Vybrané trendy globální bezpečnosti

Autor: Bc. Jana Strouhalová 🕔︎︎ 👁︎ 47.202

1. Bezpečnost a její dimenze

1.1 Pojem bezpečnost

Bezpečnost patří k nejdůležitějším hodnotám každé společnosti. Pokud není zajištěna bezpečnost, nemohou se rozvíjet další činnosti. Přestože všichni máme přibližně stejnou představu o tom, co slovo bezpečnost znamená, nemusí být jeho obsah vždy identický. Tento nesnadno uchopitelný pojem se dá definovat z několika hledisek.

Prvním z nich je význam slova. Bezpečnost může mít význam obecného atributu, který se vyznačuje zajištěností a bezproblémovostí, jako např. bezpečná vzdálenost. Je to tedy něco, co nám určitým způsobem dává jistotu. Nebo to může být oblast činnosti, která se postupně vyvíjí a souvisí s vědomým procesem zajišťování bezpečnosti konkrétních subjektů (skupin lidí, státu). V tomto smyslu se tedy blíží k významu pojmu bezpečnostní politika.[3]

Reklama

Bezpečnost bývá obvykle vymezována negativně, jako nepřítomnost nebo neexistence hrozeb.[4] Za existence hrozeb lze dosáhnout stavu bezpečnosti, pokud je jim daný subjekt schopen čelit nebo je eliminovat. Subjekt se vymezuje proti ostatním aktérům, protože mohou být zdrojem ohrožení. Pozitivní vymezení bezpečnosti se naproti tomu soustředí na sdílení hodnot, budování důvěry a dodržování mezinárodního práva. Ostatní aktéři nejsou potenciálními protivníky, ale partnery při vytváření prostředí, ve kterém je užití síly méně pravděpodobné. Jednotliví aktéři spolupracují na obraně proti konkrétním hrozbám.[5] Pro popis bezpečnosti státu se používá negativní vymezení. Stát je bezpečný, pokud nejsou ohroženy jeho nejvyšší hodnoty nebo myšlenky, na kterých je založen.

Dalším možným hlediskem je objektivita či subjektivita. Pokud je stát bezpečný v objektivním smyslu, pak hodnoty, které sdílí celá společnost, nejsou v přímém ohrožení. V subjektivním smyslu by to znamenalo, že občané nemají strach z případného ohrožení těchto hodnot.[6]

Bezpečnost je komplexní pojem a váže se k němu celá řada přídavných jmen, která označují, co bezpečnost ohrožuje a odkud hrozby pocházejí (ekonomická, lidská, vojenská bezpečnost), jiná se vztahují k opatřením či institucím, které mají bezpečnost zajistit, a některá pojmenovávají objekty, jejichž bezpečnost má být chráněna (individuální, kolektivní, národní, mezinárodní, globální). Ve spojení s objektem se užívá adjektiv vnitřní (hrozby vycházejí zevnitř objektu) a vnější (hrozby přicházejí z vnějšku objektu). Dosud je za chráněný objekt považován především stát, a proto je často vnější synonymem pro vojenskou bezpečnost, a vnitřní pro policejní bezpečnost. Podobně se liší „měkká“ a „tvrdá“ bezpečnost. Obvykle se používají anglické termíny soft a hard security. Hard security je zaměřena na mezistátní hrozby, obrana je zajištěna vojenskými prostředky. Soft security využívá nevojenské nástroje (např. policie, tajné služby, prostředky ochrany životního prostředí).[7]

Bezpečnost nelze vnímat absolutně, neboť ji nelze změřit. Nemůžeme nikdy říci, že je bezpečnost zajištěna úplně. Vždy je zajištěna jen do určité míry a otázkou potom je, jaká míra bezpečnosti je dostatečná.[8]

Autoři České bezpečnostní terminologie doporučují bezpečnost vymezit „jako stav, kdy jsou na nejnižší možnou míru eliminovány hrozby pro objekt (zpravidla národní stát, popř. i mezinárodní organizaci) s jeho zájmy a tento objekt je k eliminaci stávajících i potenciálních hrozeb efektivně vybaven a ochoten při ní spolupracovat.[9]

1.2 Pojmy hrozba a riziko

Hrozba a riziko jsou v oblasti bezpečnosti a mezinárodních vztahů klíčovými pojmy. Zároveň jsou to slova běžně používaná v obecném jazyce. A právě proto, že jim každý rozumí, nebyla na počátku vzniku bezpečnostních studií v České republice potřeba je definovat. V ostatních jazycích, např. angličtině a francouzštině lze tyto pojmy dobře rozlišit. V češtině mezi nimi není ostrá hranice a jsou často zaměňovány. V 90. letech byly pojmy hrozba a riziko používány intuitivně v odborných diskusích, a posléze i v oficiálních strategických dokumentech České republiky, což vedlo k jejich neurčitosti. Postupně začaly vznikat práce, které se snažily nedostatky v české terminologii odstranit.[10] Ačkoliv diskuze o terminologii ještě není zcela ukončena, lze významy pojmů hrozba a riziko definovat.

Hrozba je objektivní fenomén, který může nebo chce poškodit určitou hodnotu. Hrozba vyvolává tím větší strach, čím víc si dané hodnoty ceníme. Hrozby představované přírodními jevy (erupce sopky, vznik pandemie) se nazývají neintencionální nebo nezáměrné. Intencionální neboli záměrná hrozba je způsobena činitelem nadaným vůlí. Člověk nebo skupina lidí ji připravují a realizují. Takovou hrozbou jsou např. teroristické útoky.[11] [12]

Reklama

Často je používán též termín „ohrožení“. Petr Zeman ho v České bezpečnostní terminologii staví naroveň slovu „hrozba“ (threat) a považuje je za synonyma. Stejně jako v mnoha publikacích je i v této práci tento pojem užíván intuitivně.

Co se týká pojmu riziko, lze se setkat se dvěma odlišnými přístupy. Jeden je prezentován v dílech Jana Eichlera, druhý vychází z prací Petra Zemana. Dle prvního přístupu má riziko výhradně subjektivní charakter. „Riziko znamená vědomě se vystavit hrozbě.[13] Ti, kdo rozhodují, podstupují riziko a od jejich rozhodnutí se rizika odvíjejí. Jan Eichler vychází zejména z anglosaské a francouzské terminologie a z užívání pojmů ve strategických dokumentech NATO.

Petr Zeman se inspiruje ekonomickými termíny, když píše, že „riziko je možnost, že s určitou pravděpodobností vznikne událost, jež se liší od toho, co si přejeme.[14] Riziko je odvozené, dá se předem odhadnout pomocí analýzy rizik a lze ho kvantifikovat nebo mu alespoň přiřadit hodnotu na škále, např. zanedbatelné až mimořádně vysoké.[15]

Pokusme se nyní tento rozdíl ilustrovat. Vezměme příklad neintencionální hrozby. To, že přijde povodeň a vyplaví dům, je hrozba. Podle prvního přístupu se vystavuje riziku ten, kdo si postaví dům v záplavové oblasti. Riziko je vlastně předstupněm hrozby. Podle druhého přístupu se dá riziko vyjádřit pravděpodobností, s jakou dojde k záplavám. Riziko je tedy na hrozbě závislé.

1.3 Koncept bezpečnosti kodaňské školy

Ačkoliv existují různé koncepty bezpečnosti založené na odlišných tradicích, je nyní všeobecně přijímán model z roku 1997. Tento model je založen na kombinaci konceptualizačních otázek Davida Baldwina (1. Čí bezpečnost?, 2. Bezpečnost jakých hodnot?, 3. Bezpečnost před čím?) a vertikální a horizontální osou Barryho Buzana. Tak vznikl přehledný teoretický rámec pro snazší identifikaci referenčních objektů[16] a zdrojů hrozeb.[17]

Odpovědí na otázku „Čí bezpečnost?“ je referenční objekt, o který se jedná. Referenční objekty jsou naneseny na vertikální osu, čímž je zachycena jejich kvalitativní proměna. Dále jsou rozděleny do tří hlavních skupin: mezinárodní systém, stát a substátní systém (lidské kolektivy a jedinci). Nejdůležitějším referenčním objektem je stát. Pozoruhodný je vztah mezi státní a substátní hladinou. Jedinec není tak silný, aby ohrozil existenci státu, kdežto stát má schopnost ohrozit jedince, především své vlastní obyvatele. Možnosti vzájemného ohrožení na státní a mezinárodní hladině jsou vyrovnané.

Otázka „Bezpečnost jakých hodnot?“ poukazuje na to, že jednotlivci a sociální skupiny mají různé hodnoty. Těmi jsou např. blahobyt, fyzická existence nebo nepoškozené životní prostředí. Tato otázka není v modelu zachycena.

Třetí otázka „Bezpečnost před čím?“ hledá zdroje hrozeb. S touto otázkou dále pracuje kodaňská škola a dělí bezpečnost do pěti sektorů: vojenský, politický, societální[18], ekonomický a environmentální. Tyto sektory tvoří horizontální rovinu, a tak je zachycena odlišnost původu jednotlivých hrozeb. Ukazuje se, že bezpečnost státu nelze omezit jen na vojensko-politickou bezpečnost. Stát, jako hlavní referenční objekt, může být vystaven i hrozbám vycházejícím z jiných sektorů.[19]

Reklama

Schéma 1: Kombinace vertikální a horizontální roviny

převzato z Waisová, Š. Bezpečnost: Vývoj a proměny konceptu. 2005, str. 14 a 68.

Tento koncept je užitečný pro svou jednoduchost a přehlednost. Umožňuje lépe proniknout do komplikovaných bezpečnostních situací. V této práci však nebude plně využit. Práce se nebude zabývat pohybem po vertikální ose, tzn. změnou referenčního objektu. Referenčním objektem bude pouze stát.

Konceptualizační aparát kodaňské školy je všeobecně přijímán, v praxi je však jeho naplňování obtížné. Orgány zajišťující vnitřní[20] a vnější[21] bezpečnost zůstávají z praktických důvodů odděleny, nicméně je snaha jejich činnost koordinovat. A to jak na národní, tak na nadnárodní úrovni.[22] Sama kodaňská škola považuje za ústřední referenční objekt stát, neboť je nadále hlavním garantem bezpečnosti.[23] Ani v úvahách o jiných konceptech, jako např. human security, kde je referenčním objektem lidský jedinec, nelze stát opomenout, neboť lidé nejsou bezpeční, pokud jsou ohroženy národní zájmy státu, ve kterém žijí. A ani mezinárodní organizace není zcela v bezpečí, pokud je ohrožován její člen.

1.3.1 Sekuritizace a referenční objekt

Kodaňská škola se snaží zachytit rozšiřování konceptu bezpečnosti. Kromě sektorového pojetí bezpečnosti přinesla pojmy, které se vžily pro popis bezpečnostní reality. Definujme tyto pojmy dříve, než budou popsány jednotlivé sektory. Jsou jimi referenční objekt a sekuritizace.

Referenční objekt je základním prvkem bezpečnosti. Je to jednotka, kterou je třeba chránit, pokud je existenčně ohrožena. Tradičním referenčním objektem je stát. Kromě státu se mohou referenčním objektem stát i nehmotné entity, jako jsou lidská práva nebo princip demokracie.[24]

Sekuritizace je proces, kdy se určité téma stává otázkou bezpečnosti. Neděje se tak na základě skutečně existující hrozby, ale proto, že je téma jako hrozba prezentováno, a tato prezentace je přijata. Ti, kdo téma prezentují a určují ho jako prioritu před ostatními tématy, se nazývají aktéři sekuritizace nebo činitelé bezpečnostní politiky. Mohou jimi být např. politici, média, nevládní organizace. Aktéři ve svých vystoupeních mluví o tématech, která se snaží sekuritizovat. Sekuritizaci tedy provádí pomocí řečových aktů.[25] Aktéři argumentují bezpečností referenčního objektu, typicky ohrožením národního zájmu. Sekuritizace mohou dosáhnout dvojím způsobem. Mohou se pokusit vzbudit ve veřejnosti emocionální vztah k referenčnímu objektu nebo předkládat výsledky vědeckých výzkumů, které mají nebezpečnost hrozby potvrdit. Obvykle probíhá oboje zároveň, přičemž vědecké argumenty bývají pro úspěšnou sekuritizaci klíčové.[26]

K sekuritizaci nedochází skokově. Aktéři prezentují vybrané jevy jako bezpečnostní hrozby a veřejnost jejich argumenty postupně akceptuje. Tak probíhá sekuritizační pohyb. Zpravidla sekuritizaci předchází politizace, kdy určité téma dostává politický charakter. Z politické sféry se pak přesune do bezpečnostní. Může dojít také k opačnému pohybu – desekuritizaci, při níž téma ztrácí svou mimořádnost a vrací se do politické sféry.[27]

Sekuritizace je intersubjektivní proces, při kterém aktéři sekuritizace označují referenční objekt za existenčně ohrožený. Pro úspěšnou sekuritizaci však nestačí samotné prohlášení jevu za hrozbu. O úspěšnosti rozhoduje veřejnost svým přijetím nebo nepřijetím jevu jako hrozby. Sekuritizace může být využita k manipulaci, neboť umožňuje užití mimořádných prostředků v zájmu ochrany referenčního objektu.[28]

Sekuritizace je úzce spjata s vyhodnocováním hrozeb. Pro stát není snadné rozpoznat úmysly ostatních států, a tak může při vyhodnocování hrozeb dojít k bezpečnostnímu dilematu. Pokud stát nabude dojmu, že by druhý stát mohl mít útočné úmysly, začne posilovat svou bezpečnost a tím relativně oslabovat bezpečnost druhého státu. Ten pak získá stejný dojem a situace se opakuje. Přístup k bezpečnostním hrozbám se může dostat do krajních poloh. Prvním extrémem je sebeuspokojení a soustavné podceňování hrozeb, druhým paranoia, tedy sekuritizace neexistujících hrozeb.[29]

1.3.2 Dimenze bezpečnosti

Nyní blíže k jednotlivým sektorům bezpečnosti podle kodaňské školy. Jak již bylo řečeno, referenčním objektem je v této práci především stát. Priority bezpečnosti státu určuje vláda, která je také nejdůležitějším aktérem sekuritizace. Vláda je obvykle vázána závazky k mezinárodnímu společenství. To může takto zprostředkovaně ovlivnit sekuritizační pohyb ve státě. Mezinárodní společenství má vliv zejména na dění v politické dimenzi.

Ve vojenském sektoru se jedná o bezpečnost v tradičním pojetí. Zaměřuje se na schopnost státu vést válku a na vzájemné vnímání síly aktérů mezinárodního systému. Patří sem zejména hrozby ozbrojené agrese, proliferace zbraní hromadného ničení a regionální konflikty. [30]

Hrozby vycházející z politického sektoru jsou namířeny proti principům, suverenitě či teritorialitě státu nebo proti hodnotám, na kterých je stát založen. Takové hrozby mohou pramenit z masivního porušování lidských práv nebo z existence diktátorských režimů a zhroucených států. Za nejzávažnější hrozby politického sektoru jsou dnes považovány mezinárodní organizovaný zločin a terorismus, které leží na pomezí vojenského a politického sektoru. V našem případě, kdy se nepohybujeme po vertikální ose dříve uvedeného modelu a kdy referenčním objektem zůstává stát, má societální dimenze velmi blízko k politické. Rozdíl je v tom, že v societální dimenzi se upírá pozornost na bezpečnost sociálních skupin a jejich identity. Politický sektor se naproti tomu soustředí na ideu a instituce státu. Nejvýraznějšími tématy jsou rozdíly v demografickém vývoji v různých částech planety a s tím související otázky migrace a nárůstu nacionalismu. V důsledku těchto jevů pociťují některé sociální skupiny ohrožení své identity nebo kultury.[31] V tomto bodě navazuje akademická debata dalším rozšířením konceptu, když přiřazuje bezpečnostní status situacím, kdy dochází k problémům v soužití různých kultur. Referenčním objektem se tedy stává kulturní identita jednotlivce. Kategorie kulturní bezpečnosti však zatím není v odborných kruzích etablována.[32]

Ekonomická bezpečnost nabírá v důsledku globalizace na významu. Jedná se v ní o ekonomické zájmy státu, jedním z nich může být např. výkonná ekonomika jako zdroj síly státu. Ekonomiky jednotlivých států jsou ovlivňovány globálním vývojem a krize v mezinárodní ekonomice proto představují hrozbu. Kolaps ekonomiky by mohl ohrozit existenci státu. Většina hrozeb tohoto sektoru je neintencionální povahy. Výjimku tvoří embarga a sankce.[33] Ekonomická dimenze zahrnuje jen takové ekonomické jevy, které mohou ovlivnit moc, identitu nebo vojenské schopnosti státu.[34]

Do environmentálního sektoru lze zahrnout dva typy hrozeb. Jednak ohrožení lidské civilizace přírodními vlivy, jako jsou zemětřesení nebo záplavy, a za druhé zhoršení kvality životního prostředí způsobené lidskou činností, kterým je lidstvo přímo ohroženo. Hlavními tématy jsou rozpad ekosystémů, problém nerovné distribuce potravinových zdrojů, populační problém (zejména přelidnění a migrace) a energetický problém (hlavně dostupnost strategických surovin).[35] Roli aktérů sekuritizace hrají kromě vlády ekologické organizace. Sekuritizace těchto jevů má zdůraznit jejich význam a naléhavost a upozornit na nedostatečné výdaje v této oblasti.[36] Většina témat této dimenze je politizována nebo lokálně sekuritizována. Sekuritizace na globální úrovni je omezena opomíjením širších souvislostí. Odlesňování krajiny nebo dezertifikace nejsou považovány za hrozby, protože jsou vnímány jako velmi vzdálené jevy bez větších dopadů. Naproti tomu ztenčování ozónové vrstvy nebo globální oteplování se za hrozbu s celosvětovým dopadem označuje.[37] Nejvíce se obrací pozornost na hrozby spojené s populačním a energetickým problém.

Sektory bezpečnosti od sebe nejsou izolovány. Zejména nevojenské sektory bezpečnosti jsou vzájemně propojeny a proces globalizace jejich neoddělitelnost ještě posiluje.

Poznámky

[3] STEJSKAL, L. Bezpečnost jako dimenze udržitelnosti a kvality života v české perspektivě, 2008. Vojenské rozhledy 1/2008.

[4] Pojmu hrozba je věnována podkapitola 1.2.

[5] DUBSKÝ, Z. Mezinárodní bezpečnost. In DRULÁKOVÁ, R. a kol. Mezinárodní vztahy I. Úvod do studia. 2008, s. 72.

[6] EICHLER, J. Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století. 2006, s. 8.

[7] ZEMAN, P. Česká bezpečnostní terminologie: Výklad základních pojmů. 2002, s. 12.

[8] Existují i autoři (Wolfers, Brodie), kteří považují bezpečnost za absolutní-buď jsme bezpeční nebo nejsme, bezpečnosti nemůže být více nebo méně. - Waisová, Š. Bezpečnost: vývoj a proměny konceptu. 2005, str. 15.

[9] ZEMAN, P. Česká bezpečnostní terminologie: Výklad základních pojmů. 2002, s. 13.

[10]ZEMAN, P. Česká bezpečnostní terminologie: Výklad základních pojmů. 2002, s. 55.

[11] Tamtéž.

[12] EICHLER, J. Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století. 2006, s. 22.

[13] EICHLER, J. Bezpečnostní hrozby a bezpečnostní rizika. In BALABÁN, M.; DUCHEK, J.; STEJSKAL, L. Kapitoly o bezpečnosti. 2007, s. 33-45.

[14] ZEMAN, P. Česká bezpečnostní terminologie: Výklad základních pojmů. 2002, s. 56.

[15] Tamtéž.

[16] Pojem referenční objekt je vysvětlen v podkapitole 1.3.1.

[17] WAISOVÁ, Š. Bezpečnost: vývoj a proměny konceptu. 2005, s. 13-15 a 67-70.

[18] Používá se i označení societálně-kulturní nebo sociální.

[19] WAISOVÁ, Š. Bezpečnost: vývoj a proměny konceptu. 2005, s. 13-15.

[20] Jako příklad jmenujme ministerstvo vnitra a policii.

[21] Ku příkladu ministerstvo obrany a armáda.

[22] V euroatlantickém prostoru je nejbližším příkladem Evropská unie.

[23] DUBSKÝ, Z. Prolínání vnitřní a vnější bezpečnosti v euroatlantickém prostoru. In Bezpečnosť krajín V-4 v rozšírenom priestore NATO, sborník z konference. 2008, s 92.

[24] WAISOVÁ, Š. Bezpečnost: vývoj a proměny konceptu. 2005, s. 91.

[25]Tamtéž, s. 91-94.

[26] FRANK, L. Analýza a predikce bezpečnostních hrozeb a rizik v České republice, 2006.

[27] WAISOVÁ, Š. Bezpečnost: vývoj a proměny konceptu. 2005, s. 93.

[28] Tamtéž.

[29] ZEMAN, P. Česká bezpečnostní terminologie: Výklad základních pojmů. 2002, s. 101.

[30] EICHLER, J. Bezpečnostní hrozby a bezpečnostní rizika. In BALABÁN, M.; DUCHEK, J.; STEJSKAL, L. Kapitoly o bezpečnosti. 2007.

[31] WAISOVÁ, Š. Bezpečnost: vývoj a proměny konceptu. 2005, s. 73.

[32] STEJSKAL, L. Rozšiřování konceptu bezpečnosti. 2006, s. 12.

[33] ZEMAN, P. Česká bezpečnostní terminologie: Výklad základních pojmů. 2002, s. 109.

[34] WAISOVÁ, Š. Bezpečnost: vývoj a proměny konceptu. 2005, s. 74.

[35] Tamtéž.

[36] ZEMAN, P. Česká bezpečnostní terminologie: Výklad základních pojmů. 2002, s. 22.

[37] HOUGH, P. Understanding global security. 2008, s. 150.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více