Rytíř nejen lékařského stavu

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 14.640

Přeplněný říční remorkér Pentscho byl jen obtížně ovladatelný. Námořníkům navíc nezbývalo nic jiného než napustit do parních kotlů mořskou vodu. Ta vytvořila usazeniny a motory vypověděly službu. Kapitán v zoufalství nařídil zhotovit plachty ze všech dek a prostěradel, které byly na palubě. Jako by smůly v tomto okamžiku nebylo ještě dost, strhla se prudká bouře. Vlny vysoké jako baráky se přelívaly přes palubu. Uragán popadl remorkér plný židovských uprchlíků a hnal ho napříč Středozemním mořem. Naštěstí mu stál v cestě ostrov Camillones.

Spíš než ostrov to byla skála vyčnívající z moře, na které loď Pentscho uvízla. Nežil zde jediný člověk, nebyly tady žádné zásoby ani voda. Více než 500 uprchlíků se přesto zachránilo. Tedy alespoň na chvíli. Všude kolem se válela spousta lidí, nacházejících se na pokraji sil: starci, ženy, děti. Bylo jasné, že takto nemohou dlouho přežít.

Reklama


Josef Hercz

23letý Josef Hercz byl v té době plný síly, a tak se s několika dalšími mladíky rozhodl, že musí jednat. Na malém záchranném člunu vyrazili 8. října 1940 směrem, kde se mělo nacházet pobřeží Kréty. Potřebovali překonat na volném moři asi 100 km. Po pěti dnech usilovného veslování měli dlaně rozedřené do krve. Začínali uvažovat o sebevraždě. Právě v té době je ale zahlédl britský hlídkový dvojplošník, který jim určil nový směr. Po nějakém čase se na obzoru objevila skupina plavidel. Osazenstvo člunu naložil torpédoborec Nubian, jenž doprovázel letadlovou loď Illustrious. Její radista odeslal zprávu o trosečnících na Chamilonesi Italům, kterým toto území patřilo. Ti nakonec lidský náklad remorkéru Pentscho zachránili.

Pro Josefa Hercze a jeho kamarády ale extrémní dobrodružství ani zdaleka nekončilo. Spíše naopak. Ještě na torpédoborci zažili opravdovou námořní bitvu, během které byla těžce poškozena letadlová loď Illustrious a potopena jedna italská ponorka. Další válečné zážitky na ně čekali v Alexandrii, kam byli dopraveni, na Blízkém východě a v severní Africe.

Místo studia útěk

Vraťme se ale na úplný začátek. Josef Hercz se narodil 11. srpna 1917 jako čtvrtý ze šesti bratrů v židovské rodině na východním Slovensku. Když v roce 1935 v Košicích odmaturoval, vydal se ze samoty Čalovka do Prahy studovat medicínu. Na podzim 1939 Němci zavřeli všechny české vysoké školy; vrátil se zpátky domů se sedmi ukončenými semestry medicíny. Z rasových důvodů byl odveden do pracovních oddílů slovenské armády. Práce s lopatou a krumpáčem ho samozřejmě nenaplňovala. Navíc se na Slovensku stále více projevoval antisemitizmus.

Za 15 000 korun, které dostal od rodičů, si koupil lístek na osudový remorkér Pentscho, který mířil po Dunaji do Černého moře. Přetížená loď nabírala po cestě další židovské utečence, a do delty Dunaje v Sulině dorazila příliš pozdě. Zaoceánská loď, která je měla dopravit do Palestiny, zde již nečekala. Podařilo se ale přemluvit a uplatit kapitána remorkéru. Ten s nimi pokračoval dál napříč Černým mořem, přes Bospor a Dardanely do Egejského moře. Nikde po cestě nenašli loď, která by byla ochotná převzít tak velké množství pasažérů. Neuspěli ani v italském přístavu Stampaglia. kde jim sice poskytli to nejnutnější, ale museli opět odrazit na širé moře. Tam je ale čekala bouře a ztroskotání, popsané v úvodu.


Pochod československých vojáků Haifou (Josef Hercz nejvyšší vlevo).

Josef Hercz se společně se třemi kamarády (pátý na záchranném člunu byl turecký námořník) dostal do Alexandrie. Zde je britská vojenská policie podrobila důkladnému výslechu. Na nějakou dobu se dokonce ocitli v egyptském vězení. Odtud putoval Josef Hercz do židovské nemocnice. Ruka zraněná při usilovném pětidenním veslování mu začala hnisat. Museli mu ji operovat.

Bojový křest proti legii

Reklama

V květnu 1941 se společně s ostatními přihlásil do československého pěšího praporu 11 – Východního. Když velení praporu zjistilo, že se jedná o medika, mělo zájem, aby šel sloužit k sanitě. Josef Hercz to ale odmítl. Chtěl bojovat proti fašistům s puškou v roce. To se mu také povedlo. Josef Hercz sloužil ve 3. četě 3. roty, které velel v té době por. Klein.

Po třítýdenním výcviku v Agami poblíž Alexandrie byl se svou jednotkou odeslán do Libanonu a Sýrie. Nasadili je proti francouzským vichystickým jednotkám. „Základ těchto sil tvořila cizinecká legie; našim úkolem bylo vichystické síly odtud vyhnat. To se nám za skromného přispění našeho praporu nakonec také podařilo,“ vzpomínal na svůj bojový křest po letech. V srpnu 1940 zajišťovali českoslovenští vojáci strážní službu v syrsko-tureckém pohraničí.


Při obraně Tobruku využívali naši vojáci původní italské opevnění

Pro Post Bellum ještě před před několika lety líčil i některé humorné historky z této doby: „Když byla naše jednotka dislokována v Alexandrii, byl zde pro vojáky zřízen nevěstinec Sisters Street. Každý z vojáků, kteří ho navštívili, se musel u vchodu zapsat. U praporu tehdy sloužil četař Sedláček, jenž se napsal jako první. Ostatní vojáci, co přišli po něm, se zapisovali také jako Sedláček. Když dorazila tato administrativní statistika na velitelství, bylo jim divné, že mají u jednotky vojáka s takovým apetitem. Sedláček totiž podle ní navštěvovat nevěstinec hned několikrát denně. Zajímali se, kdo to je; chtěli ho poznat. Nakonec se ale vysvětlilo, jak celá tato záležitost vznikla.“

Kříž za Tobruk

V říjnu 1941 se Josef Hercz společně s dalšími Čechoslováky vylodil v obleženém Tobruku. Zapojil se do jeho obrany, dobrovolně se zúčastnil 15 bojových hlídek. Vojáci během nich prováděli průzkum. Museli se dostat co nejblíže k nepřátelským pozicím, aby mohli odposlouchávat rozhovory protivníka. Hercz, který se svými 194 cm patřil k nejvyšším vojákům praporu, se pro tuto činnost příliš nehodil. Přesto se mu podařilo doslova uprosit velitele, aby mohl i on do první linie. Ten svého souhlasu nakonec nelitoval. Během jedné z hlídek byl totiž zraněn, utrpěl průstřel paže. Hercz mu hned na místě poskytl odbornou pomoc. Ne nadarmo měl za sebou sedm semestrů medicíny. Za obranu Tobruku dostal první válečný kříž.

Po likvidaci obklíčení byl Josef Hercz poslán na výcvik ke skotské jednotce lehkých protiletadlových dělostřelců. Následně byla jeho rota odvelena k obraně nedalekého letiště El Adem a později Sídí Rezeh. Prapor měl v té době nedostatek dopravní techniky. Naši vojáci byli přitom známí tím, že si zprovozňovali ukořistěné vozy. Takovýmto způsobem si opatřili italský terénní vůz. Při přesunu na druhé z polních letišť na něj naložili kuchyni. Protože to ale bylo v přísném rozporu s Klapákovým nařízením, zařadili tento automobil až na konec kolony. Automobil měl sice náhon na všechna čtyři kola, při velkých rychlostech byl ale nestabilní. A tak se stalo, že při dojíždění kolony se převrátil. Josef Hercz se přitom společně s dalším vojákem ocitl pod ním. Zpod hořícího auta ho ale nakonec zachránili Angličané. Z polámanými žebry ho převezli do Tobruku a odtud nemocniční lodí do vojenské nemocnice v Alexandrii. Po vyléčení zde absolvoval kurz pro důstojníky v záloze a později i anglický kurz kladení a odstraňování min.


Josef Hercz odplul koncem srpna 1944 společně s ostatními vojáky z Velké Británie do Francie

„U našeho praporu sloužil nějaký Koroščenko z Podkarpatské Rusi. Před válkou vystupoval jako ukrutný silák Kroton Fircák. Když postupoval Rommel k El Alameinu, někteří Arabové začínali být drzí a těšili se na Němce a Italy. Koroščenko si jednou, aby se stihl včas vrátit z vycházky, musel vzít taxi,“ vyprávěl pro Post Bellum krátce před smrtí Josef Hercz. „Taxikář ho ale zavezl na tmavý dvorek, kde ho obklíčili Arabové. Na poslední chvíli se mu podařilo nahmatat startovací kliku. Během následného zápasu se ho ale jeden z Arabů držel jako klíště, začal mu tedy kroutit ucho. Když nakonec Koroščenko přiběhl do tábora, měl sevřenou ruku celou zakrvácenou. Měli jsme strach, že ho zranili. Když ale otevřel dlaň, leželo na ní cizí ucho. Byl to obrovský silák, pro jídlo si nechodil s normálním šálkem, ale s kyblíkem.“

Minové pole zabíjelo

V roce 1943 byla československá jednotka přemístěna do Velké Británie a začleněna do naší nově vznikající brigády. Při obléhání Dunkerquu sloužil Josef Hercz v hodnosti rotného aspiranta jako velitel jednoho z družstev motopraporu. S ním se účastnil i obou největších útoků naší brigády, ke kterým došlo 28. října a 5. listopadu 1944. Ten první byl především díky momentu překvapení pro naše vojáky velice úspěšný. Brigáda s minimálními ztrátami na jistou dobu obsadila celé první pásmo nepřátelské obrany v úseku 2. tankového praporu a zajala přibližně 370 německých vojáků a šest důstojníků. Což představovalo zhruba třetinu zajatců, které se podařilo brigádě zajistit během svého více než půlročního působení. O poznání hůře se ale vedlo rtn. Josefu Herczovi a jeho podřízeným. Podle příloh válečného deníku brigády se hodinu před útokem motopraporu přesunula jednotlivá družstva do výchozích postavení, která se nacházela před ulicemi vesnice Bray – Dunes Plage. V 6.10 hod. zaujala všechna družstva určená východiště. Pouze družstvo rtn. Hercze svůj úkol nesplnilo, protože se v průběhu postupu ocitlo v minovém poli. Během 30 minut šest z jeho devíti mužů padlo.


Josef Hercz (vlevo) v okopech u Dunkerquu. Uprostřed s pásku přes oko legendární velitel 2. motoroty kpt. Karel Vrdlovec

Později byl Josef Hercz jmenován velitelem průzkumné čety 3. roty motopraporu. Poslali ho do Anglie, do našeho výcvikového střediska v Southend on See. Měl si zde převzít 42 nováčků. Většinou se jednalo o muže z Němci obsazených Sudet, kteří sloužili ve Wehrmachtu, a poté co upadli do zajetí, přihlásili se do naší zahraniční armády. Průzkumná četa měla k dispozici 11 Bren-carriérů.

Vyřídili si účty s gardistou

Reklama

Když skončila válka, setkal se Josef během přehlídky na Vypichu se svými bratry Alexandrem, Kolomanem a Dezidérem. Ti sloužili ve Svobodově armádě. Museli se ale ještě vypořádat s jednou záležitostí: Na východním Slovensku měli kdysi souseda Mikloše Kompíra. Jejich otec mu před válkou hodně pomáhal. Kompír ale po vzniku samostatného Slovenského státu vstoupil do Hlinkovy gardy a jejich statek coby židovský majetek arizoval. Z otce si uděl doslova otroka. Ten nakonec v roce 1942 spáchal sebevraždu. Matka a jejich nejmladší bratr zahynuli v koncentráku. Kompír po válce otočil a snažil se tvářit jako největší bojovník proti fašizmu. Zajeli za ním, vytáhli ho na louku a dali mu před celou osadou co proto. Bývalý gardista ale na ně podal trestní oznámení pro těžké ublížení na těle. Nakonec to řešil až vojenský prokurátor v Praze, který když mu vysvětlili všechny okolnosti, ho stáhl.

Na podzim 1945 se Josef Hercz vrátil na lékařskou fakultu. Promoval v létě 1946. Dalších 45 let pak provozoval lékařskou praxi. Většinu z této doby strávil na chirurgii na pražské Bulovce. Po listopadu 1989 se dočkal celé řady ocenění. Postupně byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Získal francouzský Řád čestné legie a Řád TGM I. třídy. Jmenovali ho rytířem českého lékařského stavu. Lékařské praxe definitivně zanechal až ve svých 75 letech. I poté byl velice aktivní, a to až do své smrti. Několik let působil jako místopředseda Československé obce legionářské. Zemřel ve věku 93 let 9. prosince 2010 v Praze.

Zdroje:
osobní vyprávění Josefa Hercze;
záznam jeho vzpomínek pro Post Bellum;
Procházka, I.: Dunkerque. Válečný deník Československé obrněné brigády. Praha 2006

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 6/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více