Historické geopolitické zamyšlení k současnosti

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 6.140

Nedávno jsme si nepřímo zvolili předsedu vlády. Za pár dní budeme přímo volit presidenta.

Což je důležité. Ale jako vždy jsou stejně, či možná ještě více důležitější geopolitické podmínky, v kterých se to děje.

Reklama

Abychom pochopili, o co vlastně jde, jen krátký úvod ho historie. Neboť, jak pravil George Santayana: „Ten, kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít.

Dnešní podmínky nejsou zase až tak výrazně jiné než, řekněme, za doby Sáma anebo svatého Václava.

Račte si to přeříkat: Z východu hrozí jako vždy nebezpečí. Za Sáma to byli Avaři, za sv. Václava Hunové. Ze západu Frankové, dnes Němci a Francouzi.

Moravským Slovanům se nejprve podařilo porazit východní Avary v roce 623/624. Ze Západu pak nás po vítězství nad Avary ihned vojensky napadli Frankové. Ti se snažili náš stát, tedy Sámovu říši, zničit a podrobit. (Francká říše se v dějepise počítá jako I. říše. Rozkládala se na území dnešních států: Francie, Německa, Nizozemska, Belgie a Švýcarska.)

Důvodem bylo porušování franckého embarga na vývoz moderních - železných - zbraní Slovanům. Ten, kdo zbraně dovážel, byl právě Sámo. Staré pojmenování „kupec“ je nesmyslné, je to jako by dneska někdo označil Siemens za „železářství“.

Dlouhé a krvavé boje mezi slovanskými kmeny Sámovy říše a franckými vojsky krále Dagoberta I. skočily drtivým vítězstvím Slovanů u slovanského hradiště jménem Wogastisburg v roce 631 nebo 632.To ovšem nebylo všechno. V roce 788 Karel Veliký, francký král a první středověký římský císař, zřizuje v severním Bavorsku takzvanou českou marku, tedy vojenskou hraniční oblast. No a nám se to nelíbilo, načež byla bitva u Canburgu, když na nás poslal Karel Veliký vojsko o počtu 30 000 mužů, ti plenili zemi a pak obléhali Čechy 40 dní na svém hradišti Canburg. A pak jsme té slavné armádě natřískali. Že jste o tom nikdy neslyšeli? No, aspoň víte, jak se u nás učí dějepis. Všude jinde by vítězství nad císařem Karlem Velikým oslavovali dodnes.

Z jihu Evropa v Sámově době po porážce Avarů nic moc nehrozilo, ale to se mělo po pádu byzantské říše změnit.

Reklama

Za svatého Václava a za doby skutečného stvořitele českého státu, Boleslava Ukrutného, to bylo, jak říkáme my západní Slovani, „nemlich to samý“. Nejdřív se z východní části Francké říše stal samostatný útvar Francia Orientalis (883). A ten se relativně rychle změnil na Germánii. Přesněji na Království Němců (latinsky Regnum Teutonicorum),které bylo předchůdcem středověkého Německého království a druhého celoevropského svazu,tj.Svaté říše římské (II. říše).

Tito naši milí němečtí sousedé - jak se v dějepisu zapomíná učit- obsadili Prahu v roce 929, za vlády knížete Václava. Vojska pod vedením saského krále Jindřichem Ptáčníka dobyla Prahu a pak se, jistěže dobrovolně, podepsala dohoda, že budeme s Němci kamarády a budeme jim platit „tribut“.

Projdete-li si české dějiny hezky od počátku, vyhrožující Francie, německá vojska obsazující Prahu, to je tak nějak už starý zvyk.

S Němci jsme se nějak dohadovali či bojovali, jak kdy, ale roku 1299 s objevilo nové nebezpečí. V severozápadní Anatolii (Turecko) byl založen muslimský stát - Osmanská či Otomanská říše, která se postupně pokoušela dobýt jihovýchod Evropy a nakonec i Rakousko a Moravu. Od té doby jsou dodnes muslimové jedním z hlavních nebezpečí pro Evropu.

Přejdeme-li k vzniku a porážce nacistické III. říše a podíváme-lise na dnešní dobu, zase nic tak moc v geopolitickém dění nového. Jen to, že muslimové jsou po ploše celé staré Francké říše (Francie, Belgie, Německo, Holandsko, Dánsko, sever Itálie atd.) a jsou jich miliony.

Původní chuť franckého císaře Karla Velikého a jeho následovníků ovládnout celou Evropu však stále trvá. Má jen v čase různé podoby.

Místo doby Svaté říše římské, s římským císařem a základnou ve Vatikánu, máme dnes jako svaté město Brusel a „kněží“ nové pokrokářské víry. „Svatou říši římskou“, totiž dnes EU, se Brusel a Němci právě pokouší přeměnit. Na Svatou říši římskou lidu německého.

Reklama

My jsme byli součástí římské říše od roku 1004, ale teprve od roku 1512 nás Němci zahrnovali do německé části „Svaté říše lidu německého“. Ostatně, byl to Karel IV.,který řešil problém,zda a jaké postavení máme mít ve vztahu k Svaté říši římské, a vyřešil to Zlatou bullou sicilskou. Kde jsme si vymohli, že budeme součástí Říše, ale budeme mít samostatné postavení.

A o co si myslíte, že jde dneska? Dnes se EU, jako ostatně všechny předchozí evropské Svaté říše, zmítá v křečích.

Anglie odpadla, a to na staletí, ne-li navždy, uvnitř západní části zní hlas vzpoury a východ Evropy, dnes tedy V4 (Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko) a k nim inklinující Rakousko, které je v opakující se fázi vlastních dějin, kdy odmítá být součástí „Velkoněmecké říše“.

Střední a východní Evropa má opět tendenci se udělat sama pro sebe, a to hlavně kvůli tlaku muslimů, které intelektuální špičky Západu, stále více duševně degenerované, vítají.

Polsko, na které je dnes veden hlavní politický útok z EU, se nemíní vzdát, ostatní lavírují. Ale stále více a více se objevuje myšlenka potřeby se nějak spojit, máme-li přežít. Příklad si můžeme vzít od našich předků, kdy roku 1526 k dosavadní personální unii českých a uherských zemí přibyly i rakouské země a na trůn se za všeobecného souhlasu posadili Habsburkové.

Dnešní hysterie kolem nebezpečí z Ruska je nesmyslná, Rusko má svých starostí dost. Aby se z něj ale nakonec nestal zásadní spojenec jako za Napoleona, za válek na Balkáně proti muslimům nebo za druhé světové války. Ostatně kdyby za pomoci Západu, zvláště Německa, nebyla zničena Jugoslávie, nikdy by do Evropy přes Balkán nepřišly - nikým nezastaveny - miliony muslimů a vedle nás, v Německu, by nebylo 4 až 5 milionů muslimů požadujících zavést v Unii islám jako hlavní náboženství.

A zde se dostáváme zpět k našim voleným a zvoleným hrdinům. Zda je hlava státu či národa krásná či vypadá-li jako Ovar, jak se přezdívá Zemanovi, nebo je propagátory homosexualismu nazývána „kikina“, je úplně jedno. Je-li drzá či uhlazená, je také jedno. Musí to být ale politik. V zásadních věcech poslední presidenti udělali to, co si národ přál. A co bylo pro nás zásadní. Nikdy se nesmířili s uznáním Kosova jako státu- jeden z nich tam nikdy nejmenoval našeho velvyslance. Konflikty s vedením EU a hlasateli oteplování, i americkou takzvanou „liberální levicí“, jsou oba poslední čeští presidenti proslavení. A obyvatelé našich zemí jim v tomto vždy fandili. Česká republika z rozhodnutí vlády, ale v souladu s vůlí obou posledních presidentů, odmítla jakékoliv kvóty na rozdělování utečenců – blízkovýchodních muslimů adnes i Afričanů. Pražský hrad vždy, za všech polistopadových presidentů podporoval Izrael a boj proti terorismu.

To vše bylo. Teď se to však může z vůle voličů změnit. A politický tlak na to je velký. Rvačka mezi starými zeměmi a nováčky EU se prohlubuje a začíná dostávat grády. Poslouchám-li, čtu-li si nebo brouzdám-li na internetu, existují tady silné a vlivné skupiny, které si chování příštího českého presidenta představují podobně, jako to popisuje starý vtip z doby totality:

Zasedá předsednictvo ÚV KSČ, když zazvoní červený telefon. Sekretář soudruha prvního tajemníka a zároveň presidenta ČSSR v předklonu podává telefon: „Volá Moskva! Sám generální tajemník, soudruhu!“
President převezme sluchátko a říká: „Ano, soudruhu generální tajemníku. Jistěže,…ano,….., ano, bez obav,….ano…. Ale ne, soudruhu! Skutečně ne!...Vážně ne! …To je moje jasné stanovisko! Když říkám ne, tak ne…“
Po prvním „ne“ vytřeštili spoluvládcové ČSSR oči, při druhém „ne“ povstali ze židlí. Při slovech „skutečně ne“ zapnul ministr vnitra na vysílačce v kapse tlačítko uvádějící do pohotovosti StB a další tajné služby. Při dalším „ne“ ministr obrany rychle uvažoval, zda se má zastřelit, anebo utéct do USA.
Soudruh první tajemník položil sluchátko a rozhlédl se o zasedačce plné vyděšených soudruhů a řekl: „Co se děje, soudruzi?!“
Místopředseda vlády nasucho polkl a pak sevřeného hrdla zaskřehotal: „Ty jsi říkal soudruhovi generálnímu tajemníkovi „ne“! Co tě to napadlo? Proboha,“ hlesl profesionální ateista,“cos to udělal?“
Soudruh první tajemník a president se usmála pravil:„Ale klid, soudruzi. Z Moskvy se nakonec jen ptali, jestli u nás prší. Že k nám pojede vnučka generálního na výlet. Tak jsem jim říkal, že ne. Že skutečně ne. Že v Praze skutečně neprší.“
Ministr zemědělství a kultury vylezli zpod stolů, ministr obrany zajistil revolver a ministr vnitra zrušil poplach. Vše bylo v pořádku.

Když si tak čtu, co se kolem nás děje, jak nás chtějí dávat k soudu a pokutovat za odmítnutí kvót, jistě jsou zde mnozí, kterým by ten „pracovní styl“ Prahy s Mosk…pardon s Bruselem vyhovoval.

To ostatně plně dokazuje dopis redakci Lidových novin z 8. ledna 2018 od prof. PhDr. Jana Rychlíka, Dr. SC, dr.h.c., historika z Filozofické fakulty UK Praha.

Pan profesor perlí na margo dodržování nařízení o povinném rozdělování imigrantů v EU, tedy vlastně na otázku postavení a samostatnosti ČR v Unii, takto:

V tomto případě vůbec nepadá v úvahu, zda je ta legislativa správně či nesprávně, funkční či nefunkční - prostě tady je, a tak ji každý členský stát musí dodržovat.

Myslím, že prof. Rychlík jev tomto směru extraktem totalitního myšlení. A ukázka neschopnosti domyslet, co to vlastně říkám. Ovšem není v tom sám. Takových jsou tisíce evropských intelektuálů. Možná by se jim hodilo prostudovat závěry norimberského procesu s nacisty, kdy mezinárodní soud jednoznačně odmítl takovouto interpretaci zákonů a nařízení. Civilizované státy se poznají podle toho, že proti nedemokratickým, totalitním, lidi anebo skupiny lidí urážejícím a ponižujícím zákonům je povinen se každý ozvat a odmítnout jejich plnění jako nezákonné.

Protože jinak by se každý mohl vymlouvat na plnění Norimberských zákonů, na příkazy k vykonání vražd přicházející od rozhodnutí „trojek KGB“ atd.

Ostatně představa, že nějací úředníci rozdělují a posílají „150 černých imigrantů“ do Temešváru a 50 mladých muslimek do Teplic, mi připomíná nacistickou praxi. Kdy bylo do továren dodáváno „zwanzig Stücke“ (dvacet kusů) Polek, jako třeba u nás na Karlovarsku do porcelánek.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více