Doleva nebo doprava?

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 20.385

Diplomatický zázrak

Zatímco pro Západ znamenal pakt o neútočení, uzavřený mezi Berlínem a Moskvou, doslova ztrátu veškeré iluze o Stalinovu Sovětském svazu, náš zahraniční odboj postupoval mnohem obezřetněji a můžeme konstatovat, že si vždy k jednání s nevyzpytatelnou východní velmocí nechával pootevřená „zadní vrátka“. Ostatně Beneš byl, oproti mnoha evropským politikům, pevně přesvědčen o tom, že Sověti nakonec budou bojovat po boku západních demokracií proti Hitlerovi. Tento názor neopustil ani přes varovné chování československých komunistů, kteří po uzavření paktu v okupované vlasti i v zahraničí vystupovali velmi ostře a demagogicky nejen vůči Velké Británii a Francii, ale i vůči Benešovi samotnému. Československý exil přitom do 22. června 1941 několikrát vstoupil v jednání se sovětskou zpravodajskou službou.

Reklama

Přes počáteční rozpaky a oboustrannou nedůvěru nakonec plukovník Heliodor Píka v dubnu 1941 odcestoval do Moskvy, kde měl plnit funkci neoficiálního politického a vojenského zmocněnce pro Sovětský svaz a Turecko. Edvard Beneš viděl jeho hlavní roli v tom, aby byl Sověty pokládán za zástupce československého politického a vojenského vedení. Mezi Píkovy úkoly patřila rozmanitá činnost, zahrnující zpravodajskou, politickou a vojenskou aktivitu. V té době byl plukovník Píka jediným československým činitelem v Sovětském svazu. Po uzavření našeho vyslanectví v Moskvě v prosinci 1939 se vyslanec Zdeněk Fierlinger vrátil do sovětského hlavního města až v srpnu 1941. Díky Edvardu Benešovi a vojenskému vedení odboje se již ke konci roku 1940 podařilo dohodnout se sovětskou vládou propuštění československých letců a pěšáků, upadnuvších do zajetí Rudé armády v průběhu polské kampaně. Polští vojáci takové štěstí neměli.


Ladislav Feierabend

Rozvratná činnost komunistů v zahraničí (v protektorátu) samozřejmě nebyla Benešovi po chuti.Totéž platilo o jeho politických a vojenských spolupracovnících. Generalita byla rozhořčena komunistickou protivlasteneckou agitací v Cholmondeley (válka je ztracena, Anglie bude dříve či později kapitulovat, je to konec konců jenom imperialistická válka, armádu je nutno rozpustit, je třeba prostřednictvím Sovětů požádat Hitlera o generální pardon a vrátit se beztrestně domů), která, s dalšími faktory pojícími se k nasazení československých pluků na francouzském bojišti, zapříčinila rozklad zbytků pozemní armády evakuované za dramatické situace z poražené Francie. Přes tyto premisy však Beneš počítal se Sovětským svazem jako s jednou z určujících veličin v probíhajícím válečném konfliktu. Prozatímní uznání československé exilové vlády 21. července 1940, stejně jako jeho osobní postavení v očích Britů, nemohlo Beneše uspokojit. Ostatně poprvé byl britskou stranou osloven jako prezident až v listopadu 1940. Do definitivního uznání vlády byl považován spíše za premiéra než za hlavu státu. Dle záznamů britského ministerstva zahraničí z května 1941měl být Edvard Beneš považován de facto za prezidenta Československa. Rozdíl mezi československým a polským exilem vynikne o to více, že zatímco Poláci měli u své vlády mimořádného a zplnomocněného britského vyslance, Čechoslováci disponovali toliko zástupcem (representative). Stal se jím Robert Bruce Lockhart. Přes své limitující postavení učinil tento Skot pro československou věc velmi mnoho. Ačkoliv Britové původně uvažovali o tom, že k naší vládě jmenují pouhého „agenta“ (díky Lockhartovu protestu od toho naštěstí upustili), můžeme o 21. červenci bez nadsázky hovořit jako o diplomatickém zázraku. Ještě před několika měsíci by se k něčemu takovému britská vláda za žádnou cenu neuvolila. Uznání Československého národního výboru (vznikl 17. listopadu 1939 v Paříži) z prosince 1939 znamenalo výhradně to, že tento orgán pro ni jen reprezentoval český a slovenský národ a na britském území mohl vykonávat pouze činnost směřující k obnově československé armády ve Francii. Britské ministerstvo zahraničí potvrdilo postoj vlády Jeho Veličenstva, když na tiskové konferenci zdůraznilo, že Československý národní výbor reprezentuje pouze Čechy a Slováky v zahraničí. Protektorátní vláda společně s prezidentem Háchou tak pro Brity zůstala i nadále faktickým představitelem Čechů v okupované vlasti.

Na scénu vstupují Sověti

Sovětský velvyslanec v Londýně Ivan Majskij se počátkem července 1941 obrátil na Edvarda Beneše s žádostí o jednání. Prvního muže našeho exilu oslovil výhradně jakožto prezidenta ČSR a nabídl mu uzavření mezinárodní smlouvy. Ta by uznala československou exilovou vládu a prezidenta Beneše za jediné představitele Československa. Smlouva měla dále umožnit vytvoření československých vojenských jednotek na území Sovětského svazu. Majskij 9. července prohlásil, že znovuzřízení Československé republiky v předmnichovských hranicích (včetně Podkarpatské Rusi) bylo jednímz válečných cílů Sovětského svazu. Sověti neměli problém ani s Benešovou právní kontinuitou Československé republiky, neboť termín tzv. právní a politické kontinuity znamenal, že ČSR mezinárodně právně trvá bez ohledu na Mnichov a 14. a 15. březen 1939. Mnichovská dohoda a události z března byly neplatné od samého počátku, a tak nemohly být mezinárodně právně uznány. Benešovi to znělo jako rajská hudba. Krátce před jeho jednáním se sovětským diplomatem varoval Lockhart britského ministra zahraničí Edena, že Sověti se zřejmě chystají uspokojit Beneše v jeho touze po definitivním uznání československé zahraniční vlády, včetně garancí předmnichovských hranic. Jednalo se přesně o to, k čemu se Britové nechtěli zavázat. Díky jednání Majského s Benešem se dostala britská vláda pod tlak a musela Čechoslovákům ustoupit, aby ji Moskva nepředběhla s plným uznáním Benešova ambiciózního programu. Britské uznání nicméně obsahovalo původní výhrady vůči požadavkům právní kontinuity a uznání předmnichovských hranic.


Ivan Majsky a Jan Masaryk při podpisu smlouvy z 18. července 1941

Uzavření smlouvy se Sovětským svazem poskytlo Benešovi manévrovací prostor. Nyní přestal být ve svých rozhodnutích a záměrech závislý pouze na Velké Británii. Mnozí jeho spolupracovníci rovněž ocenili vojensko-strategický přinos SSSR. Někteří rovněž doufali, že Moskva zchladí polské velkopanské ambice v plánované konfederaci, problém těšínských hranic nevyjímaje. Československá vláda i Státní rada v Londýně schválily v létě 1941 Benešovu politickou koncepci spolupráce se Sovětským svazem. Samotný Beneš si postěžoval svému tajemníkovi, mladému právníkovi Eduardu Táborskému, že to museli být Sověti, kdo rozhýbali Brity k definitivnímu uznání jeho vlády. Přestože navenek vystupoval londýnský exil jednotně, nechyběly v jeho vládě osobnosti,mající vážné výhrady vůči spolupráci s Moskvou.

Opozice

Dr. Ladislav Feierabend, po Mnichovu do ledna 1940 ministr zemědělství (zároveň působil v podzemním hnutí) a od 21. července 1940 státní ministr československé exilové vlády v Londýně,měl ohledně partnerství se Sovětskýmsvazem nemalé pochybnosti. Alespoň tak to vyplynulo z jeho kritických poválečných pamětí. Příslušník agrární strany vzpomíná, že s Benešem 3. srpna 1940 obšírně hovořil o Mnichovu, Sovětském svazu a Velké Británii: „Netajil jsem se před Benešem svým odporem k chování Sovětů a svými obavami, aby se nakonec Sověti nedohodli s Hitlerem o rozdělení zájmových sfér na celém euroasijském kontinentu a v Africe. Prezident vtělení baltických států do Sovětského svazu neschvaloval, ale sovětský postup nepokládal za tak hodný zavržení jako já. Řekl, že chování Sovětů je vysvětlitelné z důvodů politické a vojenské bezpečnosti. Přitom poznamenal, že Britové – na rozdíl od Spojených států, které ihned a jasně sovětský zábor neuznaly – rozmýšlejí, jaké stanovisko mají zaujmout. Baltické státy, řekl Beneš, se Britům zdají příliš malé a jejich geografická poloha je taková, že jednání Sovětů má jakési oprávnění. Když jsem se ostře postavil proti takovému názoru, prezident neodporoval. Při této návštěvě jsem se zeptal Beneše, zda jednal o uznání naší vlády se Sověty. Dozvěděl jsem se totiž od Bechyněho, že Beneš jednal se sovětským velvyslancem u britské vlády Majským, aby Sověti uznali naši vládu a právní kontinuitu i hranice první republiky. Bechyně tvrdil, že se Beneš zlobí na Angličany, že neuznali právní kontinuitu a hranice první republiky a chtěl by je k tomu donutit sovětským uznáním. Beneš mi potvrdil, že s Majským o této věci jednal, ale pochyboval, že by nás Sověti uznali, ač to Majský vřele doporučuje.

Reklama


Pozvánka na výstavu Československosovětské vztahy

V září 1940 se Feierabend od Beneše dozvěděl, že Sověti neměli zájem o Balkán, který přenechali Ose. Prozatím rovněž nemělo smysl posílat do Moskvy svého neoficiálního zástupce, jelikož nebyla možnost, aby odsud posílal zprávy do Londýna. Pro státního ministra se to stalo dalším důkazem, že si nacisté a komunisté tajně rozdělili Evropu, případně i další oblasti. Beneš měl dále údajně tvrdit, že Majský, stejně jako Sověti, byl přesvědčen o tom, že Velká Británie válku vyhraje (právě zuřila pověstná bitva o Británii), jelikož měla nadvládu nad oceány a převaha ve vzduchu nad Lamanšským průlivem nebyla porážkou Francie otřesena. Sovětský svaz se domníval, že bude ušetřen svého vstupu do války. Beneš poznamenal, že nepochyboval o vítězství Albionu, ale sovětskému velvyslanci kladl na srdce, aby Moskva na Brity příliš nespoléhala, protože by se v případě německého vítězství ocitli sami proti silnému Německu. Majský navzdory tomu zůstal pevný ve svém názoru, že Sovětský svaz nebude izolován, poněvadž Hitler nevyhraje. Beneš rovněž sdělil Feierabendovi, že je prozatímvyloučeno, aby Sověti uznali československou exilovou vládu. Vzápětí je měl omlouvat tím, že nechtěli dát Německu žádnou záminku, aby je napadlo dříve, než budou na válku dostatečně připraveni. Beneš však byl stále pevný ve svém úsudku ohledně nastávajícího konfliktu mezi Stalinem a Hitlerem. Hlava odboje dala rovněž najevo své obavy z toho, že němečtí generálové budou po porážce Německa svrženi společně s nacistickým režimem, čímž se jim nepodaří udržet doma pořádek, a Němci se budou chtít chránit tím, že zaranžují komunistickou revoluci. Prezident nevěřil tomu, že se Francie rychle vzpamatuje ze svého fatálního debaklu a obával se, že by mohla projít sociální revolucí ve stejné době jako její německý soused. Beneš považoval německý bolševismus za stejně nebezpečný a pangermánský jako nacismus. Záchranu, respektive ochranu proti němu a sovětskému komunismu, viděl ve spolupráci s Poláky. Měl se vyslovit přímo v tom smyslu, že pokud by se komunistická revoluční vlna přehnala přes Československo, čekal by československé demokraty osud ruské emigrace.


Edvard Beneš mezi československými letci, kteří měli lví díl na uznání jeho vlády

Ladislav Feierabend správně rozpoznal, že Mnichov se stal pro Beneše trvalou noční můrou, tlačící na jeho srdce a otravující jeho duši. Prezident se stále utěšovalmarnou nadějí, že Britové Mnichov brzy odvolají. Nikdy se tak ale nestalo. Mnichovskou dohodu považují za právně vzniklou, neboť svoji platnost ztratila teprve okamžikem porušení Německem15. března 1939. Shodu britského postoje k mnichovské dohodě potvrdil ještě v dubnu 1965 britský ministr zahraničí Stewart během své návštěvy Prahy: Velká Británie vztahovala její neplatnost až k 15. březnu 1939. Ministr zahraničí Anthony Eden předal Janu Masarykovi speciální nótu britské vlády z 5. srpna 1942, v níž se pravilo, že pro britskou stranu nemá mnichovská dohoda, ani cokoli se událo později, žádný vliv na budoucí poválečné uspořádání československých záležitostí, tedy zejména otázku hranic. To ovšem neměnilo nic na tom, že pro Brity zůstala smlouva právně vzniklá. Francie s Itálií uznávaly neplatnost mnichovské dohody od samého počátku. Churchillův projev z 30. září 1940 byl veden v tom smyslu, že mnichovská dohoda je mrtvá, neboť byla zničena nečestnými muži, kontrolujícími osud Německa. Feierabend dospěl k závěru, že Benešovo politické myšlení trpělo komplexem Mnichova: „Beneš […] byl ochoten Sovětům odpustit, co by jiným neodpustil, poněvadž – jak mi několikrát řekl – jejich chování za Mnichova bylo bezvadné a byli ochotni nám pomoci.Nevadilo mu, že měli smlouvy s Hitlerem, pomáhali mu strategickými dodávkami a brojili proti ,imperialistické válce‘ západních mocností.Takému nevadilo, že neuznali naši exilovou vládu.


Winston Churchill při návštěvě československé brigády, jaro 1941

Zatímco ještě 20. června 1941 Jan Masaryk řekl, že osud Československa je spjat s osudem britského impéria, již měsíc poté se Hubert Ripka (státní tajemník a posléze státní ministr v exilovém ministerstvu zahraničních věcí) vyjádřil v tom smyslu, že: „Chceme spolupracovat co nejtěsněji se Západem i Východem. Byla to koncepce Masarykova i Benešova, aby celá naše politika zahraniční i vnitřní byla orientována evropsky a světově, aby vyjadřovala organickou syntézu všech konstruktivních elementů civilizace západní i východní.“ Feierabend uvádí, že politická orientace se postupně začala točit k Východu. Rusofilství a slovanofilství Čechoslováků nikdy nezmizelo. Po vstupu Sovětského svazu do války dostalo nový impulz. Mnozí z nich viděli hrdinně bojující slovanský stát, nikoliv komunistický totalitní režim. Poté, co se někteří komunisté stali členy Státní rady, všemožně podporovali myšlenku, aby nová republika spadala do sovětské sféry: „Tyto názory byly pro nás v britském prostředí nebezpečné. Potvrzovaly Angličanům, že naše oblast patří do východní Evropy a do vlivu Sovětského svazu, jak tvrdil úvodník londýnských Timesů ,Power and Peace‘ z 1. srpna 1941, který hájil politiku starých velmocenských bloků.“ Vlivný časopis Economist již 16. srpna poukázal na nebezpečnost názorů vyslovených na stránkách Timesů, když kategoricky prohlásil, že víra v nevyhnutelnost ruské hegemonie je odrůda převráceného mnichovanství. SSSR dokázal, že pohlcení jiného státu patří do jeho ideologické stavby, ale bylo to neslučitelné s tradičním konceptem evropské svobody. Realismus takových kroků nemohl omluvit skutečnost, že osud pobaltských států je přesně to, čemu se Velká Británie snažila vyhnout. Hubert Ripka při zahájení výstavy Sedm let československého a sovětského přátelství 14. února 1942 řekl, že pevný spojenecký svazek mezi Československem a Sovětským svazem bude jedním z podstatných výsledků této války, a že SSSR bude spolu s Velkou Británií, Spojenými státy a Čínou jednímz nejmohutnějších činitelů světové politiky. V aktivní roli Sovětského svazu viděl záruky bezpečnosti, nezávislosti a svobodného vývoje národů ve střední a jihovýchodní Evropě, neustále ohrožovaných expanzivními choutkami německého imperialismu. Zároveň však Ripka dodal, že Československo bude pokračovat ve své tradiční spolupráci se západními velmocemi. Feierabend k tomu podotkl, že každý v Londýně věděl, že to jsou zásady zahraniční politiky Edvarda Beneše, který byl nejen prezidentem republiky, ale de facto i československým ministrem zahraničí, bez jehož iniciativy se nemohlo v zahraniční politice uskutečnit nic: „Československý exil se v roce 1942 rozdělil na dva tábory – východní a západní. Východní upíral své naděje k Sovětskému svazu a byl pro socialistické Československo.


Edvard Beneš mezi československými letci, kteří měli lví díl na uznání jeho vlády

Reklama

Je zřejmé, že mnohé z toho, co Feierabend svěřil papíru, bylo vysloveno ex post, tedy poté, co znal výsledek válečného střetnutí a smutného finále československé demokracie v únoru 1948. To vše umocnilo jeho druhé emigrantství krátce po komunistickém puči. Přesto jeho kritické názory zachycují více než pověstné zrnko pravdy, jak dosvědčuje válečný deník Jana Opočenského, který působil jako vedoucí knihovny a archivu ministerstva zahraničních věcí a společně s Ladislavem Feierabendem bydleli na předměstí Londýna v Beckenhamu (jejich ženy sdílely stejný koncentrační tábor – Ravensbrück). Opočenský zaznamenal i následují názory svého souputníka: „27. června 1941. Láďa u prezidenta. Mluvilo se o ruské otázce. […] Prezident řekl, že nevěří v existenci baltských států, že země jako Rusko musí mít východ k Baltu. Mluvilo se též o tom, kdyby u nás v důsledku vítězství Ruska vznikl komunismus. Prezident řekl, že by šel na Sezimovo Ústí a psal paměti. 30. června 1941. […] Prezident nevylučuje jako Láďa možnost, že by Rusové vojenskou kampaň vyhráli […].Domnívá se, že by v tom případě nebylo možno ani vyloučit, že byVelká Británie spolu s USA zastavovala pochod Rusů na západ. Není jasno, zda bychom při tom nebyli s Rusy. 8. červenec 1941. […] Není v našem zájmu, aby se dávalo Angličanům cítit, že je nyní nepotřebujeme, že máme Rusy. Není třeba rudnout. Nebylo by to ani taktické ani politické. Masaryk, který přišel, byl velmi konfidentní na jednání s Ruskem. Není se třeba bát nějaké vlády Gottwaldovy. Do týdne uznají prý Rusové vládu Benešovu.

Smlouva

Prezident Beneš uzavřel 12. prosince 1943 smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci se Sovětským svazem. Jeho kritici poukazují na fakt, že tím navždy zpečetil osud demokratického Československa, z kterého se následně stal satelit SSSR. Na druhou stranu máme před očima osud polské exilové vlády v Londýně, která byla nakonec Západem hozena přes palubu poté, co se nedokázala (nemohla) dohodnout s Moskvou, zatímco lublinská „vzdorovláda“ se nakonec dočkala takřka všeobecného uznání (včetně od našeho exilu). Zatímco mnohé země východní a jihovýchodní Evropy zachvátily kruté občanské války, poválečné Československo bylo podobných hrůz ušetřeno. Historie zkrátka nebyla a nebude nikdy černobílá…

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 8/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více