Role Evropské unie v izraelsko-palestinském mírovém procesu

Autor: Bc. Lucie Svobodová 🕔︎︎ 👁︎ 9.183

1. Stručné historické shrnutí působení Evropského společenství (Evropské unie) v izraelsko- palestinském konfliktu

1.1 Období před rokem 1990

Státy západní Evropy, stejně jako USA a Rusko (dříve SSSR), již od první světové války považují Blízký východ za jednu z oblastí svého strategického zájmu. V průběhu celého minulého století se proto snažily udržet zdejší region ve své sféře vlivu. Rozhodující mocenské postavení Velké Británie, které trvalo od první světové války až do vyhlášení Státu Izrael v roce 1948, v padesátých letech (především pak po tzv. suezské krizi v roce 1956) převzaly USA [1], které si ho udržují až do současnosti. Spojené státy jsou dlouhodobě jednoznačně nejsilnějším hráčem na Blízkém východě a pravděpodobně jediným státem, který má prostředky na to, aby dosáhl mírového řešení izraelsko-palestinského konfliktu [2].

Státy ES se v průběhu téměř celého 20. století v oblasti angažovaly spíše individuálně. Mocenské zájmy Velké Británie stojí například za myšlenkou spojeného arabského světa, kterou po svém nástupu do funkce v roce 1956 ochotně převzal egyptský prezident Násir. Násir zvolil izraelsko-palestinský konflikt tématem, které spojí arabské státy pod nadvládou Egypta a dá jejich činění společnou náplň. Pro uskutečnění plánů navrhl vytvoření Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), ke kterému došlo 28. května 1964 [3].

Reklama

Pro dnešní postoj EU k izraelsko-palestinskému konfliktu jsou zásadními dokumenty dvě – dnes již historické – rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Tou první je Rezoluce RB OSN č. 181 o rozdělení Palestiny přijatá v roce 1947, kdy OSN na svém valném shromáždění doporučila rozdělení Palestiny na dva samostatné státy – židovský a arabský1. Z této rezoluce vychází dnešní unijní podpora tzv. „two-state solution“ – řešení v podobě dvou nezávislých států[4].

Druhou rezolucí zásadního významu je Rezoluce RB OSN č. 242, přijatá po Šestidenní válce v roce 1967. O principy v ní deklarované, mezi kterými je nutno jmenovat především nepřípustnost nabývání území válkou a právo všech blízkovýchodních národů na suverenitu, politickou nezávislost a život v míru[5], se opírá současné stanovisko EU, výslovně odmítající změny hranic, které s sebou přinesla Šestidenní válka (viz např. „Council conclusions on the Middle East Peace Process 12/2009“ a další dokumenty EU).

Až do 70. let evropské mocnosti spíše než mezi sebou spolupracovaly s USA. Po ropných šocích, které následovaly po jomkippurské válce a které postihly všechny spojence Izraele (tedy jak USA, tak státy západní Evropy), si západoevropské velmoci začaly uvědomovat nezbytnost společného postupu při řešení vztahů na Blízkém východě. O tom svědčí například setkání tehdejšího francouzského prezidenta Georgese Pompidoua s německým kancléřem Willym Brandtem, na kterém se politici shodli na nutnosti zlepšení vztahů s arabskými zeměmi[6]. Skutečně jednotně se ovšem ES k problematice postavila až v 90. letech, v období tzv. Barcelonského procesu (viz kap. 2.2).

Problémem spolupráce evropských států při řešení izraelsko-palestinském konfliktu byl (a částečně stále je) jejich rozdílný postoj vůči stranám konfliktu. Především se jedná o rozpor v postavení Německa, které z důvodu holocaustu vždy zaujímalo spíše proizraelský postoj, a Francie, navázané na arabské státy jak historicky (stejně jako Velká Británie v Palestině, Francie po první světové válce spravovala mandát na území dnešní Sýrie a Libanonu), tak kvůli dodávkám ropy.

Jak uvádí Bertrand-Sanz (2010), v roce 1980 se podepsáním Benátské deklarace stalo ES první třetí stranou, která v oficiálním dokumentu potvrdila právo Palestinců uplatňovat své právo na sebeurčení (právo na sebeurčení jako takové jako první přiznala Palestincům v roce 1974 OSN) a která uznala, že Palestinský problém není pouze otázkou uprchlíků. V Benátské deklaraci devět tehdejších členů ES dále výslovně uvádí nutnost většího zapojení Společenství do řešení blízkovýchodního konfliktu a také nezbytnost nalezení společného postupu v této otázce. ES dále uznává OOP jako jednu ze stran, které se budou jednání účastnit. Výslovně také uvádí, že jeho postoj ke konfliktu vychází z Rezolucí RB OSN č. 242 a 338[7][8]. Rezoluce č. 338, přijatá během jomkippurské války, přitom vyzývá k naplňování Rezoluce č. 242 a rozhoduje o zahájení jednání se všemi zúčastněnými stranami za účelem dosažení spravedlivého a trvalého míru na Blízkém východě[9].

Za předzvěst budoucí hospodářské podpory Palestinců ze strany ES (EU) je možné považovat nařízení z roku 1986, které povoluje produktům pocházejícím z okupovaných území nést označení „Vyrobeno na Západním břehu a v Gaze“.

Reklama

Na konci 80. let se státy ES kladně vyjádřily k jednostrannému vyhlášení Palestinského státu z 15. listopadu 1988. K oficiálnímu uznání státu Evropským společenstvím nebo Evropskou unií však až doposud nedošlo. Ani individuálně žádný z tehdejších členských států ES Palestinský stát prozatím oficiálně neuznal. Z nových unijních států je uznáván Českou republikou, Slovenskem, Maďarskem, Polskem, Rumunskem a Bulharskem, tedy státy bývalého východního bloku, který byl (po vzoru SSSR) orientován propalestinsky. Ve svém vyjádření z března 2011 uvádí francouzský ministr zahraničí Juppe, že dnes již není možné uznávat Palestinský stát jednotlivě, tento krok musí EU udělat jako celek. Juppe se ovšem domnívá, že je na to stále ještě brzy[10].

1.2 Devadesátá léta

Devadesátá léta minulého století jsou – z pohledu izraelsko-palestinského konfliktu – nazývána „léty mírového procesu“. Stavebním kamenem tohoto procesu se stala Deklarace principů přechodné samosprávy, tzv. Dohoda z Osla, z roku 1993, jejímž obsahem bylo uznání práva jak Izraelců, tak Palestinců na existenci v míru a bezpečí, uznání OOP jako legitimního zástupce palestinského lidu a dále ustanovení Palestinské samosprávy a následné vyjednávání o tzv. permanentním statusu[11]. Mírový proces byl řízen USA a role ES (od listopadu 1993 EU) v něm měla být spíše minoritní, podpůrná. Očekávána byla především finanční a technologická podpora Palestincům při správě autonomního území a při budování budoucího vlastního státu.

Pokus o vytvoření nového rozměru zapojení EU do problematiky Blízkého východu přinesla Euro-středomořská konference, pořádaná v roce 1995 v Barceloně. Na ní byl nastartován tzv. Barcelonský proces, jehož cílem bylo sblížení EU se státy nacházejícími se v oblasti Středomoří. V rámci Barcelonského procesu došlo k uzavření prvních oficiálních dohod o spolupráci jak mezi EU a Izraelem, tak mezi EU a Palestinskou samosprávou. Barcelonským procesem a multilaterálními i bilaterálními vztahy mezi Unií, Izraelem a Palestinou se blíže zabývá kapitola 2.

Na konci desetiletí, v březnu 1999, Evropská Rada na jednání v Berlíně výslovně podpořila zřízení samostatného Palestinského státu v blízké budoucnosti[12]. Nicméně vypuknutí Druhé intifády v srpnu 2000 mírový proces na nějakou dobu zcela zastavilo.

1.3 Situace po roce 2000

Celosvětově významnou událostí se na počátku nového tisíciletí staly teroristické útoky z 11. září 2001. Izrael se zapojil do Bushovy války proti terorismu zesílením útoků na palestinské radikály. Tyto útoky ovšem nepostihly pouze teroristy, proti nimž byly namířené, ale ničily palestinské území jako celek. Proti tomu se ze strany EU zvedly hlasité protesty, neboť se v mnoha případech jednalo o zařízení, která byla financována z evropských peněz[13].

Období po vypuknutí Druhé intifády bylo poznamenáno vzrůstající snahou EU zapojit se do řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Asseburgová (2010) uvádí, že na rozdíl od amerického čistě bezpečnostního přístupu se EU snažila nalézt konstruktivnější politické řešení. V roce 2002 sestavila třífázový plán na vyřešení a ukončení konfliktu, který se stal podkladem projektu „Cestovní mapa“ (anglicky „The Roadmap for Peace“), představeném v následujícím roce[14].

Cestovní mapa představuje nejvážnější pokus o dosažení míru na Blízkém východě od dohod z Osla. Je výsledkem spolupráce USA, OSN, EU a Ruska v tzv. Kvartetu. Za hlavní cíl si stanovila vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu do roku 2005, a to v podobě tzv. „two-state solution“. Cestovní mapa má tři hlavní fáze[15]:

1. ukončení teroru, normalizace života v Palestině a vybudování palestinských institucí (mělo být dosaženo do května 2003)

2. transformace – veškeré úsilí napřeno k vytvoření samostatného a suverénního Palestinského státu (mělo být dosaženo do prosince 2003)

3. dohoda o permanentním statusu ve vztazích mezi oběma státy a ukončení izraelsko-palestinského, jakož i izraelsko-arabského konfliktu (mělo být dosaženo během let 2004 a 2005)

V rámci uskutečňování cílů Cestovní mapy je angažovanost EU v dění na Blízkém východě historicky nejvyšší. Přesto je možné tvrdit, že i v Kvartetu je nejsilnější pozice USA, jejichž jednání jsou v podstatě jednostranná, ačkoliv schovaná za multilateralitu Kvartetu[16]. I z oficiálních pozic uvnitř EU se ozývají hlasy, že ačkoliv se Unii podařilo v Kvartetu prosadit několik svých tezí zásadního významu (jako je například právě výše zmíněný příklon k tzv. „two-state solution“), není její vystupování v rámci uskupení dostatečně asertivní (viz např. dokument „The EU and the Middle East Peace Process“, publikovaný britskou Sněmovnou lordů).

Je zřejmé, že časový rámec projektu nebyl realistický. EU ve svých dokumentech až do současnosti (tedy se zpožděním více než pěti let) upozorňuje, že je nutné cíle Cestovní mapy naplnit (viz např. „Council conclusions on the Middle East Peace Process 12/2009“ a další).

Reklama

Smrt Jásira Arafata v roce 2004 vedla k posílení pozice radikálů v palestinské společnosti, která se naplno projevila vítězstvím hnutí Hamás v parlamentních volbách v roce 2006. Na to EU zareagovala zastavením finanční podpory určené Palestincům (viz kap. 2.5). EU považuje Hamás za teroristickou organizaci a odmítá s ním jednat. Tento přístup je mnohdy ovšem považován za chybný, neboť bez vyjednání kompromisu s tímto radikálním islámským hnutím nebude možné najít řešení izraelsko-palestinského konfliktu[17]. Podrobněji o vztazích s Hamásem: viz kapitolu 4.2.

1.3.1 Rok 2009

Na přelomu let 2008 a 2009 sehrála EU pozitivní roli v probíhajícím ozbrojeném konfliktu mezi Hamásem a Izraelem na území Gazy, kdy měla úlohu prostředníka vyjednávání o příměří. Úkolu se zhostila Francie, předsedající Radě EU na konci roku 2008, spolu s Českou republikou, která po ní předsednictví převzala[18].

I přes informace pravidelně se objevující v českých médiích, že francouzský prezident Sarkozy se pokoušel v Gaze vyjednat příměří bez účasti ČR, český ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg vždy spolupráci s Francií na Blízkém východě hodnotil kladně[19]. Schwarzenberg se stal politikem, který se z titulu své funkce, ale pravděpodobně i z osobních pohnutek, v konfliktu v Gaze angažoval z reprezentantů ČR nejvíce. Během českého předsednictví několikrát oblast navštívil a aktivně se podílel na dojednávání příměří mezi Izraelem a Hamásem[20]. Jeho iniciativou bylo také uspořádání mezinárodní dárcovské konference pro Gazu, která se uskutečnila začátkem března 2009 v egyptském Šarm-aš-Šajchu a jejímž cílem bylo získat peníze pro obnovu území zničeného při vojenském střetu[21][22][23].

V průběhu českého předsednictví došlo k výměně vládnoucích sil v Izraeli. Novou vládu sestavil předseda pravicově orientované strany Likud Benjamin Netanjahu, známý svými radikálními postoji, mezi které patřilo odmítání vytvoření Palestinského státu. Nedlouho po svém zvolení, v červnu 2009, B. Netanjahu vůbec poprvé připustil, že by Palestinci mohli v budoucnu vytvořit vlastní stát, ačkoliv tento budoucí stát definoval velmi nekompromisně (jeho hlavní podmínkou byla úplná demilitarizace).

V reakci EU na premiérovo prohlášení se opět ukázala nejednotnost názorů. Zatímco ČR jako úřadující předsednická země deklaraci ocenila jako důležitý krok vpřed, Švédsko, které po ČR předsednictví přebralo v červenci, ji označilo za nedostatečnou[24]. Že Švédsko nastolí v EU více propalestinský kurz, se potvrdilo v druhé polovině roku 2009 (viz kap. 3.2.1).

Česká republika i během svého půlročního předsednictví Radě EU potvrdila, co je o ní známo – totiž že mezi evropskými státy patří k těm, které jsou orientovány více proizraelsky[25]. To se ukázalo například právě poté, co do funkce nastoupil nový izraelský premiér. Ačkoliv v EU jeho zvolení provázel spíše nesouhlas a skepticismus, český premiér Topolánek – v té době šéf Rady EU – Unii nedoporučil jednání s Izraelem přerušovat a ani na židovský stát uvalovat sankce či restrikce[26]. ČR během svého předsednictví prosazovala, aby EU navázala těsnější vztahy s Izraelem, a po jeho skončení K. Schwarzenberg připustil, že se české názory a představy s názory některých dalších členských států, ale také s názory Evropské komise, příliš neshodovaly. Realitou je, že se i samotná izraelská média vyjadřují v tom smyslu, že Česká republika patří v rámci Evropy nejbližším přátelům a spojencům židovského státu. Izraelci také nikdy nezapomněli na to, že to byla právě ČR, kdo jim v roce 1948 dodával zbraně a pomohl jim tak vydobýt si vlastní stát a nezávislost[27].

V roce 2009 došlo k názorovému přiblížení EU a USA, neboť do funkce amerického prezidenta nastoupil Barack Obama, který projevuje tendence odklonu od čistě proizraelské linie k neutrálnějšímu postoji, což s pohledem EU více koresponduje.

Rok 2009 dále přinesl tzv. Fayyadův plán – plán na vytvoření suverénního Palestinského státu na základě smluv z Osla a Cestovní mapy. Stát má být vytvořen de facto a jednostranně vyhlášen během dvou let (tedy do srpna 2011). Podrobnosti o postoji EU k tomuto plánu: viz kapitolu 2.3.2.

V prosinci 2009 vyjádřila EU svůj postoj ke konfliktu v dokumentu „Závěry Rady o mírovém procesu na Blízkém východě“ (Council conclusions on the Middle East Peace Process“). Tento dokument je rozebírán v kap. 3.1.

Poznámky

[1] TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. Pardubice: KORA, 1991. ISBN 80-901092-0-9.

[2] ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: Centrum strategických studií, 2005. ISBN 80-903333-9-7.

[3] BECKER, Jullian. The PLO: the rise and fall of the Palestine Liberation Organization. London: Weidenfeld and Nicolson, 1984. ISBN 0-297-78547-8.

[4] HOLLIS, Rosemary. The basic stakes and strategy of the EU and Member States. In BULUT AYMAT, Esra (ed.). European involvement in the Arab-Israeli conflict. Paris: EU Institute for Security Studies, 2010. Dostupné také z WWW: http://www.iss.europa.eu/uploads/media/cp124-European_Involvement_in_the_Arab- Israeli_Conflict.pdf. ISBN 978-92-9198-176-2.

[5] Security Council Resolution 242. In Official Documents System of the United Nations (online) (cit. 2011-03-10). Dostupné z WWW: http://daccess-dds- ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/240/94/IMG/NR024094.pdf?OpenElement.

[6] YE´OR, Bat. Eurabia: the Euro-Arab axis. Fairleigh Dickinson University Press, 2005. Dostupné také WWW: http://books.google.cz/books?id=hfK9SqHSaccC&printsec=frontcover&source=gbs_ge_sum mary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false. ISBN 0-8386-4077-X.

[7] BERTRAND-SANZ, Agnès. The conflict and the EU’s assistance to the Palestinians. In BULUT AYMAT, Esra (ed.). European involvement in the Arab-Israeli conflict. Paris: EU Institute for Security Studies, 2010. Dostupné také z WWW: http://www.iss.europa.eu/uploads/media/cp124-European_Involvement_in_the_Arab-Israeli_Conflict.pdf. ISBN 978-92-9198-176-2.

[8] Venice Declaration. Knesset (online) (cit. 2011-03-10). Dostupné z WWW: http://www.knesset.gov.il/process/docs/venice_eng.htm.

[9] Security Council Resolution 338. In Official Documents System of the United Nations (online) (cit. 2011-03-10). Dostupné z WWW: http://daccess-dds- ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/288/65/IMG/NR028865.pdf?OpenElement.

[10] France: EU recognition of Palestinian state a 'possibility'. Ynet News (online) (cit. 2011-03-10). Dostupné z WWW: http://www.ynetnews.com/articles/0,7340,L-4042929,00.html.

[11] Declaration of Principles On Interim Self-Government Arrangements. In Jewish Virtual Library (online) (cit. 2011-03-11). Dostupné z WWW: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/dop.html.

[12] Presidency Conclusions. Berlin European Council 24 and 25 March 1999. Council of the European Union (online) (cit. 2011-03-11). Dostupné z WWW: http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/en/ec/ACFB2.html.

[13] MOCEK, Michal. EU odmítá ničení majetku Palestinců. Mladá fronta Dnes. 2002, roč. 13, č. 20, s. 9. Dostupné také z Anopress: http://www.anopress.cz.

[14] ASSEBURG, Muriel. EU crisis management in the Arab-Israeli conflict. In BULUT AYMAT, Esra (ed.). European involvement in the Arab-Israeli conflict. Paris: EU Institute for Security Studies, 2010. Dostupné také z WWW: http://www.iss.europa.eu/uploads/media/cp124- European_Involvement_in_the_Arab-Israeli_Conflict.pdf. ISBN 978-92-9198-176-2.

[15] A Performance-Based Roadmap to a Permanent Two-State Solution to the Israeli-Palestinian Conflict. In Official Documents System of the United Nations (online) (cit. 2011-03-11). Dostupné z WWW: http://www.un.org/media/main/roadmap122002.pdf.

[16] MÖCKLI, Daniel. The Middle East conflict, transatlantic ties and the Quartet. In BULUT AYMAT, Esra (ed.). European involvement in the Arab-Israeli conflict. Paris: EU Institute for Security Studies, 2010. Dostupné také z WWW: http://www.iss.europa.eu/uploads/media/cp124-European_Involvement_in_the_Arab- Israeli_Conflict.pdf. ISBN 978-92-9198-176-

[17] GUNNING, Jeroen. The conflict and the question of engaging with Hamas. In BULUT AYMAT, Esra (ed.). European involvement in the Arab-Israeli conflict. Paris: EU Institute for Security Studies, 2010. Dostupné také z WWW: http://www.iss.europa.eu/uploads/media/cp124-European_Involvement_in_the_Arab- Israeli_Conflict.pdf. ISBN 978-92-9198-176-2.

[18] TOCCI, Nathalie. The conflict and EU-Israeli relations. In BULUT AYMAT, Esra (ed.). European involvement in the Arab-Israeli conflict. Paris: EU Institute for Security Studies, 2010. Dostupné také z WWW: http://www.iss.europa.eu/uploads/media/cp124- European_Involvement_in_the_Arab-Israeli_Conflict.pdf. ISBN 978-92-9198-176-2.

[19] Schwarzenberg odjíždí na Blízký východ s plánem. Novinky (online) (cit. 2011-04-27). Dostupné z WWW: http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/157929- schwarzenberg-odjizdi-na-blizky-vychod-s-planem.html.

[20] Schwarzenberg odjel nečekaně do Káhiry jednat o příměří v Gaze. Novinky (online) (cit. 2011-04-27). Dostupné z WWW: http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni- vychod/158964-schwarzenberg-odjel-necekane-do-kahiry-jednat-o-primeri-v-gaze.html.

[21] Schwarzenberg chce dárcovskou konferenci pro Gazu. Novinky (online) (cit. 2011-04-27). Dostupné z WWW: http://www.novinky.cz/zahranicni/158569-schwarzenberg-chce- darcovskou-konferenci-pro-gazu.html.

[22] V Egyptě shromažďují peníze pro Gazu za účasti Schwarzenberga. Novinky (online) (cit. 2011-04-27). Dostupné z WWW: http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni- vychod/162706-v-egypte-shromazduji-penize-pro-gazu-za-ucasti-schwarzenberga.html.

[23] Peníze pro Gazu budou, ale nesmí je dostat Hamas. ČT 24 (online) (cit. 2011-04-27). Dostupné z WWW: http://www.ct24.cz/domaci/120176-prilet-izraelskeho-premiera-burcuje-bezpecnost-v-cr/.

[24] Palestinci odmítli Netanjahuův plán, ČR jej vítá. Novinky (online) (cit. 2011-04-27). Dostupné z WWW http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/171268-palestinci- odmitli-netanjahuuv-plan-cr-jej-vita.html.

[25] Přílet izraelského premiéra burcuje bezpečnost v ČR. ČT 24 (online) (cit. 2011-04-27). Dostupné z WWW: http://www.ct24.cz/domaci/120176-prilet-izraelskeho-premiera-burcuje- bezpecnost-v-cr/.

[26] Topolánek nebude EU doporučovat přerušení jednání s Izraelem. Novinky (online) (cit. 2011-04-27). Dostupné z WWW: http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni- vychod/167281-topolanek-nebude-eu-doporucovat-preruseni-jednani-s-izraelem.html.

[27] Czech Republic Supports Israel - Again. Israel National News (online) (cit. 2011-04-27). Dostupné z WWW: http://www.israelnationalnews.com/News/News.aspx/137860.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více