Když dva dělají totéž ...

Autor: Jiří Fidler 🕔︎︎ 👁︎ 17.791

Čeští historikové a laická veřejnost mají jen málokdy možnost prověřovat vydané odborné publikace tím nejúčinnějším způsobem, prostým srovnáním více knih na stejné téma. Na konci loňského roku se však tato možnost naskytla, a to dokonce v oblasti vojenských dějin 20. století, tedy v oblasti, kde máme stále velký deficit zpracovaných témat. Nejprve vyšla koncem léta kniha Kříže a hvězdy od Dunkerque od Jiřího Plachého[1], kterou na předvánočním knižním trhu následovala kniha Dunkerque 1944–1945 od autorské dvojice Zdenko Maršálek – Petr Hofman.[2] V obou případech jde o odborné publikace s přehledem informačních zdrojů, rozsáhlým poznámkovým aparátem a rejstříkem. V obou knihách jsou presentovány odborné instituce, ve kterých autoři pracují, tedy Vojenský historický ústav Praha u Jiřího Plachého[3] a Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR v případě Petra Hofmana a Zdenka Maršálka (doplněné o presentace Vojenského ústředního archivu – Vojenského historického archivu Praha a Československé obce legionářské, které se na přípravě knihy podílely).[4] Všichni tři autoři mají v publikacích životopisné medailony s přehledem odborné publikační činnosti. Existence dvou knih na stejné téma však dává možnost srovnat nejen jejich obsahovou stránku, ale též způsob, jak se s vydáním odborných publikací vyrovnala obě nakladatelství.

V prvé řadě si lze povšimnout názvů, pod nimiž se obě knihy představují. V tomto případě jde spíše o nakladatelskou záležitost, související s propagací knihy, ovšem autorský vklad by zde rozhodně měl být viditelný. Nakladatelství Lidové noviny a autoři jejich knihy k tématu přistoupili velmi střízlivě, jednoslovným názvem bojiště s uvedeným obdobím bojů. Vysvětlující podtitul plně využívá odborné vojenské terminologie. Naproti tomu nakladatelství Svět křídel přišlo s názvem, který pro běžného čtenáře nemusí být zcela srozumitelný, pokud tedy netuší, že mezi padlými byli také vojáci židovské národnosti, na jejichž hrobech byly vztyčovány šesticípé hvězdy. Podtitul se pravděpodobně inspiroval jinou knihou téhož nakladatelství.[5] Vcelku lze říci, že Nakladatelství Lidové noviny plně respektovalo standard odborné publikace a v názvu se spokojilo s odbornou terminologií, zatímco nakladatelství Svět křídel využilo názvu k emotivně laděné propagandě, čemuž odpovídá i obálka knihy. Ta je zde celá ponuře černá a doplňují ji reprodukce rukávového znaku brigády, fotografie vojenského hřbitova na přední straně a tři akční fotografie vzadu. Obal knihy Nakladatelství Lidové noviny je ve světlé khaki, vpředu ji doplňují dvě akční fotografie, vzadu snímek z vojenského pohřbu a na hřbetě odznak k 60. výročí bojů na Dukle a u Dunkerque z roku 2004.

Reklama

Kniha Jiřího Plachého je výrazně útlejší, při stejných rozměrech má 330 číslovaných stran, z nichž je přibližně třetina věnována úvodu do problematiky a historickému rozboru, dvě třetiny pak stručným medailonům padlých vojáků. Kniha Petra Hofmana a Zdenka Maršálka má celkem 575 číslovaných stran, přičemž příslušný poměr je téměř totožný. Vzhledem ke stejnému zpracovávanému tématu je publikace Nakladatelství Lidové noviny na první pohled obsáhlejší, a to jak v historizující části, tak v případě životopisných medailonů. Tento nepoměr se u historických pasáží ještě zvětšuje, protože Jiří Plachý ze 70 tiskových stran celých 22, tedy téměř třetinu plně obsadil fotografiemi. Nepochopitelnou je v tomto případě skutečnost, proč se fotografie ze strany 3 opakuje na straně 29, případně fotografie ze zadní strany obálky zaplňují celou stranu 35 a polovinu stran 43 a 54. Zdá se, že v tomto případě se autor nachází ve vleku propagačních publikací Vojenského historického ústavu Praha, které podrobný text vědecké publikace nahrazují obrazovými přílohami ve formě „fotokomixu“.

Kniha nakladatelství Svět křídel je tištěna na křídovém papíře (což je pro nakladatelství standardem), druhá kniha sice na obyčejném bílém papíře, ale hlazeném a s vysokou gramáží, takže černobílé i barevné fotografie a obrazové přílohy mají obdobnou kvalitu. Ve srovnání s předchozími publikacemi zde nakladatelství Svět křídel poněkud zapracovalo v oblasti technické redakce a kniha má přehlednou sazbu, obvyklou u jiných nakladatelství. Také Nakladatelství Lidové noviny aspoň zčásti zapracovalo na technické redakci, protože poznámkový aparát je soustředěn za historické pasáže a poznámky jsou pročíslovány průběžně a nikoli po kapitolách. Kniha ze Světa křídel má své poznámky umísťovány na příslušné stránce pod čarou, což je vůči čtenáři mnohem vstřícnější. Z formálního hlediska dopadá lépe kniha z Nakladatelství Lidové noviny, a to díky rozsahu a příjemnějšímu grafickému ztvárnění. Velkou předností knihy ze Světa křídel je poznámkový aparát pod čarou, což bývá pro odbornou publikaci nezbytností. Pokud by redakce Nakladatelství Lidové noviny na tuto skutečnost reflektovala, kritické připomínky vůči jejich knihám by se minimalizovaly.

U obou knih jsou základem obrazových příloh černobílé fotografie, které lze rozdělit do dvou částí – na portrétní fotografie zmiňovaných osob a na ilustrační historické snímky. Je samozřejmé, že obě knihy využívají stejného zdroje portrétních fotografií, takže tyto jsou v podstatě totožné, několik výjimek potvrzujících pravidlo se však najde. Již zmíněné příjemnější grafické ztvárnění publikace Nakladatelství Lidové noviny je zřejmé např. zde, kde barevný podtisk fotografii zdůrazňuje. Svět křídel v tomto případě redakční standardy vůbec nerespektuje, fotografie jsou sice výrazně větší, ale stereotypně umisťovány na pravý okraj stránky, což je grafický nonsens. Obě nakladatelství mohla počítačovému zpracování fotografií věnovat větší pozornost, ve vzájemném srovnání v této oblasti ale vychází hůře nakladatelství Svět křídel, hlavně kvůli schematickému zlomu (umisťování portrétních fotografií bylo uvedeno, k dalším prohřeškům patří ponechání horní lišty a čísla strany na vacatech). Ilustrační historické snímky jsou v publikaci Světa křídel soustředěny do první části a řazeny většinou chronologicky. Druhá kniha má také mnoho ilustračních fotografií včleněno do historické části, ale téměř polovina jich plynule přechází do části s životopisnými medailony, přičemž některé fotografie dokonce korespondují s textem medailonu. Na rozdíl od svého protějšku má kniha Nakladatelství Lidové noviny mnohem propracovanější fotografickou přílohu v medailonech, kde portrétní foto doplňují další fotografie, většinou původního a současného stavu hrobu. Ironií je skutečnost, že kniha těchto dvou autorů je doplněna více než desítkou fotografií hrobů s židovskou hvězdou, zatímco Plachého kniha, jež si tuto skutečnost vetknula do názvu, nemá podobnou fotografii ani jednu. Všem třem autorům však lze vytknout, že si velmi volně vysvětlili předpisy, týkající se publikování archivních fotografií. Samozřejmě, že uvádějí zdroje na konci knihy, striktní požadavek na přesné uvedení zdroje (archivního) přímo u fotografie však ani v jednom případě nerespektovali. Přílohy Hofmanovy a Maršálkovy knihy se však neomezují pouze na fotografie, z nichž asi třetina je současných a vyžadovala cestu na příslušná místa v zahraničí. Kniha je také doplněna několika mapovými náčrty (např. regionalizace původu padlých na s. 101) a grafy. Zatímco grafy jsou redakčně precizně zpracovány pomocí počítačového programu, mapovým náčrtům by pečlivější redakční práce neuškodila. V každém případě však jde o prvky vysoké vypovídací hodnoty, které v druhé publikaci citelně chybí. V oblasti příloh tedy lze dojít k závěru, že Plachého kniha nemá navíc nic, co by v druhé knize nebylo, zato u Hofmana a Maršálka je velmi mnoho prvků, jež se u Plachého vůbec nenajdou.

Forma a přílohy jsou samozřejmě důležitou součástí každé odborné publikace, stěžejní je ovšem její obsah, čemuž budou věnovány následující řádky. Jiří Plachý svoji knihu po obsahové stránce rozdělil na tři nestejné části, heuristickou, historickou a biografickou. Hned v první části se však objevují indicie, že autor si svůj archivní výzkum zjednodušil v maximální míře. Absolutnost jeho tvrzení, že „výpovědní hodnota kmenových a kvalifikačních listů je pro rekonstrukci průběhu vojenské služby jak v předválečné tak i v zahraniční armádě zcela zásadní“,[6] totiž snadno vyvrátí každý, kdo měl s těmito archivními fondy možnost pracovat a dané problematice poněkud rozumí. Zápisy do těchto materiálů byly prováděny v různou dobu, často ex post s výraznější prodlevou, různá byla také úroveň znalostí reálií jednotlivých písařů. Z toho důvodů nemusí zápisy plně korespondovat s primárními materiály, jimiž v této době byly (a vlastně dodnes jsou) denní rozkazy příslušných vojskových těles, v průběhu branné pohotovosti navíc doplňované o válečné deníky na úrovni vojskových oddílů, případně také vojskových setnin. Kvalifikační listiny a kmenové listy se navíc hemží spoustou dobových zkratek, jež není bez dobré znalosti příslušných reálií snadné rozklíčovat (příklady budou uvedeny dále). Autor sice obecně uvádí příslušné archivní fondy, v poznámkovém aparátu je však téměř nevyužívá (výjimka bude dále uvedena), takže lze předpokládat, že denním rozkazům a válečným deníkům nějakou větší pozornost nevěnoval. Sestavovat životopis jen s pomocí vojenských osobních spisů se však může dosti často vymstít, bez ohledu na skutečnost, že práce postupuje rychle kupředu.

Ještě větší lapsus se však Jiřímu Plachému podařil v rozboru odborné literatury. Je sice obecně známo, že adorace prací ústavních kolegů je ve VHÚ nezbytným projevem loajality, občas však z takového chvalozpěvu vyplave nepříjemná pachuť. Autor přímo uvádí: „vypovídací hodnotou však zásadní je v této souvislosti také pramenná edice Tomáše Jakla“.[7] Dotyčná práce byla publikována v časopise Historie a vojenství č. 3/2004 a obsahuje přetisk soupisu německé posádky Dunkerque v okamžiku kapitulace, dovezený ze studijního pobytu dotyčného ve Velké Británii. Lze jen doufat, že pan Jakl při svém studijním pobytu získal i něco jiného, jinak jeho cesta byla mrháním finančními prostředky daňových poplatníků. Stejný materiál se totiž, a dokonce ve dvou kopiích, nachází mezi přílohami Válečného deníku obrněné brigády, takže je v Praze k dispozici již od roku 1945. Můžeme jen pokrčit rameny nad tím, že odborníci z „jediného českého specializovaného vědeckého a odborného periodika v oblasti vojenské historie[8] tuto skutečnost neznali. Otřesné ovšem je, že o tom nemá ani potuchy historik, jenž se snaží o rozbor bojových akcí Československé samostatné obrněné brigády.

Druhá část Plachého knihy je zaměřena na historický exkurs ohledně československé vojenské jednotky na západoevropském válčišti. Celá pasáž je vystavěna chronologicky, má logickou strukturu a uvádí, vedle velmi výběrově nakupených podrobností, prakticky všechny důležité prvky vývoje. Pozornější čtenář má ovšem pocit, že podobným způsobem uspořádaný text již několikrát mohl číst. Tento pocit je oprávněný, protože základem pro autorův text se stal Válečný deník náhradního tělesa, odkud pochází nejen chronologická linie, ale také většina dílčích faktů. Pan Plachý prostě postupoval obdobně jako většina jeho předchůdců, kteří se problematikou československé vojenské jednotky na tomto válčišti zabývali, autorskou dvojicí Brod – Čejka počínaje.[9] V první polovině šedesátých let minulého století byl tento způsob objevný, nyní je však zjevně nedostačující. Pozitivem v celé této pasáži jsou však rozhodně kapitoly označené jako „Nepřítel“ a „Poslední úkol“. I když jejich základem jsou nedávno vydané odborné publikace (včetně autorovy časopisecké studie), jde o záležitosti nepříliš známé, takže jejich opětovné připomenutí je zcela namístě.

Největší část textu a jádro práce tvoří životopisné medailony padlých československých vojáků, které bude vhodnější posoudit ze vzájemného srovnání. Proto se nyní budeme věnovat knize pánů Hofmana a Maršálka.

Oba autoři v úvodu publikace připomínají genezi projektu, kterou bylo zpracování vojenských ztrát za druhé světové války do podoby počítačového souboru, jehož stěžejní část byla již před několika lety dána k dispozici široké veřejnosti na internetových stránkách Vojenského ústředního archivu pod označením „Databáze padlých ve 2. světové válce“.[10] Celý projekt iniciovala Československá obec legionářská v roce 1999 a databáze padlých byla zpracovávána od roku 2004. Od té doby jsou též připravovány následné projekty, přičemž kniha autorské dvojice je prvním z nich.[11] Je zajímavé, že danou databázi v knize vůbec nepřipomíná pan Plachý, i když je k dispozici pět let, tedy déle, než on sám se danou problematikou zabývá. Pánové Hofman a Maršálek sice do knihy nezařadili speciální heuristickou pasáž, tomuto problému se však věnují průběžně v jednotlivých částech knihy, hlavně pomocí poznámkového aparátu.

Reklama

Textová část jejich knihy je rozčleněna na sedm kapitol, z nichž první čtyři jsou věnovány historii československé pozemní vojenské jednotky na západoevropském válčišti. V tomto případě však nejde jen o chronologicky uspořádaný popis hlavních událostí, ale o 15 stručných samostatných studií, jež se zabývají organizační výstavbou jednotky, jejímu srovnání s jednotkami dalších „malých“ států, strategickými aspekty bojového nasazení, zadanými úkoly a jejich postupným plněním, spojeneckými jednotkami pod československým velením apod. Celý text přináší nesrovnatelně větší množství informací, než bylo o celé problematice doposud publikováno, a kvalitativně převyšuje Plachého text o mnoho stupňů s výjimkou již výše vytčených pasáží „Nepřítel“ a „Poslední úkol“. Text příspěvků je doprovázen bohatým poznámkovým aparátem, zachycujícím veškeré domácí archivní zdroje a velkou část domácí i zahraniční literatury k tématu. Oba autoři mohli využít svého dlouhodobého výzkumu daného problému, jehož části již několikrát prezentovali v časopiseckých studiích (Maršálek) nebo jako spoluautoři rozsáhlé monografie na podobné téma (Hofman).[12] Bohužel rozsah knihy nedával možnost některé pouze nadhozené teze (např. nemožnost společného nasazení československé a polské jednotky) podrobněji vyargumentovat, jiné teze jsou ještě poněkud syrové a neúplné, přesto však posunují historické zpracování československých pozemních jednotek na západoevropském válčišti značně vpřed. V tomto případě lze jen doufat, že autoři na daném tématu budou i nadále pracovat a po určitém čase se tak nakonec dočkáme opravdu fundované historické monografie.

Zbývající tři kapitoly textové části se věnují reflexi a mají charakter statistického a sociologického výzkumu. Autor recenze se v tomto případě necítí být disponován k odbornému posouzení, jako laik však kvituje dosažené výsledky a jejich přehlednou (začasté grafickou) prezentaci s povděkem. Na tomto místě je však třeba se zastavit u jedné dosti důležité věci, která patří mezi zásadní rozdíly obou knih. Pan Jiří Plachý bezesporu ovládá způsob psaní historické monografie, jeho znalost odborné a dobové vojenské terminologie je ale minimální a zcela závislá na pramenech, jež nejsou zcela bezchybné, takže totožné pojmy jsou často vyjádřeny různými slovy. Pánové Petr Hofman a Zdenko Maršálek odbornou a dobovou vojenskou terminologii ovládají téměř bezezbytku, jsou schopni ji aplikovat nejen na československé reálie, ale také na spojenecké či nepřátelské vojenské standardy. Skutečnost, že pracovník vojenské instituce má v této oblasti tak značné mezery je velmi deprimující, pokud pracovníci „civilní“ instituce problematiku zvládají. Ještě více deprimující je však skutečnost, že na dané mezery v akribii vojenského historika není schopen upozornit ani lektor z téže instituce. Jen na okraj a k odlehčení tohoto alarmujícího závěru lze uvést, že užitím metody matematické indukce (dosazením a, a+1) je možné zcela vážně tvrdit, že pracovníci Vojenského historického ústavu Praha mají obrovské nedostatky ve znalostech odborné vojenské terminologie, přičemž pracovníci Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR podobné problémy nemají.

Jádrem obou knih jsou biografické medailony padlých československých vojáků. Jejich počet není zcela totožný, protože pan Jiří Plachý do svého seznamu zahrnuje všechny zemřelé od vyhlášení polní mobilizace brigády až po předání vyšší jednotky československé vojenské správě, zatímco pánové Petr Hofman a Zdenko Maršálek mají za mezníky vyloděni brigády a její proměnu na tankový sbor. Přesto je absolutní většina jmen v seznamu totožných, takže každý čtenář má možnost vzájemně si porovnat jednotlivé medailony mezi sebou. Na první pohled je jasné, že medailony autorské dvojice jsou o dost rozsáhlejší, v počtu řádek i vícenásobné. Při podrobnějším zkoumání však lze velmi snadno dovodit, že pan Plachý (jak ostatně sám na počátku knihy upozorňuje) vycházel pouze z osobních spisů vojáků a je touto skutečností zcela zásadně limitován. Jelikož jeho znalosti terminologie i reálií jsou, jak již bylo ukázáno, mizivé, dopouští se obrovského množství chyb, které v podstatě jeho práci odsuzují k zapomnění. Výčet chyb by zabral několik stránek, neboť se vyskytují téměř u každého jména. Chyby vznikaly jednak nekritickým přebíráním údajů z osobních materiálů, jejichž občasná nespolehlivost byla již zmíněna, jednak závažnou neznalostí popisovaných událostí. Jen namátkou lze ke knize Jiřího Plachého zmínit následující:

1) autor se neorientuje v krycích jménech a často k nim nedokáže přičlenit správné jméno a příjmení dotyčného (Havlík/Kocur, Olšar/Kenďura, Vaněk/Konkolski), problémy má i s některými příjmeními, jež uvádí nesprávně (Ciepela/Cielepa, Horochovič/Horochonič, Václavíček/Václavčík);

2) v životopisech není v podstatě více, než se dalo nalézt ve zmíněných osobních spisech. Pokud v nich nějaké informace nebyla uvedena (např. způsob odchodu do exilu), tak pro autora neexistuje;

3) ve značném počtu životopisných medailonů je velké množství chyb v geografických názvech, názvech jednotek, jménech lodí, měst, vesnic apod. Mezi chyby, které autora v podstatě diskvalifikují jako vojenského historika, lze uvést u Aloise Löbla jeho příslušnost u „protiletadlové dělostřelecké roty 3. pěšího pluku[13] Autor totiž nemá představu o názvu vojskové setniny dělostřelectva (baterie), domnívá se, že součástí vojskového tělesa pěchoty mohla být vojsková setnina dělostřelectva), a navíc zcela chybně přečetl a interpretoval zkratku v archivním dokumentu, jež je ve skutečnosti četou motocyklistů. Není to ale lapsus jediný, neznalost potvrzují hned další slova „technické náhradní roty divizního Oddílu kanónů proti útočné vozbě“. Chyby jsou totožné, navíc v rámci 1. československé divise žádný „Oddíl KPÚV“ neexistoval, nacházela se zde pouze Rota KPÚV, která ovšem vznikala v rámci náhradní technické roty, což autor v neznalosti odborných reálií interpretoval chybně;

4) autor nezvládá popis míst odpočinku padlých československých vojáků, což je pro monografii tohoto typu zcela zásadní. Není schopen k sobě přiřadit historické a současné názvy hřbitovů. Původní Bruiyeres de Saint-Omer je dnešní Longuenesse de Saint-Omer, takže Jindřich Langer rozhodně nebyl exhumován, jak vyplývá z jeho textu.[14] Naopak Karel Kazda, pohřbený v Klatovech, exhumován byl, což je ovšem informace, kterou autor nezná.[15]

Ve výčtu chyb, překlepů, opomenutí apod., jichž se Jiří Plachý dopustil, by bylo možné pokračovat ještě velmi dlouho. Většinu z nich lze připsat nesprávné heuristice, a zvláště pak kritice pramenů, což je ovšem u kvalifikovaného historika na pováženou. Pečlivým srovnáním medailonků v obou knihách lze většinu těchto nepřesností odhalit, zvláště pokud čtenář má znalosti vojenských reálií a ví, jakým způsobem určité archiválie vznikaly a byly doplňovány. Až na drobné výjimky lze napsat, že v knize Jiřího Plachého není nic, co by nebylo v knize Zdenko Maršálka a Petra Hofmana, přičemž kategorické opačné tvrzení rozhodně nemá reálný podklad. Recenzent našel jednu výjimku u meziválečné vojenské kariéry kapitána pěchoty Břetislava Eliáše, u něhož má pan Plachý přesně uvedena čísla vojskových setnin,[16] jež pánům Hofmanovi a Maršálkovi chybí.[17] Daný úspěch je však hned poté znehodnocen neznalostí reálií a časového kontextu. Při přesunu dotyčného důstojníka ke Strážnímu praporu XVIII na konci června 1938 se daná jednotka neformovala, neboť vznikla již koncem února 1938.[18]

Jako pouhá třešnička na dortu, která však zcela desavuuje Plachého metodu zpracovávání medailonů a ukazuje na nízkou vypovídací hodnostu použitých archivních materiálů, může sloužit osoba Bohumila Valacha. O ní má Jiří Plachý pouhé tři řádky a v poznámce tvrdí, že se další údaje nepodařilo nalézt.[19] Těžko říci, jak usilovné bylo toto hledání, když pánové Hofman a Maršálek dokázali k dané osobě napsat přes jednu tiskovou stranu životopisné faktografie, jež se obsahem příliš neliší od jiného medailonu.[20]

Reklama

Na závěr tedy lze uvést, že kniha Jiřího Plachého měla pouze to štěstí, že vyšla jako první. Ale český čtenář má velké štěstí, že se po několika měsících objevila kniha Zdenko Maršálka a Petra Hofmana, která onen předchozí horkou jehlou ušitý paskvil plný chyb nasměrovala mimo odbornou literaturu. V ní může být nadále vedena pouze jako odstrašující příklad a cesta nehodná následování. Ukazuje se, že pro psaní knih o vojenské historii je potřeba více, než jen působení ve Vojenském historickém ústavu Praha. Lze se dokonce domnívat, že při působení mimo něj je šance na vytvoření odborně přijatelného titulu výrazně vyšší.

 

Obě knihy usilují o charakter vědecké monografie, a proto byly před vydáním lektorovány. Všichni čtyři historikové, kteří lektoraci prováděli, se problematikou druhé světové války profesně zabývají, i když ne vždy ve stejné oblasti. Ukazuje se však, že pro schopnost lektorování odborné publikace je dosažení vědecké hodnosti asi nezbytností. Na jiné zdůvodnění málo neprofesionální práce lektorů knihy z nakladatelství Svět křídel, kteří přehlédli tolik chyb, nepřesností a nedostatků, je lepší raději nepomýšlet. K úvaze však nutí až nechutně oslavná recenze Plachého práce, zveřejněná v časopise Vojenského historického ústavu Praha.[21] Určitá míra „připískávání domácím“ bývá u kolegiálních recenzí tolerovaným pravidlem. Pokud však recenzent není schopen objevit závažné nedostatky a jeho rozbor se mění v nekritický oslavný paján, lze oprávněně pochybovat o jeho odborných schopnostech či morálních vlastnostech. V české historické obci se nachází mnoho osob, které dobře vědí, že odpor vůči „vrchnosti“ má v jisté instituci pro dotyčného likvidační charakter, ale čeho je moc, toho je příliš. Zdá se, že s opětovným přijetím komunistickým obdobím zprofanovaného označení VHÚ se do ústavu vrátily i stachanovské normy, protože oslavná recenze „připískává“ nikoli maximálních 10 až 20 %, ale minimálně 200 %. Stejný výsledek lze nalézt i u lektora z dané instituce, u něhož se opět potvrzuje u odborné veřejnosti již vysledované pravidlo, že se nevyzná v problematice, jež nemá vpředu vrtuli. Kroužek autor – lektor – oslavný recenzent se takto uzavírá, instituce si vystačí bez konfrontace, která je pro ni, jak se ukazuje nejen v tomto případě, nebezpečnou. Ostatně i skutečnost, že žádný vedoucí pracovník VHÚ nebyl za 10 let ve funkci schopen napsat a obhájit doktorskou disertaci, ukazuje, jaký druh práce je v instituci preferován a požadován. V jiném resortu je taková situace nemyslitelná, stejně jako jmenování do vedoucí funkce bez řádného vítězství v konkursu. Aby recenzent nebyl obviňován z přílišné kritičnosti či vyřizování nějakých účtů, dovoluje si na závěr uvést oficiální a publikovaný názor Prof. PhDr. Jiřího Peška, CSc. z University Karlovy, jehož akribii pro obor soudobých dějin rozhodně nelze zpochybnit:

po ´odvědečtění´ Vojenského historického ústavu, to je poté, co veškerá šíře založená vojenskohistorická badatelská práce byla na příkaz shora zastavena, se oddělení pro dějiny odboje integrovalo do Ústavu pro soudobé dějiny.[22]

Srovnání obou výše sledovaných knih jednoznačně potvrzuje, že názor Prof. Peška, takto předsedy Evaluační komise pro společenskovědné ústavy AV ČR, je přesný. Lze pouze litovat, že Vojenský historický ústav Praha pod hodnocení dané evaluační komise nespadá, ministr obrany by při svých starostech ohledně finančních úspor v resortu měl ihned k dispozici osmimístnou sumu.

PhDr. Jiří Fidler, Ph.D.

 

[1] Plachý, Jiří: Kříže a hvězdy od Dunkerque. Černá kniha Čs. samostatné obrněné brigády 1944 – 1945. Cheb, Svět křídel 2011. 330 s.

[2] Maršálek, Zdenko – Hofman, Petr: Dunkerque 1944–1945. Ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2011. 574 s.

[3] Presentace má charakter propagačního letáku ohledně návštěvy musejních expozic zdarma, o instituci se zde čtenář přímo nedozví nic, viz Plachý, op.cit., s. 331.

[4] Obě odborné instituce jsou zde představeny charakteristikou své činnosti a odkazem na odborné publikace, jež jsou v jejich garanci vydávány, viz Maršálek – Hofman, op.cit., s. 571, 572.

[5] Rajlich, Jiří: Na nebi hrdého Albionu 7. Černá kniha československých letců v RAF 1940–1945. Cheb, Svět křídel

[6] Plachý, op.cit, s. 9, protože jde o citaci, není doplněna chybějící interpunkce, což ukazuje na úroveň jazykové redakce knihy (pozn.rec.).

[7] Plachý, op.cit., s. 13.

[8] Viz sebechvála na http://www.vhu.cz/cs/stranka/casopis-historie-a-vojenstvi/.

[9] Brod, Toman – Čejka, Eduard: a západní frontě. Praha, Naše vojsko 1963.

[10] Viz http://www.vuapraha.cz/Pages/DatabazeVHA/DatabazeLegionaru.aspx.

[11] Recenzent může tuto skutečnost potvrdit, neboť na zpracování databáze padlých se v letech 2004-2006 také podílel.

[12] Viz Draze zaplacená svoboda. Osvobození Československa 1944–1945. Sv. 1-2. Praha – Litomyšl, Paseka 2009.

[13] Plachý, op.cit., s. 215.

[14] Plachý, op.cit., s. 213.

[15] Plachý, op.cit., s. 191, srovnej s Maršálek – Hofman, op.cit., s. 301, doplněnou soudobou fotografií.

[16] Plachý, op.cit., s. 144.

[17] Maršálek – Hofman, op.cit., s. 214.

[18] Podrobnosti mohl autor zjistit v publikaci Fidler, Jiří – Sluka, Václav: Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938. Praha, Libri 2006, s. 597, pokud by tedy tato kniha nebyla kvůli jednomu z autorů ve VHÚ na indexu.

[19] Plachý, op.cit., s. 308.

[20] maršálek – Hofman, op.cit., s. 534-535.

[21] Pejčoch, Ivo (rec.): Jiří Plachý, Kříže a hvězdy od Dunkeque. Černá kniha Čs. samostatné obrněné brigády 1944–1945. Historie a vojenství 60, 2011, č. 3, s. 145-146.

[22] Pešek, Jiří: Historiografie soudobých dějin v Česku jako problém. In: České soudobé dějiny v diskusi. Praha, ÚSD 2011, s. 32-52, zvl. 39 (poznámka 14).

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více