Po boku nepřítele

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 25.748

Češi ve Wehrmachtu

Bývalé československé státní občany, kteří narukovali do německých ozbrojených sil, lze rozdělit do několika kategorií. V první řadě se jednalo o Němce z tzv. Sudet, tedy českého pohraničí, přičleněných po mnichovském diktátu k nacistickému Německu. V říjnu 1938 bylo Československo nuceno postoupit Polsku Těšínsko. Po jeho porážce bylo toto území vtěleno do třetí říše a Slezané zde žijící obdrželi tzv. Volksliste 3 a Volksdeutche, znamenající, že dotyční od roku 1941 podléhali branné povinnosti – stejně jako sudetští Němci. K Říši tak bylo přičleněno Hlučínsko, Opavsko a Vitorazsko.

Dále zde byli Češi s jedním německým rodičem. Dotyčný se buď sám přihlásil k německé národnosti, nebo mu byla německými úřady prokázána. Rovněž Češi z pohraničí, kteří měli německé školy, mohli být různými způsoby donuceni k přijetí německého občanství a poté odvedeni. Ti z Čechů, kteří po Mnichovu i nadále žili v pohraničí a neoptovali ve stanovené lhůtě pro českou národnost a protektorátní příslušnost, podléhali branné povinnosti rovněž od roku 1941. Češi žijící v protektorátu jakožto osoby neněmecké národnosti nepodléhali branné povinnosti a nebyli ani povoláváni do německé armády. Výjimku tvořili pouze ti, kteří požádali o přiznání německého občanství: Volksdeutche, případně se přihlásili dobrovolně. Je zřejmé, že pokud pomineme sudetské Němce, ocitli se v řadách německé branné moci tisíce bývalých obyvatel Československé republiky, jejichž rodiče se před Mnichovem hlásili k české národnosti. Oni sami měli české, případně polské školy, často neuměli ani pořádně německy. Jejich smůla spočívala v tom, že žili ve špatnou dobu na špatném místě.

Reklama


Předsunutá hlídka v zatopeném přístavu Dunkerque, kde sloužilo nemálo bývalých zajatců.

Po porážce Afrikakorpsu a vylodění Spojenců v Itálii a Francii se v zajateckých táborech ocitly stovky osob, hlásících se před Mnichovem k české národnosti. Československé exilové hnutí v Londýně mělo o tyto muže – pokud splnili daná kritéria – eminentní zájem. Naše jediná pozemní jednotka na území Velké Británie byla početně poddimenzována a rodila se ve velkých bolestech. Situace v létě 1944 dospěla tak daleko, že se Ministerstvo národní obrany „pralo“ s Poláky o zajatce Wehrmachtu, u nichž bylo zřejmé, že pocházeli z území českého Těšínska.

Směrnice o přijímání dobrovolníků ze zajateckých táborů do československé armády

Ve směrnici vydané Ministerstvem národní obrany se zdůrazňovala dobrovolnost vstupu zajatců do československé armády. Pokud dal spojenecký velitel tábora k dispozici československému důstojníkovi k výslechu zajatce českého původu, mezi nimiž byli i ti, kteří nechtěli vstoupit do řad československé armády, měl dotyčný důstojník vyslechnout všechny – pro případ, že by se dotyčný hodlal po válce vrátit do Československa. U každého jednotlivce se musela prokázat jeho československá státní příslušnost. Nešlo vyloučit, že by se do armádních řad hlásili i cizinci, třeba Němci, kteří se tak chtěli vyhnout zajetí.

Bylo zpozorováno, že někteří zajatci projevovali obavy, že nebudou po skončení války propuštěni ze zajateckých táborů, ale budou z nich formovány pracovní jednotky. Zajatci, kteří se do německé armády přihlásili dobrovolně v letech 1939 a 1940, měli být z náboru předem vyloučeni. To se vztahovalo i na ty, kteří se ze zištných důvodů vzdali českého, respektive protektorátního občanství, aniž na ně byl ze strany okupantů kladen nátlak. Dalším předpokladem ke vstupu do československé armády byla znalost služebního, tedy československého, jazyka. Přirozeně se mohly objevit případy, vyžadující výjimku. Bylo proto na vyslýchajících důstojnících, aby určili, zda se dotyčný vůbec hodí pro službu v československé zahraniční armádě. Dále bylo poukázáno na skutečnost, že až do poloviny roku 1943 byla služba u Zbraní SS dobrovolná, ale po těžkých ztrátách na východní frontě se již na dobrovolnost, stejně jako na bezúhonný německý původ, nehledělo. V německé armádě rovněž sloužili tzv. vídeňští Češi, kteří se při válečných operacích ocitli v zajetí. Jejich uvolnění pro službu v československé armádě však bylo závislé na povolení příslušných spojeneckých míst.


Českoslovenští dělostřelci u Dunkerque.

Uchazeči o službu v československé armádě, kteří se nacházeli v zajateckých táborech v zámoří, museli být: ve věku od 18 do 45 let, zdravotně způsobilí a schopní nasazení v jakémkoliv podnebí, politicky a bezpečnostně spolehliví, což měl doložit úředník pasové kontroly nebo konzul, který víza pro každý jednotlivý případ vydával. Dobrovolníkům bylo možno vydávat víza bez vyššího schválení, ale u pochybných případů bylo nutné žádosti postoupit dále. Všechna víza do Spojeného království udělená za těchto podmínek měla být označena: proceeding to… . Jména všech dobrovolníků bylo zapotřebí ihned po přijetí přihlášek ohlásit na MNO. Pokud by byl některý po přezkoumání na londýnském ministerstvu shledán nežádoucím, měl být dotyčný důstojník provádějící výslech o této skutečnosti neprodleně vyrozuměn, aby daný zajatec neobdržel vízum.

Reklama

Každý dobrovolník musel vlastnoručně podepsat následující prohlášení, které jej předcházelo na jeho cestě do Velké Británie: „Prohlašuji a svým podpisem potvrzuji, že se dávám k dispozici československé vládě v zahraničí a že chci vstoupit do československé armády v zahraničí, budu-li uznán schopným vojenské služby. Prohlašuji, že nastoupím vojenskou službu ihned, jakmile k tomu budu vyzván, a že jsem ochoten jít, kamkoliv budu poslán, a sloužit v tom zařazení, jaké mně bude dáno.“ Bývalí důstojníci a poddůstojníci museli navíc podepsat: „Prohlašuji, že pro přebytek důstojníků a poddůstojníků v československé armádě jsem ochoten sloužit jako vojín, se všemi právy a povinnostmi vojína. Souhlasím, aby můj plat a jakékoliv jiné náležitosti, na které moje rodina bude mít nárok, byly vyměřeny ve výši stanovené pro vojíny.“ Ti, kteří nebyli ochotni sloužit v hodnostech vojína, neměli být do armády přijímáni.

Pokud se nemohl dobrovolník obrátit na místní československý zastupitelský úřad, měl mu cestu třetí třídou uhradit důstojník provádějící výslech. Dále měl obdržet kapesné na dobu plavby do Spojeného království. Dobrovolníci, jejichž rodiny s dětmi sídlily na nepřátelském území nebo na území obsazeném nepřítelem (což byli všichni), nemohli svým nejbližším posílat peníze.

Nábor a komplikace

Podplukovník generálního štábu Bulandr, československý vojenský atašé v Alžírsku, ve své důvěrné zprávě z 3. června 1944 na MNO uvedl, že oproti Polákům byla jeho mise v nevýhodě, jelikož postrádal styčného důstojníka u Velitelství spojeneckých vojsk pro operace ve Středomoří. Často se totiž stávalo, že někteří zajatci měli důležité znalosti, využitelné pro Hlavní štáb, takže byli přímo z Itálie odesíláni do Velké Británie k výslechu. Jelikož se jednalo o zajatce, kteří vypovídali s chutí, stalo se, že mezi nimi byli skutečně dobří Čechoslováci, kteří měli eventuálně i doporučení od britské zpravodajské služby. Podplukovník Bulandr prosil MNO, aby takové zajatce vyhledalo ve spolupráci s britskou stranou. Jména takto odesílaných zajatců byla z výše uvedených důvodů pro československou misi v Alžírsku těžko zachytitelná. Často se tak stávalo, že jim unikla jistá skupina čechoslováků, jenž byla ze zpravodajského hlediska zajímavá a znamenala by dobré příslušníky pro československou zahraniční armádu.


Jan Sikora (ročník 1925) z Jablunkova ve Slezsku. Jeden z mnoha Čechů sloužících za války ve Wehrmachtu, následně příslušník Československé samostatné obrněné brigády.

Ke 4. srpnu 1944 bylo do řad československé armády přijato ke službě 146 bývalých zajatců. Podplukovník Bulandr hlásil 14. srpna na MNO, že do Velké Británie byl 31. července 1944 vypraven transport se 126 dobrovolníky. Není zřejmé, zda údaj ze 4. srpna nezapočítal do celkového počtu i zajatce, o nichž psal právě Bulandr. Ten dále uvedl, že s dalším transportem z Alžírska dorazí na britské ostrovy dalších 40 zajatců-dobrovolníků. Dalších pět přijal pouze prozatímně a prosil MNO o telegrafické sdělení, zda mají být přijati definitivně. Jako nevyhovující shledal skupinu 16 zajatců, kteří vyjma jednoho neuměli česky. Vojenský atašé zjistil, že transporty z Alžírska budou stále řidší. Podplukovník Svoboda, jeho kolega v Itálii, měl tedy zajistit odesílání dalších zajatců do Británie přímo z apeninského poloostrova. Týden nato oznámil Bulandr, že definitivní počet přijatých zajatců dosáhl čísla 65, osm čekalo na rozhodnutí ministerstva. Zbývalo vyslechnout 84 zajatců, většinou Němců ze Sudet, kteří neuměli česky.

Kapitán Večerek zaslal ze zajateckého tábora v Happendonu na MNO přihlášky 33 dobrovolníků. Jeho hlášení svědčí o tom, že z rozhodnutí ministerstva byla budoucí generace historiků ošizena o zajímavé údaje: „Vzhledem k tomu, že MNO si nepřeje číst dlouhé životopisy a zprávy o jednotlivých zajatcích, upouštím v tomto hlášení od detailního popisu jednotlivých dobrovolníků a ponechávám si pro sebe koncepty jednotlivých výslechů. Měl jsem zato, že mých podrobných hlášení bude na MNO použito v oddělení vojenské propagandy, že MNO bude míti možnost ve zkratce viděti skutečné poměry na bojišti a v některých případech si podrobným výslechem zajatce doplní zprávy o situaci doma, respektive získá materiál ke studiu nových německých opatření doma a doplní čas od času směrnice pro posuzování dobrovolníků, kteří hodlají vstoupiti do československé armády v zahraničí. Většina shora uvedených dobrovolníků jest z ryze českých rodin z Těšínska, má jen české školy, udržela si své národní uvědomění a od prvého dne zajetí se hlásila za Čechoslováky. Mnozí z vlastního popudu přeběhli a podali Angličanům či Američanům řadu užitečných zpráv. Vřele doporučuji jejich přijetí a zkrácení celého procesu na minimum.“


Jan Prokesz (ročník 1926) z Oldřichovic u Třince.

Zajímavé byly i další glosy z Večerekova pera. Ve svém raportu dále konstatoval, že 64 Němců ze Sudet si chtělo po skončení války ponechat československou státní příslušnost a pracovat pro Československo jakýmkoliv způsobem. Nechtěli jediné – bojovat proti Německu. Plných 83 Němců z českého pohraničí radikálně odmítlo hovořit o vstupu do československé zahraniční armády: „Všichni jsou z jednoho transportu, v němž řada esesáků a gestapáků poučila všechny příslušníky a dává si pozor, co kdo podepíše. Protože kancelářský štáb v táboře jest německý, Lagerführer vždy ví, kdo podepsal, kdo jde do spojenecké armády, atd. Němci si pořizují jmenné seznamy, které se snaží pašovat do Německa pomocí personálu ošetřoven nebo přestárlých, raněných, atd., kteří budou vyměněni. Minulý týden nám zde jeden antinacista udal jméno zajatce, který pořizoval jmenné seznamy. […] Později jsme zjistili, že hlavním agitátorem jest Feldwebel Frey Franz, Brno, Binderstrasse 92, kterého jsem už předtím poznal jako gestapáka z Brna. Bydlel jen kousek od mého bytu v Černých polích v Brně. Vyšetřování o soupisu těch, kteří se hlásili do spojeneckých armád nebo ,spolupracovali‘ s Angličany, prováděli dva norští důstojníci. Zjistili, že v táboře byly v noci tajné schůze, kde se dávaly pokyny, jak ztížit Angličanům administrativu tábora, jak provádět pasivní resistenci, ničit zařízení, atd.“ Kapitán Večerek přiznal, že by sice nejraději viděl Němce ze Sudet v Německu nebo pod drnem, ale poukázal na to, jak Britové postupují vůči zajatým německým vojákům. Snažili se o převýchovu a psychologické působení na zajatce, kteří nebyli fanatickými nacisty. Něco podobného navrhoval i československý důstojník: „Jest proto důležité, aby ti, kteří si hodlají ponechati československé státní občanství, byli odděleni od říšských Němců a bylo započato s jejich převýchovou. Dána jim možnost naučiti se češtině, pracovati již zde pro Anglii a později pro Československo v pracovních oddílech.“

Reklama

Zbývá dodat, že po konci války bylo k 22. červenci 1945 přijato do armády dalších 44 zajatců, přičemž počet vyslechnutých Čechoslováků k témuž datu činil 348 osob.

Problémy s polskou agitací

Ministerstvo národní obrany bylo znepokojeno nekorektním chováním polských důstojníků v zajateckých táborech na půdě Velké Británie. Konkrétní příčina sporu vězela v tom, že na základě falešných informací Poláci vlákali do své armády i zajatce československé příslušnosti. Alespoň tak vypovídali ti, kteří se nakonec dostali do československé armády.


Antonín Klečka (ročník 1924) z Karviné.

Vojín Vilém Boroň byl jako příslušník německé armády zajat 11. června 1944 v Normandii. Posléze se ocitl v zajateckém táboře ve Skotsku. Jako jediný Čech inklinoval k zajatým Polákům. Při náboru do polské armády mu bylo sděleno, že československá armáda v Anglii neexistuje, pouze se generál Prchala snaží o její vytvoření. Poté, co se dozvěděl o její existenci, byl mu znepříjemňován vstup do jejích řad. Podobně o náboru v táborech ve Skotsku svědčil i vojín Karel Novák: „Polský důstojník, jehož jméno si nepamatuji, vytáhl ze zajateckého tábora zajatce polské a české národnosti a promlouval k nim, že patří do polské armády. Když Češi řekli, že na vstup do polské armády nereflektují, řekl tento kapitán, že to nic neznamená, a že tak jako tak jsou příslušníky polské armády, jelikož Těšínsko připadne po válce Polsku.“ Rovněž ostatní Češi uváděli shodné informace v podobném duchu: „Na to polský major prohlásil: zde v Anglii neexistuje žádná československá armáda. Je tu pouze polská armáda. Polsko bude sahat nejen k Ostravici, ale i za Ostravici až k Berlínu. Polsko bude sahati od moře k moři! Později byli jsme přepraveni do campu u Edinburghu, kde k nám mluvil zase nejprve polský major, který vyzval jen Poláky, aby vystoupili, a pak československý major, který vyzval všechny příslušníky té části Slezska, která byla v roce 1938 připojena k Polsku, aby se přihlásili do československé armády.“ Jiní při náboru dostali rovněž na výběr: buď vstoupí do polské armády, nebo zůstanou v táboře s Němci.

Rozhořčení v řadách armády vůči zajatcům-dobrovolníkům

Generál Karel Janoušek ve svých měsíčních hlášeních pro ministerstvo obrany často konstatoval, že bývalí zajatci z německé armády či příslušníci vládního vojska, kteří sloužili v leteckých nebo pozemních československých jednotkách, byli trnem v oku československým příslušníkům letectva. Mužstvo 310. perutě si stěžovalo zaprvé na přijímání lidí, kteří sloužili Hitlerovi nebo Gestapu (třebaže byli předtím členy československé armády), do československé zahraniční armády. Zadruhé proti tomu, aby jim byly přiznávány hodnosti, které nabyli za druhé republiky nebo v Protektorátu. Zatřetí proti vyplácení vysokých platů, jak bylo v dopise uvedeno, když u letectva má například rotný, pokud je zařazen jako LAC (svobodník) nebo Cpl. (desátník), nejvýše 2 libry týdně.


Pocta padlým kamarádům Československé samostatné obrněné brigády u Dunkerque.

Třetí oddělení MNO vypracovalo pro ministra národní obrany podkladovou zprávu, která měla sloužit jako odpověď Inspektorátu československého letectva. Nutno dodat, že to byla drsná odpověď. Všichni ti, které stížnost označila za pomocníky Hitlera nebo Gestapa, byli po provedení výslechu a očistném řízení u MNO zařazeni do československé zahraniční armády. Svým původem i příslušností byli Češi, přesto k uhájení svého života pomáhali Hitlerovi právě tak dobře, jako všichni členové rodin pozemního personálu 310. perutě. Z hlediska stížnosti byl potom celý národ přímým či nepřímým pomahačem Hitlera, a proto podle toho též zbaven povinnosti i práv vůči státu. Z toho by plynulo, že český národ jsou pouze příslušníci zahraniční armády z let 1939 až 1940. To by ovšem nebylo stoprocentně správné, upozorňovalo ministerstvo, protože Češi, zajatci německé armády či vládního vojska, dokázali dnes víc – dokázali bojovat tváří v tvář nepříteli a za svobodu nového Československa zaplatili krví, nejen prací, byť svědomitou. Za poněkud patetickou stylizací textu se ale skrývá velká pravda. Nejeden bývalý český příslušník Wehrmachtu bojoval u Dunkerque proti svým včerejším spolubojovníkům.

Závěrem: hlasy ze zajateckých táborů

O masovém nasazení Čechů (nikoliv Němců ze Sudet) v německé armádě svědčí i zoufalé žádosti, které posílali ze zajateckých táborů na ministerstvo obrany, respektive československé repatriační komisi v Lübecku. Všichni se chtěli vrátit domů. V tomto ohledu je zajímává prosba 15 250 sudetských Němců ze zajateckého tábora v Putlose, kteří rovněž žádali o umožnění návratu do Československa. Již v červnu 1946 rozjelo ministerstvo vnitra stíhání zahraničních vojáků, kteří předtím sloužili v německé armádě a dopustili se zločinů před vstupem do exilové armády. Mnohem zajímavější bylo rozhodnutí vnitra, že příslušnost k zahraniční československé armádě nebyla důvodem pro zachování, vrácení, popřípadě získání československého státního občanství, a to ani u osob, které podle předpisů okupační moci nabyly státní příslušnosti německé nebo maďarské.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 1/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více