Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence IX

Autor: Jaromír Vykoukal 🕔︎︎ 👁︎ 20.105

Položení základů izraelského výsadkového vojska a výcvik budoucích izraelských tankistů

 

Na úvod této kapitoly musím napsat pár slov o jednom člověkovi.

Reklama

Naftali Bar Shalom se narodil v roce 1919 v Liptovském Mikuláši v židovské rodině obchodníka Salomona a Charloty Deutschových. Po narození nesl jméno Julius. Jeho rodiče a tři sestry s manželi a sedmi dětmi se stali obětí protižidovské politiky Slovenského štátu a po deportaci do Osvětimi v roce 1942 po nich mizí všechny stopy. Sám Naftali po absolvování gymnázia začal studovat medicínu na bratislavské univerzitě, odkud byl na základě připravovaných slovenských rasových zákonů publikovaných později v ŽIDOVSKÉM KODEXU vyhozen.

Židovský kodex či oficiálně nařízení č. 198/1941 Slov. z. o právním postavení Židů (slov. Židovský kódex či nariadenie č. 198/1941 Slov. z. o právnom postavení Židov) bylo vládní nařízení Slovenského štátu vydané 9. září 1941. Představovalo soubor protižidovských předpisů a nařízení, který byl z větší části převzat z německých norimberských zákonů. Nešlo o první protižidovská nařízení na Slovensku, určitá omezení vůči Židům byla přijata již v dubnu 1939 a do vydání Židovského kodexu jich přibyla celá řada. Jeho plný text je zde:

http://www.upn.gov.sk/data/pdf/vlada_198-1941.pdf

Měl ale velké štěstí. Díky podpoře židovských organizací získal studentský certifikát ke studiu na universitě v Jeruzalémě. Na základě tohoto certifikátu se on a 80 dalších stejně postižených mladých slovenských Židů mohl v listopadu 1939 legálně vystěhovat do Palestiny a začít studovat.

Po příchodu do své nové vlasti viděl, že i zde to není žádná zaslíbená země. Nečekal na nic a přihlásil se do organizace Hagana. Po zahájení válečných operací v rámci událostí Druhé světové války byla v Palestinském britském mandátním území vyhlášena mobilizace. Britové byli ochotni přijmout do své armády židovské dobrovolníky sídlící v Palestině a vytvořit z nich samostatné židovské jednotky. Přihlásilo se na 30 000 mužů i žen. Tito byli umístěni do britské armády, letectva, policie a v roce 1942 i do židovského stálého vojska „Palmach". Její znak či lépe insignie ukazuje následující obrázek:

Reklama

Organizace Palmach, na kterou bych nerad v tomto cyklu zapomněl, byla založena britským armádním velením a Haganou 15. května 1941, za účelem pomoci britským jednotkám chránit Palestinu před hrozbou ze strany nacistického Německa.
Palmach byl organizován do kompanií, dejme tomu praporů a v roce 1943 jich měl šest a šesti zvláštních jednotek. Zvláštní jednotky Palmach byly tvořeny:

Německá četa (ha-Machlaka ha-Germanit): určena pro tajné operace a sabotáže proti nacistickým strukturám na Středním východě a na Balkáně

Arabská četa (ha-Machlaka ha-Aravit): určena pro tajné operace zaměřené proti arabským milicím napadajícím židovská sídla.

Syrská četa Paljam, což byla námořní jednotka vytvořená v roce 1943. Zaměřovala se na podvodní sabotáže a pobřežní aktivity, většina akcí Paljamu byla spojena s ochranou lodí přepravující do Palestiny židovské imigranty

Sabotážní jednotka: specialisté na výbušniny a trhací práce v četně diverzních. Z této jednotky později vzniklo ženijní vojsko v rámci Izrelských obranných sil.

Vojenské letectvo: bylo tvořeno židovskými piloty, přestože až do roku 1948 neměly židovské jednotky k dispozici jediné letadlo.

Vojenský výcvik Palmachu byl velmi komplexní a stal se základem budoucích bojových úspěchů této vojenské formace.

Základní výcvik obsahoval fyzickou přípravu, výcvik v osobních soubojích, ovládání ručních zbraní, základní námořní trénink, topografii, první pomoc a týmovou spolupráci.

Pokročilý výcvik zahrnoval sabotáže a výbušniny, průzkum, odstřelování, radiokomunikace, lehký a těžký kulomet a minomety. Do výcviku byly zahrnuty také dlouhé pochody.

Velitelský výcvik v Palmach kladl důraz především na osobní iniciativu a nezávislost budoucích velitelů. Do velitelských kurzů Palmach byli posíláni i adepti z Hagany a takto vycvičení velitelé se stali páteří Hagany a později Izraelských obranných sil.

Bojovým pokřikem velitelů Palmachu bylo zvolání fráze „ Za mnou"! což znamenalo, že velitelé své jednotky do útoku vedli a nezůstávali sami vzadu.

Po spojeneckém vítězství u El Alameinu v roce 1943 Britové nařídili rozpuštění Palmach. Celá organizace místo toho přešla do ilegality. Se zákazem činnosti z britské strany přišel ale i konec financování činnosti Palmach. Proto byl přijat návrh na začlenění příslušníků Palmach do systému kibuců. Princip spočíval v samozásobování, tedy v tom, že každý kibuc by přijal mezi sebe četu příslušníků Palmach a pro tu by zabezpečil ubytování, jídlo a další potřeby. Četa na oplátku zajišťovala ochranu kibucu a zároveň se její příslušníci zapojovali do zemědělských prací.
Po založení Izraelských obranných sil byla Palmach reorganizována do dvou brigád: do Negevské brigády a Jiftašské brigády. V těchto brigádách se palmašnici účastnili v Negevu bojů proti egyptské armádě. A bojovali dobře.

Reklama

Z řad Palmach vyšli pozdější významné osobnost Izraele, například Jicchak Sadeh, Jigal Alon, Jicchak Rabin, Moše Dajan či Mordechaj Gur.

První obrázek ukazuje Jicchaka Rabina v roce 1948, kdy velel ve válce za nezávislost Izraele brigádě Harel. V té době mu bylo pouhých 26 let. Myslím si, že je to vizitka, která ledacos řekne. Druhý obrázek ukazuje Moše Dajana, náčelníka Generálního štábu je to ten pirát v horní řadě, třetí zleva, s vojáky 890. výsadkového praporu. Nalevo od něj stojí major Ariel Šaron. Fotografie pochází z října 1955.

Na závěr této vložky o Palmach ještě dva obrázky.


Obrázek ukazuje kolonu obrněných vozidel organizace Palmach při hlídkování v poušti Negev


Nástup brigády Negev patřící organizaci Palmach v roce 1948

Ale vraťme se zpět k našemu muži.

Naftaliho, který byl už v Haganě instruktorem, poslali do „Jewish Settlement Police" která se stala součástí domobrany Hagana a měla zajišťovat obranu židovských usedlostí. Jako placený instruktor měl za úkol získat, vycvičit a připravit k obraně každého člena kibuců. Díky obav Britů z možného arabského povstání ve prospěch Německa, mohla Hagana růst početně i vyzbrojí. Zakrátko se jednalo o desítky tisíc vycvičených dobrovolníků.

Naftali získal hodnost seržanta a u Hagany sloužil až do roku 1947. V letech 1942 až 1943 se Židé v Palestině dověděli o vyhlazovacích táborech. Vznikla spontánní iniciativa, kdy se Židé v Palestině rozhodli, že vyberou dobrovolníky, zajistí pro ně výsadkový výcvik a tito provedou výsadek v Osvětimi a zničí plynové komory. Naftali díky znalosti prostředí střední Evropy se přihlásil také, ale nebyl vybrán.
Naopak byl vyslán do důstojnické školy a po jejím absolvování se stal velitelem sil Hagany oblasti od Moza až po Šar Hagai.
V roce 1947 byl vybrán se svým přítelem Gerim Fredem a poslán jako styčný důstojník Hagany do Československa. Sem dorazil v lednu a ihned se zapojil do mnoha aktivit:

- organizoval židovskou mládež, zajistil jí sionistickou výchovu a základní výcvik v sebeobraně

- pracoval na tom, aby „Hachšarot", židovské zemědělské skupiny organizovaly vlastními silami odpor proti násilnostem, ke kterým v té době proti Židům docházelo na Slovensku.

Vše platila Hagana a cílem bylo, aby Židé zvedli hlavy a přestali se nechat okrádat a zabíjet svými spoluobčany.

Byl zapojen do příprav vzniku nového státu Izraele a krátce po násilné smrti Jana Masaryka odcestoval do Itálie, kde se podílel na cvičení ochranných oddílů v židovských táborech, kde byli soustřeďováni ti, co přežili německé lágry. Tyto nové tábory se jmenovaly „Displaced persóna" a prošlo jimi několik tisíc mužů žen a dětí. Měli i poměrně dost zbraní, které jim dodali bývalí italští partyzáni. Vycvičení bojovníci se po odjezdu do Palestiny podíleli na obraně Latrun, kde mnoho z nich v boji padlo.

V srpnu 1948 se vrátil do Prahy, kde plnil roli styčného důstojníka mezi našimi vojáky a izraelskými ozbrojenými silami. Stál v pozadí školení a výcviku všech složek izraelských ozbrojených sil na našem území. Přímo se pak podílel na výcviku plnokrevné izraelské brigády, kdy ovlivňoval obsah výcviku tak, aby reflektoval na zvláštnosti bojového nasazení v podmínkách izraelského území. Získal hlubokou náklonnost k Antonínovi Sochorovi, veliteli výcviku této brigády, velmi zkušenému vojákovi ze Svobodova sboru.
Snažil se zabránit infiltraci brigády a ostatních kursů komunistickými buňkami a snažil se, aby brigáda byla nasazena do boje jako jednolitý celek. V tomto jediném neuspěl, Ben Gurion nařídil její rozdělení stejně, jako to udělal s Palmach. Možná že i díky tomu se podařilo zabránit vznikům různých frakcí v armádě a tím zabránit jejímu možnému rozkladu.
Jeho stopy se v mých zdrojích ztrácí v okamžiku, kdy se s brigádou, tedy s vojáky a jejich rodinnými příslušníky vypravil v únoru roku 1949 třemi ešelony z Břeclavi do rumunské Konstance. Odtud je rumunská loď Transylvania odvezla do Izraele, kde se 28. února vylodil a se vší pravděpodobností svůj další život zasvětil upevňování obranyschopnosti své nové země.

Tento krátký příběh jsem nenapsal jen tak pro nic a za nic. Ukazuje, jakou osobní odpovědnost za osud své nové vlasti přijímali Židé, ať už do Palestiny a později do Izraele přicestovali odkudkoliv. Ale důležitá je i zmínka o snaze Hagany vycvičit vlastní výsadkovou jednotku. Tato touha dostala svoji konkrétní podobu po vzniku nového státu.

Kurs výsadkářů
V Izraeli poskočení války bylo vojáků s výsadkovým výcvikem poměrně dost. Ale byli rozptýleni všude možně a navíc bez pravidelných cvičení rychle jejich použitelnost jako výsadkářů klesala. Jelikož si velení nové armády uvědomovalo, že ve zvláštních podmínkách Středního východu bude kvalitní výsadkovou jednotku potřebovat, hledalo cestu jak vytvořit ucelení instruktorský kádr.


Vlajka izraelské výsadkové brigády, tak jak ji přinesla budoucnost

Na základě dohovorů byl 17. července 1948 zahájen výcvik židovských dobrovolníků ve Výsadkovém učilišti ve Stráži pod Ralskem. Účastníci byli dobrovolníci jak z Izraele, tak i z naší země a Maďarska. Čekalo je několik mimořádně tvrdých týdnů. Prokázali v nich vysokou motivaci, odvahu, pevnou vůli a statečnost. Co je očekávalo vám přiblížím, když vám sdělím, že na vstupní bráně učiliště byl tento nápis:

STRACH JE SMRTELNÝ HŘÍCH".

V této době bylo československé výsadkové vojsko benjamínek našich ozbrojených sil. Ale na druhou stranu se mělo o co opřít. Jakési malé pokusy o ustavení výsadkových sil byly realizovány už před válkou, ale nic opravdu konkrétního z toho nebylo.
Oficiální nařízení ke vzniku výsadkového vojska ke dni 28. dubna 1947 bylo vydáno ve Sborníku důvěrných výnosů MNO 1947 č. 20, článek 111. Z oddělení výsadkových jednotek velitelství pěchoty se vytvořilo Velitelství výsadkových jednotek. Jeho prvním velitelem byl jmenován plukovník Karel Paleček a náčelníkem štábu potom plukovník generálního štábu Rudolf Krzák.

K 15. srpnu 1948 se toto velitelství přejmenovalo na velitelství výsadkových vojsk a velitelem opět Karel Paleček. Tato osobnost by si asi zasloužila více, ale nerad bych tím zanesl nosné téma. Ale třeba zde: http://www.praha6.cz/palecek.html je jeho osobnost popsána velmi solidně.
V naší armádě se v té době nacházelo velké množství vojáků s výsadkovým výcvikem a značnými válečnými zkušenostmi. Byli zde vojáci od 2. paradesantní brigády, lidé z anglických výcvikových středisek commandos. Tradice, ke kterým se mohli hlásit byly krátké, ale významné.
V období které sledujeme, se v oblasti Mimoně začala budovat výcviková základna, která měla být základním předpokladem pro zahájení prvních přeškolovacích kursů. Mělo jít o tyto dva - para – úderný a para výsadkový, přičemž ten první měl být kurs pro přípravu vlastních instruktorů, kteří později vedli a organizovali následné kursy a výcvik ve výsadkovém učilišti, u 71. prvního pěšího praporu a později i u padákové školy na letišti Hradčany.

Od listopadu 1947 zde probíhaly
- výsadkové úderné kursy v délce 76 dnů
- výsadkové vzdušné kursy v délce 26 dnů
Původní rozsah výcviku pro izraelské vojáky stanovila rámcová dohoda mezi zástupci Hagany a velením naší armády. Mělo jít o výcvik cca 70 lidí v průběhu pěti až šesti měsíců. Tuto dohodu plukovník Paleček konkretizoval veliteli 71. pěšího praporu. Podle něj prapor převzal skupinu civilních osob, které se měly podrobit nejméně pětitýdennímu výcviku dle zvláštních směrnic.

Rozkaz stanovil přesná pravidla pro zásadní organizační činnosti, jako byly:
- ubytování
- stravování
- zapůjčení výstroje
- zdravotní péči
O vše co se zde dělo se pravidelně zajímali představitelé Izraele působící v naší zemi. Po ukončení výcviku u 71. pěšího praporu pokračovali frekventanti do výsadkového učiliště, kde byl velitel kapitán Josef Černota, který zároveň byl i hlavním instruktorem pro budoucí izraelské vojáky. Tento kurs se stal v prostoru Mimoně známým jako „Kurs Hagana". Mimořádnou osobnost tohoto vlastence a vojáka popsal pan Michal Uher a jeho práce je zde:
http://www.military.cz/special_forces/cernota/cernota.htm

Výcvik se zaměřil na:

- úderný a partyzánský výcvik
- seskoky padákem

Dobrovolníci prošli přísným výběrem z hlediska psychických a fyzických předpokladů nezbytných pro náročný výcvik, který je čekal. Byl určen kompletní sbor instruktorů. Ten je znám:
kapitán Černota - hlavní instruktor
poručík Horák – velitel čety
poručík Loukotka – tělesná příprava
poručík Dokoupil – spojovací výcvik
poručík Železník – střelba a zbraně
rotmistr Pospíšil – bojový výcvik a trhací práce
četař Prachař byl tlumočník a pomáhal se střelbou a bojovým výcvikem
poručík Pešan – velitel školení seskoku padákem na letišti Hradčany


Kapitán Josef Černota

Účastníci kursu se ubytovali ve Stráži pod Ralskem a neprodleně zahájili výcvik pod vedením vlastních velitelů, organizováni do družstev. Vnitřním velitelem skupiny byl Dan Avni. Na začátku srpna 1948 došlo k rozdělení kursu na dvě skupiny.

První čítající 8 vojáků byla tvořena lidmi s kompletním výsadkovým výcvikem a často nemalými bojovými zkušenostmi. Všichni byli důstojníci Hagany. Velitelem těchto vojáků byl Chaim Guri. Pár slov o tomto zajímavém muži.

Chajim Guri se narodil 9. října 1923 v Tel Avivu. Dnes je to izraelský básník, spisovatel, novinář a filmový dokumentarista. Během izraelské války za nezávislost po návratu z kursu výsadkářů u nás, byl jmenován zástupcem velitele Negevské brigády, která spadala pod Palmach. Po válce studoval literaturu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a na Sorbonně v Paříži. Jako novinář pracoval v deníku la-Merchav a později v Davaru. Uznání se mu dostalo za jeho zpravodajské pokrytí soudního procesu s Adolfem Eichmannem z roku 1961. Jeho fotografie následuje.

Takto vypadal v roce 2005. Dnes to není jen uznávaný válečný hrdina. Je to i vysoce ceněný básník a autor mnoha populárně naučných filmů. Bojoval v roce 1967 v Jeruzalémě a jako padesátiletý podplukovník vedl své muže do krutých bojů války na Den usmíření, tedy svátek JOM KIPPUR. Jeho dokumentární film z roku 1974 o holocaustu získal dokonce nominaci na Oscara.

Druhou skupinu tvořilo v daný moment 29 osob tvořených nováčky i staršími vojáky, kteří před tím nic podobného nepoznali.

Celý kurs byl asi rasovina. Plán výcviku byl nabit akcí a vysoká fyzická náročnost vedla k velkému přirozenému úbytku. Kursem prošlo celkově 50 lidí, ale pokles byl takovýto:
- k 17. červenci 1948...48 mužů
- k 1. srpnu 1948........30 mužů
- k 8. srpnu 1948.........21 mužů
- k 21. Srpnu.............24 mužů

Celý kurs absolvovalo tedy jen 24 mužů včetně výše jmenovaných 8 důstojníků Hagany. Dochované evidenční karty 48 frekventantů ukazují nejen demografické údaje. Ukazují i jejich příslušnost. Bylo zde:
14 Maďarů
13 Izraelců
20 Čechoslováků
1 Němec
Výcvik byl tvrdý a velmi intenzivní. Neslevilo si z ničeho z platných osnov tehdy platných pro úderný či výsadkový kurs a to ani přesto, že bylo jasné, že bude celý běh o více než měsíc zkrácen. Osobní volno bylo omezeno natolik, jen aby umožnilo obnovu fyzických a psychických sil. Výcviku jinak bylo pořízeno vše.

Bylo provedeno hodně opatření pro utajení kursu. Tato opatření nabrala na přísnosti poté, co se několik frekventantů maďarské národnosti pokusilo načerno zmizet z výcvikového učiliště. Plukovník Paleček nařídil tato opatření:

- zrušení vycházek v plném rozsahu
- cenzura korespondence posílání jen přes velitelství
- pro instruktory zavedena krycí jména
- prostor kursu pro Izrael byl uzavřen a střežen i proti vojenským osobám, které se kursů neúčastnili
- poučení všech frekventantů o povinnosti držet vojenské tajemství a to i po ukončení kursu.
Přesto se nepodařilo tento kurs utajit, a to i proto, že se cvičilo na velkých prostorech a mnoha místech.

Denní zaměstnání probíhalo od 6.00 do 11.45 a od 13.00 do 18.30. Následovalo noční cvičení nebo večerní opakovací hodiny. Hlavní cíl, tedy připravit frekventanty na bojové nasazení v nejtvrdších podmínkách se dařilo plnit. Jak se cvičilo? Hlaví úsilí bylo směrováno na praktický speciální výcvik jednotlivce i
skupin. Byly dvě oblasti výcviku:

Pozemní výcvik, který sestával ze:

- speciální polní tělocvik
- zdolávání překážek
- zásady osobní bezpečnosti, obrana a útok jednotlivce
- nauka o zbraních
- střelba mířená, instinktivní a letmá
- trhací práce
- topografie
- spojovací příprava
- praktické využívání terénu a maskování
- zdravotnická příprava zaměřena na evakuaci raněného, svépomoc a
vzájemnou pomoc

Taktická příprav byla zaměřena na sabotážní činnost, průzkum bez boje, diverzní činnost a destrukce objektů, ústupový boj zajištění a partyzánskou činnost v týlu nepřítele.

Ve všech možných a nemožných variantách cvičení se používalo ostré střelivo v potřebných palebných průměrech. Nešetřilo se. Používaly se trhaviny, zápalné láhve a ruční granáty. Uměle se tvořily co nejobtížnější podmínky a dbalo se na reálné taktické náměty. Instruktoři své podřízené vedli ke:

- zvyšování fyzické odolnosti a tělesné zdatnosti
- formovali jejich sebevědomí a upevňovali jejich morálněvolní vlastnosti
- zvyšovali jejich střelecké schopnosti a klid při práci s trhavinami
- učili je jak přežít v nejhorších možných podmínkách
- budovali v nich pocit kolektivní sounáležitosti a vzájemné pomoci

Ten kurs byl tvrdý, ale vysoce efektivní. Bylo při něm spotřebováno hodně munice a ostatního materiálu. Například:
- 6 061 kusů pěchotní munice
- 180 kusů ostrých granátů
- 67 kilogramů trhavin
Bylo zničeno nemálo výstroje a výzbroje. Bohužel při tomto nasazení došlo k tragické nehodě, kdy při simulaci partyzánského přepadu dne 30. srpna 1948 podlehl smrtelnému zranění frekventant Martin Davidovič. Událost byla na žádost izraelské strany utajena, ale vyšetřování vedené plukovníkem Palečkem, podplukovníkem Krzákem a třemi lidmi z izraelského velvyslanectví prokázalo, že šlo o nešťastnou náhodu.

Výsadková příprava byla tvořena těmito bloky:

- technickou padákovou přípravou
- výcvikem na trenažérech pro vysazování z letounů
- činnost pro otevření vrchlíku padáku
- uvolnění a zajištění nožního zásobníku
- nasměrování padáku a přistání na dopadovou plochu

Dále se nacvičovalo chování po přistání, což pozůstávalo z:

- způsoby shromažďování členů výsadku
- odstranění padáku a nepotřebného materiálu
- maskování
- nasměrování k plnění následných úkolů

Na závěr potom frekventanti absolvovali 5 seskoků a závěrečné cvičení. Výše jmenovaná skupina zkušených vojáků kurs ukončila už 7. srpna 1948 seskokem za přítomnosti izraelské delegace. Preciznost seskoků, chování frekventantů a nakonec společný běh frekventantů a instruktorů přes překážkovou dráhu na všechny přítomné a Izraelce zvláště udělaly hluboký dojem.

Právě tato skupina důstojníků Hagany, kteří přišli do kursu z Izraele vedená svým velitelem Chaiem Gourim, ukázala v čem tkví a v mnoha dalších letech bude mít základ vysoká profesionalita izraelského důstojnického sboru. Osobní příklad za všech okolností, tvrdé ale spravedlivé jednání k podřízeným a vysoce lidský přístup pomohly ostatním nováčkům překonat počáteční těžkosti. Měli to ti lidé těžké: daleko od domova, jazykové problémy, u některých slabší tělesná zdatnost psychické zábrany spojené se strachem, tím smrtelným hříchem, to vše jim těchto osm veteránů pomohlo překonat.

Naši instruktoři vzpomínali, že ti muži vytvořili neuvěřitelně stmelený kolektiv a vysoce hodnotili morálku a obdivuhodnou houževnatost těch mladých lidí, kteří se svědomitě připravovali k boji za svoji vlast. Naše armáda umožnila izraelským důstojníkům nosit na našich uniformách ty hodnosti, které si vysloužili ve své mateřské armádě.

Po skončení výcviku mužstva absolvovali izraelští důstojníci další teoretickou a praktickou výuku na velitelství výsadkových jednotek. Zde se dověděli další soubor informací o možnostech taktického využití výsadkových jednotek v boji. V říjnu 1948 potom všichni frekventanti vycestovali do Izraele, kde byli zařazeni do sestav vznikajícího izraelského výsadkového vojska.

Tankisté

Z první práce o pomoci naší země státu Izrael víte, že izraelský stát hodlal v naší zemi nakoupit těžkou pásovou techniku, tedy tanky. Jelikož to Izraelci mysleli naprosto vážně a v době kdy to ještě bylo na pořadu dne byl vznesen doplňkový požadavek a to vycvičit nějaké množství tankistů. Byl tedy zahájen i kurs tankistů. Tento kurs zajistilo tehdejší Tankové učiliště v Dědicích u Vyškova. Takže nezbývá než pár slov o tomto vojenském školním zařízení.

V prostoru Kozí Horky poblíž Vyškova byla již v roce 1881 zřízena střelnice. V roce 1935 zde vznikl Výcvikový prostor Dědice, který byl určený jednotkám a útvarům dislokovaným na Moravě. Přímo na Kozí Horce je v letech 1934 až 1937 vybudována pěchotní polní střelnice. O rok později dochází na východním okraji Vyškova k zahájení výstavby rozsáhlých kasáren pro 2 165 mužů Pluku útočné vozby 2. Počátky vojenského školství ve Vyškově spadají do roku 1937, kdy sem bylo z Milovic přesunuto Učiliště útočné vozby. Vyškov tak těsně před druhou světovou válkou představoval významnou tankovou posádku. Cvičily se zde i osádky těžkého a lehkého opevnění.

Po druhé světové válce se výcvikový prostor vrací do původních rozměrů. Je zde zřízeno tankové učiliště. V roce 1961 se transformovalo na Vyšší vojenské učiliště kpt. Otakara Jaroše. Od roku 1967 ve zdejším objektu sídlila Velitelsko-organizátorská fakulta Vojenské akademie v Brně. Nejvýznamnějších investic se areál dočkal v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v souvislosti se založením Vysoké vojenské školy pozemního vojska. Ta zde působila až do roku 2004, kdy se sloučila s Vojenskou akademií v Brně a Vojenskou lékařskou akademií v Univerzitu obrany. Vysokou vojenskou školu pozemního vojska Ludvíka svobody, fakultu týlově technického zabezpečení, obor PHM jsem v letech 1983 až 1987 absolvoval i já. Za celé čtyři roky jsem o státu Izrael neslyšel jediné pozitivní slovo a už vůbec ne, že by se zde cvičili tankisté pro Izrael.

Do kursu nastoupilo 43 frekventantů. Jejich původ byl opět pestrý: Důstojník OBZ kapitán Michálek ve svém hlášení uvedl, že ke dni 29. červenci 1948 zde bylo:
25 frekventantů původem z Československé republiky
12 Poláků
4 přišli z Palestiny
2 potom dorazili z Bulharska

Řada z nich již měla vojenské a dokonce i válečné zkušenosti, zejména ti co bojovali v československých zahraničních jednotkách. Funkci vnitřního velitele, tedy velitele z řad frekventantů na základě dohody s představitelem izraelského velvyslanectví, jinak důstojníkem Hagany G. Friedem, vykonával podporučík Alexandr Kessler. Tento voják byl i v izraelské armádě velitelem roty. Hodnost mu byla v souladu s tou které nosil v mateřské armádě udělena přímo generálem Drgačem, který mu zároveň stanovil velitelskou a kázeňskou pravomoc. Toto nezvyklé opatření bylo přijato proto, že velel vojákům, aspirantům a poddůstojníkům naší armády.

Kurs měl pod velením kapitán Švejda. Byl přísně utajený a podléhal přísným bezpečnostním opatřením. Přesto frekventanti několikrát našli cestičky, jak se svémocně vzdálit. Koneckonců to dokážou vojáci každé armády v každé době. To jim přineslo další zpřísnění režimu.

Výcvik byl složen z těchto částí:
- výcvik a ostré školní střelby z pěchotních zbraní – pušek samopalů pistolí a těžkých kulometů ZB 37
- výcvik a ostré házení ručních granátů
- střelba z tankových kulometů lafetovaného na tancích LT-38
- střelba z tankových kanónů na cíl v klidu i pohybu a to jak nárazovými tak protipancéřovými granáty, jako cíle byly používány tažené terče.
Střeleb se účastnil i styčný důstojník, kterého známe z první kapitoly, Naftali Bar Shalom. Podle jeho vzpomínek dopadly dobře, ale záznamy o skutečných výsledcích se u nás nedochovaly.


Stroj na jakém se cvičilo v tomto kursu

Kurs tankistů skončil 26. srpna 1948. Po krátké dovolené se frekventanti hlásili na novém působišti, u motomechanizované brigády, která se právě formovala na VVP Libavá. Zde se měli stát, a také se stali, součástí tankové jednotky, cvičené na tancích T-34.

Rozsah a materiálová náročnost těchto kursů byl značná. Ale naše armáda lidé z ní vybraní se této práce jali iniciativně a s potřebnou odpovědností. Ale nebyli a tuto práci sami. Podívejme se tedy na to, jak to bylo organizačně na Top linii
- s agendou, výběrem dobrovolníků a jejich povoláváním převzala organizace Merkas Lašerut HAAM. Ta musela pracovat v šesti evropských zemích. Obstála.
-konkrétní náplň programů kursů určovala skupina vojáků Hagany při izraelském velvyslanectví.

Vyznaný podíl na tom ze strany Izraele měli tito lidé:
- velvyslanec Izraele v Československé republice Ehud Avriel - Überall
- Otto Felix - Doron, sekretář velvyslance
- Naftali Bar Shalom, nám už známý styčný důstojník
- Harold Green, hlavní inspektor formujícího se izraelského letectva
- Zvi Avni, ChaimGouri a Alexandr Kessler – instruktoři.

Lidi odpovědné za naši stranu jsem vyjmenoval postupně výše v textu i s jejich rolemi v tomto dnes už málo známém dramatu.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více