Na španělském nebi - Dornier Do 17

Autor: Miroslav Šnajdr 🕔︎︎ 👁︎ 18.204

Požadavky na nové německé bombardovací letouny moderní koncepce, které se v podobě strojů He 111E-1, Ju 86D-1 a také Do 17E-1 v únoru 1937 objevily na španělském bojišti, vznikaly již v první polovině 30. let. Tedy v době, kdy Německo stále ještě formálně dodržovalo zbrojní omezení vyplývající z Versailleské mírové smlouvy, vnucené Výmarské republice vítěznými mocnostmi roku 1919. Letouny byly proto původně deklarovány jako civilní typy; ve skutečnosti však vznikaly tak, aby jejich konstrukce bez větších problémů umožnila využití v civilní i vojenské roli.

Dornier Do 17 se od He 111 (a od méně úspěšného vrstevníka Ju 86) odlišoval tím, že šlo o typ lehčí kategorie. Oficiálně byl zprvu uváděný jako rychlý poštovní letoun schopný nosit šest cestujících, vyvinutý na základě objednávky německé civilní dopravní letecké společnosti Deutsche Lufthansa. Ve skutečnosti se rodil na základě zadání na dvoumotorový bombardér, který vypracoval ještě před nástupem Adolfa Hitlera k moci roku 1932 Heereswaffenamt, armádní výzbrojní úřad tvořící součást Reichswehrministerium (ministerstva Říšské branné moci). Vývoj budoucí Do 17 zahájila za přísného utajení firma Dornier Metallbauten GmbH, sídlící ve Friedrichshafenu.

Reklama


Do 17E-1 kódového označení 27-8 létala u A/88 (emblém jednotky se nachází na motorovém krytu)

Nedlouho poté, co se Hitler zmocnil vlády, objednal 23. května 1933 státní podsekretář Erhard Milch na základě předloženého projektu stavbu dvou prototypů, z nichž první měl představovat vojenskou a druhý civilní verzi. Rozdíly měly být minimální, aby byla usnadněna případná sériová výroba a úpravy konstrukce pro obě využití. Později, 4. listopadu 1933, obdržela mateřská firma, která mezitím změnila označení na Dornier Werke GmbH, od Reichsluftfahrtministerium (RLM, Říšského ministerstva letectví) definitivní objednávku na stavbu tří prototypů.

První z nich, Do 17c (později Do 17 V1) W.Nr.256, vzlétl 23. listopadu 1934. Představoval prototyp vojenské verze, byť nenesl žádnou výzbroj. Druhý prototyp, Do 17a (Do 17 V2) W.Nr.257, byl zalétán 18. května 1935. Zastupoval civilní provedení, původně určené pro Deutsche Lufthansa. Těžko si lze představit méně praktický dopravní letoun. Štíhlý trup neposkytoval dostatek prostoru pro zajištění alespoň minimálního komfortu případných cestujících (kabina cestujících byla vysoká pouhých 140 cm!). Není tedy divu, že se Do 17, na rozdíl od Heinkelu He 111 a Junkersu Ju 86, na linky Lufthansy nikdy nedostal. Radikální konstrukce nového typu využití v civilní letecké dopravě prakticky vylučovala. Třetí prototyp, Do 17 V3 (W.Nr.258), opět představující vojenské provedení, vzlétl 19. září 1935.

Následovalo dalších 11 prototypových exemplářů, objednaných RLM (Do 17 V4–V14). Kontrakt byl později rozšířen ještě o prototypy Do 17 V15–V17. Nelze zapomenout také na skutečnost, že původní V1 (W.Nr.256) po havárii 21. prosince 1935 nahradil nový stroj Do 17 V1 Ers, nesoucí výrobní číslo W.Nr.686, ale identické civilní poznávací značky D-AJUN. Prototypy vesměs posloužily k různým továrním a vojenským testům.


První prototyp Do 17c (později Do 17 V1), W.Nr.256, vzlétl 23. listopadu 1934

Zkoušky proběhly úspěšně a typ byl vybrán pro výzbroj budované Luftwaffe. Od jara 1936 začaly výrobu opouštět první sériové Do 17E-1 (úvodní zalétána 30. května) a Do 17F-1.

Reklama

První varianta byla coby rychlý bombardér (Schnellbomber) určena k plnění bombardovacích úkolů. Jako prototyp posloužila Do 17 V7 a také V15, V16 a V17. Druhá verze představovala průzkumný letoun (Aufklärer). Prototypem se stal letoun Do 17 V8. Obě provedení byla shodně poháněna řadovými motory BMW IV 7,3d o výkonu 551 kW (750 k). Celkem Dornierova továrna v Oberpfaffenhofenu (Mnichově) postavila 328 Do 17E a 77 Do 17F. O eventuální licenční produkci dalšími výrobci (Henschel, Siebel a HFB), kteří se postupně zapojili do produkce Do 17, se nedochovaly žádné údaje. Nelze ji však zcela vyloučit.

Od samého začátku své existence budil Dornier Do 17 velkou pozornost v zahraničí pro svou moderní konstrukci, vysoké výkony i elegantní tvary. Díky štíhlému trupu získal pojmenování „létací tužka“ (Fliegende Bleistift).

Prvními letouny odeslanými do Španělska se stala čtveřice Do 17E-1. Stroje byly v únoru 1937 vyloděny v přístavu Cádiz a smontovány na letišti Tablada u Sevilly. Poté je přelétli na letiště Salamanca, kde se staly, společně se čtyřmi He 111B-1 a stejným počtem Ju 86D-1, výzbrojí nově vzniklé experimentální bombardovací jednotky Versuchsbomberstaffel VB/88 z Legionu Condor. Úkolem letky bylo odzkoušet za bojových podmínek nové bombardéry vyráběné pro Luftwaffe a nalézt rovněž nejvhodnější taktické postupy pro jejich využití. Do 17E-1 ve Španělsku obdržely kódové číslo 27 (první čtyři stroje tedy nesly kódové označení 27-1–27-4) a neoficiální označení Pablo.


Do 17F-1 Luftwaffe v péči pozemního personálu

Dornier Do 17E-1 byl dvoumotorový samonosný hornoplošník moderní celokovové konstrukce se zatahovacím podvozkem záďového typu. Poloskořepinový trup se technologicky skládal ze tří částí (přední s kabinou osádky, střední s křídlem a zadní). Nosný systém tvořilo celokovové křídlo, mající dva hlavní nosníky a vybavené křidélky a vztlakovými klapkami. Potah byl plechový s výjimkou části spodní plochy, kterou krylo plátno. Ocasní plochy byly dvojité. Přistávací zařízení tvořily podvozkové nohy s koly, hydraulicky zatahovanými směrem vzad do motorových gondol. Pod ocasní částí trupu se nacházelo zatahovací ostruhové kolečko. Pohonnou jednotku tvořila dvojice řadových, kapalinou chlazených dvanáctiválců BMW VI 7,3d o vzletovém výkonu 551 kW (750 k). Nominální výkon za letu byl 405 kW (550 k). Pohonné hmoty (celkem 1400 l) byly neseny ve dvou křídelních palivových nádržích, po jedné umístěné v každé polovině křídla mezi trupem a pohonnou jednotkou. Vrtule byly třílisté stavitelné kovové VDM. Osádku tvořili tři muži soustředění v poměrně těsné přídi: pilot, pozorovatel (navigátor-bombometčík) a radista-střelec. Obranná výzbroj se skládala ze 2–3 pohyblivých kulometů MG 15 ráže 7,92 mm se zásobníky po 75 nábojích. Jeden kulomet (ovládaný radistou-střelcem) byl umístěn na lafetě v krytém střelišti na hřbetě trupu a druhý (střílel z něj v případě ohrožení letounu pozorovatel) ve střelišti pod trupem. Některé stroje nesly ještě třetí kulomet, určený pro střelbu vpřed a umístěný v čelním skle pilotní kabiny. V trupu se nacházela pumovnice, která normálně pojala 500 kg pum v různých kombinacích (10 kusů SC 50 po 50 kg nebo čtyři SC 100 po 100 kg či dvě SC 250 po 250 kg). Maximálně mohli zbrojíři do pumovnice umístit 750 kg pum; cenou za to se však stalo omezení doletu.


Bombardéry Do 17E-1 ze stavu KG 255 německé Luftwaffe

Do 17E-1 byly na podmínky roku 1937 moderními letouny, byť bojovou hodnotou poněkud zaostávaly za těžšími He 111B-1. Osádky chovaly typ v oblibě pro jeho spolehlivost, pevnou konstrukci, stabilnost a nezáludné letové vlastnosti. Patrné ovšem bylo jisté podmotorování – typ evidentně potřeboval silnější pohonné jednotky než stávající BMW VI 7,3d. Nedostatek motorického výkonu se projevoval na relativně nižších výkonech, které ještě klesaly s přibývajícími metry. Jestliže u země byla maximální rychlost slušných 354 km/h, ve výšce 4000 m poklesla na průměrných 311 km/h. Obdobný pokles byl rovněž u cestovní rychlosti. U země Do 17E-1 dosahovaly hodnoty 311 km/h, ve 4000 m již jen 262 km/h. Na druhou stranu, poměrně rychle nabíraly rychlost při letu v piké. V případě ohrožení ze strany nepřátelských stíhaček mohly Dorniery unikat střemhlavým letem až do rychlosti 550 km/h. Celkově představovaly, zejména nízko nad zemí, Do 17E-1 ve Španělsku pro nepřátelské stíhačky (zejména dvouplošné Polikarpovy I-15) obtížně dosažitelné cíle. V bombardovací roli ovšem vadila malá nosnost a nepříliš velký dolet: s dosti lehkým nákladem 500 kg pum činil taktický rádius 500 km. Za svou nepopiratelnou eleganci Do 17E-1 platila poměrně stísněnými prostory osádky a nepříliš účinně instalovanou obrannou výzbrojí. Zejména výstřelné pole kulometu určeného pro palbu dozadu dolů bylo velmi omezené.

Dorniery absolvovaly na Iberském poloostrově bojový křest 12. března 1937 na madridském bojišti. Na náletu se vedle jedné Ju 86D-1 podílely dvě Do 17E-1. K jejich marnému pronásledování vzlétlo celkem 25 republikánských stíhaček.


Do 17F-1 kódového označení 27-25 patřící A/88 Legionu Condor

K první ztrátě během nasazení ve Španělsku došlo 18. dubna 1937 během náletu na baskické Bilbao. Do 17E-1 č. 27-2 z VB/88 se stalo osudným střetnutí s dvouplošnými stíhačkami I-15. Stroj se zřítil v prostoru Galdácana. O život přišla celá tříčlenná osádka (Oblt. H. Sobotka, Uffz. F. Müller a Uffz. O. Hoffmeister). „Létací tužka“ kvůli této ztrátě získala jedno nepříjemné prvenství: stala se prvním německým moderním dvoumotorovým bombardovacím typem prokazatelně sestřeleným republikánskými stíhačkami.

Po úvodní dodávce čtyř strojů přicházely během roku 1937 další Do 17E-1. Poté co bylo rozhodnuto, že standardní výzbrojí bombardovací skupiny K/88 budou He 111B-1, získala po zrušení VB/88 uvolněné Do 17E-1 průzkumná skupina A/88. U nového provozovatele se letouny nadále věnovaly vedle průzkumných akcí také bombardovacím operacím.

Skupina A/88 používala vedle bombardérů Do 17E-1 také specializované průzkumné Do 17F-1, které se od svých bombardovacích sourozenců odlišovaly odstraněním pumového zaměřovače a v pumovnici byly namísto pum umístěny fotografické přístroje (po jedné kameře Rb 10/18, Rb 20/30 a Rb 50/30). K osvětlení cílů během nočních průzkumných akcí sloužilo šest osvětlovacích pum LC 50F po 50 kg. O zvětšení doletu se postaraly další palivové nádrže. Výzbroj se obvykle skládala ze dvou kulometů MG 15 (chyběla zbraň pálící vpřed oknem kabiny). „Létací tužky“ u průzkumné skupiny záhy kompletně nahradily méně vhodné jednomotorové Heinkely He 70.

Reklama

A/88 utržila první ztrátu Do 17 nejspíše již během brunetské bitvy. Stalo se tak 10. července 1937, kdy skupina přišla o dva padlé letce: Lt. Hanse von Possera a Ogefr. Rolanda Reinholda. Ztracený průzkumný letoun je někdy autory nepřesně identifikován jako Heinkel He 70. Ve skutečnosti však šlo spíše o „létací tužku“.


Do 17E-1 VB/88 z Legionu Condor

Další Dornier (uváděn stroj kódového označení 27-5) z VB/88 byl během téže bitvy ztracen 24. července. Podle do Moskvy poskytnutých údajů skončila celá jeho osádka po seskoku na padácích v republikánském zajetí.

Průzkumná skupina A/88 ztratila následující Do 17 během bojů nad Asturií 4. září 1937. Stroj se zřítil na republikány kontrolované území. Němci jeho ztrátu přisoudili protiletadlové palbě; sovětské dokumenty ovšem uvádí, že letoun (chybně identifikovaný jako Junkers) sestřelili republikánští stíhači. Do boje toho dne přitom zasáhly na severním bojišti jak dvouplošné I-15, tak jednoplošné I-16. Identita vítězů ovšem není přesněji známa. Zahynula celá osádka, včetně velitele skupiny A/88 Oblt. Hanse-Detlefa von Kessela.

Ztráty Do 17 během úvodní fáze nasazení ve Španělsku na jaře a v létě 1937 byly sice poněkud těžší než bojeschopnějších He 111B-1, nicméně vzhledem ke značnému bojovému vytížení je lze hodnotit jako přijatelné. Zdá se ovšem, že skutečný podíl republikánského stíhacího letectva na nich, alespoň v první fázi, byl poněkud vyšší, než naznačovaly německé dokumenty (viz ztráta ze 4. září). Během bojů roku 1938 již ovšem stíhači na ztrátách „létacích tužek“ výrazněji neparticipovali. Od začátku bitvy u Teruelu v prosinci 1937 do konce června 1938 je podchycena totální ztráta pouze čtyř Do 17 Legionu Condor – ve všech případech následkem protiletadlové palby.

Mezi vrcholy nasazení Do 17 u A/88 patřila účast na krvavé bitvě na Ebru, zuřící od 25. července až do poloviny listopadu 1938. „Létací tužky“ se věnovaly průzkumným i bombardovacím akcím. Ke ztrátě jedné Do 17 došlo 5. srpna 1938. Letoun byl sestřelen protiletadlovou palbou v prostoru Flix. Uffz. Otto Lehmann zahynul, dva další členové osádky se zachránili na padácích a padli do republikánského zajetí. V polovině srpna téhož roku A/88 přerušila ofenzivní akce a nadále se věnovala pouze průzkumu.

K poslední známé ztrátě německé Do 17 ve Španělsku došlo někdy během září 1938. Letoun byl zničen během přistání na malém letišti Llanes.


Do 17P-1 27-29 v barvách A/88 Legionu Condor

Poté co Němci roku 1938 předali část svých Do 17E-1 a Do 17F-1 Španělům, trpěla A/88 nedostatkem letounů. K 17. listopadu 1938 měla devět „létacích tužek“, z nichž se však v letuschopném stavu nacházela jediná. Situaci poté zlepšil příchod pěti nových Do 17P, které obdržely označení 27-28–27-32.

A/88 pokračovala se svými „létacími tužkami“ v bojových akcích až do samého závěru občanské války. K 10. únoru 1939 disponovala na letišti Sabadell jednou Do 17P (27-30) a dvěma Do 17E/F (27-14 a 27-25). K 23. březnu pak na letišti Barciencia disponovala třemi Do 17P (a čtyřmi Henschely Hs 126). Na přehlídce vítězství po skončení občanské války se podílely čtyři Do 17P.

Do 17P se stala dítkem dalšího vývoje konstrukce v druhé polovině 30. let 20. století. Hlavní změnu představovalo zavedení výkonnějších hvězdicových motorů. Téměř současně byly produkovány dvě verze: Jednak Do 17M, překvalifikované u Luftwaffe na střední bombardéry (Mittlererbomber) a schopné nosit až 1000 kg pum. Mateřská Dornierova továrna v Oberpfaffenhofenu postavila 200 strojů této verze. Dále vzniklo 230 či 330 (v tom se podklady rozchází) dálkových průzkumných Do 17P, vyráběných hlavně firmami Siebel v Halle, Henschel v Berlíně-Schönefeldu a firmou HFB v Hamburgu.

Obě verze byly poháněné hvězdicovými, vzduchem chlazenými devítiválci: Do 17M jednotkami BRAMO 323A-1 či A-2 Fafnir o vzletovém výkonu 661,5 kW (900 k) a Do 17P motory BMW 132N a BMW 132M o vzletových výkonech 669 kW (910 k) a 713 kW (970 k). První letoun Do 17P-1 vzlétl 18. června 1938. Nádrže v křídle a trupu pojaly celkem 2095 l pohonných hmot. Výzbroj se skládala ze tří kulometů MG 15. K plnění fotoprůzkumných akcí nesl letoun stejnou sestavu kamer jako starší Do 17F-1.

Celkem dorazilo do Španělska podle dokumentů Sonderstabu W (Zvláštního štábu W), majícího na starosti organizaci německé intervence na Iberském poloostrově, 32 Do 17 všech verzí. Na letouny Do 17E-1 a Do 17F-1 připadlo 27 kusů. Známo je několik německých výrobních čísel v případě Do 17E-1: W.Nr.845 (stroj 27-3), W.Nr.2027 (27-8), W.Nr.2098 (27-19) a W.Nr.3009 (27-21). Zbývajících pět do Španělska odeslaných letounů představovaly Do 17P-1. Hodnota dodaných strojů byla stanovena s německým puntičkářstvím na 8 478 005,60 říšských marek.


Bombardér Do 17E-1 kódu 27-4 z výzbroje VB/88, rok 1937

Španělské osádky začaly na Do 17 létat ještě během občanské války. Na konci července 1938 Němci svému spojenci předali prvních pět Do 17E-1/F-1 označení 27-3, -13, -17, -19 a -21. Po nějaké době je doplnila ještě 27-8 (nasazení je podchyceno v listopadu). Letouny se staly výzbrojí nově zformovaného Grupa 8-G-27. Skupina vznikla v srpnu na letišti León a s Do 17 zahájila akce až na začátku října. Španělé typ přezdívali jako Bacalao (Treska). Jednotka trvale trpěla nedostatkem bojeschopných strojů. Není divu, Do 17 za sebou měly dosti dlouhou službu u Legionu Condor, a jejich ztráty u španělského letectva navíc nebyly právě malé.

K úvodní ztrátě, při které byl zničen stroj 27-3, došlo při nehodě 29. října během přeletu z Leónu do Zaragozy. Vážnou ztrátu přinesla účast na bojích katalánské kampaně. 27. prosince 1938 republikánská protiletadlová palba sestřelila hned dvě Bacalaos: Do 17 označení 27-8 (tte. Isaac Félez Peral) a 27-17 (José Chacel Chaveli).

V lednu mělo Grupo k dispozici pro bojové akce pouze tři Do 17 (27-13, -19 a -21). K závěrečné ztrátě občanské války došlo 27. února 1939, kdy byl ztracen během nehody v čase přeletu z Leónu do Zaragozy stroj 27-18. Zřítil se v prostoru Mediny de Rioseco. Osádka (tte. Tomás Mendoza Gorostiza, tte. Félix Andrés Alonso a cabo. Antonio Fernández Escobar) přišla o životy. Jako příčina nehody byla určena sabotáž pohonných jednotek.

V polovině března skupina převzala letouny 27-4 a 27-9. Na konci kampaně pak měla pět strojů (27-4, -9, -19, -20 a -21). Hned po skončení občanské války došlo k tragédii, když byly 4. dubna během přeletu za nepříznivého počasí z letiště Alfamén do Azuqueca de Henares ztraceny za těžkých ztrát na životech hned tři Do 17 (27-19, -20 a -9).


Elegantní Do 17E-1 27-25 z A/88, léto 1938

Další letouny získalo od Legionu Condor španělské vojenské letectvo po skončení občanské války. Podle dokumentů Sonderstabu W šlo o osm strojů v hodnotě 2 461 681 říšských marek.

Španělské letectvo po skončení občanské války používalo celkem 13 strojů: pět Do 17P-1 a osm Do 17E-1/F-1 (27-4, -7, -13, -14, -21, -22, -25 a -27). Provozovala je zprvu v létě 1939 vzniklá 41a Escuadrilla španělského letectva. Na konci prosince 1939 měla ve stavu šest Do 17 (dvě další se nacházely v dílnách). Dislokována byla v Sanjurjo. Od roku 1940 pak letouny tohoto typu používalo nově vytvořené Grupo 44 z Regimiento Mixto n° 1, umístěné zprvu v Sanjurjo a od následujícího roku na letišti Alcalá de Henares. Na konci srpna 1945 se ve službě nacházelo u Grupo 44 celkem šest strojů a zbývajících sedm bylo v dílnách.

Letouny pokračovaly ve službě u španělského vojenského letectva i po skončení 2. světové války. 2. listopadu 1945 Do 17 obdržely nové označení R.3. Poslední exempláře (R.3-21 a R.3-25) byly vyřazeny roku 1952.

TTD Dornier Do 17E-1

Rozpětí: 18,00 m
Délka: 16,25 m
Výška: 4,32 m
Nosná plocha: 55,00 m2
Hmotnost prázdného letounu: 4500 kg
Vzletová hmotnost: 7040 kg
Max. rychlost (u země): 354 km/h
Cestovní rychlost (u země) 311 km/h
Praktický dostup: 5100 m
Max. dolet (bez bojového nákladu): 1500 km

 

Zdroje (výběr):
Griehl, M.: Dornier Do 17E-Z, Do 215B: The Flying Pencil in Luftwaffe Service. Erlangen 2005;
Howson, G.: Aircraft of Spanish Civil War 1936–1939. Washington 1990;
Molina, F. L., Marique, G. J. M.: Legion Condor, La historia olbidada. Valladolid 2000;
Regnat, K. H.: Vom Original zum Modell: Dornier Do 17. Bonn 2005

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 4/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více