. světové války v srpnu zúčastnil bojů na východní frontě v první linii. Týkalo se to 2. až 4. praporu, protože 1. prapor po celou válku bojoval mimo sestavu pluku (boje zahájil v sestavě 12. horské brigády na Drině na srbské frontě).

93. pěší pluk s veliteli mjr. Pražákem, pplk. Rossigem a pplk. Kleinem zahájil 15. 8. 1914 přesun na bojiště a 23. 8. překročil na řece San ruskou hranici. K prvnímu střetnutí s protivníkem došlo u Krasniku. Pluk měl první ztráty: 183 mrtvých a větší počet raněných, mezi nimi i velitel 2. praporu mjr. Pražák. V dalším střetnutí ztratil prapor ¼ stavu. Pluk byl doplněn náhradním praporem pod velením pplk. Müllera. Po ústupových bojích předal 21. 9. velitel pluku plk. Haas velení pplk. Kleinovi, dosavadnímu veliteli 4. praporu, který pluku velel po větší část války. Po dalších ústupových bojích spojených s velkými ztrátami u Olkusze zajistil doplnění pluku další pochodový prapor, kterému velel mjr. Nosek. Od 17. listopadu byl pluku nasazen v bitvě o Krakov a k provedení průlomu na Wolbrum - ten se nezdařil a pluk měl opět velké ztráty. 12. prosince byl pluk po krátkém odpočinku (první výskyt cholery) opět nasazen na frontu v úseku Dzwonowice s cílem zabezpečit přechod přes řeku Nidu a bažiny. Po překonání řeky jej ruský protiútok srazil zpět. Kromě jiných padl i velitel 3. praporu hejtman Blasel. Od ledna 1915 pokračoval pluk ve stejném charakteru bojů, i když již na jiném úseku fronty. V dubnu byla jeho organizace po doplnění následující:

velitel pluku: plk. Klein,
2. prapor – velitel mjr. Pražák, 20 důstojníků a 1045 mužů,
3. prapor – velitel pplk. Rossig, 20 důstojníků, 1109 mužů,
4. prapor – velitel mjr. Görög, 21 důstojníků, 1086 mužů.

Ze statistiky z října 1915 vyplývá, že pluk byl po dalších bojích značně zdecimován. Odpovídaly tomu jak ztráty, tak počet udělených vyznamenání. Pluk ztratil v bojích 272 důstojníků (33 padlo, 88 raněno, 30 pohřešovaných, 121 odešlo pro nemoc) a 11297 mužů (1113 padlo, 4246 raněno, 4296 pohřešovaných, 1672 odešlo pro nemoc). Neúměrně vysoký počet pohřešovaných může vypovídat i o tom, že část vojáků české národnosti mohla přejít do zajetí dobrovolně.¹ Nebyl to však jediný motiv ztrát: neefektivní způsob vytváření tzv. marškumpaček (pochodových praporů), nejednolitost kolektivů, nezkušenost v boji vedly k tomu, že do zajetí padlo v prvních těžkých bojích velké množství vojáků bez ohledu na národnost. V těžkých bojích prvního válečného roku byly spotřebovány nejlepší síly rakousko-uherské kádrové armády.²

Když se podíváme na počet vyznamenaných, musíme dojít zákonitě k tomu, že nebyl příliš vysoký, uvážíme-li intenzitu a krutost bojových střetnutí. Dále musíme zvážit, že existovalo víceméně postupné udělování – jedna osoba pak byla nositelkou více vyznamenání. Zvláště je to příznačné u medailí Za statečnost. Nebyla zde udělena ani jediná zlatá medaile. Snaha nezprofanovat vnitřní hodnotu tohoto ocenění vedla k zavedení bronzové medaile Za statečnost. Tato tendence je všeobecně známá – postupně byly zaváděny další stupně vyznamenání v podobě válečných dekorací, vícenásobného udělování či nově vytvářených vyznamenání (Železný záslužný kříž, Karlův vojenský kříž).

Počty vyznamenaných
Leopoldův řád	2
Řád železné koruny 3. třídy	5
Vojenský záslužný kříž 3. třídy	37
Duchovní záslužný kříž	1
Zlatý záslužný kříž	1
Stříbrný záslužný kříž s korunou	3
stříbrná Vojenská záslužná medaile	3
bronzová Vojenská záslužná medaile	84
stříbrná medaile Za chrabrost 1. třídy	119
stříbrná medaile Za chrabrost 2. třídy	341
bronzová medaile Za chrabrost	367

Z tohoto pohledu – jednoho pluku za jeden válečný rok – se pak jeví ve zcela jiném světle uváděný počet rakousko-uherských vyznamenání udělených za 1. světové války.³ V žádném případě se nedá hovořit o masovém charakteru, ani u medailí Za statečnost. Protože neexistují srovnatelné statistické údaje, musíme si vypomoci analogií. V sousedním jesenickém okrese, který měl přes 60 tisíc obyvatel, bylo v roce 1940 celkem 16 nositelů zlaté medaile Za statečnost.⁴

Poznámky

1. Jan Benda: Vojsko, ozbrojená střetnutí a války v historii Šumperska. Šumperk 2003.

2. Jdeme na Rusa. In: Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Elka Press, Praha 2003. s. 337-345.

3. Zlatá medaile – 3 700 ks, stříbrná medaile I. tř. – 143 000, stříbrná medaile II. tř. – 384 000, bronzová – 950 000.

4. Setkali se na srazu NS-Říšského válečnického svazu v Jeseníku 15. 6. 1940 s vůdcem svazu gen. pěch. Reihardem. SOkA Jeseník, fond AM Jeseník, kronika města.