Velká válka nad Jadranem

Autor: Jiří Mašek 🕔︎︎ 👁︎ 20.213

Rok 1914

Vypuknutím války v červenci 1914 pro rakousko-uherského námořnictvo mnoho práce nenastalo. Srbsko bylo vnitrozemským státem a proti Černé hoře se nevyplatilo posílat do boje velké hladinové loďstvo. Na akce ve Středozemním moři mohlo námořnictvo zapomenout pro dominantní přesilu britského a francouzského loďstva. Ti se zase báli vtrhnout na Jadran pro odlehlost od svých základen. Válka se tak většinou odbývala jen při pobřeží Černé hory s použitím menších plavidel s oboustranným výsledkem. Francie se snažila Černou horu zásobovat po moři loďmi, plujícími do dvou malých přístavů na pobřeží Bar a Ulcij. K. u. K. Kriegsmarine (C. a K. námořnictvo) se tomu zas snažilo tomu zabránit.

První počin K. u. K. Kriegsmarine bylo založení letecké základny v Boce Kotorské, kam 23. července 1914 byly dopraveny 3 létající čluny (E18, E20 a E21) na palubách tří bitevních lodí. E18 s Fregattenleutnantem Constantinem Magličem na palubě SMS Radetzky, E20 s Linienschiffsleutnantem Václavem Wosečkem na palubě SMS Erzherzog Franz Ferdinand a E21 s Fregattenleutnantem Gottfriedem Banfieldem na palubě SMS Zrinyi. Druhý den 24. července byli spuštěny na hladinu a přelétly do prozatimní letecké základny v Teodo.

Reklama

K první bojové akci vzlétli 27. července 1914 v den vyhlášení války Srbsku a Černé hoře. Letouny s pozorovateli z řad armádních dělostřeleckých důstojníků řídily dělostřeleckou palbu [1] a prováděly průzkum nad horou Lovčen i na černohorský přístav Bar. Totéž prováděly i v následujících dnech 28. a 29. července. Dne 29. července letouny přelétly z prozatimní základny v Teodo na nově založenou základnu Kumbor.

Dne 8. srpna 1914 zahřměly první výstřely z hory Lovčen a první granáty dopadaly na námořní základnu K. u. K. Kriegsmarine v Boce Kotorské. Znovu vzlétly létající čluny zde dislokované k průzkumu nad horu Lovčen.

První letecký pumový útok námořní letectvo provedlo z paluby létajícího člunu E18 15. srpna 1914, jenž pilotoval Fregattenleutnant Constantine Maglič a na místě pozorovatele seděl dělostřelec Oberleutnant Pieler. Útok byl proveden na Krstac ležící ve výšce 926 m/m. Dále byly prováděny pumové útoky na přístavy Bar a Ulcij, kam Francouzi dopravovali zásoby pro Černohorce. Často byly zásoby zničeny ještě na pobřeží, proto Francouzi 6. září přivezli do přístavu Bar dva hydroplány. Jeden z nich havaroval při prvním startu a byl zničen, druhý byl zničen bombardováním o několik dní později. Dne 16. října byly dovezeny nové hydroplány. Dne 17. října s E33 na ně bezvýsledně zaútočil Fregattenleutnant Prebenda, o několik dní později se mu je podařilo zničit za řízením E17.

Dne 23. října proběhlo první masové bombardování, jež obstaraly stroje E18 (pilot Fregattenleutnant Prebenda,  Oberleutnant Pieler), E33 (pilot Linienschiffsleutnant Ockermüller, Hauptmann Dvorzak), E34 (pilot Linienschiffsleutnant Mikuleczky, Fregattenleutnant von Fontaine) útokem na přístav Bar.

První noční nálet provedl létající člun 9. listopadu s posádkou pilot Fregattenleutnant Prebanda, Hauptmann Dvorzak (podle jiných zdrojů Oberleutnant Pieler) na přístav Bar.

V říjnu provedly letouny ze stanice Kumbor bojové lety v celkové délce 72,5 hodiny a zdolaly při tom vzdálenost přibližně 4196 námořních mil.

Reklama

V zimním období letecká činnost silně ochabla kvůli špatnému počasí (silný vítr, vysoké vlny při startu a přistání, déšť…).

Rok 1915

Špatné počasí posádka letecké základna Kumbor využila ke zvětšení a zkvalitnění samotné základny. Mohlo zde operovat více létajících člunů i servis letounů se podstatně zlepšil. Od roku 1915 přicházely do výzbroje Lohnery typu L, což byly výrazně zlepšené Lohnery typu E (nosnost se zvětšila z 50 kg na 150 kg pum, standardně byl montován kulomet u pozorovatele, rychlost se zvýšila…).

První velký útok v roce 1915 provedly K. u. K. Kriegsmarine letouny 4. března. Kdy se povedlo létajícímu člunu M39 (pilot Ockermüler, pozorovatel Gebauer) objevit spojenecký konvoj směřující do přístavu Bar. Od večera, přes celou noc až do odpoledne 5. března útočily létající čluny L5 (pilot Banfield, pozorovatel Dvořák), L32 (pilot Klasing, pozorovatel Pieler), E34 a L39 na přístav a zásobovací lodě. Svrhly na 59 pum a zničily větší část vyloďovaného materiálu, poškodily přístav a transportní parník Whitehead. Samy neutrpěly prakticky žádné poškození. Na to Francie začala materiál posílat do tehdy ještě neutrální Albánie a Řecka a odtud přes hory na mulách a vozech do Černé hory, což časově přepravu materiálu značně prodlužovalo a značná část byla cestou i rozkradena.

První noc válečného konfliktu s Itálií (válka byla oficiálně vyhlášena o půlnoci z 23. na 24. května) ve 2 hodiny ráno 24. května vzlétly tři létající čluny ze základny Santa Caterina v Pule. Jednalo se o L40 (pilot Linienschiffsleutnant V. Woseček, Seekadett Willi Bačić von Recino) L46 (Linienschiffsleutnant Gustav Klasing, Fähnrich des Heeres Johann Fritsch von Cronenwald) a L47 (Fregattenleutnant Gottfried Banfield, Seekadett Heribert des Strobl Edler von Ravelsburg), jejich cílem byla italská Ancona, kde bombardovaly nádraží, elektrárnu, plynárnu a přístav. Zde se posádce L47 podařilo zasáhnout parník. Všechny stroje s různým stupněm poškození od protiletecké palby se vrátily na základnu. Další tři létající čluny ze základny Santa Caterina v Pule vzlétly s útokem na benátský přístav, byl to E33 a dva stroje typu L. Založily požár na námořní základně, ale také ve městě.

V noci z 27. května na 28. května 1915 však námořní letectvo přišlo o svého velitele. Při náletu na Benátky byl nucen pro poruchu motoru stroje L40 nouzově přistát v benátské laguně Comaccio velitel námořního letectva Linienschiffsleutnant Václav Woseček. Spolu sním upadl do zajetí i pozorovatel Seakadett Willi Bačič von Recino. Bohužel letadlo se jim nepodařilo zničit. Italové pak letoun doslova okopírovali. Kopie Macchi L.1 měla prakticky jen odlišný motor Isotta Fraschini o výkonu 150 koní. Později vznikly i zlepšené verze L.2 a L.3. Celkem jich Itálie vyrobila do konce roku 1917 350 kusů.

Dne 8. června se podařilo pilotovi Linienschiffsleutnant Gustav Klasing a pozorovateli Fregattenleutnant Quido Fritsch von Cronenwald na letounu L48 z Seefliegerstation (námořní letecká stanice) Pola, letící do Fiume (dnes Rijeka) sestřelit italskou vzducholoď Citta di Ferrara M–2 pod velením poručíka Vascella di Castuccio Castracane (+ 8 mužů posádky). Ta byla na zpátečním letu z náletu na Fiume, jenž způsobil jen malé škody a jednu oběť. Kapitán se nejprve pokusil uniknout výstupem do výšky, později sedl se vzducholodí na hladinu a ujížděl po vodě. Posádka létajícího člunu L48 nejprve se snažila vzducholoď sestřelit střelbou z kulometu, poté střelbou z osobních zbraní (co došly náboje do kulometu) a nakonec ji zapálili signální pistolí (vzor 04, ráže 26,5 mm). Útok započal v 5:15 u ostrova Asinello. Vzducholoď při následném požáru havarovala do moře, kde se podařilo torpédovce zachránit posádku až na dva muže, kteří utonuli. [2]

Dne 27. června získal své první vítězství budoucí nejlepší námořní letecké eso Linienschiffsleutnant Gottfried von Banfield. Na sedadle pozorovatele s ním letěl Seekadett Hetibert Strobl Edler von Ravensberg. Nad Terstským zálivem u ústí řeky Insonzo sestřelili italský pozorovací balón.

Reklama

V noci z 27. na 28. června vzlétl na L43 s úkolem bombardovat přístav Manfredonie. Po půlnoci při zpátečním letu musel kvůli poruše motoru nouzově přistát asi 60 nám. mil od Brindisi. Fregattenleutnant Konstantin Maglič spolu se svým pozorovatelem Fregattenleutnantem Stephanem Wollemannem strhli plátěný potah křídel a postavili improvizovanou plachtu. S tímto plavidlem zamířili díky příhodnému větru k vlastnímu pobřeží. Odpoledne 28. června je spatřila posádka ponorky U4 a zachránila. Povedlo se i dovléct L43 na základu Kumbor v Boce Kotorské a opravit. Ale o necelý měsíc později 17. července Fregattenleutnan Konstantin Maglič vzlétl s L43 k náletu na Bari a Barlettu. Nálet probíhal za denního světla a doprovázely jej L45 a L49. Po splnění mise mu opětovně vysadil motor a musel přistát pouhých pět mil od italských břehů. Povedlo se mu létající člun polít benzínem a zapálit dříve, než byl zajat. Při této akci musel nouzově přistát i L49, ale jeho posádku vzal na palubu poslední létající člun L45 poblíž Bari. Ale i ten nedoletěl zpět na základnu Kumbor a nouzově přistál asi 16 mil před základnou.

Dne 5. července 1915 rakousko-uherské námořnictvo podniklo letecký nálet na italské Benátky.

Dne 13. července létající člun L51 prováděl průzkum nad souostrovím Pelagosa (dnes Palagruža). Ostrovy patřily Rakousku–Uhersku. Námořnictvo zde na největším ostrůvku mělo umístěnou signalizační stanici s posádkou šesti mužů. Tu 11. července obsadil 100člený italský výsadek, krytý mohutným italsko–francouzským námořním svazem. V dalších dnech následovalo bombardování a ostřelování námořními letouny, až nakonec koncem srpna Italové ostrov opustili. Akcí se účastnily létající čluny L51, L58.

Večer 26. července lehké křižníky Novara a Admiral Spaun s dvěma torpédoborci a třemi torpédovkami vypluly z Puly do okolí italské Ancony narušovat dělostřelbou pobřežní železnici. Asi 20–25 námořních mil od italských břehů byly z lehkého křižníku Novara spuštěny a zakotveny dva čluny s posádkou, chráněné jednou torpédovkou Tb.76T. Čluny byly naloženy benzínem a leteckými pumami pro létající čluny L5, L6 a L47. Ty startující z letecké základny na ostrově Santa Caterina bombardovaly Anconu a při letu zpět přistály u čekajících člunů a opět vzlétly k útoku. Toto celkem opakovaly dvakrát.

V druhé polovině roku 1915 při útoku na italskou Valonu L83 s pilotem Linienschiffsleutnant Walter Hell a pozorovatelem Fregattenleutnan Sewera dostal zásah do chladiče. Pilot musel nouzově přistát. Druhý doprovázející letoun L81 s pilotem Linienschiffsleutnant Konjovic a pozorovatelem Linienschiffsleutnant Ritschl přistál přes nepřátelskou palbu ze dvou torpédoborců nedaleko L83, oba piloty vzal na palubu a dopravil je zpět na domovskou základnu do Kumbor (220 km).

Dne 28. prosince zjistil vzdušný průzkum přítomnost dvou italských torpédoborců v přístavu Drač. Velení proti nim vyslalo lehký křižník Helgoland a několik torpédoborců. Druhý den 29. prosince bylo vysláno 6 létajících člunů na podporu námořního svazu, jenž se dostal do nesnází. L60 a L67 bombardovaly bez úspěchu italské torpédoborce Abba a Nievo.

Rok 1916

Dne 3. dubna 1916 létající člun L71 (Dursky, Kuster) byl nucen nouzově přistát po zásazích nepřátelskou protiletadlovou palbou na italskou Anconu. Vedle tohoto létajícího člunu přistál další létající člun (Fliegermeister Johann Molnar s neznámým pozorovatelem). Společně zničili létající člun L71 a pokusili se vzlétnout. To se však nepodařilo. Proto přistál další létající člun L65 (Linienschiffsleutnant Stenta, Linienschiffsleutnant Koch), tomu se podařilo i s dalšími čtyřmi piloty vzlétnout a dopravit všechny na základnu.

Létající čluny z letecké základny v Terstu 17. dubna poškodily italskou torpédovku. Letouny z této základy se také zabývaly přímou podporou a ochranou pozemní části války v této oblasti – Přímoří po celou dobu bojů (1915–1918). 

Dne 26. července (16. srpna) potopil L 132 pumami v Otrantské úžině jeden trawler z proti ponorkové uzávěry.

První zničení ponorky letadly – v přístavu provedli 9. srpna (8. června podle jiných zdrojů) rakousko–uherští námořní letci ze základny v Pule pumami v benátském doku. Byla to starší britská ponorka B 10.

O několik dní později L126 z letecké základny Terst zasáhl pumami balónovou halu v Campalto se vzducholodí P.6. Následný obrovský výbuch zcela zničil halu i vzducholoď.

Na L131 Fregattenleutnant Friedrich Lang dosáhl dvou vítězství. Dne 22. srpna 1916 narazil u albánského pobřeží na šestici Farmanů mířící k Seeflugzeugstation Durazza (dva z nich sestřelil).

Dne 15. září 1916 si rakousko–uherští námořní letci připsali světové prvenství. Poprvé se povedlo potopit ponorku letadlem na volném moři. Nepřátelská ponorka Foucault byla poprvé spatřena 15. září 1916 pozorovatelem Fregattenleutnantem Maximilianem Sewerou z letounu L 132 při zpátečním letu z Durrazza do Kumboru asi 10 mil jihozápadně od Punta d Ostro několik metrů pod hladinou. Po přistání na základně v Kumboru posádka L132 posílá urychleně dotaz na velitelství, zda v uvedené oblasti nepůsobí vlastní ponorka. Rychlou odpovědí se dovídá, že v dané oblasti neoperuje žádná vlastní ponorka. Zároveň velitel letecké základny Linienschiffsleutnant Demeter Konjovic dostává rozkaz k útoku. Bere si létající člun L132 a za pozorovatele právě Fregattenleutnanta Seweru. Dalším rozkazem posílá do vzduchu L135, s kterým létá Fregattenleutnant Walter Železný s pozorovatelem Fregattenleutnant Otto von Klimburg. Létající čluny nesou dvě 50kg hlubinné pumy s nastavenou hloubkou výbuchu 10 m pod hladinou a 4 10kg normální pumy. Letouny prohledávají mořský prostor z výšky 800 m. Po půl hodině L135 objeví ponorku v hloubce 10 m. Okamžitě sníží výšku na 200 m a letící v podélné ose ponorky a shazuje obě 50kg hlubinné pumy. Ty explodují několik metrů od přídě a zádě ponorky. Ponorka se ponoří a na hladině zůstane jen několik skvrn od oleje. Až po delší době (30–60 min) se ponorka opět objevuje na hladině. Při pozdějším vyšetřování událostí se zjistí, že posádka si myslela, že vplula do minového pole. Přichází nekontrolovatelný ponor asi do 75 metrů. Více než po půl hodině od explozí se konečně podaří ponorku znovu začít ovládat. Je však třeba vzduch zbavit toxických výparů z akumulátorů. Proto kapitán Devin nařizuje vynořit se nad hladinu, kde na ně ale čekají dva létající čluny. Posádka se začíná bránit střelbou z kulometu. Nato létající čluny shazují 10kg pumy. Ponorka Foucault se začíná opětovně potápět. Zbytek posádky, který nebyl smeten do vody výbuchy 10kg pum, skáče do vln také. Okamžitě přistává L132, následně ho L135 následuje. Celá posádka ponorky se drží létajících člunů, dokud nepřipluje torpédový člun Tb 100M, který bere trosečníky na palubu a odváží do zajetí. Jen kapitán Devin a jeho první důstojník se proletí do zajetí letadly (celkem padlo do zajetí 27 mužů a dva důstojníci). [3]

Rok 1917

Dne 11. ledna proběhl nálet na Prosecco, San Andrea a Muggia.

Dne 12. ledna byl ztracen létající člun K301 při náletu na letiště v Beligna.

Dne 10. února byly ztraceny létající čluny L130 a L133 po náletu na italskou Valonu italskými letouny. Jen L131 se vrátil zpět na základnu v Drači – Durazzo.

O dva dny později 12. února po náletu na Brindisi torpédovka Tb 51T úspěšně pátrala po stíhacím létajícím člunu A15.

Dne 4. března torpédovka Tb.95F přivlekla zpět sestřelený létající člun L131.

Dne 19. března proběhl nálet na Grado.

Dne 4. dubna proběhl nálet na Grado.

Dne 17. dubna Dinara a torpédovka Tb 75T pátraly po stíhacím létajícím člunu K192. Ten se po nouzovém přistání potopil 35 nám. mil západně od Parenzo, posádka byla zachráněna. Zároveň 17. – 18. dubna torpédovky Tb 51T a Tb 56T úspěšně pátraly po létajícím člunu K188.

Dne 29. dubna proběhl nálet na kasárna v Villa Vincentina.

Dne 2. května proběhl opětovně nálet na kasárna v Villa Vincentina a Palazzatto, zárovně proběhl nálet na Benátky.

Ve dnech 14. – 15. května proběhlo asi největší bojové střetnutí na Jadranu. Útok na protiponorkový uzávěr v Otrantské úžině. Od časného rána 15. května se bojových akcí účastnily i námořní letouny. Letoun K153 vybaven radiostanicí řídil střelbu torpédoborců Csepel a Balaton (velitel Fregattenkapitän Johannes kníže z Liechtensteinu) a úspěšně. V 8:32 zasáhl Vormeister Cavlov z torpédoborce Csepel italský torpédoborec Aquila. Ten musel býti odtáhnut do doku k opravě. Letoun pilotoval Fregattenleutnant Zelezny, na místě pozorovatele seděl Linienschiffsleutnant Alfred Lerch. Tyto torpédoborce byly určeny k útoku na konvoj směřující z Itálie do Valony v Albánii a odlákání pozornosti nepřítele od hlavního svazu tří křižníků a dvou torpédoborců. L 88 podával rádiem zprávu tehdejšímu Linienschiffskapitänu Miklósi Horthymu de Nagybánya, veliteli celé operace a hlavního úderného svazu na lehkém křižníku Novara. První zpráva v 7:20 hovořila o svazu tří nepřátelských křižníků a další pak zprávy upřesňovaly nepřátelskou polohu a jeho složení. Létající čluny K 177 a K 179 opakovaně útočily palbou svých palubních zbraní a pumami nejprve na pronásledovatele torpédoborců Csepel a Balaton a později na pronásledovatele hlavního svazu. Stroj K 179 pilotující Linienschiffsleutnant Klimburg a s pozorovatelem Schramkem sestřelila (donutila nouzově přistát) italský námořní letoun a druhý zahnala na útěk. Po deváté hodině letouny K 205 a K 206 napadaly britský křižník. Před dvanáctou hodinou napadaly opětovně letouny K 152 a K 195 svaz pronásledující hlavní úderný svaz Linienschiffskapitäna Miklóse Horthyho. Letoun K 195 s pilotem Fregattenleutnantem Emanuelem Lerchem a pozorovatelem Lentinem na palubě, jenž viděl kritický stav hlavního úderného svazu, informoval v 11:42 velitele křižníkové flotily Konteradmirala Alexandra Hansu plujícího na pancéřovém křižníku Sankt Georg na pomoc údernému svazu. Bohužel na palubě létajícího člunu K 195 nebyla radiostanice, proto pilot sestoupil do výšky pěti metrů nad přední palubou pancéřovém křižníku Sankt Georg a schodil pouzdro s písemnou zprávou o situaci. Zhruba ve 12:30 se však již pancéřový křižník Sankt Georg spojil se svazem Linienschiffskapitäna Miklóse Horthyho a nebezpečí bylo zažehnáno. Nepřítel ustoupil.

Od poloviny roku, kdy byly do výzbroje zařazovány nové letouny, se útoků na nepřátelské přístavy účastnilo i několik desítek strojů. Benátky se stávaly častým cílem a v září byly provedeny útoky na balónové haly v Jessi a Ferreře.

Dne 11. srpna 1917 torpédoborec Orjen neúspěšně pátral po létajícím člunu K222.

Dne 14. srpna po náletu na Benátky musel nouzově přistát létající člun K203 jižně od ústí řeky Piava. Při pokusu o vlečení torpédovkou Tb 90 se převrátil a potopil. Posádka byla zachráněna.

Dne 22. září byl nepřítelem sestřelen při náletu na Otranto létající člun K206 u Rodoni.

Dne 27. září proběhl nálet na italskou základnu vzducholodí v Iesi, o dva dny později 29. září zaútočily na základnu ve Ferraře. Zároveň 27. září proběhl nálet na Brindisi.

Dne 29. září proběhl nálet na letiště v Istraně, ležící asi 18 mil severně od Benátek. Bylo zničeno 9 britských letounů Royal Flying Corps a 2 italské letouny.

Dne 31. října torpédovka Tb 5 táhla zpět létající člun K226.

Dne 16. listopadu Caorle vlekl létající člun K373 po nouzovém přistání.

Dne 31. listopadu torpédovka Tb 84 odvlekla létající člun K210 z pláže 2 nám. míle jihozápadně od Livenza do Terstu.

Dne 7. prosince torpédovka Tb 87 se pokusila táhnout létající člun K219 20 nám. mil od Ancony. Později se převrátil a potopil.

Rok 1918

V roce 1918 se stále konaly hromadné nálety na nepřátelské přístavy a další významné cíle, ale ztráty se pohybovaly kolem 10 %.

Začátkem posledního roku války vypukla vzpoura námořníků na Seeflugstation Santa Caterina. Důvod byl prostý, nedostatek všeho (hlavně potravin, ale i ošacení), dlouhotrvající válka a podobně. Vzpoura proběhla ve dnech 27. – 28. ledna 1918 a byla velice rychle potlačena.

Počátkem dalšího měsíce, 1. února 1918, vypukla vzpoura nová. Vzbouřila se posádka loďstva v Boce Kotorské, k nim se přidali i příslušníci letecké základny Kumboru. Právě odtud pocházeli i hlavní vůdci povstání Bootsmann František Rasch (Čech), Elektromaat Gustav Stonawski (Polák) a letecký pozorovatel Seefähnrich Anton Sesan (Chorvat). Ke konci povstání 3. února odtud vzlétli poslední dva jmenovaní tvůrci povstání do Itálie. S použitím K207, jež pilotoval Quartiermeister Grabowiec, Elektromaat Stonawski a Seefähnrich Sesan utekli. Bootsmann František Rasch byl souzen a zastřelen.

Na L127 3. června 1918 dezertovali Vincenzo Splivalo a Carmelo Foresti, námořníci italské národnosti bez pilotního výcviku. Tento letoun byl vybaven motorem Rapp o 150 k. Ten můžeme dnes obdivovat v italském museu historie italského vojenského letectva ve Vigna di Valle. Za to oba dezertéři skončili v zajateckém táboře.

Dne 23. října 1918 provedlo námořní letectvo poslední nálet války, na Benátky.

Poznámky:

[1] Do začátky války se námořnímu letectvu povedlo vycvičit přibližně 25 námořních pilotů. Chyběli jim však letečtí pozorovatelé. Proto námořnictvo začátkem války provedlo s vědomím armády nábor v dělostřeleckých posádkách na pobřeží Jaderského moře.   

[2] Bohužel Rakousko–uherští piloti nemají prvenství v podobě první sestřelené vzducholodi. První vzducholoď sestřelená letounem byla sestřelena pouhý den před tímto střetnutím 7. června 1915 na západní frontě. Kanadský pilot F/SLt R. A. J. Warneford s letadlem Morane-Saulnier L Parasol (číslo 3253) sestřelil německou vzducholoď LZ.37 vracející se z náletu na železnice v okolí Calais. Warneford získal za tuto akci Victoria Cross. Zahynul však již 18. června 1915.
Druhá Italská vzducholoď Citta di Jesi byla sestřelena v noci z 5. na 6. srpna 1915 nad Pulou protiletadlovou palbou. Od té doby Itálie žádnou vzducholoď na bombardovací – útočnou akci neposlalo.
Létající člun L48 byl zaveden do služby 24. května 1915. Zničen byl 5. září 1915,, kdy ho pilotoval Augustine Wiktorinn na průzkumném letu nad Itálii, byl sestřelen protiletadlovou baterií. Po úspěšném nouzovém přistání byl posádkou zapálen a poté padli do zajetí.

[3] Létající člun L132 byl zaveden do služby 19. července 1916 a byl zničen při nehodě 18. července 1918. Nezkušený pilot Linienschiffsleutnant Kohlhauser bez povolení startoval a při tom způsobil nehodu, při které rozbil letoun, ale sám vyvázl se zraněním.
Létající člun L135 byl uveden do služby 23. července 1916. Ve službě námořnictva se dočkal konce války, kdy jej zabavili vítězné mocnosti.
Ponorka Foucault Q70 byla čtvrtá ponorka z 16 třídy Brumaire o délce 52 m, typ Laubeuf. Byla sesterskou lodí Curie Q87 – pozdější S.M.U. 14. 

Zdroje:
Vlastní archiv
Bitva v Otrantské úžině, kolektiv autorů, Mare Czech, ISBN 978–80–86930–28–2
Letectví a Kosmonautika Speciál 4/2004
Pod Rakouskou vlajkou, Jindřich Marek, ISBN-80-86808-03-3
Piráti svobody, Jindřich Marek, ISBN-80-85280-85-X
Bitva o Jadran, Jiří Novák, ISBN-80-7242-041-0
Příběh Ostrostřelce, Jiří Novák, ISBN-80-903149-0-2
http://www.kuk-kriegsmarine.at/
https://www.valka.cz/
http://www.freiheit.cz/
http://www.palba.cz/
http://www.doppeladler.com/
http://www.austro-hungarian-army.co.uk/
http://en.wikipedia.org/wiki/Austro-Hungarian_Navy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více