Australská „Medaile Vítězství“

Historie medailí vítězství začala v lednu 1917, kdy Velká Británie oficiálně navrhla Francii a Belgii, a jejich vlády souhlasily, že po skončení války by měla být založena společná válečná medaile, zvaná Spojenecká medaile. Tento plán měl dvě zjevné výhody, jednak by reprezentoval solidaritu spojeneckých národů a jednak by zabránil běžné evropské praxi výměny medailí mezi spojenci. Při dosavadních lokálních konfliktech byl počet vyznamenaných nevelký, ale tentokrát šlo o miliony vojáků.

Po vítězném skončení války proběhla jednání na téma společné medaile i na úrovni hlav států. Posléze v březnu 1919 dohodla Mezispojenecká komise v Paříži podrobnosti včetně názvu medaile (Medaile Vítězství), designu, stuhy atd. Jednání se zúčastnili zástupci Francie, Belgie, Velké Británie, Řecka, Itálie, Japonska, Portugalska, Srbska, Siamu a USA.

V červenci 1919 francouzská vláda doporučila vládě USA, aby jejich zástupci v Praze a Varšavě nabídli československé a polské vládě podílet se na tomto projektu. Československo nabídku přijalo se známým výsledkem, ale Polsko z nějakých důvodů medaili nezavedlo. Nesmíme se nechat splést rádoby polskými medailemi vítězství (obr. 1 a 2), které si nechal narazit ke komerčním účelům jeden kanadský (?) dealer v sedmdesátých letech minulého století. Medaile Vítězství rovněž zavedly Brazílie, Kuba a Rumunsko, které se jednání Komise nezúčastnily. Jednalo se pravděpodobně o jejich vlastní iniciativu. Rumunsko sice ve válce bojovalo, ale účast Brazílie s několika nemocničními loďmi byla více než symbolická a Kuba se válečných akcí nezúčastnila ani symbolicky.

Srbsko se sice jednání komise zúčastnilo a založení medaile odsouhlasilo, ale nakonec zřejmě z vnitropolitických důvodů ji nerealizovalo. Vznikl totiž nový stát, národnostní slepenec, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, přičemž většina Chorvatů a Slovinců bojovala na opačné straně v rámci R-U armád. Mezi medaile vítězství jsou v některé literatuře zahrnovány i medaile z Filipín a Číny (Laslo 1992), Austrálie (Baše 1989) a popřípadě další.

Sbírání medailí vítězství je ve světě velmi populární a nelze se proto divit, že jim velkou pozornost věnuje i odborná literatura. Bohužel se stále vyskytuje řada chyb a nepřesností, které lze s rozmachem internetu pomalu a jistě opravovat. Pokusme se nyní napravit jednu z nich.

Milan Baše ve svém článku zveřejněném v Drobné Plastice 1/1989 uvádí australskou medaili, kterou měli údajně obdržet českoslovenští dobrovolníci (!?) z řad australských přistěhovalců, a to ve stříbrné (pro důstojníky) a bronzové variantě. Ve skutečnosti se jedná o oficiální medaili odsouhlasenou australskou vládou s názvem Children´s Peace Medal, což můžeme přeložit jako Dětská mírová medaile (obr. 3 a 4). Její zřízení navrhl vládě 14. 11. 1918 Edward Corser, politik z Queenslandu. Vláda její zřízení odsouhlasila jako součást oslav vítězné války a byla určena pro udělení všem australským dětem ve věku od 0 do 14 let. Pro děti vojáků a námořníků, kteří se aktivně války zúčastnili, byl věk oprávněných prodloužen do 16 let. Vláda ve svém usnesení rozhodla, že za výrobu a distribuci bude zodpovědno ministerstvo obrany.  Bylo rozhodnuto, že distribuci medailí jménem ministerstva obrany provedou místní pobočky Komise oslav vítězství.

Ministerstvo obrany posuzovalo několik výtvarných návrhů medaile, nakonec vybralo návrh lícové a rubové strany a sádrový model Charlese Douglase Richardsona. Richardson byl známý výtvarný umělec, především jako sochař. Narodil se v Anglii roku 1853. V pěti letech se přistěhoval do Victorie. Studoval na různých uměleckých školách, např. na Škole designu Národní galerie ve Victorii. V roce 1881 odjel do Anglie studovat na Škole Královské akademie. Získal tři umělecké ceny, dvě za sochařství. Po osmi letech se vrátil do Melbourne, kde se posléze stal prezidentem Viktoriánské umělecké společnosti.

Pro Ministerstvo obrany vyrobil několik nákresů a k deseti kusům sádrových odlitků medaile o průměru 15 cm, které byly později poskytnuty výrobním firmám. Počátkem ledna 1919 po odsouhlasení Richardsonova návrhu se Ministerstvo obrany obrátilo na místní melbournskou firmu Stokes & Sons, dalo jí podklady a požádalo o nabídku. Zároveň žádali o dodávku dvou razidel. To Stokes samozřejmě odmítli, aby nebyli zvýhodněni konkurenti. Na základě sádrových odlitků vyrobili raznice a vyrazili několik odražků. Dvanáct postříbřených kusů zaslali zdarma na Ministerstvo obrany. Na lícní straně byla hlava mladé dívky hledící doleva. Požádali však autora, aby změnil lícní stranu, protože navržený reliéf byl příliš vysoký a způsoboval by výrobní problémy. Richardson promptně změnil design do podoby, jak jej známe z medailí, tj. místo hlavy stojící postavu. Stokes zaplatili výrobu nového sádrového modelu. Ministerstvo změnu designu odsouhlasilo a bronzová postříbřená medaile o rozměru 27 x 32 se stužkou v barvě červené, bílé a modré na špendlíku byla připravena k výrobě.

Soutěž na výrobu 800 000 medailí byla po týdenní přípravě vyhlášena v melbournských novinách The Age ve středu 12. 2. 1919 s termínem pro obdržení nabídek do 14.00 příštího úterý. Podmínky vyvolaly veřejnou diskuzi, zvláště požadovaný počet medailí, protože počet australských dětí ve věku 0 až 15 let se odhadoval na 1,5 milionu a také skutečnost, že soutěž byla vyhlášena ve Victorii, kde sídlilo Ministerstvo obrany.  Nicméně nabídky podalo šest předních výrobců odznaků a medailí, a sice Amor Ltd. a Angus & Coote ze Sydney, Schlank & Co z Adelaide, Parkes z Brisbane a Platers Ltd. a Stokes & Sons z Melbourne. Na základě nabídek byly určeny následující výrobní kvóty. Amor 720 000 kusů za cenu 25 šilinků za sto kusů, tj. tři pence za jednu medaili, Stokes 500 000 kusů, Schlank 75 000 kusů, všichni za stejnou cenu, Parkes 50 000 kusů za 27/6 šilinků za sto kusů Angus & Coote 75 000 kusů za 22/6 za stovku a Platers 125 000 kusů za nedochovanou cenu. Platers a Angus & Coote krátce na to svoje nabídky stáhli a jejich množství byli rozdělena dalším výrobcům.

Ministerstvo obrany by bezpochyby dalo přednost domácí firmě Stokes, ale v jejich možnostech nebylo vyrobit požadované množství. Měli od ministerstva již jiné zakázky, např. odznaky pro pozůstalé, invalidy a propuštěné vojáky. Proto byla výroba rozdělena pro různé firmy. Stokes byli pověřeni koordinací výroby a styčným místem mezi výtvarníkem a výrobci. Důvodem bylo, že byli předním výrobcem medailí v Austrálii a byli blízko Ministerstva v Melbourne. Stokes začali výrobu koncem února 1919  a museli nabrat další zaměstnance, takže měli celkem 132 zaměstnanců. Celkem bylo vyrobeno 1 670 000 medailí. Počet dětí byl odhadován na základě sčítání lidu z roku 1911 na 1 409 823. Do 29. března byla zaslána první zásilka medailí v počtu 102 000 do Západní Austrálie. Po dvou týdnech bylo posláno 74 400 kusů do Tasmánie. Koncem května 82 600 kusů do Jižní Austrálie a 65 400 kusů do Queenslandu. V té době zasáhla Austrálii epidemie španělské chřipky a výroba a pořádání oslav se zpozdilo. Mnoho zaměstnanců bylo nemocných a mnoho jich dokonce zemřelo. Zemřel např. i generální ředitel Harry Stokes. Ačkoliv na distribuci medailí se podílelo i Ministerstvo obrany (skladování), neprobíhala hladce a byla dokončena až v roce 1922.

Na výrobu takového množství medailí bylo potřeba velkého množství raznic. Ty obvykle vydržely výrobu 10–15 000 kusů medailí, a když připočítáme i poškozené a nepovedené kusy, odhaduje se, že jich bylo 100–150. Většinou každý výrobce měl na rozlišení svoji značku, takže existuje velké množství variant medailí a jejich značení. Obvykle je značka výtvarníka (CDR), rytce a výrobce. Někdy se tato označení vyskytují jak na lícové, tak rubové straně. Tak např. Stokes značili na líci CDR/STOKES a na rubu STOKES/CDR. Nebo CDR/S.&S. na líci a na rubu STOKES/ CDR a mnoho dalších variant, např. jenom CDR. U dalších výrobců to bylo podobné. Např. firma Amor používala svoje označení AMOR LTD a firma Schlank WᴹC/S.S &CO. atd. Existují desítky variant a spolu s rozdíly v raznicích poskytují dobrou zábavu pro sběratele těchto ne drahých medailí.

Všechny medaile byly vyrobeny postříbřené. Existuje několik málo exemplářů vyražených ze stříbra, zřejmě jako darovací kusy. Jedna z nich byla darována (od fy Stokes) předsedovi Komise mírových oslav Commonwealthu Hon. RB Orchadovi. Ten ji obratem daroval Australskému muzeu v College Street, Sydney. Další (od firmy Amor) daroval ministr vzdělávání Nového Jižního Walesu témuž muzeu. Třetí se nachází pod registračním číslem N7104 v Power House Museum. Údajně by se několik kusů mělo nacházet v soukromých sbírkách, ale to není prokázáno. Sběratelé uvádějí, že viděli i několik čistě bronzových medailí v ražebním lesku, takže by se nemělo jednat o kusy se setřelým postříbřením. Na obrázcích 5 a 6 je pozlacený odražek lícové strany od firmy Parkes Brisbane.

Toto je historie malé medaile od jejího vzniku přes výrobu až po distribuci všem dětem v Austrálii. Je to faleristické memento na dlouho očekávaný mír po první světové válce. Vzhledem k obrovskému počtu je to nejběžnější australská pamětní medaile, nicméně se těšila vážnosti. Pro řadu dětí, jejichž příbuzní padli a nevrátili se domů měla i citový význam.

 

 

 

Prameny:
Alexander J. Laslo, The Interallied Victory Medals of World War I, 2nd edition, Albuquerque 1992
Milan Baše, Mezispojenecká medaile – Medaile vítězství, 1989
Journal of the Numismatic Association of Australia Inc., Volume 13, 2002
Leslie J. Carlisle A.F.A.N.S.,Australian Historical Medals 1788 – 1988