Krvavá léta 1938-45 (8)

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 22.550

Ztracení hrdinové

Buďte tak stateční, jako byli vaši vojáci v Krasu (Doberbrodský kras – Slovinsko, Sočská fronta 1915-18), a vyrábějte takové kvalitní výrobky, jako byly vaše třistapětky hmoždíře z plzeňské Škodovky, a ve společné Evropě se nikdy neztratíte.

Tehdejší předseda Evropské komise Ital Romano Prodi k Čechům před naším vstupem do EU.

Reklama

V obecném chóru hlasů o českých vojácích, jak zní doma i po světě, můžeme tento hlas nazvat Vox clamantis in Deserto“ (Hlas [ marně] volajícího na poušti). Bible: Iz 11, 1-10 Ř 15, 4-9 Mt 3, 1-12: Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Čiňte pokání… 

Jak říká N. N. Taleb: Přemýšlet o lidech, ke kterým s historie zachovala macešsky, je smutné. Zneuznaných hrdinů, o kterých ani netušíme, že byli hrdiny, odstraňovali katastrofy a zachraňovali životy, je v dějinách mnoho.“ Kdyby někdo, jak říká Taleb, před 10. zářím 2001 – útok na newyorská Dvojčata - prosadil zákon o tom, že mají být dveře do pilotních kabin zamčené a neprůstřelné, mimo nadávek odborů a konstruktérů na zbytečnou buzeraci by se jistě nedočkal žádného vděku, že zabránil útoku (který se díky tomu nestal) na Dvojčata a zachránil USA od ponížení.


Moždíř Škoda ráže 305 mm.

Dospělost a sebevědomí národa se pozná podle toho, jak hodnotí své vojáky, i když vlivem politických i osobních událostí stáli na různých válečných stranách. Mladá a nová republika se k vojákům sloužícím císaři nezachovala sice vyloženě špatně, ale adorovala hlavně legionáře. Tehdy to bylo pochopitelné. Můžeme říci, že kdyby nebylo statečných českých „rakousko-uherských“ vojáků, kteří vytvořili základ nové čs. armády, nikdy by ČSR možná nevznikla. Protože ta vznikla diplomacií, ale podloženou silou.

Jako vždy a všude se však vyskytly různé třenice o „zásluhovost“, což není nic divného, viz třeba Francie a doslova politické zlikvidování de Gaulla, ale i komunistických skupin maquis hned po válce.

U nás se útoky na české vojáky v rakouských uniformách i na italské legionáře nechvalně předvedl nejprve poručík ruské armády, později velitel 1. praporu 21. čs. střeleckého pluku a po návratu do vlasti přednosta vojenské kanceláře presidenta republiky Masaryka generál Otakar Husák.

Reklama

Dneska už bychom měli umět ocenit obě strany. Že to není úplně pravda, ukazují třeba texty v knize Jindřicha Marka „Pod císařskou šibenicí“ (vyd. 2005), která je spíše přehledem urážek a nenávisti. Vždycky mne doslova zhnusí, když takováto propaganda pak vytryskne někde z „oficielních“ úst, jako třeba v knize bývalé ministryně zahraničí USA Condollezzy Rice, která ve své knize „Sovětský svaz a československá armáda 1948-1983: Nejisté spojenectví“ hlásá takové množství hloupostí a urážlivých a ničím nepodložených hodnocení, že je s podivem, že tahle „práce“ mohla být uznána jako „vědecká“. Při vysokoškolském studiu, kde získala titul Ph.D. Nepochopitelné je, že ji učil a co ji učil Josef Korbel, bývalý čs. diplomat a otec Madeleine Albrightové; další ministryně zahraničí USA


Praha z přelomu 19. a 20. stol.

Pak se nelze divit drzému výroku rumunského presidenta Iona Illiescu na summitu NATO v roce 2002: „Půjde-li do tuhého, budeme my Rumuni bojovat a Češi pořádat semináře“. No, možná mu mohl někdo aspoň připomenout rumunskou armádu za druhé světové války, která se vyznačovala ani ne tak hrdinstvím, jako barbarstvím vůči civilnímu obyvatelskou - třeba 5000 Židů, Moldavanů a Ukrajinců ukřižovaných bestiálně ve stepi.

Jak pomalu opadávají sentimenty a resentimenty a můžeme se podívat na tyto události z delší perspektivy, vidíme vše poněkud jinak. Také účelově zaměřená propaganda už nemá tu sílu jako tenkrát či ještě nedávno. A protože vše souvisí v této kauze se vším, tedy roky 1848, 1914, 1918, 1938 i dnešek, podívejme se, jak objektivně vypadala tato část světového a evropského, ale také germánsko-slovanského konfliktu v roce 1914.


Chomutov, náměstí přestavěné před WWI

Dlouhou dobu se psalo a učilo, že první světovou válku předcházelo „rostoucí napětí“ a „sílící krize“. Otázku posuzuje ve svých pracích britský historik Niall Ferguson, profesor na Harvard University a London School of Economics. Jeho specialitou je finanční a ekonomická historie. Z ekonomických údajů, které jsou znepochybnitelné, usoudil, že příchod války byl pro všechny ve skutečnosti překvapením. Ferguson použil empirický argument: prozkoumal ceny státních dluhopisů (něco, co zajímá Evropu i dneska, že). Dluhopisy odrážejí očekávané finanční potřeby vlád. Předpokládají-li investoři konflikt, objeví se to na cenách dluhopisů. Válka vždy znamená deficit a ohrožení investic. V tomto případě ceny dluhopisů žádné nebezpečí nezaznamenaly. Díky neuvěřitelné náhodě a štěstí, že se obě světové války prakticky vyhnuly českým zemím, můžeme si tehdejší jistotu, že se není čeho obávat a že bude dále jen klid, mír a blahobyt, dosvědčit na našich domech. v Praze i v „sudetském“ Chomutově (Komotau). V letech těsně před 1. světovou válkou se stavěly celé bohaté residenční čtvrti i v dalších městech, na venkově se přestavovaly statky a hospodářství… jen se projděte a dívejte se na štíty, kde je často uveden letopočet, kdy byl dům postaven. A podívejte se, jak nóbl a nákladně byly ty domy stavěny. A také představa, že „všichni Češi“ byli hned od začátku války „povinni“ nenávidět Rakousko-Uhersko, je poněkud hloupá. Jejich osobní i vojenská situace byla velice rozporuplná. Většina jich upřímně věřila v Rakousko a císaře pána.

Historik Ivan Šedivý říká: Československo se snažilo roli českých vojáků v rakousko-uherské armádě zlehčovat, ba přímo potlačovat. Československá armáda se dokonce žárlivě snažila zamezit sebemenším projevům „rakušanství“ ve svých řadách. Česká historická paměť rozvinula v legionářích svůj kult hrdiny, zatímco na české vojáky v císařských kabátcích se velmi záhy zapomnělo, často naprosto záměrně.


Zákopy Slovinsko - dnes

Reklama

Známý německý historický mýtus, Dolchstoßlegende, spatřoval příčiny německé válečné porážky v 1. světové válce v tom, že prý statečné německé armádě „vrazili dýku do zad“ pacifisté a socialisté v zázemí. Obdobně německá propaganda v monarchii formulovala tezi o českém národě jako o zrádcích, kteří sabotovali válečné úsilí statečných českých Němců.

Česká nacionalistická publicistika se zase tvářila, jako by každý druhý český voják byl národně uvědomělým odbojářem. Je příznačné, jak upozornil již historik Jan Galandauer, že obě strany hovořily vlastně o tomtéž: Češi prý nebyli spolehliví vojáci. Československá armáda se žárlivě snažila zamezit sebemenším projevům „rakušanství“ ve svých řadách. Dne 26. února 1923 se na prezidiu ministerstva národní obrany konala porada o tom, jak především důstojníkům zabránit v účasti na pamětnických sjezdech „starých“ rakouských pluků. Bylo rozhodnuto, že se napříště zakazuje jednání, jež by směřovalo k udržení tradic a k oživení vzpomínek bývalých rakousko-uherských formací, a že se účast na sjezdech k tomu účelu svolaných zakazuje.


Rakouské zákopy v Jamlje - Iamiano

Selektivní výběr českých vojenských, zejména bojových tradic započatý za první republiky a po druhé světové válce ještě umocněný a završený dlouhým obdobím komunistického pohledu na věc, vedl k mimořádnému „vytěsnění z paměti“ bojových výkonů, na něž bychom mohli být hrdi. A obecnému rozšíření pověsti o „zbabělcích“.

Dne 26. 4. 1915 uzavřela Itálie se státy Dohody tajnou tzv. Londýnskou smlouvu, podle níž měla za svůj vstup do války dostat Tridentsko (jižní Tyroly), Gorici, Istrii s Terstem a území Dalmácie až k řece Neretvě, získat kontrolu nad Albánií a plnou suverenitu nad souostrovím Dodekanésos (Rhodos, Kos atd., které Itálie okupovala od roku 1912). Shodou okolností jsou to místa, kam v současné době míří statisíce českých turistů, aniž by tušili cokoliv o dějinách a o tom, kolik Čechů a Slováků padlo při obraně slovinských Julských Alp, přístupu na Istrii a celé dalmatské pobřeží.

Bojová morálka Čechů v 1. světové válce kolísala v čase a v prostoru. Na severu měli vojáci tendenci vyjadřovat sympatie k „ruskému bratru“ a přecházeli na ruskou stranu jako zajatci, aby se z nich často stali aktivní příslušníci ruské armády a později československých legií. Nesmí se také zapomenout na čs. rudoarmějce, ať již dnes máme na jejich úlohu a pohnutky jakékoliv názory.


Boje v Julských Alpách

Na italské frontě patřili k oporám rakousko-uherské armády, a to téměř až do jejího konce a rozpadu. Oceňoval to také italský protivník: „… tito Slované, kteří (se) na ostatních frontách masově vzdávají, bijí (se) na naší frontě s obzvláštní neústupností. Stačí uvést Čechy, kteří se s nedostižnou houževnatostí bránili a raději se v kavernách nechali zabít, než aby se vzdali,“ charakterizovalo průběh 11. bitvy na Soče velení třetí italské armády. Italská převaha na sočské frontě dosahovala často poměru až 10:1, někdy i 15:1. O jak silné a vražedné boje se jednalo, pochopíme, když si uvědomíme, že na této frontě padlo 651 000 vojáků a bylo zde 953 886 zraněných! Úkryty při prvních bitvách rakousko(česko)-uherským vojákům představovaly často jen terénní prohlubně a nebylo výjimečné, že si obránci zřizovali chatrný kryt před palbou vršením padlých kamarádů u svých mělkých zákopů. Italští útočníci, kterým se podařilo vniknout do rakousko-uherských zákopů, byli pobíjeni v boji muže proti muži. Po opakujících se vlnách ztečí a protiztečí se po několika dnech z císařských pluků o třech až čtyřech tisících mužích vracely hloučky padesáti přeživších vojáků.


Do zákopů Monte S. Gabriele Soči

Rakousko-uherské velení proti narůstající italské početní převaze na jaře 1916 sáhlo k použití otravných plynů. Plyn začal být plněn také do dělostřeleckých granátů a stal se součástí dělostřeleckých paleb na obou stranách. Bojovalo se v údolích i ve vysokých horách, kde se nachází více jak 40 menších ledovců. Na vrších v Julských Alp Marmolada (3343 m n. m) v místech, kam dnes míří turisté a lyžaři, bojovali a umírali naši vojáci.

Snaha o proniknutí do stále odolnějších obranných postavení jednotek vedla na obou stranách k zavádění úderných jednotek (Sturmgruppen). Tyto skupiny, vycvičené k umlčování odporu a ničení palebných prostředků bojem zblízka, sloužily k uvolnění překážek a čištění cesty pro postup řadové pěchoty. Úderné jednotky se staly nepostradatelným prvkem při protiztečích, likvidaci ohnisek odporu v nepřátelských zákopech a v dalších akcích usnadňujících postup pěchoty. Mezi úderníky patřili i vojáci IV. praporu pražského 28. pěšího pluku a královehradecký 2. prapor polních myslivců.


Útok u Gorice

Již ve čtvrté bitvě zasáhlo významněji do bojů letectvo. Letecké boje nad Sočou vyvrcholily v létě 1917 a účastnila se jich řada českých letců. Nejvýznamnějším představitelem byl pražský rodák hejtman Jindřich Kostrba, původně důstojník chebského 73. pěšího pluku, který byl zařazen k 4. letecké rotě na polním letišti v Heidenschaftu (Adjovščina). Velitelem první rakousko-uherské bombardovací letky byl od března do září 1917 hejtman Karel Sabedič, rodák ze Zahrádky u Ledče nad Sázavou. Mezi průkopníky letecké taktiky patřil i referent pro leteckou činnost dělostřeleckého armádního velitelství Leo Nádherný. (Podrobnosti v magisterské práci M. Růžičkové Fronta na Soči a čeští vojáci a bakalářské práci na MU Brno „Účast českých vojáků na sočské frontě za 1. světové války 1915-1917 od E. Papcunové.)


Marmolata 1917

Publicista Lukáš Beer informuje, že se roce 2007 konala mezinárodní výstava o tzv. sočské frontě „ISONZO 1915-1917“ s českou účastí na téma „Vojáci z českých zemí na sočské frontě 1915-1917“, za účasti Slovinska, České republiky, Rakouska a Německa. Smyslem bylo připomenout také čestnou hrdinskou roli, kterou čeští vojáci hráli na jednom z nejtěžších bojišť první světové války, a fakt, že desítky tisíc jich na této frontě padly. Řeka Soča (Isonzo) bývala hraniční řekou mezi Itálií a rakousko-uherskou monarchií. V letech 1915–1917 se u Soči uskutečnilo více než deset bitev mezi italskou a rakousko-uherskou armádou. Podle historika Josefa Fučíka bojovalo u řeky Soči se zbraní v ruce v uniformě císařského vojska za „nenáviděné“ Rakousko-Uhersko asi 45 000 vojáků, tisíce z nich u Soči položily životy. Mnozí čeští vojáci z císařské armády nedezertovali, neboť přece jen měli k Rakousku-Uhersku vztah. „Nebojovali za Československo, (ale) plnili své občanské povinnosti a zákony. Byla to jejich země, v rakouskouherské monarchii se narodili, byli jejími občany, byli jí vychováni. Nebyl nejmenší důvod k tomu, aby se (později) vymazali z historické paměti českého národa.“ Bitev u Soči (a na Piávě) v roce 1917 se zúčastnily desítky tisíc obyvatel českých zemí. „To lze považovat za největší válečné nasazení českých vojáků v celé historii země. O tom, jak tito muži bojovali, svědčí skutečnost, že mnohé jejich jednotky vycházely z řady urputných bojů s jednou třetinou svého počátečního stavu,“ říká o tom historik Josef Fučík.

Ti, co se vrátili, si ale příliš poct na rozdíl od legionářů z Ruska nevysloužili. Hrdinové „nesprávné“ strany to ani v prvorepublikové armádě neměli vůbec lehké.


Vojenský hřbitov na Soči

A to přesto, že se ihned po návratu do vlasti na mnoha místech zapojili do osvobozování území odtržených Deutschböhmen. Tak třeba „domobranci“ v čele s frontovými vojáky I. praporu císařova 1. pěšího pluku, který se na italské frontě v Prižnici mnohokrát vyznamenal v boji s Italy, obsadili Opavu a celou oblast. Při tom odzbrojili 6000 vojáků Sudetenlandu, což vlastně byli frontoví vojáci c. k. 1. pěšího pluku 15. střeleckého pluku a 16. praporu polních myslivců rekrutovaných původně z Opavska.

V mnoha našich městech a vesnicích stojí památníky na padlé v první světové válce. Místní spolky, ale i učitelé by mohli dohledat, o koho šlo a kde padl. Mnoho z nich padlo právě v bitvách s Itálií. Dobrou původkyní při hledání vzpomínek na tyto rodáky by jim jistě byla kniha „Po zapadlých stopách českých vojáků - Z Julských Alp k Jadranu“ od J. Vričana, která je i mým průvodcem.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více