K. u. K Seeflugwesen / K. u. K. Seefliegerkorps

Autor: Jiří Mašek 🕔︎︎ 👁︎ 18.668

V roce 1910 se na námořním oddělení – Marinedektion ministerstva války – Kriegsministerium začali zabývat otázkou námořních letounů.

K. u. k. Kriegsmarine – C. a k. námořnictvo proto poslalo v druhé polovině roku 1911 do vojenského pilotního kurzu Militäraeoronautischen ve Wiener Neustadt – Vídeňské Nové Město dva námořní důstojníky Chorvata Linienschiffsleutnant
Viktor Klobučar Rukavina von Bunič (již v roce 1909 soukromě absolvoval ve Francii letecký výcvik, po svém návratu se pustil do stavby napodobeniny Blériova letadla) a Čecha tehdejšího Linienschiffsfähnrich Václava Wosečka.

Reklama

Nadšením pro letectví se nakazil i Flottenkommandant Vize-Admiral Rudolf Graf von Montecuccoli (velitel námořnictva v letech 1904–1913). Ten se nechal přemluvit a v 70 letech se s Linienschiffsleutnant Viktor Klobučar Rukavina von Bunič několikrát proletěl v letounu. Na to počátkem roku 1912 pověřil právě Linienschiffsleutnant Viktor Klobučar Rukavina, aby na ostrůvku Santa Catarina v Pulském zálivu zřídil experimentální námořní leteckou stanici. Jeho prvním podřízeným se stal mezitím na Linienschiffsleutnant povýšen Václav Woseček. K nim se během roku 1912 přidal další pilot, Fregattenleutnant Gottfried Banfield a konstruktér Maschinenbauingenier II. Klasse i. d. Res. Ing. Josef Mickl. Následně byli v námořním arzenálu v Pule zřízeny dílny pro stavbu a opravy létajících člunů.

Po celý rok 1912 se personál první Seeflugstation – Námořní letecké základny pokoušel sestavit, konstruovat, upravovat, testovat a zalétávat letouny a hlavně hydroplány. Prvním strojem se stala napodobenina Blériotova jednoplošníku s kolovým podvozkem a motorem o výkonu 35 k, kterou začal Linienschiffsleutnant Viktor Klobučar Rukavina von Bunič již dříve stavět. Nyní s pomocí Ing. Mickla byl letoun dostavěn a hlavně přestavěn. Ale původnímu stroji se již nepodobal, vznikl nový plovákový dvojplošník. Ve kterém se nechal opětovně svézt i velitel flotily. Během roku 1912 a první poloviny roku 1913 měli možnost vyzkoušet na 15 létajících strojů, ať již postavených na základně nebo v nedalekém Námořním arsenálu nebo několika leteckými továrnami (např. fi Lohner) či nákupem v zahraničí.

V prosinci 1912 (pravděpodobně 2. prosince) Linienschiffsleutnant Viktor Klobučar Rukavina von Bunič, Linienschiffsleutnant Václav Woseček a Fregattenleutnant Gottfried Banfield byli posláni do Francie, aby tam otestovali nový francouzský létající člun Donnet-Léveque. Na jejich doporučení nakonec na začátku roku 1913 námořnictvo objednalo 4 letouny (a 3 motory). Jedno z nich Nr.11 [1] bylo zničeno 28. března 1913 při pokusu o nouzové přistání na hladinu vzedmutých vln. Stalo se tak při předvádění letadel následníkovi trůnu arcivévodovy Františku Ferdinandovi dEste, stroj pilotoval Fregattenleutnant Gottfried Banfield. Ten při nouzovém přistání zničil letoun, zlomil si nohu, jež si vyžádala okamžitou operaci a roční léčení.

V této době (polovina roku 1913) se rakousko–uherské námořnictvo nejen na doporučení pilotů námořnictva rozhodlo pro hydroplány, z důvodu nespolehlivosti tehdejších motorů. Kdy při případném nouzovém přistání na vodní hladinu, měl letec i stroj daleko lepší šanci na záchranu, než stroj s kolovým podvozkem. Zároveň se rozhodli protyp zvaný létající člun, z důvodu větší pevnosti. [2]

Na konci roku 1912 mělo námořnictvo vycvičeno 6 pilotů. Dva již s určitými zkušenostmi Linienschiffsleutnant Viktor Klobučar Rukavina von Bunič, Linienschiffsleutnant Václav Woseček a čtyři nováčci Linienschiffsleutnant Božidar Macuranic, Linienschiffsleutnant Hugo Ockermüller, Fregattenleutnant Gottfried Banfield a Fregattenleutnant Henry Huss. Všichni tito piloti prošli armádní pilotní školou Militäraeoronautischen v Wiener Neustadt, teprve poté procházeli školením či kurzem námořního pilota.

V roce 1913 byla založena na ostrově Cosada ve Fažanském průlivu námořní pilotní škola – Schulflugstation Cosada (asi 7 km jižně od přístavu v Pule).

Velitel letecké základny v Pule na ostrově Santa Catarina Linienschiffsleutnant Viktor Klobučar Rukavina von Bunič měl během
roku 1913 jakýsi incident s nadřízenými, byl proto odvolán a poslán na palubě staniční lodě do Asie. [3]

Velitelem letecké základny se pravděpodobně stává Linienschiffsleutnant Václav Woseček – Kommandant des Seeflugstation Pola.

Reklama

Během roku 1913 se povedlo vycvičit několik dalších pilotů. Byli to Linienschiffsleutnant Franz Mikulecky, Gustav Klasing, Hugo Edler von Wiktorin, Heinrich Bayer Edler von Bayersburg a Fregattenleutnant Karl Cerri, Konstantin Maglic, Galvko Prebanda, Otto Ritter Fiala von Fernbrugg, Alois Kaindl a Heinrich Fontaine Ritter von Felsbrunn a další.

Po sarajevském atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho ženu, dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko–Uhersko Srbsku válku. Rozpoutalo se tak peklo, nazývané později Velká válka a ještě později 1. světová válka. Do ní se s vervou zapojilo i námořní letectvo.

Do začátky války se námořnímu letectvu povedlo vycvičit přibližně 25 námořních pilotů. Chyběli jim však letečtí pozorovatelé. Proto námořnictvo začátkem války provedlo s vědomím armády nábor v dělostřeleckých posádkách na pobřeží Jaderského moře. Přihlásilo se jim tak ke službě leteckého pozorovatele několik dělostřeleckých důstojníků.

K bojovým účelů bylo k dispozici několik bojových létajících člunů typu E (přibližně 10–11). Asi dalších třicet všech typů a konstrukcí pro školní účely. [4]

Úkolem pilotů námořního letectva byl průzkum pro vlastní námořnictvo – K. u. K. Kriegsmarine. Později napadali a bombardovali nepřátelské přístavy a další vojenské cíle. Pátrali po ponorkách, vyhledávali uvolněné miny, napadali nepřátelské hladinové síly a doprovázeli konvoje. Také se střetávali s nepřátelskými letouny, které také napadali a mnohdy úspěšně – objevila se tak první námořní letecká esa.

Vypuknutím války však pro námořnictvo mnoho práce nenastalo. Srbsko bylo vnitrozemským státem a proti Černé Hoře se nevyplatilo posílat do boje velké hladinové loďstvo. Na akce ve Středozemním moři mohlo námořnictvo zapomenout pro dominantní přesilu britského a francouzského loďstva. Ti se zase báli vtrhnout na Jadran, pro odlehlost od svých základen. Válka se tak většinou odbývala jen při pobřeží Černé Hory s použitím menších plavidel s oboustranným výsledkem.

Dne 4. září 1914 byl oficiálně jmenován velitelem námořního letectva Linienschiffsleutnant Václav Woseček.

Organizační struktura byla jednoduchá, skládala z jednotlivých Seeflugstation – Námořních leteckých základen, které spadaly pod velení jednotlivých námořních základen (přístavů) ve kterých byly rozmístěny. Velitel všech těchto Seeflugstation měl na starosti výcvik nových pilotů a pozorovatelů, rozmístění jednotlivých letounů a posádek, opravy strojů a podobně. Hlavní Seeflugstation byla umístěna v Pule.

První počin letectva bylo založení letecké základny v Boce Kotorské – Kumbor, kam byly 23. července dopraveny 3 létající čluny (E19, E20 a E21) na palubách tří bitevních lodí.

V tomto roce byla ještě nově založena letecké základna – Seeflugstation v zátoce Pietro u Šibeniku.

Reklama

O půlnoci na 24. května 1915 přibyl námořnímu letectvu nový vážný soupeř. Itálie vyhlásila válku (válka byla oficiálně vyhlášena o půlnoci z 23. na 24. května), což ale nikoho nepřekvapilo. Námořní letectvo mělo v této chvíli připraveno k bojovému nasazení 47 bojových létajících člunů (Italové 30, ale jen tři akce schopné stroje, zato několik vzducholodí).[5]

První noc válečného konfliktu s Itálií ve 2 hodiny ráno vzlétly tři létající čluny ze základny Santa Caterina v Pule, jejichž cílem byla italská Ancona. Kde bombardovaly nádraží, elektrárnu, plynárnu a přístav.

Další tři létající čluny ze základny Santa Caterina v Pule vzlétly s útokem na benátský přístav. Založily požár na námořní základně, ale také ve městě.

V noci z 27. května na 28. května 1915 při náletu na Benátky byl nucen pro poruchu motoru stroje L40 nouzově přistát velitel námořního letectva Linienschiffsleutnant Václav Woseček v benátské laguně Comaccio. Spolu sním upadl do zajetí i pozorovatel Seakadett Willi Bačič von Recino, jenž byl i při náletu na Anconu.

Velení po Wosečkovi převzal Linienschiffsleutnant Hugo Ockermüller, ale ten se již 23. listopadu 1915 zabil při zkouškách nového letadla.[6] Poté se stal velitelem Linienschiffsleutnant Franz Mikuletzky.

Z důvodu nedostatku leteckého personálu bylo na konci srpna 1915 s císařským Německem dohodnuto školení námořních letců v letecké škole v Hamburku – Fuhlsbüttel. První kurs prodělalo 20 důstojníků a poddůstojníků námořnictva pod dohledem Fregattenleutnant Alois Kaindl.

Účastníky kurzu byli: Fregattenleutnant Adolf Ihan, Otto von Klimburg, Franz Krivanec, Ernest von Schönberger, Mahr Eugen von Oravieza – Banja, Stephan von Grosschmied, Seefhnrich Paul Soupper, Seekadett Ludvig Vamos, Hans Ritter von Fritsch Cronenwald, Andreas Schivanowits, Stabsmaschinenwärter Otto Ottinger, Steuermannsmaat Josef Manzel, Maschinenmaat Wilhelm Figuli, Franz Schachinger, Maschinenquartiermeister Emerich Hammermüller, Elektroquartiermeister Reinhold Haschke, Richard Metzner, Rudolf Hillisch, Fliegergast Gerodg Hungler, Elektrogast Otto Pausewang.

V průběhu roku 1915 se podařilo založit několik nových leteckých základen – Seeflugstation Puntisella v zátoce Ronzi v přístavu Pola, v Terstu, na ostrově Lagosta (květen 1915) Curzola (Korčula) a další.

Koncem roku 1915 mělo námořní letectvo k dispozici na 65 bojových letounů (bojeschopných).

Na začátku roku 1916 byl dobyt albánský přístav Drač. Okamžitě zde byla zřízena letecká základna. Odtud letouny napadaly a bombardovaly jižnější části Itálie a prováděly dálkové průzkumné akce. Pátraly po ponorkách, vyhledávaly uvolněné miny, napadaly nepřátelské hladinové síly, doprovázely konvoje a podporovaly vlastní hladinové plavidla. Toto vše však vykonávaly již od počátku války.

V srpnu 1916 (pravděpodobně 19. srpna) námořní letectvo dostalo konečně samostatný název – K. u. K. Seeflugwesen. Do té doby nemělo oficiální specifický název. Pravděpodobně používalo jen název letecké stanice (základny) – Seeflugstation. Jednotlivé základny námořnictva – přístavy byly totiž značně nezávislé na hlavním námořním velení. Letecké stanice (základny) vykonávaly svou činnost hlavně pro tuto základnu – byly podřízeny velení jednotlivých přístavů – námořních základen.

Ale v druhé polovině války K. u. K. Seeflugwesen představoval již mnoho základen, mnoho strojů a lidí.[7]  Proto změny, jimiž musela projít armáda a námořnictvo po smrti císaře Františka Josefa I. a nástupem Karla I. na trůn Rakouska–Uherska, se musely dotknout i K. u. K. Seeflugwesen. Tak 18. dubna 1917 bylo zřízeno Kommando des Seefliegerkorps – Velení námořních leteckých sil a do čela byl jmenován starší důstojník, Čech Linienschiffskapitän (plukovník) Bořivoj Radoň. Sídlo měl na severním břehu vnějšího přístavu v Pule, na malém poloostrově Monumenti, kde stála jednopatrová budova. Jeho zástupcem – náčelníkem štábu se stal Linienschiffsleutnant Václav Woseček, který utekl ze zajetí v květnu 1917. Stal se velitelem základny námořního letectva – Kommandant des Seeflugstation Pola–Santa Catarina a zástupcem velitele námořního leteckého sboru – Kommando des k. u. k. Seefliegerkorps.

Během roku 1916 vznikly další letecké základny v březnu v dobytém Drači – Durazzo, Rogosniza, Fuime Lussin, Parenzo a Valbadone. Největší základnou se na přelomu let 1916–1917 stala základna Puntisella v Pule. Odtud se prováděly nálety na italské Benátky i Anconu.

Během roku 1917 vznikla i další letecká základna Gravosa u Dobrovníku.

Pro převahu nepřítele musely námořní základny proti náletům chránit armádní stíhací jednotky – Flik. Stíhací letouny typu Phönix D.I byli dodávány i samotnému námořnímu letectvu. Během let 1916–1917 totiž italské letecké jednotky posílily francouzské a britské letecké jednotky.

Dne 28. ledna 1918 vypukla na Seeflugstation – Santa Caterina vzpoura. Důvod byl prostý, nedostatek všeho (hlavně potravin, ale i ošacení), dlouhotrvající válka a podobně. Vzpoura byla velice rychle potlačena.

Ale hned 1. února 1918 vypukla vzpoura nová. Vzbouřila se posádka loďstva v Boce Kotorské, k ní se přidali i příslušníci letecké základny Kumbor. Právě odtud pocházeli i hlavní vůdci povstání Bootsmann František Rasch (Čech), Elektromaat Gustav Stonawski (Polák) a letecký pozorovatel Seefähnrich Anton Sesan (Chorvat). Ke konci povstání 3. února odtud vzlétli poslední dva jmenovaní tvůrci povstání do Itálie. S použitím K207, jež pilotoval Quartiermeister Grabowiec, Elektromaat Stonawski a Seefähnrich Sesan utekli. Bootsmann František Rasch byl souzen a zastřelen.

V posledním válečném roce 1918 se udála poslední změna ve velení k. u. k. Seefliegerkorps. Dne 27. března 1918 byl odvolán z funkce velitele Linienschiffskapitän Bořivoj Radoň, byl povýšen na Konteradmiral (generálmajor) a poslán sloužit do Vídně na ministerstvo války. Na jeho místo byl druhý den jmenován Linienschiffskapitän Alfons Wünschek.

Po podepsání příměří v listopadu 1918 Dohodové mocnosti velice rychle obsadily Jadranskou část Rakouska–Uherska (hlavně Itálie) a všechny vojenské základny. Následně námořní letouny (i válečné plavidla) a další materiál zde se nacházející, vítězové zabavili a rozdělili si jakožto součást válečné kořisti.

Poznámky:

[1] Do roku 1913 jsou létající čluny opatřeny pouze pořadovým identifikačním číslem. Číslo 13 bylo však z pověrčivosti vynecháno. Od roku 1914 se před číslem objevuje písmeno značící typ letounu.

[2] Klasický hydroplán je opatřen dvěma plováky, u typu létajícího člunu je trup postaven jako člun. Spojenec C. a k. námořnictva Německé císařské námořnictvo však dalo přednost klasickému hydroplánu s dvěma plováky.

Wasserflugzeugen – plovákové letadlo (hydroplán)

Flugbooten – létající čluny

[3] Linienschiffsleutnant Viktor Klobučar Rukavina von Bunič, narozen v roce 1878 v Chorvatsku, stanul dne 19. srpna 1913 na palubě chráněného křižníku Kaiserin Elisabeth. Jenž odplul na Dálný východ jako Stationschiff (staniční loď). Důvodem k jeho přeložení mělo být nějaké nedorozumění ohledně vdané ženy.

Koncem července 1914 připlula do německé državy na čínském pobřeží Tsing–tau, kde se od začátku září zúčastnila bojů proti Japonsku. Zde se Linienschiffsleutnant Viktor Klobučar Rukavina von Bunič v přístavních dílnách pustil do výroby malého letadla vlastní konstrukce. Přátelil se s německým pilotem Gunther Plüschow. Bohužel do pádu německé kolonie 7. listopadu ho nestačil zprovoznit. Poté se dostal do japonského zajetí, jež strávil v zajateckých táborech Kumamoto, Kurume a Aonogahara. Byl propuštěn v roce 1919. Zemřel v Zahřebu v roce 1965.

[4] Celkem bylo pro námořní letectvo vyrobeno či zakoupeno 583 letounů, včetně několika pozemních stíhacích Fokker A III a Phönix D.I a D.II.

Z toho v boji bylo ztraceno 72 letounů, z důvodu různých nehod pak 257 letounů.

Na konci září 1918 bylo ve výzbroji K. u. K. Seefliegerkorps ještě 266 letounů.

[5] K. u. K. Kriegsmarine žádné námořní vzducholodě nemělo. Jen několik pozorovacích (upoutaných) balónů, používaných například při likvidaci dělostřeleckých baterií na hoře Lovčen.

[6] Šlo o velkokapacitní létající člun – Grosskampfflugboot stavěný v Pulském arsenálu (Seearsenal Pola), celému projektu šéfoval Linienschiffsleutnant Maschinenbauingenieur 2. Klasse der Reserve Ing. Josef Mickl.

Podle původního návrhu šlo o třímotorový létající člun, nesoucí dvě torpéda nebo 800 kg pum.

Prototyp s označením G1 se zřítil při zkušebním letu 23. listopadu 1915. Před přistáním se utrhla horní křídla a létající člun G1 se zřítil do Pulského přístavu. Hlavní pilot tehdejší velitel námořního letectva Linienschiffsleutnant Hugo Ockermüller zahynul, druhý pilot Fregattenleutnant Gottfried Freiherr von Banfield a mechanik Havelka byli těžce zraněni.

[7]

V roce 1911 sloužilo v námořním letectvu 15 osob.

V roce 1912 sloužilo v námořním letectvu 23 osob.

V roce 1913 sloužilo v námořním letectvu 57 osob.

V roce 1914 sloužilo v námořním letectvu 224 osob.

V roce 1915 sloužilo v námořním letectvu 1 113 osob.

V roce 1916 sloužilo v námořním letectvu 1 700 osob.

V roce 1917 sloužilo v námořním letectvu 2 030 vojenských osob a 112 civilistů (ti byli převážně zaměstnáni v Pulském Arsenálu).

V roce 1918 sloužilo v námořním letectvu 2 428 osob.

Do konce války padlo do zajetí 65 mužů, z toho osmi se podařilo uprchnout (například Linienschiffsleutnant Václav Woseček). Přibližně 510 mužů zemřelo, buď důsledkem bojové činnosti nepřítele nebo zahynuli při nehodách.

U pozemního technické personálu sloužila až 1/3 Čechů. Odhaduje se, že u rakousko-uherského armádního letectva (K. u. K. Luftfahrtruppen) a námořního letectva (K. u. K.  Seeflugwesen) sloužilo více než 540 letců pocházejících z českých zemí.

Hodnosti důstojníků:

Linienschiffskapitän (Lschkpt.) – kapitán řadové lodi – ekvivalent hodnosti je plukovník pěchoty

Fregattenkapitän (Fregpkt.) – fregatníkapitán – ekvivalent hodnosti je podplukovník pěchoty

Korvettenkapitän (Krvpkt.) – korvetní kapitán – ekvivalent hodnosti je major pěchoty

Linienschiffsleutnant (Lschlt.) – poručík řadové lodi – ekvivalent hodnosti je kapitán pěchoty

Fregattenleutnant (Frglt.) – fregatní poručík – ekvivalent hodnosti je nadporučík pěchoty

Seefähnnrich (Sfhr.) – námořní poručík – ekvivalent hodnosti je poručík pěchoty

Seekadet (Skdt.) – námořní kadet – ekvivalent hodnosti je poručík pěchoty

Korvettenleutnant (Klt.) – korvetní poručík – ekvivalent hodnosti je poručík pěchoty – jen pro záložní důstojníky

Základny C. a K. námořního letectva na Jadranu/založení:

Santa Catarina, konec roku 1911 - námořní letecký arzenál, zkušební a přijímací základna

Insel Cosada (Kosada), konec roku 1912 - školní námořní letecká stanice

Sebenico (Šibenik), červen 1914 - námořní letecká stanice

Kumbor (Boka Kotorská), konec roku 1914 - námořní letecká stanice

Lagosta (Lastovo), květen 1915 - námořní letecký opěrný bod

Triest (Terst), červen 1915 - námořní letecká stanice

Pola Puntisella (Pula Puntižela) říjen 1915 - námořní letecká stanice

Durazzo (Drač), březen 1916 - námořní letecký opěrný bod

Rogosniza (Rogoznica), červen 1916 - námořní letecký opěrný bod

Curzola (Korčula), červen 1916 - námořní letecký opěrný bod

Lussin (Lošinj), srpen 1916 - námořní letecký opěrný bod

Fiume (Rijeka), srpen 1916 - námořní letecký opěrný bod  

Parenzo (Poreč), září 1916 - námořní letecký opěrný bod

Gravosa (Raguda u Dobrovníku) srpen 1917 - námořní letecký opěrný bod

Krom těchto čtrnácti bylo snad vybudováno několik dalších, ale o těch scházejí podložené informace (například námořní letecká stanice Oděssa založená v květnu 1918).

Zdroje:
Vlastní archiv
Letectví a Kosmonautika Speciál 4/2004
Pod Rakouskou vlajkou, Jindřich Marek, ISBN-80-86808-03-3
Piráti svobody, Jindřich Marek, ISBN-80-85280-85-X
Bitva o Jadran, Jiří Novák, ISBN-80-7242-041-0
Příběh Ostrostřelce, Jiří Novák, ISBN-80-903149-0-2
https://www.kuk-kriegsmarine.at/
https://www.valka.cz/
https://www.freiheit.cz/
https://www.palba.cz/
https://www.doppeladler.com/
https://www.austro-hungarian-army.co.uk/
https://en.wikipedia.org/wiki/Austro-Hungarian_Navy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více