Hawker Hunter 03 - Trefa do černého

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 18.162

Klíčem k nové verzi Hunteru bylo dlouho očekávané dokončení vývoje upravených motorů Rolls-Royce Avon 203 s tahem 42 kN, což bylo proti starým „stovkovým“ verzím o třetinu víc. Navíc se podařilo motor zbavit staré „neřesti“, kterou byla citlivost na nasátí spalin při střelbě. Nová verze Hunteru dostala označení F.6 a měla se stát páteřním typem RAF minimálně na nejbližší dekádu. Osud však chtěl jinak.

Oběť pokroku

Montáž nového motoru s sebou nesla další nutné úpravy. Prvním nedostatkem byla snaha letounu vzpínat příď ve velkých výškách. Aerodynamici problém vyřešili zvětšením hloubky profilu na vnější straně křídla a vytvořením psího zubu na náběžné hraně. Tím došlo zároveň k ustálení proudění na křídle a zmenšení posunu proudnic směrem ke konci křídla, což je běžná nectnost šípových křídel.

Reklama


Hunter FGA.9 ve zbarvení Empire Test Pilots School. Dobře je vidět zub na náběžné hraně křídla instalovaný od verze F.6

Možnosti letounu rozšířila montáž dalšího páru „mokrých“ závěsníků, které umožňovaly nést další dvojici přídavných nádrží nebo odpovídající množství výzbroje, zpravidla bomb. Po svěšení závěsníku šlo na čtyři speciální pylony zavěsit 12 neřízených raket ráže 76 mm pod každou polovinu křídla. Reaktivní síly vznikající při střelbě z kanonů ve velkých výškách způsobovaly pokles přídě letounu pod horizont. Náprava se našla v montáži deflektorů na ústí hlavní kanonů. Zároveň byly zvětšeny „Sabrinas“, zachytávající prázdné nábojnice.

Prototyp Hunteru F.6 (XF833), zatím pod projektovým označením P.1099, od země poprvé odlepil Neville Duke 23. ledna 1954. Samotná výroba začala zhotovením omezené série sedmi letounů (WW592–598), které byly přestavěné z draků F.1. Sériová výroba se rozběhla od září 1955. První sériový stroj (XE526) byl zalétán 11. října 1955.

První jednotkou přezbrojenou na novou verzi Hunteru byla 19. peruť RAF na základně Church Fenton, jež v říjnu 1956 dosáhla operační způsobilosti. Zpoždění v dodávkách bylo do jisté míry způsobeno tím, že se nevyužily nedokončené draky verze F.4. Tyto přestavby byly zahájeny až po dokončení první stovky F.6. Celkem vzniklo 383 strojů verze F.6, které tvořily výzbroj 19 operačních perutí. Přitom byla původní objednávka zkrácena o sto strojů. Celé přezbrojování proběhlo do konce roku 1958.

Navzdory původním nadějím, vkládaným do nového letounu, se Huntery F.6 jako stíhačky u RAF příliš neohřály. Od roku 1960 začínaly do výzbroje přicházet nové, nadzvukové English Electric P.1 (budoucí EE Lightning), vyzbrojené řízenými střelami, a to znamenalo konec stíhací kariéry Hunteru.


T.68 vyřazená ze švýcarského letectva, nyní s civilní imatrikulací a líbivým „tygřím kožichem

Přestože nová verze Hunteru byla primárně vyvíjena jako záchytná stíhačka, ukázalo se, že rozšíření spektra výzbroje byl od Sydneyho Camma velmi prozíravý tah. Hlavně když byl původní projekt zdokonalené stíhací verze P.1083 zrušen a stejně dopadl návrh ještě radikálnějších úprav, označený P.1091, což byla bezocasá delta s trupem Hunteru. Huntery udělaly největší kariéru jako univerzální letouny schopné nasazení proti pozemním cílům, a dále v zemích, které si nemohly dovolit drahé supersonické letouny typu EE Lightning.

Druhá vlna exportu

Reklama

Tradičním odběratelem britské výzbroje byla Indie. Delegace zajišťující nákup navštívila ostrovní království v roce 1956. Posoudila výkony verzí F.4 i F.6 a v roce1957 zaslala indická vláda objednávku na 160 Hunterů F.6, které byly vyvezeny pod exportním označením F.56. Prvních 30 strojů bylo odesláno ještě do konce roku a celá objednávka byla splněna v roce 1960. Huntery dostaly do výzbroje 5. a 17. peruť na základně Peena a 7., 20. a 27. peruť na letišti Ambala. Ve výzbroji indického letectva vydržely Huntery až do roku 2001!

Další odběratelé pocházeli z Blízkého východu. Irák, ještě před nástupem režimu Saddáma Husajna, zakoupil s pomocí amerických fondů prvních šest strojů na jaře 1958. Po změně režimu přestali Britové do Iráku dodávat náhradní díly, což vedlo k postupnému uzemnění Hunterů.

Huntery si pořídilo také sousední Jordánsko, jehož letectvo je dlouhodobě považováno za to lépe vycvičené v oblasti. Celková dodávka činila 12 strojů F.6. První do Jordánska dorazily v roce 1958. Později Jordánsko nakoupilo olétané Huntery z Iráku, aby nahradilo ztráty, které utrpělo od izraelského letectva během šestidenní války. Huntery F.6 vydržely ve výzbroji do roku 1974, kdy je nahradily americké Northropy F-5A.


Švýcarský Hunter F.58. Švýcarským příspěvkem byla montáž brzdicího padáku do pouzdra nad výtokovou tryskou

Šest stíhacích Hunterů F.6 ze stavů RAF zakoupilo letectvo Libanonu. Čtyři stroje koupila Saúdská Arábie v rámci programu Magic Carpet. Tyto Huntery nesly exportní označení F.60. Po šestidenní válce byly zbývající 3 ks prodány Jordánsku.

Zdaleka největším uživatelem Hunterů F.6, resp. verze F.58, což bylo exportní označení, bylo Švýcarsko. Švýcaři byli při nákupu opatrní. Nejprve provedli porovnávací testy s F-86 Sabre, Mystere IV a Folland Gnat, ze kterých vyšel Hunter vítězně. Potom si na měsíc „půjčili“ dva Huntery (XE587 a XE588), aby otestovali, jak obstojí v horských podmínkách. V lednu 1958 podepsali objednávku na 100 ks, ale vyžadovali, aby byl letoun vybaven brzdicím padákem pro zkrácení dojezdu, protože švýcarské letectvo hojně používalo letištních úseků dálnic.

Prvních 12 letounů (J-4001–J-4012) bylo uvolněno z původní objednávky RAF, zbytek představovaly nově postavené stroje. Letouny tvořily výzbroj osmi stíhacích letek. V letech 1971 a 1974 bylo objednáno dalších 52 letounů, což byly repasované stroje z výzbroje RAF. Huntery prošly ve Švýcarsku modernizací, proto mohly nosit řízené střely AIM-9 Sidewinder a AGM-65 Maverick. Létaly až do 90. let.

Druhý dech

Sydney Camm byl prozíravý konstruktér. Velmi dobře věděl, že RAF potřebuje nahradit zastarávající stíhací-bombardovací verze Venomů FB.4. Relativně nový Hunter byl obecně považovaný za příliš drahý pro konverzi na bitevní stroj. Uvažovalo se o přestavbě některého z cvičných strojů. Nicméně když probíhalo výběrové řízení, protlačila firma Hawker mezi Jet Provost T.3 a Folland Gnat F.1 i své dva Huntery F.6 vybavené brzdicími padáky (XK150 a XK151). Huntery své protivníky zcela deklasovaly, hlavně při letech v horkých a horských podmínkách, kde se naplno projevila výhoda výkonnějšího motoru.


FGA.9 při pojíždění. Nad nádržemi jsou vidět „vykousnuté“ rohy vztlakových klapek

Reklama

Odezva byla rychlá. Ještě v roce 1958 přišla objednávka na přestavbu 40 strojů FGA.9 z nadbytečných draků verze F.6. V roce 1959 přišel druhý kontrakt na přestavbu další 36 letounů a v průběhu následujících pěti let ještě čtyři další „doobjednávky“ na dalších 52 ks.

Hlavní změny se týkaly zesílení křídla. Na vnitřní závěsníky bylo možné podvěsit bomby do ráže 454 kg, svazky po šesti 76mm raketách nebo raketnice Matra SNEB pro 24 či 37 raket ráže 57 mm. Na vnější závěsníky bylo možné podvěsit bomby do ráže 454 kg nebo po jejich svěšení čtyři svazky po třech 76mm raketách Mk.12.

Všechny závěsníky mohly nést přídavné nádrže. Vnitřní pár nové, velké s objemem po 1045 l paliva, vnější pár malé s objemem 454 l, používané i na stíhacích verzích. Nádrže na vnitřních závěsnících dostaly vzpěry, aby je nebylo nutné před bojem odhazovat, a vztlakové klapky musely dostat ve „vnějších rozích“ obloukové výřezy kvůli možnosti jejich vysunutí nad větší nádrží. Kromě toho měly letouny výkonnější klimatizaci, která bránila rosení překrytu kabiny při rychlých změnách výšky, objemnější kyslíkovou soustavu, umožňující delší lety, a všechny závěsníky bylo možné nouzově pyrotechnicky odhodit.

Prototyp verze FGA.9 (XG135) byl zalétaný 3. července 1959. Tento letoun se ztratil při havárii 6. dubna 1973. Pilot F/L McLeod zaznamenal varování o požáru motoru a katapultoval se. Hořící letoun se zřítil asi 5 km východně od města Wittering. Konvertované Huntery FGA.9 byly zpočátku vybaveny motory Avon 203, ale postupně dostávaly modernější Avon 207.

Huntery FGA.9 putovaly jako první do zámoří. V lednu 1960 jimi začala být přezbrojována 8. peruť RAF na základně Khormaksar v Adenu. Plného stavu dosáhla v polovině února. Postupně následovaly 208. peruť v Nairobi a 43. peruť ve skotském Leucharsu. Obě se postupně připojily k 8. peruti v Adenu, kde byly nasazeny proti povstalcům.

Dalšími jednotkami přezbrojenými na Huntery FGA.9 byly 20. peruť RAF na základně Tengyh v Singapuru a 28. peruť RAF na letišti Tai Kah v Hongkongu. Doma v Británii byly na FGA.9 přezbrojeny 1. a 54. peruť. Obě spadaly pod síly rychlé reakce NATO, mj. proto, že s plnou sadou přídavných nádrží dokázaly ze základen v Německu doletět na Maltu bez mezipřistání nebo doplňování paliva ve vzduchu, které bylo tehdy v plenkách.


Cvičný Hunter T.66 v barvách libanonského letectva

Když přestaly Huntery vyhovovat pro nasazení v první linii RAF, dosluhovaly u jednotek pro operační výcvik. Prakticky za stejným účelem vznikla varianta GA.11, kterou používalo pro operační výcvik svých pilotů Fleet Air Arm. Tyto letouny byly přestavěny z vyřazených F.4. Dostaly „psí zub“ na náběžné hraně křídla, záchytný hák, sloužící pro nácvik přistání na palubě, a měly demontovanou kanonovou výzbroj. Celkem bylo přestavěno 40 strojů. Několik z nich bylo upraveno pro výcvik v leteckém průzkumu. Dostaly do přídě fotografické kamery a byly přeznačeny na PR.11.

Čistě průzkumná verze určená pro RAF vznikla také jako soukromá iniciativa výrobce, bez konkrétní objednávky ze strany uživatele. V roce 1956 byl ve výrobním závodě do přídě draku stíhací verze F.4 (WT780) vestavěn rám s pěti kamerami. Ministerstvo letectví zaslalo v roce 1958 objednávku na přestavbu 40 draků v období tří let. Jako základ měly být použity výkonnější verze F.6 a počet kamer byl snížen na tři.

Prototypem poslední verze FR.10 byl letoun XF429, zalétaný 7. listopadu 1958. Kromě možnosti nést velké 1045l nádrže měly průzkumné stroje dokonalejší navigační systém a vysílačky s větším dosahem. Původní objednávka byla zkrácena na 32 strojů, které dostaly do výzbroje 2. a 4. peruť RAF, dislokované v Německu, kde působily ve prospěch jednotek rychlé reakce. Důvodem byla, stejně jako u verze FGA.9, pružnost nasazení díky snadné údržbě a velkému doletu. Na cvičeních NATO se obě perutě umísťovaly většinou na „medailových pozicích“ a nechávaly za sebou mnohem modernější RF-101 Voodoo nebo Mirage IIIR. Huntery PR.10 vydržely ve výzbroji do května, resp. prosince 1970, kdy je nahradily nové FGR.2 Phantom II.

Export stíhacích bombardérů

Verze FGA.9 se vyvážela stejně hojně jako původní stíhací varianty. Většina zákazníků pocházela z Blízkého východu. V roce 1963 britská vláda odsouhlasila prodej 15 původně stíhacích strojů F.6 upravených na standard FGA.9 do Iráku. Letouny byly vyvezeny pod exportním označením FGA.59. Postupně byla objednávka rozšířena až na celkový počet 64 strojů.


Cvičná verze T-8M, používaná k výcviku pilotů letounů Sea Harrier FRS.1

Jordánsko si ke svým stíhacím F.6 pořídilo nejprve osm Hunterů FGA.9, vyřazených od RAF. Po debaklu v šestidenní válce nahradilo ztráty nákupem dvou FGA.73, sedmi FGA.73A a 12 FGA.73B, přičemž písmeno rozlišuje jen sérii nadbytečných strojů, ze které byly stíhací bombardéry přestavěny. Dodávky přišly postupně v letech 1968–1971. V roce 1975 byla většina strojů prodána do Ománu. Pro výcvik Jordánsko nakoupilo čtyři Huntery T.66.

Omán měl ve výzbroji celkem 31 Hunterů. Kromě exjordánských, pocházely z Kuvajtu a část přímo z Velké Británie, včetně několika (2–3) průzkumných FR.10. Huntery létaly v Ománu až do prosince 1977, kdy byly nahrazeny Jaguary.

Řady svých stíhacích Hunterů rozšířil o „bitevníky“ také Libanon. V říjnu 1968 zakoupil čtveřici FGA.70, což byly přestavěné stíhací F.4 odkoupené z Belgie firmou Hawker. Dalších šest FGA.70 byly původně FGA.9 vyřazené z RAF a poslední čtyři do celkového počtu 16 pocházely opět z Belgie. Kromě toho Libanon vlastnil tři cvičné Huntery T.66 pro přeškolení pilotů.

Z dalších uživatelů nakoupila sedm Hunterů FGA.76 Saúdská Arábie a Chile 28 FGA.71, šest průzkumných FR.71 a pět cvičných T.72. Poměrně velký nákup udělal Singapur, který koupil nejprve 12 FGA.74, následovaných dalšími 22 FGA.74B a čtveřicí cvičných T.75. Z afrických zemí nosily Huntery výsostné znaky Keni, Somálska a Rhodésie, resp. Zimbabwe.

Huntery v boji

Bojová kariéra Hunterů byla poměrně bohatá. Asi nejznámější (nikoli nejrozsáhlejší) akcí bylo jejich nasazení v rámci operace Musketeer. První bojově nasazenou verzí byla stíhací F.5. V době, kdy k operaci došlo, mělo RAF šest operačně způsobilých perutí, akce se zúčastnily dvě z nich, 1. a 34. peruť RAF, operující z Kypru. Huntery poskytovaly výškové krytí bombardérům Valiant a Canberra. Při britských náletech však ke kontaktu s nepřítelem nedošlo a Huntery byly staženy k obraně vlastní základny, proti případným odvetným náletům egyptských Il-28.

Co do intenzity nasazení byly mnohem vytíženější indické stroje. K prvnímu nasazení došlo v roce 1961 při invazi do portugalského distriktu Goa. Huntery F.56 poskytující výškové krytí se do kontaktu s nepřítelem nedostaly. O rok později byly hlášeny střety s čínskými MiG-17 na indicko-čínské hranici.


Chilská FGA.71 s podvěšenými raketnicemi Matra

Při konfliktu s Pákistánem v roce 1965 byly nasazeny stíhací F.56 jak k plnění své primární úlohy, tak k útokům na pozemní cíle. Protivníky jim byly starší F-86 Sabre nebo o generaci modernější F-104 Starfighter. Zdokumentovaný je případ napadení dvojice Hunterů hlídkujícími Starfightery, který se obešel bez obětí. Jeden Hunter ztratil při přetažení rychlost a při pádu ho rychlý Starfighter minul. Druhý Hunter svého protivníka vymanévroval a vrátil se bez dalšího pronásledování ze strany F-104 na základnu.

Naprostým debaklem naopak skončil útok čtyř Hunterů na pákistánskou základnu Sargheda. Postavil se jim jediný Sabre, kterému se podařilo vzlétnout. Za řízením seděl velitel jedné z perutí, které tam měly domovskou základnu. Během pár minut poslal všechny čtyři útočníky v plamenech k zemi. Celkové skóre si Sabry v této válce udržely aktivní. Při vlastní ztrátě šesti strojů zničily devět Hunterů.

V roce 1971 se konflikt rozhořel znovu. Tentokrát Sabry na pákistánské straně doplnily modernější nadzvukové Shenyangy F-6 (MiG-19) a Mirage III. Ani v tomto případě nedopadli Indové nijak slavně: piloti Sabrů si rozšířili skóre o dalších šest Hunterů, při vlastní ztrátě dvou F-86, piloti F-6 sundali tři Huntery a sami přišli o jeden stroj, Mirage si připsaly čtyři sestřely s čistým štítem.

Další poměrně horkou zónou byl Blízký východ. Huntery se „zúčastnily“ několika konfliktů. Nejvýznamnější byla šestidenní válka. Původně to měl být drtivý úder arabských zemí na Izrael, ale nakonec se z toho pro Araby vyklubala totální katastrofa. Úspěšný preventivní úder izraelského letectva zničil většinu letadel arabských států na zemi. Z jordánských Hunterů přežily dva, oba těžce poškozené, z iráckých bylo při úderu na základnu Habbaniya zničeno pět a další byly poškozeny.

Během íránsko-irácké války používal Irák Huntery k útokům na pozemní cíle, včetně chemických útoků yperitem. Huntery ománského sultána byly společně s íránskými nasazeny proti povstalcům z lidové fronty pro osvobození Ománu. Útok začal bombardováním z íránských lodí a pokračoval náletem Hunterů. Ty se přiblížily ve výšce přes 5000 m, aby se vyhnuly palbě řízených střel Strela 2 (SA-7) a bombardovaly ze strmého střemhlavého letu. Jeden letoun byl poškozen zásahem Strely 2 do zadní části trupu, další dva poškodila palba hlavňových zbraní. Ale všechny se vrátily na základnu.

Perličkou je sestřel jednoho nejmenovaného švýcarského pilota. Celá událost se odehrála tak, že se cvičily zteče na vzdušné cíle. Hunter měl nabito ostrou municí. Pilot při střídání odmítl zasunutí zajišťovadel do kanonu s tím, že o ostré munici ví. Jenže v zápalu boje se zapomněl. Když se mu v zaměřovači mihl druhý Hunter představující „protivníka“, místo fotokulometu stiskl spoušť a poslal ho k zemi. Pilot zasaženého stroje se naštěstí katapultoval a vyvázl bez zranění, ale technici si neodpustili malou zlomyslnost v podobě „kill marku“ na trupu.

Huntery své kvality prokázaly ve všech koutech světa a z předchozího výčtu je zřejmé, že patřily k dříčům. Lví podíl na tom měl konstruktér Sydney Camm, který byl o krok napřed před úředníky ministerstva a nové verze měl připravené dřív, než přišly objednávky. Huntery měli v oblibě jak piloti, tak technici. Díky příjemné pilotáži je používala celá řada akrobatických skupin, od britských Black Arrows a Blue Diamonds od RAF přes Rough Diamonds od FAA, švýcarskou akrobatickou skupinu La Patrouille Suisse, švédskou Acro Hunters, belgickou Le Diables Reuges po indickou The Thunderbolts a další. Hunter patřil k nejúspěšnějším exportním artiklům britského poválečného zbrojního průmyslu.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 10/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více