Role Evropské unie v izraelsko-palestinském mírovém procesu

Autor: Bc. Lucie Svobodová 🕔︎︎ 👁︎ 9.440

4. Možný budoucí vývoj

4.1 Souvislost finanční stability oblasti s dosažením mírového uspořádání

I přes to, že teorie předpokládající, že radikalismus primárně pramení z chudoby, je považována za zjednodušenou, je zřejmé, že špatná ekonomická situace je jedním z faktorů, které přispívají k negativnímu a radikálnímu ovzduší ve společnosti[179][180]. To se vždy týkalo a i v současnosti týká i palestinského území, především pak samozřejmě pásma Gazy. Ani v rámci mírového procesu 90. let, kdy se zvyšovala míra autonomie Palestinské samosprávy, se nepodařilo nastartovat ekonomiku Gazy[181]. Izraelská blokáda, ještě zesílená po válečném konfliktu mezi Fatahem a Hamásem v roce 2007, přispívá k dalšímu zhoršování ekonomické situace v oblasti. Na tuto skutečnost EU opakovaně upozorňuje, když po Izraeli požaduje její okamžité ukončení (viz např. „Council conclusions on the Middle East Peace Process“ z 12/2010). EU uznává, že zmírnění blokády v létě 2010 je nepřehlédnutelným krokem vpřed, nepovažuje ho ovšem za dostatečné a domnívá se, že jeho praktický efekt není v Gaze příliš viditelný.

Evropská unie je hlavním poskytovatelem finanční, technické a další podpory Palestinské samosprávě (viz kap. 2.5). Tímto způsobem se EU snaží zajistit, aby došlo ke stabilizaci a celkovému zlepšení ekonomiky v regionu. Kdyby se takto podařilo zvýšit životní úroveň Palestinců, dá se předpokládat, že by ubylo i tendencí příklonu k fundamentalismu a radikalismu. Otázkou ovšem je, zda evropské peníze opravdu v praxi slouží ke zlepšení situace obyvatel, či zda z velké části končí v nesprávných rukou a k „obyčejným“ Palestincům se nikdy nedostanou.

Reklama

Je zřejmé, že motorem malé ekonomiky a zároveň hlavním zdrojem příjmů soukromého sektoru je především vývoz zboží. Po roce 2007 ovšem platil téměř absolutní zákaz exportu z pásma Gazy, který značnou měrou přispíval k prohloubení ekonomické a v souvislosti s ní i sociální krize. Mezinárodní společenství dlouhodobě požadovalo zrušení tohoto zákazu. 8. prosince 2010 izraelská vláda rozhodla o povolení vývozu alespoň některých komodit (především zemědělských produktů a oděvů) z oblasti. Na prohlášení pozitivně zareagovala jak EU, tak Tony Blair, mezinárodní reprezentant Kvartetu. Mezinárodní společenství se ovšem shoduje, že ačkoliv se jedná o významný krok vpřed, dosažení celkové liberalizace exportu z Gazy je nezbytně nutnou podmínkou pro zlepšení ekonomické situace a vytvoření nových pracovních míst. Kompletní uvolnění a otevření palestinského obchodu tak zůstává úkolem do budoucna[182][183].

V červnu 2010 Evropská komise diskutovala se zástupci Palestinské samosprávy o možnostech další liberalizace obchodu mezi EU a Palestinci. Komise ve svém prohlášení stanovila, že v průběhu následujících měsíců bude vytvořena zóna volného obchodu, která zlepší přístup palestinského exportu do EU. Evropská komise doufá, že tímto pomůže především palestinskému soukromému sektoru, jehož oživení je nutné pro stabilizaci ekonomické situace[184][185]. 13. dubna 2011 pak C. Ashtonová jako zástupce EU a palestinský premiér S. Fayyad podepsali dohodu, která zaručuje palestinským exportérům veškerých zemědělských produktů (včetně ryb a rybářských produktů) bezcelní přístup na evropský trh. Výjimku tvoří pouze některé druhy ovoce a zeleniny, u kterých je v EU stanovena minimální cena, kterou musí dodavatel dodržet[186].

Palestinská samospráva je nejmenším obchodním partnerem Evropské unie. Import z palestinského území do EU byl v roce 2009 pouhých 6,1 mil euro. Sestává se především ze zemědělských produktů. Vzhledem k zanedbatelnému podílu importu z palestinského území na celkovém importu Unie tedy není pro EU nikterak bolestné vzdát se příjmů z celních poplatků. Pro palestinskou stranu to naopak může znamenat hmatatelnou podporu soukromého sektoru a spolu s ním i tolik potřebnou revitalizaci palestinské ekonomiky. Je proto zřejmé, že se jedná o perspektivní opatření, ačkoliv jeho reálný dopad ukáže až implementace v budoucnu.

Jak již bylo zmíněno v kap. 2.2.1, zboží vyrobené v izraelských osadách nacházejících se na palestinském území není podle rozhodnutí Evropského soudního dvora možné považovat ani za zboží izraelské, ani za zboží palestinské. Nevztahují se na něj tedy úlevy stanovené v rámci Euro-středomořského partnerství ani nyní podepsaná dohoda. Toto evropské stanovisko je možná jedním z nejhmatatelnějších kroků, které EU podnikla pro to, aby dala Izraeli v praxi pocítit, že s jeho osadnickou politikou striktně nesouhlasí.

EU dále podporuje Palestinskou samosprávu v jejím úsilí stát se stálým pozorovatelem WTO za účelem jejího širšího zapojení do mezinárodního obchodu.

V roce 2010 publikovala Světová banka report, ve kterém prezentovala svou domněnku, že za podmínky, že Palestinská samospráva bude stejným tempem pokračovat ve svém úsilí v budování institucí a veřejných služeb, bude kdykoliv v blízké budoucnosti schopná zřídit vlastní stát[187]. Nejen EU, ale všichni členové Kvartetu toto prohlášení uvítali. Je zároveň jedním z faktorů, které motivují Kvartet k pokračující podpoře palestinského plánu pro vyhlášení samostatného státu do srpna 2011. Dosažení stabilní a udržitelné ekonomické situace, která napomůže zlepšení životní úrovně Palestinců, je nezbytně nutnou podmínkou míru v oblasti Blízkého východu. To ukázaly i revoluce v arabských zemích z počátku roku 2011, v jejichž zárodku ve většině případů stála stále se zhoršující hospodářská situace, která s sebou přinesla problémy, jako je nezaměstnanost či chudoba. Není možné s jistotou tvrdit, že pokud se zlepší životní situace Palestinců, způsobí to masové odmítnutí terorismu a násilí. Je ale možné tvrdit, že pokud se životní situace Palestinců nezlepší či se dokonce zhorší, podpora fundamentálních skupin dozajista neklesne – naopak je pravděpodobné, že vzroste.

Evropská unie dlouhodobě finančně podporuje Palestinskou samosprávu právě za účelem stabilizace a uklidnění tamější situace. Přímá finanční podpora je ale vždy záležitostí problematickou, neboť dárce obvykle nebývá schopen zajistit, aby byly poskytnuté prostředky použity tím nejlepším a nejefektivnějším způsobem. Naopak veškeré kroky směřující k liberalizaci obchodu, a to ať už mezi západním světem a blízkovýchodními státy, nebo mezi blízkovýchodními státy navzájem, je nutné podporovat. Právě ony totiž mohou přinést zlepšení ekonomické situace v celé oblasti Blízkého východu a to při eliminaci výše zmíněného rizika v neideálním přerozdělování peněz, ale i dalších rizik, jako jsou například politické střety pramenící z toho, proč tomu či onomu státu byla poskytnuta podpora v dané výši. Stejně tak i zde platí pravidlo, že pokud má ekonomika prosperovat, nemůže být postavena na darovaných penězích, ale musí je být schopna generovat sama.

4.2 Problematika komunikace/nekomunikace s hnutím Hamás

Reklama

V roce 2003 Evropská unie pod tlakem USA zařadila Hamás na oficiální seznam teroristických organizací. Po jeho vítězství v parlamentních volbách v roce 2006 zašla ještě dál, když zastavila finanční podporu Palestinské samosprávě a obnovila ji až prostřednictvím mezinárodního mechanismu TIM, pomocí kterého hnutí Hamás obešla a docílila vytvoření koaliční vlády (viz kap. 2.5). Od počátku se ovšem v EU ozývaly hlasy kritizující politiku, kterou Unie vůči Hamásu zaujala[188].

V otázce, zda s hnutím Hamás komunikovat, či ne, existují dva zásadní sporné body. Odpůrci jakéhokoliv mezinárodního sblížení s Hamásem se opírají o argument, že Hamás je oficiálně považován za teroristickou organizaci a jakýkoliv kontakt s ním je tedy nutné považovat za nelegální. Ti, co jednání s Hamásem podporují, ovšem poukazují na skutečnost, že Hamás je zástupcem palestinského lidu, který byl legitimně zvolen v demokratických volbách (a ve své podstatě je tak z pohledu Palestinské samosprávy legálnějším i legitimnějším zástupcem než Fatah). Zjednodušeně by se tato situace dala popsat jako konflikt mezi legalitou a legitimitou z pohledu západu a legalitou a legitimitou z pohledu Palestinců.

Obě strany pochopitelně přinášejí další argumenty pro podporu svého stanoviska. Důvody, proč Hamás nepodporovat, jsou velmi principiální. Hamás je hnutím, které veřejně propaguje násilí jako cestu k dosažení vlastních cílů, stále neuznává právo Izraele na existenci a propaguje myšlenku islámského státu[189]. Na oficiální komunikaci s hnutím by mohlo být nahlíženo jako na uznání legitimity jeho akcí, které se samozřejmě naprosto vymykají hodnotám západní civilizace. Někteří odpůrci spolupráce se dále obávají, že kdyby západ začal s Hamásem komunikovat, bylo by to interpretováno jako slabost a navíc by byla ztracena páka, kterou v současné době západní státy na Hamás mají, když mohou příslib uznání a finanční podpory podmiňovat ústupem Hamásu z některých fundamentálních pozic.

Argumenty hovořící pro komunikaci s hnutím jsou více pragmatické. Faktem je, že Hamás tu jednou je a zvenčí zlikvidován být nemůže. Pokus o oslabení hnutí pomocí jeho mezinárodní izolace a odstřižení od finanční i jiné podpory se ukazuje jako nefunkční. Představa západních států, že izolace Hamásu způsobí nesnesitelný ekonomický tlak v regionu, který nakonec vyústí v pokles vlivu hnutí či přímo v jeho rozpad, se nenaplnila[190]. Hamás stále ovládá Gazu a nezdá se, že by jeho podpora klesala. EU permanentně odsuzuje izraelskou blokádu oblasti, nicméně je třeba si uvědomit, že je to mimo jiné postoj mezinárodního společenství k hnutí Hamás, který Izrael ve své podstatě podporuje v udržování blokády (nebo od něj přinejmenším neodrazuje) a dává jí jistý nádech legitimity.

V současné době je území, které by v budoucnu mělo tvořit Palestinský stát, rozděleno na dvě de facto samostatné jednotky. Zatímco na Západním břehu Fatah dosahuje relativních úspěchů v budování státu, v jehož vytvoření v blízké budoucnosti věří, v pásmu Gazy je jeho moc zanedbatelná. Jedinou silou, která má reálnou možnost ovlivnit dění v Gaze, zůstává Hamás. Izraelská blokáda Gazy je prezentována jako způsob, jak oslabit moc hnutí v oblasti, zamezit jeho útokům na Izrael a zajistit tak bezpečnost židovského státu. Ve skutečnosti tato strategie ovšem nefunguje a celá situace tak dostává nádech začarovaného kruhu: Izrael zakazuje dovoz zboží do Gazy, čímž podporuje radikalismus Gazanů a Hamásu, kteří ještě stupňují své útoky na Izrael, což motivuje Izrael k tomu, aby v blokádě pokračoval. EU opakovaně vyzývá Fatah, aby zajistil ukončení násilí. Fatah ovšem nemá v oblasti zdaleka takový vliv, aby toho byl schopen. Tento vliv má jen a pouze Hamás, a pokud tedy EU (stejně jako ostatní západní státy) nepřesvědčí přímo jej, aby s útoky přestal, násilí bude pokračovat.

Historie ukazuje, že problém, že komunikace s fundamentálním hnutím znamená jistou formu jeho legitimizace, může být vyřešen. Příkladem je samotný Fatah, na který bylo dlouho nazíráno jako na teroristickou organizaci. Jeho mezinárodní uznání (primárně ze strany OSN a EU) v 70. a 80. letech zapříčinilo celkové umírnění jeho postojů a v konečném důsledku umožnilo mírový proces 90. let. Že je totéž možné i v případě Hamásu, ukázalo Švýcarsko, které s hnutím navázalo oficiální dialog, jehož předmětem byl především pokus o vyjednání dlouhodobého příměří. A není to jen případ Švýcarska, který ukazuje, že dialog Hamásu se západem možný je a že je mu Hamás svým způsobem nakloněn.

Reklama

Případ švýcarského pokusu o navázání kontaktů s Hamásem ovšem dokladuje také to, že dosáhnout dohody, která nemá širší oporu v zahraničí, není možné. Dohoda o příměří stejně tak jako kompromisy týkající se kontroly hranic nakonec bez účasti USA a EU dojednány nebyly.

Realitou je, že míru v oblasti nemůže být dosaženo bez spolupráce s Izraelem a USA. Izrael prozatím striktně odmítá jakýkoliv kontakt s Hamásem, nicméně pozice USA se po nástupu prezidenta Obamy částečně změnila. Barack Obama už jako prezidentský kandidát dával najevo, že nehodlá pokračovat v politice svého předchůdce G. Bushe, který striktně trval na naprosté izolaci Hamásu. Po svém nástupu do funkce jeho administrativa uvedla, že je připravena s hnutím jednat[191][192]. Na pozici Izraele se v tomto ohledu ovšem nic nemění a faktem je, že dokud mezinárodní společenství bude Hamás bojkotovat, nemá Izrael jediný důvod pro to s ním jakkoliv jednat. EU by v tomto měla spíše jít příkladem a ukázat, že dialog možný je a že oboustranným násilím se (jak ukázala minulost) problém nevyřeší.

Hamás má ve svém středu jak pragmatiky, tak radikálněji smýšlející skupiny. Není možné předpokládat, že čistý pragmatismus zvítězí a hlasy fundamentalistů nebudou vyslyšeny. Kdyby toto nastalo, organizaci by hrozil rozpad. I proto se Hamás nechce otevřeně vydat cestou Fatahu, který – z pohledu Hamásu – výměnou za dialog a mezinárodní uznání „zradil své hodnoty“ a navíc udělal taktickou chybu, když uznal Stát Izrael i přesto, že tím nebyla zajištěna jeho suverenita na palestinském území. Hamás v současné situaci nemůže otevřeně akceptovat požadavky západu a Izraele, což ovšem neznamená, že není nakloněn určitým kompromisům. Je nesmysl podmiňovat přijetím principů stanovených Kvartetem (tedy především ukončení násilí a uznání práva Izraele na existenci) zahájení rozhovorů s Hamásem. Tím se ale nevylučuje, že naplnění těchto principů může být cílem jednání s hnutím. Dílčím krokem by pak mělo v první řadě být obnovení dialogu mezi Hamásem a Fatahem a jejich spolupráce na řízení Palestinské samosprávy a budování budoucího státu.

Otázka, jestli EU v budoucnu naváže s Hamásem dialog, je otázkou, zda zvítězí principy nebo pragmatismus (a to na obou stranách). Faktem ale je, že varianta „nekomunikace“ již vyzkoušená byla a je zřejmé, že nefunguje. Hamás je existující a z pohledu Palestinců legitimní silou, která ovládá jednu část území a která má většinovou podporu tamějších obyvatel. Západ nemůže předpokládat, že dosáhne stabilního mírového uspořádání, když bude jednat jen s jednou složkou palestinské vládnoucí síly a druhou bude ignorovat. Spíše propalestinsky orientovaná EU by v tomto mohla jít svým kolegům příkladem.

4.3 Doporučení k budoucí činnosti EU v oblasti

Arabský svět je pro EU jednou z hlavních oblastí strategického zájmu. Z arabských zemí – ať už se nacházejí v severní Africe či na Blízkém východě – je do Evropy blízko, a tak je zdejší dění významné pro bezpečnostní situaci v Evropě. Dále jsou to historické vazby, ale také obchodní spolupráce (především v oblasti nerostných surovin), které pro členské státy EU (a obzvlášť pro některé, v čele s Francií) znamenají podnět pro to, aby se o dění v regionu zajímaly. To je jedním z hlavních motivů stále se zvyšující aktivity EU v oblasti a s tím i podílení se na řešení izraelsko-arabského a izraelsko palestinského konfliktu. I přesto je v tomto směru stále vůdčí role USA, které jsou hlavním hybatelem blízkovýchodního dění.

EU opakovaně ve svých dokumentech vyzývá k většímu praktickému zapojení do řešení izraelsko-palestinského konfliktu a požaduje více multilaterální přístup celého Kvartetu. I přesto je stále znát, že rozhodující slovo v Kvartetu mají USA. Při porovnání prohlášení EU a Kvartetu, které se zabývají stejným problémem, je možné si povšimnout, že EU používá agresivnější jazyk při kritice Izraelců, zatímco Kvartet vždy Izrael spíše mírněji upomíná a naopak nikdy nezapomene ocenit pokrok, kterého židovský stát dosáhl. Otázkou je, z čeho pramení takto silná pozice USA v Kvartetu a proč EU stále není schopna dostát požadavku, který opakovaně sama sobě klade, a totiž že se do řešení konfliktu zapojí více a praktičtěji. To je obecným problémem Evropské unie, která se často omezuje na prohlášení a artikulaci požadavků, ale k praktickým krokům se uchyluje již méně. Je samozřejmě evidentní, že EU jako společenství 27 dosti různorodých států má v tomto směru náročnější pozici než USA, které jsou jedním státem.

Co ovšem EU při jejím zapojení do řešení izraelsko-palestinského konfliktu odlišuje od USA, je její větší důraz na zapojení arabských států (EU je například výslovným propagátorem Arabské mírové iniciativy). Toto je perspektivní přístup, neboť je zřejmé (a v roce 2011 ještě více než kdykoliv předtím), že bez dohody s arabskými zeměmi stabilního mírového uspořádání dosaženo být nemůže.

Zajímavostí, ale přesto ne zcela bez významu, je pak skutečnost, že z členů Kvartetu obvykleji vydávají společná prohlášení EU s Ruskem a nikoliv EU s USA. I z toho je jasně vidět, že postoj EU a Spojených států k problematice se částečně odlišuje.

EU se svou finanční a technickou podporou Palestinské samosprávě svým způsobem snaží kompenzovat americkou podporu Izraele. Tím přispívá k alespoň částečnému vyrovnání pozic a umožňuje Palestincům budovat jejich budoucí stát. Stále zde ovšem zůstává otázka, zda jsou evropské peníze palestinskou vládou skutečně využity efektivně a zda se dostávají k těm, kteří je reálně potřebují. V tomto směru by bylo vhodné vytvořit účelný systém distribuce a kontroly. Co je v každém případě nutné ocenit a podporovat, je jakýkoliv pokus o liberalizaci obchodu jak mezi státy v regionu navzájem, tak mezi Evropou a těmito státy. EU, která obecně tíhne k regionálním přístupům k řešení problémů, spolupracuje s jižními a jihovýchodními státy v rámci Unie pro Středomoří, která má jako jeden ze svých hlavních cílů vytvoření zóny volného obchodu nejprve mezi středomořskými státy navzájem a posléze mezi těmito státy a EU. Zároveň EU jednostranně liberalizuje obchod s Palestinskou samosprávou, což je dalším způsobem podpory palestinské ekonomiky. Liberalizace je perspektivním prostředkem pro pomoc v zlepšování hospodářské situace na palestinském území, a to nejen v krátkodobém horizontu.

Formální rámec bilaterálních vztahů jak s Izraelem, tak s Palestinskou samosprávou je v EU detailně propracován a zahnut do programu Evropská politika sousedství. EU průběžně sleduje implementaci dohod a plánů a hodnotí je ve svých pravidelných reportech. V posledním zmíněném reportu se EU pozitivně vyjadřuje k tzv. Fayyadovu plánu – plánu na de facto vytvoření a jednostranné vyhlášení samostatného Palestinského státu do srpna 2011. Tomuto návrhu EU vyjadřuje podporu opakovaně, i v některých následujících dokumentech. Je ovšem zřejmé, že pokud k takovému jednostrannému vyhlášení dojde, prohloubí to krizi ve vztazích mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou, nehledě na skutečnost, že Fayyadova vláda v současné době ovládá pouze Západní břeh a těžko tedy bude schopná zajistit chod státu sestávajícího se jak ze Západního břehu, tak z pásma Gazy. EU by proto měla zvážit, zdali by v případě, že Palestinská samospráva v letošním létě k vyhlášení samostatného státu opravdu přistoupí, bylo oficiální uznání takového státu celou Unií opravdu produktivní.

EU dlouhodobě zaujímá neměnné stanovisko týkající se blokády Gazy. Tu považuje za nelegální a kontraproduktivní, protože se domnívá, že místo zvyšování bezpečnosti Izraele tuto naopak snižuje, neboť podporuje radikalismus. Zároveň však EU odmítá jednat s hnutím Hamás, které je jedinou relevantní silou se schopností zabránit dalšímu násilí z Gazy vůči Izraeli. Přitom právě raketové útoky směřované proti židovskému státu jsou hlavním důvodem, proč Izrael na blokádě stále trvá.

Celkově je možné považovat odmítání komunikace s hnutím Hamás za největší nedostatek v přístupu EU k řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Ukazuje se, že tento přístup k hnutí není ani funkční, ani perspektivní, a je evidentní, že pro dosažení stabilního mírového uspořádání bude nutné s Hamásem spolupracovat. EU by v tomto směru mohla získat náskok, protože (i přes posun v postoji USA vůči Hamásu, který provázel zvolení prezidenta Obamy do čela státu) hlavní hráč na blízkém východě – Spojené státy americké – s Hamásem prozatím jednat odmítají.

Poznámky

[179] Israel president: Great hopes for Arab revolution. Huffington Post (online) (cit. 2011-04-18).

[180] GRESH, Alain. Révoltes en Syrie. Monde Diplo (online) (cit. 2011-04-18).

[181] Společenskovědní výzkum terorismu a politického násilí v ČR. Středoevropské politické studie (online) (cit. 2011-04-19).

[182] Valné shromáždění zahájilo za předsednictví Jana Kavana. Informační centrum OSN v Praze (online) (cit. 2011-04-19).

[183] Gaza tehdy a teď. Project Syndicate (online) (cit. 2011-04-19).

[184] Gaza blockade: Israel eases export restrictions. BBC News (online) (cit. 2011-04-19).

[185] Statement by the spokersperson of Catherine Ashton on exports from Gaza. Council of the European Union (online) (cit. 2011-04-06).

[186] European Commission set to help Palestinian economy with full opening of EU market. In Europa Press Releases (online) (cit. 2011-04-06).

[187] Occupied Palestinian Territory (Bilateral relations). European Comission - Trade (online) (cit. 2011-04-19).

[188] European Union opens up its market to Palestinian exports. European Comission - Trade (online) (cit. 2011-04-19).

[189] Palestinians pursue 'Plan B' after failed talks. BBC News (online) (cit. 2011-04-19).

[190] Why the European Union Finally Sidelined Hamas. The Jewish Policy Center (online) (cit. 2011-04-19).

[191] The EU should talk to Hamas. Centre for European Reform (online) (cit. 2011-04-19).

[192] O´DONNEL, Clara Marina. The EU, Israel and Hamas. Centre for European Reform (online) (cit. 2011-04-19).

[193] Obama and Hamas. American Thinker (online) (cit. 2011-04-19).

[194] Obama camp 'prepared to talk to Hamas'. Guardian (online) (cit. 2011-04-19).

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více