Válečné hlasy aneb muži v bitevní vřavě

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 21.007

Kde se bere odvaha?

Dal jsem nasadit bajonety na hlavně a tváří v tvář vydatné palbě Viet Minhů, přesvědčen, že padnu jakmile vystoupím z koryta řeky, jsem po posledním výstřelu přehradné palby zavelel ,do útoku‘. A jako jeden muž jsme vyběhli s řevem a palbou na okraj vesnice. Viet Minhi pokračovali v palbě na nás a těsně vedle mne padl desátník Kaiser smrtelně raněn, po něm přišla řada na legionáře Dantziga a Strouhala, kteří přišli jako posila z 2. družstva.“ Tolik strohá slova Pavla Knihaře, který jako 22letý rotmistr cizinecké legie vedl svoji četu do lítého boje o vesnici Tho Cau na konci ledna roku 1953.

Strašlivá jatka Velké války, kdy miliony mužů zemřely v bitvách zákopové války o nepatrný pás země, otřásla bojovým nadšením nejednoho vojáka. Přesto však drtivá většina uposlechla zvuku píšťalky velícího důstojníka a vyběhla ze zákopů v ústrety vražedné palbě nepřítele: „Podle toho, co jsem viděl, ležely kolem doslova tisíce mrtvol. Některé bez nohou, nohy bez těl, ruce bez těla. Hrozný pohled. Nevěřil jsem, že je to možné. Nebyl jsem vystrašen, ale divil jsem se, že to mohli být kdysi lidé. Divil jsem se, co se to vůbec děje. A daleko od nás jsme neviděli nic jiného než praskající granáty. Stále to pokračovalo. Bylo nepředstavitelné, že někdo vůbec v tom může existovat, bylo to tak strašné. A pak jsme viděli, že do toho musíme jít bez reálné šance.

Reklama


Hrůzy Velké války

Co nutí mladé muže od dob Velké války až po Afghánistán denně riskovat životy v konfliktech, jimž mnohdy ani nerozumí a jejichž konečné cíle jsou stejně tak obestřeny jen mlhavě formulovanými cíli? Jistě, na prvním místě musíme uvést disciplínu, kdy muži bez reptání uposlechnou povely. Na druhou stranu nesmíme poslušnost přeceňovat. Pokud byl velící důstojník na své muže hrubý či až neurvale krutý, mohlo to mít zcela opačný efekt. Veteráni první vietnamské války uvádějí, že pokud některý důstojník jednal v Alžírsku se svými podřízenými hrubě, mohlo se mu to stát osudným na bojišti jihovýchodní Asie. Válečné situace prokázaly, že vojáci respektují takové důstojníky, kteří s nimi snášejí veškeré frontové útrapy. K udržení bojového ducha přispívají i následující faktory: Bez pravidelného přísunu kvalitního jídla se nedá vést žádný dlouhodobý konflikt. Totéž platí o oděvu, přístřeší a výzbroji. Remarque často uvádí, jaký úžas vzbuzovalo u německých pěšáků kvalitní vybavení amerických protějšků. Jejich konzervy, léky, obvazy, teplá obuv a vojenská uniforma byly předmětem obdivu i závisti. Při Ludendorffově ofenzivě na jaře 1918 se mnoho německých jednotek věnovalo rabování v týlu nepřítele, čímž se celkový úder na spojenecké pozice zpomalil. Důvodem nebylo ani tak osobní obohacení, jako nasycení hladového žaludku. Alkohol a cigarety patří rovněž mezi nezbytné válečníkovy propriety: „Kdyby se nepřiděloval rum, pak bychom podle mého názoru nevyhráli válku“, prohlásil po skončení Velké války jeden britský lékař- důstojník.

Při udělení dovolené v zázemí se voják neobešel bez žoldu. Britský či francouzský pěšák si toho po opuštění zákopů nemohl příliš dopřát (v roce 1917 pobíral Brit šilink denně, Francouz pouhých 25 centimů), zatímco důstojník si mohl opatřit kvalitní francouzské víno stejně jako lehké ženy (subalterní britský důstojník pobíral následující denní dávky: sedm šilinků a šest pencí, dva šilinky jako příspěvek na bydlení, dva šilinky a šest pencí za službu v poli). Za 2. světové války se disproporce poněkud srovnaly. Poručík královského letectva pobíral po zdanění 12 liber měsíčně, zatímco četař 13 liber. Písařky na londýnském ministerstvu byly paradoxně placeny lépe než bojoví letci. Nemluvě o vysokých státních úřednících (63 liber měsíčně).


Poručík Nathaniel Fick (Fickův archiv)

Kromě ryze materiálních činitelů nelze zapomínat na ty „ideové“. V každé armádě se vyskytuje jisté procento mužů, které zabíjení prostě baví. Jiní se stanou závislí na bojovém adrenalinu a ti, kteří přežili měsíce bojů bez škrábnutí, snadno podlehli dojmu, že jsou výjimeční a nikdy se jim nemůže nic stát. Jejich fatalismus se mohl stát začátkem jejich konce. Max Hastings uvedl, že nejvíce úmrtí na osádky Bomber Command čekalo při prvních šesti bojových letech a po absolvování poloviny operační túry. Osádka se mnohdy mylně domnívala, že již viděla a zažila vše. Na konci turnusu byli letci unavení a opotřebovaní hrůzou letecké války. Letouny byly všeobecně špatně vytápěny a osádka se po celý let potýkala s velkou zimou. Celkové vyčerpání organismu, stres a zima – když se k tomu přidala malá nepozornost, znamenalo to konec osádky. Přežít operační turnus byl svým způsobem zázrak.

Kde se bere násilí?

Reklama

Ztráty patří mezi podstatné prvky k udržení bojeschopnosti či agresivity mužů v poli. Chuť pomstít smrt kamaráda, s nímž přečkali nespočet útrap, vedla až k pohrdání vlastním životem a nečekaně brutálnímu a útočnému způsobu boje: „Dali jsme jim to sežrat. Rozstříleli a rozbombardovali jsme je k smrti. Padali po tuctech, po stovkách, a jejich pochodující kolony ztratily pod naší rychlou palbou odvahu. Skupiny Němců mizely a během pěti minut nezůstal v našem dohledu stát jediný muž. Těch pár co přežilo, zpanikařilo a zkusilo při ústupu zůstat na nohou. Postříleli jsme je, naprali jsme jim to do zad. Rudá pětiminutovka… Pomstou jsme vymazali naši mučivou vzpomínku na den strašné dělostřelecké palby.“ Vzpomínka Johna Lucyho na hrůzy Velké války, v níž ztratil svého bratra, se v obměnách vyskytuje v pamětech vojáků rozličných konfliktů minulého i tohoto století: „Čelní skla byla prostřílena kulkami a rozpraskaná. Všude na zemi stály kaluže krve. Spousty krve. I prostřílené přední pneumatiky kol stály v krvi. To, co jsme právě viděli před sebou, byla smutná památka na armádní jednotku 507th Maintenance Unit (507. opravárenská jednotka), která špatně odbočila a omylem předčasně vjela do Násiríje, kde byla zlikvidována číhající milicí fidájínů. […] Byli jsme pouhé tři kilometry na jih od mostu. Každý strom, každá zeď, každý dům tam vypadal nepřátelsky. Tehdy poprvé jsem dostal v Iráku strach. Krev mi rychle proudila do hlavy a já si najednou uvědomil, že mi nohy samovolně vibrují a bubnují patami do podlahy auta, nahoru a dolů, jako kdybych šlapal na pedál mechanického šicího stroje. Cítil jsem sucho v ústech a hrdlo se mi svíralo. Najednou mi všechno kolem splynulo v jedinou rozmazanou skvrnu.“ Poručík Nathaniel Fick (ročník 1977) přežil válečné operace v Afghánistánu i Iráku. Absolvent klasických studií na vysoké škole v Dartmouthu odešel do výslužby v hodnosti kapitána. Jeho paměti Těsně vedle vyšly ve Spojených státech v roce 2006 a staly se záhy bestsellerem. Deník The Washington Post je zvolil za knihu roku, v češtině byla publikována nakladatelstvím Jota o dva roky později.


Příslušníci námořní pěchoty při dobývání Fallúdži

Soudržnost jednotky je důležitým činitelem k udržení jejího bojového ducha. Ztráta člena je vždy bolestná. Pokud je zármutek vybit na bojujícím nepříteli, je to v pořádku. Pokud se násilí projeví na zajatcích, je to stěží omluvitelné, pokud na civilistech, je to ohavné. Četař Tim O’Brien viděl zárodek excesů v jižním Vietnamu v brutální přípravě branců na amerických základnách: „Abyste pochopili, co se vojákovi stalo v minových polích u My Lai, musíte vědět něco o tom, co se dělo v Americe. Musíte pochopit Fort Lewis ve státě Washington. Musíte pochopit to, čemu se říká základní výcvik.“ Odlidštění nepřítele (jsou to jen malý zasraný rákosníci) přerostlo v mylný výklad, že na zabitých vietnamských civilistech vlastně nikomu nezáleží. Viet Cong se dokázal rychle přesunovat a mistrně využívat krytí mezi místními vesničany. Jednotka poručíka Calleye utrpěla bolestné ztráty v boji s neviditelným nepřítelem. Den před masakrem v My Lai byl zabit všemi oblíbený četař Cox. Kapitán Medina uspořádal před útokem briefing, na němž mělo zaznít následující: „Naším úkolem je tam rychle vpadnout a všechno neutralizovat. Všechno zabít. ,Kapitáne? Myslíte taky ženy a děti?‘ Myslím všechno.“ Vojenský policista s brutální otevřeností sdělil Calleymu: „Chtěl bych tam jít s vámi. Bral bych všechny zajatce a pak bych je do jednoho zabil. Udělejte to poručíku, nebo budou ti lidé zpátky.“ Americký veterán se po návratu z Vietnamu potýkal s depresemi, s nimiž se těžko mohl svěřit svým spoluobčanům, popíjejícím v civilizovaném bistru kávu, k níž přikusovali pravý americký koláč: „Byl jsem tak nasranej, když to můj kámoš dostal, že jsem odpálil dvě děcka jedoucí na vodním buvolovi.


Američtí vojáci ve Vietnamu

Vojín dělostřelectva Charles Tames se v červnu 1915 ocitl pod těžkým tlakem nepřítele: „Byli jsme pod dělostřeleckou palbou už osm hodin. Připadalo mi to víc jak přelud, museli jsme být v tom čase již absolutně šílení. Někteří chlapi vypadali po tom útoku, jako kdyby přišli o rozum. Když jsme vstoupili do německých zákopů, našli jsme tam stovky Němců, které naše dělostřelecká palba odřízla. Ve velkém počtu vyskočili ze zákopů a žádali o milost. Není třeba říkat, že jsme je zastřelili na místě, což byla ta nejlepší milost, jakou jsme jim mohli dát. Vojáci z Královského skotského vzali asi 300 zajatců. Jejich důstojníci jim řekli, aby se s těmi zajatci podělili o své příděly. Když Skoti viděli, že jejich důstojníci s nimi nejsou, okamžitě všechny ty Němce postříleli, a přitom řvali: ,Zhebněte a táhněte do pekla, vy s–ě‘, a během pěti minut bylo na zemi po kotníky německé krve.“ V románu Na západní frontě klid si čtenář může přečíst následující pasáž: „Ztratili jsme jakýkoliv soucit s ostatními. Jsme tak rozrušení, že stěží rozeznáváme vlastní tváře, když nám překříží pohled někdo z našich. Jsme mrtví muži, kteří dokážou kvůli nějakému triku, nějakému nebezpečnému kouzlu, fungovat dál a zabíjet. Nějaký mladý Francouz se opožďuje, my ho doháníme, zdvihá ruce nad hlavu a v jedné stále drží revolver – nevíme, zda chce střílet, nebo se vzdát. Rána lopatkou mu rozpoltí tvář. Druhý Francouz to vidí a zkouší se dostat pryč. Zasviští bodák a zabodne se mu do zad. Poskočí a pak klopýtá s rozpřáhnutými pažemi pryč. V zádech se mu kývá bodák. Třetí zahazuje pušku, krčí se strachy a rukama si zakrývá oči. Zůstává vzadu s několika zajatci, aby pomohl odnést zraněné.


Provizorní hroby padlých amerických vojáků v Iráku

Vždy záleželo na velícím důstojníkovi, situaci na bojišti i okolnosti smrti spolubojovníků, do jaké míry se brutalita projevila na nepříteli či civilním obyvatelstvu. Peter Bourn však soudí, že: „Nelze pochybovat o tom, že v bojové situaci je často nesmysl chtít po vojákovi, aby detailně rozlišoval mezi ,legitimním‘ válečným aktem a válečným zločinem.

Jak se udržuje morálka?

LMF se nám mohlo po perutích rychle rozšířit jako epidemie, kdybychom ho přísně nekontrolovali. Staral jsem se o to, aby byl každý takový případ na mé základně potlačen před vojenským soudem, a kde to šlo, byly ukládány exemplární tresty nezávisle na tom, co říkali psychiatři.“ Tolik z úst poválečných představitelů Bomber Command, za války velitele jedné bombardovací stanice, ohledně fenoménu Lacking of Moral Fibre, k němuž válečný veterán Josef Čapka konstatoval: „Propadnout pití, to bylo to nejhorší, co mohlo pilota nebo kohokoliv z osádky potkat. Ve výšce dostával takový nebožák bolesti hlavy, cítil se slabý a nedokázal se soustředit. S pitím byla spojena únava z létání, v lékařských zprávách necitlivě nazývaná ,LMF – Lack of Moral Fibre’ – nedostatek morální síly. Neschopnost nervové soustavy vyrovnat se s napětím, v němž jsme žili, se už krutějším způsobem pojmenovat nedala. ,LMF‘ byla potupná fráze a v oněch nervy drásajících dnech a nocích se s ní v jídelně nesmělo moc operovat.

Za Velké války se disciplína udržovala rozmanitými prostředky, popravu dezertérů nevyjímaje. Britské vojenské velení odsoudilo k trestu smrti 3 080 mužů za dezerci, zbabělost před nepřítelem, vzpouru nebo jiné zločiny. Exekuce byly vykonány u 346 vojáků. Francouzi popravili méně vojáků, třebaže měli v jednom období s udržením morálky větší nesnáze, a Němci usmrtili ze stejných důvodů sedmkrát méně mužů. Na konci války připadal jeden vojenský policista na 291 vojáků (na začátku války byl poměr 1 : 3306). Britové měli rovněž více důstojníků než německá císařská armáda. Pouze u jediné válčící mocnosti došlo k rozkladu jejích vojenských jednotek. Stalo se tak u carské ruské armády – k jejímu zhroucení však došlo v důsledku revolučních událostí.


Unavení obránci Dien Bien Phu

Ani často proklamované vojenské vzpoury nebyly za Velké války tak časté, jak se traduje. Výbuch nespokojenosti takřka 40 tisíc francouzských vojáků v létě roku 1917 a vzpoura menšího rozměru německých jednotek z téhož období souvisela s nedůvěrou mužů v jejich vojenské představitele. Za 2. světové války, zejména v první fázi, sovětští politruci pomocí drakonických trestů nutili obyčejné vojáky neustoupit z daných pozic. Praxe byla srovnatelná s nechvalně proslulými praktikami Lva Trockého. Stejně tak Němci na konci prohrané války bez milosti popravovali muže, kteří se bez povolení vzdálili od své jednotky, o dezertérech nemluvě. Velitel 5. armády, sir Hubert Gough, prohlásil o britských vojácích, snášejících útrapy Velké války, že byl téměř zázrak, když ti muži dokázali snést tak intenzivní zátěž. Častěji než se slepou poslušností pěšáků zákopové války se člověk u mužstva setkal s pasivitou a otevřenou apatií, kdy vojáci neučinili nic, pokud k tomu neobdrželi rozkaz.

Jak dát vojákům cíl?

Miroslav Liškutín, veterán 312. perutě, ohledně válčení dodal: „Není vůbec pochyb o tom, že za dlouhé války je nutné dát letcům jakýsi cíl, vyjádřený délkou operační túry. V podvědomí letců to vytváří morální posilu. Dává pocit klidného vědomí, že po dosažení této hranice se člověk zase vrátí do normálního života. A to je nadmíru důležité. Tato hranice nervového vypětí je také viděna jako symbol osobního výkonu i vlastního uspokojení nad svým výkonem.“ Zkušenosti z Velké války, kdy mnoho pěšáků utrpělo nervovou poruchu, vedly k zavedení operačních turnusů pro letce Královského letectva. Takovou výhodu vojáci v poli postrádali v obou světových válkách.

Reklama

Jatka zákopové války znamenala takřka statický styl válčení. Jeden britský důstojník v roce 1917 spočítal, že to bude trvat 180 let, než dosáhnou Rýna. Někteří muži umírali ve 30. letech 20. století v psychiatrické léčebně s vědomím, že válka stále pokračuje. Mnozí vojáci začali věřit tomu, že strašné zabíjení nikdy neskončí a oni v zákopech zestárnou. Američtí vojáci museli v jižním Vietnamu odsloužit jeden rok, pak následoval návrat do Spojených států. Cizinečtí legionáři museli v jihovýchodní Asii odkroutit o rok více. Poté, co Nixon zrušil brannou povinnost, spoléhá se americká armáda výhradně na profesionální válečníky. Ti tráví určitý čas v Afghánistánu (Iráku) a poté doma ve Státech, po čase se opět vracejí na Blízký východ. Neustálá rotace znamená obrovskou psychickou zátěž: „Příběh našeho návratu domů jsou samé otřepané fráze. Od okamžiku, kdy jsme dorazili do Kuvajtu, jsem cítil, že vím, co se stane v následujícím okamžiku. Jeden námořní pěšák od jiného praporu se z toho pomátl téměř hned a zastřelil svého kolegu ránou do prsou během hry s míčem,“ popisuje Fick ukončení své bojové kariéry a pokračuje: „Na ulici jsem si každého člověka pozorně prohlížel od hlavy k patě, jestli nemá na těle nějakou bouli s ukrytou pistolí nebo výbušninou. Pocit nejistoty jsem měl také z toho, že jsem u sebe neměl lékařský turniket ani kapačku. […] Cítil jsem se starší než můj otec. Navíc jsem měl ty sny. Začínal jsem mít dojem, že ztrácím rozum.“ Za rok 2008 evidovala americká armáda rekordních 128 sebevražd.


Rotmistr Pavel Knihař

Voják v poli potřebuje jasně definovaný cíl: proč a za co bojuje. Mnoho Američanů v 60. letech souhlasilo s názorem svobodníka Swendera, že: „je lepší bojovat proti komunismu v jižním Vietnamu než v Kincaidu, Humboldtu, Blue Mound nebo v Kansas City.“ Čas je bezesporu důležitá veličina. V roce 2001 málokterý americký voják počítal s tím, že o 11 let později bude ukončení války v Afghánistánu stále v nedohlednu, zatímco „mír“ v Iráku až příliš připomíná „čestný mír“ z ledna 1973, týkající se jižního Vietnamu.

Závěrem

Komandér Řádu čestné legie, Pavel Knihař, přežil ve Vietnamu plné čtyři roky. Přestože zde přišel o nejlepší kamarády, konstatuje: „Déle než rok jsem nepoznal postel nebo matraci, spal jsem nejčastěji na holé zemi a v lepším případě, když jsme byli ve vesnicích, na nějaké pryčně. Pod hlavou jsem míval svou pistoli, granáty a patrontašku a boty jsem zouval jen velmi zřídka, spal jsem oblečen a připraven vyskočit při sebemenším poplachu. […] Byli jsme špinaví a v hadrech, spali jsme jen když nás hlídali ti za námi v kamionech a nedbali jsme na to, je-li horko nebo zima, vítr nebo déšť. Ale já nelituji ničeho a považuji toto období mého života za nejhezčí.“ Někteří veteráni po návratu do normálního života postrádali „prchavý, nedocenitelný pocit života se všemi těmi přízračnými impulsy mysli, do něhož je zapojen každičký nerv a každá buňka těla“.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 2/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více