Vzpomínání na Pražské povstání

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 16.576

Dnes je moderní sbírat takzvanou „orální historii“, tedy vyprávění těch, co něco zažili či viděli a brzo už tady nebudou, takže jejich vzpomínky zmizí s nimi. Kamarád Ota mne často přemlouvá, abych nějaké vzpomínky napsal, ale mně to připadá poněkud žinantní. Většinou jsou ty historky pmětníků přibarvené, často nevěrohodné. Málokdy se povede něco napsat tak pěkného, jako když psal pan profesor Vondráček (Vladimír Vondráček - Paměti).

Ale někdy člověka něco vyprovokuje, v tomto případě pan Bohumil Doležal svým článkem Zmizelí sousedé, exoti.

Reklama

A tak, přestože mi byly v roce 1945 jen dva roky, zkusím nějaké povídání o tom, jak vypadaly – podle toho, co vím - poslední dny války na severním okraji Prahy. Omlouvám se, že do toho zamotám nějaká objasňující fakta. Naprosto šílená diskuze na serveru Lidovky.cz k článku Unikátní video: Čeští gardisté masakrují pražské Němce (pomineme-li osoby typu pana Krystlíka) ukazuje, že značná část diskutujících vůbec neví, o čem mluví. Tak pro ty, kteří mají rádi nějaká fakta, proložím vzpomínky „nudnými„ fakty.

Bydleli jsme na severním okraji Prahy v rodinném domku, který má sklep. To bylo za války důležité. Ten sklep. Mnoho domů na tomto předměstí sklepy nemělo, a tak se lidé dle plánů Civilní obrany ukrývali ve sklepích nejblíže k jejich domovu. Na fasádě domu v místě okének z takového sklepa-krytu byly na zdi bílé čáry s šipkami, aby případní zachránci věděli kde po náletu kopat. Náš sklep byla takto používán rodinou naší, rodinou strýce, kterou vyhnali Sudetští Němci z pohraničí v roce 1938 a do konce války bydlela u nás, a sousedy.

Maminka nebyla příliš lekavá, přežila nálety v Německu a jeden ve Vysočanech. Tedy přesněji na Střížkově. Když to začalo padat, doběhla k prvnímu domu, stoupla si do dveří domu, mne postavila za sebe a bratra vzala do náruče. Ostatně, to si pamatujte. Když přijde nálet anebo zemětřesení, překlad nad vchodovými dveřmi je často to jediné co z celého domu vydrží.

Táta byl opět pryč, protože odbojová skupina Předvoj byla na podzim roku 1944 silně zasažena gestapem. Jednoho člena gestapo zastřelilo při přestřelce na Prašném mostě, dalšího postřelili při zatýkání před pasáží Černá růže na Příkopech. Mnohé další zatkli. Například později známého filosofa Karla Kosíka. (publikoval v časopise Plamen a v Literárních novinách). Dalším známým členem byl významný ekonom prof. Pavel Hrubý, v padesátých letech vězněný. Později učil například Václava Klause. Dalšími členy byla skupina evangelických intelektuálů atd.

Ilegální skupina „Předvoj“, mimo jiné ilegální činnosti, dodávala ilegálům a uprchlíkům (např. sestřeleným letcům, kteří se pokoušeli dostat domů, uprchlým vězňům, partyzánům a také agentům Spojenců) falešné doklady. Tedy „falešné“ pravé, protože to byly originály ukradené Němcům. Původní skupinu „V boj“ zlikvidovalo gestapo někdy v roce 1943. Zatčené odbojáře ze skupiny Předvoj povraždili nacisté až na výjimky v Terezíně nejpravděpodobněji 5. května 1945. To lze už klidně označit za surovou a nesmyslnou vraždu. V květnu 1945 pracovaly odbojové skupiny na plánech a realizaci povstání, později zvaného „Pražské povstání“(neodehrávalo se pouze v Praze!).

Přesto život šel dál. Dne 4. května 1945 mne maminka posadila v přízemí v kuchyni na nočník - kluci jsou pomalejší ve vývoji, že – a otevřela okno. Byl krásný jarní den. Najednou maminka slyšela, jak někdo „zavergloval“ závěrem pušky, a zjistila, že naproti na chodníku stojí německý voják a míří mi na hlavu. Tedy spíš na vršek hlavy ozdobený světlými kudrnatými vlásky(no, vy, co mne znáte, neřehtejte se, fakt jsem tehdy vlásky měl!).

Snad si ten voják myslel že někdo na něj vykukuje nad parapetem okna. Skočila tedy po mně, strhla nás oba na zem a lehla si se mnou ke zdi. Chvíli bylo ticho, pak bylo slyšet kroky a voják odešel.

Reklama

Toho dne se otec vrátil z Prahy v noci jen na skok. Povstání bylo připravováno na 6. května 1945. Ale napětí už bylo příliš velké. Začalo v podstatě spontánně. V oknech domů se objevovaly československé vlaječky a zamazávaly se německé nápisy. Byla to reakce na oznámení protektorátní vlády, že již neplatí povinnost, aby byly všechny nápisy dvojjazyčné. A byl odvolán zákaz vyvěšování československých vlajek. Protektorátní vláda v čele s Bienertem a ve spolupráci s představiteli Sudetských Němců - hlavně K. H. Frankem - se snažili uvést v skutečnost svůj politický plán - zachovat v té či oné míře Protektorát pod hlavičkou Českomoravské republiky. Sám Frank odjel z Prahy teprve 9. 5. 1945, což hravě vyvrací ony poněkud pitomé a kdejakým „sepisovatelem“ líčené pověsti o tom, že „všichni nacisté už utekli a tady zůstalo jen nevinné německé obyvatelstvo“. Tuhle poněkud ehm… jednoduchou argumentaci opakoval například dne 6. 5. 2001 v LN pan Zbyněk Petráček v článku Zabíjení po česku.

V té době nebylo v Protektorátu jen nevinné německé obyvatelstvo. Byla zde v Čechách stále plně vyzbrojená milionová Schörnerova armáda. Její jednotky měly za úkol v případě nepokojů obsadit Prahu a bránit ji. V případě neúspěchu Prahu zlikvidovat, stejně jako měl německý velitel Paříže za úkol zlikvidovat Paříž - což neučinil.

Plně personálně obsazený štáb skupiny Mitte včetně vysokých funkcionářů NSDAP a SS byl zajat Rudou armádou teprve dne 8. 5. 1945 při útěku z Velichovek. V době Pražského povstání byla v Praze stále přítomna většina zástupců německé strany v Protektorátu, vedení sudetských Němců, včetně K. H. Franka a jeho štábu. V Praze se pohybovaly jednotky SS (poslední zuřivé boje s nimi byly vedeny Rudou armádou v oblasti Radlic a Motola dne 10. a snad i 11. 5. 1945), stále zde bylo Gestapo.

V Praze uvízly také tisíce tzv. „východních hostů“, tedy utečenci z východního Pruska, Litvy, Estonska, nacističtí vojáci, často z SS jednotek z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, a další a další uprchlíci. Mezi nimi i zfanatizované jednotky mladíků z Hitlerjugend. Podle dokumentů byli právě mladí kluci z HJ a německé ženy uprchlé z Generálního gouvermementu těmi, kdo stříleli z střech a oken ještě po 9. květnu – viz např. události na Staroměstském a Karlově náměstí. Po dostižení, pokud měli štěstí, je Sověti na místě zastřelili, pokud ne, byli většinou zlynčováni. To jsou ty otřesné události, na které se odvolávají i ti „odsuzovatelé českých zločinů“, kteří citují z knihy o Přemyslu Pitterovi z knihy kolegy Kosatíka, aniž by citovali vše v kontextu.

Zoufalství těchto lidí a jejich běsnění a vraždění Čechů lze s odstupem doby rozumět. Byli vychováni v tom, že jsou nadlidé. Šli budovat nové Německo na východ. Dostali pole a domy. Byli jim slíbeni a také dodáni otroci a služebnictvo, zdarma a k věčnému použití. Cítili se pány světa. A v Praze končila jejich pouť. Bez majetku, hladoví, šílení strachy a nenávistí, nechápající, co se vlastně stalo.

Co se týče kolaborantů, na ty se nacisté vykašlali. Emanuel Moravec, ta ikona kolaborace, spáchal dne 5. 5. 1945 v Praze sebevraždu. Němci o něj neměli zájem. (Doporučil bych prostudovat zvláště konec kariéry E. Moravce některým dnešním ehm…aktivistům.) Ale jinak Praha byla plná utečenců a lidí šílících strachy, pro které končil svět.

Akce Pražanů proti Němcům údajně začaly tak, že na zastávce tramvaje na Václavském náměstí stáli dva němečtí vojáci s puškami na ramenou. Tramvaj se začala rozjíždět a dva chlapi, snad tramvajáci, strhli pušky Němcům z ramenou a řidič přidal. Němečtí vojáci začali křičet, padly výstřely a už se nedalo nic dělat.

V té době se začala valit do Prahy od severu další a další jednotky Schörnerovy armády. Přesný postup dnů si pak nepamatovali ani sami dospělí účastníci, protože, jak ví každý zkušený kriminalista a historik, pamětníci se vyznačují tím, že si prd pamatují.

Takže vím jen to, že někdy kolem 6. anebo 7. května chtěla naše babička mermomocí na Letnou, kde měla od doby první republiky krám. To byl dost pitomý nápad. Letná byla tehdy „Malý Berlín“. Mluvilo se tam prakticky jen německy. Všichni Židé byli už dávno odvezeni transporty a na jejich místa a do jejich bytů přišli nacističtí funkcionáři. Ale vysvětlujte něco svojí tchyni! Táta kapituloval a protože šel sám do Prahy, zajistil, aby babičku převezl přívoz v Troji.

Reklama

Babička jako každá správná ženská meldovala, kam se táta hrne, že ti povstalci nemají žádné zbraně, co chtějí dělat a podobně.

Mutti,“ pravil otec babičce, „zbraně máme. Aspoň něco.

A kde je vidíš?“ chtěla vědět babička.

Sedíte na nich,“ řekl otec a ukázal na bedny, na kterých seděli. Jak pravil, mělo to tu výhodu, že babička pak už neprotestovala

Snad 7. anebo 8. května přitáhli povstalci k lesíku nad Vozovnou dělo a začali střílet na postupující německé jednotky. Zkušení němečtí frontoví vojáci je za chvíli postříleli. Mají tam pomníček. Ti povstalci.

Před naším domem bylo pole a před ním pešunk. Kdo dneska ví, co je to „pešunk“? Dvě stě metrů východní směrem byla cihelna a asi 500 metrů další rodinné domky. Před náš dům zalehli povstalci a stříleli proti německé rojnici jdoucí od cihelny. Nerovný boj netrval dlouho. Povstalci se stáhli. Ve fasádě domu zůstalo pak dalších dvacet let několik kulek. A střešní tašky, osekané zešikma dopadajícími kulkami z dávky ze samopalu, se pak postupně časem rozpadaly.

Německá armáda postoupila až k nám a začala prohledávat domy. Seděli jsme ve sklepě. Bylo nás tam dost. Dospělí a pět dětí. Plný sklep. Dvanáct, možná patnáct lidí. Já si osobně jen pamatuji, že jsem byl v neckách položených zešikma na uhlí.

Pak se ozvaly rány pažbou na dřevěná vrátka a německý křik: „Otevřete!“ Maminka tehdy byla mladá žena, vyběhla ze sklepa a na vojáka, mlátícího do vrátek pažbou pušky, a vedle stojícího důstojníka řvoucího německy „Otevřete!“ zaječela svojí vídeňskou němčinou:“Od kdy německý voják mlátí do dveří slušných lidí?!?“

Entschuldigung, gnädige Frau“, vyštěkl oficír wehrmachtu a odešli. Kousek od nás takové štěstí a tolik duchapřitomnosti neměli. Němci hodili do sklepa granát a pak celý sklep plný civilistů vystříleli.

Štěstí také neměl strýc mojí ženy, který šel 8. 5. 1945 z práce. Byli v pracovním a kdosi je udal. V okolí bydlelo dost Němců a v tzv. Nové škole byla posádka wehrmachtu. Kdo je udal a proč, se neví. Šli z pole. Němečtí vojáci bez jakéhokoliv soudu, který vždy tak vyžaduje pan Doležal, oba před vchodem do Střelnice zastřelili.

Když němečtí vojáci odešli směrem k Trojskému mostu, zůstalo v okolních ulicích několik mrtvol. Mnoho let na těch místech byly pamětní desky, ale pomalu mizí.

Po odchodu většiny jednotek - německá posádka v Nové škole se vzdala povstalcům – zůstali na Staré poště ve sklepě zabarikádovaní kluci od Hitlerjugend. A stříleli po lidech na chodníku - naproti je zastávka tramvaje. Nevím, zda a kolik lidí zabili. Pamětní desky jsou dávno pryč. Jen mi sousedka Gertrude, jejíž dcera si po válce vzala muže, jenž přežil Sachsenhausen, povídala, že je nakonec všechny vytáhli ven a zastřelili. Jejich „vůdci“, který údajně zastřelil ženu či dceru místního řezníka, ten řezník prý usekl hlavu řeznickou sekerou. Hrozné, co?! Co byste dělali, kdyby vám na konci války před domem zastřelil zfanatizovaný idiot dceru?

I ve sklepě u nás bylo slyšet, jak jezdí německé tanky směrem dolů na vnitřní Prahu a jak se bojuje. Nacisté zmasakrovali desítky lidí na Nádraží Střed, což byla už jen nesmyslná pomsta.

Jak vyprávěl otec, nebezpečným okamžikem osvobození Prahy bylo, když se předseda protektorátní vlády Bienert pokusil vyhlásit v rozhlase Českomoravskou republiku. Projednanou předem s představitelem Sudetských Němců K. H. Frankem, v českých kruzích zvaným „Krvavý pes Frank“. Českomoravská (pseudo) republika měla být pozůstatkem Protektorátu v hranicích českých zemí – tedy Čechy a Morava. Sudetští Němci a vůbec všichni Němci jsoucí tehdy v Protektorátu se měli úředním „zázrakem“ opět stát našimi spoluobčany – tedy občany Českomoravské republiky. Viz K. H. Frank – přednáška 24. června 1941 ve Východním ústavu v Krakově:

A nyní dovolte, abych řekl ještě několik slov zejména o právním postavení Němců v Protektorátě.

Podle čl. 2 Vůdcova výnosu němečtí obyvatelé Protektorátu se stávají německými státními příslušníky a podle nařízení k říšskému občanskému zákonu z 15. září 1935 říšskými občany. K tomu bylo vydáno prováděcí nařízení, které praví, že s platností od 16. března 1939 nabyli německé státní příslušnosti všichni ti bývalí českoslovenští státní příslušníci německé národnosti, kteří 10. října 1938 měli domovské právo v bývalých československých zemích, Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tím se stali německými státními příslušníky a říšskými občany nejen Němci v Protektorátě, nýbrž i českoslovenští státní příslušníci německé národnosti s domovským právem v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ale žijící mimo Protektorát. Pro tyto nové německé státní příslušníky platí také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Kromě toho podléhají německému soudnictví.

Ostatní obyvatelé Protektorátu dostali zvláštní státní příslušnost Protektorátu.“

S přemalovaným „štítem“ měla pokračovat „německo–česká spolupráce“ v „novém životním prostoru“. Vyloženě se hrálo na to, že Spojenci se nedokázali dohodnout, co s územím Protektorátu a tzv. Alpen-Festung. Ještě 5. května 1945 K. H. Frank pomocí rozhlasu rozhlašoval, že jakékoliv povstání utopí v „moři krve“.

Vyhlášení pseudostátu ztroskotalo na tom, že německá moc už byla v naprostém rozvalu. Bienert poslal pražské četnictvo, aby obsadilo rozhlas, že pronese projev, ale německá posádka rozhlasu se začala bránit. Četníci ustoupili, protože neměli žádnou chuť bojovat za protektorátní kolaborantskou vládu. Jakmile revoluční Národní výbor pod vedením prof. Pražáka zjistil, o co se hraje, nechal zatknout Bienerta. K. H Frank se pokusil uprchnout ráno 9. 5. 1945, když už Rudá armáda vstupovala do Prahy, aby byl dopaden u Rokycan.

V Praze ve dnech 7. a 8. května německá armáda kudy postupovala, tudy vraždila. Nebýt vlasovců, špatně by to dopadlo. 6. a 7. května ještě luftwaffe bombardovala Prahu, ale to byl její poslední záchvěv. Kolem odpoledne 8. května, přes výslovný Vůdcův rozkaz zničit na ústupu Prahu, měla už většina Němců jediný plán - rychle utéct na západ.

Pokud by se Němci v Praze usadili, což bylo možné, Stalin by pravděpodobně nechal vykrvácet Prahu, stejně jako to udělal s Varšavou. Úspěšné povstání však urychlilo sovětské plány. Proto byl zahájen nenadálý a grandiozní pochod sovětských tankových jednotek z Pruska a od Berlína do Prahy.

Přes dohodu uzavřenou s generálem Toussaintem o uvolnění průchodu Prahou pro německá vojska, se dohodě nepořídily všechny německé jednotky. Příslušníci jednotek Waffen SS pod velením SS-Gruppenführera Carla von Pücklera, který byl velitelem jednotek Waffen-SS na území Protektorátu, pokračovali v boji.

Moje vyprávění vzalo po „senzačním“ odhalení České televize a MfD, jak to nazvali „Zabíjení po česku“, poněkud jiný směr. Již zhlédnutí „upoutávky“ tohoto unikátního dokumentu klade některé otázky.

Na snímku jsou odváděni a vražděni neznámí civilisté. Poslední rozkazy Vůdce a vedení SS byly jasné - po případné porážce se převléci do civilních šatů a pak zahájit akci „Wehrwolf“. K tomu došlo omezeně. Víme však, že jak vysocí funkcionáři NSDAP, tak SS i další nejohroženější členové nacistické mašinérie jako gestapo, SA, Todtova organizace, Hitlerjugend atd. měli instrukci uniknout v civilních oblecích. V praxi pak utíkali k Američanům. Vedli s sebou i svoje děti a manželky - tak například doprovázeli vlakové transporty smrti kompletní rodiny gestapáků, členů tzv. Lidových soudů a podobě. A ono to také bylo daleko nenápadnější, než kdyby táhla krajinou skupina mužů. Ty jejich děti a ženy jim dělaly kamufláž.

Uvidíme večer. Vy čtenáři už budete po shlédnutí „senzačního“ odhalení moudřejší. Možná. Ovšem.

Docela nedávno totiž MfD vydávala na svých stránkách fotografii zavražděných Čechoslováků, obětí řádění SS v květnu 1945 na Pankráci, za oběti „českého teroru“ v Postoloprtech. Jsem tedy oprávněně skeptický.

Už proto, že když jsem o tom napsal článek a upozornil na to redakci MfD, předvedla „mrtvého brouka“. Ani se neomluvila čtenářům a pozůstalým po těch zavražděných. To chce už silný žaludek. Tak uvidíme. Jistě se podívám a podělím se s vámi o svůj dojem. Vůbec nepochybuji, že byli Němci v Praze v květnu 1945 zabíjeni. A věšeni na sloupy. A upalováni. Oni ti „hloupí“ lidé tehdy nechápali, že do této chvíle ti druzí mohli vraždit, jak je napadlo a koho je napadlo, a odteďka, odteďka už ne. No, tak už lidi na tyranii reagují. Jak říká staré přísloví: „Kdo seje vítr, sklízí bouři.

Koho zajímá další názor na toto téma, může si přečíst článek pana Nevařila Co takhle zabíjení po německu.

Jo, my a naši sousedé jsme to nakonec přežili. Strýc brzo ráno. když bylo slyšet, jak přijíždějí tanky, vylezl na střechu a díval se k Vozovně:

Tanky, jedou tanky!! Samý tanky!!!“ křičel. „Němci se hrnou na Prahu. Utíkejte…!

Nebyli to Němci, byla to Rudá armáda. Lidé plakali štěstím. Byl konec války. A začínal nový příběh.

S lidmi, které potkal anebo s kterými spolupracoval, ale mnohdy i s těmi, proti kterým bojoval, se tatínek se setkal v padesátých letech v československých kriminálech. Jak s kolegy z odboje, třeba s Josefem Smrkovským, s anglickými letci a parašutisty, pro které vyráběl falešné německé doklady, tak s bývalými slovenskými partyzány, ale i s generálem Toussaintem (pro neznalé - generál wehrmachtu), který vlastně pomohl nezničit Prahu, a s členy jeho štábu, Šaňo Machem a s dalšími zajímavými lidmi.

Okupaci, povstání a boje táta přežil. Z komunistického kriminálu jej poslali domů jen umřít.

P. S. Po shlédnutí televizní agitky „Zabíjení po česku“ konstatuji, že je v prvé řadě mimořádně hloupá a neprofesionální. A že mne můj instinkt, že na těch filmových záběrech údajných odporných vražd nevinných Němců v Břevnově , jak to inzerovala jak ČT, tak MfD a Lidové noviny něco nehraje. Viz článek Historici: Němce na filmu z pražského povstání popravili Sověti, ne Češi.

Takže autor i vedení ČT předem, před vysíláním 6. 5. 2010, věděli, že dokument lže‚ že je postavený od začátku na účelové lži. A přesto ve dnech 65. výročí porážky nacismu pustili tuto protičeskou propagandu jako údajně „významný dokument k našim dějinám“.

No, dokument to je. O trvající síle pronacistické propagandy pronikající do našich medií, o neprofesionalitě redakce i tvůrce dokumentu a o duševním a morálním stavu vedení redakcí novin i ČT.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více