Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války - 2. Průběh pomoci hlavním spojencům

Autor: Bc. Jan Kulhánek 🕔︎︎ 👁︎ 33.238

2. Průběh pomoci USA jejich hlavním spojencům

V této kapitole budu zkoumat, jakým způsobem USA ovlivnily svými dodávkami materiálu, vybavení a zbraní své spojence. Asi neznámějším příkladem takovéto pomoci byl program Půjčka a pronájem (Lend-Lease program), ale již před jeho vytvořením a schválením USA pomáhaly především Británii a Francii čelit nacistické hrozbě. Kdo byl hlavním zastáncem pomoci a s jakými problémy a překážkami se muselo schvalování a pozdější průběh programu vypořádat jsou další otázky k zodpovězení. Můžeme tedy rozlišovat dvě období USA pomoci - před schválením programu Půjčka a pronájem a po schválení tohoto programu.

2.1 Zákony o Neutralitě

Již od konce první světové války se USA opět uzavřely do izolace a tato politika trvala i celá třicátá léta. Tento postoj ještě zesílil po vyostření napětí mezi Itálií a Etiopií a jejich následném konfliktu v letech 1934-1935. Díky těmto událostem byl 31. srpna 1935 přijat Zákon o neutralitě (Neutrality Act). Tento první ze série pěti zákonů zakazoval vývoz zbraní, munice a dalšího válečného materiálu do všech zemí ve válečném stavu, producenti zbraní v USA musí žádat o exportní licence a Američané na lodích plujících pod vlajkami znepřátelených států podstupují tyto cesty pouze na vlastní nebezpečí.[56] Ačkoliv Roosevelt by byl raději, kdyby měl možnost uvalit embargo pouze na agresora, tak kvůli situaci na domácí politické scéně raději Kongresu ustoupil a nepožadoval pro sebe větší pravomoci. Jen několik týdnů po schválení tohoto zákona Itálie otevřeně zaútočila na Etiopii a Liga národů (League of Nations) byla připravena vydat embargo na dodávky ropy do Itálie, ovšem USA jako největší producent ropy nebyly členem Ligy a také ropa nespadala do kategorie válečného materiálu v rámci Zákona o neutralitě. Roosevelt tedy vyhlásil pouze morální embargo, které ovšem nebylo příliš účinné. V únoru 1936 přišlo upravení a rozšíření zákazu také na půjčky a úvěry pro válčící země.[57] Dalším faktorem, který znamenal opětovné změny v legislativě o neutralitě, se stala španělská občanská válka v letech 1936-1937. V lednu 1938 přijal Senát a Sněmovna reprezentantů společnou rezoluci, která rozšířila stávající embarga taktéž na občanské nepokoje ve Španělsku.[58] Platnost zákonů týkajících se neutrality byla jen do 1. května 1937. Proto byl k tomuto datu přijat již čtvrtý zákon. Tento zákon potvrdil předchozí zákazy a přidal některá nová ustanovení: zákaz prodeje zbraní válčícím zemím (včetně občanské války); americká plavidla nesmí převážet takovýto náklad, i když byl vyroben mimo USA; zákaz půjček a úvěrování válčících zemí; vyjmutí zemí amerického kontinentu z předchozích zákazů; potvrzení Národního výboru pro kontrolu munice (National Munitions Control Board), který se sestával z ministrů zahraničí, financí, války, námořnictva a obchodu; prezident může zakázat lodím válčících států opustit, vplout do amerického přístavu či výsostných vod USA; američtí občané nesmí cestovat na lodích válčících států.[59] Roosevelt by znovu byl pro větší flexibilitu při konkrétním rozhodování, ale situace na domácí scéně mu opět nedovolila větší změny a odpor vůči Kongresu. Američtí podnikatelé také nechtěli přijít o obchodní příležitosti u nevojenských dodávek. Výsledkem byl kompromis na bázi systému za hotové a na vlastních lodích (cash-and-carry), tedy válčící strany mohly hotově zaplatit za vojenský materiál a odvézt jej na vlastních lodích. Toto ustanovení platilo dva roky mezi lety 1937 a 1939.[60]

Reklama

V roce 1939 bylo Německo vojensky nejsilnější mocností v Evropě, což pro Británii a Francii představovalo důvod k obavám. Jako další pravděpodobné cíle německé agrese by tyto země byly v případě války odříznuty od dodávek vojenského materiálu (především letounů) z USA. Zákony o neutralitě tedy spíše působily ve prospěch Německa a oslabovaly naději na mír. V květnu 1939 zaslal ministr zahraničí Cordell Hull[61] dopis kongresovým Výborům pro zahraniční záležitosti, ve kterém varuje: „Problémem pro nás není, zda bychom měli pomoci nějaké zahraniční zemi… ale utvořit naše záležitosti a vztahy… abychom byli ve větším bezpečí… aby naše postoje a činy povzbudily ostatní lidi raději k vyhnutí se sporům než k zatažení do sporů.[62] Tyto jeho upozornění a další návrhy nebyly i přes podporu prezidenta během aktuální schůze Kongresu vyslyšeny.[63]

Až v po německém napadení Polska a následném francouzském a britském vyhlášení války Německu, se věci pohnuly. Británie a Francie měly v amerických továrnách objednávky především letadel, tedy válečného materiálu, který podléhal Zákonu o neutralitě. Roosevelt v Kongresu uspěl v přesvědčení izolacionistů o nutnostech změn v legislativě o neutralitě. Poslední pátý Zákon o neutralitě tak byl schválen 4. listopadu 1939.[64] A ačkoliv ponechal většinu svých ustanovení stejných jako v předchozí verzi, hlavní rozdíl byl ve zrušení zákazu nákupu válečného materiálu válčícími zeměmi v USA. Tento nákup mohl být uskutečněn pouze na základu za hotové a na vlastních lodích (tedy použit již několik měsíců neplatící stejný systém jako ve čtvrtém zákonu u nevojenských dodávek).[65]

V červnu 1940 byla Německem dobyta Francie a těsně před svým pádem předala veškeré objednávky válečné pomoci Británii. Její finanční situace ovšem byla špatná - objednávky koncem roku 1940 přesáhly částku 4,5 miliardy dolarů, což bylo více než byla zbývající velikost dolarových aktiv Británie. Churchill na tento fakt již od května ve své korespondenci s Rooseveltem upozorňoval. Prezident byl ovšem v obtížné pozici kvůli stále ještě platnému Zákonu o neutralitě, který znemožňoval poskytnutí jakékoliv půjčky pro Británii, a před podzimními prezidentskými volbami byla jiná řešení politicky velmi těžko průchodná. První pokusem bylo schválení výměny 50 amerických zastaralých torpédoborců z období 1. světové války, které Británie nutně potřebovala kvůli ponorkové válce s Německem, za možnost 99letého užívání základen v Karibiku a na Newfoundlandu. Dohoda byla podepsána 2. září 1940. Na pomoci podobného principu prezident pracoval i po svém znovuzvolení. Na tiskové konferenci 16. prosince oznámil, že Británie potřebuje další pomoc a její přežití je klíčové pro samotné USA. Den poté již prezident vystoupil s plánem na program Půjčka a pronájem (Lend and Lease).[66]

Koncem prosince tento záměr obhajuje a vysvětluje ve svém radiovém pořadu Hovory u krbu (Fireside chat). Zmiňuje okolnosti událostí posledních měsíců v Evropě a Pacifiku: „… tři mocné národy, dva v Evropě a jeden v Asii, se společně spojily v nebezpečí pro USA… země Osy prohlašují, že zde není možný mír…[67], stav a důležitost Británie pro obranu USA: „… stojíme na stráži v Atlantiku se sousedy Brity… Pokud Velká Británie padne, síly Osy… budou v pozici, aby využily enormní vojenské a námořní zdroje proti této polokouli... Britský lid… dnes vede válku… naše vlastní bezpečnost z velké části závisí na výsledku tohoto boje[68] a o postoji samotných USA: „Není zde požadavek k vyslání amerických expedičních sil mimo naše hranice… Americká průmyslová genialita, po celém světě nedostižná, byla vyzvána, aby vzala své zdroje a talenty do akce. Ale veškeré současné úsilí nestačí... Musíme být arzenálem demokracie. Pro nás je toto výjimečná situace stejně závažná jako válka samotná.[69]

2.2 Program Půjčka a pronájem

Na počátku roku 1941 byl tedy předložen do Kongresu návrh zákona (Lend-Lease Bill), podle kterého by prezident mohl výrazně podpořit válečné úsilí státu, který považoval za důležitý pro samotnou obranu USA. Prezident si přál, aby to byl právě on, kdo bude mít největší rozhodovací a kontrolní pravomoci. Tedy žádné zřízení vládních agentur jako prostředníků mezi prezidentem a vládami států přijímajících pomoc, což by znamenalo omezení byrokracie a také větší efektivnost.[70] Ministr zahraničí Hull 15. ledna ve svém slyšení před Výborem pro zahraniční záležitosti ve Sněmovně reprezentantů předložil argumenty pro takovýto zákon. Zmínil nejen Japonskou agresivní politiku přelomu 30. a 40. let: „Bylo zcela jasné, že Japonsko bylo do samého začátku poháněno ambiciózním plánem na získání dominantní pozice v celém regionu západního Pacifiku[71], ale také německé napadení zemí západní Evropy: „Každá z okupovaných zemí se stala místem panování teroru a despotismu[72] a postavení Británie: „Ve světle tohoto bychom měli dnešní úvahy a činy směřovat k množství materiální pomoci, které je naše země schopna dodat Británii.[73]

Během následujících měsíců prošel tento návrh Kongresem a prezident jej 11. března 1941 podepsal pod názvem Zákon o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act). Takovýto název nebyl zvolen náhodně: „Termín půjčka a pronájem byl použit k odvedení pozornosti od faktu, že vláda USA financuje zbraně dodávané do Británie a jejím spojencům.[74] Roosevelt tak mohl dle svého uvážení poskytnout pomoc válčícím zemím. Takováto pomoc měla být od samého počátku vzájemná. Pověřil tedy ministra financí Morgenthaua[75] a ministra zahraničí Hulla, aby s Brity dohodli obecné podmínky poválečné náhrady. Vzájemná dohoda mezi USA a Británií byla podepsána 28. února následujícího roku. Kongres 27. března 1941 schválil prezidentem ihned požadovaných 7 miliard dolarů a v ten samý den začal prezident organizovat úřední strukturu programu. Pověřil Harryho Hopkinse[76], aby mu během chodu programu asistoval a radil. Vyslal také Averella W. Harrimana[77] do Británie, aby koordinoval americkou pomoc přímo na místě. Ani ministerstvu financí ani zahraničí se toto uspořádání příliš nelíbilo, protože jedno ztratilo kontrolu nad objednávkami zahraniční pomoci a druhému bylo odepřeno využití silného nástroje zahraniční politiky. Jednotlivá ministerstva a úřady ovšem měly širokou operační volnost, ačkoliv byl Roosevelt hlavní rozhodující silou.[78]

V květnu 1941 prezident zřídil Oddělení pro hlášení o obranné podpoře (Division of Defense Aid Report), které mělo za úkol: „a) … koordinovat žádosti… b) Udržovat takový systém záznamů… nutný pro správnou administrativní a finanční kontrolu... c) Připravovat takové zprávy, aby prezident zůstal informován o vývoji v rámci programu…“[79], protože bylo jeho povinností nejdéle každých 90 dní předkládat Kongresu zprávy o stavu a vývoji pomoci. Toto oddělení ovšem fungovalo pouze pár měsíců, protože 28. října bylo nahrazeno Kanceláří pro správu půjčky a pronájmu (Office of Lend-Lease Administration), která měla od prezidenta více pravomocí: „1) Spolupráce s národy účastnícími se půjčky a pronájmu a s ostatními vládními úřady…2) Schvalovat požadavky národů… 3) Předávat tyto požadavky dále… 4) Vypravovat zásoby… 5) Asistovat při dohledu nad správným využitím pomoci... 6) Udržovat detailní záznamy…“[80]

Vytvoření struktury pouze na americké straně by však celému programu pomoci a společnému úsilí nepomohlo dostatečně. Již od počátků pomoci proto bylo potřeba nějakým způsobem zkoordinovat potřeby Británie a potřeby americké armády a námořnictva nejen v rámci programu Půjčka a pronájem. Myšlenky na Kombinovaný sbor náčelníků (Combined Chief of Staff - CCS), který by měl mít na starosti plánování společných vojenských kroků, byl realizován po vstupu USA do války v průběhu Konference Arkádia na přelomu let 1941 a 1942. Dle amerického návrhu se tento sbor stal zodpovědným za široké spektrum společných cílů a projektů od nerostných surovin přes výrobu až k alokaci dodávek. Pod tímto sborem vznikly dvě Rady pro přidělování munice (The Munitions Assignments Boards), které byly po dobu války zodpovědné pouze za válečný materiál, který USA a Británie vyrobily. První a významnější se nacházela ve Washingtonu a k podrobnému plánování vytvořila tři výbory (Munitions Assignments Committees) - jeden pro každou bojovou složku (námořnictvo, letectvo, pozemní síly). Druhá, obdobná se nacházela v Londýně a byla zodpovědná především za oblasti spadající pod Britské impérium. Mimo Rad pro přidělování munice existovaly i další společné orgány, které se zabývaly rozdělováním nerostných surovin a dalšího nevojenského materiálu.[81]

Reklama

V dubnu 1942 také došlo ke zjednodušení schvalování peněz Kongresem pro program Půjčka a pronájem. V rozpočtech armády, letectva atd. bylo rovnou s částí prostředků počítáno jako s pomocí. Před tímto krokem pouze Kancelář pro správu půjčky a pronájmu objednávala přes armádu, letectvo atd. tanky, letadla a tím docházelo ke zbytečným zádrhelům, kdy například byla hotova letadla za peníze od Kanceláře pro správu půjčky a pronájmu, ale nebylo jak je dopravit spojencům a samo letectvo je použít nemohlo. Takovéto problémy s novým uspořádáním odpadly a bylo dosaženo větší flexibility při plnění požadavků (armády, letectva i spojenců).[82]

S průběhem války se stále větší část toků pomoci dostávala zpět pod americkou kontrolu. Hlavním důvodem tohoto stavu byl nepochybně zvyšující se rozsah americké produkce válečných materiálů a také rozšiřující se přítomnost amerických ozbrojených složek na stále více bojištích a místech střetu s nepřáteli. Především v pacifické oblasti a na evropském válčišti byly rozhodující síly právě ty americké. Indie a Blízký východ, jako oblasti Britského impéria tedy zůstaly především britskou zodpovědností.[83]

2.3 Americká pomoc SSSR

Prezident 7. listopadu 1941 prohlásil SSSR zemí důležitou pro obranu USA, tedy se SSSR zapojil do programu Půjčka a pronájem. Kongres také o několik dní později přijal Společnou rezoluci, která zrušila články 2, 3 a 6 posledního Zákona o Neutralitě, čímž ještě více usnadnil průběh pomoci.[84] Před 7. listopadem SSSR nakupoval materiál v USA za hotové peníze, ovšem na podzim 1941 již byly sovětské dolarové rezervy téměř vyčerpány.[85] Zbytek pomoci SSSR po zapojení do programu Půjčka a pronájem byl odlišný od pomoci jiným spojencům. Měl formu celkem čtyř protokolů,[86] které byly mimo prvního podepisovány na období jednoho amerického fiskálního roku. První protokol byl podepsán 2. října 1941.[87]

V prvních šesti měsících války měl SSSR veliké ztráty – 17 900 letadel. Sovětský průmysl se také musel dostat z ohrožení před německými vojsky - téměř 1 500 výrobních závodů bylo přesunuto do nitra SSSR,[88] a proto v prvním roce po útoku Německa vyrobil SSSR jen necelých 16 500 strojů.[89] Ani spojenecká pomoc nebyla nijak oslňující - za prvních šest měsíců do SSSR dokázali dodat pouze 750 strojů,[90] ovšem i tak to z hlediska ohromných sovětských ztrát nebyl úplně malý počet. V zimních měsících 1941 bylo 15 % stíhačů bránících Moskvu dodáno programem Půjčka a pronájem. [91] Do konce roku 1941 byla poskytnuta pomoc za více jak jednu miliardu dolarů. Konkrétní velikost pomoci za jednotlivé měsíce jsou uvedeny v Tabulce 3:

Tabulka 3 - Výše pomoci v rámci programu Půjčka a pronájem během 1. roku fungování.

Půjčka a pronájem - výše pomoci měsíčně, březen 1941 - únor 1942 (v milionech dolarů)
III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII. I. II.
18 40 60 85 134 150 207 225 283 338 462 569
Půjčka a pronájem - výše pomoci kumulativně, březen 1941 - únor 1942 (v milionech dolarů)
III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII. I. II.
18 58 118 203 337 487 694 919 1 202 1 540 2 002 2 571

Zdroj: United States. President. (1942): Report on Congress Lend-Lease Operations, For Year Ended March 11, 1942, U.S. Government printing office, 1942, s. 17.

Hlavní cesty, přes které šla pomoc do SSSR, byly tři námořní - 1) přes severní Atlantik okolo Islandu a pobřeží Norska (Atlantická cesta), 2) okolo Afriky do Perského zálivu (Íránská cesta), 3) ze západního pobřeží USA do Sibiřských přístavů na Dálném východě (Pacifická cesta), a dvě letecké trasy - 1) Aljaška-Sibiř, 2) přes Jižní Ameriku, Afriku do Perského zálivu (viz. Mapa 1 v přílohách).

Reklama

V létě 1942 byla situace velmi vážná, protože po zkáze konvoje PQ-17 byla trasa přes severní Atlantik do odvolání uzavřena.[92] Tento konvoj ztratil dvě třetiny ze svých 33 lodí. Další lodě zdržující se v britských přístavech byly nuceny vyčkat, či dokonce byly vyloženy a jejich náklad využili Američané a Britové přímo na ostrovech. Dalším důvodem k menším dodávkám do SSSR než jaké byly dohodnuty, byl vstup USA do války, který znamenal akutní nutnost vyzbrojení samotných ozbrojených sil USA. Bylo tedy obtížné splnit veškeré požadavky SSSR. Plán dodávek se nepodařilo dodržovat (dodáno jen něco málo přes 50 % slíbených dodávek – 840 milionů tun), protože nebyl dostatek dopravních lodí. Pro dohnání zpoždění by bylo nutno přidat více jak 430 plaveb přes Íránskou a Pacifickou cestu během šesti měsíců, což by znamenalo přidělení více jak 100 lodí na tyto trasy a tím by se snížil počet vojáků a vybavení, které by bylo možné dopravit do Evropy o více jak půl milionu.[93] Zhruba 19 % z celkové válečné výroby USA bylo v roce 1942 dodáno Spojencům. Z toho 70 % do britského impéria, 25 % do SSSR a 5 % jinam.[94] Po vítězství u Stalingradu se velmi mění požadavky sovětů na typ dodávek (od třetího protokolu). Počet důležitých položek se z 54 snížil na 46 a z nich 34 bylo dodáváno celkem bez problémů. Veškeré zpoždění v dodávkách (cca 1 milion tun) by mělo být dohnáno do konce roku 1943, protože jak Pacifická, tak i Íránská cesta byla dobudována na plánovanou zátěž. V rámci druhého protokolu bylo dodáno 1 151 letadel letecky přes cestu Aljaška-Sibiř, 375 Jižní Amerika-Afrika-Írán a 2 071 loděmi.[95]

Ve třetím protokolu bylo dohodnuto 5,1 milionů tun dodávek a nakonec se toto množství o 25 % překročilo. Většina letadel byla dodána přes cestu Aljaška-Sibiř, což snížilo důležitost Íránské cesty, která se stala od přelomu let 1944 a 1945 nejméně využívanou cestou a spíše zálohou pro případ špatně fungující Pacifické cesty. USA v posledním roce války také požadovaly více informací o tom, jak bylo s dodávkami nakládáno, a tyto informace ovlivnily vyjednávání případného pátého protokolu. Ten chtěl SSSR pouze na půl roku (červenec-prosinec 1945) a požadoval v něm dodávky nedoručené během čtvrtého protokolu a zásoby a materiál nutný pro boj s Japonskem v Mandžusku a Číně. Američtí představitelé v čele s novým prezidentem Trumanem ovšem na žádné nové požadavky nepřistoupili a tlačili na co nejrychlejší vstup SSSR do války proti Japonsku. Ačkoliv SSSR nakonec do války vstoupil, Japonsko kapitulovalo i bez jeho většího zapojení a s koncem války jen lodě již na cestě do SSSR, případně připravené k vyplutí, dorazí podle podmínek Půjčky a pronájmu. Jakékoliv další dodávky už budou za podmínek jiných.[96]

V Tabulce 4 jsou shrnuty požadavky SSSR a plány USA a Británie na letouny během všech čtyř protokolů:

Tabulka 4 – Letecké dodávky v rámci protokolů mezi USA a SSSR.

Plánované dodávky letadel v jednotlivých protokolech (říjen 1941 - červen 1945)
Protokol / Země Požadavek SSSR Schválené dodávky od: Spojenci celkem
USA Británie
Moskevský protokola 3 600 1 800 1 800 3 600
Stíhací letouny 900 900 1 800  
Bombardéry 2 700 900 0  
Ostatní typy letounů 0 0 0  
Washingtonský protokol 4 200 2 544 1 200 3 744
Stíhací letouny - 1 200 1 200  
Bombardéry - 1 344 0  
Ostatní typy letounů - 0 0  
Londýnský protokol 8 160 3 462 2 400 5 862
Stíhací letouny 6 000 1 800 2 400  
Bombardéry 1 800 1 422 0  
Ostatní typy letounů 360 240 0  
Ottawský protokol 3 950 2290b 1 050 3 340
Stíhací letouny 2 450 2 450 1 050  
Bombardéry 1 140 300 0  
Ostatní typy letounů 360 240 0  

a – trvání 9 měsíců (srpen 1941 – červen 1942)

b – k dodání letecky

Zdroj: United States. Department of State. (1948): Soviet supply protocols, Wartime International Agreements, Washington, D.C.: U.S. Government printing office, 1948, s. 3, 19, 32, 56, 77, 96, 148.

Během prvního protokolu proudily dodávky hlavně z Británie, od druhého protokolu již byly hlavním dodavatelem USA a od třetího se přidává Kanada, která se podílí především potravinovou pomocí. Podle sovětského ministra zahraničí Molotova byla pomoc USA ve velikosti 11,250 miliardy, ale je třeba vzít v úvahu také rozvoj infrastruktury, kterou USA provedly především v Perském zálivu v rámci takzvané íránské trasy a v rámci letecké trasy přes Aljašku na Sibiř. Tyto výdaje byly téměř pětkrát vyšší než přímá pomoc - stály 53 miliard dolarů. Íránská cesta dopravila celkově více dodávek (4,6 milionů tun) než nejkratší, avšak nejnebezpečnější trasa pomocí námořních konvojů přes severní Atlantik (4,4 milionů tun). Největší objem dodávek se do SSSR dostal ze západního pobřeží USA přes Sibiřské přístavy jako například Vladivostok (9,9 milionů tun). Toto bylo možné díky neexistujícímu válečnému stavu mezi SSSR a Japonskem, takže většina nevojenských zásob a potřeb mířila právě tudy na lodích pod sovětskou vlajkou. [97]

2.4 Zpětná Půjčka a pronájem

V rámci Půjčky a pronájmu nešlo jen o dodávky zbraní, ale paleta zboží a služeb byla široká: "V rámci zpětné půjčky a pronájmu Briti poskytli našim bombardovacím velitelstvím… vyhřívané zimní oblečení… fotografické vybavení… jednomístné záchranné čluny… více jak 60 000 kusů průzkumných prostředků… poskytují významné množství potravin... Austrálie a Nový Zéland zásobili americké síly… potravinami… oblečením."[98]

Británii také ihned po umístění amerických vojáků na ostrovech v roce 1942 převzala velkou část odpovědnosti za jejich stravu, ošacení, lékařské vybavení a vybudování potřebné infrastruktury jako kasárna a letiště. Do konce roku 1943 Briti pro americké letectvo vybudovali letiště za 500 milionů dolarů. Také dodávky do SSSR byly významné, do konce druhého protokolu dodali Briti více letadel, než sami dostali v rámci Půjčky a pronájmu.[99]

Tabulka 5 – Dodávky USA letadel do SSSR a Británie.

Počet letadel přepravených z USA do Británie a SSSR
Typ letadel/Země určení SSSR Podíl na celkovém počtu (v %) Británie Podíl na celkovém počtu (v %) Všem zemím
Bombardéry 3 932 31,7 7 419 59,9 12 389
Stíhací letouny 6 695 39,0 8 657 50,4 17 182
Transportní letouny 739 15,3 3 470 71,7 4 837
Ostatní letouny 84 1,0 6 324 73,4 8 613
Celkem 11 450 26,6 25 870 60,1 43 021

Zdroj: United States. War Department (1946): Quantities of Lend-Lease Shipments: A Summary of Important Items Furnished Foreign Governments by the War Department during World War II, 1946, [citace 22.5.2011] dostupné z https://lend-lease.airforce.ru/documents/files/Part_7_section_1.pdf.

V průběhu války Britská pozice v Kombinovaném sboru náčelníků oslabovala, protože produkce USA byla stále vyšší a vyšší. V polovině roku 1943 vyráběly USA 4x více než Briti, kteří navíc byli odpovědni za méně významná bojiště. V roce 1943 bylo Británii dodáno 86 % vojenského materiálu, který požadovala. Ovšem v roce 1944 to bylo již jen 75 %, což korespondovalo s faktem, že USA přebraly hlavní tíhu bojů.[100]

Prostředky z programu Půjčka a pronájem směřovaly do více jak 33 zemí.[101] Tok těchto prostředků, zásob a vybavení plynul také, jak jsem již zmiňoval, i opačným směrem - tedy do USA. Británie se v ovšem rámci Dohody o společné pomoci (Mutual-Aid Agreement) zavázala nejen k pokračování vojenské spolupráce a dodávek, ale především v článku VII k širší ekonomické spolupráci: "… na oplátku za pomoc… nebránit obchodu mezi těmito zeměmi… být otevření ke spolupráci s podobně smýšlejícími zeměmi… dosáhnout všech ekonomických cílů oznámených ve Společné deklaraci ze 14. srpna 1941[102] prezidentem USA a předsedou vlády UK."[103]

Program Půjčka a pronájem stál USA celkem 50,244 miliard dolarů. Polovina prostředků z této pomoci byla přiklepnuta přímo administrativě programu Půjčka a pronájem. Více než 19,5 miliard získalo Ministerstvo války a dalších téměř 5 miliard Ministerstvo námořnictví. Administrativní náklady za celou dobu trvání byly 40 milionů dolarů, tedy ani desetina procenta z celkové částky.[104]

Jedním z hlavních propagátorů pomoci byl prezident Roosevelt. I přes odpor izolacionistů se snažil o aktivní přístup v otázce případné zahraniční pomoci, tak aby USA nezůstaly bez možnosti zasáhnout. Musela být také vyřešena otázka způsobu pomoci, kdy myslím prezident použil skvělý termín Půjčka a pronájem, který u veřejnosti a jeho odpůrců pomohl k akceptaci celé pomoci. Vlastní administrativní uspořádání se samozřejmě muselo měnit společně s vývojem situace. Ovšem dle mého názoru lze konstatovat, že celý proces pomoci, který rozhodně nebyl svým objemem nějakou drobnou věcí, fungoval po celou dobu s až překvapivou účinností. Samozřejmě první rok po zapojení se USA do války byl pro jejich pomoc zcela nejtěžší, protože plnit objednávky spojenců a zároveň zbrojit vlastní síly nebylo jednoduché. Vybudování flotily dopravních lodí, dostatečných přístavních kapacit a neutralizace ponorkové hrozby výrazně přispělo k úspěchu celé pomoci. Zpětná pomoc především ve formě zásobování potravinami amerických vojáků vyslaných do spojeneckých zemí z místních zdrojů ulehčila přetěžovaným lodním kapacitám a umožnila jejich využít jinde. Ač se konečná cena v penězích může zdát vysoká, tak nepeněžní přínos pomoci - porážka Německa a Japonska - a také závazky směřující k volnějšímu mezinárodnímu obchodu a větší spolupráci, myslím, převyšují hodnotu peněz vložených do pomoci.

Poznámky

[56] United States. Congress. (1936): The Statutes at Large of the United States, from January 1935 to June 1936, Concurrent Resolutions, Recent Treaties and Conventions, Executive Proclamations and Agreements, Vol. XLIX, Washington: Government Printing Office, 1936, s. 1081-1085.

[57] United States. Congress. (1936): The Statutes at Large of the United States, from January 1935 to June 1936, Concurrent Resolutions, Recent Treaties and Conventions, Executive Proclamations and Agreements, Vol. XLIX, Washington: Government Printing Office, 1936, s. 1152, 1153.

[58] United States. Department of State. (1943): Peace and War, United States Foreign Policy, 1931-1941, Washington, U.S. Government printing office, 1943, s. 354.

[59] United States. Congress. (1937): United States Statutes at Large Containing the Laws and Concurrent Resolutions Enacted During the First Session of the Seventy-Fifth Congress of the United States of America, 1937, and Treaties, International Agreements Other than Treaties, and Proclamations, Vol. 50, Washington: Government Printing Office, 1937, s. 121-128.

[60] KENNEDY, David M. (1999): Freedom from fear: the American people in depression and war, 1929-1945, New York: Oxford University Press, 1999, s. 393-400.

[61] Hull, Cordell (1871-1955), člen Sněmovny reprezentantů v letech 1907-1921, 1923-1931, člen Senátu v letech 1931-1933, ministr zahraničí 1933-1944, Demokrat.

[62] United States. Department of State. (1939): Press Releases. Vol. 20, Nos. 484508, January 7 - ­June 24, 1939, Washington, Government Printing Office, 1939, s. 476.

[63] United States. Department of State. (1943): Peace and War, United States Foreign Policy, 1931-1941, Washington, U.S. Government printing office, 1943, s. 65, 66.

[64] United States. Congress. (1941): United States Statutes at Large Containing the Laws and Concurrent Resolutions Enacted During the Second and Third Session Sessions of the Seventy-Sixth Congress of the United States of America, 1939-1941, and Treaties, International Agreements Other than Treaties, and Proclamations, Vol. 54, Washington: Government Printing Office, 1941, s. 4-12.

[65] KENNEDY, David M. (1999): Freedom from fear: the American people in depression and war, 1929-1945, New York: Oxford University Press, 1999, s. 432-434.

[66] ERLANDSON, Marcus. R. (1997): Lend-Lease: An Assessment of a Government Bureaucracy. In: GROPMAN, Alan. ed. (1997): The big 'L': American logistics in World War II, Washington, DC: National Defense University Press, 1997, s. 270-272.

[67] ROOSEVELT, Franklin D. (1941): The public papers and addresses of Franklin D. Roosevelt. 1940 volume, War-and aid to democracies: with a special introduction and explanatory notes by President Roosevelt, New York : Macmillan, 1941, s. 634.

[68] United States. Department of state. (1941): Department of State Bulletin, vol. IV, January 4 - June 28, 1941, Washington, U.S. Government printing office, 1941, s. 4.

[69] ROOSEVELT, Franklin D. (1941): The public papers and addresses of Franklin D. Roosevelt. 1940 volume, War-and aid to democracies: with a special introduction and explanatory notes by President Roosevelt, New York : Macmillan, 1941, 642, 643.

[70] United States. Department of State. (1943): Peace and War, United States Foreign Policy, 1931-1941, Washington, U.S. Government printing office, 1943, s. 100; ERLANDSON, Marcus. R. (1997): Lend-Lease: An Assessment of a Government Bureaucracy. In: GROPMAN, Alan. ed. (1997): The big 'L': American logistics in World War II, Washington, DC: National Defense University Press, 1997, s. 272.

[71] United States. Department of State. (1941): Department of State Bulletin, vol. IV, January 4 - June 28, 1941, Washington, U.S. Government printing office, 1941, s. 86.

[72] United States. Department of State. (1941): Department of State Bulletin, vol. IV, January 4 - June 28, 1941, Washington, U.S. Government printing office, 1941, s. 87.

[73] United States. Department of State. (1941): Department of State Bulletin, vol. IV, January 4 - June 28, 1941, Washington, U.S. Government printing office, 1941, s. 88.

[74] WALTON, Gary M., ROCKOFF, Hugh. (1990): History of the American economy, 6. vyd.,San Diego: Harcourt Brace Jovanovich, 1990, s. 518.

[75] Morgenthau, Henry Jr. (1891-1967), 1929-1933 předseda Poradního zemědělského výboru guvernéra New Yorku, ministr financí 1934-1945, autor nepřijatého plánu o neutralizaci vojenské síly poválečného Německa.

[76] Hopkins, Harry Lloyd (1980-1946), 1912-1933 práce v sociální oblasti, 1933-1938 práce ve federálních agenturách Nového údělu a různých výborech a komisích, 1938-1940 ministr obchodu, 1940-1945 poradce prezidenta Roosevelta.

[77] Harriman, W. Averell (1891-1986), 1917-1942 předseda představenstva několika soukromých společností, 1941- šéf programu Půjčka a pronájem směřující do Británie a SSSR, 1943-1946 velvyslanec v SSSR.

[78] ERLANDSON, Marcus. R. (1997): Lend-Lease: An Assessment of a Government Bureaucracy. In: GROPMAN, Alan. ed. (1997): The big 'L': American logistics in World War II, Washington, DC: National Defense University Press, 1997, s. 274-276.

[79] Nařízení prezidenta, č. 8751, 2. květen 1941, [citace 20. 4. 2011] dostupné z https://www.presidency.ucsb.edu/ws/?pid=16111.

[80] United States. President. (1942): Report on Congress Lend-Lease Operations, For Year Ended March 11, 1942, U.S. Government printing office, 1942, s. 28.

[81] LEIGHTON, Richard M., COAKLEY, Robert W. (1955): Global Logistic and Strategy, 1940-1943, Washington, Office of the Chief of Military History, Department of the Army, 1955, s. 249-254.

[82] ERLANDSON, Marcus. R. (1997): Lend-Lease: An Assessment of a Government Bureaucracy. In: GROPMAN, Alan. ed. (1997): The big 'L': American logistics in World War II, Washington, DC: National Defense University Press, 1997, s. 283.

[83] LEIGHTON, Richard M., COAKLEY, Robert W. (1955): Global Logistic and Strategy, 1940-1943, Washington, Office of the Chief of Military History, Department of the Army, 1955, s. 524.

[84] ERLANDSON, Marcus. R. (1997): Lend-Lease: An Assessment of a Government Bureaucracy. In: GROPMAN, Alan. ed. (1997): The big 'L': American logistics in World War II, Washington, DC: National Defense University Press, 1997, s. 279; United States. Department of State. (1943): Peace and War, United States Foreign Policy, 1931-1941, Washington, U.S. Government printing office, 1943, s. 117.

[85] ROOSEVELT, Franklin D. (1950): The public papers and addresses of Franklin D. Roosevelt. 1941 volume, The call to battle stations: compiled with special material and explanatory notes by Samuel I. Rosenman, New York: Harper, 1950, s 481, 482.

[86] Moskevský protokol (10/1941-06/1942), Washingtonský protokol (07/1942-06/1943), Londýnský protokol (07/1943-06/1944), Ottawský protokol (07/1944-06/1945).

[87] LEIGHTON, Richard M., COAKLEY, Robert W. (1955): Global Logistic and Strategy, 1940-1943, Washington, Office of the Chief of Military History, Department of the Army, 1955, s. 552.

[88] MUNTING, Roger. (1984): Lend-Lease and the Soviet War Effort. In: Journal of Contemporary History, roč. 19, 1984, č. 3, s. 499.

[89] HILL, Alexander. (2007): British Lend Lease Aid and the Soviet War Effort, June 1941 - June 1942. In: The Journal of Military History, roč. 71, 2007, č. 3, s. 791, 792.

[90] MUNTING, Roger. (1984): Lend-Lease and the Soviet War Effort. In: Journal of Contemporary History, roč. 19, 1984, č. 3, s. 497.

[91] HILL, Alexander. (2007): British Lend Lease Aid and the Soviet War Effort, June 1941 - June 1942. In: The Journal of Military History, roč. 71, 2007, č. 3, s. 796.

[92] MUNTING, Roger. (1984): Lend-Lease and the Soviet War Effort. In: Journal of Contemporary History, roč. 19, 1984, č. 3, s. 498.

[93] LEIGHTON, Richard M., COAKLEY, Robert W. (1955): Global Logistic and Strategy, 1940-1943, Washington, Office of the Chief of Military History, Department of the Army, 1955, s. 552-558, 586, 587.

[94] STETTINIUS, Edward R. (1943): Report to the 78th Congress Lend-Lease Operations, From Passage of the Act, March 11, 1941, to December 31, 1942, U.S. Government printing office, 1943, s. 28, 36, 37, [citace 20. 4. 2011] dostupné z https://babel.hathitrust.org/cgi/pt?seq=210;size=100;id=mdp.39015035966764;view=image;page=root;orient=0.

[95] LEIGHTON, Richard M., COAKLEY, Robert W. (1955): Global Logistic and Strategy, 1940-1943, Washington, Office of the Chief of Military History, Department of the Army, 1955, s. 595, 596.

[96] COAKLEY, Robert W., LEIGHTON, Richard M. (1969): Global Logistic and Strategy: 1943-1945, Washington, Office of the Chief of Military History, Department of the Army, 1969, s. 678-680, 658-687, 695-699.

[97] MUNTING, Roger. (1984): Lend-Lease and the Soviet War Effort. In: Journal of Contemporary History, roč. 19, 1984, č. 3, s. 497-498.

[98] United States. President. (1943): Twelfth Report on Congress Lend-Lease Operations, Reverse Lend-Lease Aid from the British Commonwealth of Nations, U.S. Government printing office, 1943, s. 5-7.

[99] British Information Services. (1944): Britain's Part in Lend-Lease and Mutual Aid, Information Division of British Information Service, 1944, s. 6-11.

[100] COAKLEY, Robert W., LEIGHTON, Richard M. (1969): Global Logistic and Strategy: 1943-1945, Washington, Office of the Chief of Military History, Department of the Army, 1969, s. 628, 642.

[101] United States. President. (1945): Twentieth Report to Congress on Lend-Lease Operations, For the Period Ended June 30, 1945, U.S. Government printing office, 1945, s. 55, 56, [citace 22. 5. 2011] dostupné z https://babel.hathitrust.org/cgi/pt?size=100;id=mdp.39015035966764;view=image;page=root;seq=1654;num=54.

[102] Tato dohoda známá též jako Atlantická charta stanovila osm principů a svobod, jimiž by se státy v zájmu lepšího světa měly řídit. Dostupné z https://avalon.law.yale.edu/wwii/atlantic.asp.

[103] United States. Department of State. (1942): Department of State Bulletin, Vol. VI, January 3 - June 27, 1942, Washington, U.S. Government printing office, 1942, s. 190.

[104] United States. President. (1949): Twenty-Seventh Report to Congress On Lend-Lease Operation, Settlements with United Kingdom and Yugoslavia, Lend-Lease Fiscal Operations March 11, 1941, through March 31, 1948, Washington D.C.: US Government Printing Office, 1949, s. 2, [citace 22. 5. 2011] dostupné z https://babel.hathitrust.org/cgi/pt?id=mdp.39015035967580;page=root;view=image;size=100;seq=19;num=1;orient=0.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více