Mistři života a smrti

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 46.768

Historie trestu smrti a s ní i mnoha tajemstvími opředeného katovského řemesla je stará téměř jako lidstvo samo.

Zpočátku se jednalo o akt odplaty, vykonávaný většinou těmi, kterým byla oběť nejbližší. Postupně, s příchodem institucí, nabýval i tento trest institucionální charakter. Tresty smrti se v dávné historii nejčastěji vykonávaly zardoušením, setnutím mečem či sekerou, upálením zaživa, zazděním, naražením na kůl či ukřižováním.

Reklama

Přitom ale platilo, že smrt není to nejhorší, co může odsouzence čekat. Většinou jí předcházelo brutální mučení a týrání. Lidé, kteří se dostali do rukou katovi, byli lámáni v kole, postupně jim byly usekávány různé části těla, případně byli čtvrceni. Nejrozšířenějším způsobem popravy však bylo dlouho oběšení. Francouzská revoluce vynalezla gilotinu, na které také skončila většina jejích vůdčích osobností. Odsouzení vojáci byli většinou zastřeleni popravčí četou. Až moderní doba učinila těmto zvěrstvům přítrž a přinesla poněkud – dá-li se to tak vůbec říci – humánnější techniky poprav – to když přišly Spojené státy s elektrickým křeslem a plynovou komorou. V USA a v některých dalších zemích, kde stále ještě trest smrti přetrvává, je nejrozšířenější poprava smrtící injekcí. V muslimském právu existuje dodnes trest smrti ukamenováním, který se často uděluje za cizoložství.

Legendární kat Mydlář

Asi nejslavnějším popravčím českého království byl kat Jan Mydlář. Známým se široké veřejnosti stal především díky románu Josefa Svátka. V červnu 1621 popravil na Staroměstském náměstí čelné představitele stavovského povstání, 27 českých pánů. V současné době se tento vykonavatel spravedlnosti dočkal dalších „deseti minut slávy“ v podobě nejdražšího a také nejvýpravnějšího muzikálu.


Dobové vyobrazení různých druhů exekucí

Svátkova beletristická práce se až překvapivě drží historických faktů. Je vidět, že autor pro svůj román čerpal inspiraci z dobových kronik. Jan Mydlář skutečně vystudoval pražské Karlovo vysoké učení a stal se magistrem medicíny. S katovským řemeslem začínal jako pomocník chrudimského kata. Na tělech popravených pomáhal tehdejším lékařům pronikat do tajů anatomie. Léčil nejrůznější neduhy a díky svým schopnostem a medicínským znalostem na profesním žebříčku rychle stoupal. Stal se pomocníkem pomyslné jedničky v tehdejším českém království, popravčího Starého města pražského, po němž později převzal živnost. Oženil se s Alžbětou Špetlovou – dcerou slánského kata, přímo na Starém městě si pořídil dům a stal se z něho bohatý občan.

Jeho následovníci: Karel Huss

Dalším nesporně zajímavým českým mistrem popravčím byl Karel Huss, který se narodil v lednu 1761 v Mostě. Pocházel sice z katovské rodiny, ta ale po celou dobu jeho dětství a dospívání dělala všechno pro to, aby malý Karel v této tradici nepokračoval. Na piaristickém gymnáziu, které navštěvoval, patřil mezi nejpilnější žáky. Problémy mu nastaly až v okamžiku, když se ostatní děti dozvěděly, že pochází z katovské rodiny. Následně byl vystaven opovržení a šikanování, takže nakonec ze školy utekl. Otec mu obstaral soukromého učitele, který ho zdokonaloval ve čtení, psaní, latině a především v přírodních vědách. Od otce, který se vyznal v léčení lidí i zvířat, se učil ranhojičství a přípravě léčivých lektvarů a mastí. Nakonec ale stejně skončil u šibenice. Bylo mu pouhých 15 let, když pod dohledem otce popravil kostelního zloděje.


Hrdelním trestům často předcházelo mučení

O tři roky později odešel do světa na zkušenou. Nějakou dobu žil v Drážďanech, později se přemístil do Chebu. Zde také převzal katovské řemeslo po svém strýci a oženil se s dcerou bohatého místního pekaře. Naděje, že se stane ctnostným měšťanem, mu svitla v okamžiku, kdy císař Josef II. zrušil trest smrti. Karel Huss se od tohoto okamžiku začal živit jako léčitel. Záhy získal v tomto oboru vynikající pověst a přetáhl klientelu místních lékařů, lékárníků a lazebníků. Ti si to samozřejmě nechtěli nechat líbit, snažili se ho všemožně očerňovat, stěžovali si na nekalou konkurenci. Musel tak na nějaký čas s léčením přestat.

V roce 1789 byl obnoven trest smrti, a tak se vrátil ke svému původnímu řemeslu. Kromě toho měl ale spoustu dalších zájmů. Studoval historii města, začal sbírat přírodniny, starožitnosti a mince. Postupně získával pověst učence. Spřátelil se s ním dokonce básník Johann Wolfgang Goethe, který ho několikrát osobně navštívil. Postupně, jak stárl, čím dál více přemýšlel nad osudem svých velmi rozsáhlých sbírek. Nejdříve je nabídl městu Chebu. Radní si ale nebyli jistí, zda něco takového mohou přijmout z rukou kata. Obrátili se na knížete Metternicha. Ten Hussovy sbírky přijal, a ty se tak staly základem kabinetu, který kníže budoval na zámku Kynžvart. Huss definitivně skončil se svým řemeslem, byl přijat do měšťanského stavu a zbytek svého života strávil na zámku jako kustod sbírek.

Z otce na syna

Reklama

Další dvojici katů spojoval svazek otčíma a nevlastního syna. Právě rodinná pouta bývala mezi popravčími dosti rozšířeným jevem. Jan Křtitel Pippiger se sice vyučil čalouníkem, ale i on pocházel z katovské rodiny. A tak nakonec skončil u tohoto řemesla. Popravy vykonával v Záhřebu. Se svou manželkou vdovou Wohlschlagerovou vyženil syna Leopolda, svého pozdějšího nástupce. Byl ambiciózní, toužil po tom, aby mohl vykonávat katovské řemeslo v centru císařství ve Vídni. Jeho žádost ale nebyla vyslyšena, namísto toho byl v roce 1865 přeložen do Prahy. Zde po něm v roce 1888 převzal řemeslo jeho nevlastní syn Leopold Wohlschlager, který svou první popravu vykonal v 16 letech jako pomocník otčíma. Dostával 800 zlatých ročně a za každou popravu prémii dalších 25 zlatých, po přechodu na korunovou měnu koncem století se tato suma zdvojnásobila.


Mnozí vůdci francouzské revoluce skončili na gilotině

V roce 1918 se stal mistrem popravčím v nově vzniklém Československu. Do důchodu odešel v roce 1928 v 74 letech. Celkem za svůj život provedl 24 exekucí. Živnost po něm převzal jeho zeť Nehyba. V té době se ale zdálo, že katovské řemeslo má definitivně odzvoněno. Za 1. republiky bylo do roku 1934 popraveno pouze devět lidí. Po přijetí nového zákona v tomto roce byl sice trest smrti zachován, přednost ale dostalo doživotí.

Pankrácká sekyrárna

Konjunktura v práci katů nastala krátce po vytvoření protektorátu v roce 1939. Záhy Němci zjistili, že popravčí kapacity v Čechách a na Moravě nestačí na množství rozsudků. Příliš na tom nezměnilo ani odesílání odsouzených do koncentračních táborů a exekuce kulkou popravčích čet v objektech, které k tomu nebyly předurčeny. Část odsouzeních musela být převážena do Drážďan a do Berlína, kde je popravovali gilotinou. V roce 1943 zřídili na pražské Pankráci tzv. sekyrárnu. Část cel v traktu A věznice byla vyčleněna pro osoby odsouzené k trestu smrti. Čtyři z nich prošly úpravami, byly vybaveny gilotinou a vykachlíkovány.


Mydlář popravuje 27 českých pánů na Staroměstském náměstí

V březnu 1943 přijel do Prahy z Mnichova Alois Weis. Tento Němec se narodil v Rumě v Srbsku, původním povoláním byl skladník. Později pracoval jako pomocník mnichovského kata Johanna Richarda. Za pomocníka si vybral svého švagra Otto Schweigera.

Dalším asistentem se stal Čech Antonín Nerad. Tento štábní rotmistr československé armády byl záhy po vytvoření protektorátu zatčen Gestapem pro odbojovou činnost. To, co následovalo, je svědectvím o tom, jak hluboko může člověk klesnout. Nejenže se stal konfidentem Gestapa, a zavinil tak smrt stovek Čechů, slíbená finanční odměna ho zlákala natolik, že od března 1944 začal dělat dalšího pomocníka popravčího v pankrácké sekyrárně. Zbývajícími pomocníky z řad Čechů byli Jan Kříž a Robert Tyfa. Ten byl společně s Antonínem Neradem po válce dopaden a odsouzen za kolaboraci s nacisty k trestu smrti oběšením, který se uskutečnil v dubnu 1947. Ostatní se ale vyhnuli spravedlnosti, podařilo se jim totiž, stejně jako německým popravčím, včas uprchnout. Alois Weis se dožil 80 let, zemřel v roce 1986 v Bavorském Straubingu.

Ještě před útěkem stihli popravčí rozebrat gilotinu a její jednotlivé součásti hodit poblíž Karlova mostu do Vltavy. Do místnosti, kde byly vykonávány exekuce, umístili 360 kg ekrazitu. Výbušninu se jim ale již nepodařilo odpálit. Také gilotina byla později z vody vylovena. Celkově prošlo pražskou sekyrárnou za dva roky její existence 1075 odsouzených k hrdelním trestům.

Retribuční popravy

Konjunktura katovského řemesla neměla ale ještě ani zdaleka končit. Mimořádné lidové soudy vyřkly hned po skončení války konečné verdikty nad stovkami Němců, kolaborantů a nejrůznějších přisluhovačů. Mezi těmi, kdo v poválečném období vykonávali hrdelní tresty, neblaze proslul František Nenáhlo. Tento vyučený zedník se narodil 19. února 1914 v Domašíně u Vlašimi. Už od dětských let měl problémy se zákonem. Ve 14 letech se dopustil pokusu o násilné smilstvo, následovala série krádeží a veřejného násilí. Mladý František Nenáhlo putoval z vězení do vězení. Navíc měl nemalé problémy s alkoholem, a tak mu soud nařídil ochrannou léčbu. Ani vojenská prezenční služba, kterou vykonal v letech 1936 až 1939, ho nenapravila.


Gilotina pankrácké sekyrárny

Reklama

Problémy měl i záhy po vytvoření protektorátu. Gestapo jej zatklo společně s dalšími protektorátními občany za napadení německého poddůstojníka na zábavě v Domašíně. Tentokrát v tom však byl nevinně. Konflikt v hostinci Na Radnici vyprovokovali podnapilí němečtí vojáci, jeden z nich dokonce vytáhl pistoli a postřelil dva místní občany. Nenáhlo byl zatčen a na jeden měsíc odsouzen. Postupně prošel věznicemi v Praze, Terezíně, Drážďanech a Berlíně. Není přitom zcela zřejmé, proč se jeho pobyt ve vězení protáhl na několik let. Propuštěn byl až v květnu 1944.

Právě na pobytu ve vězení se rozhodl po válce vybudovat kariéru. Po marných snahách získat vyšší postavení se spokojil s funkcí popravčího. Vytvořil si poměrně pestrou legendu o své odbojové činnosti. Po propuštění z vězení údajně přešel na Slovensko, kde se zapojil do partyzánského hnutí a povstání. V květnu 1945 prý bojoval v Praze o rozhlas. Problém byl ale v tom, že 6. října 1944 byl zatčen Gestapem v automatu Koruna na Václavském náměstí. Důvodem přitom nebylo nic jiného, než podezření z krádeží a vloupání.


Do těchto dřevěných rakví se za války ukládala těla obětí

V samém závěru války se stal příslušníkem neblaze proslulých Revolučních gard. Vydával se za četaře, přestože tuto hodnost v armádě nikdy nezískal. Již v polovině července 1945 jej pražský magistrát vybral na místo popravčího u Mimořádného lidového soudu v Praze. V listopadu téhož roku byl přijat na místo příslušníka Sboru národní bezpečnosti. I nadále ale hlavní náplň jeho práce tvořila činnost popravčího. Až do října 1946 byl jediným popravčím mistrem v Praze, úřadoval především na Pankráci. Jeho první popravený byl již v září 1945 náměstek primátora Hlavního města Prahy, historik a profesor Josef Pfitzner. Když mu navlékl na krk oprátku, nechal se strhnout přihlížejícími a naprosto neprofesionálně mu dal facku. Když se tento případ dostal před vyšetřovací komisi, tvrdil, že mu chtěl pouze zacpat ústa, aby nemohl vykřikovat provokativní hesla.

Obchod s oprátkami

V rychlém sledu následovaly další popravy. K těm nejvýznamnějším patřilo vykonání hrdelních trestů nad K. H. Frankem a zastupujícím říšským protektorem Kurtem Daluegem. V souvislosti s popravou Franka byl vyšetřován proto, že údajně výhodně zpeněžil provaz, kterým byl pronásledovatel českého národa popraven. Nenáhlo argumentoval tím, že provaz a rukavice si před každou popravou kupuje ze svých prostředků, a proto jsou také jeho majetkem. Nebral vůbec ohled na skutečnost, že za každou popravu dostává honorář ve výši 2000 Kč. Za katovskou relikvii se platilo mnohem více – pro mnohé lidi měla totiž sběratelskou hodnotu nejen ve spojení s významnými představiteli nacistů, ale stále ještě jí byla přičítána nemalá magická moc.


Jeden z pomocníků v pankrácké sekyrárně Antonín Nerad

Ministerstvo spravedlnosti na to reagovalo tím, že začalo dodávat konopné provazy pro popravy a trvalo na tom, že po exekuci budou oprátky zajištěny a archivovány. Toto rozhodnutí vyvolalo právě v případě popravy Kurta Daluegeho potyčku o provoz mezi Nenáhlem a vězeňskou stráží, která ji měla zajistit. Pražský kat byl totiž značně rozčarován z toho, že by měl přijít o významný zdroj svých příjmů.

S přibývajícími popravami začaly mít výkony Františka Nenáhla značné trhliny, např. z nepochopitelných důvodu vystrojil sebe i své pomocníky do černých stejnokrojů SS. Daleko horší ale bylo, že se k exekucím dostavoval pozdě a navíc často v podnapilém stavu. K některým popravám dokonce nepřišel vůbec. Docházelo tedy k jejich odkládání, případně je museli vykonat pomocníci. Veškeré snahy o odvolání z funkce byly ale dlouhou dobu neúspěšné. Když byl nakonec v Praze dočasně suspendován, „přivydělával si“ jako kat pro Mimořádný lidový soud v Táboře a Benešově. František Nenáhlo tak stihl hlavní vlnu poválečných poprav a se stovkou exekucí drží „rekord“.

Propil i vinárnu

Přetrvávajícím tlakům na jeho odvolání, které vyvolala celá série prohřešků a výtržností, odolával Nenáhlo díky svým známostem z koncentračních táborů. Právě zde se totiž během války setkal s lidmi, kteří nyní zaujímali významná postavení. V březnu 1948 mu Akční výbor Národní fronty dal do národní správy vinárnu Gotzinger v Praze II. Přesto se i nadále snažil udržet si místo u Státní bezpečnosti. Zřejmě se až příliš dobře věděl, že je jen otázkou času, než přivede tento prosperující podnik na buben. Vaz mu zlomilo až to, že se podle obžaloby měl zaplést do vraždy jakési ženy. To se sice prokázat nepodařilo, soud ale dospěl k závěru, že se podílel na týrání před její smrtí. Ještě nějakou dobu se sice bránil převzít toto rozhodnutí, jeho služba však definitivně skončila v lednu 1949. Pak už to s ním šlo rychle z kopce. Po ztrátě vinárny pracoval ještě nějakou dobu v nejrůznějších restauracích, později jako zedník a čím dál víc propadal alkoholu. Stále častěji se pro nejrůznější prohřešky dostával do rozporu se zákonem. Kromě podmíněných trestů byl v listopadu 1954 odsouzen k jednomu roku vězení. Ten si odpykal v pracovním táboře Jáchymov. František Nenáhlo nakonec doplatil na svůj zhýřilý život. Zemřel v roce 1961 ve věku 47 let.


František Nenáhlo a jeho pomocníci připravují šibenici pro K. H. Franka

Oběti komunistického režimu konce 40. a počátku 50. let minulého století byly rovněž popravovány na nádvoří věznic, především věznice pankrácké. To už ale bylo dílo Nenáhleho kolegů a nejednalo se již o popravy veřejné. Později se ve funkci kata střídali příslušníci vězeňské služby. V Československu došlo ke zrušení trestu smrti v roce 1990. Poslední exekuce byla vykonána v únoru 1989.

Zdroje:
Plachý, J.: Dějinné spravedlnosti učiněno zadost, HaV 3/2007;
Kýr, A.: Památník Pankrác, Historická penologie 2001/ 1 a 4;
Svátek, J.: Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze, Praha 1991;
Šindelář, V.: Paměti pražského kata, Praha 2004;
Dvořáková, J.: Bedřich Pokorný – vzestup a pád;
Sborník Archivu Ministerstva vnitra 2/2004.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 1/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více