Raketový systém Seawolf

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 13.949

Systém Seawolf má za sebou dlouhou historii, jejíž kořeny sahají až do roku 1962. Tehdy byly ve Velké Británii zahájeny studie protiletadlového raketového systému velmi krátkého dosahu, který by ve službě nahradil osvědčený systém Shorts Seacat. Na studie zakrátko navázal zkušební program Confessor, určený k prověření perspektivních technologií. V roce 1964 bylo rozhodnuto zahájit definiční fázi vývoje nového systému pro vlastní obranu plavidel s pracovním označením NSR 6522, který se měl oproti svému předchůdci vyznačovat schopností ničit i protilodní ŘS, zkrácenou reakční dobou a možností nasazení za všech povětrnostních podmínek a v noci. Paralelně pokračoval program Confessor, na jehož základě byly v roce 1967 vypsány specifikace na NSR 6522. V témže roce byl pro další vývoj vybrán systém PX430 korporace BAC (British Aircraft Corporation), který přebíral řadu technologií z pozemního PVO systému Rapier.


Fregata HMS Jupiter třídy Leander Batch III po modernizaci, v rámci které dostala systém Seawolf. Na střeše můstku je vidět původní rozměrné SŘP Type 910

Reklama

Práce na PX430 rychle postupovaly a již v roce 1969 byly provedeny první zkušební odpaly střel bez naváděcí soustavy. V letech 1973 a 1974 pak následovala série úspěšných zkušebních odpalů na různé typy cvičných cílů včetně dvoumachových Petrel. Jeden z prototypů systému byl v letech 1975–1977 s vynikajícími výsledky testován na fregatě HMS Penelope třídy Leander, a v červnu 1977 dokonce sestřelil 114mm granát vypálený jiným plavidlem!

GWS 25 Mod 0

Výroba první sériové varianty systému Seawolf s označením GWS 25 Mod 0 se rozběhla v roce 1978. Jejími hlavními součástmi jsou řízené střely, šestinásobné otočné OZ, podpalubní sklady rezervních ŘS, systémy řízení palby Type 910 s počítači FM1600B, řídicí konzoly operátorů a kontrolní vybavení. Celková hmotnost systému GWS 25 Mod 0 s jedním OZ, jedním SŘP a s 24 střelami činí 25 t.

Samotná řízená střela se vyznačuje válcovým trupem s délkou téměř 2 m a průměrem 180 mm s kónickou přední částí. Čtyři trojúhelníkové nosné plochy s rozpětím 560 mm jsou umístěny ve střední části trupu a za nimi jsou čtyři řídicí plochy. ŘS Seawolf jsou jednostupňové a pohání je raketový motor Blackcap na tuhé palivo s dobou hoření 2–3 sekundy. Střelám se startovní hmotností 82 kg je schopen udělit maximální rychlost 2 M. Účinný dálkový dosah se u této verze pohybuje v rozmezí 1000–6000 m a výškový dosah činí 10–3000 m. PLŘS využívají rádiopovelovou techniku navedení. Na koncích dvou z nosných ploch jsou umístěny antény pro příjem řídicích povelů, které jsou směrové, což zlepšuju odolnost systému vůči rušení protivníkem. Na druhé dvojici jsou vysílače rádiových signálů umožňujících sledování ŘS při užití RL větve navedení a na konci trupu jsou stopovky usnadňující sledování střel při použití optické větve. Tříštivo-trhavá bojová hlavice s hmotností 14 kg je iniciovaná přibližovacím zapalovačem.

Šestinásobné otočné OZ jsou dílem firmy Vickers a při jejich návrhu se počítalo s nasazením v drsných vodách severního Atlantiku. OZ mají elektrické pohony a vyznačují se velmi přesnou a rychlou změnou náměru a odměru. Přebíjeny jsou manuálně z podpalubních skladů.

Systémy řízení palby Marconi Type 910 s radiolokační a TV větví navedení se vyznačují poměrně komplikovanou konstrukcí. RL větev využívá až čtyři samostatné antény, přičemž největší kruhová, pracující v pásmu X, je určena k vyhledávání a sledování cílů. Nalevo od ní jsou dvě menší kruhové antény, pracující v pásmu K, určené ke sledování vlastních letících ŘS a vysílání řídicích povelů. Mezi nimi se nachází ještě jedna malá anténa pro vstupní zachycení vlastních střel a nad ní je TV kamera. Každý systém Type 910 disponuje vlastním řídicím subsystémem s počítačem FM1600B a konzolami operátorů a je schopen navádět dvě PLŘS na jeden cíl.


ŘS Seawolf ve variantě pro klasické otočné OZ

Systémem GWS 25 Mod 0 ve variantě se dvěma OZ a dvěma SŘP Type 910 byly vybaveny čtyři fregaty Type série 22 Batch I (palebný průměr po 48 ŘS) a první dvě jednotky série Batch II (s celkem 60 ŘS). Dále jej dostalo pět zmodernizovaných fregat třídy Leander Batch III. Ty z prostorových důvodů nesly jen jedno OZ a jeden SŘP. Všechna tato plavidla využívají pro vstupní detekci cílů 2D přehledové radary Marconi Type 967 a 968, jejichž antény jsou umístěny zády k sobě na společné podstavě. První, pracující v pásmu D, je určený k vyhledávání cílů ve větších výškách, druhý, využívající pásmo E, ve výškách menších. Prvním nosičem sériového systému se v květnu 1979 stala fregata HMS Broadsword, prototypová jednotka Type 22.

Křest ohněm

Systém Seawolf byl v zájmu zajištění účinné protiraketové obrany, která klade vysoké nároky na krátkou reakční dobu, navržen pro činnost v plně automatickém režimu, bez zásahu operátorů. Těm však byla ponechána možnost zrušit rozhodnutí o odpalu ŘS (např. pro případy chybné identifikace cíle). Činnost systému je následovná: Po detekci cílů radary Type 967/968 následuje zpracování zjištěných dat bojovými řídicími systémy fregat a jejich předání systému Seawolf. Ten automaticky propočítává trajektorie blížících se hrozeb, vyhodnocuje jejich důležitost a podle toho určuje sled, v jakém budou napadeny. Poté do 5–6 sekund přidělí nejnebezpečnější cíle konkrétním SŘP a OZ, které jsou na ně nasměrovány. SŘP Type 910 je pak začnou vyhledávat, přičemž musejí také určit jejich výšku, protože přehledové 2D radary toho nejsou schopny. Po uzamčení cíle se čeká na jeho přiblížení do palebné obálky systému. Když se tak stane, je odpálena jedna ŘS, často následovaná druhou, pro zvýšení pravděpodobnosti zásahu z výrobcem udávaných 80 % na 98 %. Střela nebo střely jsou poté nasměrovány do přímé záměrné mezi SŘP a cílem. Radiolokátory systémů Type 910 průběžně sledují cíle a vlastní ŘS a na základě odklonu střel od osy sledovacího paprsku jsou počítači SŘP propočítávány korekce, které jsou až do zásahu vysílány na ŘS. V případě extrémně nízko letících cílů systém GWS 25 Mod 0 automaticky přechází na sekundární TV větev navedení. Relativně široký paprsek hlavního radaru má totiž problémy se sledováním a uzamčením objektů na rušivém pozadí mořské hladiny. Užití TV systému však vyžaduje manuální sledování cíle operátorem.

Reklama


Manuální nabíjení patřilo ke slabinám šestinásobného OZ. V pravém spodním otevřeném kontejneru je zasunuta nabíjecí rampa s cvičnou střelou Seawolf

Systém GWS 25 Mod 0 se dočkal křtu ohněm již krátce po zařazení do služby ve falklandské válce v roce 1982. Z nasazených plavidel jím byly vybaveny fregaty HMS Broadsword a HMS Brilliant Type 22, které byly po značnou část konfliktu využívány jako eskorta cenných letadlových lodí. Za užití celkem osmi ŘS bylo potvrzeno sestřelení dvou argentinských letounů Skyhawk, další spadl do moře při provádění úhybného manévru a další dva sestřely byly systému přiznány jako pravděpodobné. Bojové nasazení však odhalilo také slabiny Seawolfu. Mezi ně patřil software, optimalizovaný pouze na ničení cílů útočících přímo na plavidlo, což činilo problematickým postřelování cílů, které směřovaly k jiným plavidlům formace nebo letěly paralelně k fregatám. Neuspokojivá byla také schopnost SŘP sledovat cíle letící těsně nad hladinou moře a konstrukce OZ se ukázala být poměrně komplikovaná a poruchová. Již v průběhu falklandské války se proto začalo pracovat na zdokonalení systému. Prvně byly vyvinuty nový software a nový zapalovač bojové hlavice, vhodnější k ničení velmi nízko letících cílů. Účinnost těchto úprav byla prověřena v testu z listopadu 1983, kdy byla v TV režimu navedení poprvé sestřelena protilodní střela Exocet.


Malajská fregata Jebat třídy Lekiu, která jako první nesla odlehčenou variantu Seawolf Extra Light s 16 VVZ a SŘP typu ST1802SW

V dubnu 1988 byla do služby zavedena zásadně modernizovaná verze GWS 25 Mod 3. Jejím hlavním vylepšením byl nový SŘP Type 911 Mod 1, který se vyznačuje zjednodušenou a kompaktnější konstrukcí a díky tomu hmotností sníženou z 13,5 t na 5 t. Primární radar byl nahrazen novým, pracujícím v pásmu I, s lepší možností detekce vysoko letících a vzdálených cílů. TV systém navedení, se kterým nepanovala spokojenost, přenechal místo radaru pracujícímu v pásmu K, odvozenému od typu Blindfire pozemního systému Rapier. Ten je určen k sledování cílů na krátkých vzdálenostech a v malých výškách, letících PLŘS a k vysílaní řídicích povelů. Samotná televizní kamera ale byla zachována pro identifikaci cílů a vyhodnocení účinnosti zteče. Volba systému Type 911 Mod 1 padla v únoru 1982, kdy byl upřednostněn před konkurenčním nizozemským typem VM 40 (viz níže). Dále byla provedena řada vylepšení na základě zkušeností z provozu a nasazení verze Mod 0 a použity byly výkonnější počítače FM1600E. Systém GWS 25 Mod 3 je díky menší hmotnosti SŘP možné instalovat na plavidla s výtlakem od 800 t. Vyzbrojeny jím však byly jen podstatně větší fregaty Type 22, a to čtyři jednotky výrobní série Batch II a čtveřice Batch III. V 90. letech byla zavedena varianta GWS 25 Mod 4, představující zmodernizovanou verzi Mod 0, u níž byla mj. optická větev doplněna termokamerou umožňující sledování ŘS i za zhoršených povětrnostních podmínek.

VL Seawolf

Další vývoj systému Seawolf se ubíral směrem k použití vertikálních vypouštěcích zařízení (dále jen VVZ). Jejich hlavní výhodou je, že všechny PLŘS plavidla jsou okamžitě připraveny k odpalu bez zdlouhavého přebíjení, omezujícího kadenci klasických OZ. VVZ dále eliminují mrtvé úhly, kde otočným OZ stínily nástavby a stožáry nosičů. Z těchto důvodů jsou mnohem vhodnější k odrážení útoků prováděných větším počtem letounů a ŘS současně. VVZ mají také menší prostorové a hmotnostní nároky a jsou mechanicky daleko jednodušší, a tím i méně poruchové. Vertikální sila byla poprvé nabídnuta již v roce 1966 a v letech 1968–1969 byla testována v rámci programu Sinner za užití demonstrátorů z programu Confessor. I navzdory povzbudivým výsledkům však byly další práce pozastaveny.


Fregaty Type 23 byly prvními jednotkami vybavenými systémem VL Seawolf s 32násobnou baterií VVZ před nástavbou

Reklama

Společnost British Aerospace (BAe, nástupce BAC) se k VVZ vrátila na přelomu 70. a 80. let, kdy byly zahájeny práce na nové variantě, GWS 26 Mod 1 Vertical Launch Seawolf. Hlavní změnou bylo doplnění druhého stupně ŘS v podobě startovního raketového motoru (boosteru) Cadiz, který střelám uděluje dodatečnou energii potřebnou pro provedení vertikálního startu. Booster, vybavený čtyřmi stabilizátory a tryskou s měnitelným vektorem tahu pro úvodní nasměrování na cíl, se odhazuje po přechodu ŘS do horizontálního letu. Dostupné prameny se liší v nárůstu dosahu, jejž přinesl, a obvykle jsou uváděny hodnoty maximálního doletu v rozpětí 7,5–10 km. Daní za použití boosteru je zvětšení délky ŘS o cca jeden metr a startovní hmotnosti na 140 kg. Střely VL Seawolf jsou jinak prakticky identické s klasickou variantou; pouze byla poněkud upravena jejich elektronika. Odpalovány jsou z trubicových kontejnerů o rozměrech 330 × 60 cm s hmotností 70 kg metodou „horkého startu“, kdy jsou plameny a plyny odváděny přímo přes kontejner kolem startující ŘS. Výrobce pro instalaci na plavidla vyvinul moduly s jedním, šesti, osmi nebo 16 vertikálními sily. Systém GWS 26 Mod 1 využívá zmodernizované SŘP Type 911 Mod 2 s počítačem FM-1600E, který později nahradily výkonnější řady F2420.

První úspěšné testy této varianty byly provedeny koncem roku 1982, kdy bylo rozhodnuto pokračovat v jejím vývoji. V červenci 1984 byl zadán kontrakt na dokončení vývoje a zahájení výroby systémů pro 16 fregat Type 23. Každá nese 32 VVZ v osminásobných modulech, dva SŘP a nový přehledový radar Type 996, pracující v pásmech E/F. Jedná se o 3D typ, který je schopen zjistit také výšku cíle, díky čemuž s tím nemusejí SŘP ztrácet čas. Systém GWS 26 Mod 1 byl zaveden do služby v roce 1990 na palubě fregaty HMS Norfolk. Kromě jednotek Type 23 jej měly dostat také logistické lodě třídy Fort Victoria – od toho se však z finančních důvodů upustilo.

Poslední varianty

Vrozenou vadou systému GWS 25 Mod 0 byla velká hmotnost OZ a SŘP, znemožňující jeho instalaci na plavidla s výtlakem pod 2500 t a ztěžující modernizace starších jednotek. Z těchto důvodů se Seawolf navzdory původním optimistickým očekáváním nesetkal se zájmem zahraničních klientů. Projektanti BAC si toho byly vědomi a již od roku 1976 studovali různé odlehčené varianty systému s novými, 2–4násobnými OZ a odlišnými SŘP. Teprve v roce 1982 však byl v BAe na vlastní náklady zahájen vývoj varianty GWS 26 Mod 2 Lightweight Seawolf. Ta využívala čtyřnásobné otočné OZ firmy Rose Forgrove s hmotností sníženou na 2,5 t proti 7,5 t šestinásobných OZ. Druhou alternativou bylo dvounásobné OZ firmy Vickers s hmotností 1,5 t, které však nebylo nabíjeno manuálně, ale automaticky. Novinkou měl být také nizozemský SŘP Signal VM 40 na bázi rozšířeného radaru STIR s britskými komponenty pro zajištění rádiopovelového navedení. Díky těmto změnám šlo GWS 26 Mod 2 použít na plavidlech s výtlakem od 500 t. Se systémem se v 80. letech počítalo pro upgrade lehkých letadlových lodí třídy Invincible a čtyř torpédoborců Type 42 Batch III. První měly nést čtyři OZ, druhé dva. V březnu 1986 byly zahájeny studie modernizace obou tříd, ale v červenci 1991 byl upgrade kvůli rozpočtovým škrtům zrušen.


Fregata HMS Cornwall Type 22 Batch III. Záběr zachycuje přední šestinásobné OZ jako i kompaktnější přední SŘP Type 911 Mod 1 na nástavbě

Pro ještě menší plavidla byla v roce 1991 nabídnuta verze Seawolf Extra Light se stávajícími typy VVZ a OZ z řady GWS 26, ale s ještě lehčími SŘP Marconi ST1802SW a dále odlehčenou elektronikou. V roce 1992 tento systém objednala Malajsie pro dvě fregaty třídy Lekiu, každou s 16 VVZ a dvěma SŘP. Poté následovala objednávka pro tři brunejské korvety třídy Nakhoda Ragam s identickou sestavou systému, zákazník však plavidla odmítl převzít, a dosud stojí zakotvená ve Velké Británii. Další a současně poslední exportní úspěchy Seawolfu byly spojeny s prodejem vyřazených fregat Type 22 a 23 do Brazílie a Čile.


Na snímku odpalu střely VL Seawolf je vidět booster Cadiz s měnitelným vektorem tahu, který přispěl ke zvětšení doletu této verze

Následujícím vývojovým stupněm měla být verze GWS 27 s plánovaným zavedením v 90. letech, vycházející z GWS 26 Mod 1 a se zlepšenými schopnostmi boje s nejnovějšími protilodními ŘS. Měla se vyznačovat dosahem přes 10 km a aktivní RL naváděcí hlavicí, rádiopovelové navedení se mělo používat pouze v úvodní fázi letu střel. Vývoj GWS 27 však byl pro nezájem zákazníků zastaven a další zdokonalování systému Seawolf šlo cestou dílčích vylepšení. Od roku 1998 byl na všech verzích zaveden nový zapalovač bojové hlavice Mark 3, účinnější v malých výškách. Souběžně běžel zpožděný program střednědobé modernizace na zatím poslední variantu Seawolf Block 2, účinnou i proti perspektivním hrozbám. Její vývoj měl být zahájen v roce 1991; došlo však k tomu teprve v roce 1996 a modernizace SŘP byla objednána až v prosinci 2000. Původní termín zařazení do služby se tím posunul z roku 1998 až na rok 2006. Změny zahrnují výměnu zastaralého hardwaru, vylepšený software, nové servomechanizmy řídicích ploch, nový zapalovač Mark 4 a zdokonalený booster. „Digitalizací“ a výměnou počítačů prošly také SŘP Type 911, které navíc doplnila termokamera. To vše přineslo zlepšení možnosti boje s níže a rychleji letícími cíli a zvýšení odolnosti vůči rušení. Díky této modernizace bude systém sloužit nejméně do roku 2025. První dodávky pro Royal Navy byly zrealizovány v roce 2005 a Seawolf Block 2 si v roce 2007 objednala také Malajsie.

TTD střel Seawolf
Verze Seawolf VL Seawolf
Délka (m) 1,96 3
Průměr těla (mm) 180
Rozpětí křídel (mm) 560
Startovní hmotnost (kg) 82 140
Hmotnost bojové hlavice (kg) 14,1
Max. letová rychlost (m/s) 2 M+
Max. dálkový dosah (km) 6 7,5–10
Max. výškový dosah (m) 3000
Naváděcí soustava rádiopovelová
Zdroje:
materiály MBDA;
ročenky Jane’s Naval Weapons Systems, Guide To World Naval Weapon Systems;
internet

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více