Keller, Guido

     
Příjmení:
Surname:
Keller Keller
Jméno:
Given Name:
Guido Guido
Jméno v originále:
Original Name:
Guido Keller
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
Poručík Lieutenant
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
- -
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
- -
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
06.02.1892 Miláno /
06.02.1892 Milan /
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
09.11.1929 Otricoli /
09.11.1929 Otricoli /
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
stíhač 1. sv. války
Básník, politik a intelektuál
Fighter pilot in WWI
Poet, politician and intellectual
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
Zahynul při autonehodě. He died in car crash.
Související články:
Related Articles:
Zdroje:
Sources:
http://it.wikipedia.org/wiki/Guido_Keller
URL : https://www.valka.cz/Keller-Guido-t112826#394196 Verze : 0
Mládí


Guido Keller se narodil v Miláně v roce 1892. Pocházel ze staré aristokratické rodiny švýcarských hrabat Keller von Kellerer, kteří se usadili v Lombardii v polovině osmnáctého století. Guidův dědeček byl jedním z prvních milánských patricijů, kteří, navzdory aristokratickým tradicím, prosazovali industrializaci severní Itálie. Matka pocházela z ušlechtilé lombardské krve, z rodu Osnago.


Po ukončení základní školy Kellera poslali jeho rodiče na studia v přísné internátní škole ve Švýcarsku, vyhledávané slavnými rody, ale Guido zde vydržel jen pár let. Nedokázal překonat svůj odmítavý postoj k tehdejšímu vzdělávacímu systému. Ne snad, že by neměl intelektuální zájmy. Právě naopak. Miloval filozofii, hudbu, výtvarné umění, klasickou italskou i zahraniční literaturu. Nenáviděl však konvenční výukové metody a disciplínu. Proto nakonec školu opustil, aby se mohl věnovat studiu sám a zcela svobodně. Ve téže době se také široce věnoval různým sportům. Byl zapáleným obdivovatelem antické minulosti, spartského ideálu krásy těla, hrdinství, atletických a jiných dovedností.



V armádě


Jako italský nacionalista se temperamentní Guido, u nějž se navíc projevovala romantická touha po dobrodružství, rozhodl vstoupit dobrovolně do řad italské armády. A to k nejnovější a nejromantičtější zbrani - k letectvu.


V lednu roku 1915 italská armáda zformovala výcvikový prapor civilních pilotů v Mirafiori. Guido se neprodleně přihlásil a záhy se vyznamenal jako jeden z nejlepších pilotních žáků. Po několika hodinách ve vzduchu byl schopen létat sám.


Při výcviku měl také kuriózní nehodu. Při rolování se svým Blériotem na okraji letiště zachytil vrtulí o zem a motor se vypnul. Protože se Guidovi nechtělo jít pěšky daleko do hangáru přivolat mechanika, rozhodl se nahodit motor sám. Vylezl z kokpitu a začal ručně protáčet vrtuli. Po několika pokusech motor naskočil, vrtule se roztočila, protože však Guido nechal příliš otevřenou přípusť plynu, otáčky vrtule se rychle začaly zvyšovat a letoun se začal rozjíždět. Keller rychle obíhal křídlo v marné snaze dostat se včas do kabiny. Když viděl, že nemá šanci to stihnout, popadl konec křídla a zapřel se nohama v zoufalém pokusu zastavit "prchající" letoun. Ten se ovšem, kvůli svému "závaží" na křídle, začal točit na místě. Keller ho nechtěl pustit, avšak náhle ztratil rovnováhu, zavrávoral dopředu a skončil s hlavou v okruhu rotující vrtule. Vrtule ho zasáhla do hlavy; Keller se skácel v mrákotách s obličejem zbroceným krví. Naštěstí se pak ukázalo, že lebka nebyla proražena, vrtule ho jen částečně skalpovala. Blériot se mezitím rozjel, ujel však jen pár metrů a pak se převrátil.


Keller byl rychle dopraven do nemocnice, kde mu byla rána ošetřena. V nemocnici pak zůstal asi po dva týdny, potom se vrátil na letiště.


Keller bez problémů získal civilní dekret na letounech Blériot a vzápětí narukoval k letectvu. Nosil však uniformu ženistů, protože italské letectvo dosud jako samostatná zbraň neexistovalo. Letci se rekrutovali od svých kmenových pluků a nosili jejich stejnokroje.


Pilotem


Dne 1. června 1915 získal Keller vojenský pilotní dekret na letoun typu SAML Aviatik (které v té době Itálie vyráběla v licenci) a 15. listopadu téhož roku se stal velitelem 3. perutě (3a Squadriglia) vybavené stroji tohoto typu. Peruť byla dislokována ve Brescii a jejím prvním úkolem bylo provádění průzkumných letů za liniemi nepřítele. Keller ihned provedl několik takových letů, při nichž se projevil jako obratný a odvážný pilot. Na druhou stranu však mnohdy jeho odvaha nebyla příliš na místě - Keller byl lehkomyslný estét a miloval létání, takže se mu často stalo, že se "kochal" krajinou či západem slunce a "zapomínal" na nepřátelskou protileteckou palbu i hrozbu stíhačů. To pochopitelně nejspíš nijak nevzbuzovalo nadšení v řadách jeho pozorovatelů.



Koncem roku 1915 velitelství vojenského letectva, znepokojeno bombardováním města Verony, rozhodlo o zřízení skupiny, v Itálii první svého druhu, určené k obraně města. Byli vybráni nejlepší piloti, zruční a odvážní, Keller mezi nimi. Tito piloti nebyli soustředěni v žádné zvláštní jednotce, zůstávali nadále dislokováni u svých útvarů, pouze měli za úkol startovat proti případnému narušiteli při vyhlášení poplachu.


3. peruť měla za úkol chránit Brescii a 4. peruť (taktéž vyzbrojená stroji Aviatik) Veronu. Stroje Aviatik se k tomuto účelu ovšem příliš nehodily. Šlo o dvoumístné průzkumné letouny, jejichž výkony byly pro nasazení v roli stíhaček zcela nedostatečné. Také jejich výzbroj byla slabá - na průzkumné lety až dosud létaly pouze s puškou, kterou disponoval pozorovatel. Nyní se ovšem narychlo zaváděly do výzbroje kulomety.


Právě na takovém stroji Keller koncem roku 1915 absolvoval svůj první "souboj". Jednoho dne pozdě večer, když již zapadalo slunce, začala výt poplachová siréna. Keller, ačkoli odrazován kolegy (noční létání tehdy bylo v plenkách a start tak pozdě večer byl považován za hazard), zvedl do vzduchu svůj Aviatik, (který měl pevný kulomet Fiat a "samopal" Villar Perosa pro pozorovatele) a vystoupal do výšky, kde předpokládal najít nepřítele. V jasném měsíčním světle a s trochou štěstí se mu skutečně podařilo zahlédnout jakýsi letoun. Zkrátil vzdálenost a dostal se na dostřel, avšak těsně předtím, než zahájil palbu, identifikoval cizí letoun jako italský hydroplán. (Jak mu bylo později vysvětleno na zemi, poplach byl vyhlášen, kromě letiště ve Brescii, také základně hydroplánů v Desenzano. Hydroplán proto pátral po narušiteli stejně jako on.) Než se však Keller stihl odpoutat, pilot hydroplánu jej zpozoroval, a v domnění, že se jedná o rakouský Aviatik, vpálil do Kellerova letounu salvu střel. Zásahy naštěstí nebyly fatální, nicméně Keller se vrátil domů s poškozeným letounem.


Guido Keller sloužil jako pilot na strojích Aviatik asi rok, během kterého vykonal velké množství průzkumných letů. Několikrát se vrátil na základnu s letounem zasaženým protiletadlovou palbou. Ale jeho cílem bylo projít speciálním výcvikem na stíhače. Nakonec byl na takový kurz odeslán a 22. prosince 1916 získal pilotní licenci pro letouny Nieuport 11.


Stíhačem


28. února 1917 byl potom Keller přidělen k 80a Squadriglii, vyzbrojené právě letouny tohoto typu.





Keller (druhý zleva) s kamarády na trupu Nieuportu 11 80. stíhací perutě


Keller se u nové jednotky osvědčil jako odvážný muž a výtečný pilot, na druhou stranu však byl nepochybně velmi výstřední osobností. Byl malé postavy, s rozcuchanými vlasy a knírem stočeným vzhůru jako mušketýr.


Ještě zvláštnější bylo jeho chování jak ve vzduchu, tak na zemi. Keller někdy létal jen v pyžamu, zato kokpit jeho letounu připomínal salónek - Keller v něm měl čajový servis, balíček sušenek, a protože měl ve zvyku si za letu číst, ke stehnu vozil přivázanou knihu.


Když právě nelétal, nechoval se o nic méně podivínsky. Ve volném čase cvičil gymnastiku, konal pochodová cvičení, běhal. Odmítl bydlet s ostatními důstojníky a spával ve stanu nebo v jeskyni. Byl také zapáleným nudistou, takže ho často bylo možno spatřit nahého na stromě, jak se opaluje.


Právě tak nevyzpytatelný byl i ve vzduchu. Jeho lehkomyslnost a pohrdání disciplínou je často přivádělo do smrtelně nebezpečných situací.


Jednou se například vypravil na východ nad moře k ústí řeky Isonzo, aby mohl při návratu sledovat západ slunce. Byl však zaskočen třemi rakouskými stíhačkami, k nimž se navíc přidal jeden hydroplán z Terstu. Keller boj proti přesile přijal a vedl jej tak energicky a neústupně, že nepřátelští piloti se nakonec odpoutali a vrátili se domů. Keller přistál až za tmy s letadlem prošpikovaným kulkami.


Jindy byl Keller a další stíhač brzy ráno na hlídce hluboko v nepřátelských liniích, severně od jezera Lago di Garda, když se na ně náhle z tenké vrstvy mraků spustily tři nepřátelské stíhačky. Keller okamžitě přitáhl, postavil se útoku a pak se vrhl na jednoho z útočníků, kropil jej střelami a přinutil ho k rychlému útěku.


Jeho kolega zatím zahnal druhého a nakonec sestřelil třetího protivníka. Tyto dva souboje následovaly tak rychle za sebou, že Keller neměl čas přijít na pomoc svému společníkovi. Oba italští stíhači se navzájem ztratili v mracích, Kellerův kolega odletěl k Veroně, kde měli pro takové případy domluvený sraz. Po dlouhém marném čekání se vrátil na základnu, ale po Guidovi ani vidu ani slechu. Hodiny trýznivě ubíhaly, už bylo jasné, že Keller nemůže mít palivo. Velitel obvolával jednotky v okolí, když tu se ozval motor a Keller přistál. Vystoupil z letounu s ohromnou kyticí a kráčel vstříc svému kolegovi, kterému řekl: "Nejprve vám musím pogratulovat k tomu boji z dnešního rána. Byl jste opravdu skvělý."


"Zapomeňte na boj... Proč jste ihned neletěl na sraz k Veroně?" odpověděl mu rozhořčený pilot.


"Hm! Nejprve jsem se hnal se svým řvoucím letadlem těsně nad hladinou jezera Lago di Garda. Vy neznáte tu lyričnost letu, vzrušení z rychlosti..."

"A pak? Vyrazil jste na lov?"


"Pak jsem přistál na malém záložním letišti na úpatí hor u Brescie. Spal jsem celé odpoledne. Pak jsem šel pro tuto kytici. Je pro vás. Zasloužil jste si ji."



S takovým letcem jistě nebylo snadné sloužit. Keller byl však navzdory svým zvláštnostem platnou posilou, o čemž svědčí jeho vyznamenání Stříbrnou medailí za chrabrost (Keller už v té době zřejmě sloužil u 73. Squadriglie): "Poručík ženistů doplňující 1. leteckou skupinu, 73. leteckou peruť - pilot přidělený stíhací peruti, účastník řady významných bojových letů, vyznamenávající se neustále svojí statečností a zručností. Dne 24. dubna 1917 se s velkou odvahou a chladnokrevností směle postavil dvěma nepřátelským letounům a palbou svého kulometu jednoho srazil, druhého přinutil k návratu na vlastní území. Dne 26. května 1917 uviděl nepřátelské letadlo, napadl jej, a ačkoli byl jeho letoun zasažen, pokračoval v boji, dokud jej nedonutil k útěku."


V polovině následujícího měsíce se pak Keller účastnil zcela ojedinělého souboje v dějinách letecké války. Brzy ráno přeletěl linie a na nepřátelské letiště shodil kovové pouzdro s připojenou vlaječkou. Uvnitř byla výzva k souboji, jenž se měl konat následujícího dne. Pozoruhodné však bylo, že v souboji neměly být použity zbraně, bojovalo se pouze o čest, nikoliv o život. Vítězem měl být pilot, který se dokáže dostat za soupeřův ocas a udržet se tam. Dále bylo stanoveno, že na smluveném místě se setkají dvě letky, z nichž se z každé utká v souboji po jednom letci. V závěru zprávy stálo: "... Váš bílý kouř mi řekne, že jste souhlasili s mým návrhem. "


Rakušané skutečně výzvu přijali a druhý den se nad frontou objevily dvě letky. Keller samozřejmě nemohl chybět, i když podle všeho nebyl italským duelantem. Rakušan prý byl mimořádně zručný, avšak jeho italský protějšek nakonec zvítězil. Rakušané pak zamířili domů a Italové je galantně doporovodili až nad letiště. Když se pak u Terstu otočili k domovu, rozloučili se letci obou stran salutováním a přátelským zamáváním.


Rytířskost se však vrzy vytratila. Na podzim došlo k bitvě u Caporetta. Italská fronta se začala hroutit, dokonce elitní 91. peruť musela ustupovat a měla ztráty zejména při hloubkových útocích proti postupující rakousko-uherské pěchotě. Ihned žádala posily, a 1. 11. 1917 k ní bylo odesláno 5 schopných pilotů z jiných perutí, Keller mezi nimi.


Keller se ihned zapojil do bojů. 91. peruť byla v té době převedena do podřízenosti 1. armády a přemístila se na letiště Nove di Bassano. Ve snaze stabilizovat frontu jsou její Spady i nadále využívány k hloubkovým útokům na pozemní jednotky nepřítele. Keller se samozřejmě těchto akcí účastní také, ovšem dochází pochopitelně také ke vzdušným soubojům. 23. listopadu se Keller spolu s dalším pilotem dostal do ostrého souboje s velkou přesilou rakouských stíhačů. Kellerovi se podařilo sestřelit jeden stroj navzdory tomu, že s těžce poškozeným letounem čelil šestici nepřátelských strojů.


O hektickém nasazení svědčí i Kellerovo dekorování další Stříbrnou medailí za chrabrost:


"Poručík ženistů doplňující 91. leteckou peruť "Baracca"- Stále obdivuhodný pro odvahu, vytrvalost a houževnatost, dvanáctkrát za pár dní se spustil jen pár metrů nad nepřátelské zákopy, aby je účinně ostřeloval. Dne 23. listopadu 1917, spolu s kamarádem z perutě, srazil nepřátelské letadlo a jeho letadlo bylo v boji opakovaně a závažným způsobem zasaženo. Dne 26. května 1918 byl na hlídce s ostatními piloty perutě a podílel se na zničení nepřítelského stíhače, který se zřítil v plamenech."



Piloti 91. perutě. Keller téměř není vidět, stojí před motorem Spadu jako sedmý zprava. Vpravo od něj velitel jednotky Maggiore F. Baracca

Operace pokračovaly v zásadě podle stejného schématu: hlídky proti nepřátelským pozorovacím strojům, doprovody vlastních bombardérů Caproni a útoky proti pozemním cílům. Posledně jmenovaný úkol byl nepopulární a často kritizován. Tehdejší stíhací letouny neměly žádnou ochranu palivových nadrží, motoru nebo posádky. Proto byly tyto útoky velmi riskantní a často vedly ke ztrátám, přičemž z provádění těchto akcí nebyl nikdo vyjmut, ani slavná esa, a tudíž hrozila ztráta zkušených letců.


Při podobné akci byl v říjnu 1918, krátce před uzavřením příměří sestřelen i sám Guido Keller. Ostřeloval toho dne z kulometu rakouská postavení u Codegy, když po opakovaných útocích z výšky pár metrů náhle ucítil tupou bolest v levém stehně. Kulka mu ho prostřelila skrz na skrz. Současně si všiml, že lanka kormidel byly přestřeleny. Rychle se snažil vyhodnotit situaci. Byl příliš hluboko za nepřátelskými liniemi a rychle ztrácel krev. Poškozený stroj bylo velmi obtížné řídit. Rozhodl se tedy, vypnul motor a posadil stroj na nerovném terénu plného výmolů. Při dosednutí se Spad převrátil. Omráčený, pohmožděný a oslabený ztrátou krve, přesto měl sílu rozepnout bezpečnostní pás a vypadl z kabiny. Právě k němu spěchala skupina rakousko-uherských vojáků.


Keller byl v nezáviděníhodné situaci. Normálně nebyl důvod se bát, ale před chvílí po rakouských vojácích střílel a nemálo jich zabil nebo zranil. Nemohl tedy čekat žádné ohledy nebo slitování. Keller se rozhodl přejít do protiútoku a když k němu vojáci přiběhli, využil své perfektní znalosti němčiny a zařval na ně: "Stůjte v pozoru, jsem italský důstojník! Mám nárok na vzdání pocty! Jsem zraněný, ihned mě vezměte do nemocnice!"


Rakouští vojáci, zvyklí na dril a vystrašení divokým vzhledem italského pilota, ihned uposlechli a dopravili jej do nejbližšího lazaretu, odkud pak putoval do nemocnice v Sacile (u Pordenone).



Itálie uzavřela s Rakousko-Uherskem 3. listopadu 1918 příměří. Tím také skončila bojová kariéra Guido Kellera s tímto celkovým kontem: vykonal 116 hlídkových a doprovodných letů, 137 dálkových a průzkumných letů. 7 rakouských letadel sestřelil ve vzdušném boji, z toho 3 mu byla oficiálně potvrzena, podílel se na zničení několika dalších. Byl dekorován třemi Stříbrnými medailemi za chrabrost.


Citace k třetímu vyznemenání shrnula jeho bojovou činnost: "Poručík ženistů doplňující 91. leteckou peruť "Baracca" - odvážný pilot s jedinečným elánem, 12. a 30. července a 30. srpna 1918 sestřelil tři nepřátelské letouny. V dalších bojích unikl celé nepřátelské hlídce a zapálil unášený balón. Opakovaně se vystavil vážnému nebezpečí a byl několikrát zasažen v boji. Při našem vítězném útoku v říjnu 1918 pracoval neúnavně sám, ostřeloval letiště a uskupení nepřátelských vojsk do doby, než nebyl jeho aparát zasažen a s přestřeleným řízením a poraněním ve stehně havaroval nedaleko Codegy. Po nějakou dobu pak zůstal v zajetí."


Dobrodružství ve Fiume


Brzy po skončení války se Keller angažoval v dalším dobrodružném podniku spolu se svým přítelem G. d´Annunziem. Keller se s ním seznámil již během války a rychle se spřátelili, spojovaly je ostatně podobné intelektuální zájmy, oba byli básníci a snílci. Po válce se Keller k d´Annunziovi připojil v Benátkách a později jej následoval do Fiume.


Ihned po podpisu příměří totiž došlo ke sporům o město Fiume (dnešní Rijeka), které patřilo původně rozpadnuvšímu se Rakousku-Uhersku. Na město však vznesla nárok Itálie, neboť zde žila velmi silná italská menšina (asi 88 % obyvatel). Fiume bylo obsazeno italskými vojsky 5. listopadu 1918, tedy dva dny po podpisu smlouvy o příměří mezi Itálií a Rakouskem, na nátlak ostatních mocností však posléze musely italské oddíly město opět opustit. V dubnu následujícího roku Spojené státy vetovaly připojení Fiume k Itálii, pak v květnu nově vzniklá Jugoslávie odmítla kompromis navržený Francií, aby se město stalo nezávislým státem. Mírová smlouva s Rakouskem ze dne 10. září 1919 ponechala tuto otázku nevyřešenou.


A v tomto okamžiku se pustil do akce Kellerův velký přítel Gabriele d'Annunzio. Během pouhých dvou dnů s hrstkou dobrovolníků Fiume obsadil. Okamžitě, vzhledem k obrovské proslulosti "vojáka-básníka", jehož legendární činy prováděné v průběhu nedávného konfliktu byly živé v myslích všech Italů, se hrnuly tisíce mužů do Fiume. Většinou šlo o válečné veterány, mezi nimi sedmdesát letců, včetně čtyř nositelů Zlatých medailí za chrabrost, šesti es, některých účastníků slavného "letákového náletu" na Vídeň a řada dalších významných osobností z řad vojenských pilotů.


Jedním z nich byl také Keller, který působil v roli d´Annunziova sekretáře.


Ve Fiume se snažil Keller zavést nový řád. Odstranit zažité konvence a zažehnout revoluci. Keller zde založil esoterickou společnost Yoga, do jejíchž řad se rekrutovali nejvýznačnější inteletuálové té doby, všech možných světonázorů a filozofií, byli tu vedle sebe fašisté, demokraté, nacionalisté, liberálové apod. Všichni společně se snažili najít cestu k obrodě ducha a dokonalejšímu člověku.


Keller měl také představu o nové armádě. Chtěl zcela změnit stávající vojenský řád, zrušit hodnosti vyšší než kapitán a obnovit vojsko podle starého antického vzoru.


Keller brzy začal svoje myšlenky uvádět do praxe. Založil elitní skupinu dobrovolníků, která vytvořila osobní d'Annunziovu osobní stráž. Nudista Keller měl odpor ke stávájícím "sešňerovaným" stejnokrojům, takže jeho muže bylo často možno vidět se zpěvem pochodovat po Fiume pouze v šortkách a s nahými hrudníky. Kellerovi muži často se často věnovali tělesným cvičením, zejména plavání a veslování. Keller se snažil udržet železnou kázeň, muži nesměli opouštět večer kasárna, avšak Guido se pro ně snažil zajistit večerní zábavy. Na druhou stranu však také třeba rozdělil svoji jednotku na dva oddíly, které pak spolu bojovaly o opuštěnou věž ostrými ručními granáty, přičemž samozřejmě nechyběli ranění.



Politická situace se však mezitím začala vyostřovat. 8. 9. 1920 se D'Annunzio prohlásil regentem Carnarským (což byl nový d´Annunziův název pro fiumskou oblast), 13. září potom obsadil blízké městečko Rabac a ostrovy Krk a Rab. Odpovědí mu bylo uzavření kompromisní Rappalské smlouvy mezi Itálií a Jugoslávií ze dne 12. 11. 1920, která Fiume prohlásila svobodným státem, nezávislým na obou zemích. Nově vzniklý stát ihned uznaly USA, Francie a Velká Británie. D'Annunzio dohodu odmítnul uznat a 14. listopadu 1920 proto Keller vykonal svůj neznámější let. Odstartoval toho dne v letounu typu SVA a zamířil nad Řím, aby vyburcoval lid a získal na svoji stranu veřejné mínění. Kytici rudých růží shodil na Vatikán, druhou pak na Quirinal (sídlo italského královského rodu) "pro královnu a lid, jako projev lásky" a nakonec zamířil nad Montecitorio (sídlo italského parlamentu), kde shodil "nástroj ze smaltovaného železa", k němuž byl přivázán pruh červené látky a přiložena zpráva: "Guido Keller - ze svých zářících křídel - daruje parlamentu a a vládě, která se drží takovou dobu díky lžím a strachu, hmatatelnou alegorii vaší hodnoty."


Předmět mezitím dopadl na střechu hotelu Milán. Podle tehdejšího tisku se "... někteří zaměstnanci dostali na střechu a opatrně se blížili k místu, kde dopadl, dokud nebylo pomalu poznat, že to není bomba, ale objekt, který je obvykle položen na nočním stolku, jen trochu větší než obyčejně..."


Tajemný objekt nebyl nic jiného než smaltovaný nočník, podobný tomu, na jakém se nechal Keller zvěčnit.



Slavná fotografie Guido Kellera sedícího na nočníku



Kellerův let ani d´Annunziův odpor nakonec nebyly nic platné. Když italská vláda dospěla k závěru, že situaci již nelze vyřešit mírovou cestou, rozhodla se d´Annunziovo vojsko vytlačit silou. Dne 24. 12. 1920 zahájila italská vojska dělostřelecké ostřelování města a d´Annunziovy síly po tvrdém boji vytlačila. D´Annunzio kapituloval 30. 12. po pětidenním odporu. Zkušenosti z "Krvavých vánoc" kellerem silně otřásly a dlouhou dobu se pokoušel najít duševní rovnováhu, a to i za pomoci drog, zejména kokainu.


Další osudy


Nakonec jej však zřejmě zachránila láska k létání. Nejprve se neúspěšně pokusil založit v Turecku pilotní školu, později se v Berlíně věnoval bezmotorovému létání.


Roku 1925 jej však již zase bylo možno nalézt v řadách italského koloniálního letectva, kde sloužil u průzkumné letky v Benghází. Zde při jednom útoku proti místním povstalcům, bojujícím proti italským okupantům, vysadil motor jeho SVA a Keller musel nouzově přistát v poušti. Nakonec jej však zachránila skupinka Arabů, kteří nepatřili k povstaleckým silám.


Potom zase letectvo opustil a odjel do Jižní Ameriky, kde se věnoval průzkumu možných komerčních leteckých tras pro hydroplány podél řek a pobřeží Brazílie, Kolumbie a Venezuely. Při té příležitosti podnikl řadu dobrodružných výprav po jihoamerických řekách.


Když se vrátil domů v roce 1928, Keller se spojil s futuristy fascinován jejich "snovými projekty", jako např. "Dobytí slunce" (letecká show, která zahrnovala spolupráci malíře futuristy a pilota Fedele Azariho).


Deštivého večera 9. listopadu 1929 však všechny jeho sny přervala tragická nehoda. Toho dne s ním v automobilu cestovali dva přátelé, Victor Montiglio (držitel Zlaté medaile za chrabrost z první světové války) a kapitán letectva Giovanni Battista Salina. Přátelé spěchali do Říma, avšak za tmy a na kluzké vozovce vůz dostal smyk a narazil do zídky mostu poblíž Otricoli. Keller a Montiglio zemřeli okamžitě, Salina podlehl svým zraněním dvacet čtyři hodin poté v nemocnici. Tak dotlouklo dobrodružné srdce intelektuála, umělce a pilota Guido Kellera.



Zdroje:
http://www.oblique.it/manifesto_keller.html
http://www.reakt.org/fiume/bio_keller.html
bascogrigioverde.blogspot.com
http://en.wikipedia.org/wiki/Free_State_of_Fiume
http://en.wikipedia.org/wiki/Rijeka
URL : https://www.valka.cz/Keller-Guido-t112826#432289 Verze : 1
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více