Boulton Paul P.82 Defiant

Přehled verzí

Boulton Paul P.82 Defiant





Označení Provedení letounu - popis
Boulton Paul P.82 1st prototype Sn K8310, postaven na základě specifikace F.9/35, motor Rolls-Royce F
Boulton Paul P.82 2nd prototype Sn L6950, odpovídal sériovému provedení, motor Rolls-Royce Merlin II
Boulton Paul Defiant Mk.I denní stíhač, motor Rolls-Royce Merlin III
Boulton Paul Defiant NF Mk.I noční stíhač, černý nátěr a výfuky s tlumiči plamenů
Boulton Paul Defiant NF Mk.IA noční stíhač, radiolokátor AI Mk.IV
Boulton Paul Defiant NF Mk.II noční stíhač, radiolokátor AI Mk.VI a motor Rolls-Royce Merlin XX
Boulton Paul Defiant ASR Mk.I záchranný letoun, pod křídly 2x dinghy, motor Rolls-Royce Merlin III
Boulton Paul Defiant TT Mk.I výroba nových vlečných Defiantů s motorem Merlin XX
Boulton Paul Defiant TT Mk.II nevyráběná verze vlečného Defiantu s motorem Merlin 24
Boulton Paul Defiant TT Mk.III úprava stíhacích Mk.I pro vlekání terčů, motory Merlin III.





Použité prameny:
Michael J. F. Bowyer, The Boulton Paul Defiant, Aircraft in Profile, Vol. 5. London, Profile Publications Ltd., 1966.
Mark Ansell, Boulton Paul Defiant, Mushroom Model Publications, Yellow Series 6117, ISBN 83-89450-19-4.
www.historyofwar.org
http://www.airwar.ru/enc/fww2/defiant.html
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Boulton-Paul-P-82-Defiant-t18398#533959 Verze : 0

Podmínky vzniku


V britském letectvu se využívaly dvoumístné jednomotorové stíhací letouny již od dob první světové války, tehdy nejúspěšnějším představitelem této kategorie byl zřejmě Bristol Fighter, který si svými výkony nezadal ani s jednomístnými stíhačkami. V roce 1933 sloužil v britském královském letectvu dvoumístný stíhací dvouplošník Hawker Demon, ale tento letoun velice rychle zastaral a to především díky svým otevřeným kabinám pilota a střelce, ten seděl v zadní kabině, ze které měl vést účinnou palbu svým kulometem Lewis. Zde byly zásadní problémy - jediný kulomet ráže 0,303in (7,7 mm) nemohl vést dostatečně účinnou palbu, alespoň ne v polovině třicátých let minulého století. Bombardéry létaly stále rychleji a byly také stále větší a odolnější, dalším problémem bylo otevřené střeliště, protože rychlost vlastního letounu, blížící se hodnotě 185 mph (300 km/h), již střelci takřka znemožnila vést dostatečně přesnou palbu v silném proudu vzduchu. V roce 1934 bylo stanoviště střelce vybaveno krytem, který svým tvarem připomínal skleněný krunýř, ten sice střelce ochránil, ale zase omezil jeho palebné pole. Stejný problém měli také střelci bombardérů a tak se pro bombardéry vyvíjejí střelecké věže, kde je střelec zcela chráněn před větrem a ovládá kulomety většinou zdvojené.
Ve Velké Británii takovéto střelecké věže vyvíjela a vyráběla především firma Boulton Paul Aircraft Ltd., která získala značné zkušenosti se střeleckými věžemi konstruktéra de Boyssona. Tato firma tak navrhla a postavila skvělou hydraulicky ovládanou střeleckou věž Boulton Paul A se čtyřmi výkonnými kulomety Browning Mk.II.

Specifikace F.9/35


V roce 1935 britské ministerstvo letectví sestavuje specifikace F.9/35, ve kterých jsou vypsány technické požadavky na značně nevšední stíhací letoun - věžovou stíhačku, tedy stíhačku, která ponese novou čtyřkulometnou věž fy Boulton Paul. Idea to byla jistě zajímavá, teoreticky mohl stíhací letoun této koncepce postřelovat svazy nepřátelských bombardérů po přiblížení z jakéhokoliv směru, stíhačka mohla míjet svaz i značnou rychlostí a střelec mohl svou palbu zaměřit na vyhlédnutý cíl a zničit jej, ani při střetu s nepřátelskými stíhači neměl být bez šancí na vítězství, protože mohl vést palbu z neočekávaných úhlů a pozic bez ohledu na směr letu vlastního letounu. Nevýhody tu samozřejmě byly - stíhací letoun tohoto pojetí musel být dvoumístný, protože krom pilota zde musel být střelec, letoun tak musel být větší a především hmotnější než stroje jednomístné. Osádka byla oddělená a přitom byla životně závislá na vzájemné komunikaci. Techničtí důstojníci však byli přesvědčeni, že výhody převáží nad nevýhodami a nová věžová stíhačka bude úspěšná. Požadavky na nový letoun byly zformulovány v uvedených specifikacích, které kromě zmíněné výzbroje upřesňovaly ještě např. maximální rychlost letounu, ta musela být vyšší než 290 mph (464 km/h) v operační výšce 15 000 stop (4 500 m). Další technické požadavky již stanoveny nebyly a tak byla konstruktérům ponechána značná volnost. Netrvalo dlouho, a do soutěže se přihlásilo celkem patnáct firem se značně rozmanitými návrhy letadel. Navrhovány byly jak jednomotorové tak i dvoumotorové letouny. Ministerstvo letectví však následně upřesňovalo další požadavky, které byly mnohdy zcela protichůdné, to vedlo k tomu, že některé společnosti své projekty stahovaly.

Projekt a prototypy Boulton Paul P.82


Ze všech přihlášených projektů bylo ministerstvem letectví vybráno šest projektů, ale tehdy zasáhlo ještě ministerstvo financí a tak ve hře zůstaly pouze dvě společnosti, jejichž konstruktéři dostali pokyn, aby zahájily stavbu prototypů. Zpočátku byl za favorita považován prototyp Hawker Hotspur (K8309), což byl značně upravený lehký bombardér Hawker Henley s křídly od Hurricana (samozřejmě bez hlavňové výzbroje). Tento letoun vzlétl 14. června 1938, nesl pouze maketu střelecké věže, ale aby bylo možno posoudit jeho letové vlastnosti, nesl také odpovídající zatížení. Hotspur při zkouškách údajně vykazoval lepší letové vlastnosti, ale jelikož společnost Hawker Siddeley Aircraft Co. Ltd. byla v té době přetížena výrobou stíhacích letounů Hurricane, byl za vítěze soutěže vybrán prototyp označený P.82 - výrobek společnosti Boulton Paul Aircraft Ltd. Letoun navrhl její šéfkonstruktér, ředitel a předseda správní rady dr. John Dudley North CBE, tento stroj později dostal bojové jméno Defiant (Vzdorný).
První prototyp (K8310) byl poháněn motorem Rolls-Royce F a s tímto motorem vzlétl dne 11. srpna 1937 poprvé z letiště Pendeford, zálet a série prvních testů byla prozatím provedena také bez střelecké věže. Takto byly provedeny úvodní zkoušky ve Výzkumném ústavu letadel a výzbroje v Martlesham Heath (A&AEE) a nutno říci, že letoun byl v celku kladně hodnocen. Střelecká věž byla instalována v únoru 1938 a 18. května se do zkoušek zapojil i druhý prototyp (L6950), který již odpovídal sériovému provedení, lišil se pouze motorem, druhý prototyp byl poháněn motorem Rolls-Royce Merlin II.


Boulton Paul Defiant Mk.I


Sériová výroba Defiantů byla zahájena dne 30. července 1938. Z konstrukčního hlediska se jednalo o dolnoplošný celokovový letoun ladných tvarů. Sériové letouny byly poháněny skvělým vidlicovým dvanáctiválcem Rolls-Royce Merlin III. Veškerá hlavňová výzbroj byla soustředěna v hydraulicky ovládané střelecké věži, pro lepší aerodynamiku byly během letu vysunuty aerodynamické deflektory, které umožňovaly lepší obtékání vzduch okolo věže, v případě střelby se proudnicové kryty pneumaticky zasunuly do trupu a věž se mohla otáčet o 360°. Se zasunutými deflektory dodávala střelecká věž Defiantům značně bojechtivého vzhledu. Ovládání odpalu kulometů Browning bylo prováděno elektricky a automatickým přerušením proudu byly chráněny vlastní ocasní plochy a vrtule letounu. Střelec mohl natočit věž tak, aby obě dvojice kulometů mířily vpřed, v této poloze z nich mohl střílet pilot, v praxi se tento způsob střelby používal opravdu jen vzácně, pilot ve své kabině neměl ani zaměřovač. Střelec zaměřoval kulomety pomocí prvního typu gyroskopického zaměřovače. Jedna podstatná vada na kráse tu však byla - příliš velká hmotnost letounu. Původně bylo počítáno se vzletovou hmotností 2 620 kg, ale první sériové stroje dosahovaly hmotnosti 3 774 kg a v průběhu výroby zaváděné změny tuto hmotnost ještě dále zvyšovaly a tak pokud hodnotíme výkony, představoval Defiant spíše slabší průměr. Rozměrově odpovídal přibližně jednomístnému Hurricanu, ale hmotnost střelecké věže, střelce a dalšímu příslušenství byl mnohem těžkopádnější.
Prvních pět sériových strojů bylo intenzivně testováno, protože bylo nutno stanovit co nejlepší techniku boje proti bombardérům i proti stíhačům, zde se teprve hledalo řešení, jak nejlépe koordinovat činnost pilota a střelce. Bylo také jisté, že letoun s touto hmotností nebude dosahovat obratnosti jednomístných stíhaček. Zájem o tento letoun projevili Belgičané, Britové však s ohledem na napětí v Evropě potřebovali pro své perutě každý moderní letoun a tak k obchodu nedošlo.
Královské letectvo oficiálně zařadilo letouny Boulton Paul Defiant F Mk.I do své výzbroje dne 8. prosince 1939, toho dne převzala své první dva Defianty 264. peruť v Manstonu. Tak jak dodávky pokračovaly, tak byly další Defianty zařazovány do výzbroje dalších perutí. Zpočátku nebylo vše v pořádku, problémy s motory a s podvozky vedly v lednu 1940 dokonce k uzemnění všech Defiantů, v únoru se podařilo závady odstranit a tak mohl být Defiant Mk.I v dubnu 1940 prohlášen za schopným plně operační služby. Koncem roku 1939 již bylo k dispozici zatím omezené množství stooktanového benzínu, díky tomuto palivu mohl být motorům Merlin III zvýšen plnící tlak kompresoru a recipročně k tomu se zvýšil výkon motoru o 280 hp (209 kW). Továrna ve Wolverhamptonu vyrobila od července 1939 do června 1940 celkem 712 letounů této verze.

Bojové nasazení


První bojové nasazení Defiantů se datuje na 12. května 1940, od tohoto dne byly bojově nasazeny první dvě perutě vyzbrojené těmito stroji, k již zmíněné 264. peruti se zanedlouho přidala 141. peruť. První střetnutí dopadla výborně, hned první den, kdy byly nasazeny do boje, dosahuje osádka Defiantu sestřelu, obětí byl Junkers Ju 88, druhý den byl ještě úspěšnější čtyři střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87. Záhy však přichází první varování, že není vše v pořádku, při klasických soubojích s německými stíhačkami Messerschmitt Bf 109 E bylo celkem šest Defiantů rychle sestřeleno. Němečtí piloti si zpočátku Defianty pletli s jednomístnými Hurricany a pokud nepřátelský stíhač zaútočil na Defianta klasicky zezadu, dostal se do vražedné palby ze střeleckých věží. V průběhu vzdušných bojů odehrávajících se nad Dunkerque si nakonec Defianty nevedly vůbec špatně a jejich osádky se úspěšně prosadily nejen proti bombardérům, ale i proti stíhačkám.
Nejlepším dnem osádek Defiantů byl 29. květen 1940, tehdy si příslušníci 264. peruti na své konto připsaly celkem 37 sestřelů. Střelci Defiantů si nárokovaly 1x Ju 88, 19x Ju 87, 9x Bf 110 a 8x Bf 109, to vše za cenu ztráty jediného střelce, který zahynul při nouzovém seskoku z poškozeného Defiantu. Po skončení války bylo zjištěno, že Luftwaffe ztráty v takovém rozsahu ani zdaleka neutrpěla, ve skutečnosti Němci přišli asi o polovinu letounů. K podobným situacím docházelo také později u bombardovacích svazů, když více střelců nahlásilo sestřel nepřátelského stíhače jako svůj vlastní, protože ne něj stříleli právě v době, kdy explodoval. Každopádně se jednalo o velký úspěch osádek 264. perutě, ale zároveň se jednalo o „labutí píseň“ Defïantů v roli denních stíhaček.
Nad britskými ostrovy se plnou silou rozhořela letecká bitva o Británii, královské letectvo ač potřebovalo každou stíhačku schopnou boje, muselo již v srpnu zcela stáhnout své Defianty z denních stíhacích akcí a tak Defianty od té doby přešly výhradně k nočnímu stíhání. Nepotvrdily se totiž teoretické úvahy plánovačů britského ministerstva letectví, že německé denní bombardéry budou na Británii nalétat bez vlastního stíhacího doprovodu. Naopak stíhací doprovod byl početný, tvořily jej většinou Messerschmitty Bf 109 E a tento letoun Defianta zcela deklasoval, protože se němečtí stíhači již nenechali oklamat podobou Defiantů a Hurricanů a tak ztráty Defiantů byly neúnosné.

Defiant jako noční stíhač


Královské letectvo převedlo své Defianty k nočním stíhacím perutím, stalo se tak od září 1940. Tyto letouny dostaly na výfukové potrubí tlumiče plamenů a ochranný nátěr matnou černou barvou. To bylo pro začátek vše, osádka se při vyhledávání bombardérů musela spoléhat pouze na své oči, protože radiolokátory ještě nebyly instalovány. První noční stíhací perutí byla 307. peruť, byla to polská jednotka, v listopadu a prosinci ji následovaly 255., 256. a 151. peruť. Poláci si již 16. září nárokovali svůj první noční sestřel, uznán byl až další sestřel z následující noci, sestřeleným strojem byl Junkers Ju 88.
Defianty si v nové úloze noční stíhačky vedly dobře. Při provedení noční zteče se projevila výhoda otočné věže. Střelec mohl pálit na nepřátelský letoun ze všech pozic, Defiant nemusel útočit zezadu, jako ostatní noční stíhačky, osádky Defiantů nejčastěji útočily z boku popřípadě zdola, střelec měl poměrně dobrou šanci vést palbu na nejvíce zranitelná místa německého bombardéru. Defianty všech čtyř perutí se v období od září 1940 do května 1941 mohly rovnat s Beaufightery a Blenheimy. Pod dojmem těchto úspěchů byly v roce 1941 Defianty vyzbrojeny dálší jednotky RAF, a byly to tyto perutě - 96., 125. a 153.
Defiant se také konečně dočkal radiolokátoru AI Mk.IV, tento radiolokátor byl nejprve instalován do již postavených strojů, jeho instalaci prozrazují antény na křídlech a na pravé straně trupu. Obrazovka radiolokátoru byla umístěna vlevo před pilotem, vpravo se nacházel ovládací panel s ovládáním. Royal Air Force tyto stroje nasadila od podzimu 1941 a nesly označení Defiant NF Mk.IA.
20. června 1941 byl zalétán prototyp nové verze, která se brzy dostává do výroby, tato verze se již přímo vyráběla pro noční stíhání s označením Defiant NF Mk.II. Tuto verzi poháněl výkonnější motor Merlin XX, který byl účinně přeplňován novým dvourychlostním kompresorem, modernizace se dočkala také palivová soustava. Trup nových letounů byl mírně delší a mírná úprava se dotkla i směrového kormidla. Stíhačka dostala také modernější radiolokátor AI Mk.VI. Tyto stoje zasáhly do bojů již na přelomu srpna a září. Přestože nové motory byly výkonnější výkony nových Defiantů nestouply nijak výrazně, bylo to dáno skutečností, že drak letounu se dostal k svému výkonnostnímu vrcholu. Wolverhamptonská továrna dodala celkem 200 nových Defiantů a několik starších bylo na tento standard upraveno. Na konci roku 1941 už nebyly bojové výkony Defiantů ani v úloze nočních stíhaček nijak oslnivé, začala se projevovat potřeba modernějších a výkonnějších nočních stíhaček. V červenci 1942 došlo na stažení Defiantů z nočních bojových akcí. Tehdy tvořily výzbroj celkem třinácti nočních stíhacích perutí a pro úplnost musím uvést, že kromě britského královského letectva Defianty v omezeném množství používaly i Australané u své 456. perutě a Kanaďané u 409. a 410. perutě, dva Defianty byly dodány Američanům, kteří je používali pro seznámení osádek nočních stíhačů s obsluhou radiolokátorů.

Přechod k pomocným službám.


Po stažení Defiantů od nočních stíhacích perutí přeházejí tyto stroje k pomocným jednotkám, u kterých následně plní rozličné úkoly. Například u 515. peruti jsou Defianty používány k rušení německých pobřežních radiolokátorů. Některé Defianty byly upraveny pro vyhledávací a záchranné akce nad mořem. Po této úpravě nesl Defiant ASR Mk.I pod křídly závěsy pro dva nafukovací čluny „dinghy“, které byly shazovány letcům sestřeleným nad mořem. Výhodou těchto upravených Defiantů byla jejich zachovaná kulometná výzbroj. Osádka se díky ní mohla účinně bránit nepřátelským letadlům, popřípadě mohla postřelovat německé lodě.
Poslední úpravou, kterou Defianty prošly, byla úprava umožňující vlekání vzdušných terčů pro cvičné střelby (Target Tug). Nově vyrobené Defianty TT Mk.I, byly vyráběny od ledna 1942 do března 1943, a bylo jich vyrobeno 150, odpovídaly nejvíce Defiantům NF Mk.II, ale již nenesly střeleckou věž. V roce 1947 poslední z těchto letounů definitivně opustil službu u RAF. Existovala ještě verze Defiant TT Mk.III, ta nebyla nově vyrobena, ale jednalo se o přestavbu starších již používaných Defiantů Mk.I.
Chybí nám verze Defiant TT Mk.II, ta však nebyla vyráběna, mělo se jednat o oblehčenou verzi poháněnou motorem Merlin 24 o výkonu 1 620 hp (1 208 kW).

Čeští letci na Defiantech


Skutečnost, že na nočních stíhacích Defiantech létali také naši stíhači je poměrně málo známa. V roce 1941 u 96. noční stíhací peruti na základně Cranage sloužili piloti František Chábera, Josef Keprt, Josef Kloboučník a Vlastimil Veselý a palubní střelci Karel Bednařík, Rudolf Husár, Oldřich Kaňovský a Jaroslav Kovanda. Osádka nočního stíhacího Defiantu - Stg. Chábera a Stg. Bednařík si v létě 1941 připsala poškození německého bombardéru Heinkel He 111. Střelec Karel Bednařík si zaznamenal: „Během jedné patroly nás pozemní kontrola naváděla na nepřátelský letoun. Blížili jsme se k němu, viděli jsme, jak ho světlomety zachytily. Byl to německý bombardér Heinkel He 111. Blížili jsme se k němu, ale kolem letadla hustě střílela protiletecká obrana. Byla taková dohoda, že když ohlásíme kontakt pozemní kontrole, tak ta zajistí, aby protiletecká obrana přestala střílet. Ale moc to nefungovalo, dělostřelci po něm pálili dál. Bylo velké nebezpečí, že bysme to schytali taky. Přiblížili jsme se na 300 metrů a já jsem začal střílet, z pravého motoru Heinkla se začal valit černý kouř, hlásil jsem: ,Dostal to!´ Najednou Němec zmizel. Jestli jsem ho zasáhl já nebo dělostřelectvo, jsme ale nezjistili." (Citováno z knihy: Karel Bednařík - S andělem strážným na zemi i ve vzduchu)




Použité prameny:
Alex Brew, The Turret Fighters - Defiant and Roc, Ramsbury, Marlborough, Wiltshire, UK, Crowood Press, 2002. ISBN: 186126-497-6.
Thomas Andrew, Defiant, Blenheim and Havoc Aces, Oxford, UK, Osprey Publishing, 2012,ISBN 978-1-84908-666-0.
Michael J. F. Bowyer, The Boulton Paul Defiant, Aircraft in Profile, Vol. 5. London, Profile Publications Ltd., 1966.
Mark Ansell, Boulton Paul Defiant, Mushroom Model Publications, Yellow Series 6117, ISBN 83-89450-19-4.
Ivo Pejčoch, Boulton Paul Defiant, HPM 2007 č. 13 a HPM 2008 č. 1.
Jaroslav Schmid, Stíhací a bombardovací letadla Velké Británie 1939-45, Plzeň, Nakladatelství Fraus, 1995. str. 68. ISBN 80-85784-37-8.
Jiří Rajlich a Jiří Sehnal, Kočičí oči, Praha, Modelpres, 1993, str. 92. ISBN 80-901328-2-0.
Václav Němeček, Letadla 39-45, Boulton Paul Defiant, Letectví a kosmonautika, č. 22/1190, ročník LXVII, Magnet-Press, s. p., ISSN 0024-1156
Václav Kolesa, Pavel Němec, Jana Horáková, Karel Bednařík - S andělem strážným na zemi i ve vzduchu, Vydavatel Václav Kolesa, Zlín, 2003, ISBN 80-239-2120-7
spitfiresite.com
www.flightglobal.com
www.fleetairarmarchive.net
www.aeroflight.co.uk
www.historyofwar.org
http://www.airwar.ru/enc/fww2/defiant.html
http://www.weltkrieg.ru/aircrafts/439-defiant.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Hawker_Hotspur
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Boulton-Paul-P-82-Defiant-t18398#533960 Verze : 3
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více