Politické a vojensko-historické pozadí vzniku památek na Velkou válku

Autor: Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔︎︎ 👁︎ 16.830

V euforickém období za pochodu vznikajícího Masarykova státoprávního celku se utvářely nové názorové proudy ve všech vrstvách společnosti. Vášeň, zaslepenost odplatou starému uspořádání a politické i osobní intriky hrály bez skrupulí nejhlavnější roli. Okázalé vlastenectví a vytváření jednostranných legend spolu s ostatními výše zmíněnými faktory mělo zásadní negativní vliv na zachování památky na padlé občany Rakousko-Uherské monarchie. Vyzdvihováni byli především v bojích „za svobodu vlasti“ padlí váleční dezertéři a zajatí vojáci české a slovenské národnosti, kteří vstoupili z různých důvodů, ať již ideologických nebo z nouze, dobrovolně či nikoliv, do čs. legií ve Francii, Rusku, Itálii a Srbsku. Především přeběhlíci byli svými bývalými spolubojovníky všeobecně označováni za zrádce a jejich opovrženíhodné zběhnutí vždy způsobilo další zbytečné a ještě drtivější ztráty mezi těmi co zůstali a bojovali dál. Podle Vojenského trestního zákona c. a k. armády (Militär-Strafgesetz K. u k. Armee) z roku 1855 se dle § 327 dopustili do bojových formací nepřítele naverbovaní dezertéři a zajatí vojáci těžkého zločinu velezrady a trestem při dopadení byla dle § 335 stejného trestního zákona smrt oběšením, nebo těžký žalář v délce 10-20 let.

Další desetitisíce zajatých vojáků, kteří byli dle tehdejšího žargonu tzv. zabráni nepřítelem, přemoženi přesilou v boji, nebo byli zraněni a zajati, v žádném případě cizí stejnokroj nenavlékli a ve službách nepřátelské mocnosti nepozvedli zbraň proti bývalým frontovým kamarádům, svým spoluobčanům. Jejich vojenská čest, slib věrnosti císaři a králi Františkovi Josefovi I., posléze Karlovi I. (III.) a další důvody z válečného běsnění plynoucí jim to nedovolily, ale prakticky ani nezabraňovaly. Velice nerad bych zde křivdil prvním příslušníkům čs. zahraničního vojska, předválečným českým a slovenským emigrantům, kteří bojovali v rámci České družiny v carské armádě a též ve francouzské Cizinecké legii. V Rusku to však byla skupina složená z dobrovolníků zařazená do jednoho z mnoha desítek formujících se domobraneckých praporů. Jednotka vznikla za podpory ruských úřadů, ale na hraně mezinárodního práva, neboť i její členové byli v převážné části státními příslušníky Rakousko-Uherska. Mnozí z nich proto požádali o ruské občanství. Ve Franci to byla jako první pěší rota C, 2. pochodového pluku Cizinecké legie, všeobecně známá pod názvem Rota Nazdar. Později byla sice složená vesměs z Čechoslováků žijících v Paříži a okolí, ale zařazena byla ve stavu jednotky vybudované na principu námezdných žoldnéřů hájících především koloniální zájmy Francie. Smysl boje České družiny i Roty Nazdar je pro budoucí vznik samostatného národního státu zřejmý a neotřesitelný, ale tehdy převážně nešlo o řádné občany monarchie. Jinou skupinou tzv. dobrovolců pak byli samozřejmě čeští a slovenští zástupci různých podniků a firem, toho času dlící v zahraničí, kteří nereagovali na vyhlášenou mobilizaci skrze doručené povolávací rozkazy z R-U velvyslanectví a dopustili se tak zločinu velezrady. Jejich vstup do České družiny nebo pozdější vstup do čs. legií vznikajících v kterékoliv zemi je již občansky neomluvitelný.

Reklama

Meziválečná československá vojenská i civilní historiografie tehdy účelně tvrdila, až na výjimky, že by většina vojáků ze zemí Koruny české na východní frontě chtěla co nejrychleji přejít na druhou stranu. Následně pak vstoupit do vznikající čs. legie a bojovat proti monarchii. S jejími názory dnes již nelze zcela jednoznačně souhlasit. Prostí rolníci a sedláci, vojáci z vesnic, osad a samot měli v sobě po léta zakořeněnou poslušnost k autoritě, církvi a vyšší moci. Vykazovali též bezmeznou úctu a věrnost ke svému císaři a králi, v duchu se hrdě hlásili k vojenské tradici a chrabrosti svých otců a pradědů účastnících se menších i větších válečných tažení a vojenských námořních expedic z let 1900–1901, 1878, 1869, 1866, 1864, 1859, 1848–1849. Neopomenutelnou součástí tehdejšího života byla dlouholetá služba v císařské a pozdější několikaletá v císařské a královské armádě. Po zavedení všeobecné branné povinnosti jejími řadami prošla většina mužské populace. Čeští mladí mužové byli na svou jednoroční, tří, čtyř i víceletou vojenskou službu hrdí, zvláště pak, byli-li poddůstojníky nebo délesloužícími. Vysloužit si pamětní či záslužnou medaili nebo prokázat hrdinství v boji a vrátit se s udělenou příslušnou válečnou dekorací bylo touhou každého vojáka monarchie. A to se zde neuchyluji k nějaké falešné propagandě, ale čisté dobové realitě. Navíc být tehdy aktivním důstojníkem nebo kadetem a posléze i reservním důstojníkem bylo ctí a poukazovalo na určité schopnosti, důstojnost a společenské postavení spojené s mnoha závazky a povinnostmi. Status důstojníka již nepříslušel pouze příslušníkům šlechty a vlivem armádních reforem se jimi konečně mohli stát i nadaní a vzdělaní občané monarchie. Intelektuálové a obyvatelé větších i menších měst Českého království na tom byli obdobně. Ve státních službách sloužící inteligence ze střední a vyšší třídy projevovala takřka ve všech případech naprostou loajalitu směřující k Schönbrunnu. Tyto souvislosti je nutné si uvědomit pro hlubší pochopení problematiky vzniku VPM a posléze navazujících skutečnostech.  

S čistou hlavou si dnes již můžeme říci, že monarchii začátku 20. století spojovala postava jakoby nesmrtelného dědičného panovníka, z Boží vůle císaře a krále Františka Josefa I., která držela pohromadě na oko klidnou atmosféru v mnohonárodnostním soustátí. V návaznosti na panovníkovi pak byla druhým hlavním tmelem monarchie její armáda, která sdružovala i při nástupu nacionalismu habsburskou říši v jeden celek. Její důstojníci, věrni přísaze svému nejvyššímu vojenskému pánovi, ve své jednotě nejdéle odolávali rozkladu říše. Byl zde však ještě nevyzpytatelný, v proněmecké vojenské orientaci rozporuplně smýšlející následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este, v roce 1913 ustanovený gen. inspektorem veškeré branné moci. A samozřejmě i všehoschopný zastánce preventivní války, náčelník R-U generálního štábu, polní maršálek Conrad Franz svobodný pán von Hötzendorf. Navíc vše komplikovaly všechny notorické vady duálního soustátí a arcivévodova přílišná obava z  nacionalistické orientace uherského vojska a z toho pramenící rozhodnutí a omezení, spočívající ve vybudování jednotného vojska bezpodmínečně podřízeného císaři. Domácí i zahraniční politická situace byla napjatá k prasknutí a vyvrcholila budoucím sarajevským atentátem. Po létech neustálého balancování na ostří nože mezi dvěma velmocenskými bloky Trojdohody (Velká Británie, Francie, Rusko) a Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie) tato zažehnutá jiskra na periférii Evropy vedla k ozbrojené konfrontaci obou táborů. Co následovalo, je bohužel dostatečně známo. Hrubou politickou chybou Říšské rady byly též anenské patenty z 26. července 1913, jimiž vyvrcholila krize v Českém zemském sněmu, táhnoucí se od roku 1908. Sněm byl rozpuštěn a na jeho místo byla postavena Zemská správní komise. K oboustranné dohodě do vypuknutí války nedošlo a sněm již nebyl aktivován. Toto značně negativní rozhodnutí si uvědomovala jen malá část obyvatelstva. České státoprávní poměry se v souladu s říšskými jakoby vrátily nazpět do období nešťastného reskriptu z roku 1871 a zamítnutých reformních fundamentálních článcích sepsaných Českým sněmem. Opět ve všem měly prsty německé a uherské politické a podnikatelské špičky, obávající se reálné možnosti českého osamostatnění v rámci říše. Možnost prosazení autonomie Českého státu a vytvoření vlastní vlády byla nyní silně ohrožena. O rok později, po vyhlášení války Srbsku a Rusku, byl další politický boj za české vyrovnání odsunut do nenávratna. Válka vše změnila a uvedla do zatracení.

Abychom nezapomněli a uvědomili si důležitou skutečnost, tak již 5. srpna 1914 odevzdala deputace zástupců 166 okr. zastupitelstev a obcí pražskému místodržitelství tzv. adresu určenou císaři o naprosté oddanosti dynastii a ochotě podporovat válečné úsilí. Podobné projevy soucítění s monarchií projevovalo obyvatelstvo Českého království a Moravského markrabství při více příležitostech. Nezapomínejme, že pouze panovník nebo příslušné úřady udělovaly nebo propůjčovaly schopným občanům vynikajícím v oblasti politiky, vědy, umění, obchodu a průmyslu zasloužené šlechtické tituly, vysoké řády a vyznamenání. Toto bylo v průběhu 19. a na začátku 20. století naprosto běžné a hojně využívané v kariérním růstu a společenském postavení a koneckonců i dobrém finančním zabezpečení. Pouze antimilitarističtí, anarchističtí a radikální příslušníci z řad dělnictva, studentů a různých protirakousky zaměřených neoficiálních politických stran i řádné opozice opovrhovali Habsburskou monarchií a rodícím se celosvětovým válečným konfliktem. Za žádnou cenu neuznávali její statut, ale již nebrali ohled na konstituční monarchií poskytované výhody a vytvořené novoty. Míněno tím zavedení obecné samosprávy, ústavní tradice a pevného právního řádu. Navíc se postupně vytvářel hospodářský liberalismus, byla snaha o uvolnění národnostních vztahů a všeobecný sociální, kulturní a politický rozvoj společnosti, reprezentovaný v posledních desetiletích prudkým vzestupem českého průmyslu a obchodu. Neuvědomovali si ani postupující demokratizaci společnosti, prosazování parlamentarismu, zřízení ústavněprávního postavení Čech v rámci monarchie, zavedení všeobecného a rovného hlasovacího práva. Jejich potřeba národní samostatnosti, sebeurčení a odtržení od Rakousko-Uherského soustátí byla čirou zaslepeností, kterou dávali všudypřítomně najevo. Mnohdy se tak dělo i ze zištných důvodů vedoucích k osobnímu obohacení. Nekoordinovaně poté prováděli onen zvláštní druh protistátní diverze a zakládali odbojová hnutí, vesměs končící demonstracemi, tiskem protihabsburských letáků, výtržnostmi, nesmyslným tlacháním, provokacemi a rvačkami v putykách. Není divu, že byly v Českém království tak nenáviděné rakouské žaláře pořád plné. Toto vše později ovlivnilo smyšlení českého obyvatelstva při výstavbě pomníků a památníků na Velkou válku se vztahem k monarchii.

I výše zmínění reakcionáři podléhali branné povinnosti, pokud ovšem nebyli právě na delší dobu umístěni v arestu, nebo ji jednoduše nesabotovali. Tvrdé procitnutí v pekelném ohni války v Srbsku, Haliči a Ruském Polsku v roce 1914 je mnohdy úplně změnilo. Zoufalá situace vzniklá v obklíčení a bezvýchodnost podmínek směřujících k sebezničení pak vedly ke vzniku tradovaných přechodů českých pluků k nepříteli. Vyzdvihovala se slovanská vzájemnost a veřejnosti se následně předkládala nespolehlivost českých vojáků v boji proti ruským bratrům. Výsledkem pak bylo málo prokazované české válečné nadšení, šíření protiválečných protirakouských nálad a různé projevy odporu příslušníků mužstva zařazených do pochodových praporů. Opatřením vrchního armádního velení byly změny v přístupu k těmto jednotkám a mužstvu, které do té doby plnily své povinnosti zodpovědně a bezproblémově. Zpřísnil se dozor nad disciplínou, morální a fyzickou odolností a tvrdě se přistupovalo k případům sebezraňování. Nejhůře se podmínkám a způsobu vedení války na východě v roce 1915 přizpůsobovali vojáci polních jednotek přesunutých ze srbského bojiště. Tak například v převelené pražské 9. pěší divizi bylo několik vojáků zastřeleno pro projevenou zbabělost, nebo neuposlechnutí či nesplnění rozkazu. V průběhu krutých bojů docházelo ke křivým obviněním a polním soudům. Protičesky vedená řízení svými rozsudky vedla k politováníhodným omylům a rozpuštění několika českých pluků. Do českých útvarů byly převážně zařazovány setniny složené z vojáků uherské a německé národnosti, nebo alespoň do velících pozic dosazováni uherští a němečtí důstojníci. České pluky byly v rámci svých brigád a divizí prokládány jednotkami z různých částí říše. Toto nesmyslné drobení národností v plucích a divizích mělo velký vliv na bojový duch, vyvolávalo zbytečné rozepře a míjelo se naprosto účinkem. Přetrhávalo se pouto k dlouholeté vojenské tradici českých jednotek umístěných na území Koruny české, kde příslušníci mužstva z Čech a Moravy procentuelně dominovali v národnostní skladbě jednotlivých útvarů. Ve stejných útvarech mnohdy bojovaly celé generace příbuzensky spjatých mužů. Toto krátkozraké rozhodnutí značně ovlivnilo bojovou kvalitu českých pluků.

Náhradní prapory tradičních českých jednotek byly převeleny do uherských a rakouských posádek, odkud do Čech a Moravy naopak přicházely tamější útvary. Dělo se tomu i z obav ze vzpoury a možného národního povstání provedeného vojáky umístěnými ve svém domácím prostředí. Příchozí jednotky narážely na nepochopení a nepřízeň místního obyvatelstva, úřadů a tisku. Nastávaly zmatky při praktickém výkonu vojenské služby, vznikaly četné incidenty z důvodů jiné mentality a zvyků příchozích vojáků, problémem byla jazyková bariéra a přílišný nacionalismus. I mezi samotnými vojáky docházelo k incidentům a projevovala se národnostní nenávist, spojená s extrémním navýšením spravedlivě i nespravedlivě potrestaných provinilců. Docházelo k exemplárním popravám, disciplinárním trestům a tvrdé šikaně z řad převážně uherských důstojníků a poddůstojníků. Vojáci z rozpuštěných pluků a jejich pochodových praporů a setnin na tom byly ze všech nejhůře. Odnášeli si navíc punc zrádců a dezertérů. Izolace v cizím prostředí jim také moc nepřidala. Na nich si svou zlobu hojili horliví protičesky smýšlející nacionalisté z řad německého a především uherského důstojnického sboru. Tyto zkušenosti u prostých vojáků i některých důstojníků vyvolávaly pocit nespravedlnosti a rezistence. Dlouho trvalo, než-li české jednotky začaly přesvědčovat armádní velení o svých bojových kvalitách a částečně smyly názor o neschopnosti českých vojáků v boji proti nepříteli slovanského původu a jejich neloajálnosti k monarchii. Důkazem toho mohou být od druhé poloviny roku 1915 velmi dobré bojové výsledky těchto útvarů na ostatních frontách v Alpách, na Soči, v Srbsku a posléze i začátkem roku 1916 v Černé Hoře a Albánii. Především na italské frontě byly srovnatelné s bojovými výkony Slovinců, kteří odhodlaně bránili svoji zemi na území Kraňska, Přímoří, Videmska, Goriška a teritoriálních jednotek zemských střelců a rakouských horských jednotek bránících se italské agresi v jižním Tyrolsku, Dolomitech a na frontě v Korutanech. Nesporným a opět dříve zamlčovaným faktem byl též velmi vysoký počet udělených válečných dekorací a vysokých vojenských řádů propůjčených vojákům české národnosti.

Balancování mezi občanskou povinností a národní touhou

Reklama

Jelikož je dnes již poměrně dobře znám válečný osud českých zeměbraneckých a řadových pluků bojujících na srbské a ruské frontě, nelze opět s meziválečnými historiky ve všem souhlasit. Jako příklad mohou posloužit dochované plukovní kroniky c. a k. pěších pluků č. 18, 21, 36 a 98 z josefovské pěší divize č. 10 i osobní deníky z řad jejich příslušníků. Mnohdy proti těmto jednotkám byla vedena za účasti c. a k. polních soudů kárná řízení pro nedostání bojových povinností. Jak se později ukázalo, skoro všechna obvinění byla lichá a např. c. a k. pěší pluk č. 21 byl pouze důsledně napomenut, když zůstal v létě roku 1915 po krutých bojích u Sieniawy, zajetí a dezerci menší části obklíčeného mužstva u Krásniku na 200 mužích bojového stavu. Pěší pluk č. 98 byl zcela zproštěn obvinění za ústup u dvora Josefowa ve Volyňské Gubernii v červenci 1915, který zapříčinily sousední maďarské jednotky. Nejvyšším rozhodnutím ze dne 16. července 1915 byl prozatím rozpuštěn pouze mladoboleslavský c. a k. pěšího pluk č. 36. Zajetí jeho I. a IV. polního praporu u řeky Lubaczówky, přítoku Sanu na předmostí u Sieniawy, bylo rozporuplné a došlo k němu v nepřehledné bojové situaci, kdy na smrt vysílené mužstvo navíc decimovala epidemie cholery a nepřetržité bojové nasazení v první linii. Podobně postižené byly ale i další útvary. Tak například vysokomýtský zeměbranecký c. k. pěší pluk č. 30 byl již 1. listopadu 1914 dočasně rozpuštěn z důvodu říjnového zajetí I. a II. polní praporu na řece San. Nezkušení zeměbranci byli nepřítelem vlákáni do léčky a aby unikli naprosté zkáze, jednoduše se vzdali. Tento pluk byl již 26. února 1915 opětovně zřízen. Do podobné bezvýchodné situace se v druhém a třetím roce války dostávaly na Soči ve velké míře i uherské jednotky (např. IR38, IR68, IR31, IR2 složené z Rumunů, Maďarů a Chorvatů), které však nebyly veřejně zostuzeny nebo dokonce rozpuštěny. Stejně tak došlo k rozpuštění a posléze i znovuobnovení pražského c. a k. pěšího pluku č. 28. Jeho údajné dopředu promyšlené masové přeběhnutí k nepříteli v karpatském masívu v dubnu 1915 se stalo pouze účelnou legendou. Prapor byl pluku odňat a útvar byl rozpuštěn výnosem vrchního velitelství Rakousko-Uherské armády z 20. dubna 1915. Bohužel bylo toto lživé obvinění z dezerce dovedně využito oběma režimy, Rakousko-Uherským i poválečným Československým. Každý pěkně podle svého. Co se týče vzdání se bez boje nepříteli, rozsáhlejší dezerci z různých příčin a nebo odepření nástupu do bojové linie, nevznikaly tyto případy jen u českých útvarů. Především uherské, ale i starorakouské jednotky odpíraly poslušnost a mnohdy malé skupinky jejich vojáků dobrovolně odcházely do nepřátelského zajetí. Interpretace vojenské historie v nepokřiveném zrcadle poukazuje na tyto skutečnosti a nabízí zpětný pohled na mylná fakta předkládaná veřejnosti za minulých režimů.

České a slovenské zajatce a přeběhlíky s rusofilskými náladami přivinula „matka Slavia“ po prvních bojích v letech 1914-1915 velmi vlažně. Obrovské zklamání, které bylo důsledkem rozporu mezi rozšířenými naivními představami o Rusku a reálnou skutečností zdrtilo i ty nejzaslepenější. Carská předválečná propaganda tehdy zapracovala dobře, když odůvodnila svůj vstup do války na straně bratrského Srbska jako boj za osvobození podmaněných národů. Přitom mělo Srbsko podporované Černou Horou stejný zájem na co největší územní expanzi na Balkáně a ovládnutí jiných národů, jako Itálie nebo Rakousko-Uhersko. Boj o přístup k Jaderskému moři na úkor samostatným státem uznané Albánie vyvrcholil až evropskou mezinárodní demonstrací vojenské síly a zavedením správy nad pobřežím, která vydržela až do roku 1914. U nás rozšířená legenda o mírumilovném slovanském Srbsku napadeném mocensky smýšlející Habsburskou monarchií je jedna z mnoha cíleně vytvořených lží. Snaha o vytvoření Velkého Srbska složeného z ostatních jihoslovanských národů a pod vládou jak jinak než Srbska, je jasnou věcí. Srbské tajné spojení s Jihoslovany a podpora na atentátech, převratu a diverzi  proti monarchii nebyly bohužel utopií. Zrození silné Srbské říše, navíc s podporou carského Ruska, která byla víceméně pouze účelná a využívala slovanské vzájemnosti a touhy o osamostatnění k vlastním mocenským zájmům, se mohlo stát naprosto reálnou skutečností. V poválečném období k něčemu podobnému stejně došlo, vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, ale za jakou cenu. Vraťme se do probíhajícího válečného konfliktu Rakousko-Uherska a Ruska na východní frontě v roce 1914. V zajateckých táborech byli všichni zajatci monarchie bez rozdílu bráni jako Austrijáci, vhodní k otrocké, i když v mnoha případech kvalifikované práci. Motivace, národnostní příslušnost a ochota se přidat na stranu slovanských národů v boji za svobodu zprvu carskou vládu absolutně nezajímaly. Nemístný nacionalismus, servilní loajalita Rusku a snaha uniknout z pekla zajateckých táborů podmíněná vstupem do povolené České družiny narazila u příslušných orgánů v tamějším předrevolučním období na značné nepochopení. Mezi dobrovolnými a nedobrovolnými zajatci se tak rychle počala šířit ideologická deziluze a zoufalá beznaděj plynoucí z příšerných životních podmínek. Možné nadějné vyhlídky vzaly rychle za své při následujících nevýrazných úspěších ruských zbraní, opakovaných ústupech a postupném rozkladu carského režimu vedoucích k revoluci. Politicky neovlivněné carské vojenské špičky se navíc dívaly na tyto přeběhlíky a zajatce ochotné znovu vstoupit do armády a bojovat proti svým vlastním lidem se značnou nedůvěrou a i oni je považovali za zrádce. Zlomem pro pochopení významu čs. zahraničního vojska pak snad mohla být až bitva u Zborova, kde byla v červenci 1917 úspěšně nasazena celá Čs. střelecká brigáda složená z 1., 2. a 3. čs. střeleckého pluku. Nové možnosti pro ně nastaly až na podzim roku 1917 s příchodem radikálních změn v celé zemi, způsobených říjnovou revolucí a následným březnovým brestlitevským tzv. chlebovým mírem, spojeným s protibolševickým vystoupením. Po uzavření míru s Ruskem a Ukrajinou se na jaře roku 1918 rakousko-uherští navrátilci ze zajetí, kterých bylo přes šest set tisíc, po nutné rekonvalescenci a obnovení výcviku znovu postupně zapojili do bojů na italské frontě ve vysokohorském prostředí jižního Tyrolska a na řece Piavě. Možnost vstupu do čs. legií v Rusku nevyužili a po prožitých hrůzách v carských zajateckých a pracovních táborech nastoupili opětovnou službu v armádě monarchie. A právě z nich by si měl být brán příklad především. Samozřejmě, že určitá část z nich byla ideologicky ovlivněna bolševickou politikou a chaotickými poměry v revolucí zmítané zemi, kde se mezi sebou ve velkém vraždily ozbrojené politické frakce Rudých a Bílých. Po návratu ze zajetí a znovuzačlenění do pochodových formací docházelo k incidentům způsobených agitací a bídnou hospodářskou situací v hinterlandu. Vše vyvrcholilo několika pokusy o revoltu, která ve výjimečných případech končila ozbrojenou vzpourou a z toho pro vzbouřence po jejím potlačení plynoucími fatálními následky. Větších rozměrů však tyto excesy nenabyly a po příchodu k frontovým jednotkám narazily tito agitátoři na značné nepochopení. Historie vzniku I. odboje je obecně známá věc a není mým úmyslem zde nastiňovat prvotní počiny a následný vývoj celého hnutí. Cílem je ukázat odvrácenou tvář a temné stránky období po říjnovém převratu v roce 1918, které zásadně ovlivnily zachování vzpomínky na padlé a zemřelé bojovníky Rakousko-Uherské monarchie.

Již méně se vzpomínalo na padlé z 60 tis. bývalých R-U zajatců, po 28. říjnu 1918 příslušníků čs. domobraneckých praporů vzniklých v Itálii a v malé míře nasazených v bojích na Slovensku v roce 1919. Pro nový režim byli též značně nepopulární padlí z řad válečných zběhů Čechoslováků, bojujících proti svým bývalým R-U spolubojovníkům v pravidelné armádě Srbska a Černé Hory. Doslova zapomenuti však byli padlí mužové bojující v řadách Rakousko-Uherské armády a námořnictvu. Padlí tátové od rodin, jejich synové a staří otcové domobranci, kteří nezradili a bojovali do posledního dechu, byli marností několika československých politických špiček neprávem opomíjeni. Vždyť příslušníci ozbrojených složek c. (a) k. armády jen splnili svou občanskou povinnost a bojovali za své rodiny a císaře v monarchii, kam náleželi až do jejího zániku. Pozdější urputné prohlašování prvorepublikových politiků a vlády, že monarchie byla třistaletým žalářem národů, které bezmezně utlačovala ve všech formách a hnala na kdejaká válečná jatka, je z historického i politického pohledu naprosto nesprávné a pokud zde k jistým sankcím a útlaku docházelo, slučovalo se to s tehdy platnými zákony a nařízeními stejnými pro celou monarchii a všechny národnosti bez výjimky. Nezapomeňme, že za celou éru trvání Rakouska a dualistického Rakousko-Uherska, vytvářela tato evropská velmoc nárazník a první obranný val proti nebezpečí přicházející z východu a jihu. Její následný zánik byl nezvratný a spojen byl s ukončením vojensko-historické funkce, kterou nedokázala nahradit jinou. Ztracen byl rovněž potenciál schopný udržet vnitřně nehomogenní obyvatelstvo v rámci jednoho celku. Ani sebelepší federalizační reforma nemohla tuto situaci zvrátit. Pro srovnání si uvědomme podobné politické militaristicky zaměřené chování vládnoucích vrstev ke svým spoluobčanům v tzv. svobodných zemích světa, jako byla Anglie s jejími četnými zámořskými vazaly, Francie a Belgie s koloniemi apod. V letech 1914–1918 byli všichni vojáci bez ohledu na svou národnost státními občany Rakouska-Uherska, což je zavazovalo bránit hranice a hájit zájmy své země třeba i se zbraní v ruce mimo území monarchie. Proto byli tito vojáci posuzováni rovněž podle mezinárodního válečného práva a ostatních dohod a konvencí, které respektovali i jejich vojenští protivníci. Nejlepším důkazem chápání pospolitosti všech národů monarchie ve společném boji je pamětní nápis věnovaný obětem Velké války na pomníku ve středu obce Kovanice, která se nalézá na území soudního okresu Nymburk. Cituji: Nezapomeneme těch, kteří plníce zákon obětovali životy své za viny cizí a odpočívají v dáli! Svým padlým občanům v bojích světové války věnuje obec Kovanice 1914–1918. Protikladem pak je euforicky znějící nápis na jinak architektonicky úžasně navrženém a stavebně zdařile vyvedeném pomníku umístěném na hřbitově v obci Vestec, která je součástí stejnojmenného soudního okresu. Cituji: 28. X. 1918. Vlast Volná! Slyšte všichni v dáli kdo hrdinně jste pro ni umírali, ta drahá, volná, Česká zem vás na své vroucí srdce vine a žehná všem“.Myslím, že k tomu není co dodávat. Následné opovrhování a ideologická argumentace režimu první republiky týkající se obecně všech českých vojáků doslouživších v c. (a) k. armádě na straně nepřátel Československa je zcela nepřístojná a doslova zvrhlá. Tito vojáci odešli z války se ctí neboť přísahu neporušili, nezradili a bojovali až do formálního rozpuštění své armády, kterou deklarovalo nejvyšší rozhodnutí jeho veličenstva císaře a krále Karla I. z 1. listopadu 1918. Tento sice formální akt měl pro mnohé aktivní i subalterní důstojníky, kadety, poddůstojníky a vojíny značný morální význam a dovoloval jim se přihlásit do armády nově vzniklého státu, který se k nim v budoucnu, jak si později ukážeme moc dobře nezachoval.

Období sociálních a politických antipatií, čas zrodu i zmaru

   

Jako další smutný obraz tehdejšího revolučního období v zemi ovlivňující osud pomníků je ukázka nálad které vládly pro příklad v již mnohokrát zmiňované obci Jíkev. Zde byl dne 30. října 1918 uspořádán průvod obcí na oslavu vyhlášení národní samostatnosti a zapálena hranice s figurou mocnáře Františka Josefa I., obložena navíc obrazy předních rakouských politiků. Při té příležitosti byl spálen i černo žlutý prapor. Byla to velmi příkladná ukázka tolik chtěného a prosazovaného národního sebeurčení. Pálení vlajky své bývalé vlasti byl rovněž velmi podlý a nízký čin, který na ledacos poukazoval. Na počest byla též zasazena lípa Svobody v místě, kde je nyní umístěn pomník věnovaný padlým obětem světové války. O něco dříve, v pondělí dopoledne dne 28. října 1918, byli obyvatelé blízkého Nymburka seznámeni s vyhláškou Národního výboru oznamující veřejnosti, že „Mír s Rakouskem je hotov“. Jasný signál konce kruté světové války a rozpad mocnářství byl populací bouřlivě vítán nikoliv jako vznik nového státu, ale spíše jako definitivní konec umírání, hladovění a dalších válečných hrůz. Jen málokdo si totiž dovedl představit co bude následovat dál a kolik obětí bude ještě nutné přinést. Do odlehlejších obcí poděbradského okr. hejtmanství se tato informace dostala mnohdy o den, dva později. Velkolepější oslavy všeobecně nastaly až 8. listopadu 1918 u příležitosti výročí bitvy na Bílé hoře. Bohužel u mnoha rodin zemí Koruny české byly tyto oslavy zkaleny hlubokým žalem nad ztrátou svých blízkých. Někteří ještě marně doufali v návrat nezvěstných synů, otců a dalších příbuzných. Většina z nich se jich nikdy nedočkala. V zemích Koruny české se v revolučním období z veřejných budov různým stylem odstraňoval zčistajasna nenáviděný Rakousko-Uherský symbol, rozkřídlená dvouhlavá orlice, prostým lidem hanlivě nazývaná slepice. Též se poškozovaly nebo strhávaly a na místě rozbíjely pomníčky, busty a sochy panovníků habsbursko-lotrinské dynastie. Politicky a ideologicky nyní naprosto nepřípustné pomníky se zahalovaly. Důkazem toho může být v Praze umístěná socha nejoblíbenějšího českého vojevůdce v rakouské uniformě polního maršálka hraběte Václava Radeckého z Radče. Tento pomník byl následně definitivně odstraněn a uložen do depozitu. Odstraňovaly se i původní úřední nápisy uvedené v německém jazyce. V některých lokalitách dokonce rozvášněný dav veřejně lynčoval spoluobčany německé a maďarské národnosti, Židy a mocenské představitele bývalého režimu. Jednoduše se ničilo vše jen trochu připomínající monarchii. Bída a nouze dohnala obyvatele měst k drancování. V Nymburce došlo v prosinci 1918 k vydrancování sedmi židovských obchodů. Nově zřízená státní moc jasně selhala a násilnostem nijak nezabránila. Situaci museli vyřešit až dorazivší příslušníci domácího vojska. Luza si začala vyřizovat účty. V rámci probíhající revoluce se pod záštitou dělání pořádku v zemi ve velkém vyřizovaly osobní sváry a politické neshody. Bohužel i k takovýmto nevraživým, zbabělým a ne zrovna příkladným projevům českého nacionalismu docházelo, navíc za podpory veřejně činných osob a inteligence. Davem spontánně projevovaná neúcta k prastaré dynastii byla nemístná, vše šlo řešit se slušností a bez emocí. Jako by lidé zapomněli, že historie se opakuje a Boží mlýny melou dál. Vraťme se tak k našemu tématu. Stejný osud pomníků a památníků vybudovaných za Masarykovy republiky totiž postihne o několik let později, v průběhu budoucí druhé republiky a následné nacistické okupace za Protektorátu Čechy a Morava, i valnou většinu z nich. Jen pro zajímavost byla spousta soch ztělesňujících postavu císaře a krále Františka Josefa I. ve dvacátých letech minulého století na příkaz Národních výborů zabedněna a léta stála na náměstích a v parcích jako nic nevyjadřující memento. Dokladem toho jsou dobové fotografie a momentky. Poté, co se republikový mechanismus rozhýbal, byly sochy definitivně odstraněny. Některé šly doslova na hanbu a byly umístěny do nedůstojných nevyhovujících prostor, kde pomalu chátraly. V tom lepším případě byly uloženy v muzejních depozitech. Některé bohužel skončily špatně a byly zničeny, přičemž materiál z jejich torz byl použit na jiné bohulibější účely. Naopak některé na poslední chvíli odkoupily spolky nebo města z Rakouska a Německa. Zde byly pak tyto dynastické pomníky opětovně odhaleny a umístěny na náměstích, parcích nebo v lapidáriích národních muzeí.     

Jako národní symbol si čeští vojáci zařazení do pochodových setnin a praporů zvolili tradiční praporec v bíločervených barvách. Tento jev byl zcela normální a nadřízenými veliteli nečeské národnosti ve společné císařské a královské i teritoriální císařsko-královské armádě, až na výjimky, zcela tolerován. Pro národnostní semknutost, jednotnost a spořádanost mužstva to bylo navíc velmi efektivní, pro dobrou bojovou morálku nezbytné. Stejně tak jako provolávání tradičního sokolského „Nazdar!“ a používaní sloganů typu „Ku předu, zpátky ni krok!“, který v žádném případě nepříslušel čs. legionářům, kteří to pouze šikovně převzali, aniž by to vymysleli, jak se později tvrdilo. Přímým důkazem pro to může být dobová vojenská pohlednice pražského c. k. pěšího pluku zemské obrany č. 8, kde je toto heslo jasně znázorněno a patří českým zeměbrancům. Jak heslo později využil totalitní komunistický režim v Čsl. lidově demokratické armádě je věc další. Mobilizace vojáků ze zemí Koruny české proběhla spořádaně, bez zbytečných incidentů, antivlasteneckých demonstrací a protirakouských nálad. Nezanedbatelným faktorem se stalo všeobecné vědomí povinnosti vůči soustátí, jehož byly země Koruny české od roku 1526 nedílnou součástí a které tyto země chránilo před pohlcením ze strany Německa a Ruska. Je holou pravdou, že se v celém Rakousko-Uhersku zvedla vlna válečného nadšení. S nastávající válkou se počítalo spíše jako s rozsáhlejší protisrbskou policejní akcí. Až následujícím vyhlášením války Rusku došlo ke skutečným obavám a ztrátě přehnaného optimismu. Ulicemi táhly davy a za zpěvu vlasteneckých písní pořádaly mohutné ovace před vojenskými budovami, pomníky a budovami státních úřadů. Vojenské kapely vyhrávaly od rána do večera. Noviny vycházely třikrát denně. Po vystřízlivění z nadšení a skutečném odchodu manželů, synů a bratrů z domova se projevila ohromenost, smutek, ale i lhostejnost a celkové odevzdání. Smutek z loučení zaplnil každou dívčí duši, manželky a matky plakaly, ale nic se na tom nedalo změnit. Bolest a psychické utrpení naplnilo každé železniční nádraží. Čeští vojáci při odchodu spontánně zpívali národní, lidové a sokolské písničky, hrála se neoficiální česká národní hymna „Kde domov můj?“. Pozitivními nacionálními hesly a obrázky vojáci na začátku války popisovali nebo pomalovávali boky vagonů svých vojenských ešalonů. S prodlužováním války a příchodem prvních válečných neúspěchů, nárůstem počtu padlých a pod vlivem přicházející hospodářské krize byly tyto texty různě upravovány a množily se protimonarchistické vtipy, hesla a karikatury. Mezi vojáky se rozšiřoval i mluvený satirický hebrejský vojenský slovník, upravoval se služební žargon apod. Vše však bylo pouhým logickým vyústěním plynoucím z válečného stavu a neutěšených sociálních poměrů. Samozřejmě, že v prvních měsících po mobilizační euforii se začala projevovat i odvrácená strana mince a vlnu nadšení vystřídala davová hysterie a obecná deziluze všech národnostních i sociálních skupin. Proboha vždyť ale byla válka. Jen to strašné slovo budí hrůzu a tehdy začínající válečný konflikt vtahoval postupně celý svět do boje a pomalé zkázy. Vojáci všech zbraní monarchie společně trpěli, ale sloužili dál.

Po převratu 28. října 1918 byli za Rakousko-Uherska vyznamenaní vojáci a aktivní důstojníci a poddůstojníci veřejně perzekuováni a ti vzdorní, hrdě se hlásící k vojenským tradicím monarchie, pak označováni za austrijáky, austrofily, monarchistické militaristy, zrádce národa a kdoví jak ještě. Byli záměrně propouštěni ze vznikající armády ČSR, zesměšňováni, nesmyslně sekýrováni, veřejně ponižováni a mnozí z nich sami s nechutí odcházeli do zasloužené penze. Svého stigmatu rakušáků si sice byli částečně vědomi, ale důvod k jejich perzekuci nebyl a ani oni nebyli o nic horší, než jejich noví vojenští kolegové z řad čs. legionářů. Diskriminace byla i v platových zařazeních, ve kterých byli příslušníci domácího vojska oproti čs. legionářům značně znevýhodněni. O platových poměrech vojenských důchodců a válečných poškozenců z řad domácího vojska se zde nebudu raději ani zmiňovat. Jejich příjmy byly sprostým výsměchem. Svobodní i ženatí gážisté, kteří nebyli vyhozeni, si ani po deseti letech služby v nové armádě ČSR nijak zvlášť nepolepšili a jejich finanční situace byla snad ještě horší než v bývalé c. a k. armádě. Jen někteří z nich po krůčkách postupovali při získáváni vyšší hodnosti a možnosti vykonávat zodpovědnější funkce na vyšších postech v rámci kariérního růstu. Klíčové pozice byli převážně obsazeny důstojníky z řad čs. legionářů. Nejmarkantnější to bylo u příslušníků generálního štábu, i když výsledný početní poměr ukazoval jen mírně v jejich neprospěch. Vždy záleželo na vykonávané funkci a důležitosti pozice v návaznosti na hlavní velitelské posty obsazené vždy jen pro republiku spolehlivými osobami. Pro pochopení problematiky je nutné uvést srovnání početního stavu mezi aktivními vojáky pocházející z řad čs. legionářů a domácího vojska v době vytváření čs. armády ve dvacátých letech 20. století. Závislost výstavby čs. armády na bývalých R-U důstojnících, kadetech a vyšších poddůstojnících povýšených do důstojnických hodností byla více než zřejmá. Z generálů všech hodnostních tříd byl v jejich prospěch početní stav 24:10, z důstojníků gen. štábu 56:44, z příslušníků důstojnického sboru důstojníků zbraní 3867:2548 a důstojníků služeb dokonce 3405:477. Do početních stavů jsem neuvedl čs. důstojníky vyškolené po převratu, absolventy voj. akademie v Hranicích a francouzské a italské důstojníky zahraničních misí, působících v čs. armádě jako poradci. U domácího vojska jsou zahrnuti jak bývalí aktivní, tak záložní důstojníci sloužící nyní v aktivu. Pro dokreslení byl celkový stav všech příslušníků důstojnického sboru 10 452 mužů. Nacionalistické předsudky, falešné legendy a vyumělkovaná tradice se v nové armádě odstraňovaly jen velmi pomalu. Co se týče mnoha důstojnických špiček, byli aktivní i propuštění vojáci domácího vojska daleko vzdělanější, zdatnější s většími praktickými zkušenostmi, než mnozí legionářští velitelé. Ve svých hodnostech a funkcích působili delší dobu a mohli své pozitivní vojenské schopnosti dále rozšiřovat. Během dlouhého období války se tyto kvality prověřily v praxi a schopní důstojníci a poddůstojníci o sobě velmi dobře věděli. Vždyť na jejich spolehlivosti a vojenském umění závisely svěřené i vlastní životy. Jejich podřízení si jich vážili a stáli za nimi ve službě i mimo ni. I zde se opět projevovalo pouto přátelství domácího vojska vzniklé ve válečné vřavě, navíc spojené společným dlouholetým strádáním na různých frontách. Laciná zpronevěra ke státu, kterému v rámci armády nyní sloužili, na úkor ztráty přátelství, by pro ně byla potupující a neslučovala se s jejich vojenským stavem a osobní ctí. Důležitý byl i jejich čistě profesionální vojenský postoj s apolitickým přístupem, se kterým bohužel v nově tvořící se čs. armádě nemohli v žádném případě obstát. Samozřejmě, že mezi nimi byli i výjimky, tak jako mezi legionáři. Bezpáteřní kariéristé byli a budou v každé armádě, bývalé i té současné. Vše lze velmi jednoduše doložit dobovými dokumenty a osobními pamětmi mnoha zúčastněných obou stran.

Zákaz veřejného nošení rakousko-uherských civilních a vojenských řádů, medailí, vyznamenání a odznaků byl jen špičkou útlaku. Spolu se zrušením šlechtictví a práva užívání titulů vše řešil horkou jehlou vytvořený zákon č. 61/1918 Sbírky zákonů a nařízení z roku 1918. Vrcholem pak bylo zákonné zakázání činnosti všech veteránských spolků jednotlivých císařských a královských pluků, nejen v oblastech s převahou německého obyvatelstva. Zákon č. 215/1920 Sb. z. a n. ukládá přeměnu rakouského sboru válečnického (všech veteránských a vojenskohistorických spolků) na spolky podpůrné či pojistné, jinak je zemské politické správy pod pohrůžkou rozpustí právně, nebo za použití síly. Frontoví vojáci ztratili možnost legálně se scházet, ale jejich přátelství vzniklé v boji nemohlo být nikým narušeno a snaha politiků rozehnat údajné monarchistické sympatizanty vzala naprosto za své. Vojáci z fronty byli diskriminováni nejen v ohledu sociálním a zaopatřovacím, ale bylo jim v plném rozsahu upřeno se jakkoliv sdružovat, nosit dekorace za statečnost, pamětní odznaky na roky válečné, používat názvy připomínající monarchii, nosit byť jen trochu podobné stejnokroje a doplňky. O těchto faktech se v minulých dobách nesmělo mluvit a je důležité na to dnes upozornit. K výše zmíněným faktům je dobré si přečíst prof. Masarykem, gen. Štefánikem a Dr. Benešem politicky dovedně sepsaný text Washingtonské deklarace z 18. října 1918. Ten ve svém závěru jasně poukazuje mimo jiné na dalekosáhlé a mnohdy značně jednostranně zaměřené sociální a hospodářské reformy zavedené pro novou republiku, vyvlastnění velkostatků pro domácí kolonizaci, zrušení šlechtických výsad, odloučení církve od státu apod. Oproti tomu byla Karlem I. zamýšlená federalizace Rakousko-Uherska daleko umírněnější a nenásilně pojatá. Kamenem úrazu pro ni byl však postoj Uher, jenž si vynutil požadavek zachování vlastní územní integrity na úkor států nacházejících se ve východní polovině říše. Následná Sixtova aféra, kdy francouzský ministr G. Clemenceau zveřejnil Karlovy sepsané mírové nabídky, tento manifest zcela bagatelizovala. Celá kauza podlomila důvěru v jeho osobnost a tím skončily poslední naděje na zachování Rakousko-Uherska jako celku. S využitím tradice dobrého hospodářského a kulturního dědictví a strategického umístění by se země Koruny české v rámci zamýšlené federace spolkových států dostaly mezi přední státoprávní útvary a vytvořily by si dobré podmínky pro ekonomický i sociální rozvoj a pozitivní autonomní vývoj do budoucna. Vždyť v roce 1914 byly na vrcholu celkového rozvoje a i vyřešení národnostního vyrovnání by bylo jen otázkou času. Bohužel se tak nestalo, válečná vřava vše překazila a pokroková myšlenka vzniku národních států, která navíc přišla relativně pozdě, se nakonec stala pouhou utopií. I když o několik desítek let později jsme se nakonec i my dobrovolně stali součástí Evropské unie států fungující na o trochu jiných, ale ne zcela nepodobných principech. Uvědomme si, že konečná demontáž zvěčnělé Rakousko-Uherské monarchie proběhla nedávným rozpadem Jugoslávie a rozdělením Československa. Tímto se následná evropská integrace stala realitou a není nemožné, že by mohlo dojít v budoucnu k podobnému zániku této unie, jako se to stalo monarchii v roce 1918. Nerad bych zde ale srovnával nesrovnatelné. Opět apeluji na možnost seznámit se s programově revolučním federalizačním manifestem z 16. října 1918 a porovnat ho se zmíněnou deklarací. V globálu vše záleží pouze na úhlu pohledu a té či oné zaujatosti. Vraťme se nakrátko zpět do vzniklé Československé republiky. Po částečném politickém uvolnění se ve třicátých letech dvacátého století podařilo několika bývalým vojákům, zde uvedu příklad benešovského c. a k. pěšího pluku č. 102, založit, po značných obtížích, veteránské spolky. V našem případě veteránský spolek „Stodruháků“ označený jako Kamarádi bývalého pěšího pluku č. 102 neprošel schválením a po přepracování stanov mohl pod názvem Podpůrný a vzdělávací spolek kamarádů benešovských po několika dalších peripetiích začít svoji činnost. Jeho první sjezd se konal v roce 1932 v Praze. Spolek vydával vlastní časopis „Stodruhák“ a mimo jiné se aktivně věnoval charitativní činnosti. Protistátní činnost a podkopávání tehdejší moci tato organizace zásadně neprováděla a její pozdější obviňování lze chápat jako naprosto bezpředmětné a váže se ke krizovému roku 1938.

Pokračování v dalším článku...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více