Fregaty MEKO 200TN a 200HN (1.) - Bestseller v tureckém podání

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 13.015

Vznik ve své době revoluční koncepce MEKO se dá vystopovat do 70. let, kdy konstruktéři západoněmeckých loděnic Blohm & Voss zahájili vývojové práce na rodině eskortních jednotek určených na export. Loděnice sice byly po dlouhá desetiletí dvorním dodavatelem německého námořnictva, ale od skončení 2. světové války v nich nebyla postavena žádná větší bojová plavidla. Vzhledem k technologickému pokroku v poválečném období se dá konstatovat, že byly v této oblasti nováčkem, a pro přitažení potenciálních zákazníků proto musely přijít s něčím atraktivním. Mezi hlavní cíle vytyčené při projektování nových plavidel byla jejich univerzálnost, nízké pořizovací a provozní náklady a velký modernizační potenciál. Jednotky měly být konstrukčně jednoduché, což mělo usnadňovat proces jejich stavby natolik, aby jej zvládly také technologicky méně vyspělé loděnice. Od počátku se totiž počítalo s možností jejich licenční výroby v zemích budoucích uživatelů. Ti dále měli mít možnost vybrat si plavidla a jejich vybavení ušitá přesně na míru svým požadavkům. Ve své době, charakteristické neustálým nárůstem cen zbraňových systémů, byla tato zadání velmi náročná a pro konstruktéry loděnic Blohm & Voss představovala velkou výzvu. Jejich řešením byla progresivní modulární koncepce nazvaná MEKO – MEhrzweck KOmbinationschiff.

Reklama

Samotná modulární konstrukce plavidel nebyla v 70. letech žádnou novinkou, protože byla praktikována již od 2. světové války. Jednalo se o tzv. konstrukční modulárnost (anglický termín construction modularity), určenou ke zjednodušení stavebních procesů, snížení pořizovacích nákladů a dále k usnadnění budoucích oprav a modernizací. Trup a nástavby plavidel jsou při ní rozděleny na konstrukční bloky nebo celé sekce, které mohou být vyráběny současně ve více loděnicích, a to i takových, které nemají kapacity na stavbu celých plavidel. Výhodou je možnost dobrého přístupu do trupových sekcí, jež značně ulehčuje a urychluje montáž jejich vybavení. Plavidla jsou poté sestavována z těchto bloků a sekcí v jedné loděnici.

Modulární koncepce MEKO

Konstruktéři loděnic Blohm & Voss však posunuli konstrukční modulárnost na vyšší úroveň, pro kterou se zažil termín konfigurační modulárnost (configuration modularity). Základní filozofie koncepce MEKO se opírala o poznatek, že plavidlo je v podstatě pouze nosičem zbraňových a elektronických systémů, které se stejně jako jiné prvky vybavení umísťují do konstrukčních modulů. Klíčem k řešení byla jejich unifikace do několika základních velikostí. Koncepce MEKO měla zahrnovat rodinu různě velkých, do značné míry unifikovaných plavidel – nosičů jednotné palety standardizovaných modulů (kontejnerů) s vybavením, zvaných FES. Ty se měly instalovat do tzv. hnízd – rezervovaných prostorů v trupu a v nástavbách. Počet a typ modulů FES měl záviset pouze na velikosti plavidla a požadavcích zákazníka. Koncepce MEKO představovala velký odklon od klasické konstrukční filozofie. U ní byly konkrétní zbraňové a elektronické systémy neoddělitelně zakomponovány do konstrukce plavidla již v projekční fázi. Případné přestavby nebo výměna těchto systémů při modernizacích byly nutně spojeny s velkými zásahy do konstrukce plavidel, což bylo časově náročné, a tím i drahé.


Fregata Yildirim, poslední jednotka typu MEKO 200TN Track I. Plavidlo nese jen čtyři protilodní střely Harpoon, což je standardem třídy při mírovém provozu

Vytvoření koncepce MEKO znamenalo obrovský rozsah práce. Musela být totiž navržena nejen rodina plavidel se standardizovanými trupy využívajícími řadu společných prefabrikátů, ale také jejich pohony několika typů a kontejnery FES schopné pojmout většinu systémů dostupných na trhu. To vše v zájmu dosažení co největší variability nabídky pro přitažení zákazníků. Moduly FES jsou dělené na dva hlavní typy: zbraňové a elektronické. Dosud jich bylo navrženo přes 50, hlavně pro systémy britského, francouzského, italského, německého, nizozemského a amerického původu. Vybavené jsou příslušnými přívody elektrické energie, ventilace, interfejsy pro integraci do řídicích systému nosiče atd., jejichž protikusy jsou umístěné v „hnízdech“, do kterých se instalují. Standardizaci modulů komplikovala kromě jejich velké rozmanitosti řada jiných faktorů, jako např. rozdílné měrné soustavy (metrická, imperiální) používané v jednotlivých zemích původu systémů nebo jiné standardy zásuvek, konektorů, spojů, sběrnic apod. Pro lepší názornost můžeme uvést variabilitu příďového modulu pro víceúčelový kanon, který může nést např. italský 76mm kanon Oty Melara Compact s hmotností 7,5 t, francouzský 100mm Model 1968, vážící 21 t, nebo americký 127mm kanon Mk.45 o hmotnosti 24 t.

Samotná instalace jednoho kontejneru FES trvá nanejvýš 30 min. a jeho plná integrace s plavidlem může v průměru zabrat od tří dnů do dvou týdnů. Pro menší prvky vybavení, které nepotřebují samostatné kontejnery, byly vyvinuty palety a panely. Velkou výhodou koncepce MEKO je, že při projektování plavidel není nutné dopředu znát jejich přesné vybavení, nýbrž pouze kategorie systémů, což postačuje k určení typu a počtu kontejnerů. Do budoucna zase jednoduchá možnost výměny modulů FES značně zkracuje dobu, a tím i nákladovost modernizačních procesů.


Fregata Oruçreis druhé výrobní série, u které byla pozměněna sestava elektroniky. Na hlavním stožáru je vidět radar AWS-9, u paty předního stožáru SŘP TMKX/TV-CW

Loděnice Blohm & Voss v 70. letech připravily bohatou nabídku plavidel rodiny MEKO, tvořenou sedmi rozměrově odlišnými řadami. Nejmenší z nich byly hlídkové čluny MEKO 25 s délkou cca 47 m, největší pak fregaty MEKO 360 s délkou kolem 130 m. První exportní úspěch se dostavil poměrně brzy a již v listopadu 1977 byl s Nigérií podepsán kontrakt na stavbu fregaty Aradu typu MEKO 360 H1 s plným výtlakem 3360 t. V lednu 1979 bylo argentinským námořnictvem objednáno šest velmi podobných jednotek třídy Almirante Brown typu MEKO 360 H2. Na rozdíl od Aradu jsou klasifikovány jako torpédoborce. Již v srpnu 1979 ale bylo rozhodnuto stavbu poslední dvojice anulovat a uspořené prostředky raději investovat do stavby šesti korvet třídy Espora typu MEKO 140 A16 se zhruba poloviční velikostí. Všechny jednotky řady MEKO 360 byly postaveny v loděnicích Blohm & Voss v Hamburgu, korvety zase v argentinských AFNE v Riu Santiagu.

Turecká zakázka

Reklama

Argentinské jednotky a nigerijská fregata jsou řazeny k první generaci rodiny MEKO. Již během jejich stavby však byla v loděnicích Blohm & Voss vyvíjena druhá generace MEKO. U ní měly být zohledněny zkušenosti ze stavby a zkoušek prvních členů rodiny. Důraz byl kladený zejména na zvýšení životnosti plavidel, snížení jejich signatur a úpravu kontejnerů FES, aby mohly nést rozměrnější systémy. V rámci druhé generace vznikly také vylepšené fregaty řady MEKO 200 s plným výtlakem kolem 3000 t, které byly při o něco menších rozměrech a ceně, než měl typ MEKO 360, celkově vyváženější konstrukcí s prakticky identickými bojovými schopnostmi. Pro tyto vlastnosti se zakrátko staly exportním šlágrem a pro floty Turecka, Portugalska, Řecka, Austrálie a Nového Zélandu jich bylo postupně postaveno celkem 25 v pěti základních variantách.

Prvním zákazníkem typu MEKO 200 se stalo turecké námořnictvo, které počátkem 80. let rozběhlo rozsáhlý modernizační program hladinových sil. Turecko vždy přikládalo svému námořnictvu značný význam, který ještě vzrostl v roce 1952, kdy se stalo členem NATO. Vzhledem ke strategicky důležité poloze země, která byla branou do Černého moře, byly hlavními rolemi tureckého námořnictva střežení a ochrana Bosporské úžiny a zabránění případného průniků plavidel Černomořské floty VMF do Středomoří. Mnohem reálnějším potenciálním protivníkem však bylo námořnictvo jeho souseda a partnera v NATO – Řecka. Oba státy byly historicky znepřátelené a v průběhu studené války, kde byly naoko na stejné straně, několikrát jen málo scházelo do otevřeného konfliktu mezi nimi. Důsledkem toho byly závody obou zemí ve zbrojení, kterým se nevyhnula ani jejich námořnictva. Pro špatnou hospodářskou situaci byla turecká flota, stejně jako její řecký protějšek, v prvních poválečných desetiletích odkázána především na starší jednotky z druhé ruky, původem hlavně z USA nebo Velké Británie. Zlepšující se ekonomické ukazatele země v 70. letech však umožnily také akvizici moderních typů. Tehdy se je na tureckém trhu podařilo prosadit výrobcům ze SRN, kteří se zde postupně vypracovali do pozice dvorních dodavatelů. Mezi jejich prvotiny patřily dieselelektrické ponorky Type 209 a raketové čluny třídy Dogan.


Jednotky série Track II-A se kromě větších rozměrů trupu od první série liší pohonnou soustavou, která jim umožnuje vyvinout vyšší rychlost a je provozně spolehlivější

Turecké námořnictvo se na SRN obrátilo také počátkem 80. let, kdy hledalo perspektivní náhradu za zastaralé a provozem opotřebené torpédoborce tříd Fletcher, Allen M. Sumner a Gearing americké provenience, postavené v průběhu 2. světové války nebo krátce po ní. Těch třeba v roce 1982 sloužilo celkem 15 a tvořily páteř hladinových sil až do první poloviny 90. let. Jako nejvhodnější náhrada za staré torpédoborce byly vybrány právě fregaty typu MEKO 200. V dubnu 1983 byla objednána čtveřice jednotek verze MEKO 200TN (Turkish Navy), jejíž označení bylo po objednání jejich čtyř vylepšených sester upřesněno doplněním výrobní série Track I.

Stavba prototypové fregaty byla zahájena koncem května 1985 v loděnicích Blohm & Voss v Hamburgu. Plavidlo dostalo jméno Yavuz, po bitevním křižníku, který se proslavil v průběhu 1. světové války a v turecké flotě sloužil až do roku 1950. Fregata byla zařazena do služby v červenci roku 1987. Druhá jednotka třídy, pojmenovaná původně Turgut, což bylo krátce po jejím zařazení do služby v únoru 1988 z politických důvodů změněno na Turgutreis, byla postavena v loděnicích HDW v Kielu. Další dvě fregaty, Fatih a Yildirim, však již byly postaveny v domácích loděnicích Gölçük Naval Shipyards s německou technologickou pomocí. Třída Yavuz představovala první skutečně moderní plavidla, která turecké námořnictvo dostalo v poválečném období.

Třída Yavuz

Fregaty MEKO 200TN Track I představují nejmenší členy rodiny MEKO 200. Jejich trupy dosahují maximální délky 110,5 m, šířky 14,2 m a ponoru 4,1 m (s cca 6m výstupkem, kryjícím trupový sonar). Standardní výtlak plavidel činí 2414 t, plný 2994 t. Trup s tzv. hladkou palubou má po celé délce dvojité dno a je rozdělený na tři paluby a 12 vodotěsných úseků. Každý z nich je koncipovaný jako autonomní bezpečnostní zóna a disponuje vlastním protipožárním a ventilačním systémem, systémy detekce a kontroly poškození a rozvaděči elektrické energie. Fregaty si zachovávají plavbyschopnost po zatopení tří sousedních úseků. Hasicí systémy využívají v životně důležitých úsecích kromě mořské vody také plyn Halon 1301. Základním konstrukčním materiálem fregat je ocel, která je použitá na trupu a nástavbách. Ze slitin hliníku jsou pro úsporu hmotnosti pouze stožáry a komíny.


Hlavní protiponorkovou zbraní fregat je vrtulník AB-212, který je vidět na zádi jednotky Yildirim. Po stranách jeho hangáru jsou dva ze tří systémů Sea Zenith kategorie CIWS

Turecko pro své první fregaty MEKO 200 vybralo úspornou a jednoduchou pohonnou soustavu typu CODAD. Tvoří ji čtyři diesely typu MTU 20V1163 TB93 s maximálním výkonem na hřídel po 6600 kW, které přes převodovky roztáčejí hřídele dvou šroubů s nastavitelnými lopatkami. Maximální rychlost jednotek třídy Yavuz je 27 uzlů, jejich dosah při ekonomické rychlosti 20 uzlů činí 4000 námořních mil. Zdrojem elektrické energie jsou tři generátory poháněné diesely MTU 8V396 s výkonem po 480 kW. O dobrou stabilitu plavidel se starají dva boční stabilizační kýly a dva aktivní ploutvové stabilizátory. Posádku fregat tvoří 154 námořníků a 26 důstojníků.

Reklama

Jednotky třídy MEKO 200TN Track I disponují vyváženou sestavou výzbroje a elektroniky. Hlavňovou výzbroj tvoří americký 127mm víceúčelový kanon Mk.45 Mod.1 s maximální kadencí 20 ran/min. a dostřelem 23 km, umístěný na přídi. Doplňují jej dva 12,7mm kulomety určené pro policejní účely. Hlavní údernou zbraní fregat je osm protilodních střel RGM-84A/C Harpoon s doletem 92 km, jejichž dvě čtyřnásobná OZ jsou instalována na nástavbě mezi stožáry. Protivzdušnou obranu zajišťuje systém NSSMS (NATO Sea Sparrow Sparrow Missile System). Z jeho osminásobného OZ typu Mk.29, umístěného za komíny, jsou odpalovány PLŘS RIM-7M/P Sea Sparrow s doletem do 26 km nebo jejich italská mutace Aspide. Palebný průměr na plavidlo činí 24 střel, jejich přebíjení je manuální. Blízkou protiraketovou obranu fregat obstarávají tři systémy GM-25SZ Sea Zenith kategorie CIWS, každý se čtyřmi kanony ráže 25 mm s celkovou maximální kadencí 3200 ran/min. (více v MR 7/2011). Lze je však využít také proti jiným vzdušným a hladinovým cílům. Boj s ponorkami je hlavním určením pro jeden vrtulník AB-212, který může být kromě torpéd v případě potřeby vyzbrojený rovněž lehkými protilodními střelami Sea Skua s doletem 15 km. Pro vrtulník je k dispozici letová paluba a hangár. Plavidla dále nesou dva trojnásobné torpédomety pro lehká, 324mm protiponorková torpéda Mk.45 Mod.5.


Fregaty rodiny MEKO 200 jsou charakteristické vyváženou sestavou výzbroje a elektroniky, což bylo spolu s promyšlenou modulovou konstrukcí hlavním důvodem jejich úspěchu

Primárním senzorem fregat třídy Yavuz pro detekci vzdušných cílů je nizozemský radar středního dosahu DA-08. Ostrahu radiolokačního horizontu a detekci hladinových cílů obstarává britský radar AWS-6A Dolphin a fregaty dále nesou navigační radar Decca TM 1226. Navádění protiletadlových střel Sea Sparrow a Aspide zajišťuje jeden radar/ozařovač STIR-1.8 spolu se systémem WM-25, jehož charakteristický radom ve tvaru „vejce“ je umístěný před předním stožárem. WM-25 kombinuje přehledový radar a střelecký radar / ozařovač a je určený také k řízení palby 127mm kanonu. Systémy Sea Zenith využívají dva externí SŘP typu TMK/EO, každý se střeleckým radarem a optoelektronickými systémy. Detekci ponorek zajišťuje trupový sonar DE 1160, jehož anténa je umístěná ve výstupku pod trupem. Integrovaný systém pro vedení EB zahrnuje rušič Ramses a systém pro radiotechnický průzkum Rapids. Spolupracují s ním dva šestinásobné vrhače klamných cílů Mk.137, patřící do systému Mk.36 SRBOC. Fregaty dále nesou vlečené klamné protitorpédové cíle SLQ-25A Nixie.


U paty stožáru fregaty Turgutreis první výrobní série je vidět SŘP WM-25, před ní na střeše můstku se nachází jeden ze dvou systémů TMK/EO pro řízení palby systémů Sea Zenith

Všechny elektronické a zčásti také zbraňové systémy na palubě fregat jsou integrované do nizozemského bojového řídicího systému STACOS Mod.1 (zjednodušená exportní varianta systémů rodiny SEWACO) s datalinkem ve standardu Link 11. Ovládaní zbraní však mají na starosti samostatné systémy řízení palby. Harpoony využívají typ SWG-1A a NSSMS zase Mk.91. Unikátním systémem, který využívají pouze turecké fregaty MEKO 200TN, je integrovaný systém protiraketové obrany Seaguard. Jeho součástí jsou systémy Sea Zenith a jejich SŘP TMK/EO, jako vstupní zdroj informací, využívá radar AWS-6 a spolupracuje také se systémem NSSMS.

Přehled tureckých a řeckých fregat MEKO 200

Takt. číslo

Jméno

Verze

Loděnice

Zahájení stavby

Spuštění na vodu

Zařazení do služby

F240

Yavuz

TN Track I

B&V

30. 5. 1985

7. 11. 1985

17. 7. 1987

F241

Turgutreis (exTurgut)

TN Track I

HDW

20. 5. 1985

30. 5. 1986

4. 2. 1988

F242

Fatih

TN Track I

Gölçük

1. 1. 1986

24. 4. 1987

28. 8. 1988

F243

Yildirim

TN Track I

Gölçük

24. 4. 1987

22. 7. 1988

17. 11. 1989

F244

Barbaros

TN Track II-A

B&V

18. 3. 1993

29. 9. 1993

16. 3. 1995

F245

Oruçreis

TN Track II-A

Gölçük

15. 9. 1993

28. 7. 1994

10. 5. 1996

F246

Salihreis

TN Track II-B

B&V

24. 7. 1995

26. 9. 1997

17. 12. 1998

F247

Kemalreis

TN Track II-B

Gölçük

4. 4. 1997

24. 7. 1998

8. 6. 2000

F452

Hydra

HN

B&V

17. 12. 1990

25. 6. 1991

12. 11. 1992

F453

Spetsai

HN

Hellenic

11. 8. 1992

9. 12. 1993

24. 10. 1996

F454

Psara

HN

Hellenic

12. 12. 1993

20. 12. 1994

30. 4. 1998

F455

Salamis

HN

Hellenic

20. 12. 1994

15. 5. 1997

16. 12. 1998

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více