Zádušní mše za 294 statečných

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 14.254

Vejdete-li do gotické katedrály, zvláště v podzimní pošmourný den, můžete si připadat jako Jonáš v břiše velryby. Rozlehlá plocha a kolem vysoké žebroví, šumivý zvuk tlumených hlasů a jejich ozvěn. Shora, jakoby do hřbetu velryby, prosvítá šedé světlo. A z pološera vystupují obrazy, kříže a náhrobky, vše neurčité a tajemné jako vnitřek podivného tvora, který vás pohltil. Já jsem si jako dítě vždy takhle nějak představoval, jaké to bylo, když v tom břiše velryby musel prorok Jonáš strávit v šeru a tajemné veliké prostoře své tři dny, než jej Bůh vysvobodil.

Katedrála svatého Víta na hradě Pražském, správněji katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, toho dne 23. října 2012 čekala na nás, abychom se zúčastnili mimořádné a významné zádušní mše. Kardinál Dominik Duka měl za přítomnosti evangelických a pravoslavných kněží odsloužit zádušní mši za 294 mrtvých ve dnech sedmdesátého výročí jejich umučení. Nejednalo se však jen o nějaké náhodné oběti nacistického běsnění, ale o statečné odpůrce nacismu. Lidi, kteří pomáhali skupinám Anthropoid, Silver A, Out Distance a Intransitive splnit jejich úkol. A pomoci zachránit ohrožený národ. Možná proto byla tak slavnostní mše sloužena až sedmdesát let po jejich smrti, protože od počátku a bohužel až doposud bylo a je až příliš mnoho těch, kterým se stateční Češi a Čechoslováci nehodili a nehodí do jejich politického "krámu".

Reklama


Zapalování svíček vnuky

Zavražděnými byli muži a ženy a jejich rodinní příslušníci, lidé, kteří aktivně pomáhali při vojenské akci našeho zahraničního vojska. Při likvidaci jednoho z nejvyšších nacistů. A nepřítele nejen Čechů, ale i všech jiných nacionálnímu socialismu nevyhovujících "Neněmců". Heydricha.

Nacisté tehdy zakázali uveřejnit jakékoliv zprávy o této bestiální popravě, přestože jinak byly protektorátní noviny plné červených oznámení o popravách Čechů "za schvalování atentátu". Stovky aktivních odbojářů se do nacistické propagandy nehodili.

A nejen do ní. Komunisté a dodnes u nás mnozí o nich mluví jako o těch, kteří pomáhali "atentátníkům". A nikoli že spolupracovali na významné vojenské akci československé armády. Se slovníkem nacistů a se stejnou urputností se dodnes někteří snaží zneviditelnit vzpomínky na ty Čechy a Slováky, kteří aktivně, dobrovolně a vědomě bojovali proti okupantům a pomáhali odstranit jednoho z největších zločinců historie. Nehodí se jim přiznávat, že Češi nebyli jen pasivní obětí nacismu, ale patřili mezi aktivní odpůrce.


Čtení jmen zavražděných

Skupinka historiků a odborníků na protinacistický odboj, pánové Čvančara, Janík a Šustek, oslovili proto kardinála Duku a jedním z výsledků bylo, že v úterý 23. 10. 2012 byla v katedrále připravena svým významem mimořádná zádušní mše, druhý den pak pouť do Mauthausenu a ekumenická mše přímo na místě.

Na schodišti ke kněžišti a oltáři bylo prvního dne zapáleno 294 svící, za každého umučeného jedna. Čestnou stráž u oltářiště drželi vojáci, policisté a sokolové, lavice obsadili pozůstalí a příbuzní.

Reklama

Kardinál při této příležitosti učinil významné rozhodnutí a při zádušní mši bylo vystaveno "Paladium země české". Paladium je symbolický duchovní ochránce české země a jedna z nejvýznamnějších a možná vůbec nejvýznamnější památka českého státu. Jedná se o kovový reliéf Madony s Ježíškem v náručí o velikosti 19 krát 13,5 cm, který je podle historiků zhotoven z "korintské mědi", ze symbolického kovu. Tím je směs stříbra, zlata a mědi. Prvně prý vznikla při obrovském požáru, když Římané dobyli bohatý Korint a zapálili jej. Tak to alespoň uvádí římský historik Plinius.

Podle legendy dostala toto paladium babička knížete Václava svatá Ludmila od svatého Metoděje, když mu k jeho výrobě předala symbolicky sošky českých pohanských bůžků. Po její smrti převzal paladium kníže Václav. Když jej zabil v Boleslavi jeho bratr, kníže Boleslav, družiník svatého Václava jménem Podiven sejmul paladium z Václavovy hrudi a ukryl je do země. Ještě předtím, než byl Boleslavovými biřici dostihnut a zabit.


Zádušní mše vedená kardinálem Dukou

Paladium je vystavováno naprosto výjimečně. Poslední dvě veřejné presentace byly v době ohrožení republiky v roce 1938 a v roce 1945 po osvobození. Mše za účasti paladia je mimořádným skutkem provedeným na počest hrdinů. V průběhu mše zněla hudba Amadea Mozarta – Requiem. I v českých, údajně ateistických zemích zná téměř každý člověk její první slova: "Odpočinutí věčné dejž jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí..."

Při dlouhé mši a při tom, kdy se většina zúčastněných snažila co nejlépe napodobit konání přítomných věřících, například povstat, kdy se při mši povstat má, se mnozí pomalu odvážili a společně s kněžími pak nahlas pronášeli motlitbu: "Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá..." až po "... a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům."


Promluva.

Všichni přítomní sledovali mši až do konce. Mladí i staří, děti i staříci. A to přesto, že mnozí z přítomných tak trochu záviděli kněžím jejich několikavrstvé suknice až k zemi a pevné botky. Protože v katedrálách na sever od Alp je zima. Vlezlá zima.

Znělo čtení, sbor zpíval Requiem za doprovodu varhan, světlo svící u oltářiště magicky plálo a to vše najednou proměnilo ten chladný vnitřek katedrály, jak jej vidí turisté, té mrtvé velryby, jindy chladné a nepřístupné, v centrum soustřední ke vzpomínce na zesnulé. V úžasný obřad a skutečnou duševní událost. Bez ohledu na to, zda a jak a v co jste věřící.


V arcibiskupském paláci

Stalo se tak po sedmdesáti letech od bestiální popravy spolupracovníků našich vojáků v koncentračním táboře Mauthausen. Ale stalo se. Národ, který neví o svých hrdinech anebo je zapírá, příště už žádné mít nebude. Jak bylo řečeno: vzpomínka na tyto zavražděné hrdiny a jejich činy nás nesmí v našich úvahách vést jen do minulosti. Musíme při tom také myslet na přítomnost a budoucnost, kterou nikdo z nás nezná.

Reklama

Když skončila zádušní mše, pozval kardinál do svého sídla pozůstalé na malé setkání. Takto se má jednat s hrdiny a jejich potomky. A ne je kádrovat a svévolně hodnotit ve své vlastní malosti a ubohosti, jak se to často děje dosud.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Foto: Libor Pařízek

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více