Vybrané trendy globální bezpečnosti

Autor: Bc. Jana Strouhalová 🕔︎︎ 👁︎ 20.828

2. Vojenská bezpečnost

Bezpečnost je tradičně vnímána především ve své vojenské dimenzi. Její zajištění je nezbytné pro přežití státu. Tak tomu bylo v minulosti a bude tomu tak i nadále.

Z bezpečnostních strategií Ruska, USA, EU i dalších zdrojů lze vyčíst, co je do budoucna považováno za bezpečnostní hrozbu. Jsou to především terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, degradace životního prostředí, kybernetická kriminalita a existence tzv. failed states. S vojenskou dimenzí přímo souvisí všechny jmenované, až na degradaci životního prostředí. Ta je primárně spojena s jinými, než vojenskými riziky.

Reklama

Zajišťování bezpečnosti je čím dál náročnější. Řadu nových hrozeb nelze připsat jedinému, jasně definovanému původci. Bezpečnost se již nedá vymezovat jen vůči určitému území. V rostoucí míře jde také o bezpečnost lidí a infrastruktury. Tradiční nástroj, jakým je armáda, se proti nově vyvstávajícím hrozbám dá těžko použít. Dochází k útlumu ve využívání „tvrdých“ a násilných prostředků. Vojenských nástrojů se nelze úplně vzdát, nicméně je tendence využívat spíše ekonomické nástroje, které mohou být v některých případech efektivnější. Jsou upřednostňovány nástroje soft power, tedy síla přitažlivosti hodnot společnosti, a diplomatická řešení sporů.

Nositeli hrozeb se stávají také nestátní aktéři schopní globálního působení. Státy se v současnosti běžně potýkají s tím, že projevy vnitřních hrozeb bezpečnosti přesahují jejich hranice. Takovými hrozbami jsou např. mezinárodní terorismus, nelegální migrace a organizovaný zločin, jako je obchod s drogami nebo lidmi. Čelit těmto hrozbám nelze jen zevnitř státního teritoria, je třeba spolupracovat s dalšími partnery. Vnitřní bezpečnost je tedy zajišťována také pomocí prostředků pro zajištění vnější bezpečnosti. Stabilní a bezpečné mezinárodní prostředí je zároveň považováno za předpoklad vnitřní bezpečnosti. Aspekty vnitřní a vnější bezpečnost již od sebe nelze striktně oddělovat.[38]

Jednotliví aktéři mezinárodních vztahů jsou na sobě čím dál víc závislí i v důsledku globalizace. Ta způsobuje interdependenci zejména v ekonomické rovině. Tuto ekonomickou závislost jsou aktéři nuceni reflektovat, a proto se od ní budou odvíjet i činnosti v dalších oblastech, tzn. i v bezpečnostních vztazích. [39]

2.1 Výdaje na zbrojení

Rozsah bezpečnostních otázek se zvětšuje a může se zdát, jako by tradiční – vojenské pojetí ustupovalo do pozadí. Přesto vojenská dimenze stále stojí ve středu bezpečnostních studií a není důvod domnívat se, že by tomu mělo být výrazně jinak. Tuto skutečnost výstižně popisuje Oskar Krejčí v knize Válka: „Svět je plný zbraní a plánů na jejich použití.[40] Dokazuje to růst obchodu se zbraněmi. V období let 2005 – 2009 se mezinárodní obchod s konvenčními zbraněmi zvýšil o 22 % oproti předchozímu čtyřletému období.[41]

Vojenské výdaje na celém světě se za rok 2009 odhadují na 1 531 mld. USD, což je 6% nárůst ve srovnání s rokem 2008 a 49% s rokem 2000. Tato částka odpovídá přibližně 2,7 % světového HDP.[42] Následující tabulka zachycuje deset zemí s nejvyššími vojenskými výdaji za rok 2009. Těchto deset zemí utratilo 75 % celkových světových výdajů. USA jako jediná supervelmoc udržuje velký náskok před ostatními zeměmi, vydá více než zbylých devět zemí dohromady. Tyto údaje vyvrací americkou stereotypní představu o neustále zbrojícím Rusku, které je podle odhadu Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru (Stockholm International Peace Research Institute – SIPRI) na páté příčce, až za Francií a Velkou Británií, státy svou rozlohou a počtem obyvatel s Ruskem nesrovnatelnými. Stejně tak může překvapit Itálie. Na zbrojení vydala téměř tolik jako o mnoho lidnatější Indie, která navíc čelí neustálé možnosti propuknutí ozbrojeného konfliktu, a která se potýká se separatistickými tendencemi východních oblastí, kde často zasahuje armáda. Hned za Spojené státy se v roce 2009 svými výdaji na zbrojení řadila Čína. Problémem při odhadování výše čínských výdajů na zbrojení je netransparentnost financování čínské lidové osvobozenecké armády. Existují totiž výdaje oficiální i vedené mimo rozpočet. Odhad SIPRI se tak pravidelně liší asi o polovinu od oficiálních údajů.[43] Do první desítky se vešlo šest liberálně demokratických států. Vysoké výdaje na zbrojení tedy nejsou doménou nedemokratických států.[44]

Tabulka 1: Státy s největšími vojenskými výdaji

Státy s největšími vojenskými výdaji za rok 2009

Reklama

V běžných cenách a směnných kurzech

Pořadí

Stát

Výdaje

(mld. USD)

Podíl na celkových světových výdajích

(%)

1.

Reklama

USA

661,0

43,0

2.

Čína

[100]

[6,6]

3.

Francie

63,9

4,2

4.

Velká Británie

58,3

3,8

5.

Rusko

[53,3]

[3,5]

6.

Japonsko

51,0

3,3

7.

Německo

45,6

3,0

8.

Saúdská Arábie

41,3

2,7

9.

Indie

36,3

2,4

10.

Itálie

35,8

2,3

 

Svět celkem

1531

 

pozn.: odhad SIPRI
převzato ze Sipri year book 2010. Summary.

Pro zajímavost můžeme srovnat výdaje České republiky. Ty dosáhly v roce 2009 výše 55,98 mld. Kč.[45] Přepočteno kurzem dolaru ke konci roku 2009 to činí přibližně 3,1 mld. USD. Rozpočet ministerstva obrany pro rok 2011 činí 43,88 mld. Kč, což by mělo být 1,15 % HDP.[46] Pokles lze přičíst úsporným opatřením přijatým s ohledem na globální finanční krizi.

Růst výdajů na zbrojení nemusí vždy znamenat přípravu na válku. Armáda vyžaduje údržbu a rozvoj, musí se přizpůsobovat novým technologiím. V 90. letech budil pozornost zahraničních pozorovatelů vysoký import zbraní do Číny. To bylo způsobeno rozhodnutím modernizovat armádu ČLR. Ještě v polovině 90. let byla totiž „beznadějně zaostalá“ ve všech směrech.[47] Je třeba držet krok s vědeckotechnickým rozvojem nejen kvůli rovnováze sil - být na stejné úrovni jako potenciální nepřátelé, ale i pro bezpečnost vojáků a jejich pohodlí, lze-li to tak říci v souvislosti s bojem. Armáda je nasazována také při nebojových úkolech, jako jsou mírové mise nebo humanitární zásahy, např. při povodních. I pro takovéto úkoly je třeba pořídit vybavení a udržovat ho připravené k použití.

Finanční možnosti státu činnost vojenských složek limitují. Výdaje na obranu dlouhodobě rostou, bez rozpočtových omezení by však pravděpodobně byly ještě vyšší. Je to dáno mimo jiné veřejným míněním. Veřejnost nemusí chápat důvody pro investice do armády v době relativního míru. Upřednostňuje např. výdaje v sociální oblasti, které budou při stárnutí populace znatelně narůstat.

2.2 Význam nestátních aktérů

Všechny zdroje se shodují na tom, že dění v mezinárodním systému budou v rostoucí míře ovlivňovat nestátní aktéři. Předpovědi stoupenců teorie, že systém založený na existenci suverénních států vždy skončí válkou, a proto budou v budoucnu dominantní nestátní aktéři – mezinárodní vládní i nevládní organizace a transnacionální korporace na úkor národních států a jejich suverenity, se nenaplnily. Tato teorie do určité míry funguje na regionální úrovni, např. v Evropě, kde je dominantním aktérem Evropská unie. Některé organizace, např. OPEC, naopak slábnou.[48] V rozhodování jsou stále odkázány na souhlas členských států, které se řídí národními zájmy. Také v rozpočtových otázkách musí organizace spoléhat na členské státy, protože ty veškerou činnost organizace financují. Globalizace sice svazuje státy dohromady a podmiňuje společné rozhodování, některé státy ale nemusí podporovat prohlubování spolupráce, aby tak zachovaly svou nezávislost. Ruku v ruce se závislostí jde totiž zranitelnost. Neochota členů k ještě užší spolupráci může způsobit pokles akceschopnosti mezinárodních organizací. Ten by zajištění globální bezpečnosti příliš neprospěl. Pokles akceschopnosti ale způsobují i jiné faktory. Paradoxně by mohl být zčásti způsoben snahou o legitimitu, tedy dodržováním demokratických pravidel. Rozhodování se prodlužuje hledáním konsenzu mezi všemi členy. Dojít ke shodě mezi všemi trvá dost dlouho na to, aby se mohlo rychle zasáhnout v místě krizové situace. Každý člen se při rozhodování řídí svými partikulárními zájmy a dává jim přednost před tím, co by bylo nejlepší pro celé společenství. Mezinárodní organizace tomuto problému čelí tím, že přecházejí na většinový způsob rozhodování.

Mezinárodní organizace jsou nepostradatelnými aktéry mezinárodních vztahů. Jejich přínos spočívá v možnosti řešit problémy na globální úrovni a postavit se k výzvám, kterým státy jednotlivě čelit nemohou nebo ani nechtějí. Mohou např. vést humanitární akce, které by jeden stát nebyl schopen finančně zajistit a nemohl by za ně nést odpovědnost.[49] Angažovanost nestátních aktérů bude mít vzrůstající tendenci, aniž by se tím přímo snižoval význam nebo omezovala suverenita států.

Teroristické skupiny jsou také nestátními aktéry. Terorismus byl identifikován jako hrozba do budoucnosti již v 90. letech a od útoků 11. 9. 2001 se stal nejnaléhavější bezpečnostní hrozbou dneška i následujících dekád. Jedna z nejčastějších definic pojmu terorismus zní: „Terorismus je plánované, promyšlené a politicky motivované násilí, zaměřené proti nezúčastněným osobám, sloužící k dosažení vytyčených cílů.[50]

Západní společnost bude dál vést boj proti terorismu. Převládne spíše evropský postoj upřednostňující preventivní přístup, charakteristický snahou o zlepšení tíživých sociálních a ekonomických podmínek, ve kterých žijí lidé náchylní k podlehnutí extremistickým názorům, a tím ztížení náboru mladých lidí do teroristických organizací, a také úsilím o šíření politické stability.

Největší obavy panují kolem nekonvenčního terorismu, tedy zneužití zbraní hromadného ničení teroristy. Nebezpečí samozřejmě spočívá i ve snadném nabývání konvenčních zbraní. Pokud by ovšem získali jaderné, biologické či chemické zbraně, mohlo by to, při jejich snaze způsobit co největší škody, vést k nedozírným následkům. Informace se šíří velmi snadno, a tak je možné, aby se teroristé dostali k technologiím zneužitelným pro výrobu zbraní hromadného ničení. Ne, že by byli schopni vyrobit zbraně, jaké mají v arzenálu USA. Materiál na výrobu bomby a jejího nosiče není snadno dostupný, ale teroristé by ho mohli získat ze zařízení na chemickou úpravu použitého plutonia z reaktorů jaderných elektráren nebo ze zařízení na obohacování uranu.[51] Další možností je zcizit části jaderné munice např. ze zemí bývalého SSSR. I kdyby teroristé jaderný materiál získali, pravděpodobně by ho nedokázali přivést k výbuchu. Jaderná náplň vyžaduje k udržení funkceschopnosti speciální prostředky a odborně připravený personál, jinak munice rychle ztrácí své parametry.[52] Výroba je časově, finančně i technicky náročná a mohla by být poměrně lehce odhalena.[53] Jaderný útok by vyvolal silně negativní reakci jak u vlád států, tak u veřejného mínění, čímž by byla ohrožena podpora organizace ze strany pasivních podporovatelů. Proto je pravděpodobnější, že by se teroristická uskupení omezila na vydírání hrozbou odpálení jaderné nálože.[54] Pokud by se odhodlali k útoku využívajícímu radioaktivitu jaderného materiálu, zmiňuje literatura možnost náletu na jadernou elektrárnu nebo rozptýlení jaderného odpadu. Národní bezpečnostní strategie USA považuje zneužití jaderné zbraně teroristy za největší hrozbu, nicméně existují i názory, že kvůli zmíněné technické náročnosti je zneužití jaderné zbraně méně pravděpodobné než zneužití ostatních zbraní hromadného ničení.[55] V tom případě by nejspíše šlo o zneužití běžně používaných chemických látek, jako jsou insekticidy, herbicidy, pesticidy, nebo biologických látek, jako jsou bakterie a viry způsobující vysoce nakažlivá onemocnění.[56]

Existuje mnoho způsobů jak látky používané ve zbraních hromadného ničení rozšířit, nejcitovanějším příkladem je kontaminace pitné vody. Fantazie teroristů by pro tento účel byla široká. Psychologické účinky takového útoku by v budoucnu byly ještě intenzivnější než dnes, neboť média propojují globalizovaný svět stále silněji a rychleji. Tak by se svědky útoku mohli stát téměř všichni lidé na světě a strach by se šířil účinněji.[57]

V souvislosti se vzestupem významu kybernetické bezpečnosti se lze setkat s rozšířením kategorie zbraní hromadného ničení o útoky na počítačovou síť (computer network attack). Logika tohoto zařazení je taková, že napadení sítě řídící veřejná zařízení nebo dopravu by mohlo mít destruktivní účinky a mohlo by vést k mnoha úmrtím. Důsledky kybernetického útoku se však nemohou vyrovnat použití např. biologických zbraní proti civilnímu obyvatelstvu, a proto lze toto označení považovat za snahu o upoutání pozornosti k novému fenoménu a upozornění na jeho vážnost. Namísto označení weapons of mass destruction (zbraně hromadného ničení) se objevuje weapons of mass disruption (zbraně masového rozkladu[58]).[59] Tato debata se týká ponejvíce Spojených států, neboť v jiných státech není kybernetická infrastruktura tolik rozvinutá a tudíž z jejího napadení neplynou tak vážné důsledky. S rozšiřujícím se využitím informačních technologií bude i pro zbytek světa zajištění před kybernetickými útoky nabývat na důležitosti. Za kybernetickými útoky nemusí stát přímo teroristé. Existují i hackeři ochotní prodat nalezené informace nepřátelským aktérům.[60]

Existují také obavy, že se teroristé pokusí získat přístup k nanotechnologiím a informačním technologiím používaným v sofistikovaném vojenském vybavení. Zneužití těchto technologií však není tak aktuální jako hrozba útoku zbraněmi hromadného ničení, je to spíše záležitost spadající ke konci horizontu roku 2030.[61]

2.3 Informace a vojenské technologie

Informace hrají ve vojenství čím dál větší roli. Pro podobu vojenství ovlivněnou informacemi se vžil název information warfare. Volné proudění informací na jednu stranu usnadňuje život, na druhou stranu utváří nové slabiny národní bezpečnosti. S ochranou informačních sítí je spojen pojem kybernetická bezpečnost. Napadení kybernetické bezpečnosti státu se dá realizovat různými způsoby od narušování počítačových sítí protivníka k přeprogramování procesorů v nepřátelských zbraňových systémech či řídících centrech občanské infrastruktury.[62]

Informace představují konkurenční výhodu. Získání informací o protivníkovi a utajení vlastních umožňuje rychlé a přesné operace. O to se velitelé snažili vždy, ale informační technologie jim pomáhají „prohlédnout mlhu na bojišti“ jako nikdy dřív. Díky moderním technologiím je také umožněno naplňovat snahu vyspělých států minimalizovat ohrožení člověka na obou stranách.[63] Závislost na přesných informacích pro vedení boje však znovu zvyšuje možnosti protivníka provádět matoucí manévry a vytvářet klamné cíle. Právě správná distribuce informací je základem Network Centric Warfare. Toto slovní spojení označuje posun ve vojenství, kdy jde o získání „informační převahy“, která umožňuje ještě přesnější a rychlejší operace. Základem je efektivní propojení geograficky rozptýlených jednotek, které tak mohou spolupracovat a využívat sdílené informace.[64] Jde o přizpůsobení vojenství informačnímu věku. Klíčové je využití kosmického prostoru, odkud se získávají přesné údaje v reálném čase. Ty jsou neocenitelné nejen ve vojenství, ale i v civilním sektoru v případě přírodních katastrof.[65]

Druhým aspektem information warfare je kontrola a možnost manipulace s informacemi dostupnými veřejnosti. Média svůj vliv prokázala již v minulosti (válka ve Vietnamu a do jisté míry také v Iráku). V rostoucím množství informací, které musí člověk každý den zpracovávat, je těžší rozeznat ty pravdivé a zmanipulované. Média jsou schopna silně ovlivňovat veřejné mínění, které pak vytváří tlak na vládu. Média také mohou zlomit vůli k odporu nepřítele. Dnešní společnost je velmi otevřená novým informacím a je zvyklá je přijímat, což ji činí zranitelnou. Kontrola a manipulace informací je mocný, avšak spíše doplňkový způsob boje. I přes posun ve způsobu vedení válek zůstává válka stále stejnou – jde především o zabíjení a ničení, ne o sbírání a ovlivňování informací.[66]

Kvalitnější výbava a informační technologie jsou velkými pomocníky vojáků. Úroveň a technické standardy vojenského vybavení ale někdy mohou být i překážkou při společném působení armád různých států. V současném světě roste role spojenectví, které umožňuje profesionalizaci a specializaci národních armád. Na druhou stranu propojování armád klade velké nároky na jazykovou připravenost a další schopnosti vojáků. Rychlost operace a přenosu informací zvyšuje význam iniciativy nižších velitelů i samotných vojáků, kteří musí být schopni se rychle a zodpovědně rozhodnout. Často bojují v asymetrických podmínkách a musí rozlišit nepřítele od civilistů. Navíc pro malé státy, jako je Česká republika, může být obtížné udržovat technické vybavení a výcvik vojáků na takové úrovni, aby byly schopny vést společné operace.

Ve vojenské sféře se stejně jako ve všech oblastech lidské činnosti prosazuje přirozená touha po pokroku. Projevila se v konceptu Revolution in Military Affairs – RMA, do češtiny překládaný jako revoluce ve vojenských záležitostech. RMA se nejsilněji prosazuje v USA, je jádrem transformace tamních ozbrojených sil. RMA vychází z využití nejnovějších zbraňových a komunikačních systémů, které umožňují synchronizovat bojové prostředky. Principem je, že technický pokrok povede k významným změnám, v rámci kterých jsou organizovány, připravovány a vyzbrojovány vojenské síly do války. Tím se změní způsob, jakým jsou války vedeny. Pro RMA je důležitá přesnost vojenské techniky, munice s vysoce přesným navedením, schopnost se rychle přemístit a operovat, nepozorované pronikání, uvědomování a kontrola prostoru bojové činnosti.[67] Měly by být eliminovány ztráty na životech. RMA klade důraz na člověka, na vojáky i civilní obyvatele a využívá nanotechnologie. Díky RMA se zvětšují možnosti vedení války na velkou vzdálenost.

USA jsou nejdál ve využívání moderních technologií pro vojenské účely. Žádný z potenciálních protivníků se jim nevyrovná, protože na to nemá dostatek financí ani lidského kapitálu. Americká technologická převaha přetrvá do roku 2035, pak by se síly mohly začít vyrovnávat. Vývoj a užívání pokročilých vojenských systémů vyžaduje vyspělé technologie od dálkově naváděných střel po výkonné zdroje energie. Nicméně ostatní státy je mohou začít dohánět i bez vlastní vědecké základny. Potřebné základní vědecké poznatky se dají získat z open-source literatury. V každé zemi je alespoň několik vědců schopných aplikovat tyto poznatky do praxe a vědci se dají také najmout. Neomezené šíření vědomostí je umožněno také tím, že univerzity přijímají studenty z celého světa. Samozřejmým prostředkem šíření informací je internet. Je tu také přístup charakteristický pro Asii, který staví na zdokonalování cizích technologií, např. Čína začala svůj arsenál budovat nákupem a napodobováním vyřazených strojů z jiných zemí. Některé vojenské technologie se stávají komerčně dostupnými, jako tomu bylo u systému GPS. Nejsou sice v takové kvalitě jako pro vojenské účely, ale snižuje se tak jejich cena a dostupnost i pro méně vyspělé státy nebo nestátní aktéry. Např. Amnesty International použilo komerční satelity k monitorování situace v Dárfúru.[68]

Převaha USA ve vojenské sféře se může po roce 2035 začít snižovat. Uveďme některé z důvodů, které by k tomu mohli vést. USA mají celkový státní dluh ve výši 14 bilionů USD a na splácení úroků a obsluhu dluhu platí každý rok více než 250 miliard USD, což je pátý největší výdaj rozpočtu. Další prostředky odčerpá nově zavedená zdravotnická reforma. Výdaje na národní obranu a bezpečnost jsou dlouhodobě nejdražší položkou amerického rozpočtu (téměř 900 miliard USD pro rok 2011).[69] Zřejmě postupně dojde ke snížení podílu těchto výdajů na celkových výdajích, což by mohlo vést ke snížení ambicí americké armády a k redukci její světové dominance. Kritici RMA v USA také upozorňují na to, že vzdělávací systém produkuje nedostatečné množství technických specialistů, což vede ke zmenšování vědecké základny. Navíc na amerických univerzitách studuje mnoho odborníků loajálních k potenciálním oponentům USA.[70]

Pokud budou USA chtít a budou schopny udržet své tempo pokroku, zachovají si v horizontu dvaceti let svou vojenskou převahu na moři i ve vzduchu. Ta vznikla v době druhé světové války a studené války. Tabulka pro porovnání celkového množství zaoceánských námořních sil z června roku 2007 dokládá převahu USA. Americká námořní flotila je tak početná a silná, že se ostatním státům nevyplatí snažit se ji dohnat.[71] Jen na dorovnání by bylo třeba příliš mnoho zdrojů, které se dají investovat efektivněji, v současnosti např. do kosmických technologií nebo vojensky využitelných nanotechnologií. Nezaostávat v tomto směru se zdá být užitečnější.

Vojenská konfrontace na moři s USA se zdá nepravděpodobná. Většina zemí schopných námořních operací v globálním měřítku jsou americkými spojenci. Dá se ale předpokládat snaha některých států o upevnění regionální dominance. Za tímto účelem budou stávající i vyvstávající regionální mocnosti své námořní i vzdušné síly dále modernizovat, budou nakupovat nebo vyvíjet moderní zaoceánské bojové lodě a letecké základny čtvrté generace.[72]

Tabulka 2: Srovnání námořních flotil

 

USA

Čína

Rusko

Indie

Japonsko

Velká Británie

Francie

Itálie

Celkem lodí

280

174

131

72

74

76

67

43

pozn.: Tyto počty nezahrnují podpůrná plavidla a nemusí přesně odpovídat současným oficiálním číslům. U USA nejsou započítána pobřežní hlídková plavidla.
převzato z: TANGREDI, Sam J. Futures of war: toward a consensus view of the future security environment 2010-2035. 2008, s. 101.

USA se mohou rozhodnout nenahrazovat ještě funkční vybavení tím nejnovějším. Naproti tomu Rusko, Čína, Indie a pravděpodobně i další budou svou vojenskou výbavu modernizovat. Tak by se mohla americká dominance na moři a ve vzduchu zmenšovat rychleji. Navíc je diskutabilní, zda je vůbec relevantní udržovat velkou námořní flotilu a nejmodernější vzdušné síly, které jsou tradičním vojenským nástrojem státu, při současné bezpečnostní situaci, kdy jsou za hlavní hrozby považovány terorismus, zneužití chemických a biologických zbraní či informací a zhroucené státy.[73]

Nejpravděpodobnějším konkurentem USA je Čína. Tak to vidí i samy USA.[74] Kromě již popsaných faktorů vzestupu si lze povšimnout rostoucí role čínské měny v obchodních vztazích. Čína bude pravděpodobně chtít zmenšit roli dolaru jako rezervní měny. V asijském regionu už uzavírá velké kontrakty splatné v juanech. Své investice směřuje do budování nové infrastruktury a do modernizace armády. Začalo to nákupem zbraní a vyřazených letounů z Ruska a letadlových lodí určených do šrotu z Austrálie. Na základě znalostí technických parametrů vyřazených zařízení a zboží importovaného z Ruska začali čínští konstruktéři vyvíjet vojenské vybavení vlastní výroby. Kromě toho se Čína zajímá také o RMA. [75]

Zatím čínská armáda kvalitativně zaostává i za evropskými státy. Prvenství jí patří pouze v počtu vojáků, má jich přes 2 miliony a další 1 milion v záloze. Osvojováním nových technologií však získá takový vojenský potenciál, že do roku 2035 bude pravděpodobně hlavním vojenským vyzyvatelem USA. USA považují za dalšího možného vyzyvatele Rusko, i když ne plnohodnotného, protože se očekává, že nebude stačit technologickému tempu. Pro USA by nastala nejnepříjemnější situace, kdyby se tyto dvě regionální mocnosti spojily. V horizontu roku 2035 totiž USA považují vojenskou konfrontaci s Ruskem a Čínou za možnou. [76] Žádný scénář nelze vyloučit. Čína se však zaměřuje na vnitřní modernizaci a hospodářský rozvoj a nemá zájem držet krok ve zbrojení na úkor ekonomiky, jako tomu bylo v Sovětském svazu za studené války. Snaží se upevnit své postavení ve světové ekonomice, což s sebou nese větší blízkost s obchodními partnery. Válčit proti nim se určitě nevyplatí víc než urovnat spory jednáním. V tomto časovém horizontu bude Čína muset řešit také vnitřní problémy se sociální nestabilitou, ekologií, ekonomickými reformami a etnickými menšinami.

2.4 Jaderné odzbrojení

Otázkou je, jakou roli budou hrát jaderné zbraně. Budou prostředkem odstrašení, a tím významným prvkem bezpečnosti jaderných států jako v průběhu studené války? Přispěje snižování jejich stavů ke světovému míru a k šíření demokracie?

Za hlavní hrozbu do budoucna je považován terorismus. Ale jak použít jadernou zbraň k potírání terorismu? Lze argumentovat, že z hlediska států se teroristé ani „darebácké státy“ (rogue states) nechovají racionálně, a proto na ně odstrašování neúčinkuje. I rogue states ale chtějí přežít, nechtějí být zničeny. A tak by nebylo v jejich zájmu provokovat jaderné státy natolik, aby došlo k nepřiměřené reakci.[77]

Mohlo by to fungovat i naopak. Většina států, která spolupracuje v mezinárodním společenství, by pokračovala v jaderném odzbrojování. Nespolupracující státy, jako Írán nebo Severní Korea, by svůj jaderný potenciál využívaly k tomu, aby mezinárodní společenství odradily od kladení požadavků. V případě Severní Korey se to však zdá nepravděpodobné, neboť je to ekonomicky slabý stát. Americká Národní zpravodajská rada dokonce pokládá za pravděpodobné sjednocení obou států Korejského poloostrova do roku 2025. Když ne v podobě unitárního státu, tak alespoň v nějaké formě konfederace. Nová ekonomická, sociální a politická situace by toto nové uspořádání států natolik zatížila, že by hledalo podporu u mezinárodního společenství a výměnou za ni by snad bylo ochotno přistoupit k denuklearizaci.[78]

Naproti tomu ekonomická situace Íránu se zlepší. Přispěje k tomu příznivý demografický vývoj a těžba ropy a zemního plynu, která zajistí přísun finančních prostředků. Írán by pak mohl investovat do vývoje jaderných technologií. Rozhodování Íránu ohledně jaderného programu ovlivňuje celý region. Některé země Blízkého Východu zvažují pořízení technologií využitelných pro výrobu jaderných zbraní. Pokud tímto směrem půjde Írán, další země v regionu nebudou chtít zůstat pozadu. I pouhá schopnost vyrobit jaderné zbraně by mohla znepokojovat sousední státy. Ty by se mohly cítit existenčně ohroženy, což by mohlo odstartovat závody ve zbrojení na Blízkém východě.[79] USA, EU i Rusko si uvědomují hrozby vyplývající z další destabilizace tohoto regionu a věnují se jim ve svých bezpečnostních strategiích. Nejvíce se mu věnují USA, které chtějí dosáhnout toho, aby Írán přijal svou mezinárodněprávní zodpovědnost tím, že bude muset čelit izolaci a sankcím.[80] Sankce na něj uvaluje také Rada bezpečnosti OSN. A to především kvůli tomu, že Írán odmítá spolupracovat s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (International Atomic Energy Agency – IAEA) a ani se nechce řídit dohodou o nešíření jaderných zbraní (Non-proliferation Treaty - NPT).[81] Autoři zprávy Global Trends 2025 se domnívají, že by se Írán svých nukleárních aktivit mohl vzdát kvůli technickým překážkám a díky motivaci být integrován do globální ekonomiky.[82]

Mezinárodní společenství se prostřednictvím NPT a mnoha dalších smluv pokouší vydat na cestu pozitivního pojetí bezpečnosti, kde je zárukou vzájemná důvěra. USA, EU a Rusko se ve svých bezpečnostních strategiích vyslovují mimo jiné pro odzbrojení a nešíření zbraní hromadného ničení. Rusko a USA chtějí postupovat k takovému bezpečnostnímu prostředí, kde jaderné zbraně nebudou potřeba, ale USA si zatím hodlají ponechat takové množství, aby měli stále převahu, a Rusko „vynaloží veškeré nezbytné úsilí na dosažení nejméně nákladné úrovně udržení parity se Spojenými státy americkými“.[83] Snižování počtu jaderných zbraní na jedné straně přispívá k budování důvěry mezi zúčastněnými státy. Na druhou stranu jaderné odstrašení z mezinárodních vztahů nezmizí. Zůstává jako pojistka proti možnému ohrožení od států, které se nechtějí řídit mezinárodním právem. Podle SIPRI se žádná ze zemí vlastnících jaderné zbraně nechystá do budoucna těchto zbraní vzdát. I kdyby byly všechny jaderné zbraně odstraněny, zůstanou laboratoře a kapacity k jejich produkci.[84]

2.5 Ideologie

Cílem aktérů mezinárodních vztahů je často šíření nějaké myšlenky. Z minulosti známe případy, kdy rozdílnost myšlenek způsobila vypuknutí konfliktu. Časově blízkým příkladem je studená válka, kde se střetly dvě politicko-ekonomické ideologie. V horizontu následujících dvaceti let bude znovu probíhat konfrontace ideologií, která už nejspíše začala. Nastávající konfrontace však nezpůsobí vojenskou rivalitu.[85]

Vyzyvatelem liberální demokracie typické pro západní svět je „neliberální kapitalismus[86], který se vyznačuje uplatňováním tržních zásad uvnitř autoritářského režimu. Příklad nalezneme v Číně nebo v Rusku a inspirovat by se jím mohly země v Latinské Americe, v Africe i v Asii. Demokracie, na jakou jsme zvyklí, nemá úspěch ve všech kulturách. Pokud budou občané unaveni z čekání na to, až jim demokracie a volný trh přinesou lepší život, mohou v ně ztratit důvěru.[87] Politicky pevný a ekonomicky o něco volnější systém by mohl v takových případech snáze splnit očekávání občanů. Liberální systém vypuknutím globální finanční krize ztratil svůj lesk a již se nemusí zdát tak přitažlivý. Tento „neliberální kapitalismus“ nemusí nutně stát v protikladu k západním státům a jejich liberální demokracii. Západní státy by mohly s výhradami akceptovat přijetí tohoto systému některými státy, stejně jako se to děje v případě Číny. Pokud by systém „neliberálního kapitalismu“ zavedly nestabilní africké státy, mohla by to být pro mezinárodní společenství úleva, protože taková stabilita je lepší než rozvrácené státy. Americká Národní zpravodajská rada považuje za pravděpodobné, že státy se budou snažit napodobit spíše čínský ekonomický a politický model než ten západní.[88]

Čínský ekonomicko-politický dualismus nejspíše nebude trvale udržitelný. Ale lidé v něm alespoň získávají jistotu základní obživy a někteří postupně dosahují životní úrovně srovnatelné se západní. „S tím jak poroste životní úroveň, tak zároveň poroste poptávka po svobodě a demokracii. Svoboda je totiž luxusní statek, který si lidé dopřávají až tehdy, kdy si zajistili všechny nezbytné statky.[89]

Je možné, že se po roce 2025 demokracie dostane do rozporu ještě s jinou ideologií. Podle Huntingtonova Střetu civilizací by to mohl být islám, ale může to být i zcela nová ideologie, pravděpodobně autoritativního typu. Tato nová ideologie by mohla útočit na základní zásady a výchozí principy západní demokracie. Ta bude muset této nové ideologii čelit a hájit své dosavadní postavení.[90]

Poznámky

[38] DUBSKÝ, Z. Prolínání vnitřní a vnější bezpečnostiv euroatlantickém prostoru. In Bezpečnosť krajín V-4 v rozšírenom priestore NATO, sborník z konference. 2008, s. 96-97.

[39] BALABÁN, M. Noví globální a regionální aktéři a světová a evropská bezpečnost. 2011, s. 2.

[40] KREJČÍ, O. Válka. 2010, s. 141.

[41] Sipri year book 2010. Summary. SIPRI, s. 14.

[42] Tamtéž, s. 10.

[43] FÜRST, R. Čínská vojenská hrozba. Mezinárodní vztahy, 2001.

[44] KREJČÍ, O. Válka. 2010, s. 142.

[45] Úřední deska. Ministerstvo obrany ČR, 2011.

[46] Resortní rozpočet. Ministerstvo obrany ČR, 2011.

[47] FÜRST, R. Čínská vojenská hrozba. Mezinárodní vztahy. 2001, s. 79.

[48] TANGREDI, Sam J. Futures of war. 2008, s. 84.

[49] TANGREDI, Sam J. Futures of war, 2008, s. 84-86.

[50] Definice pojmu terorismus. Ministerstvo vnitra České republiky 2010.

[51] STŘÍTECKÝ, V. Vize a trendy v oblasti proliferace jaderného materiálu. Mezinárodní politika 11/2010.

[52] STŘEDA, L., ŠTANGL, M. Jaderné odzbrojení – aktuální problém 21. století. Mezinárodní vztahy, 2001, s. 31.

[53] EICHLER, J. Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století, 2006, s. 175.

[54] STŘEDA, L., ŠTANGL, M. Jaderné odzbrojení – aktuální problém 21. století. Mezinárodní vztahy, 2001, s. 31.

[55] Global Trends 2025. NIC 2008, s. iv.

[56] EICHLER, J. Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století. 2006, s. 175.

[57] TANGREDI, Sam J. Futures of war. 2008, s. 238.

[58] EICHLER, J. Terorismus a války v době globalizace. 2010.

[59] TANGREDI, Sam J. Futures of war, 2008, s. 238.

[60] Kybernetický terorismus. Ministerstvo vnitra ČR © 2010.

[61] TANGREDI, Sam J. Futures of war. 2008, s. 238.

[62] KREJČÍ, O. Válka. 2010, s. 142.

[63] Dlouhodobá vize resortu ministerstva obrany, 2008.

[64] ALBERTS, David S.; et al. Network centric warfare: developing and leveraging information superiority. 2000.

[65] EICHLER, J. Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století. 2006, s. 202.

[66] TANGREDI, Sam J. Futures of war. 2008, s. 65.

[67] APPATHURAI , J. NATO Review, 2003.

[68] TANGREDI, Sam J. Futures of war. 2008, s. 88-95.

[69] Budget of the U.S. government, Fiscal year 2012.

[70] TANGREDI, Sam J. Futures of war. 2008, s. 96.

[71] Tamtéž, s. 100.

[72] Tamtéž.

[73] Tamtéž, s. 100-105.

[74] Tamtéž, s. 73.

[75] FÜRST, R. Čínská vojenská hrozba. Mezinárodní vztahy, 2001

[76] TANGREDI, Sam J. Futures of war, 2008, s. 73.

[77] Tamtéž, s. 142-144.

[78] Global Trends 2025. 2008, s. 62.

[79] Tamtéž, s 61.

[80] National Security Strategy of the United States of America 2010, s. 26.

[81] ŠUPOLÍK,P. Bezpečnostní politika EU ve Středomoří a na Blízkém východě. In Bezpečné Česko v bezpečné Evropě. 2007, s. 72-77.

[82] Global Trends 2025. 2008, s. 62.

[83] Strategie národní bezpečnosti Ruské federace do roku 2020, 2009.

[84] Sipri year book 2010. Summary, s. 16.

[85] Global Trends 2025. 2008, s. 64.

[86] Tento pojem používá PhDr. Miloš Balabán, Ph.D.

[87] TANGREDI, Sam J. Futures of war, 2008, s. 64.

[88] Global Trends 2025. NIC 2008, s. iv.

[89] BALABÁN, M. Noví globální a regionální aktéři a světová a evropská bezpečnost, 2011, s. 5.

[90] TANGREDI, Sam J. Futures of war, 2008, s. 62.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více