Začátky

Miroslav Rybář se narodil v Brně-Žabovřeskách 12. března 1924 poměrně už nemladým rodičům (*1893). A to nebyl jedináček, ale měl ještě o osm let mladší sestru. Rodina prý vynikala dlouhověkostí, která se ale bohužel u něho neprojevila: oba rodiče ho přežili o celých 10 let. Po skončení povinné školní docházky pokračoval Rybář ve studiu na Vyšší průmyslové škole strojnické v Brně, kde maturoval v roce 1943. Po maturitě nastoupil do zaměstnání v brněnské Zbrojovce jako postupář v technologické přípravě výroby nejprve běžné dílny, pak nářaďovny. Tady pracoval až do osvobození Československa, po roce 1945 pak začal pracovat jako konstruktér nářadí. Jak se přitom dostal ke zbraním, není zcela jasné, ale pravděpodobně nějaký čas spolupracoval s Václavem Holkem a zbraně ho začaly zajímat. V roce 1948 konečně přešel do konstrukce zbraní.

Dosud jediný známý portrét Ing. Rybáře

Když se v roce 1945 znovu otevřely československé vysoké školy, stal se posluchačem denního studia na Vysokém učení technickém v Brně. Studoval při zaměstnání a přitom dál pracoval ve Zbrojovce, což nebylo právě lehké, protože musel zameškané hodiny napracovávat (přednášky nahrazoval v jiné směně, nastavoval i soboty a neděle). Vysokou školu totiž studovat chtěl, přitom ale neměl movité rodiče, kteří by ho živili (otec byl dělník v Královopolské, matka v domácnosti se starala o svou 90letou matku a sestra se učila). To bylo období, kdy Rybář vypomáhal výdělkem rodičům.

Inženýr Rybář – konstruktér

V roce 1950 ukončil Rybář úspěšně vysokoškolská studia a získal titul strojního inženýra. Po nutných studijních odkladech tak nastoupil dvouletou základní vojenskou službu ve 26 letech. Po návratu z vojny se vrátil do konstrukce zbraní, na oddělení vedené Ing. J. Myslíkem, kde postupně získával praxi a byly mu postupně svěřovány samostatné úkoly v konstrukci zbraní pro československou armádu, kde v té době právě probíhala rozsáhlá technická i kádrová výměna. Ve snaze prohloubit si teoretické znalosti v oboru zbraní pokračoval Ing. Rybář v postgraduálním studiu na Vojenské akademii Antonína Zápotockého (VAAZ) v Brně, v oboru vojensko-průmyslovém. Diplomovou práci (zaměřenou už na Š-59, předchůdkyni jeho pozdějšího samopalu Škorpion) úspěšně obhájil v roce 1958. Výborná odborná průprava ze strojní fakulty i z VAAZ, jeho nadšení pro obor a vliv zkušených konstruktérů zapříčinily jeho velmi rychlý vývoj. A tak se Ing. Rybář zabýval už výhradně konstrukcí zbraní pro armádu, přičemž získával další praktické zkušenosti (zejména se podílel na vývoji kulometu UK vz. 59 Antonína Forala). Jméno si ale získal především svou konstrukcí samopalu Škorpion.

Samopaly Škorpion

Po zavedení automatické pušky (podle současné terminologie „útočné pušky“ či „karabiny“) Sa vz. 58 do výzbroje armády vznikla potřeba vyzbrojit velitele, ale také průzkumníky, osádky vozidel apod. malou zbraní střílející s opřením o rameno dávkami, ze které by se ale dalo střílet také jen jednou rukou, jako pistolí.

Ing. M. Rybář s manželkou

Podle J. Čermáka se požadavek na zbraň objevil někdy v roce 1958–1959. Sešlo se údajně pár zkušenějších lidí, aby prodiskutovali, co je třeba učinit pro jeho vznik (J. Čermák se osobně zúčastnil). Samopal Škorpion se prý vyvíjel jednoznačně pro ministerstvo vnitra, kterému dělali vojáci technickou službu: zadání tehdy sepsali vojáci, protože vnitro nemělo vlastní vývojové složky. M. Rybář dostal úkol „na triko“, ostatní pak říkali své názory, co a jak. Zdálo se, že je nutný zpožďovač, a J. Čermák si prý vzpomněl na podobné zařízení v pažbě kulometu Chatellerault mod. 28, které ovšem bylo třeba převést na kolmé (svislé). Později se J. Čermák podílel také na tvorbě záchytné destičky pouzdra spušťadla (spolu s M. Rybářem řešení patentovali) a na transformaci původně frézovaného pouzdra závěru na levnější výrobek z plechu (řešení podali technickému náměstkovi ředitele ČZUB Miloši Plockovi jako ZN při vyřizování jugoslávské licence). S Ing. Rybářem se Čermák dost kamarádil, i když Rybář byl podle něj „dost uzavřený (stranil se diskuzí) a zvláštní“. Podle nejnovějších informací se na vývoji samopalů, tlumičů hluku výstřelu i na potřebných zkouškách značnou měrou podílel také Otakar Galaš.

Na vývoji Škorpionů pro speciální složky pracoval pak Ing. Rybář s dvouletou přestávkou od roku 1959 až do roku 1968. Nejprve se zrodil samopal vz. 61 na náboj 7,65 mm Browning, zavedený do výroby v roce 1963. Vznikla tak vlastně úplně nová kategorie zbraní, slučujících výhody samopalu i pistole – kategorie malých samopalů. Malý samopal umožňuje účinnou střelbu i dávkami na menší vzdálenosti (např. v pouličních bojích), zaručuje přitom ale i přesnou střelbu jednotlivými ranami, a to až do 200 m. Vyniká malou hmotností i rozměry (lze ho nosit i skrytě pod oděvem) a jeho zásobníky pojmou 10 nebo 20 nábojů. Pro speciální účely využívá také účinný tlumič hluku výstřelu.

Samopal Š-59, předchůdce slavného Škorpionu

Původně tajný úkol zavést Škorpion do výroby v České zbrojovce v Uherském Brodu byl velmi náročný. Často se stávalo, jak vzpomíná Rybářova manželka, paní Marie Rybářová, že se ozval telefonát z Brodu: „… okamžitě přijeď, jsou ohroženy prémie“. Ing. Rybář měl prý proto stále připravený kufřík, kam jenom vstrčil zubní kartáček a holicí strojek, řekl: „Marie, tak já jedu“ – a byl pryč.

Po úspěchu vzoru 61 byl Škorpion na podkladě požadavků překonstruován i na ráži 9 mm Browning krátký (vz. 64) a na 9mm sovětský náboj Makarov (vz. 65).

Ing. Rybář – manažer

V roce 1965 byla tvůrčí kontinuita Ing. Rybáře na dva roky přerušena: přešel totiž z konstrukce zbraní do funkce vedoucího inženýra rozvoje oboru zbraní u nadřízené složky. Byla to náročná funkce, spočívající v koordinaci činností výzkumu a vývoje zbraní. Přestože Ing. Rybář povýšil a svoji práci vykonával velmi dobře, chyběly mu tvůrčí práce u prkna, vývojová dílna a střelecký tunel. A tak nakonec v roce 1967 požádal o přeložení zpět do konstrukce zbraní. A už za rok se řada Škorpionů rozrostla o dalšího člena, samopal vz. 68 na náboj 9 x 19 mm Parabellum. Konstrukce původního Škorpionu to totiž bez velkých problémů totiž umožňovala.

Samopal vz. 68

Nový samopal dostal navíc delší zásobník na 30 nábojů a kromě původní lehké prutové ramenní opěry vznikla i varianta s pevnou dřevěnou pažbou (obdoba UZI). Protože byl vyvíjen po bohatých zkušenostech se samopalem vz. 61 a s dvouletým odstupem, je vz. 68 hodnocena jako ze všech čtyř nejdokonalejší. Zpožďovací mechanizmus umožňuje skoro stejně přesnou krátkou dávku jako střelba jednotlivými ranami, dokonalá je i stabilita a příznivý průběh zpětného rázu. Není citlivý na nečistoty ani hrubé zacházení a zaručuje dostatečnou bezpečnost manipulace i v případě porušení zásad obsluhy.

Samopal vz. 61 Škorpion se sklopenou ramenní opěrou

Činnost Ing. Rybáře a jeho zásluhy na modernizaci střelecké výzbroje československé armády byly v roce 1966 po zásluze oceněny udělením státního vyznamenání Za vynikající práci. Dekret z 30. dubna 1966 nečitelně podepsal tehdejší místopředseda vlády.

Očekávaný přechod armády i vnitra na jednotný pistolový náboj 9 mm Makarov vedl ke konstrukci Nečasovy armádní pistole vz. 82 a k rekonstrukci původního samopalu vz. 65 na tento modifikovaný náboj s monolitickou střelou ze spékaného železa. Výsledkem vývoje byl 9 mm samopal vz. 82 s teleskopickou drátovou ramenní opěrou, jednostranným, ale pravolevým napínacím táhlem závěru a 30nábojovým zásobníkem, který ale nakonec do výzbroje zaveden nebyl.

Prototyp samopalu vz. 82/9 mm Makarov/čs. vz. 82 s teleskopickou prutovou ramenní opěrou

Licenci na výrobu samopalu Škorpion zakoupili Jugoslávci, kteří přišli kolem roku 1989 na trh s jeho samonabíjecí verzí, pistolí M 84A, určenou pro západní civilní trhy. Přibližně ve stejné době začala nabízet podobnou zbraň v ráži 9 x 19 mm také americká firma Armitage International a v roce 1992 se také poprvé objevila samonabíjecí verze zbraně z Uherského Brodu – pistole ČZ 91S. Modernizovaný samopal Škorpion 9 x 19 se zajímavými taktickými doplňky a zvětšenou ramenní opěrou se ještě nedávno objevoval v propagačních materiálech ČZUB (2003), stejně jako Škorpion vz. 61E pro původní náboj (2007). Od roku 2006 vyvíjelo – a od konce roku 2007 i vyrábí – pardubické puškařství Pavel Kupec, s. r. o., pouze samonabíjecí kopii zbraně v ráži 7,65 mm Browning pod jménem Scarabeus. Jak je vidět, problematika Škorpionů je stále živá.

Ing. Rybář jako člověk

Zbraně byly jeho koníčkem, měl je rád, ale na druhé straně by sám nic nezastřelil. Byl prý jednou na honu (vzpomíná paní Marie), poprvé a naposled, a když se vrátil, řekl: „… kdybys slyšela, jak ti zranění zajíci plakali!“ On sám vlastně nebyl střelec – nestřílel, jen co jiný střelec trefil, to nosil. Přesto prý ale měli doma vzduchovku a lapač broků.

Předčasný konec

Ing. Rybář zemřel náhle 6. prosince 1970, ačkoliv neměl žádné potíže a na nic se neléčil. Ráno prý odešel do práce jako zdravý chlap, vzpomíná paní Marie, a když ho pak hledala, protože se nevracel, a volala do nemocnice na příjem, jestli neměl náhodou s autem havárku, doporučili jí „zavolat sanitky“. A tak „zavolala sanitky“ – a tam jí řekli, že je na soudní pitvě. Ona se prý začala smát, že to není možné, že to bude omyl, volaný ale řekl: „Paní, bohužel…“ a zavěsil. Později zjistila, že jel manžel ze zahrádky, a protože předtím pršelo a cesta byla blátivá, zabořilo se auto kolem do bláta. Vylezl prý, že podhodí pod kolo trochu hlíny z pole, vytáhl si lopatičku, ale už nepodhodil a prostě padl. Lidé kolem volali sanitku, nikoho ale nenapadlo, že by to mohlo být srdce, a tak sanitka přijela až asi za čtvrt hodiny, a než ho dovezla na pohotovost, byl konec. Přitom mu bylo jen 46 let (paní Marii tehdy 43), byli už prý tak trochu za vodou a plánovali si, že si někam vyjedou, když se celý život starali; začnou mít pohodu…

Podle jeho spolupracovníka J. Čermáka měl prý Ing. Rybář vysoký tlak a snadno se rozčílil. Paní Rybářová ale o vysokém tlaku svého muže nic nevěděla (a myslí si, že by se byl určitě léčil), byl prý ale cholerik a snadno se rozčílil, hned prý ale zase zchladl a o ničem nevěděl. Později si vzpomněla, že manžel prodělal chřipku; byl s ní dokonce v neschopnosti a pak prý si, protože mu stále nebylo dobře, vzal ještě dovolenou. Domnívá se proto, že mohlo být po té chřipce manželovo srdce oslabeno.

Ing. Rybář je pochován na Ústředním hřbitově v Brně ve skupině hrobů 100, č. hrobového místa: 130.

Děti

S manželkou Marií, narozenou v roce 1927 v Kunštátu (pracující dříve jako samostatný referent odbytu na podnikovém ředitelství podniku Prádelny a čistírny), měl Ing. Rybář dvě děti: syna a dceru. Syn Miroslav (*1948) se vyučil v pětiletém studijním oboru ve Zbrojovce nástrojařem, pak pracoval tři roky „na Sokolské ulici“. Jeho otec prý chtěl, aby mu dělal střelce, a že by pak dělali spolu; když ale sám 6. prosince 1970 náhle zemřel, studoval syn dál a v roce 1971 složil druhou maturitní zkoušku na tříleté abiturientské nástavbě. Pak šel na vojnu, ačkoliv po prodělaném zánětu mozkových blan a zápalu plic v dětství neslyšel na jedno ucho. Ve věku 47 let nakonec, po tříletém boji s nemocí, zemřel na leukémii.

Dcera Marie (*1950) absolvovala strojní průmyslovku a má dvě děti. Když dědeček Miroslav zemřel, byly vnukovi Jaromírovi čtyři měsíce; dnes je mu 41 let a je stavební inženýr. Vnučce Kateřině (Špačkové) je 28 let. V roce 2009 promovala na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity. Žádný z potomků Ing. Rybáře se „zbraňařsky nepotatil“.

Poděkování za vzpomínky a poskytnuté dokumenty patří manželce Ing. Rybáře paní Marii Rybářové, za bezprostřední vzpomínky pak také jeho spolupracovníku Jiřímu Čermákovi.

Porovnání základních technických údajů Škorpionů:

Vzor:	vz. 61	vz. 64	vz. 65	vz. 68
Ráže (mm):	7,65	9	9	9
Náboj:	7,65x17 Br.	9x17 Br. kr.	9x18 Mak.	9x19Para
Celková délka (mm):	270/520	270/520	270/520	305/595
Délka hlavně (mm):	115	115	115	130
Hmotnost bez zás. (kg):	1,30	1,35	1,35	2,03
Obsah zásobníku (nábojů):	10, 20	10, 20	10, 20	10, 20, 30
Kadence (ran/min.):	750	800	800	750
vo (m/s):	320	317	320	400
Eo (J) (cca):	250	300	300	500

Patenty Ing. Rybáře (bez nároku na úplnost seznamu)

156 725 – Závěrový mechanizmus automatických střelných zbraní, přihl. 15. 2. 1975 (pouzdro s náhonem zpomalovače)

152 785 – Rovný skříňový zásobník pro automatické střelné zbraně, přihl. 12. 12. 1969

133 325 – Zajištění mušky, přihl. 14. 9. 1964

133 324 – Dvouřadý zásobník automatických zbraní, přihl. 7. 11. 1964

133 321 – Zajištění závěrového mechanizmu, přihl. 30. 3. 1961

133 320 – Spoušťový mechanizmus pěchotních zbraní, přihl. 30. 3. 1961

133 319 – Zařízení ke snížení kadence pěchotních automatických zbraní, přihl. 27. 3. 1961

133 318 – Sklopná ramenní opěrka zbraní, přihl. 6. 3. 1961

133 003 – Spoušťové zařízení u automatických zbraní, přihl. 16. 11. 1959

133 322 – Záchytná destička pouzdra spušťadla ručních pěchotních zbraní, přihl. 30. 3. 1964 (autoři: Rybář + Čermák)

Zdroje:
Popelínský, L.: Čs. automatické zbraně a jejich tvůrci. Naše vojsko, Praha 1999;
vzpomínky paní Marie Rybářové, manželky, a spolupracovníka J. Čermáka

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2011 vydavatelství Naše Vojsko.