Krvavé jaro roku 1945 (9)

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 23.126

Živí mezi mrtvými a jejich svědectví 

Není v silách kohokoli, aby popsal a vyjmenoval všechna místa hrůz, které přinesl světu nacismus. I jen popis toho, co se stalo na původním území Československa, je ta děsivé a rozsáhlé, že to přesahuje dnešní představy. Abych ukázal hrůznost té doby, zaměřím se v této části jen na malý, vybraný úsek zločinů, a to jak prostorově, tak časově.

Místo děje tohoto svědectví je ohraničené na jedné straně bavorským a saským pohraničím, dále pak bezprostředním okolím Karlových Varů, pár kilometrů vzdáleným Falkenau-Sokolovem, Kraslicemi s pobočkou KT Flosenburg a zajateckými tábory, ležícími v dosahu pěších pochodů od Karlových Var.

Reklama

Jen dva kilometry od Falkenau leží městys Svatava – německy Zwodau V roce 1943 byl na okraji městečka zřízen ženský koncentrační tábor jako satelitní koncentrák pro Ravensbrück (překlad z německé Wikipedie).

Aby byl čtenáři jasnější rozsah zločinů jen v tomto jediném KT, německá strana uvádí (poněkud „zaokrouhleně“), že v letech 1939 až 1945 bylo v Ravensbrücku vězněno asi 132 000 žen a dětí, 20 000 mužů a 1000 žen a děvčátek (na „lékařské“ pokusy). Ty prováděla na ženách a hlavně mladých dívkách a dětech dr. Herta Oberheuser(ová):


Herta Oberheuser

Webová stránka The Nazi Doctors uvádí:

Dr. Herta Oberheuser v KT Ravensbrück zabíjela děti injekcemi s olejem a evipanem (anestetikum). Nejprve se dítěti odstranily nebo poškodily údy a životně důležité orgány, aby bylo možné simulovat zranění německých vojáků bojujících ve válce. Přitom implantovala do uměle vytvořených ran obětí cizí předměty, jako je dřevo, rezavé hřebíky, úlomky skla, nečistoty nebo piliny, pozorovala výsledky a po skončení „pokusu“ oběti zabíjela. Doba od podání injekce po smrt byla mezi třemi až pěti minutami, osoba přitom byla až do poslední chvíle plně při vědomí.

Reklama


Jedna z obětí pokusů

Herta Oberheuser byla jediná žena obžalovaná v lékařském procesu v Der Nürnberger Ärzteprozess – Norimberský proces s lékaři, probíhajícím od 9. prosince 1946 do 20. srpna 1947. Oberheuser dostala trest 20 let, ale trest jí byl zmírněn a v dubnu 1952 (!!!) byla propuštěna a stala se rodinnou lékařkou v městě Stocksee v Německu. Její povolení provozovat lékařskou praxi bylo zrušeno až v roce 1958.

Také ukázka „nekompromisního vyrovnání Němců s nacistickou minulostí“, o které tak často čteme, že?!

Vězni v KT Ravensbrück pocházeli z více než 40 zemí. Desítky tisíc byly zavražděny, zemřely hladem, nemocemi nebo na lékařské experimenty. V rámci operace „14f13“ byly tisíce vězňů zabity, protože byly považovány za zdravotně postižené nebo práceneschopné. V „boudě“ postavené SS u krematoria bylo v provizorní plynové komoře jen v období leden-duben 1945, když už byla válka prohraná, zavražděno cca pět až šest tisíc vězňů plynem.

Od září 1944, kdy se nebezpečně blížila Rudá armáda k Berlínu, byl tábor Zwodau-Svatava předán pod vedení KT Flossenbürg (překlad z německé Wikipedie), protože ten ležel v Bavorsku těsně u čs. hranice. V květnu 1945 byl tábor osvobozen.

České prameny uvádí:

Odhaduje se, že koncentračním táborem Zwodau-Svatava prošlo asi 10 000 žen. Byly zde vězněny především ženy, které se zúčastnily odbojové činnosti, velmi mnoho Francouzek, Polek, Rusek, Ukrajinek, několik Maďarek, Jugoslávek, Italek, Řekyň, Lotyšek, Litevek a dokonce i Španělky. Byly zde i Němky, které se provinily proti nacistickému Německu, ale i ženy uvězněné z rasových důvodů, Židovky nebo cikánky.

Ženy vězeňkyně pracovaly na výrobě součástek na letecké motory a navigační zařízení pro letadla firma LGW Hackenfelde v Berlíně-Spandau. Tato firma, s účastí švédského kapitálu, původně vyráběla kuličková ložiska, ke konci války produkovala i ve Zwodau součástky pro V-1 a V-2. Stala se tak součástí koncernu Siemens.

Ženy-vězeňkyně zde prováděly otrocké práce pouze při velmi špatné stravě. Dostávaly však oproti TK Nová Role u porcelánky „Bohemia“ alespoň občas vězeňské oblečení. Zacházení s nimi bylo hrubé, nelidské.

Koncentrační tábor hlídalo 12 příslušníků SS a 22 dozorkyň SS. Ironií, ale také typické je to, že zde nacisté daleko překračovali požadavky vyhlašované dnes bojovnými feministkami (v USA ostatně zvanými „Nazi-femi), aby bylo v „řídících a vedoucích funkcích“ v EU z důvodů „vnímavosti a empatie“ nejméně 40 % žen. „Empatie a vnímavost“ dozorkyň koncentrácích byla pověstná. Žádný chlap nedokázal vymyslet tolik ukrutností a mučení jako dozorkyně SS. K dispozici měli dozorci a dozorkyně i několik služebních, dobře vycvičených psů - vlčáků.

7. 6. 1944 hlásila flossenbürská komandatura K. H. Frankovi do Prahy, že v KT ve Zwodau je 472 vězeňkyň, k 1. 12. 830, k 31. lednu 1945 1030 vězněných žen a k 28. únoru 1945 pak 1100 vězeňkyň. V hlášení je i údaj o počtu vězněných žen podle národností. Údajně zde bylo 269 říšských Němek, 357 Francouzek, 200 Maďarek, 106 Rumunek, 93 Polek, 30 Jugoslávek, 6 Češek, 5 Italek, 4 Španělky, 3 Lucemburčanky, a po jedné Belgičance a Rusce. Kam se poděly další Rusky a Ukrajinky, které dokazatelně do koncentráku přišly? Odpověď asi není tak složitá

K tomu musíme použít, jak vyžaduje moderní historiografie, přímá svědectví, aby za množstvím čísel a dat byli vidět skuteční lidé. Ti, kteří měli jména, tváře a rodiny - dříve, než byli Němci označeni za „podlidi“ a zbaveni tak jmen, majetku i důstojnosti a nakonec většinou i života.

Poslechněme si svědectví Češky Dobrušky Vrabcové, která jako vězenkyně pracovala na marodce (revíru) KT Zwodau-Svatava coby zdravotní sestra:

Reklama

Nejvíce práce měly na „revíru“ (marodka) ženské, když přišel do tábora z Oelsnitz pěšky tak zvaný tyfový transport. V každém KT, kterými jsem prošla, byli zanedbaní, opotřebovaní lidé, kteří byli zcela na dně, živé mrtvoly. Byli vychrtlí, doslova kost a kůže. V Majdanku se tito lidé nazývali ´gamel´, v Osvěčimi ´musulman´ a v Ravensbrüku ´szmukssyk´. A já jsem teď takové lidi dostala do péče. Vždy jsme je umyly, učesaly a stále jsme je kontrolovaly. Ale byla s nimi značná práce. Záhy je všechny odvezly do Flossenbürgu.


V „dobytčácích“ železničních transportů byli často pohromadě živí i mrtví

Z dokumentů bylo zjištěno, že většina těchto vězňů a vězenkyň byla po dovezení do koncentráku Flossenbürg zavražděna.

O poměrech v KT Zwodau - Svatava vypráví ve svém deníku i francouzská vězenkyně Germaine Dianezetti:

Je 4. března 1945 a my se v neděli dáme do praní svých ubohých svršků. Najednou přiběhne SS-man Prosper s tím, že je třeba asi 20 žen na pomoc transportu, který v noci přišel. Přichází Francouzka Ekouemová a informuje nás, že jsou to maďarské Židovky a že 2 z nich hovoří francouzsky. Jsou vyhladovělé a žádají o jídlo. Ve vagonu bylo 5 mrtvých, některé nejsou schopny chůze. Jde o součást transportu, který byl vypraven z Oswiecimi - 2000 osob - a byl určen na zákopové práce do Schliesersee a do Glogova. Potom putovaly do Neustadtu, Grünbergu, Swiednice, Liegnitz, Moldau, Görlitz, Bautzen, Drážďany, Frieburgu, Saské Kamenice, Zwickau, Planitz, Plauen a Oelsnitz. Zde byly naloženy do otevřených vagonů (v březnu!) a jely přes Aš do Zwodau. Druhá část, jež byla ještě schopná jít pěšky, šla do Zwodau z Oelsnitz (cca 25 km od Aše severně) a jejich cesta trvala 18 dní. Při této cestě zmrzlo asi 75% vězenkyň, to znamená 1500 mladých žen. Ve Zwodau-Svatavě se zdržel transport asi 18 dní a vydal se na další cestu. V transportu byla vězenkyně Alžběta Herzová, pozdější profesorka gymnázia z Domažlic.

Dále paní Dianezetti vypráví: S židovským transportem, který se dostal do Zwodau jak vlakem, tak pěšky, měly vězenkyně značnou práci. Musely pohřbívat mrtvé Židovky a pečovat o ty, které přežívaly. Byly silně zavšivené, vši byly zažrány pod kůží, byly velmi vyhladovělé, některé doslova kost a kůže. Některé prosily o koupel. Tu jsme jim poskytly, ale přišly dozorkyně SS a vyhnaly je z koupelny. Bosé a nahé je hnaly na appelplatz.

A došlo na stříhání vlasů, které byly spolu s prádlem spáleny. Zdravé přišly k proceduře samy, nemocné musely přivést. V ubikaci, kde přespaly, byly vyměněny piliny, na kterých spaly a ty byly vlhké. (To je příliš ohleduplné vysvětlení. Vyčerpané ženy často nemohly chodit, a tak vykonávaly polomrtvé potřebu často pod sebe.) Hodně z nich mělo omrzlé nohy.

Úmrtnost na bloku, kde spaly, byla značná. Kousek od revíru (marodky) byla vykopána velká jáma, ohradily ji prkny, a tam se mrtvoly házely.

O tom vypráví také vězenkyně Dobruška Vrabcová: „S Mařenkou Šuléřovou a Bohunkou Faltysovou jsme se přihlásily na blok. Tam řádil tyfus. Barák vyklidili a nahnali tam nejméně 160 lidí. Všichni zde zemřeli. Byly to vesměs Židovky nebo cikánky. Snášely jsme je k díře u rohu tábora a posypávaly jsme je chlorovým vápnem. Ženy měly horečky a zimnici. Od Francouzek, jež pracovaly v uhelném komandu, jsme si vyprosila trochu uhlí a zatopila. Zapomněla jsem, že se bude kouřit z komína. Komandant to viděl a začal vyšetřovat, odkud jsem vzala uhlí. Odnesla jsem to několika políčky a nadávkami ´ty černá česká svině´.


Památník umučených v KT Zwodau – Svatava

Porovnej s péčí, kterou si vynutili Češi těsně před koncem války v KT Terezín, který také zasáhla tyfová epidemie:

Dne 24. dubna 1945 byl v Terezíně zaregistrován první případ skvrnitého tyfu. Dne 2. května 1945 přijel do města zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže Paul Dunant a převzal Terezín pod ochranu. Moc SS v táboře se rychle hroutila. Přesto ještě 2. 5. 1945 bylo z příkazu pražského gestapa popraveno 51 převážně mladých příslušníků levicových a křesťanských odbojových organizací (např. Předvoj).

Většina SS odešla 4. května a o den později je jako poslední následoval velitel tábora Rahm. KT Terezín byl však stále obklopen ustupujícími jednotkami wehrmachtu a SS. Jejich příslušníci ze zloby nad nadcházející porážkou stříleli na vězně, což si ještě vyžádalo další oběti. Až 8. května 1945 projely Terezínem první jednotky Rudé armády postupující na Prahu. Jednalo se o oddíly pod velením generála I. G. Ziberova, jež byly součástí I. ukrajinského frontu. (www.holocaust.cz)

Již 4. května přijela do Terezína skupina českých lékařů a zdravotníků, členů tzv. České pomocné akce. Neocenitelnou pomocí přispěla také sovětská armádní zdravotní služba. Do Terezína bylo přesunuto 5 polních nemocnic s mobilními laboratořemi, odvšivovacími stanicemi a koupelnami. S nimi přišlo 53 vojenských lékařů a další zdravotní personál. Hlavní tíhu zápasu s epidemií však nadále nesli židovští lékaři a zdravotníci. Koordinací všech opatření byl pověřen špičkový epidemiolog dr. Aaron Vedder z Holandska.

Nemocní dostávali již odpovídající péči, léky a stravu. Díky tomu se od 20. května počal snižovat počet nových onemocnění a na konci května bylo možno vydat souhlas se zahájením repatriace bývalých vězňů.

Bilance epidemie skvrnitého tyfu v Terezíně byla strašlivá. Ještě v posledních dnech války a v prvních týdnech míru zemřelo více než 1500 bývalých vězňů. Bylo mezi nimi i 34 židovských zdravotníků. V boji s epidemií zemřeli i 4 zdravotníci z České pomocné akce a řada obětí byla i mezi sovětským zdravotním personálem.

Podívejme se na „zacházení“ s nemocnými tyfem v KT Zwodau – Svatava:

Francouzka Anna Marie Fayet z Tiersu vyprávěla:

Se Židovkami, které přišly do Zwodau, to bylo zoufalé. Byly samá veš, vši byly přisáté na pokožce, často o velikosti jednoho centimetru, měly omrzlé nohy, léků bylo málo. Přišla jsem na revír a prosila o léky.

Službu měla Zyta Martynek. prosila jsem ji o léky pro nemocné, ale odpověděla mi německy ´die müssen krepieren´, tj. ty musí zdechnout. Jednou jsem viděla, jak se jedna z vězenkyň vracela ze záchodu. Lezla po kolenou a byla polepená pilinami. Když jsem jí koleno umyla, viděla jsem otevřené rány a tekl z nich hnis. Jiné zase odumřel na noze palec, který omrzl. Ptala se mne, zda-li bude moci ještě tancovat. Vypadala jako stařena, ale zjistila jsem, že je jí 24 let a že byla profesionální tanečnicí kdesi v Budapešti.

S táborem ve Falkenau–Sokolově spojuje tento koncentrák ještě skutečnost, že některé zemřelé ženy byly ke konci války pohřbívány… to je nepřiměřené slovo… jejich těla byla házena do obrovské jámy, kam házely stráže desítky mrtvých sovětských válečných zajatců z tábora Stalag XIII B na kraji Sokolova-Falkenau.

Stalag byl termín používaný pro tábory pro válečné zajatce. (Podle třetí ženevské konvence z roku 1929 a její předchůdkyně Haagské úmluvy z roku 1907, Oddíl IV, kapitole 2, tyto tábory byly určeny pouze pro válečné zajatce).

Jak uvádí německá Wikipedie:

Jak konstatují i oficiální německé dokumenty, během druhé světové války byla jmenovaná ustanovení důsledně a záměrně porušována. A to zejména pro ruské, polské a jugoslávské vězně. Postupovalo se podle velkoněmecké teorie a nacistické ideologie, kdy byli osoby slovanské rasy považovány za „rassisch minderwertig“ (rasově méněcenné).

Z výpovědi vězenkyně Mykeyové z KT Zwodau-Svatava: Pod dozorem vezla s dalšími vězenkyněmi mrtvé zemřelé vězenkyně na hřbitov v Sokolově–Falkenau, když začaly na město padat bomby. Byly jsme nuceny skočit do vykopaného hrobu, kde již leželo mnoho mrtvých a kde byl strašný zápach z rozkládajících se těl. A jediný předem vykopaný hrob byl ten, který sloužil k pohřbívání mrtvých sovětských válečných zajatců. Pohřeb se prováděl tak, že mrtvola byla vhozena do jámy a posypána chlorovým vápnem a menší vrstvou zeminy. Takže je zde pohřbeno kromě válečných zajatců zřejmě i několik žen z KT Zwodau. Kolik jich bylo, to již nikdo nezjistí.

Autor práce o ženském koncentračním táboře Zwodau-Svatava Jiří John uvádí svoji práci slovy:

Když vidím v televizi anebo čtu v denním tisku, jak pochodují v řadách mladí lidé, kteří vyznávají fašistické, hitlerovské názory a ideologii, je mi velmi smutno. Ale podívejte se do našich knihkupeckých obchodů! Najdete zde různé publikace o SS, wehrmachtu, německé Luftwaffe, německé Kriegsmerine a jen výjimečně zde najdete publikaci o našem odboji.

Na počátku této kapitoly byla položena otázka, zda toto vše dělali Němci jen proto, že měli strach či z donucení, jak se rádo vykládá. Na příkladu koncentračního tábora Zwodau-Svatava (viz odvoz „práce neschopných vězenkyň“) vidíme, že nikoliv. Práce neschopné vězenkyně byly i na úplném konci války, kdy už bylo vše rozhodnuto, mezi 4. a 15. březnem 1945 „odeslány“ do Flossenburgu a tam jako „nepotřebné“ zavražděny.

I říšsko-německý technik a organizátor práce, ředitel továrny, porcelánky Bohemia, a hlavní organizátor KT Nová Role Heinrich Hechtfischer považoval vězně za podlidi a pouhý „spotřební materiál“. O tom mluví svědectví vězňů u poválečného soudu:

Jediný důvod, že koncentrační tábor v Nové Roli vykazoval zpočátku malou úmrtnost, byl tento. Tomu, aby vězňové umírali přímo v táboře, zabránil Hechtfischer tím, že naprosto vyčerpaní (hladem a těžkou prací), těžce tuberkulosní a nevyléčitelně vysílení vězňové byli posíláni nazpět do Ravensbrücku, což se stalo pravidlem. „Mateřský“ koncentrační, Ravensbrück zásoboval „Bohemii“ čerstvými vězni - lidmi dosud zdravými, silnými a stoprocentně práce schopnými - v pravidelných intervalech až 30 třicet lidí (cca měsíčně), což bylo na tehdejší kapacitu tábora asi 500 lidí značné procento. Vrácení, práce neschopní a tělesné zničení vězňové byli pak v Ravensbrücku „odstraňováni“.

Tedy vražděni. Z otázek které kladl na počátku D. J. Goldhagen, můžeme zodpovědět několik:

1) K vraždění vězňů všech národností i židů nebylo potřeba jen plynových pecí. Tisíce koncentračních a zajateckých táborů a věznic byly ve vyvražďování možná ještě efektivnější.

2) Tyto vraždy neorganizovali jen členové SS a podobných organizací. V továrně Bohemia v Novém Sedle je organizoval ředitel továrny osobně.

3) Přestože by logika řízení výroby velela využít v táborech a výrobě pracovní sílu co nejefektivněji, za nacismu se německý průmysl i největší německé koncerny řídily jinou logikou. „Podlidé“ byli jen spotřební materiál, který byl po využití likvidován, a armáda a nacistická mašinérie měla zajistit dostatek nových otroků.

Celá tato vraždící mašinérie byla tak velká, že nemohla fungovat bez aktivní spolupráce statisíců Němců. Kdyby nebylo Německo poraženo, skončily by další miliony lidí jako „heftlinci“ odsouzení k smrti a byly posílány do koncentračních táborů - a to až do „vyčerpání zásob“.

Mnohdy je obtížné pochopit, jak se za II. světové války choval německý národ. Víme však, že opakovaně blouznivě uvěřil ve vlastní výjimečnost a dějinné poslání. Vůdce a Osud! No a pak už stačilo, aby Hermann Göring řval na shromážděních freneticky jásajících Němců: „Zabíjejte každého kdo je proti nám! Zabíjejte, zabíjejte, vy nejste za to zodpovědni! Nýbrž já! Proto zabíjejte!“ (Z knihy R. Habřina: Nadčlověk a nadnárod 1946)

Poslechli ho. A zabíjeli. A dnes se diví a považují za „strašlivé“, co se jim na konci války a po ní stalo. To neomlouvá vraždy na Němcích, ale vysvětluje příčiny a následky. Je však obdivuhodné, že ostatní evropské národy a USA – až na krátký hromadný stresový výbuch násilí z traumatického hněvu který proběhl ve většině států (Itálie, Francie. Norsko, Holandsko, Chorvatsko, ČSR) před konsolidací normálního systému - postupovaly vůči Německu civilizovaně a pomohly mu vrátit se mezi civilizované národy.

Jak se však ukazuje, stále existují určití Němci a jejich germanofilní přátelé, kteří nepochopili nic a tvrdí, že oni - Němci – jsou nevinní, protože se „polepšili“, ale ti ostatní, kteří nevyvraždili 60 milionů lidí, jsou stále vinní. Divná logika

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více