Aiči E13A [Jake]

Přehled verzí
Aichi E13A – přehled verzí

零式水上偵察機 - rei-shiki suijō teisatsuki - Plovákový průzkumný letoun Typ 0

Spojenecké kódové jméno: Jake
Neoficiální japonské jméno: Reisu
(Toto pojmenování vzniklo spojením a zkrácením japonských slov: Typ 0 a plovákový letoun)


Označení Provedení letounu - popis
AM-19 Tovární označení projektu trojmístného letounu
E13A1 12-Shi Experimentální trojmístný průzkumný plovákový letoun 12-Ši - prototyp z konce roku 1938
E13A1 11 Základní verze plovákového průzkumného letounu
E13A1-K Cvičná verze s dvojím řízením
E13A1a 11A Změny v rádiovém vybavení dále byla provedena úprava plováků
E13A1a-S Úprava pro noční lety
E13A1b 11B Instalace radiolokátoru s anténami typu Yagi
E13A1b-S Instalace radiolokátoru a úpravy pro noční létání
E13A1c 11C Protiponorková úprava s 20 mm kanóny a hlubinnými pumami, několik letadel neslo detektor magnetických anomálií Jikitanchiki.



Výrobce Období výroby Vyrobeno kusů
愛知時計電機株式会社 - Aichi Tokei Denki Seizo Kabushiki Kaisha, Funakata, Nagoya 1938 - 1942 133
広海軍工廠 - Hiro Kaigun Kōshō (Hiroshō), Hiro (Hiro Naval Arsenal) 1940 – 1942 48
九州飛行機株式会社 - Kyūshū Hikōki Kabushiki Kaisha, Zusshonokuma 1942 - 1945 1237


Použité prameny:
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, díl 1., Lampart, rok 2000, ISBN: 83-86776-50-1
Famous Airplanes of the World, Imperial Japanese Navy Reconnaissance, No. 47, Bunrindo Co. Ltd., rok 1994/7, ISBN4-89319-044-X
https://en.wikipedia.org/wiki/Aichi_E13A
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Aici-E13A-Jake-t117830#406211 Verze : 6

Aichi E13A


零式水上偵察機 - rei-shiki suijō teisatsuki

Historie:



Velení císařského námořního letectva (海軍航空本部 Kaigun Kōkū Hombu) v červenci roku 1937 sestavilo specifikace 12-Shi, tyto specifikace měly za úkol informovat dodavatele letecké techniky o nových potřebách námořního letectva, nedílnou součástí těchto specifikací byly technické požadavky, které výrobce musel splnit, nebo se předpokládalo že je splní. Specifikacemi 12-Shi požadovalo Kaigun Kōkū Hombu, mimo jiných kategorií letadel, také plovákový průzkumný letoun, který měl nahradit právě vyráběné plovákové průzkumné dvouplošné letouny Kawanishi E7K1. Námořnictvem byl požadován dvouplovákový jednoplošník ve dvoumístné konfiguraci, a to navzdory tomu, že E7K1 byl trojmístný, letoun měl být schopen plnit průzkumné popřípadě pozorovací úkoly, ale zároveň měl být schopen i střemhlavého náletu.


Velení námořního letectva specifikacemi 12-Shi obeslalo tři společnosti a všechny tři neprodleně zahájily práce na projektech. Společnost 愛知航空機株式会社 - Aichi Tokei Denki Seizo Kabushiki Kaisha (dále jen Aichi) předložila svůj projekt AM-18, námořnictvem označený jako E12A1 12-Shi a na pokyn námořní komise přistoupila ke stavbě dvou prototypů. Další společností byla 川西航空機株式会社 – Kawanishi Kōkūki Kabushiki Kaisha (dále jen Kawanishi), ta předložila projekt E12K1 12-Shi a začala s přípravou na stavbu dvou prototypů a konečně třetí výrobce - 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha (dále jen Nakajima), zde byly postaveny dva velmi vzhledné prototypy označené E12N1 12-Shi. Prototypy měly být zalétány buď koncem roku 1937, nebo počátkem roku následujícího. Koncem roku 1937 však do hry vstupuje Kaigun Kōkū Hombu a poměrně zásadně upravuje technické požadavky pro tuto kategorii letadel. Nově jsou požadovány letouny s trojčlennou osádkou a s většími rozměry.


S takovou úpravou požadavků se letecké továrny vyrovnaly zcela rozdílně, Aichi dokončila dva prototypy E12A1 a souběžně, podle upravených požadavků, postavila i dva třímístné letouny E13A1 12-Ši. Třímístné letouny vypadaly jako větší kopie dvoumístných, ve skutečnosti se však jednalo o zcela novou konstrukci. Společnost Kawaniši zastavila přípravné práce na stavbu dvoumístných strojů a postavila dva prototypy dle upravených požadavků, tyto stroje byly označeny jako E13K1 12-Shi a zúčastnily se soutěže společně s E13A1. Společnost Nakajima dokončila dva dvoumístné prototypy E12N1, další práce zastavila a trojmístné průzkumné stroje tak vůbec nestavěla.


První vzlet prototypů Aichi proběhl v listopadu (E12A1 12-Shi) a v prosinci (E13A1 12-Shi) 1938, následovaly tovární zkoušky a odstraňování zjištěných dětských nemocí. Již během továrních zkoušek bylo zjištěno, že větší trojmístné letouny mají lepší letové vlastnosti a jsou i mírně výkonnější díky motorům s vyšším výkonem. Letouny byly v následujícím roce předány námořnictvu a tím byly zahájeny námořní zkoušky, také zde se potvrdilo, že námořnictvo změnou svých požadavků získalo hodnotnější letouny. Soutěž samotná byla zahájena až počátkem roku 1940 a zúčastnili se jí pouze trojmístné typy E13A1 a E13K1, letoun společnosti Aichi byl shledán lepším a byl vyhlášen za vítěze soutěže.


Letoun Aichi E13A1 přijalo Kaigun Kōkū Hombu jako "průzkumný hydroplán typ 0 model 1" (jap. 零式水上偵察機 - rei-shiki suijō teisatsuki), musím zde připomenout, že japonské námořní letectvo nerozdělovalo plovákové letouny a hydroplány. Vítězný letoun představoval poměrně elegantní celokovový dolnoplošník s dvounosníkovým křídlem, povrch byl celokovový, pouze řídící plochy byly potaženy plátnem. Trup byl tvořen celokovovou skořepinou, na jeho hřbetě byla dlouhá prosklená kabina, ta byla společná pro celou trojčlennou osádku. Křídlo mělo vnější části eliptické, prostor mezi oběma nosníky a náběžné hrany křídel konstruktéři vyplnili palivovými nádržemi, bohužel, nádrže nebyly samosvorné a ani hasící zařízení nebylo montováno. Pohon obstarával dvouhvězdicový čtrnáctiválec Mitsubishi Kinsei 43 a trojlistá vrtule s nastavitelným úhlem náběhu. Letoun vzlétal a přistával na vodní hladinu pomocí dvou plováků. Mezi plováky pod trup bylo možno zavěsit pumu o hmotnosti 250 kg, nebo čtyři hlubinné nálože, každou o hmotnosti 60 kg. Střelec měl stanoviště na konci dlouhé kabiny a mohl ze svého stanoviště letoun bránit jedním kulometem typu 92 ráže 7,7 mm. Výroba této základní verze běžela takřka beze změn až do listopadu 1944, tehdy se do výroby dostala mírně vylepšená verze označená E13A1a, vylepšení se dotýkalo instalace nové vysílačky a dále byl upraven plovákový systém - ubyly drátěné výztuže, tato verze byla ve výrobě brzy následována další verzí E13A1b. Tento letoun nesl na náběžných hranách křídel a vzadu za kabinou po obou bocích antény typu Yagi, letoun byl vybaven radiolokátorem sloužícím k vyhledávání hladinových cílů. Několik desítek letounů bylo vybaveno detektorem magnetických anomálií Jikitanchiki, tento detektor dokázal odhalit ponořenou nepřátelskou ponorku až do hloubky dvanácti metrů, letoun však nesměl překročit desetimetrovou výšku letu. Od těchto verzí existovaly ještě dvě varanty označené E13A1a-S a E13A1b-S, tyto stroje byly určeny pro noční létání, úprava se týkala zřejmě jen instalovaného tlumiče plamenů. Pokračovací výcvik osádek plovákových letounů pomohlo vylepšit několik desítek továrně upravených dvoumístných letadel E13A1-K. S ohledem na skutečnost, že výrobu zajišťovaly celkem tři výrobci, u Aichi byla výroba ukončena v roce 1942, dále se do výroby zapojil námořní arzenál v Hiru (広海軍工廠 - Hiro Kaigun Kōshō (Hiroshō) a nejvíce letadel vyrobila společnost 九州飛行機株式会社 - Kyūshū Hikōki Kabushiki Kaisha v Zusshonokumě, zde se tyto letouny vyráběly až do roku 1945 a celkem tak bylo vyrobeno 1 418 letadel tohoto typu. Vyrobené letouny vzájemně odlišovaly výfukovým systémem. Stroje vyrobené u Aichi měly většinou prstencový sběrač výfukových plynů a naopak později vyrobené letouny u Kyushu, měly v naprosté většině individuální výfukové trubky. Výfuky však nebyly rozlišovacím znamením mezi jednotlivými verzemi. Poslední vyráběnou verzí se stala E13A1c, podle některých pramenů se jednalo pouze o úpravu vzniklou v polních dílnách. Pravda bude nespíš někde uprostřed - dílenskou úpravu zřejmě zavedla i továrna na výrobní linky. Takto upravený letoun měl v podlaze poklop, kterým mohla být vedena palba pohyblivě uloženým kanónem typu 99 model 2 na lodní cíle nebo ponorky. Takový útok byl prý úspěšný zejména na rychlé americké čluny PT (Patrol Torpedo).


Bojové nasazení:


Bojovou kariéru zahájil tento letoun na podzim roku 1941 v Číně, tehdy několik letounů odstartovalo z těžkých křižníků a nosičů hydroplánů a zaútočilo pumami na důležitou železniční tepnu mezi městy Kanton a Hankou (dnes Wu-chang). Dalším významným úkolem byl letecký průzkum Havajských ostrovů před japonským útokem na Pearl Habor, tyto průzkumné lety byly provedeny osádkami letounů E13A1 náležejícím ke křižníkům 8. divize (Tone, Chikuma a Kinugasa). Po vypuknutí války se tyto letouny dostaly na všechna bojiště, kde operovalo námořnictvo, Japonci jim neoficiálně říkali Reisú, spojenecká zpravodajská služba jim přidělila kódové jméno Jake. V počáteční části tichomořské války, kdy měli Japonci převahu ve vzduchu, bylo nasazení těchto letadel vcelku úspěšné, ale postupem doby, tak jak americké jednotky dostávaly účinnější výzbroj, tak se úměrně k tomu zvyšovaly ztráty těchto letadel, zásah do palivové nádrže, která byly bez jakékoliv ochrany často vedl ke zničení letounu. Reisú byly často nasazovány nejen k útokům na lodní dopravu, nebo proti ponorkám, ale i k útokům na pozemní cíle, při závěrečných bojích útočily na spojenecké lodě sebevražedným útokem kamikaze.



Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, rok 1987, ISBN: 0-87021-313-X
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, díl 1., Lampart, rok 2000, ISBN: 83-86776-50-1
Famous Airplanes of the World, Imperial Japanese Navy Reconnaissance, No. 47, Bunrindo Co. Ltd., rok 1994/7, ISBN4-89319-044-X
David Donald, The Complete Encyclopedia of World Aircraft, Barnes & Nobles Books, rok 1997, ISBN-10: 0760705925
Václav Němeček, Vojenská letadla 3 díl, druhé doplněné vydání, Naše Vojsko, Praha 1992, ISBN 80-206-0117-1
http://de.wikipedia.org/wiki/Aichi_E13A
http://www.airwar.ru/enc/sww2/e13a.html
www.historyofwar.org
www.historyofwar.org
http://83.227.252.10/cgi-bin/aircrafts.pl?WW2
http://www.go2war2.nl/artikel/526
www.subsowespac.org
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Aici-E13A-Jake-t117830#510126 Verze : 1
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více