Odsun sudetských Němců po druhé světové válce - ekonomické a politické souvislosti

Autor: Bc. Tereza Lukášová 🕔︎︎ 👁︎ 24.257

1. Společná historie Čechů a Němců v Čechách a na Moravě

Prvními etnicky známými obyvateli na území dnešních Čech a Moravy byli keltští Bójové. Přitáhli na toto území při velkém stěhování Keltů, které probíhalo kolem roku 400 před Kristem. Přibližně o třista let později byli vytlačeni germánskými Markomany. V období stěhování národů se v Čechách usídlili Slované. Vzhledem k tomu, že se orientovali na zemědělství, vybrali si především úrodné oblasti ve vnitrozemí české kotliny. V 6. století se Slované spojili s Avary. Tehdy přišla další vlna slovanského osídlování tentokrát Slovenska, horního Rakouska a Moravy. Postupně se vztahy mezi Slovanskými obyvateli a Avary zkomplikovaly. Do čela slovanského odporu se postavil franský kupec Sámo. Vzniklá krize avarské říše byla zažehnána až po Sámově smrti (658). Následně Avaři opět získali nad Slovany nadvládu. Avaři vymizeli z dějin po několika porážkách Karlem Velikým mezi roky 791 až 796. [1]

Skutečným historickým zlomem nejen české historie, ale i historie sousedství Čechů a Němců byl rok 845. V tomto roce bylo v bavorském Řezně pokřtěno čtrnáct českých knížat, čímž započalo náboženské a sociální sbližování obou národů.[2]

Reklama

Kolem roku 1100 začalo v Evropě východní osídlování, jehož důsledkem byla mimo jiné i asimilace a jazykové splynutí Čechů s Němci. Ve 13. století se české země začaly rozvíjet i po hospodářské stránce, mj. i díky politice podpory osídlování země německými měšťany a sedláky, kterou prováděl Přemysl Otakar II. Novousedlíci, kolonisté byli lákáni na sociální výhody, jako např. osvobození od daně na desetiletí, zproštění od robotních povinností atd. Osídlování a zemědělská kultivace zejména pohraničních oblastí země vyvolala i rozvoj řemesel a obchodu a následné zakládání měst v celých Čechách a na Moravě. Ve 14. století bylo díky tomuto rozvoji na území Čech a Moravy již okolo sta měst a valná většina z nich vznikla pod německým vlivem.

Velký význam pro hospodářství českých zemí měla také těžba drahých kovů, která se v Čechách rozvíjela již v raném středověku. Od 13. století tomuto rozvoji pomáhali i němečtí důlní mistři, kteří byli do země tehdy povoláni. Bohatství z těžby drahých kovů dávalo moc českým panovníkům i v Římské říši. Proces osídlování úplně ustal až ve 14. století. [3]

V 16. století se projevila soudržnost Čechů a Němců, resp. podpora říšských protestantských stavů českými stavy v boji za udržení náboženských svobod. Boj byl veden proti společnému panovníkovi Ferdinandu I. Habsburskému. Německá knížata nakonec dosáhla v září 1555 náboženských svobod Augsburským náboženským smírem. Náboženská svoboda však platila pouze pro německé protestanty. Skutečné náboženské svobody bylo dosaženo až Majestátem Rudolfa II. v červenci 1609. V této době se nadále posiloval německý vliv a rozrůstal se počet německých šlechtických rodin na českém území. Neustálé boje mezi protestanty a katolickými císařskými úředníky vyvrcholily ve druhém stavovském povstání, které odstartovala defenestrace místodržících z oken Pražského hradu v květnu 1618. Náboženské boje se rozšířily po celé střední Evropě a nakonec vyústily v „třicetiletou válku“ (1618 – 1648). V boji mezi česko-německými protestanty proti císaři byla rozhodující bitva na Bílé hoře 8. listopadu1620. Protestantské stavy vyšly z této bitvy poraženy a „zimní král“ Fridrich Falcký utekl zpět do Německa. Stavy nejen, že prohrály boj za náboženskou a politickou svobodu, ale v Čechách přišly o svou samostatnost na dalších tři sta let. Ferdinand II., římsko-katolický český král využil tuto porážku a pomstil se protestantským odpůrcům. 21. června 1621 nechal na Staroměstském náměstí popravit 27 vůdců povstání, mezi nimiž bylo i 5 německých evangelických šlechticů. Všem účastníkům povstání, bez rozdílu národnosti, byl zabaven jejich majetek a byli vyhnáni ze země. České země byly podrobeny rekatolizaci. Další Habsburští panovníci podporovali příliv německých katolíků. Mezi nimi do Čech přicházeli i řemeslníci a tovaryši, kteří byli přijímáni do cechů, jejichž vedení bylo často bilingvní. Češi si ale chránili svou řeč, dokladem může být i přijetí zákona na ochranu české řeči z roku 1615. Období, které nastalo po bitvě na Bílé hoře, je často v českém dějepisectví nazýváno „dobou temna“.[4]

V letech 1803 až 1815 probíhaly v Evropě napoleonské války, které skončily neúspěchem Francie pod vedením Napoleona Bonaparte v bitvě u Waterloo. Poválečné rozdělení Evropy bylo ujednáno na Vídeňském kongresu, který probíhal od října 1814 do června 1815. Nové uspořádání Evropy změnilo hranice jednotlivých zemí a obnovilo rovnováhu mezi mocnostmi, což zaručilo dlouhodobý mír na evropském kontinentu. 26. září 1815 byla uzavřena Svatá aliance. Tento manifest předložil ruský car Alexander I. rakouskému císaři a pruskému králi. Alexander v manifestu požadoval křesťanská přikázání jako směrnici pro politiku. Rakouský státní kancléř kníže Metternich manifest přepsal tak, že se Svatá aliance stala dokumentem stvrzujícím a zajišťujícím zachování politických ujednání Vídeňského kongresu.[5]

Počátkem 19. století přišla i do Čech, na Moravu a do Slezska průmyslová revoluce. Byl postaven první řepný cukrovar, přádelna bavlny, byl zaveden první parní kotel, byla založena první strojní továrna. V Čechách se začaly vyrábět textilní stroje, které díky tomu nebylo nutno dovážet z Anglie. [6]

Důležitými průmyslovými středisky se v průběhu 19. století staly v sudetoněmeckých oblastech mj. Karlovy Vary (porcelán), Chomutov a Most (doly), Ústí nad Labem (chemický průmysl), Jablonec (sklářské zboží a bižuterie), Moravský Šumperk (textilní, zvláště hedvábnický průmysl). Průmyslovými středisky v české jazykové oblasti, nicméně částečně s německými podíly, byla především Praha (stroje, železné a bavlnářské zboží), Kladno (hutě, železné zboží), Plzeň (hutě, stroje, pivo), Brno (plátno, stroje, železné zboží), Moravská Ostrava (hutní a železářský průmysl). Důlními středisky se staly především Chomutov, Duchcov, Most a Teplice v Krušných horách, Sokolov na Chebsku s těžbou hnědého uhlí, Moravská Ostrava, Rosice u Brna, Kladno u Prahy a Nýřany u Plzně s těžbou uhlí, jihomoravský Hodonín s nalezištěm ropy a zemního plynu [7]

Dále probíhala těžba železa, zinku, cínu, radia a stříbra. Rozvíjelo se školství, byly vybudovány železniční spoje pro průmyslové oblasti a obyvatelstvo Čech, Moravy a Slezska vzrostlo o 60% na 6 milionů obyvatel. [8]

Éra evropské stability Svaté aliance skončila v roce 1848, kdy znovu vzplál plamen revoluce. Z Francie a Apeninského poloostrova rychle přeskočil i na území Habsburské monarchie. 11. března 1848 se sešlo i shromáždění pražského lidu ve Svatováclavských lázních na Novém městě pražském. Byl zde zvolen petiční výbor, který se pod vedením hraběte V. Deyma skládal z českých i německých zástupců. Demokratický spolek Repeal předložil tomuto shromáždění požadavky, které chtěl poslat císaři. Tyto požadavky byly později upraveny do konečného znění dvou petic, které byly odeslány do Vídně. V peticích Svatováclavský výbor požadoval zrovnoprávnění češtiny a němčiny na úřadech i ve školách, zrušení poddanství, všeobecný výkup z roboty, vytvoření státoprávního celku ze zemí Koruny české, svobodnou volbu zástupců českých měst a venkovských okrsků, samostatné obecní zřízení zemské, přechod veřejného a ústního jednání k veřejnému soudnímu jednání, svobodu tisku, zajištění bezpečnosti jedince proti bezdůvodnému zatknutí a zákonné vymezení činů, za které je možné osoby zatknout, obecnou brannou povinnost, zřízení městských vojsk a okresních stráží, zrušení daně na potraviny, opravení zákona tax a kolků tak, aby byl brán zřetel na jmění, které je daněno a v neposlední řadě důkladné vzdělání pro české i německé učitele, výměru slušného učitelského platu a svobodu výuky na univerzitách. Císařovy odpovědi byly neurčité a odkazovaly na již dříve vydaná ustanovení.[9]

Reklama

V Čechách začalo sílit národní uvědomění a vymezování se vůči Němcům, ale i Židům a začaly probíhat i různé výtržnosti vůči těmto skupinám.

Češi odmítli v naprosté většině českých a moravských okresků volit do frankfurtského parlamentu. V Německu naopak sílil názor, že Češi nemají nárok na samostatnost. František Palacký se stal politickým vůdcem národa. Český Národní výbor pod jeho vedením zorganizoval Slovanský sjezd (2. – 12. června 1848). 12. června 1848 propuklo v Praze povstání, které bylo vojensky potlačeno. Národnostní boj Čechů proti Němcům byl v této době motivován také narůstající hospodářskou silou německé velkoburžoazie. Postupující demokratizace sudetských Němců, ale i Čechů a nové etnické ideje celou situaci ještě více vyostřovaly v boj o národnostní rovnoprávnost.

Následující desetiletí (1849 – 1859) je nazýváno érou Bachova absolutismu, podle rakouského ministra vnitra. Podmínky politické diktatury daly současně vzniknout mnoha pozitivním novinkám v oblasti ekonomiky a správy země, např. svobodný stav rolníkům, stavbu dalších železnic, reformu školství a justice atd.[10]

Od roku 1861 se situace v říši začala zlepšovat. Byly uspořádány první volby do Říšské rady a byl vydán Císařský patent, který zaručoval náboženskou svobodu. Zákonodárná moc byla svěřena do rukou zemských sněmů a říšské rady. Bylo zavedeno volební právo a svoboda tisku a shromažďování. Za tímto úspěchem stáli hlavně němečtí liberálové. Problém nastal, když začali prosazovat rakousko-německý centralismus a němčinu. Čeští liberálové usilovali o české historické státní uspořádání a maximální státní autonomii, protože s českou šlechtou by měli nad Němci převahu. Němci naopak chtěli, aby moc měla ve svých rukou vídeňská říšská rada, ve které by měli převahu nad Čechy.[11]

22. srpna 1868 byla říšské radě předložena Deklarace českých poslanců se 71 podpisy. Tito poslanci, přestože byli pozváni, se sněmu neúčastnili. Všech 71 signatářů se v Deklaraci odvolávalo na protest, který podali 13. dubna 1867, v němž označili říšský sněm za nevhodný a neoprávněný k zastupování zemí Koruny české. Ohrazovali se vůči habsburskému centralismu, rakousko - maďarskému dualismu, omezování české samostatnosti, snaze vytlačení Slovanů z vyššího politického života atd. Jejich hlavním požadavkem bylo respektování české samostatnosti. Deklarace byla zamítnuta a sněm vyzval těchto 71 signatářů k účasti na jednáních. Signatáři to odmítli a sněm je zbavil mandátů. Voliči demonstrovali svůj souhlas s deklarací i jednáním těchto poslanců při dalších volbách jejich znovuzvolením.[12]

Moravští čeští politici chtěli Čechy podpořit tím, že předložili moravskému zemskému sněmu 25. srpna 1868 Deklaraci moravských poslanců, symbolicky datovanou též 22. srpna 1868. V Deklaraci odmítali dualismus a zdůrazňovali význam zemí Koruny české pro monarchii. Vyhrazovali se proti porušování zásadních českých národních práv ve školství, svobodě shromažďování a tisku. Na rozdíl od Čechů nepožadovali moravští poslanci společný generální sněm zemí Koruny české a chtěli pro obě země plnou samostatnost. Moravská deklarace nebyla podepsána jen poslanci, ale také olomouckým arcibiskupem, brněnským biskupem a některými moravskými konzervativními šlechtici. Deklarace byla sněmem odmítnuta a signatáři Deklarace byli zbaveni mandátů. Moravské markrabství bylo prohlášeno za svébytné v rámci rakouského mocnářství. Slezský sněm výtvor moravských i českých poslanců odmítl a deklaroval svou loajalitu k Habsburkům.[13]

V následujících letech liberální vlády hraběte Auersperga bylo české politické hnutí pronásledováno. Roku 1872 rakouská vláda zajistila většinové zastoupení na českém zemském sněmu pro domácí Němce a v roce 1873 zavedla přímé volby do zemského sněmu, čímž Češi přišli o možnost vysílat do sněmu své zástupce. Češi setrvali ve svém odporu vůči rakouské vládě a začali ignorovat její jednání. V roce 1879 začalo politické uvolňování, které otevřelo prostor pro prosazování českých poslanců v říšském sněmu. Čeští poslanci se zasazovali o zlepšení podmínek pro český kulturní, hospodářský i politický rozvoj a zlepšení postavení uvnitř monarchie. Roku 1882 se podařilo rozdělit pražskou univerzitu na českou a německou. Čeští politici se separovali od historické šlechty, která měla silné zastoupení v říšské radě. V tomto období nastala i sociální proměna. Ve městech vznikaly nové pracovní příležitosti pro chudé dělnické vrstvy z venkova. A sociálně slabší čeští venkované se stěhovali do měst, ze kterých vytěsňovali Němce. Významný krok pro prosazování a osvobozování Čechů od Němců znamenalo zavedení všeobecného a rovného hlasovacího práva do říšské rady v roce 1906. Poprvé se podle něj volilo v roce 1907. Češi vytlačovali Němce hlavně z Prahy a také sílily počty českých obyvatel v pohraničních dvojjazyčných oblastech. Tato vzájemná rivalita mezi českým a německým obyvatelstvem Čech přerostla až ve snahy Němců udělat z oblastí osídlených převážně Němci samostatné správní celky.[14]

První světová válka dala Čechům šanci vymanit se z Rakousko – Uherského područí. T. G. Masaryk odcestoval roku 1915 do politického exilu, aby mohl vyhlásit odboj proti Rakousku – Uhersku. Představa Československého státu spojovala Čechy, Moravu, Slezsko a slovenské kraje uherské a zahrnovala samozřejmě i pohraniční oblasti s převahou německého obyvatelstva. Začlenění pohraničí do budoucí samostatné republiky mělo vedle historických také hospodářské důvody. V září roku 1915 uprchl z Rakouska do exilu též Edvard Beneš. Beneš se dostal do Paříže, kde se spojil se Slovákem Milanem Rastislavem Štefánikem. 14. listopadu 1915 vyhlásil Český zahraniční komitét zápas o zrození Československa. Roku 1916 byla vyhlášena v zahraničí Národní rada Československa. Hlavní oporou zahraničního odboje byli zástupci různých krajanských spolků, kteří sháněli potřebné peníze, poskytovali prostor ve svých časopisech apod. Postupně narůstal strategický a zejména politický význam československého dobrovolnického vojska, tzv. Legií. V zahraničí probíhalo utváření těchto Legií již od roku 1914, především ve Francii a v Rusku. V roce 1917 o válečné zajatce významně početně posílila Legie v Rusku. Její část byla přesunuta do Francie a následně 7. února 1918 vyhlášena součástí francouzské armády. V létě roku 1918 byla Národní rada uznána jako základ příští československé vlády ze strany Velké Británie, Francie, Spojených států a Japonska. V polovině října téhož roku byla ustavena zatímní československá vláda. Francie oficiálně uznala ustanovení československé vlády poté, co Edvard Beneš navštívil 13. října francouzské ministerstvo zahraničí a toto uznání na státním tajemníkovi Philippu Berthelotovi doslova vymohl. Přesným datem ustanovení bylo 26. září, kdy přišel ze Spojených států Masarykův souhlas k ohlášení prozatímní vlády. V následujících dnech vládu uznala také Itálie a Srbsko. Přijetí Benešovy nóty potvrdila také Velká Britanie. Německá vláda, vědoma si své válečné prohry, odeslala 4. října 1918 americkému prezidentovi Woodrowovi Wilsonovi žádost o příměří. Odpověď přišla ze Spojených států 5. října a jejím obsahem bylo sdělení, že spojenci jsou připraveni zahájit mírová jednání, jejichž základem mělo být uznání čtrnácti bodů prezidenta Wilsona. Dříve než začaly Spojené státy vyjednávat s Rakouskem o příměří, sepsal Masaryk pro prezidenta Wilsona deklaraci charakterizující příští československý stát. Za mocnosti Dohody jednal francouzský vrchní velitel maršál Foch a proti němu stál německý státní tajemník Matthias Erzberger. Spojenci se obávali, že by Německo mohlo využít příměří k přípravě na válku v případě selhání vyjednávání, a tak nastavilo tvrdé podmínky dohody. Mezi spojenecké požadavky patřilo například odevzdání všech německých ponorek, munice, zbraní i lokomotiv a vozidel, vyklizení všech obsazených západních území a propuštění všech spojeneckých válečných zajatců. Smlouva o příměří byla podepsána 11. listopadu 1918 ve Francii. [15] Československá republika byla vyhlášena už 28. října 1918. Německá reakce na události v Česku přišla během následujících dní, když Němci vyhlásili v severních Čechách samostatnou provincii Deutschbőhmen, na severní Moravě byla vyhlášena provincie Sudetenland a další dvě samostatné německé oblasti byly vyhlášeny v jižních Čechách a na jižní Moravě. Němečtí zástupci prohlásili tyto samostatné provincie za rakouské. Národní výbor se snažil s českými Němci vyjednávat, dokonce jim nabídl zastoupení ve vládě nového státu, které oni ale odmítli. Koncem roku 1918 bylo tedy pohraničí obsazeno českými jednotkami.[16]

Reklama

Mírová jednání, na která již neměli Němci přístup, proběhla v roce 1919 ve Versailles. Zde požadoval Edvard Beneš, aby byla k Československu připojena Němci osídlená území Čech, Moravy a Slezska. Argumentoval tím, že se z Československa stane země, kde budou ctěna práva všech obyvatel žijících v zemi. Konference tato území Československu přidělila. Někteří sudetští Němci se cítili tímto rozhodnutím poškozeni a odmítli uznat ČSR za svou politickou vlast.[17]

Československá republika přijala 29. února 1920 zákon, kterým stanovila Ústavní listinu Československé republiky. Československo zde bylo prohlášeno za demokratický stát. Zásadní částí pro německé obyvatele byla Hlava šestá, týkající se ochrany menšin národních, náboženských a rasových. Nalezneme zde rovnost před zákonem, nehledě na rasu, jazyk nebo náboženství, svobodu užívání jakéhokoli jazyku ve věcech obchodních, v tisku i náboženských věcech, ve městech, kde žije více občanů užívajících jiný než československý jazyk, zaručuje dětem výuku v jejich vlastním jazyce, přičemž vyučování československé řeči může být povinné. [18]

Soužití českého a německého obyvatelstva v Československé republice bylo od počátku složité. Sudetoněmecké strany trvající na právu na sebeurčení, neměly žádný podíl na vládě. Později však se státem začaly spolupracovat a od roku 1926 měly i podíl na vládě. Státní úředníci německého původu byli nuceni vykonávat zkoušky z českého jazyka, které většinou nezvládli. Následně byli předčasně penzionováni a na jejich místa byli dosazeni Češi. V německy mluvících oblastech byly zřizovány české školy pro děti úředníků a německé školy byly naopak rušeny z důvodu nedostatečně naplněných kapacit. Německé děti pak měly chodit do českých škol. Jako reakci na tyto kroky československé vlády, sjednotili a rozšířili sudetští Němci činnost svých na státu nezávislých organizací. Konflikt probíhal i v otázkách náboženských. Češi si roku 1920 založili na Římu nezávislou Československou církev. K této nové církvi se přihlásilo téměř 9% českých obyvatel. Členové byli převážně zastánci československé státní myšlenky a odpůrci katolické Vídně. Němci si naopak vytvořili svá hnutí odporu proti „českému“ josefinskému katolicismu. Roku 1926 sudetští Němci získali 2 křesla ve Švehlově vládě a na moci se podílelo 5 německých stran. Postupem let republiky se sudetští Němci přestávali cítit českými, moravskými, slezskými a v celku rakouskými Němci. Přestali se politicky orientovat na Prahu, případně na Vídeň a začali posouvat svou sounáležitost směrem k Německu a Berlínu. V době Velké hospodářské krize byly sudetské exportně průmyslové oblasti tvrdě zasaženy. Poklesla poptávka po průmyslových komoditách, což vedlo k nadprůměrné nezaměstnanosti právě sudetských Němců. [19]

Od roku 1933 sílily v Československu národnostní problémy. Na Slovensku vzrostl vliv Ludové strany, která usilovala o autonomii Slováků a v českém pohraničí německý politik Konrád Henlein založil Sudetoněmeckou domovinskou frontu, kterou později přejmenoval na Sudetoněmeckou stranu (SdP). Konflikty probíhaly i uvnitř obou národnostních skupin. Češi byli rozděleni na dvě skupiny, jedna se chtěla se sudetskými Němci dohodnout, proti ní byla skupina integrálně nacionalistická, která chtěla zachovat dosavadní Československo. U sudetských Němců mezi sebou bojovali autonomisté, mladoaktivisté a národní socialisté. Velkou národnostní nevraživost mezi Čechy a Němci vzbudil spor o insignie pražské univerzity, jejíž česká část byla roku 1920 zákonně prohlášena za jedinou následovnici Karlovy univerzity. Německá část univerzity byla roku 1934 vyzvána, aby insignie vydala. Spor se týkal hlavně způsobu vydání insignií a vygradoval až ke skládání úřadů, k demonstracím i násilnostem. V květnu roku 1935 proběhly v Československu volby, ve kterých zvítězili se 45 poslaneckými křesly čeští agrárníci. Druhou nejúspěšnější stranou se stala SdP, která získala 44 poslaneckých křesel. V následujícím roce přišla od tří mladoaktivistických sudetských poslanců výzva, která kladla požadavek na sociální a národnostní rovnoprávnost pro sudetské Němce. Díky událostem v zahraniční politice tato výzva nedostala ani šanci na vyslyšení. Adolf Hitler se roku 1937 rozhodl, že začne pracovat na realizaci svého dřívějšího plánu, a to rozšířit říši o geopoliticky výhodné území Československa. V té době již měl Hitler velký vliv na mezinárodním poli, zatímco pozice Československa naopak oslabovala. Francie byla ochromena vnitropolitickou krizí a Anglie, prosazující politiku appeasementu, Hitlerovi ustupovala a nakonec byla i ochotna zrevidovat versailleský systém a vyhovět Hitlerovým požadavkům. V březnu 1938 se Hitlerovi podařilo k Velkoněmecké říši „anšlusem“ připojit Rakousko a jeho pozornost se obrátila k Československu. Sudetští Němci mezitím odvolali z vlády své ministry a sudetoněmecké aktivistické strany (mimo strany sociálně demokratické) se rozpustily a připojily k SdP. Tím Němci utvořili jednotné politické hnutí. Ohrožené Československo mobilizovalo 2 ročníky záložníků, čímž dalo najevo svou připravenost se Němcům bránit. Mobilizace způsobila značný nátlak na sudetské Němce. Jejich obava se projevila ve výsledcích komunálních voleb z května – června roku 1938.

Vítěznou stranou komunálních voleb se stala SdP s 92,8% hlasů. [20]

Mezi 15. a 22. září 1938 se pod nátlakem Hitlerovy protičeské propagandy sešli v Londýně zástupci Francie a Anglie a dohodli se na tom, že schválí odstoupení sudetoněmeckých oblastí Hitlerovi. Pod tímto mezinárodním nátlakem musela ustoupit i Československá republika. 29. září 1938 se konala mnichovská konference. Adolf Hitler, Neville Chamberlain, Édouard Daladier a Benito Mussolini zde zformulovali do Mnichovské dohody Hitlerovy požadavky na odstoupení sudetských oblastí. Česká delegace se jednání neúčastnila, výsledek jí byl pouze oznámen.

Uskutečnění sudetoněmeckého sebeurčení se však nekonalo, oblasti byly rozděleny a připojeny k říšským župám. Hitlerovo úsilí o zabrání zbytku Československa nabralo rychlý spád. Nejdříve 14. března 1939 prohlásil slovenský zemský sněm nezávislou Slovenskou republiku a následně 16. března 1939 byly Hitlerem Čechy a Morava prohlášeny za protektorát. Od 1. září 1939 již v Evropě probíhala 2. světová válka. Po celou dobu trvání války až do německé kapitulace 8. května 1945 bylo Československo rozděleno na Protektorát Čechy a Morava a Slovenský stát.[21]

Poznámky

[1] Bauer a kol. (1991):Tisíc let česko-německých vztahů: Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, str. 8 – 17.

[2] Otter (1994): Úděl česko-německého sousedství: v zrcadle dvanácti století společných dějin, Brno, Jeronymova jednota, str. 12.

[3] Bauer a kol. (1991): Tisíc let česko-německých vztahů: Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, str. 25 – 31.

[4] Otter, (1994): Úděl česko-německého sousedství: v zrcadle dvanácti století společných dějin, Brno, Jeronymova jednota, str. 54 – 77.

[5] Muller, Friedrich,Vollrath (1995): Dějiny Německa, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, str. 125 – 127; Bauer a kol (1991): Tisíc let česko-německých vztahů: Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, str. 114.

[6] Bauer a kol (1991): Tisíc let česko-německých vztahů: Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, str. 115 - 116.

[7] Bauer a kol (1991): Tisíc let česko-německých vztahů: Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, str. 116 – 117.

[8] Tamtéž str. 117.

[9] Veselý (2003): Dějiny českého státu v dokumentech: Praha, Epocha, str. 199 – 200.

[10] Bauer a kol. (1991): Tisíc let česko-německých vztahů: Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, str. 119 – 122.

[11] Otter (1995): Češi v německém objetí: Kapitoly ze společných dějin: Mariánské lázně, Muzeum v Mariánských Lázních, str. 119 – 122.

[12] Veselý (2003): Dějiny českého státu v dokumentech: Praha, Epocha, str. 241 – 244.

[13] Veselý (2003): Dějiny českého státu v dokumentech: Praha, Epocha, str. 245 – 248.

[14] Otter, 1995 Češi v německém objetí: Kapitoly ze společných dějin: Mariánské lázně, Muzeum v Mariánských Lázních, str. 122 – 124.

[15] Muller, Friedrich,Vollrath (1995): Dějiny Německa, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, str. 224

[16] Čornej (2001): Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách: Sto událostí, které dramaticky změnily naši historii, Praha, Reader´s Digest Výběr, str. 346 – 351.

[17] Bauer a kol. (1991): Tisíc let česko-německých vztahů: Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, str. 165.

[18] Parlament České republiky, http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html.

[19] Bauer a kol. (1991): Tisíc let česko-německých vztahů: Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, str.166 – 168.

[20] Bauer a kol. (1991): Tisíc let česko-německých vztahů: Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, str. 171 – 175.

[21] Bauer a kol. (1991): Tisíc let česko-německých vztahů: Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, str. 176 – 180.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více