Vystřílela Řád rudé hvězdy

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 20.113

Když v pondělí 7. listopadu 2011 zemřela v Brně ve věku nedožitých 91 let válečná veteránka plk. Marie Ljalková-Lastovecká, přece jenom to všechny, kdo ji znali, zaskočilo. Nejvíce ale personalisty ministerstva obrany. Marie Ljaková-Lastovecká totiž měla být první ženou, která by získala hodnost brigádního generála AČR.


Marie Ljalková-Lastovecká

Reklama

Marie Ljalková-Lastovecká se narodila 3. prosince 1920 na Volyni v Horoděnce v rodině Petrušákových. Brzy osiřela. O ni a o sestru Naděždu se starala teta. Zde také ukončila základní vzdělání. Ve Stanislavově se vyučila obchodní příručí a absolvovala dva ročníky průmyslovky. Školu ale nedokončila; začala pracovat jako traktoristka v místním kolchoze. Pak ale došlo k napadení Polska, jeho východní část zabrala Rudá armáda. V té době poznala svého budoucího manžela Michala Ljalka, který pocházel z Podkarpatské Rusi. Dohodli se, že se vezmou a odstěhují do Rjazaně a následně do Moskvy. Zde si našli práci v místním lihovaru. Marie dělala laborantku. Když se fronta přiblížila, byli evakuováni do Střední Asie, až za Kaspické moře. Pracovali v místním kolchoze. Marie se opět vrátila ke své profesi traktoristky.

Směr Buzuluk

Později se oba stali příslušníky právě vznikající československé jednotky v Buzuluku. „Výzvu, aby se do nově vznikající jednotky přihlásili všichni českoslovenští občané žijící na území Sovětského svazu, jsem slyšela v rádiu. Nejdříve odjel Michal, a já zůstala sama doma. Nevěděli jsme, zda budou v Buzuluku přijímat i ženy. Slíbil mi, že zjistí co a jak a napíše,“ líčila Marie. Počátkem března 1942 byla prezentována u náhradní roty 1. československého samostatného praporu v SSSR.


V Buzuluku Marie původně prodělala, společně s ostatními ženami, zdravotnický výcvik

K tomu, jakým způsobem se z ní stala odstřelovačka, se váže zajímavá historka: „V Buzuluku jsem zrovna prodělávala výcvik jako zdravotnice a byla jsem přiřazena k 2. rotě jako sběračka raněných. Pplk. Svoboda nám s oblibou říkával: ‚Musíte se i jako sběračky dobře naučit ovládat zbraň, abyste dokázaly ubránit sebe i raněné‘,“ vzpomínala na své začátky. „Vzaly jsme si jeho slova k srdci a závodily jsme mezi sebou ve střelbě, sborce a rozborce. Patřila jsem k nejlepším. Prapor jednoho dne prodělával střelby s novými zbraněmi Tokarev SVT 1940. Voják, co byl přede mnou, si stěžoval, že jeho puška je blbě nastřelená a špatně nese. Já jsem s tou samou puškou nastřílela třikrát střed. Voják byl potrestán, protože se nenaučil střílet. Když viděl moji střelbu npor. Jaroš, zvedl ruku a zavolal směrem ke Svobodovi: ,Podívejte, pane podplukovníku, máme snajpera!‘ A tak jsem se dostala k vytoužené pušce s optickým zaměřovačem a do kurzu pro odstřelovače.“ Ten se konal od 11. listpadu do 3. prosince 1942. Kromě Marie a Vandy Biněvské se ho účastnilo ještě 13 mužů.


Marie při výcviku v Buzuluku

Tanky jedou k Sokolovu

Na frontu do oblasti Charkova nakonec odjela jako jediná naše žena-odstřelovačka. Vanda Biněvská, která byla do kurzu odstřelovačů vybrána společně s ní, totiž onemocněla. Marie byla zařazena do sestavy 2. roty. První rota pod velením npor. Otakara Jaroše byla 8. března 1943 doslova zdecimována mohutnou německou přesilou při obraně Sokolova. Naše nejlepší střelkyně byla v té době se svou rotou v Arťuchovce. Velitelství bylo umístěno v jedné ze stodol a ona si na střeše vybudovala pozorovací stanoviště. Přes optiku snajperské pušky SVT-40 pozorovala za řekou Mža Sokolovo. „8. března jsem viděla, jak se k Sokolovu z protějšího kopce spouštějí tmavé body. Zavolala jsem okamžitě na velitele roty Kudliče. Ten za mnou vylezl a prozkoumal obzor dalekohledem. Řekl mi: ‚Ljalková, začíná boj o Sokolovo. To jsou tanky!‘ Vesnice pak byla v jednom ohni. Všude hořelo, byla slyšet palba. Ta utichla až navečer.“

Reklama


Marie Ljalková-Lastovecká se svou puškou

Hned následující den bylo rozhodnuto o vytvoření sovětské úderné skupiny pod velením gen. Firstova. Ta měla zaútočit na Taranovku od Zmijeva. Tento protiútok měl podporovat i náš prapor, konkrétně právě 2. rota pod velením npor. Kudliče. Za mohutné kanonády sovětského dělostřelectva měla proniknout na druhý břeh řeky Mža. 3. rota měla mezitím pro odvrácení pozornosti protivníka demonstrovat útok na opačném křídle. Jako hodina „H“ byl určen čas 19.15 hod.

Přimrzla k ledu

„Šla jsem do útoku vedle velitele. Jako odstřelovačka jsem ho totiž měla chránit. Na ledě řeky nás zastavili Němci kulomety. Udělali jsme rojnici a přískoky se snažili přejít na druhou stranu. Byla to hrozná situace; nebylo kam se schovat. Zraněn byl dokonce i velitel roty,“ vzpomínala Marie. „Tam jsem také poprvé střílela v opravdovém boji. Do tmy, směrem, kde jsem tušila kulomet, jsem vyprázdnila skoro celý zásobník. Jeho palba pak utichla. Ležela jsem přitisknutá k ledu, obličej ve vodě a kolem přilby mi hvízdaly kulky. Všude byla spousta mrtvých. Led doslova rudl krví. Zůstala jsem úplně osamocená. Byla jsem tak blízko nepřátelské linie, že jsem slyšela, jak někdo opakovaně dává německé povely k palbě. Tehdy jsem pocítila obrovský strach. Rozhodla jsem se, že se raději zastřelím, než bych padla Němcům do rukou. Poslouchala jsem nářek raněných a nemohla jim pomoci.“

Po těžkých bojích se našim vojákům podařilo přece jen proniknout na druhý břeh do Sokolova. Kolem půlnoci přišel rozkaz, aby se 2. rota stáhla do výchozích pozic za řekou.


Marie Ljalková-Lastovecká při návštěvě Sokolova před několika lety

Marie Ljalková ale uvízla na řece. K ránu už byla doslova přimrzlá k ledu. Vojenský kabát se jí namočil, a jak se v noci ochladilo, zmrzl na kost. Vtom uviděla nějaké siluety. „Přibližovaly se ke mně dvě postavy. Myslela jsem si, že to jsou Němci. Nesměla jsem jim padnout do rukou. Chtěla jsem se zastřelit. Ale jak jsem se snažila namířit na sebe pušku, uslyšela jsem jejich hlasy. Byli od nás. Říkali: ,Jé, tam se někdo hýbe!‘ Zavolala jsem: ,Kluci, to jsem já, Ljalková.‘ Vzali mne za ruce, odtrhli od ledu a odnesli do jedné chalupy, kde se mě ujala jedna paní, která mne uložila do postele,“ těmito slovy popisovala svou záchranu. Npor. Kudlič byl ale při přepravě na ošetřovnu zabit.

Marie se stala v té době velice známou a populární. Za boje u Sokolova dostala Řád rudé hvězdy. V rozkaze bylo následující zdůvodnění: „Snajperka od 2. roty dne 9. března při útoku na Sokolovo postupovala – jakožto jediná žena-snajperka – v prvním sledu roty; svým statečným chováním strhovala mužstvo vpřed; mezi prvními vnikla do osady, kde se zúčastnila boje o zpevněný dům. Zabila pět nepřátelských automatčíků. Navržena na Orděn Krasnoj zvezdy.“ O sympatické snajperce psaly nejen ruské, ale i britské a americké tiskové agentury. Všude se objevovaly její fotografie s puškou.

Z nadporučice průvodkyní v Čedoku

Marije Ljalková-Lastovecká se později účastnila i dalších osvobozovacích bojů na Ukrajině. Protože již bylo k dispozici podstatně víc mužů, bylo jí zakázáno působit v první linii. Stala se řidičkou sanitního vozu a ošetřovatelkou; u Kyjeva převážela raněné. Nadále však nastřelovala nové pušky.

Další zkouška ohněm ji čekala během karpatsko-dukelské operace. Již v létě 1944 byla zařazena jako vedoucí zdravotnice 1. tankového praporu. A s ním se také zúčastnila nejtěžších bojů v Karpatech. Jako zdravotnici jí tam doslova v náručí umřel nejeden náš voják. Ztráty byly obrovské. I Marie utrpěla těžké zranění: výbuch dělostřeleckého granátu jí poranil páteř. Jedna ze střepin jí, jako vzpomínka na tyto těžké boje, zůstala zapíchnutá nad pravým okem do konce života. Lékaři ji odhalili až časem s pomocí rentgenu. Protože se ale přilepila k lebeční kosti, rozhodli se, že ji nebudou operovat a raději ji tam nechají. S tankovou brigádou se na jaře roku 1945 účastnila i bojů o Moravskou bránu na Ostravsku. Konec války ji zastihl u Holešova.


Závěrečné fáze války prožila Marie Ljalková-Lastovecká jako příslušnice našich tankových jednotek

Po válce vystudovala v Praze zdravotní školu a získala důstojnickou hodnost. Jako zdravotnice vystřídala několik vojenských nemocnic a ošetřoven. V roce 1953 byla z armády v hodnosti nadporučice propuštěna. Více než 30 let dělala v Čedoku. Prováděla po brněnských památkách polské a ruské turisty.

Reklama

První manželství se jí po válce rozpadlo. Michal Ljalkov se vrátil na Podkarpatskou Rus (Zakarpatskou Ukrajinu), která v té době připadla Sovětskému svazu. Marie se ještě dvakrát provdala a později i ovdověla. V důsledku útrap prodělaných za války nemohla mít děti, a tak ke konci života zůstala sama.


Konec války oslavila společně s ostatními ženami přehlídkou v Praze

O to více se angažovala ve společenském životě. Nejen ve vzpomínkách, ale i ve snech se neustále vracela k bojům prodělaným na frontě. Stala se jakousi neformální patronkou současných odstřelovačů Armády České republiky. Ti ji zvali na výcvik a nejrůznější soutěže.


V roce 2009 byla Marie Lastovecká hostem jednoho z útvarů AČR a mohla si opět po letech vzít do rukou odstřelovačskou pušku...

V roce 2010 převzala z rukou prezidenta České republiky Václava Klause Řád bílého lva II. stupně. Marie Ljalková-Lastovecká zemřela v pondělí 7. listopadu 2011 ve věku nedožitých 91 let.

Zdroje:
www.ženy-bojující.cz
kol.: Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha 2005
sborník: Statečné ženy, o kterých se málo ví. Praha 2003
www.vhu.cz/marie-ljalkova/

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 10/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více